Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/I/2004 - Autumn 2004

Pochybnosti a jistoty (dokument doby)

Autor: Miloslav Čapek
Abstract: Author’s reflections, belonging to the field of philosophy arising from naturalness and poignancy of life itself. Results of the seeker’s effort were redeemed by 12 years of prison in Jachymov, Rovnost and Leopoldov. Philosophic dilemma in technocratic era has disintegrated to such a degree, that perhaps only individuals that manage to escape the everyday world can search the roots of present civilization. Phenomena constantly arise and die. No need to place futile questions, why is it so in such an incredible abundance. For man it is sufficient, that it is so. Mankind, if it doesn’t manage to liquidate itself, will find at least a partial explanation. The second domain is intelligence, unlimited by time and space. Mankind will not find its essence in time and space, but in serenity.

 

Pár slov úvodem

 

(V Praze dne 21. června 2004, Anna Hogenová.)

Předložené úvahy jsou od autora, jenž patří do oblasti filosofie vzniklé z bezprostřednosti a palčivosti života samého. Tento příspěvek je výsledkem přemýšlení, hloubání, hledání a filosofování. Výsledky tohoto hledačského úsilí byly vykoupeny dvanácti lety vězení v Jáchymově na Rovnosti a v Leopoldově. Od roku 1950 do roku 1962.

 

17. listopadu 1949 se šesti klukům, studentům chemické průmyslovky v Praze podařilo přejít hranice do Bavorska. Miloslav Čapek pak pracoval jako kurýr v Moravcově skupině, předával zprávy z Německa do Československa. Při jedné takové výpravě byl zatčen, byl podroben mnohým i třicetihodinovým výslechům a později byl odsouzen za vlastizradu a špionáž k dvanácti letům žaláře. Pan Čapek byl ve vězení obviněn z další velezrady a odsouzen znovu, tentokrát na dalších osm let. Amnestie jej zachránila, odseděl si jen dvanáct let. V leopoldovském vězení si často povídal s filosofem Pavlem Křivským, tyto dialogy se protáhly do celého jeho života. Z těchto rozhovorů, bytostných a sókratovských, vyplynuly i tyto filosofické nálezy jejich autora.

 

Pan Miloslav Čapek pracoval jako montér na různých místech naší republiky, tato práce mu zajistila to nejpotřebnější, totiž dlouhé chvíle samoty, v nichž bylo možno nerušeně přemýšlet, a tak vznikla i tato práce. Jedná se o filosofování, které vyrostlo přímo z hlubokých prožitků, z bytostné zkušenosti, a to je třeba si uvědomit. Pokud člověk je člověkem není jen Animal rationale, ale je i Animal metaphysicum.

 

Autor předložených úvah neměl patřičné vzdělání, přesto má hlubokou potřebu porozumět sobě i celku světa. Je zajímavé, jaká hluboká potřeba porozumět celku tohoto světa vedla autora těchto úvah. S mnohými myšlenkami lze velmi pohodlně polemizovat a uvádět spoustu logických protiargumentů. Toto filosofování polemizuje s marxismem, ale materialistická východiska jsou zde přítomna, přes jisté transfery do „oblasti klidu,“ do oblasti „metafyzické duše“ apod. Pojmy jsou logicky ukotveny v systému, jenž sám není činěn předmětem kritických úvah, je pokládán za samozřejmý zdroj nejvyšších pravd. Jsou to propleteny výsledky věd přírodních s metafyzickými závěry.

 

Autor přijímá výsledky přírodních věd jako to, co je jasné, o čem se nepochybuje. Někdy se až zarazíme, autor totiž používá zkratek, jež nejsou dovoleny, protože uprostřed těchto zkratek jsou celé obory, které se teprve hledají a vyhmatávají své místo a oprávnění v oblasti lidského poznávání. Přes všechny tyto zvláštnosti, kterých je v práci mnoho, je tento dokument důkazem touhy člověka po pochopení světa v celku, po tom, po čem toužili všichni velcí filosofové, od Platóna po Heideggera a Patočku.

 

Je neuvěřitelné, kde se dá tato intence k celku pěstovat. Je to možné i v komunistickém vězení v Jáchymově a v Leopoldově. Jak můžeme pochybovat o filosofii jako součásti lidské kultury? Jak je vůbec možné tvrdit, že potřebujeme jen ty vědy, které si žádá pragmatický trh? Jak je možné tvrdit či alespoň velmi účinně naznačovat, že filosofie je na konci svého historického úkolu. Že ji již nikdo nepotřebuje! Jak je vůbec možné, že se od ní odvrací ti, kteří by bez ní vlastně ani nemohli provozovat své odborné vědecké aktivity. Dokud bude člověk člověkem, bude filosofovat, ani žalář tomu nezabrání. Tedy čeho se bát?

 

Tento dokument o hluboké potřebě ontologického vhledu, překračuje ontické důvody všeho druhu a dává naději, že filosofie nezanikne, byť by i katedrový filosof měl tisíc důvodů proti. Hodnotou je intence k celku, vzniklá za nepředstavitelných podmínek.

 

Oblast klidu a oblast časoprostoru představují pro autora této statě dva světy, v jednom není změn, ve druhém je neustálá proměnlivost. Tato teze se podobá mnohým ontologiím, v nichž dualita světa proměnlivého a světa klidu byla základem. Vzpomeneme na Platóna, Hartmanna, a na mnoho jiných. Autor nestudoval filosofické spisy, on takto svět a bytí vnímá, tak mu rozumí. Neklade si otázku, jestli věda, a to především přírodověda nevidí svět jednostranně, zjednodušeně, geometricky, tj. idealizovaně. Einsteinova teorie relativity, medicínské objevy dědičnosti atp. to vše je pro autora nezviklatelným stigmatem pokroku, bez pochybností. Relativita (vztažnost) prostoru, času a hmoty je pro pana Čapka základním atributem světa proměnlivého, jemuž napomáhá i relativita našeho smyslového vnímání.

 

Propojuje ontologii s gnozeologií tak, jak jej k tomu vede jeho vlastní zakoušení objektivního světa. Užívá kategorií materialistické dialektiky. Dochází naprosto přirozeně a bez zbytečných otázek k dualitě rozprostraněnosti a psychiky, zcela obdobně s Descartem, aniž by bylo nutné vysvětlit tento zakládající vztah k celku světa. Společným jmenovatelem obou pólů se pak stává inteligence, jež je fenoménem podobajícím se Anaxagorovu rozumu světa (nús). Kolikrát jsme byli svědky tohoto vidění celku světa. Možná bylo používáno jen trochu odlišných slov, jen trochu odlišných metafor. Důležitou roli také hraje otázka subjektivity, kterou autor předložené úvahy spojuje s relativitou věcí kolem nás a s nedostatečností našeho vlastního poznávání.

 

„Subjektivita vychází ze skutečnosti, že existuje vnímaná nedokonalost, která nemůže postihnout celou skutečnost. Zatímco objektivita je skutečnost v obsahu a rozsahu, mimo ni už nic jiného neexistuje.“ Tento autorův citát vlastně prozrazuje, že vše je objektivní realitou, mimo ni není již nic. Subjektivita je jen nedokonalostí našeho poznávání. Objektivní realita a skutečnost splývají v jeden nerozlišitelný celek.

 

„Existence se objevuje v časoprostoru až na samém konci řetězce dokonalosti. Je to přirozeným důsledkem její složitosti, schopností a smyslu, který dává časoprostoru. Hlavním znakem existence je život. Vzniká zrozením této formy a zaniká její smrtí. Z toho je zřejmé, že je časoprostorově omezen. Příčiny jeho vzniku a zániku překračují rámec časoprostorových možností, i když je současná věda určuje genetickým kódem.“ V tomto citátu se ukazuje autor na podivuhodný fenomén, jenž najednou hraje důležitou roli, jde o fenomén existence. Deterministický pohled na celek je představován jako řetěz dokonalostí, na jehož konci se objevuje existence v podobě života. Pak se už věnuje životu samému, který má dvě formy: biologickou a psychickou. Mozek se stává přechodovým článkem mezi oblastí změn a oblastí klidu.

 

„Stanovit hranici mezi psychikou života a inteligence je obtížné. Některé schopnosti související s psychikou života přesahují do psychiky inteligence. Jsou to například city. Projevují se i u tvorů méně dokonalých než je člověk. V tomto případě ale nedosahují takové šíře a hloubky, jak je tomu u člověka.“ Tomuto citátu se čtenář trochu podiví, autor totiž používá pojmy velmi voluntaristicky. Psychika je přisuzována dokonce i inteligenci jako tomu, co propojuje dualitu karteziánského charakteru, tj. rozprostraněnosti a psychiky. Zde se čtenář začíná ztrácet, nenachází totiž koherenci s minulými tvrzeními. „Psychika“ je zde používána v mnohých významech, které se vzájemně prorůstají, někdy i míjejí.

 

„Pokud vycházíme z úvahy o existenci lidského podvědomí, v psychice inteligence je duše metafyzická jeho přirozeným pokračovatelem. Pro lepší pochopení a návaznost celého řetězce spojujícího časoprostor s oblastí klidu je možno uvést následující kontinuitu vycházející z psychiky života prostřednictvím psychiky inteligence do podvědomí, které je mezičlánkem k duši metafyzické, o níž možno předpokládat, že je součástí oblasti klidu.“ Metafyzická duše je součástí oblasti klidu, je objektivní daností podobá se něčemu transcendentnímu, jako ostatně celá oblast klidu. Metafyzická duše je dle autora něčím podobným existenci lidské duše po smrti.

 

Přesto autor tvrdí: „Uvedená teorie nemá nic společného s náboženstvím. Pokud ano, tak ji můžeme nazývat „náboženstvím svobody“. Je výsledkem racionálního myšlení vycházejícího z vědeckých poznatků, ale i z úlohy člověka, jakou má při svém zdokonalování v civilizačním procesu. Je samozřejmé, že největší úlohu daného vyhodnocení má abstraktní myšlení.“ Autor má bezvýhradnou důvěru ve vědu, nepochybuje o pozitivnosti její funkce ve společnosti. Jak zvláštní, uvědomíme-li si, že tento člověk byl vlastně perzekuován na základě materialistického pojetí společnosti založeném na tzv.vědecké reflexi světa. To vše poukazuje k tomu, že individuální zkušenost je proti ontologickému rozvrhu světa jen podivným dodatkem, nikoli tím, co tento rozvrh bezvýhradně zakládá.

 

I když některým pasážím je těžké porozumět, je třeba autorovi vyslovit dík za to, že potřeba porozumění jej vedla k samostatnému ponoru do souvislostí, jejichž význam nastudoval ve zvláštní „neuniverzitní“ formě studia, ve vězení. Intence k celku, jež nás odlišuje od zvířat je vlastně potřebou filosofickou, a ta se zde projevila jako osa životního příběhu pana Miloslava Čapka.

 

Filosofie tedy není jen katedrovou ekvilibristikou, je živoucí touhou po přesahu, protože teprve v této distanci vůči všemu kolem nás, se můžeme cítit jako opravdu svobodní lidé. Touha po svobodě, jež je svobodou i za hranicemi politických principů a právních zákoníků, vede lidi jako je pan Miloslav Čapek k vlastní filosofii, byť i s jistými zjednodušeními. A tak je třeba číst tento text. Na jedné straně se jedná o dokument jisté doby v jisté podmíněnosti, na druhé straně je tento text důkazem potřeby metafyzické, vždyť člověk vždy bude „Animal methaphysicum“.

 

Obsah

 

1. Předmluva – doc. PhDr. Anna Hogenová, CSc.

2. Motto

3. Nejenom předmluva

4. Úvod

5. Fyzikální relativita našeho světa

6. Důsledky relativity na naše poznání

7. Psychika života

8. Psychika inteligence

9. Lidské podvědomí

10. Teorie o duši metafyzické

11. Přednosti relativní a absolutní filosofie

12. Dopisy Pavla Křivskeho

13. Doslov

 

Motto

 

Málo komu je dopřáno, aby se mohl cele věnovat tomu, co ho těší a v čem vidí náplň svého života. Někdy se k tomu dostává přes mnohé obtíže a překážky a po řadě let. Ale ve všech těchto starostech, strastech a únavách je útěšlivé to, že je nám dáno přemýšlet a pronikat tam, kde jen málokteří najdou to, co hledají. Bylo Ti dáno, abys ve svých úvahách došel až do velké hloubky a výšky. Už to je velmi krásné. Já věřím, že se ti podaří přejít všechno to, co v tomto čase Tě unavuje, přepíná a že jednou dojdeš klidu a soustředění, že se dočkáš i toho, že Tvoje myšlenky se dostanou k dobrým lidem a že z nich budou mít užitek. A to vše Ti neustále přeji, velmi po tom toužím. Nepodléhej smutku, nedej se ničím zneklidnit, zachovej klidnou mysl, poněvadž to, co jsi našel, stojí za to, aby dospělo ke zdárnému konci.

 

Tvůj Pavel Křivský

 

 

Nejenom předmluva

 

Na samém počátku mé snahy o rozšíření poznání prostřednictvím filosofie bylo rozhodnutí komunistického režimu spoutat svobodu lidského ducha a uzavřít ji do prostorů vězeňských cel a ostnatých drátů pracovních lágrů uranových dolů. V historii lidstva to nebyl pokus ojedinělý a vždy skončil neúspěšně. Naposledy se o to pokusil nacismus, ale z jeho pádu se komunisté nepoučili. Oproti nacistické rasové teorii vycházel komunismus z historické úlohy dělnické třídy, která je avantgardou světového pokroku.

