Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/I/2004 - Autumn 2004

Milan Machovec – Josef Dobrovský. Studie s ukázkami z díla, Akropolis, Praha 2004, 256 s. (recenze)

Autor: Pavel Žďárský
Abstract: The second edition of the successful study from the sixties of the last century. Milan Machovec partly revised the text. General views of Dobrovsky and Machovec are very close in their ethical focus and skepticism towards certain theological reflections. The criticism of Catholicism in Bohemia after the defeat at Bila Hora and of Jesuitical practice disguised the true aim – the communist regime. Machovec wrote about Dobrovsky and other historical figures to awaken the experience of a moral personality in his readers and to inspire them in their own life orientation.

 

Machovcova studie o Dobrovském se po čtyřiceti letech dočkala druhého vydání. Text ještě Milan Machovec stihl na sklonku svého života částečně revidovat, kniha však 250. výročí Dobrovského narození (17. srpna 1753) o několik měsíců nakonec propásla.

 

Nakladatelství Akropolis, které se ujalo Machovcových spisů (Indoevropané v pravlasti aneb Život našich předků podle porovnání jednotlivých jazyků 2000, Achileus 2001, Smysl lidské existence 2002, Ježíš pro moderního člověka 2003), se věnovalo tradičně paperbackovému vydání s evidentní pečlivostí. V ediční poznámce najdeme základní informace o prvním vydání v nakladatelství Svobodné slovo, především však přehled deseti autorových zásahů do původního textu i s vypuštěnými pasážemi. Oproti prvnímu vydání chybí kvůli obtížné dostupnosti reprodukovaných materiálů obrazové přílohy, přibyl naopak jmenný rejstřík. Pihou na kráse úprav pravopisu, psaní cizích slov a zjevných tiskových chyb je ale nezměněné g u „hegonisticko-egoistické“ tendence Seibtovy filosofie (str. 48, v 1. vyd. str. 46). Míněn je donismus od řec. hédoné – rozkoš, slast.

 

Machovcova studie vyšla před čtyřiceti lety jako dvanáctý svazek řady Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. O čtyři roky později zde Machovec vydal svou – u českých čtenářů – nejúspěšnější knihu: Tomáš G. Masaryk. Masový ohlas a její brzké druhé vydání v pohnuté době zardoušeného Pražského jara, spolu s Masarykovým významem a popularitou odsunuly práci o Dobrovském v rámci Machovcovy bibliografie trochu stranou – do povědomí zainteresovaných odborníků. Následná normalizace pak odsunula Machovce z fakulty a všechny jeho knihy na index.

 

Kniha o Dobrovském přitom prožila v 80. letech kuriózní comeback do prodeje, který popisuje Pavel Bělina v revue Dějiny a současnost: nový mladý vedoucí pražského knihkupectví ve Francouzské ulici nechal prohledat sklad a kvalitní tituly přinést na pult. „Připomínám tu zvláštní historii, poněvadž si po dalších patnácti letech nevím rady s faktem, že dodnes nikdo nenapsal práci myšlenkově a koncepčně alespoň srovnatelnou s Machovcovým dílem,“ podotýká Bělina. [1]

 

Před ukázkami z Dobrovského prací je Machovcova studie členěna do tří dílů: I. Osvícenství v českých zemích před Dobrovským, II. Dobrovského život a dílo a III. Nad Dobrovského dílem. Je zajímavé porovnat strukturu autorových škrtů pro druhé vydání s tímto členěním. Až na jedinou poznámku osobnějšího charakteru v úvodu jsou všechny opravy provedeny v hodnotícím třetím dílu. Machovcův postoj k pobělohorskému katolicismu, prezentovaný v dílu prvním, tedy po čtyřiceti letech nedoznal změn. K tomu, co je třeba hledat ještě mezi řádky, se vrátíme níže.

 

Náboženství se text dotýká ještě ve třetí kapitole dílu druhého, která je nejen pro filosofy a religionisty jedním z vrcholů studie. Machovec zde otevírá vnitřní svět Dobrovského myšlení, ale zároveň implicitně odpovídá na otázku, proč o Dobrovském coby filosof vůbec píše. Jedním z důvodů je názorová spřízněnost, která mu nabízí možnost popisovat kantovsky laděnou osobnost s etickým zaměřením a s určitou skepsí k jistým teologickým úvahám.

 

„Tehdy však už je Dobrovský světonázorově i metodologicky v podstatě ustálen, takže Kant v něm asi pouze utvrdil jeho vlastní odstup vůči zjevenému náboženství, jeho vlastní odpor k teologickým subtilnostem, vlastní nevíru v to, že by se ´pravdy´ bylo možno dopátrat teologicko-metafyzickými spekulacemi, dále i odpor k samému principu ´dogmatické jistoty´, dogmatické metody a metafyzických koncepcí. [2] (…) Dobrovský otevřeně odmítá názor o bohu jako o ´svéhlavém, despotickém pánu, jenž dal lidem prostřednictvím zjevení svévolné zákony´, odmítá vyhraněný teismus, který prý naplnil mysl lidí ´otrockou bázní´.“ [3]

 

Dobrovský a s ním i Machovec kritizují představu našeho světa coby slzavého údolí, kterým je třeba dojít k věčné blaženosti. Život a svět mají smysl tady a teď: „Konečným cílem péče o duše je podporovat zvýšení morální blaženosti.“ [4] Právě v tomto smyslu je jim křesťanství „živé, bytostně potřebné“. „Byl z těch, kteří předpokládali možnost ´osvícené´ metamorfózy křesťanství i katolicismu v budoucnosti – a sám si je takto předem upravuje pro sebe, pro potřeby svého srdce…“, [5] píše Machovec o Dobrovském a vlastně i o sobě. I přes to, že by se jejich představy o konečné podobě takové metamorfózy mohly dost lišit. Dobrovský dává Machovcovi rovněž příležitost vyzdvihnout ideály tvořivé vědecké práce, kritické skepse, boje za vědecky podloženou pravdu, za očistu veřejného mínění od smyšlenek a předsudků, ideály kritiky a osvícené interpretace. „Doba ´temna´ a vůbec temno v lidské mysli se nezhroutí tím, že je potřeno, ale že lidé začnou žít pro něco hlubšího, pravdivějšího.“ [6]

 

Machovec se v první kapitole třetího dílu nevyhýbá obtížím, jež mohou působit životopisci Dobrovského stavy vytržení. Přestože o nich píše jako o „dosti zvláštní duševní nemoci“, nejde mu jako filosofovi o lékařskou stránku, ale o smysl a obsah Dobrovského představ. [7] Líčí tak paradoxní situaci, že v běžném životě přísně racionální a skeptický osvícenec, s kritickým odstupem i vůči Chelčickému a Komenskému, hlásá náhle názory totožné s tradicí utopicko-chiliastických hnutí:

 

„A najednou ve chvílích porušení mysli sám vystupuje jako poslaný ´prorok´, mluví o budoucím ´třetím věku lidstva´ apod.! O věčném míru a sbratření lidí…O teosoficky a pansoficky pojímané jednotě všeho se vším…Moudrost Indů, filosofie Řeků i prostota evangelií prý vzešly z jednoho zdroje a zase se k němu vracejí…“ Tyto vize mají zároveň vlastenecký rozměr. Věk svobody, míru, rovnosti a lásky má být epochou Slovanů, „Češi budou první v díle dobra a ctnosti…“. [8]

 

Machovec hledá možné kořeny obsahu těchto vizí a zároveň chápe, že přes všechny možné vnější impulsy musely tyto paradoxní stavy mysli rezonovat s něčím, co už nějakým způsobem bylo součástí Dobrovského podvědomí. I když Machovec nedává a ani nemůže dát vysvětlení tohoto jevu, neopomíjí tento záhadný aspekt Dobrovského ducha a jeho vnitřní svět tak představuje mnohem plastičtěji. Právě tím, že ho zbavuje jednoznačnosti, že poukazuje na možný vnitřní konflikt přísné racionality a zřejmě potlačené citové stránky, která se čas od času vzepře a přihlásí se nečekaně a nekontrolovatelně sama o slovo, dává modrému abbé další rozměr, větší hloubku.

 

Machovcův Dobrovský byl pozitivně hodnocen recenzenty už v době svého vzniku jako „poutavé“ čtení, psané „s vnitřním zaujetím“, vyhýbající se „schematičnosti a zjednodušování“. [9] Oceňováno bylo zasazení Dobrovského do dobového a myšlenkového kontextu i důraz na nadčasovost. „Machovcova studie je sympatická a přesvědčivá zejména tam, kde ukazuje Dobrovského jako v podstatě moderního člověka a vědce. Moderního v tom smyslu, že vždy zastával, uplatňoval a žil takové zásady vědeckého života i života vůbec, které ho činí neobyčejně blízkým a příbuzným představám naší vlastní doby.“ [10]

 

O tyto kvality čas knihu připravit nemohl. Její druhé vydání je však třeba doprovodit několika poznámkami o jejím autorovi, o způsobu jeho práce a jeho myšlení. Monografii nelze chápat jen jako studii o Dobrovském – nebo, v lepším případě, nad to ještě jako dokument doby, ve které vznikla. O psaní takových prací Machovcovi nikdy nešlo. Rovněž odbýt Machovcův vztah k velkému osvícenci oblíbeným marxistickým přisvojováním různých kritických, ateistických či materialistických tendencí v dějinách, kterým se měla utvrzovat jediná a jedině vědecká pravda, by bylo vůči Machovcovi nespravedlivé.