 

Uvedená teorie si vzala za základ vědecký materialismus aplikovaný na marx-leninské učení. Ve své podstatě to nebyla ani filosofie nebo politický směr, ale ortodoxní náboženství, které o sobě prohlašovalo, že je jakousi universalistickou vědou všech věd. Jako prostředků potřebných k dosažení svých cílů používalo násilí.

 

Všichni demokraticky a svobodně myslící lidé, kteří nesklonili své hlavy a rozhodli se pro aktivní odpor, se postupně dostali do vězení, aby tam byli izolováni a nemohli „kazit“ zbytek společnosti, která se zalekla. Lidé sklonili své hlavy.

 

Vzdělanost a odvaha byly pro komunismus vždy nebezpečné. A tak o lidi vzdělané a statečné nebyla v komunistických kriminálech nikdy nouze. Do konfliktu s komunistickým právním řádem se dostalo mnoho mladých lidí. Byli to především vysokoškoláci, ale i středoškoláci a lidé s nedokončeným vzděláním.

 

To vše vedlo především mladší politické vězně, aby se podle možností ilegálně vzdělávali a hledali odpovědi na účelová tvrzení představitelů státní moci. Na stranu moci se postupně přidávala, buď z nedostatku odvahy, nebo z osobního prospěchu, také inteligentnější část národa, která původně o pravdivosti komunistické ideologie nebyla přesvědčena. Tím zradila demokratické ideály, na kterých byl náš stát vybudován. Navíc se tím naplnila poučka nacistického ministra propagandy Goebbelse, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“.

 

Ilegální vzdělávání ve vězení nebylo snadnou záležitostí. Pokud byl vězeň přistižen, byl kázeňsky trestán samovazbou nebo přeložením do jiného ústavu. Přes všechny výše uvedené problémy o přednášející a zájemce o vzdělání nebyla nouze.

 

Posluchárny pro zájemce, ale i přednášející byly většinou úzké uličky mezi dvojicí patrových kavalců, zákoutí cel nebo dřevěných baráků pracovních lágrů. Nejlepší variantou pro studium byly dílny ve věznicích, kde se dralo peří, lepily pytlíky nebo se vázalo konopí. Při této práci měli vězni nejvíce volnosti a času, protože vzhledem k špatnému ovzduší bachaři pouze občas prošli dílnou. Haldy peří nebo jiného materiálu byly přirozenou skrýší pro studijní materiál.

 

Pro mnohé se tak vězení stalo „životní univerzitou“. Poznatky takto získané sloužily jako základ dalšího studia, které pokračovalo i po propuštění z vězení. V tomto případě se už ale jednalo o „vnitřní emigraci“. Byla projevem nesouhlasu nejen s režimem, ale i s prostředím, které bylo důsledkem zahnívajících společenských vztahů v takzvaném „reálném socialismu“, což byl oficiální název společnosti před vstupem do komunismu. Ve formulování pseudovědeckých názvů a planých hesel tohoto druhu byli komunisté mistry všech mistrů.

 

Po výše uvedených cestách jsem se ubíral po odsouzení u státního soudu v roce 1950. Zakrátko jsem se stal „uranovým otrokem“ na dole Rovnost nad Jáchymovem. Tím jsem také vstoupil do společenství MUKLů, to je mužů určených k likvidaci. Před vstupem na lágr jsem si přečetl nápis na hlavní bráně s následujícím textem: „Nedáme si ničím brát, co nám dává nový řád“. Pro nás vězně to byla pouta a otrocká práce v dolech.

 

Svoji vnitřní svobodu od našich věznitelů jsme si ale vzít nedali. Pokud čas dovolil, nebo jsme si ho prostě ukradli, diskutovali jsme o problémech demokracie, která bojovala nejen s komunismem, ale s každým totalitním systémem. Při těchto rozhovorech jsem si uvědomil své nedostatky ve společenských a humanitních vědách. Cítil jsem potřebu si je doplnit. Nebyl jsem sám, a tak zakrátko vznikla malá skupina nás mladších, kteří jsme začali doplňovat a rozšiřovat své znalosti.

 

Úroveň našich přednášejících byla skutečně vysoká. Jedním z nejznámějších byl děkan právnické fakulty z Brna Vladimír Kubeš. Byl nejen znalcem mezinárodního práva, ale i stoupencem filosofie I. Kanta. Navíc byl také výborným společníkem, a to bylo v těchto podmínkách velmi důležité. Navazováním přátelských vztahů a při družné zábavě jsme překonávali počáteční těžkosti našeho věznění a důsledky namáhavé práce, kterou jsme museli vykonávat. Mimo Vladimíra Kubeše byli ovšem také další, neméně důležití přednášející, kteří tvořili pestrou mozaiku z různých vědních oborů, ale i politiky.

 

Důležitou součástí našeho studia byly také knihy. Na šachtu nám je ilegálně nosili civilní zaměstnanci s vědomím rizika, které nezištně podstupovali. Za to jim dodatečně patří můj dík! Chtěli jsme se maximálně připravit na dobu, až se otevřou brány věznic a my budeme zase svobodní a svých znalostí použijeme k obnově demokracie a k odstranění škod napáchaných komunisty.

 

Vedle studia pokračoval i náš další odpor proti komunismu. Za tuto činnost jsem byl znovu vyšetřován a v roce 1956 odsouzen k dalším rokům vězení. Můj původní trest jsem završil na dvacet let. To byl také důvod, pro který jsem vyměnil ostnatý drát lágru za zamřížovaná okna věznice. Byl jsem eskortován do Leopoldova na Slovensku, který byl pevnou věznicí se zvláštním režimem. Byli zde soustředěni političtí prominenti a nenapravitelní recidivisté. Leopoldov byl postaven jako vojenská pevnost proti Turkům, kteří ohrožovali rakouské mocnářství. Později sloužil jako věznice. Teď do ní komunisté zavírali své největší odpůrce.

 

Je to až neuvěřitelné: „Čím více je lidské tělo spoutané, tím více je jeho duch svobodný,“ protože je oproštěn od společenských konvencí. To plně platilo v Leopoldově. Z dílen se skoro nedýchatelným vzduchem, kde se dralo peří, se staly posluchárny s takovou studijní atmosférou, kterou jim mohly závidět mnohé světové univerzity. Přednášejících a posluchačů byl nadbytek.

 

Největší zájem byl o studium jazyků, především angličtiny a francouzštiny. Velké pozornosti se těšila také ekonomika, historie, literatura, filosofie a politika. Z různých úhlů se posuzovala současná mezinárodní politická situace nejen z hlediska rozdílné ekonomiky obou systémů, ale i vojenské strategie a taktiky obou vojenských bloků.

 

Úroveň rozhovorů byla vysoká, protože zde byli lidé znalí okolností, za jakých došlo ke střetu zájmů mezi Východem a Západem. Z prominentních politiků zde byl bývalý ministr spravedlnosti a člen londýnské exilové vlády Prokop Drtina, poslanci parlamentu za stranu národně socialistickou, lidovou, demokratickou stranu Slovenska a také sociální demokraté. Znalcem národního hospodářství zde byl známý ekonom Jiří Hejda, obchodní ředitel ČKD, odsouzený ve známém procesu s Miladou Horákovou.

 

Silně zde byla zastoupena armáda. Především velitel našeho letectva v Anglii generál Janoušek. Velitel pražského povstání roku 1945 generál Karel Kutlvašr, vojenský atašé z Moskvy generál Mrázek. Dále zde bylo mnoho vysokých důstojníků ze zahraniční armády – a to z Anglie, ale i SSSR. Zní to trochu paradoxně, ale svým způsobem mohu komunistům poděkovat, že mě zavřeli. Do tak vybrané společnosti bych se v civilním životě nikdy nedostal. Poznal jsem zde lidi vzdělané, čestné, statečné a přátelské. Platilo zde základní pravidlo: Nebylo důležité, kdo čím byl v civilu, ale jak se choval ve vězení. To byl zákon, který každý respektoval.

 

Nechyběli zde ani komunisté. Například Richard Slánský, bratr popraveného Rudolfa Slánského, slovenský básník Laco Novomeský a pozdější prezident z doby normalizace Gustáv Husák. Komunisté však byli pro nás tabu. Nikdo s nimi nemluvil. Byli stoupenci, ale i oběti režimu, který u nás likvidoval demokracii, a nás dostali do vězení! Sdíleli jsme s nimi společné cely, dýchali stejný vzduch, jedli stejné jídlo, ale to bylo vše.

 

Abych lépe přiblížil atmosféru při draní peří, ale i během přednášek různého druhu a z nich vzniklých diskusí, uvedu jeden příklad. Činím tak i z piety k muži, jehož si nesmírně vážím pro jeho lidské postoje, ale i toleranci k názorům druhých. Byl mým sousedem při draní peří, ale i učitelem francouzštiny. Jmenoval se Jan Gottwald. Oproti nám se dostal do vězení dosti později. Asi v roce 1953–4. To StB likvidovala poslední zbytky nepohodlných lidovců a sociálních demokratů.

 

Jenda byl vojákem první světové války. Po maturitě na gymnáziu musel narukovat a dostal se na ruskou frontu. Tehdy se už vědělo, že Masaryk formuje ruské legie a Jenda tam chtěl vstoupit. Dopomohl mu k tomu ruský generál Brusilov a při jeho ofensivě v roce 1916 se dostal do zajetí legií. Účastnil se nejen bojů proti Němcům, ale byl také svědkem rozpadu ruské armády a bolševické revoluce. Lidé se vraždili pro boty, kousek chleba nebo třídní původ. Bezvládí a zmatek zachvátil celou Rus.

 

Po uzavření separátního míru bolševiků s Němci byly naše legie odříznuty od Evropy. Jediná cesta jak se dostat z Ruska byla přes Sibiř do Vladivostoku. Legionáři postupně ovládli magistrálu a v ešalonech se po železnici stahovali do Vladivostoku. To vše se dělo za neustálého útoku Rudé armády, která je nedokázala porazit. O této „sibiřské anabázi“, ale mnohem podrobněji nám Jenda vyprávěl při draní peří.

 

Domů se vrátil v hodnosti kapitána. Nabízenou aktivní službu v armádě odmítl. Dal přednost studiu na Sorboně. Studoval francouzštinu a také humanitní předměty, především literaturu. Po návratu z Francie se stal středoškolským profesorem.

 

Nový stát ale od něho potřeboval další oběť. Na Podkarpatské Rusi, která se stala součástí republiky, bylo potřeba schopných pedagogů. Vzhledem k jeho znalostem ruštiny byl přeložen do gymnázia v Mukačevě. Později se tam stal ředitelem. Velmi podrobně nám vyprávěl o tamějším životě a problematice této země. To by ale vyžadovalo samostatné pojednání.

 

Po rozpadu Československa se vrátil v roce 1939 na rodnou Moravu. Vzhledem ke způsobu života, jaký vedl, se nestačil ani oženit. Jak se nám ale svěřil, nejen písemné, ale i přátelské vztahy udržoval se spisovatelkou Jarmilou Glazarovou.

 

Stejně zajímavý byl i jeho intelektuální profil. Jeho zájmy oscilovaly mezi politikou, filosofií, náboženstvím a literaturou. Nejprve se věnoval politice s orientací na Masaryka – „tatíčka“ legionářů. Nazývali ho tak pro jeho věk. Později se stal věřícím katolíkem, přivedla ho k tomu výborná znalost pravoslaví. Zajímavým způsobem vysvětloval, proč křesťanství, reprezentované Římem, je pro západoevropany vhodnější svou filosofií, než pravoslaví Byzance.

 

Říše římská přijala mnoho myšlenkových prvků z antického Řecka. Obohatila je o Římany vybudovaný právní řád a schopnost organizovat. To vše je základem racionálního myšlení a jednání. Křesťanství Říši římskou humanizovalo. Dále procházelo dalším vývojem. Středověký katolicismus přijal dříve uvedené prvky řecké antiky a Říma. Projevovalo se to v umělecké tvorbě ve slohu románském, gotice, renesanci a později i v baroku.

 

Uvedené umělecké slohy se nedaly oddělit od myšlenkového vývoje, který se nejvíce projevil v reformaci, kdy došlo k rozpadu náboženské jednoty. Vznikaly i pokusy o demokracii. Například ve Švýcarsku, Anglii a nakonec ve Francii. Francie byla příkladem násilného převzetí moci, kdy jedna tyranie vystřídala druhou, což je z hlediska humanismu nepřijatelné. To vše by nebylo myslitelné bez širší aktivity, zvyšování intelektu, racionálního jednání a tím i myšlení.

 

Zcela odlišným způsobem vývoje procházely země, které byly pod vlivem pravoslaví. Rozdělením Říše římské na západní a východní v roce 395 s hlavním městem Cařihradem se křesťanství rozvíjelo dvěma směry. Ten první byl výše uveden. Východní křesťanství – pravoslaví se více zaměřovalo na mystiku vycházející z vnitřních požitků, což vedlo k potlačování vnějšího světa, a tím i k pasivitě vůči němu.