 

Machovec, kdysi oslněný ideály spravedlivé společnosti, přistupoval k látce z marxistických pozic. S marxismem a nadějí na lepší svět se v úplnosti nerozešel nikdy, třebaže jeho názory postupně zrály. (Je zajímavé porovnat již samizdatovou stať Masaryk a marxismus [11] z konce sedmdesátých let s články a přednáškami z let devadesátých. [12]) Jinak tomu bylo s komunistickým systémem, o němž si přestal dělat iluze nejpozději během první poloviny padesátých let. Vedle všech vysloveně tragických stránek režimu si začal uvědomovat i další nebezpečí pro duši národa. Důsledkem ideologizace veřejného prostoru a totalitního nároku na lidské přesvědčení je vždy „osudný rozpor“ mezi touhou člověka po vnitřní opravdovosti a jednotě – s každodenní praxí. A tak píše-li v roce 1964 do knihy o Dobrovském ostré věty o jezuitech, cítíme, že tato kritika míří i na režim, který znesvětil, Machovcem humanisticky chápanou, marxistickou víru.

 

„Učili lidi úloze rozdvojených bytostí, přivyklých hrát jistou úlohu navenek, ve společnosti, ale vedle toho mít svůj vlastní vnitřní svět, vnějškově nekontrolovatelný. (…) Jezuité...hluboce podcenili morální složky lidské bytosti. Kladouce důraz na chování lidí, nutíce lidi, aby se katolicky projevili, učili bezděky lidi právě jen se ´projevovat´. Oslněni úspěchem získaným jakýmikoliv prostředky, třeba i zastrašením nebo jinou manipulací s nízkými stránkami lidské bytosti, podcenili vliv užitého prostředku na morálku takto ´získaného´ člověka.“ [13]

 

Pocit uvolnění v první polovině šedesátých let, který měl koncem dekády již otevřeně vytrysknout, dovolil autorovi vmáčknout se do zatím jen úzké škvíry ve dveřích a adresovat čtenářům své poselství od prvních slov: „Podmanivá svoboda ducha…“ – tak začíná úvod studie. „Duch vnitřní svobody“ a „strhující síla a krása lidské osobnosti“ jsou tím, co má lidi posilovat. „Dává mravní sílu, kde je jí třeba, posilu, příklad, naději.“ [14] Cituje Tacita, že „řídké je štěstí dob, kdy je možno myslit si, co chceš, a říkati, co myslíš“, [15] Cicera, že „úsudky jsou svobodné“. [16] Na druhé straně zase Ignáce z Loyoly: „Musíme mít ducha připraveného a ochotného uposlechnout, odložíce všechen vlastní úsudek…“ [17] Mladý čtenář druhého vydání má nad stejným textem již určitý handicap – je oním v dějinách tak „řídkým štěstím“ svobody slova zbavený toho zvláštního sonaru, který kdysi neomylně rozeznával všechny narážky na totalitní režim, ba někdy je signalizoval i tam, kde to autoři sami nezamýšleli a nečekali.

 

Že Machovcovo poselství v tomto ohledu padlo na úrodnou půdu, je zřejmé například z recenze Zdeny Holubové v Kulturní tvorbě z roku 1965. Machovec podle Holubové dokázal „…filosoficky uchopit a objasnit podstatu mnoha dobových problémů, jež v jiné jevové podobě a v jiných dějinných konstelacích přetrvávají až do našich dnů a jsou tedy jistým způsobem problémy a otázkami současnými.“ [18] Aby nenechala nikoho na pochybách, cituje Holubová z Machovcovy knihy slova o absolutistickém systému, který v přesvědčení o trvalosti svého vítězství odstraní jakoukoli diskusi a kritiku, čímž se zbaví kontaktu s realitou a posléze dospěje k bezmoci. [19] Je snad po pádu komunistického režimu tento rozměr Machovcovy knihy neaktuální? Hledáme-li přínos studie pro dnešní čtenáře, tedy nadčasový prvek díla, je třeba odpovědět ještě na jednu otázku – psal Machovec o Dobrovském jen kvůli vhodné příležitosti ke kritice vládnoucí státostrany?

 

Ve zmiňované práci o Masarykovi (tři roky po Dobrovském) Machovec vyzdvihl aktualizující přístup k velkým osobnostem historie. Na Machovcovy monografie je třeba pohlížet právě pod tímto zorným úhlem: byly pro něho pokusem o „dialog s příbuznými v dějinách“ [20] a zároveň příležitostí pro existenciální otázku: „Jeho (Masaryka – pozn. P. Ž.) – kdykoliv uvažuje o Husovi nebo jiné pozoruhodně vyhraněné dějinné postavě – však zajímá docela jiná otázka, kterou bychom mohli formulovat asi tak: a co já (každé lidské ´já´), byl-li Hus? Co já teď, jak se mne to týká, co mi to nabízí pro mou lidskou existenci, je-li možná i taková lidská existence, jako byl Hus?“ [21]

 

Žít s Dobrovským“, s mravní osobností usilující o pravdu, usilovat o „bytostnou komunikaci nitra s nitrem“ [22] – to je hlavní poselství, které se snažil Machovec knize vtisknout. V dnešní době, která si přímo libuje v destrukci jakýchkoli pozitivních vzorů, je to cesta proti proudu. Ještě důležitější než v době svého vzniku.