 

Oproti racionálnímu myšlení Západoevropana má Východoevropan, formovaný pravoslavím, sklon k iracionálnímu myšlení. Projevuje se to činorodostí, oproti očekávání něčeho, co má přijít.

 

Postupně se to projevovalo v mentalitě národů vyznávajících pravoslaví, oproti západnímu křesťanství a jeho vývoji, jak byl uveden. Po pádu Cařihradu v roce 1453 převzalo vedoucí roli carské Rusko. Výše uvedené důvody byly i hlavní příčinou a důvodem, proč v Rusku neprobíhaly společenské změny podobným způsobem jako v západní Evropě. Proto také Rusko zaostávalo oproti Evropě nejen politicky, ale také ekonomicky. Existovaly tam prakticky pouze dvě třídy. Vysoce vzdělaný a kultivovaný šlechtic, avšak většinu v národě měl mužik. Byl to primitivní a nevzdělaný venkovan – nevolník a byl majetkem nebo duší šlechtice, který ho vlastnil.

 

Nepřekonatelné třídní rozdíly byly hlavní příčinou a důvodem, že v Rusku byl pouze minimální společenský a ekonomický rozvoj. Tento druh státního společenství se nazýval „samoděržaví“ v čele s monarchou, který se nazýval car. Takový byl obraz Ruska před první světovou válkou a následnou revolucí, která nejdříve svrhla cara. V další fázi revoluce moc ve státě získali komunisté.

 

Jenda byl dobrým analytikem, protože jako ruský legionář znal průběh revoluce v Rusku, ale také mentalitu ruského mužika a vliv pravoslaví na ruskou společnost. Proto také říkal, že i komunisté, třebaže byli ateisté a materialisté, zdědili sklon k anarchii a další vlastnosti získané z pravoslavného náboženství. Také oni chtěli spasit svět, měli iracionální myšlení, pasivitu k činnosti, ale velké, mnohdy nerealizovatelné plány a neschopnost organizovat jakoukoliv činnost. Je třeba také konstatovat, že i v tomto systému byli lidé, kteří vysoce překračovali daný průměr i ve srovnání s průměrem západoevropanů. Zároveň měli a mají mimořádné schopnosti.

 

Oprávněnost výše uvedených ruských vlastností, které komunisté zdědili, jsem si sám ověřil při dlouhodobém pobytu v SSSR, kam jsem byl po mnoha letech vyslán od podniku, kde jsem pracoval. Jednalo se o instalaci a uvedení do provozu elektrického zařízení prodaného do SSSR. Potud k osobnosti Jendy Gottwalda.

 

Nejvíce poznatků o filosofii jsem ale ve vězení získal od Pavla Křivského. Byl nejen mým učitelem, ale i rádcem a kritikem mých filosofických úvah. Ve vězení byl učitelem i dalších zájemců o filosofii. Své žáky si sám vybíral. S každým adeptem měl několik rozhovorů. Chtěl se přesvědčit, jestli má pro filosofii dispozice a jestli se nejedná pouze o povrchní zájem.

 

V mém případě jsem se musel naučit nazpaměť báseň od Otokara Březiny „Kolozpěv srdcí“. Jeho rozhovory byly vedeny v platónském duchu a byly vždy perfektní. Od té doby jsem neslyšel nikoho zasvěceněji mluvit na dané téma. Dovedl svého žáka vést po cestách jemu nejschůdnějších a to je důležitou vlastností pedagoga a také psychologa. Vše co říkal bylo zakomponováno v daném systému. V jeho případě se odvolávám na knihu, která o něm vyšla v nakladatelství Karolinum. Jmenuje se „Filosofie za mřížemi“.

 

Pavel mě také učil samostatně myslet, uvažovat a oddělovat nepodstatné od podstatného. Nejprve jsem od něho vyslechl přehled řecké filosofie. Nejvíce se věnoval třem velikánům: a to Sokratovi, Platónovi a Aristotelovi. Velmi podrobně mi vysvětlil rozdíl mezi filosofií Platóna a Aristotela. Antika byla jeho velkým vzorem. Potom přešel na Římany. Vyzdvihl důležitost právního řádu a smysl pro organizaci. Nejvíce se to projevilo v organizaci armády na jednotlivé útvary. Stejnou důležitost dávali i budování cest potřebných nejen pro vojenské výboje, ale i pro správu ovládaných území. V umění to byl především básník Ovidius a myslitel Marcus Aurelius a jeho etika.

 

Poté následovalo vše kladné, ale i záporné, co přineslo křesťanství. Důsledky dualismu charakterizované rozdílem mezi tělem a duší. V této souvislosti upozornil na učení monistické a jeho principy. Jeho velkým oblíbencem byl René Descartes. Zaměřoval se především na renesanci s jejím návratem k antice.

 

Pavel pro mne nejvíce znamenal po mém návratu z vězení, když jsem změnil své rozhodnutí znovu se pokusit o útěk do zahraničí. Nastoupil jsem cestu jako mnoho dalších propuštěných vězňů, a to „vnitřní emigraci“. Byl to jediný způsob, jak si udržet odstup od zahnívajícího komunistického společenství a zachovat si vnitřní nezávislost na režimu. Podle možností jsem se věnoval filosofické problematice. Velmi na mne zapůsobila kniha od Leopolda Infelda „Jak vidím svět“, kde vysvětloval Einsteinovu teorii relativity. Jeho vědecké závěry jsem začal aplikovat na filosofii a dopracoval jsem se až k subjektivitě lidských poznatků. Tak vznikla má první samostatná práce. Hledal jsem vhodného kritika na její posouzení.

 

Shodou okolností a náhod jsem získal adresu na Pavla, který se už také vrátil z vězení. Požádal jsem ho o kritiku mých úvah. Hodnotil je kladně. K mému velkému překvapení ale dodal: Piš dál, ještě podrobněji a rozebírej další okolnosti. Máš syntetický a analytický způsob myšlení a snaž se ho ještě více uplatnit ve své filosofii.

 

V té době jsem se domníval, že jsem ze sebe „vypotil“ vše, co ve mně bylo! V krátkém rozhovoru mi naznačil místa, která je třeba ještě více rozebírat. Po zralé úvaze jsem zjistil, že má pravdu. Proto jsem psal dál. Jeho pobídky na mé další úvahy se ještě několikrát opakovaly a tak postupně vznikla má filosofie „Pochybností a jistot“, jejíž principy předkládám širší veřejnosti k posouzení. Všechny úvahy jsem psal v době, kdy většina našich „filosofů akademiků“ hlásala nesmyslné poučky marx-leninské filosofie. Některé z mých úvah jsem dokonce psal v SSSR, když jsem tam byl, jak jsem dříve uváděl, na služební cestě.

 

Mimo uvedené osobní rozhovory o této filosofii mi Pavel napsal také dopisy, které jsou uvedeny na závěr této knihy.

 

Úvod

 

Ještě dříve než přistoupíme k detailnějším rozborům a zdůvodněním filosofie „Pochybností a jistot,“ je třeba upozornit na hlavní principy a zásady, na nichž je vybudována. Jenom tak je možno pochopit její oprávněnost a přednosti při hledání a určování filosofické problematiky, jež lidstvo bude řešit ve třetím tisíciletí této civilizační epochy.

 

Naším výchozím poznatkem je existence světa, ve kterém žijeme. Vědecké výzkumy, jakých lidstvo do této doby dosáhlo, prokazují, že vše existující má pouze přechodnou platnost a relativní hodnotu. Vše vzniká a zaniká. Relativita času byla matematicky a experimentálně prokázána. Z ní také vyplývá relativita prostoru. Další otázkou a nevyřešeným problémem je také hmota. Nelze ji definovat. Navíc známe její různé projevy. Jedním z nich je energie. Má také potenciál vytvářet různorodost v našem světě.

 

Vše uvedené ještě umocňují poznatky o nedokonalosti a omezenosti smyslů, které tento svět evidují. Ještě dříve než svět intelektuálně vnímáme, naše smysly nás informují o jeho formě. Proto je naše představa světa spíše smyslová než intelektuální. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba předpokládat, že svět nevnímáme v celém rozsahu a obsahu. Proto nelze z našeho hlediska mluvit o jeho objektivní existenci, ale subjektivní představě. Vnímáme pouze hodnoty nepřesné, neúplné – tudíž relativní.

 

To vše vede kriticky myslící jedince k závěrům, že svět naší existence je oblastí s relativní platností, o níž lze pochybovat. Vnímáme ji na základě našich smyslových schopností a intelektu, jehož výše je úměrná civilizačnímu stupni dosaženého současnou společností. Nejen náš svět, ale celý vnímatelný kosmos budeme nazývat oblastí časoprostoru se vším, co s tím souvisí.

 

Vědecké poznatky a z nich utvořené závěry vycházející z lidského intelektu naznačují, že se můžeme dostat i za hranice časoprostoru. Pro pochopení a ověření následujících úsudků je třeba pouze základní znalost přírodních věd. Z důvodu přehlednosti a ucelenosti celého pohledu začneme na samém počátku – u struktury atomů. Jedná se o harmonii sil ve vztazích základních částí atomu. Uvedená rovnováha rozdílných potenciálů platí nejen ve struktuře atomového jádra, ale také ve sférách elektronů tvořících nejen protiváhu atomového jádra, ale jeho vnější obal, který má také funkci spojující části pro další atomy.

 

Vše pokračuje v afinitě jednotlivých prvků vytvářet sloučeniny nejen anorganického, ale i organického původu. Nadstavbou anorganické a organické chemie je biologie. Podává nám další doklad zdokonalování inteligencí nejdříve ve vzniku buněk, které jsou základní částí tvorby rostlin, a následně i živého organizmu. Je samozřejmé, že tento proces je mnohem složitější a rozsáhlejší, ale pro ilustraci naznačující působnost inteligentních principů je jako příklad dostačující. Inteligentní principy, kterým je možno dát nadčasový charakter, a z nich odvozené zákony jsou natolik dokonalé, že determinují vše, co v časoprostoru vzniká a zaniká. Jejich funkčnost není časově omezená. Pokud by neměly trvalou platnost a byly časově omezené, došlo by k situaci, že by nic neexistovalo. Celý proces by mohl být obnoven pouze vnějším zásahem.

 

Neomezenost principů lze nejlépe vystihnout klidovým, to je neměnným stavem. Tím jsme se dostali do oblasti klidu, která tvoří protiváhu oblasti časoprostoru a časoprostor je z ní možno determinovat nebo odvodit.

 

Na základě těchto úvah můžeme dojít k závěrům o oprávněnosti oblasti klidu. Uvedenou oblast lze odvodit i na základě dalších rozborů vycházejících ze specifikace časoprostoru následujícím způsobem.

 

Nelze pochybovat o tom, že život je nejdokonalejším projevem v časoprostoru. V tomto případě nebudeme brát do úvahy biologickou dokonalost v organizmech, ale jeho vrcholný projev, a to lidskou psychiku, která s životem souvisí. Pokud vynecháme biopsychiku sloužící k zachování organizmu, je vědomí nejdůležitější schopností, kterou také nelze z časoprostoru odvodit. O vědomí se dá předpokládat, že spolu s inteligentními principy je také součástí klidu.

 

Uvedenou analyticko-syntetickou metodou jsme se dostali k určení oblasti časoprostoru, ale také klidu. Časoprostor je pohyb, dění, vznik a zánik. Klid je trvalý stav hodnot, které jsou v této oblasti. Dalším rozvíjením a rozpracováním této teorie, jež je v podstatě myšlenkovou soustavou, lze vysvětlit mnohé do této doby nevysvětlitelné. Například hledat smysl lidské existence na jiných základech než říká náboženství a také perspektivy lidstva. V tomto bodě má tato filosofie styčné body s náboženstvím. Oproti náboženství, které vychází z víry, je tato filosofie individuálním a intelektuálním projevem člověka.

 

Fyzikální relativita našeho světa

 

Čas společně s prostorem a hmotou je základním pilířem našeho světa. Pokud čas posuzujeme z hlediska fyziky, je třeba hledat jeho míru nebo základní jednotku. Tím se dostáváme do prvních potíží, problémů, ale i rozporů. Čas je podle Einsteinovy teorie relativity relativní a z relativní hodnoty nelze určit všeobecně platnou míru nebo jednotku. Ta se dá odvodit pouze z hodnoty absolutní, a tu neznáme. Proto jsou naše sekundy, minuty, hodiny, dny a také roky relativní už jenom proto, že se vztahují a jsou platné pouze na naší Zemi a nikoliv ve vesmíru. To je jeden z důkazů o pravdivosti a odůvodnitelnosti relativity času.

 

Relativita času podle Einsteinovy teorie spočívá v tom, že jeho hodnota je závislá na rychlosti pohybu. Pokud se měření času provádí ve dvou soustavách pohybujících se vůči sobě rovnoměrně, na každé z nich je čas stejný. V případě, že se vůči sobě pohybují nerovnoměrně, platí na každé jiný čas. Větší rychlostí se čas prodlužuje a menší zase krátí. Z výše uvedených úvah vyplývá nejen relativita času, ale také to, že čas je spojen s rychlostí a pohybem. To je velmi důležité v dalších úvahách.

 

Relativitu času možno také odvodit z rozdílné délky života například člověka a jepice. Jedna lidská noc je celý život jepice. U člověka jsou to desetiletí. Obrazně řečeno jepičí a lidský čas je rozdílný. Podobným způsobem můžeme srovnávat život člověka a délku trvání kosmického tělesa. Oba útvary vznikají a zanikají, ale délka jejich trvání je rozdílná. V obou případech je nutno brát v úvahu, že čas je také spojen s existencí, to jest vznikem a zánikem nějakého útvaru, což v našem světě je zákonité. Zánik útvaru považujeme za jeho omezení nebo také konečnost.

 

Ze všeho co bylo uvedeno vyplývá, že čas je součástí soustavy omezené a tudíž konečné, i když kontinuita vesmírné existence dále pokračuje a lze oněm předpokládat, že je konečný. Tím ale překračujeme rámec otázek týkajících se času, rychlosti a pohybu, které nelze od sebe oddělit.

 

Na závěr nutno podotknout, že existenci času vnímá člověk a odvozuje si ho na základě psychických schopností, jejichž původ nezná. Proto můžeme považovat čas za naši omezenou představu, která z celého kontinua postihuje pouze část nějakého neomezeného celku, a konečnost je pouze důsledkem a vyjádřením naší nedokonalosti.

 

Další pilíř námi vnímaného světa je prostor. Také v tomto případě je situace obdobná, jako je tomu u času. Míry, které jsme tímto kontinuem určili, jsou lineární nebo kvadratické, protože kvadratura odpovídá naší představě prostoru a lze ji matematicky, ale i goniometricky prokázat. V tomto případě se dá říci, že jsme v zajetí euklidovské geometrie, která má platnost pouze v rozsahu našich nedokonalých smyslů a tím je omezena.

 

Pokud chceme tímto způsobem vymezit vesmír, dostáváme se do stejných potíží jako v případě času. Prostor lze tímto způsobem určit pouze jako omezený, tedy konečný útvar, ale nevíme, jak určit hranice vesmíru. Otázkou zůstává, co je za hranicemi vesmíru? Co tam končí a co začíná? Je to problém konečnosti a nekonečnosti a jedna z otázek, která lidstvo zajímá už dlouhou dobu, ale uspokojivou odpověď jsme ještě nenalezli.

 

Geometrie aplikovaná do prostoru nám tento problém nevyřeší, i když si pomocí deskriptivní geometrie dokážeme sestrojit prostor podle jiných souřadnic. Je to například Riemanův prostor. To vše je ale hrou v uzavřeném kruhu a není z něj východisko.

 

Nevyřeší to ani smyslové poznání, protože je omezené prostředím své existence a nedokonalostí svých rozlišovacích schopností. Člověk na Zemi je jako ryba v oceánu a dokáže vnímat pouze přímé prostředí své existence. Za hranice tohoto poznání se ale nedostane. Nedokonalost prostorového vnímání je možno snadno prokázat, pokud se vcítíme do situace člověka, který ještě nevěděl, že Země je kulatá. Domníval se, že je plochá, středem vesmíru a Slunce okolo ní obíhá. Jeho pohled do situování ve vesmíru byl jistě rozdílný od našeho. Podobné doklady nalezneme v malířství, kdy namalované postavy byly ploché, protože malíři ještě neznali malovat v perspektivě.

 

Uvedené příklady nás vedou k závěrům, že prostorové vnímání se vyvíjelo se stupněm zdokonalování člověka. Nelze proto vyloučit, že naše prostorové vnímání dosáhne ještě dalšího zdokonalení a náš pohled na prostor bude rozdílný.

 

Vše, co bylo výše uvedeno, nás vede k předpokladům, že naše prostorové vnímání je pouze naší představou o něčem, co plně nedokážeme postihnout, a proto je to relativní. Nabízí se nám logické vysvětlení, že pro svoji omezenou existenci nedokážeme pochopit to, co ji přesahuje. Omezené nedokáže pochopit nebo obsáhnout neomezené! Pravá skutečnost je mimo naše chápání a prostor, ve kterém nenalézáme hranice, je pouze představou našich nedokonalých smyslů a tudíž relativní.

 

Přes všechno to se nesmíme vzdát! Prostor omezuje člověka v jeho existenci, ale nedokáže spoutat lidského ducha a jeho intelekt, které neexistují v prostorové dimenzi.

 

Nelze také opomenout, že prostor je spojen s časem, tedy pohybem a rychlostí. Vše dohromady tvoří společné kontinuum a to časoprostor. Časoprostor sám o sobě je oblastí vzniku a zániku, kde změny nebo transformace jsou nutnou a dokonce zákonitou součástí této formy existence. Prostorové vnímání je tím lepší a dokonalejší, čím více má existence inteligence, aby více pochopila a poznala pravou skutečnost.

 

Po objasnění otázek času a prostoru je třeba se ještě věnovat také problematice hmoty, která tvoří největší část časoprostoru. Hmota je třetím pilířem našeho světa. Z hlediska smyslového poznání a vnímání také nejkonkrétnější. Netřeba připomínat hmotnost našeho těla a smyslově vnímá i další jeho části.

 

Na první pohled se zdá, že o konkrétnosti našeho světa nelze pochybovat, i když relativita času a prostoru byla prokázána. Na to, že to tak jasné není, nás upozorňují poznatky nukleární fyziky. Hmota sama o sobě není a nikdo ji ještě nedokázal definovat. Jsou ale částice, ze kterých se tento svět skládá. Jejich základním kamenem je atom. Ani ten ale není homogenní částicí. Je složen z jádra a elektronů, které okolo něho obíhají v několika sférách.

 

Připomíná to naši sluneční soustavu se Sluncem a planetami, které ho obíhají. Není třeba vše podrobněji rozebírat a uvádět další poznatky. Skutečností prozatím zůstává, že také jádro se skládá z částic různého potenciálu a je nositelem hmotnosti. Elektrony mají zanedbatelnou hmotnost a opačný potenciál. Částice rozdílné polarity se neprojevují jako hmota, ale energetický potenciál. Proto hmotu a energii považujeme za různý projev jedné podstaty. To platí i o světě, ve kterém žijeme. Proto není přehnané tvrzení, že vedle relativity času a prostoru je i hmota relativní.

 

Opodstatněnost tvrzení o fyzikální relativitě hmoty možno ještě doložit posouzením a ohodnocením smyslového poznání, respektive vnímání. Naše smysly jsou průvodcem a pomocníkem v poznání tohoto světa. V mnoha případech nás pravdivě informují o prostředí a jeho vlastnostech, se kterými přicházíme do styku. Na první pohled se zdá, že jejich informace jsou úplné a nezpochybnitelné. Pokud je ale podrobíme důkladnější kritice zjistíme, že jsou mnohdy nepřesné, neúplné a o jejich konkrétnosti se dá pochybovat.

 

Například zrak. Zrakem vnímáme nejen naše okolí, ale také barvu předmětu, světlo a tmu. O barvě ale víme, že je pouze naší představou, která je důsledkem určité vlnové délky světelného paprsku a jeho odrazem od daného předmětu, která vytváří v našem mozkovém centru představu barvy červené, zelené, modré atd. Proto ani vnímané předměty nemají uvedenou barvu. Z toho lze odvodit, že ani barva nemá objektivní platnost.

 

Pokud rozložíme v hranolu bílé světlo vznikne barevné spektrum, ale pouze jako naše barevná představa v našem vnímání. Mimo barevného vnímaného spektra, před a po vnímaném spektru, existují i jiné vlnové délky, které náš zrak nevnímá, ale zaznamenají je přístroje, které jsme za tím účelem sestrojili. To znamená, že naše oko vnímá pouze omezenou část paprsků a nevíme, jak by náš svět vypadal pokud by existoval senzor, který by postihl všechny druhy paprsků.

 

Obdobná situace je také u světla a tmy. Ostatně už bylo řečeno, že světelný paprsek je vlastně směsicí různých vlnových délek a každá z nich se nám jeví jinak. Co je pro nás světlem, je pro jiné tvory třeba tmou. Jak asi náš svět vnímají tvorové, kteří mají jiné poznávací schopnosti než člověk? Jaký je jejich svět? Další schopnost vnímání u některých zvířat jsou například vlny, které se odráží od jiného média a vrací se do smyslového centra zvířat jako překážka, které se nutno vyhnout. Všeobecně možno říci, že některé vlny předměty prochází, jiné se od nich odráží a další jsou zase pohlceny. To vše se děje, aniž by to člověk vnímal a dokázal si to vysvětlit. Jak asi vypadá náš svět u ryb, které žijí hluboko v oceánu a nikdy neviděly Měsíc, Slunce nebo hvězdy?

 

Obdobná situace je také u zvuku. Některé vlnové délky slyšíme, ale většinu z nich naše ucho nevnímá. Jak by asi vypadal náš svět, pokud by naše ucho bylo citlivější ke všem předmětům? V tomto případě je situace obdobná jako u zraku a netřeba se tím více zabývat.

 

Jaký je obraz našeho světa po hlubší analýze smyslového poznání? Všechny uvedené poznatky jsou pouze doplňující a naznačují, že fyzikální relativita našeho světa není pouze vykonstruovanou teorií, ale je zdůvodněna nejen poznatky vědy, ale také psychologií.

 

Důsledky relativity na naše poznání

 

Na základě fyzikální relativity jsme si odvodili filosofickou subjektivitu našeho světa. Pod pojmem subjektivita vyjadřujeme názor, že vnímané je pouze představou poplatnou nedokonalosti našich smyslů a výši intelektu. Časoprostorem jsme nazvali oblast naší existence a určili v ní tři základní dimenze, a to čas, prostor a hmotu. O všem víme, že mají pouze relativní platnost a nelze je odvodit od nějakých absolutních hodnot.

 

O časoprostoru navíc víme, že je oblastí neustálých změn, protože vznik a zánik všech objektů je zákonem.. To znamená, že nic v této oblasti nemá trvalou platnost, a proto název relativita je nejvýstižnější.

 

Nejdokonalejší existencí v této oblasti je člověk. Jeho dokonalost spočívá v tom, že má vrozené schopnosti, aby mimo jiné také hledal příčiny všeho vzniku a zároveň smysl své existence. Není snad pochyb o tom, že teprve po vzniku inteligentní vědomé bytosti se schopností evidence má tento svět smysl. Existence bez vědomí a evidence je pouhé nevědomé bytí, a to je vlastně neexistence. Bez vědomé existence ztrácí smysl nejen náš svět, ale i vesmír.

 

O časoprostoru už bylo řečeno mnohé, ale ještě jsme nevyčerpali všechny informace a poznatky, které nám tato oblast může poskytnout. Bez hlubších vědeckých poznatků a uvažování je velmi nesnadné určit zákony, podle kterých se řídí vztahy a závislosti v elementárních částicích atomů. V tomto případě se jedná o vnitřní uspořádání, respektive strukturu atomů. O atomech už byla řeč v souvislosti s existencí hmoty, která se také projevuje jako energie s určitým silovým polem. Z uvedených vztahů v atomovém jádru a sférách elektronů, jež ho obíhají, je zřejmý zákon nebo řád mající inteligentní princip.

 

Nic nepřipomíná chaos nebo shluk, ze kterého se náhodně nebo podle počtu pravděpodobnosti stává fungující útvar. Pokud badatel na nedokonalost někdy narazí, později se prokáže, že se jedná o nepochopení celé problematiky, která se později vysvětlí. Takzvaná anomálie vždy byla důsledkem něčeho, o čem se dříve nevědělo. O chaosu lze předpokládat, že i v něm se později prokáže řád. Badatelé to zjistí, až se dostanou na úroveň odpovídající dané problematice. Dokladem toho jsou objevitelé zákonů, kteří se svým intelektem dostali na výši, kdy vnitřní řád a souvislosti pochopili.

 

Od vyváženosti vztahů v atomovém jádru se dostáváme k vazbám různých atomů, vytvářejících anorganické sloučeniny. Na to navazuje chemie organická. Je to chemie uhlíku a jeho mimořádných vazebních schopností, až ke vzniku močoviny, která je produktem živého organizmu. Organická chemie je klíčem k biologii a potenciálnímu vzniku buňky. Jednoduché buněčné útvary jsou základem rostlin. Ty složitější buňky živého organizmu, který je vrcholem dokonalosti v časoprostoru.

 

Psychické schopnosti už překračují rámec časoprostoru a jeho možností. Vrcholem biologického organizmu jsou zárodečné buňky uspořádané v genetickém kódu. Jsou nositeli nejen principu života, ale i psychických schopností a dispozic.

 

Z tohoto zorného úhlu se jeví soudnému pozorovateli uspořádání a struktura v časoprostoru. Je samozřejmé, že vysvětlení je podáno pouze v základních rysech. Celý komplex je mnohem složitější, ale to není předmětem této úvahy.

 

Obecně se dá říci, že ve všem, co bylo uvedeno, platí rovnovážný vztah dvou rozdílných potenciálů, který možno nazvat harmonií. Při porušení rovnováhy, na základě kauzality, to je příčiny a důsledku, vzniká dění, jehož výsledkem je nový vztah přechodně vyrovnaných sil. Dění samo o sobě je funkcí časoprostoru.

 

Pokud důsledně posoudíme vše, co bylo o časoprostoru uvedeno, dojdeme pravděpodobně k názoru, že vnitřní struktura a uspořádání toho, co vnímáme, je výsledkem působení inteligentních principů určujících zákony dění a že vše je součástí nějakého řádu.