 

„Vedle života Husova a Havlíčkova tu není podobné osobnosti, s níž žít je významné i pro hlubokou orientaci v dnešku. Dílo, které vytvořil tento génius rozumu, ale i mravní čistoty, může ´žít s dneškem´…Neboť jestliže platí a může být kladena otázka ´my a dějiny´, je plně legitimní i otázka ´dějinný člověk a my´. Zážitek velikého člověka v dějinách, bojujícího o jednotu poznání, štěstí lidstva a mravní čistoty, je cestou k podobné jednotě v současnosti a budoucnosti.“ [23]

 

POZNÁMKY

 

[1] Bělina 2003: 1.

 

[2] Machovec 2004: 93n.

 

[3] Machovec 2004: 105.

 

[4] Machovec 2004: 108.

 

[5] Machovec 2004: 94n.

 

[6] Machovec 2004: 108.

 

[7] Machovec 2004: 143.

 

[8] Machovec 2004: 144n. Srv. se spisem psaným o utopistických hnutích (Machovec 1960).

 

[9] Např. Holubová 1965: 14, Horák 1965: 370.

 

[10] Horák 1965: 370.

 

[11] Machovec 1992.

 

[12] Např. v článcích v časopisu Rozhlas (Machovec 1990).

 

[13] Machovec 2004: 22n. (Zvýraznil Machovec.)

 

[14] Machovec 2004: 12. (Zvýraznil Machovec.)

 

[15] Ibid.

 

[16] Machovec 2004: 68.

 

[17] Machovec 2004: 18.

 

[18] Holubová 1965: 14.

 

[19] Ibid. Machovec 2004: 20: „…odvěký omyl jakéhokoliv despoticko-absolutistického systému, spočívající v přesvědčení, že trvalost jeho vítězství je nejlépe zajištěna vytvořením vlastního zcela výlučného postavení, nepřipouštějícího diskusi a kritiku. Tím je zdánlivě předem vyloučen jakýkoliv eventuální budoucí zásah ze strany jakékoliv možné opozice, moc systému se jeví neotřesitelná. Kdo si takto odstraní jakéhokoliv soupeře, může se ovšem po jistou dobu cítit všemocným pánem, zapomíná však na okolnost, jež se mu dříve či později stává osudnou: že odstraněním dialogu a diskuse, opozice a kritiky, bezděky připravil o dar dialogu i sám sebe, že se tím sám zbavil kontaktu se životem, s realitou, zbavil se množnosti rozeznat včas různé nově se hromadící skutečnosti…Jakýkoliv uzrávající rozpor pak musí i na sám tento systém působit ničivě, katastroficky: myšlenka, jež se postavila nad vše, ocitá se již touto výlučností sama, proto se v jisté chvíli obrací proti ní vše. Od všemoci je vždy jen krůček k bezmoci.“ (Zvýraznil Machovec.)

 

[20] Slovník českých filosofů 1998: 360.

 

[21] Machovec 1968: 116. (Zvýraznil Machovec.)

 

[22] Machovec 2004: 172. (Zvýraznil Machovec.)

 

[23] Ibid. (Zvýraznil Machovec.)

 

SEZNAM LITERATURY

 

BĚLINA, P., Já jinak myslím než ostatní, Dějiny a současnost 5/2003, str. 1–5.

 

HOLUBOVÁ, Z., Pohled z jiného úhlu, Kulturní tvorba r. 3/10/1965, str. 14.

 

HORÁK, P., Josef Dobrovský, Věda a život r. 6/23/1965, str. 370.

 

kol., Slovník českých filosofů, Masarykova univerzita, Brno 1998.

 

MACHOVCOVÁ, M., MACHOVEC, M., Utopie blouznivců a sektářů, Nakladatelství ČSAV, Praha 1960.

 

MACHOVEC, M., Josef Dobrovský. Studie s ukázkami z díla, Akropolis, Praha 2004.

 

MACHOVEC, M., Masaryk a marxismus, in: kol., Masarykův sborník VII, Academia, Praha 1992, str. 346–378.

 

MACHOVEC, M., Rozpory marxismu-leninismu, Rozhlas, 1990/13–21.

 

MACHOVEC, M., Tomáš G. Masaryk, Svobodné slovo, Praha 1968.


 
 www.filosofie.cz