 

O časoprostoru už máme dostatek poznatků abychom z nich mohli udělat filosofické závěry. Jeho subjektivita byla dostatečně prokázána. Z hlediska systémového uspořádání, přehlednosti a správného stanovení pojmů je třeba používat nejvhodnější filosofickou terminologii a vše správně definovat. Obecným názvem pro vše co v této oblasti vzniká a zaniká je jev, nebo také fenomén. Na základě rozdílnosti se jevy dělí do dvou skupin. V první skupině jsou jevy, které si neuvědomují sebe sama. Jejich nejvhodnější název je bytí. Jevy, které si sebe sama uvědomují, jsou existence. K tomu nutno ještě dodat, že pouze některé existence si uvědomují i existence další a také bytí. Nejdokonalejší existencí je člověk.

 

V uvedené terminologii, respektive názvosloví, je obsaženo vše, co v časoprostoru vzniká a zaniká a člověk to dokáže evidovat. Výjimku činí pouze psychické schopnosti nejen člověka, jejichž původ nelze z časoprostoru a jeho funkce odvodit. U nich se nedá stanovit jejich základ ani struktura, jak je tomu v případě atomů. Jejich vzájemnou vazbou, která má také svou zákonitost vznikají jevy.

 

U psychiky je situace rozdílná. V tomto případě nenalézáme žádné části obdobné atomům. Psychika je schopnost a možno ji rozdělit do dvou částí. Ta první je základní a její schopnosti souvisí s orientací tvorů v prostředí své existence. Je to schopnost smyslového vnímání sloužícího k uchování života organizmu.

 

Druhá část – svým způsobem důležitější – je nadstavbou té první. Má inteligentní charakter. Typickým představitelem je například vědomí. V psychice má mimořádné postavení. Jeho prostřednictvím si uvědomujeme nejen existenci sebe sama, ale také ostatního světa. Pokud by v časoprostoru nebylo vědomí, svým způsobem by ani nebyl. Evidovat jevy lze smysly, ale bez vědomí se jedná o proces nedokonalý. Z toho můžeme odvodit, že pokud by nebylo vědomí, nedal by se prokázat ani časoprostor a jevy. Dá se říci, že by nic neexistovalo. Proto je vztah vědomí k časoprostoru nutností.

 

Musíme se ještě vrátit k rozvedení a dokončení první myšlenky, týkající se existence psychiky v časoprostoru a její základní specifikace. Podstata psychických schopností je srovnatelná s principy určujícími zákony a řád v časoprostoru, které determinují dění a tím vznik a zánik jevů. Společným jmenovatelem principů, ale také schopností určujících psychiku je inteligence. Ve všem, co v časoprostoru nalézáme, ale i v lidské psychice je zřejmá inteligence. Určuje nejen možné dění, ale také vznik vědomé inteligence, v tomto případě člověka, včetně schopností evidovat časoprostor. Zároveň také umožňuje hledat důvody a principy nejen jevů, ale i smysl své existence. Pokud by neexistovalo něco, co časoprostor a jevy vnímá, neměl by časoprostor smysl a prakticky by neexistoval. Z toho vyplývá, že člověk, nebo jemu podobná jiná existence je nutností a je tedy determinován. Tím jsme se dostali nejen k základům přírodních věd, ale také filosofie, náboženství a mystiky. S tím se ale prozatím nebudeme zabývat.

 

Z předchozích úvah a vývodů možno usoudit, že mimo oblasti časoprostoru je také oblast trvalých hodnot neomezená časem, prostorem a také hmotou. Je to energetický potenciál inteligentních principů, ale i vědomí. Je oblastí absolutních hodnot a také klidu. Jedině klidem nebo z klidu možno určit pohyb, ale i čas.

 

Oprávněnost a opodstatněnost oblasti klidu je prozatím jediným přijatelným vysvětlením existence zákonů, řádu a inteligentních principů, jež umožňují existenci světa a vesmíru, aniž se účastní jeho proměn. Jsou mimo jeho existenci. Z tohoto hlediska je oblast klidu zdůvodněna a není pouze abstrakcí našich myšlenek. Není vyloučené, ale je dokonce samozřejmé, že dalším rozvojem a výzkumem získáme další vědomosti a důkazy, pro člověka prozatím nedosažitelné, které doplní naše znalosti o dokonalejší poznání pravé skutečnosti.

 

V oblasti klidu jsou stavy trvalých hodnot oproti přechodným jevům v časoprostoru a budeme je nazývat jsoucna. Hned při určení prvního jsoucna, a to principu, narážíme na první překážku. Je prozatím těžké určit, jestli se jedná o jedno jsoucno nebo jejich soubor. Určit princip nebo principy, podle kterých se vše děje, je prozatím také nemožné. Jedno ale určit můžeme, a to že se projevují inteligentně. Proto se nám nabízí logické vysvětlení, že principy jsou částí jsoucna absolutní dokonalosti, ke kterému se váže i dříve uvedené vědomí.

 

Jsoucno samotného vědomí, bez inteligentních principů a smyslu přechodné existence, je také iluzorní. Pokud je absolutno souborem jsoucen, je stavem obsahujícím všechny složky, které determinují časoprostor. Nejvhodnějším názvem tohoto stavu je absolutní vědomá inteligence. Lze ji také nazvat filosofickým bohem.

 

K tomuto pojmu jsme se dostali prostřednictvím abstraktního myšlení, pochopením vnitřního řádu, struktury a smyslu časoprostoru. Je samozřejmé, že otázka oblasti klidu je stále otevřena. Čím většího poznání prostřednictvím lidského intelektu dosáhneme, tím konkrétnější a přesvědčivější bude oblast klidu. Všechny uvedené argumenty o oblasti klidu jsou prozatím dostačující pro toho, kdo chce touto cestou nalézti pravdivější obraz nejen světa, ale i toho, co náš svět determinuje v neomezených možnostech projevů, které inteligentní bytost ve své časové a smyslové omezenosti dokáže vnímat a pochopit.Je samozřejmé, že odpůrci této teorie mají možnost uvést přijatelnější a přesvědčivější vysvětlení i zdůvodnění světa, ve kterém žijeme.

 

Pokud nechceme vycházet z víry v Boha tvůrce, je výše uvedená teorie o existenci inteligentních smysluplných principů s následným děním v časoprostoru tím nejpřijatelnějším vysvětlením. Do toho je také nutno počítat vznik vědomé inteligentní bytosti, kterou je člověk. Můžeme se proto domnívat, že jedna z příčin vědomé, ale nedokonalé existence člověka je právě ve vztahu dokonalého k nedokonalému.

 

Důležitou roli také hraje otázka subjektivity a objektivity. Subjektivita vychází ze skutečnosti, že existuje vnímaná nedokonalost, která nemůže postihnout celou skutečnost. Zatímco objektivita je skutečnost v obsahu a rozsahu, mimo ni už nic jiného neexistuje.

 

Psychika života

 

Existence se objevuje v časoprostoru až na samém konci řetězce dokonalosti. Je to přirozeným důsledkem její složitosti, schopností a smyslu, který dává časoprostoru. Hlavním znakem existence je život. Vzniká zrozením této formy a zaniká její smrtí. Z toho je zřejmé, že je časoprostorově omezen. Příčiny jeho vzniku a zániku překračují rámec časoprostorových možností, i když je současná věda určuje genetickým kódem.

 

Formu života můžeme rozdělit do dvou složek. První je biologická existence. Je to útvar určující způsob této existence od jejího vzniku až po zánik. To vše se opakuje díky reprodukci, jejímž smyslem je udržet existenci v časoprostorové kontinuitě. Biologická existence je tou méně zajímavou částí života. Je předmětem vědeckého zkoumání biologie a medicíny.

 

Zvláštním videm v existenci jsou její psychické schopnosti. Nejsou výsadou pouze člověka, ale vyskytují se na různém stupni dokonalosti i u jiných tvorů. V tomto pojednání se budeme zabývat pouze psychikou člověka.

 

Psychika je předmětem studia psychologie, která je v kontextu humanitních věd součástí filosofie. Proto musíme hledat její původ hlavně v oblasti nečasoprostorové, vzhledem k její hmotné neidentifikovanosti. Navíc ještě některé její schopnosti překračují hranice časoprostoru. Na základě uvedeného konstatování můžeme rozdělit speciálně lidskou psychiku do dvou částí.

 

Ta první souvisí s biologickou existencí a řídí některé životní procesy organizmu. Druhá část má znaky intelektuálních schopností vycházejících z inteligence, která je nečasoprostorová, a proto je součástí klidu.

 

Uvedené hypotézy si budeme postupně ověřovat a prokazovat následným rozborem a utříděním těchto schopností. Vzhledem k jejich nehmotnosti nemůžeme tak učinit metodou používanou v přírodních vědách.

 

Pro svoji nehmotnost nemůže být psychika ani samostatnou částí časoprostoru, i když je v něm potenciálně obsažena. Je časoprostorovým videm determinovaným inteligencí z oblasti klidu. Proto ji můžeme považovat za přechodný stav v časoprostoru, i když pojem stav v této studii používáme v oblasti klidu jako trvalost a neměnnost. Inteligence, která je nejdůležitější součástí lidské psychiky, je skutečně v oblasti klidu trvalým stavem. Bez její účasti v lidské psychice by ale nebylo ani poznání a uvědomování časoprostoru, které v procesu zdokonalování lidské existence hraje nejdůležitější roli.

 

Tím jsme ale trochu předběhli naše úvahy a musíme se vrátit k základům psychiky samé, a to k její první části. Jak bylo uvedeno, psychika této části je zaměřena speciálně na řídící funkce organizmu, které dostávají informace od našich smyslů a tím i vnější popud o prostředí své existence. Tím prostředím je časoprostor a smysly jsou senzorem. Jejich prostřednictvím dostává organizmus podněty od vněmů nejen pro svou činnost, ale i pro poznání, které je procesem zdokonalování. Biologickým centrem,ve kterém se podněty soustřeďují a vyhodnocují, je mozek.

 

Mozek je nervovým centrem organizmu. Soustřeďují a vyhodnocují se v něm všechny smyslové informace, které má jedinec k dispozici. Zároveň je zdrojem popudů k činnosti jako reakce organizmu na dané podněty. Vycházejí z něho příkazy pro činnost pudů a citů, které navazují na prostředí, ve kterém se jedinec nachází, a ovlivňují jeho existenci. Většina těchto podnětů je dána jeho biologickou existencí. Některé z nich mají i duchovní charakter. To se týká hlavně citů.

 

Těžko v něm můžeme nalézt a prokázat biologickou funkci vědomí, paměti, vůle, intuice, rozumu nebo inteligence. Nic na tom nemění ani skutečnost, že poškozením určité části mozku ztrácí psychika některé z uvedených schopností. Dá se to vysvětlit tím, že psychika ke své činnosti potřebuje mozek, aby se jeho prostřednictvím mohla navenek projevovat. Mozek je mezičlánkem a spojovacím prvkem mezi časoprostorem a oblastí klidu.

 

Pokud nám uvedené vysvětlení o mozku a jeho vztahu k psychice stačí, vyhneme se tak pseudoproblémům, které tak už více než dva tisíce roků zatěžují filosofické myšlení. Hmota a duch v tomto případě jsou v dokonalé harmonii a symbióze. Psychologové, kteří si to uvědomí, si ušetří mnoho zbytečných problémů a o psychologii získají mnohem konkrétnější a pravdivější představu.

 

Základním informačním prvkem psychiky jsou smysly. Je to zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Z hlediska naší psychiky, ale i teorie poznání, jsou nejdůležitější tři smysly, zrak, sluch a hmat. Zrakem a hmatem vnímáme skupenství tuhé a kapalné. Čich nám umožňuje poznávat určité formy plynného bytí podle charakteristické vůně, ale také některé formy tuhé a kapalné. V případě chuti je to obdobné. Jejich možnosti poznání se omezují pouze na skupenství kapalné a plynné. Smyslové poznání nás navíc informuje o vnějším světě.

 

Smyslové poznatky jsou prvním a hlavním zdrojem informací o vnějším prostředí. Postihují však pouze jeho část. O tom nás přesvědčuje vědecký výzkum, který prostřednictvím dokonalých přístrojů potvrzuje nedokonalost našich smyslů. Z nedokonalosti našich smyslů můžeme usuzovat, že si vytváříme pouze naši představu o světě ve kterém žijeme. Svět a naše prostředí jsou pouze subjektivní představou našich smyslů. A to je pro filosofii velmi důležité.

 

Další důležitou částí naší základní psychiky jsou pudy. Můžeme je charakterizovat jako podmíněnou činnost orgánů sloužících k udržení a zachování své existence. Navazují na to i pudy související s výchovou a ochranou potomků až do jejich osamostatnění.

 

Na pudy do jisté míry navazují instinkty. Projevují se jako nezdůvodnitelný pocit hrozícího nebezpečí. Instinkty nutno rozlišit od intuicí. Instinkty se vztahují pouze k časoprostoru. Intuice má nečasový charakter a souvisí se schopností poznávat. Proto je nutné obě schopnosti od sebe správně rozlišit.

 

Pudy jsou dokladem dokonalosti a důmyslnosti řádu determinující časoprostor. Je z nich zřejmé, že se zachová i existence na nižším stupni dokonalosti, která nemůže vědomě ovlivňovat svůj život. Nic není ponecháno náhodě, ale má svůj řád. Psychika vztahující se k činnosti smyslů a pudů souvisí s biologickou funkcí organizmu a končí jeho smrtí. Její princip, který je determinován nečasoprostorově, je uchován f genetickém kódu. Tím je determinována kontinuita života v našem světě.

 

Vedle pudů jsou základní částí psychiky také city. Jsou na předělu mezi biologickou a intelektuální částí psychiky, speciálně u lidí. Pro psychologii je jistě zajímavý poznatek, zda je prokázána citovost i u zvířat. Cit je projevem individuality a člověk je toho dokladem. City se vztahují k části psychiky ovlivňující biologickou funkci, ale také intelektuální nadstavbu psychiky. K biologické části patří například sex a erotika. Pokud by to nebyla pravda, lidé by se stýkali sexuálně pouze za účelem plození potomků, jak je tomu u zvířat. V tomto případě se jedná o záležitost pudovou. Vrcholem citu je láska. Lásku takto chápanou je nutno rozlišovat od lásky abstraktní, která bude předmětem dalších úvah.

 

Citové vnímání do sebe zahrnuje i chápání krásy a vztahů. Jsou to například prožitky estetické. Vzbuzují v nás škálu pocitů od nadšení přes spokojenost až k odporu, nevoli nebo hnusu. Pocity tohoto druhu vytváří vztah člověka k ostatnímu světu.

 

Citové vzplanutí je i tvůrčí. Inspiruje umělce k tvorbě obrazů, soch, hudebních skladeb nebo díla literárního, nejčastěji poetického. Citovým prožitkem je i stav mystika při meditaci, která je duchovní koncentrací. V tomto stavu je možno dojít i k okamžitému osvícení, které možno nazvat metafyzickou evidencí. Při něm meditující poznává hlubší vztahy a věci za normálních okolností nedosažitelné.

 

Od citů je nutno odlišit lidské vášně a komplexy, které jsou negativní částí citových dispozic. Člověka nepovznáší, ale zotročují. Komplikují a znesnadňují mu vztah k ostatním lidem. Zabraňují mu i v rozvoji duchovních schopností. Jsou projevem extrémního sobectví, které neoprávněně činí člověka středem pozornosti a veškerého dění. Proto je nutné vášně a komplexy v sobě překonávat a tak se lépe integrovat do společnosti.

 

Působnost citů se vztahuje také k hodnotám duchovním, především etickým. Pociťujeme odpovědnost za své činy, ke společnosti a metě nejvyšší, to je humanismu – lidství. Je to láska, vrcholící vírou v lidského génia. V širším slova smyslu je to láska k vlasti, pravdě, svobodě, pokroku a dalším hodnotám, kterých dosáhl lidský duch, vedený touhou po poznání.

 

Pokud by neexistoval cit v lidské psychice, lidstvo by bylo o mnohé ochuzeno. Láska je nejhlubším projevem citu. Společnost a civilizace bez lásky je jako růže bez vůně. Citový vztah ke světu a hodnotám, které ho vytvářejí, je důležitou částí lidské psychiky. Bez jeho existence by život postrádal jednu ze svých důležitých dimenzí. Dá se o něm říci, že je harmonií krásy a dokonalosti, která je předmětem lidské touhy.

 

Stanovením úlohy smyslů, pudů, citů a na nich navazujících vášní, instinktů a komplexů, se v hlavních rysech objasnila základní část psychiky vztahující se k biologické činnosti živého organizmu. Do jisté míry, při popisování funkce citů, jsme se dostali až k druhé části psychiky, která je nadstavbou první části. Není to název nadsazený, protože svým obsahem a posláním překračuje možnosti biologické existence. Životu dává i smysl metafyzický, který překračuje rámec a možnosti časoprostoru.

 

Psychika inteligence

 

Stanovit hranici mezi psychikou života a inteligence je obtížné. Některé schopnosti související s psychikou života přesahují do psychiky inteligence. Jsou to například city. Projevují se i u tvorů méně dokonalých než je člověk. V tomto případě ale nedosahují takové šíře a hloubky, jak je tomu u člověka.

 

Další společná schopnost u některých zvířat s člověkem je vědomí. U zvířat nelze mluvit o vědomí postihující širší zorný úhel z pohledu na svět a prostředí své existence. Vědomí do jisté míry souvisí s inteligencí, která se liší svým stupněm nejen u člověka, ale i u zvířat. O tom je možno napsat celé pojednání.

 

Vraťme se ale k základní části psychiky inteligence a to k vědomí. Patří mezi schopnosti, které nelze definovat, ale pouze popsat. Navíc ještě můžeme specifikovat jeho funkci v časoprostoru. Možno o ní říci, že je klíčová.

 

Vědomím si dokážeme uvědomit sebe sama, druhé existence nebo bytí, to znamená časoprostor. Tento proces můžeme nazvat evidencí. Vědomí eviduje časoprostor, alespoň vědomí u člověka. To jistě neplatí u zvířat. Ta evidují sebe sama, druhé, ale evidence časoprostoru je pro ně nedosažitelná.

 

Vědomí je nutností pro další psychické schopnosti tvořící nadstavbu lidské psychiky. Je nutným prostředníkem smyslového poznání. Bez smyslových vjemů by ve vědomí nevznikla představa vnímaného. Bez něho by vlastně časoprostor neexistoval! Bez vědomé existence by časoprostor neexistoval. Vzhledem ke své funkci a schopnosti je vědomí především částí té psychiky, která není spojena s biologickou funkcí organizmu.

 

Ve vědomí se sjednocují všechny psychické schopnosti, a tak se tvoří lidská individualita, to je samostatný poznávací subjekt. O vědomí lze říci, že má svoji intenzitu. Intenzita je dána množstvím poznatků, které lidská individualita dokáže používat.

 

Ze všeho, co jsme si o vědomí řekli, vyplývá, že nemůže být částí časoprostoru, i když je v něm v psychice přechodně obsaženo. Jeho původ a podstatu musíme hledat v oblasti klidové. Proto je vědomí stavem. Oblast klidu bez vědomého stavu si těžko můžeme představit. Vědomí je jedna z těch schopností, prostřednictvím které oblast klidu časoprostor ovlivňuje a také determinuje.

 

Spolu s vědomím spojují někteří psychologové i existenci podvědomí. Pokud má podvědomí skutečně své opodstatnění, je třeba se jím zabývat v samostatné úvaze, která překračuje rámec psychiky inteligence.

 

Vše, co bylo výše uvedeno a ještě mnohé další, nedokáže vědomí pochopit bez dalších schopností, které na vědomí navazují. Postupně si je probereme bez pořadí jejich důležitosti. Tvoří společný celek nazývaný psychika. Jejich prostředníkem s biologickou existencí je mozek, jehož postavení a funkci v organizmu jsme už probrali.

 

V této souvislosti nutno ještě jednou připomenout úlohu smyslů a citů v základní části psychiky. Všechny tyto podněty a informace se v průběhu života dostávají do vědomí, které si je potřebuje vzhledem ke své časoprostorové existenci uložit, aby je mělo v případě potřeby k dispozici. K tomu slouží další schopnost, nazývající se paměť.

 

Paměť je schopnost ukládat poznatky získané v časoprostoru do vědomí. Jak už bylo uvedeno, centrem těchto biopsychických procesů je mozek. Uložení těchto poznatků je biologickým procesem. Schopnost vědomí a vybavení potřebných poznatků nelze přírodovědeckými metodami určit. Lze je srovnat s uložením do paměti v počítači. Pokud je nějaká část mozku poškozená, dochází ke ztrátě některých schopností a nakonec i vědomí.

 

Postupným ukládáním informací nebo poznatků do vědomí vzniká také časoprostorová kontinuita procesů, která je v časoprostoru nutností. Nazývá se dění. Tak se stává přechodně existující vědomí spolu s pamětí důležitou částí psychiky, která je nadstavbou té, která slouží pouze s funkcí organizmu. Na základě paměti oddělujeme minulost od přítomnosti a také předvídáme budoucnost. Vše nám umožňuje harmonicky vrůstat do časoprostoru, kde minulost, přítomnost a budoucnost existuje.

 

Po nevědomém zrození si postupně uvědomujeme sebe sama a následnou časovou kontinuitu. Jejím výchozím bodem není minulost, ale současnost. Na základě našich dalších intelektuálních schopností můžeme předvídat budoucnost. Jedno ale víme jistě. Naše existence končí smrtí, která je zánikem organizmu. Není ale zánikem psychických schopností. Ty se prostřednictvím genetického kódu přenášejí na další generace. Ostatně tak je tomu i v případě biologického organizmu. V tomto případě se ale jedná o pouhou reprodukci, která je kopií. To platí také o psychických schopnostech, ale pouze s jedním, ale podstatným rozdílem. Na další jedince se přenáší i poznatky z předešlých životů, a tak se zdokonaluje nejen lidský intelekt, ale i civilizace.

 

Oproti vědomí paměť není součástí klidu, protože v ní nemá své opodstatnění. Je ale dokladem dokonalosti oblasti klidu, která se do časoprostoru promítá. Bez paměti si nedokáže časově omezená existence udělat představu o prostředí, ve kterém se nachází. Navíc ho ani bez paměti nedokáže postupně poznávat. Bez představy minulosti by byla přítomnost pouze plochým a nevýrazným obrazem.Bez paměti není ani poznání. Zapamatování získaných poznatků je pro proces poznávání nutností. Tím je dána i důležitost paměti v psychice.

 

Snad nejcharakterističtější částí psychiky je rozum. Jeho činnost je velmi rozsáhlá a obsáhlá. Je relativizovaným stupněm inteligence, kterého existence dosáhla na své cestě k poznání. Ve své podstatě je důsledkem nečasové inteligence determinující časoprostor.

 

Oproti smyslovému poznání je rozumové na vyšším stupni dokonalosti. Smyslové poznání pouze rozlišuje nebo kategorizuje jevy a existence. Rozumové poznání zase na základě logických soudů vycházejících ze znalosti vnitřních souvislostí může odhalit podstatu a vnitřní zákonitost dějů. Přes to všechno rozumové poznání není vrcholem poznání, ani jedinou možností jak poznávat podstatu věcí a dějů. Je omezené znalostí a poznatky dané existence. Může ale počítat s tím, že zdokonalováním dosáhne určitého maxima, daného jeho biologickou existencí, která ho však také omezuje.

 

Operační činností rozumu je myšlení. Jedná se o kombinační schopnost vybírat si z vědomí poznatky a informace, aby daný subjekt řešil vzniklé situace pro intelektuální činnost. V případě správného řešení složitých úkolů se jedná o tvůrčí činnost. Výše inteligence v rozumu s využitím logiky daného systému a řádu je zárukou správného rozhodnutí a výsledků při řešení úkolů nebo dosažených poznatků. Ve vztahu rozumu k inteligenci, logice řádu a vědomí je nejvíce zřejmá složitost myšlenkových pochodů v psychice.

 

Za samostatnou nebo specifickou část myšlení považujeme myšlení abstraktní. Jedná se o zdánlivě odtažité myšlení v kategoriích nebo pojmech. Je založené na mimořádných rozumových schopnostech dosažených intelektuální činností. Umožňuje poznávat a chápat skutečnosti nadčasové. Jejich verifikace je mnohdy problematická, ale možná na základě pochopení složitějších vztahů a souvislostí. Je to intuice nebo nenadálé vnuknutí, které vedou vědce nebo filosofa k pohledu na danou problematiku z jiného zorného úhlu. A tím se vysvětlí dříve nevysvětlitelné. Jedná se o nalezení dříve neznámých řešení z různých oborů vědy a techniky.

 

Intuice a metafyzická evidence není poznatkem ani schopností rozumu. Je dokladem toho, že mimo oblast časoprostorovou je nepoznané, které může ovlivnit psychiku, pokud dosáhne určité dokonalosti a dostane se až za hranice nepoznaného. Potom stačí pouze malý krok k překonání zdánlivě nepřekonatelného. Tím krokem je nová myšlenka, která se náhle objeví a rozšíří lidské obzory. A lidstvo se zase dostane o krok dál.

 

Jakákoliv vědomá lidská činnost je podmíněna chtěním. Chtění je touha po něčem nebo touha něco dosáhnout. Chtění a touha je pasivní složkou psychiky. Pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme v tomto směru projevit určitou aktivitu. Chtění spojené s aktivitou k činu nazýváme vůlí. Vůlí realizujeme naše předsevzetí, zdokonalujeme se a tak dosahujeme vyššího poznání. Proto je vůle důležitou složkou psychiky.

 

Z hlediska psychologie, ale i filosofie se ptáme po jejím původu a podstatě. Jako ostatní psychické schopnosti se nedá vůle vědecky stanovit. Vzhledem ke své nepostihnutelnosti nemůže být součástí časoprostoru. Má v něm pouze funkci, a proto musí být součástí oblasti klidu.

 

V případě vůle to nemůže být pravda. Smyslem vůle je, aby vedla člověka k činnosti. Nezáleží na tom, jestli k tělesné nebo duševní. Bez vůle by nebylo pokroku a člověk by žil na úrovni zvířat. Proto je vůle v časoprostoru nutností. Je motorem činu a zdokonalování. Její podstatou je chtění. Pouze chtění je součástí oblasti klidu. V lidské psychice se projevuje jako vůle k vědomé činnosti. Dispozice k vůli je součástí genetického kódu. Člověk ji může v průběhu života cvičením dostat do vyššího stupně.

 

K výše uvedeným psychickým schopnostem patří také svědomí. V tomto případě se nejedná o schopnost, jak ji chápeme třeba u vůle nebo vědomí. Pod pojmem svědomí si představujeme snahu hodnotit, ale hlavně srovnávat naše jednání s nějakým všeobecně uznávaným mravním kodexem, respektovaným určitou společností, civilizací nebo kulturou.

 

Vzhledem k této funkci se svědomí liší od ostatních psychických schopností, jež se přímo podílejí na tvorbě osobnosti. Svědomí člověka upozorňuje nebo varuje před nedodržováním uznávané morálky. Je kompasem nebo také vnitřním hlasem každého člověka, který upozorní, ale nenutí. Využívá vědomí ke kontinuálnímu uchování činů a dřívějších rozhodnutí, které byly v rozporu s mravním kodexem. Lze ho potlačit, nikoliv umlčet. Je samozřejmé, že neplatí v případě duševní choroby nebo jiné abnormality.

 

Nepřímo se dá říci, že svědomí potvrzuje existenci mravní normy. Prokazuje, že v lidské psychice je prvek, který ji spojuje s mravními normami nebo na ně navazuje. Jejich respektování podmiňuje zachování lidského rodu. Je to norma existující mimo člověka, představující mravní řád, kterým je nutno se řídit, pokud chceme naplnit smysl života.

 

Svědomí představuje mravní zákon v nás, jak správně konstatoval Kant. Svědomí v lidské psychice se objeví až v okamžiku, kdy člověk dosáhl určité úrovně a uvědomil si existenci mravního řádu. Navíc ještě zjistí, že je nutné ho respektovat.

 

Lidské podvědomí

 

Je jednou z nejspornějších součástí psychiky, o jehož existenci mají mnozí psychologové pochybnosti. Jiní zase tvrdí, že je nejdůležitějším zdrojem iracionálního poznání zahaleného do roušky tajemství. Jeho samotný název vyjadřuje vědomí v transpodobě ještě méně postihnutelné než jiné psychické schopnosti.

 

Vědomí má své poznatky nebo vědomosti získané v průběhu života v paměti a podle potřeby se mu vybaví. V případě podvědomí se jedná o poznatky nebo vědomosti, které daný jedinec nemohl získat v průběhu života. Psychologa proto zajímá zdroj nebo pramen těchto poznatků. Jako příklad uvedeme, že člověk za určitých okolností začne mluvit cizím jazykem, který se nemohl naučit. Známe i příklady jiné, ale to není předmětem této studie. Nás zajímá pouze řešení obecné. To znamená hledání kořenů nebo původu těchto poznatků.

 

Nejpřijatelnější možnost nalézáme v genetickém kódu, jehož struktura není prozatím dopodrobna rozkryta. Samotný genetický kód je nejlepším důkazem vesmírné inteligence. Zároveň také spojením mezi oblastí relativní a absolutní. Podrobněji to budeme řešit v další studii o duši metafyzické.

 

Genetický kód je nejkonkrétnějším důkazem o existenci inteligence v časoprostoru. Jsou v něm ukryty potenciální možnosti člověka a čekají na příchod vhodného jedince, aby se mohly v jeho životě projevit. Proto ani čas v tomto případě není důležitý. Ostatně o něm víme, že je relativní. Miliony lidských roků jsou pouze naší představou, která pro vesmír, pokud je časově nekonečný, není měřítkem.

 

Proto se za určitých okolností mohou v lidském životě objevit v jeho podvědomí. Nelze ani vyloučit, že v genetickém kódu jsou i latentní poznatky lidí z dřívějších generací. V určité konstelaci, kterou nelze ovlivnit, se vynoří do vědomí žijícího člověka. V tomto případě se nejedná o fantazii, ale o možnost, se kterou nutno počítat. Všechny tyto potenciální možnosti mohou být ukryty v genetickém kódu. Tam je možno také hledat původ nebo kořeny podvědomí.

 

Je velkou předností této filosofie, respektive tohoto myšlenkového systému, že s touto možností počítá jako s reálnou studijní metodou, jež napomáhá k odhalení tajemného nebo dosud iracionálního světa, který je nadstavbou světa časoprostorového. Podvědomí je možnou vstupní branou do tohoto světa. Proto je třeba hledat, soustředit a nalézat možné souvislosti s poznatky, o kterých lze předpokládat, že mají původ v podvědomí.

 

Jak už bylo v psychice inteligence uvedeno, poznatky o podvědomí je nutno oddělit od instinktů souvisejících většinou s biologickou existencí nebo intuicí, která je zdůvodnitelná ze souvislostí dané situace a možného řešení.

 

Nakonec je třeba ještě dodat, že vazeb mezi světem reálným a iracionálním, které nelze smysly postihnout, je velmi mnoho a na tuto problematiku je třeba se soustředit.

 

Teorie o duši metafyzické

 

Pokud vycházíme z úvahy o existenci lidského podvědomí, v psychice inteligence je duše metafyzická jeho přirozeným pokračovatelem. Pro lepší pochopení a návaznost celého řetězce spojujícího časoprostor s oblastí klidu je možno uvést následující kontinuitu vycházející z psychiky života prostřednictvím psychiky inteligence do podvědomí, které je mezičlánkem k duši metafyzické, o níž možno předpokládat, že je součástí oblasti klidu.

 

Z toho, co už bylo o psychice života uvedeno, můžeme soudit, že končí smrtí daného jedince. Pokud by se člověk v průběhu života nezdokonaloval a poznáním nedostával na vyšší úroveň, dalo by se předpokládat, že psychické schopnosti jsou pouze prostředníkem k plnému životu.

 

Vzhledem k tomu, že v procesu zdokonalování, v postupné kultivaci a poznáním se dostáváme na vyšší stupeň dokonalosti prostřednictvím psychiky, má tato schopnost mimořádné postavení. Dostáváme se na vyšší úroveň, než časoprostoru přísluší. Proto si začínáme uvědomovat i oblast klidu, která je pro naše smysly nepostižitelná. Prostředníkem nevědomého styku mezi oblastí klidu a časoprostoru je duše metafyzická. Navíc má i možnost časoprostor ovlivňovat, nikoliv determinovat, jak je tomu v případě přírodních zákonů a řádu.

 

Klasickým příkladem pro pochopení úlohy duše metafyzické v časoprostoru nám poskytne křesťanská věrouka o možnosti existence duše po smrti člověka. Duše zbavené hříchu se dostávají do nebe. Očistec je pro duše hříchem zatížené. Peklo je pro nenapravitelné a těžké hříšníky.

 

Teorie absolutní filosofie ale předpokládá, že duše metafyzická, která v časoprostoru dosáhla maximálního poznání a dokonalosti, zůstane trvale v oblasti klidu. Duše metafyzické pokud ještě maxima nedosáhly, se znovu vrací do časoprostoru. Stávají se součástí nově vznikajících životů, aby mohly ovlivňovat jejich nositele, zdokonalovat své poznání, a tak postupně dosahovat potřebného maxima až k vrcholu, aby se mohly od časoprostoru definitivně odpoutat a stát se trvalou částí oblasti klidu.

 

Uvedená teorie nemá nic společného s náboženstvím. Pokud ano, tak ji můžeme nazývat „náboženstvím svobody“. Je výsledkem racionálního myšlení vycházejícího z vědeckých poznatků, ale i z úlohy člověka, jakou má při svém zdokonalování v civilizačním procesu. Je samozřejmé, že největší úlohu daného vyhodnocení má abstraktní myšlení.

 

Výše uvedený rozbor je velmi důležitý pro pochopení poslání duše psychické. Zároveň se také prokazuje vazba a vztah mezi psychikou, společenskými zákony a mravním kodexem. To vše je nutné pro zdokonalování člověka a společnosti.

 

Bez existence duše metafyzické by se dala těžko pochopit závislost a vztah mezi časoprostorem a klidem, kdy jedna oblast bez druhé by ztrácela své opodstatnění a smysl. Navíc je duše metafyzická nositelem a donorem psychických schopností. Vzhledem k jejím uvedeným vlastnostem a schopnostem ji můžeme považovat za nenaplněný metafyzický stav.

 

Přednosti relativní a absolutní filosofie

 

Pokud přijmeme teorii o existenci oblasti relativní a absolutní ve filosofii jako pracovní a poznávací metodu, zjednoduší se nám pohled na filosofickou problematiku. Nebudeme především slučovat dvě odlišné věci, i když mají společný kořen. Jasným stanovením jevů přechodných od hodnot trvalých (absolutních) nám umožní posuzovat věci v lepším a ostřejším světle.

 

Zjednoduší se nám pohled na časoprostor. Zároveň budeme znát důvody procesů dění, proč vznikají a zanikají jevy a příčiny jejich determinace. Oprávněnost argumentace o vztazích v časoprostoru už netřeba více dokazovat. Za současného stavu vědy jsou nezpochybnitelná.

 

Oblast klidu také stojí na pevných základech. Nelze ani zpochybnit existenci zákonů a řádu, jež determinují náš svět, i když z našeho pohledu je subjektivní. Neobstojí ani případná námitka, že platnost těchto zákonů se může vztahovat pouze na naše podmínky. Nemusí ale platit, a dokonce ani neplatí, v ostatních částech vesmíru. Pokud je to pravda, tak odpověď je velmi snadná. Platnost našich zákonů je odvozena ze zákonů kosmických a tyto zákony se pouze přizpůsobují našim podmínkám. Princip jejich inteligentní podstaty je ale zachován. Tím je dána i jejich nadčasovost, to je klidový a neměnný stav.

 

Pochybnosti o inteligentní podstatě psychiky, především lidské, se dají také snadno vyvrátit. Pokud vezmeme do úvahy její gradaci od nejjednodušší formy až po nejdokonalejší, jejímž představitelem je člověk, vidíme nápadnou rozdílnost od pouhého nevědomého bytí. Člověk se dokonce snaží poznat smysl své existence. Ano, člověk je v časoprostoru nutností, bez jeho existence by tento svět neměl smysl ani opodstatnění. Člověk je nutnou součástí daného řádu, a proto je jeho zákony determinován!

 

To ale neznamená, že nemá svobodnou vůli. Ta se projevuje tím, že svobodně přijme dané zákony a řád, aby tak zachoval svou existenci. Ano, naše svoboda existuje, ale pouze v daném řádu, který je v souladu s nečasovou dokonalostí.

 

Nejen člověk, ale i lidské společenství prokazuje platnost řádu a zákonů. Také v tomto případě, stejně jako v přírodě, jsou platné zákony, podle kterých se musí nejen člověk, ale i společnost řídit. Pokud se společnost nebo jedinec od těchto zákonů odkloní, zpětnou vazbou se zpomalí, nebo dokonce zastaví proces jeho zdokonalování. V krajním případě hrozí zánik společnosti nebo i civilizace. Celý proces se znovu opakuje. Zánik dřívějších civilizací nebo kultur je historicky prokázán. Vzhledem k relativitě času to ale není důležité. Vědomá existence musí být v časoprostoru zachována. Není důležité jestli to je na naší Zemi, nebo jinde v kosmu.

 

To samé platí o naší civilizaci, která se také dostává na rozcestí a ohrožuje nejen naši biologickou, ale i duchovní existenci. Ale to už je otázka jiná, kterou musí řešit příští generace, pokud si sami nad sebou nechtějí vyřknout ortel smrti!

 

Absolutní filosofie ve svých rozborech a úvahách rozšiřuje naše poznání o další oblast, která má své zdůvodnění v myšlenkovém systému. Není jen myšlenkovou abstrakcí možných variant dané inteligence, ale doplňuje celý myšlenkový systém do harmonických celků vzájemně se doplňujících jsoucen.

 

Dopisy – Pavel Křivský

 

Praha, 8. dubna 1983

 

Milý Mílo,

dostal jsem v pořádku dopis i Tvoje pojednání, které jsem s velkým zájmem přečetl. Líbily se mi definice duše i to, že rozeznáváš duši psychickou a duši metafyzickou. Toto rozdělení je velmi důležité pro správné pochopení duševních jevů, které bychom bez tohoto rozdělení nedovedli správně řadit. Toto pojednání bylo potřebné, poněvadž umožňuje, aby celá Tvoje filosofie byla dobře pochopena. Celá filosofická konstrukce, kterou jsi vyložil, výkladem o duši má pevnou strukturu a také dobrá východiska. Jestliže je evidentní, že jsou tyto dvě duše, což dobře prokazuješ, pak lze pomocí činnosti těchto dvou duší dosáhnouti evidence i v celé stavbě filosofie.

 

Přeji Ti hodně klidu a zdraví, abys mohl promýšlet nejen svůj systém, ale také rozvinout jej v případných komentářích. Pozdravujeme oba Tebe i Tvou paní s přáním, aby se léčba očí podařila.

Tvůj Pavel

 

Praha, 4. června 1983

 

Milý Mílo,

děkuji za poslaný doplněk Tvého elaborátu. Měl jsem velkou radost, že jsi aplikoval genetické poznatky pro zdůvodnění duše psychické. Tvůj nápad mne přivedl na myšlenku, že genetika by se měla více využívat pro filosofii. Její poznatky jsou epochální a přitom vlastně potvrzují v celé šíři jak Platónovy závěry, tak i závěry správného myšlení. Tobě myslím velice pomohly dnes již genetické zákony. Genetika pomáhá velmi dobře ve zdůvodnění fyzické i duševní determinace. A v tom jsi to také správně rozpoznal. V platónském učení pojem determinace hraje velmi důležitou roli. Determinaci fyzickou i duševní můžeme brát jako pevný, nevyvratitelný a prokázaný zákon.

 

A také to, že tato determinace platí pouze pro tělo a duši psychickou, realizující se v čase a prostoru. Člověk však má všechny možnosti a předpoklady získat vstup za hranice časoprostoru. Platónský člověk v jeskyni pokud je v časoprostoru vidí stíny skutečnosti a idejí, jakmile se obrátí k otvoru získat skutečný kontakt se světem idejí, tak s vyššími dimenzemi. Duše psychická právě tak jako tělo žije jen v čase a prostoru a smrtí končí. Nesmrtelnost těla i psychické duše je povahy genetické – žije v genech dalších generací.

 

Bylo důležité, že jsi určil:

 

1) negenetické ovlivnění oblasti časoprostorové tak budoucích generací intelektuální činností a prací.

2) Duše psychická si uvědomuje duši metafyzickou i když nezná její postavení a původ. Jakmile však pochopí, že existují oblasti jiných dimenzí, které obsahují časoprostor, nastává u duše psychické povznesení do vyšší kvality, relace a modality.

3) Duše metafyzická je nesmrtelná, poněvadž ve vyšších dimenzích není smrt a posmrtný život, což je termín pro biologickou strukturu v čase a prostoru.

 

Učení Platónovo o duši a její činnosti, původu a pokračování v Tvém výkladu se krásně prohlubuje. Jsem rád, že pokračuješ v úvahách a prohlubuješ jednak své závěry, jednak tyto závěry uvádíš do vztahů k jiným vědám, které je potvrzují.

 

Přeji Ti hodně zdraví a klidu, abys mohl dále přemýšlet a aby po překonání překážek času a prostoru ještě více se přiblížil k dalším dimenzím. Celkem jsem zdráv a práce mě těší a pěkně se nám spolupracuje v našem klidném domově a přeji Ti totéž. Kéž by choroba Tvé paní se zlepšila, abys měl za sebou tu velkou starost.

 

Oba Tebe i Tvou paní zdravíme.

Tvůj Pavel

 

Praha, 26. května 1984

 

Milý Mílo,

děkuji za dopis i za další zpracování tématu. Hned po obdržení jsem si práci přečetl a zaujala mou pozornost. Sledoval jsem Tvoje úvahy o genetickém kódu a vazbách, které spojují tento kód s absolutní vědomou inteligencí. Sledoval jsem i to, jak vlastně je koloběh věčný a stále se zdokonalující a pozoroval jsem stálé návraty do připravených bodů, v nichž se nalézá předávání pomocné síly existence jedince dalšímu jedinci. Zamlouvala se mě úvaha o předpokladech vyššího poznání, z vyšší dimenze, o duši metafyzické, vylučující dualizmus, o absolutní vědomé inteligenci, která existuje v časoprostoru, ale není časoprostorová. Tvoje úvahy jsou prohlubováním základních tezí, přinášející nové pohledy, které látku nerozmělňují, ale ji fixují.

 

Žena je už mimo nebezpečí a tak jsme rádi, že můžeme pracovat a užívat dobrých darů života i pobytu v přírodě pro osvěžení. Oba, Ty i já máme mnoho práce, ale až ti zbude chvilka, zase na chvilku se rádi uvidíme.

 

Žena i já pozdravujeme Tvou paní i Tebe s nejlepšími přáními.

Pavel

 

Praha, 29. 12. 1984

 

Milý Mílo,

děkuji Ti za zásilku, dopis i za pozdrav z Berlína. Velice jsi mě potěšil tím, že pokračuješ zdárně ve filosofických úvahách. Když počítám i to co jsem obdržel, vidím, že ve své soustavě nenecháš nic nevyřešeno. I když jsi na počátku myslel, že Tvoje úvahy a závěry by postačily a že by se těžko co mohlo dodat,přece, když propracováváš jednotlivé kapitoly, přinášíš nové světlo do svých formulací a je patrné, že tyto práce nejsou marné. Pro Tebe i pro mne by snad stačily kapitoly, které jsi už dříve napsal, ale pro čtenáře, který by chtěl vidět myšlenkovou hloubku a jasnost, přináší Tvoje zpracování o duši, o průmětech do dalších prostorů velmi vítané prohloubení a rozšíření, kterého musí získat, aby s Tebou promýšlel Tvou soustavu a také ji přijal a dával dál.

 

Vím, že se Ti těžko pracuje na Tvé soustavě. Vždyť taková práce vyžaduje velké soustředění, vnější a vnitřní klid a také naději, že bude nalezen ohlas na tyto myšlenkové soustavy. To všechno nemáš. Jsi stále na cestách pro své povolání, máš na starosti všechno časné pro sebe a pro svou rodinu. To vše se musí plnit a to vše vyžaduje mnoho úsilí a práce, přináší to únavu a opotřebování. Málokomu je dopřáno, aby mohl se cele věnovat tomu, co ho těší a v čem vidí náplň svého života a někdy se k tomu dostává přes mnohé obtíže a překážky a po řadě let. Ale ve všech těchto starostech, strastech a únavách je utěšlivé to, že je nám dáno přemýšlet a pronikat tam, kde jen málokteří najdou to, co hledají. Bylo Ti dáno, abys ve svých úvahách došel až do velké hloubky a výšky. Už to je velmi krásné. Já věřím, že se Ti podaří přejít všechno to, co v tomto čase Tě unavuje, přepíná a že jednou dojdeš klidu a soustředění a že se dočkáš i toho, že Tvoje myšlenky se dostanou k dobrým lidem a že z nich budou mít užitek. A to vše Ti neustále přeji, velmi po tom toužím. Nepodléhej smutku, nedej se ničím zneklidnit, zachovej klidnou mysl, poněvadž to, co jsi našel stojí za to, aby dospělo ke zdárnému cíli.

 

Moje žena Tvoji paní a Tebe zdraví, právě tak jako já s nejlepším přáním.

Tvůj Pavel

 

Praha, 29. srpna 1985

 

Milý Mílo,

děkuji Ti za dopis. Potěšil jsi mě, že jsi neodložil pero a že to, o čem přemýšlíš zachycuješ na papír. Chápu tě, že čas od času přicházíš do situace, že bys opustil své přemýšlení, zejména když je tu několik okolností, které by Tě mohly v myšlení zastavit. Ale proti tomu všemu je třeba se rázně postavit. Žádný z nás nevidí do budoucnosti. Když jsem se vrátil, nikdy jsem nepomyslel na to, že bych se dostal k vědecké práci. Když ke svému velkému překvapení se mně tato možnost naskytla, místo toho abych ji uchopil, pustil jsem se sice do důležité práce pro ústav, ale času bylo tak málo, že jsem zase vyšel naprázdno.

 

A na konci mé aktivní dráhy zase tak nečekaně jsem se dostal k práci, která mně náležela. A stejně tak je to s filosofií. Během své práce stále jsem se k ní vracel, ale nemohl jsem se tak uvolnit, abych mohl soustavně se jí věnovat. A tak čekám, i když věk pokračuje, že na konec života se k tomu opět dostanu. A tak je to i s Tebou. Udělal jsi za daných okolností mnohem více než já a druzí. Věř, že i Tobě přijde čas a příležitost i možnost. A to ve chvíli, kdy to budeš nejméně očekávat. Buď klidný a pracuj dál.

 

Oba Tě velmi srdečně i Tvou paní zdravíme s přáním, aby se Ti podařilo uskutečnit po čem toužíš.

Tvůj Pavel

 

Praha, 2. ledna 1986

 

Milý Mílo,

dostal jsem v pořádku Tvou zásilku. Plně uznávám závěrečná slova Tvého pojednání: „Absolutní filosofie ve svých rozborech a úvahách rozšiřuje naše poznání o další oblast, která má své zdůvodnění v myšlenkovém systému. Není jen myšlenkovou abstrakcí možných variant dané inteligence, ale doplňuje celý myšlenkový systém do harmonických celků vzájemně se doplňujících jsoucen“. Skutečně rozšiřuje poznání a není myšlenkovou abstrakcí a doplňuje poznání do harmonických celků. To je to, co vyjadřuje význam absolutní filosofie. Budu po ránu přemýšlet o Tvých formulacích a inteligentní filosofické formaci. Jsou to závažné kategorie, dobře formulované, jejichž náznaky jsou u Platóna a jeho následovníků. Byla by zajímavá studie, kdyby Platónova filosofie se srovnala s Tvou absolutní filosofií.

 

Oba Tebe a Tvou paní srdečně pozdravujeme s přáním všeho dobrého.

Tvůj Pavel

 

 

Na závěr ještě zůstává vyhodnotit tento nejen filosofický systém, který může být nejen ojedinělým pokusem o českou filosofii. Filosofická problematika v přetechnizované době je natolik rozpadlá, že snad pouze jedinci, kteří se dokáží odpoutat od všednosti života, hledají kořeny současné civilizace.

 

Přese všechno to ale není tak složité utřídit náš myšlenkový systém a poznatky do dvou různých kategorií respektive oblastí, jak byly v tomto díle zvoleny. Především je to oblast časoprostoru, kde neustále vznikají a zanikají jevy. Netřeba si klást zbytečné otázky, proč se tak děje v tak neuvěřitelném množství. Pro člověka je dostačující, že tomu tak jest. Snad lidstvo, pokud se samo nezlikviduje, nalezne alespoň částečné vysvětlení.

 

Druhou oblastí je inteligence, neomezená časem ani prostorem, bez které by se tento gigantický proces nemohl uskutečnit. Je to nejen vysvětlující, ale svou jednoduchostí tak přesvědčivé, že lidstvo hledající v jedincích svou podstatu si to nechává odvodit. Lidstvo nenalezne svou podstatu v čase a prostoru, ale v klidu, kam pro svoji inteligenci bezesporu patří. Máme k tomu všechny předpoklady. Vůli, víru, naději a lásku. Ty nás společně s inteligencí mohou dovést až do samého cíle. Pokud se tak nestane, budeme se v kosmu pohybovat jako hvězdní tuláci po miliardy relativních let.

 

Prozatím jsme se věnovali problematice zabývající se podstatou filosofie samé. Pro úplnost je třeba vyvinout další filosofické oblasti pro člověka a společnost neméně důležité. V prvé řadě to je logika. Její podstata vyplývá z inteligence samé, ale i i správného systému a řádu, kterým se musí nejen člověk, ale i společnost řídit. Není to omezování naší svobody, ale pochopení, že jenom tak se může člověk intelektuálně rozvíjet.

 

Z logického řádu vychází i řád etický, který má stejný smysl. Buď ho přijmeme, respektive se k němu vlastní inteligencí propracujeme, abychom se mohli realizovat a zdokonalovat. Na stejných základech jsou vybudovány i základy společnosti. Jejich porušením, i nevědomým, se sám člověk brzdí ve svém vývoji a zdokonalování, až do krajních případů zániku společnosti i lidstva. To ale nebrání tomu, aby se inteligence v časoprostoru objevila na místě jiném.

 

Pojem krásna nebo estetična se objevuje v okamžiku, kdy si lidská inteligence uvědomuje své mimořádné postavení. Touha po kráse a dokonalosti vycházející z harmonie těla a ducha je motorem tvůrčí lidské činnosti. Krása sama o sobě neexistuje, ale je snahou tvůrčí dokonalosti. Bez krásy a emocí by byl člověk odsouzen o vztah k tomuto světu.

 

Otázky metafyzické netřeba rozebírat. Jejich odpovědi nalézáme v systému dvou oblastí. Relativita – subjektivita je oblastí jevů v časoprostoru. Neměnná trvalá jsoucna jsou v oblasti klidu. Tím je dána jejich metafyzičnost nebo také transfyzično. Podobné je to v ontologii. Přechodné jevy v časoprostoru a stavy v oblasti klidu. Tímto srovnáním se neobyčejně vše přibližuje nebo dostává do jednoty s inteligentní podstatou, která je na vrcholu absolutního vše přesahujícího vědomí. Nejlépe to vystihuje ve své filosofii Platón. Jako poslední a svým způsobem i nejdůležitější částí této filosofie je noetika. Právě ona nás přivádí na vrchol poznání tím, že kategorizuje filosofické hodnoty a umožňuje překlenout subjektivity do absolutna. Je to intuice vratná, protože vysvětluje jinak nepochopitelné, ze kterého je náš svět vybudován. Je to spojitá nádoba vyjadřující konečno i nekonečno v dokonalé harmonii a smyslu.

 

Jakékoliv další vysvětlování je pouze opakování dříve vysvětleného. Je to pouze konstatování světa hypotetického a absolutního. A to byl účel a smysl uvedeného pojednání. Hledání a nalézání inteligence je i smyslem lidského života.


 
 www.filosofie.cz