Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/I/2004 - Autumn 2004

Zakrytost a odkrývání: Pohyby života I (článek)

Autor: Zuzana Svobodová
Abstract: The paper is a reflection upon the role of covertness and unveiling in the context of life that desires to be vivid, upon the interrelated value of answers and questions, oblivion and non-indifference, cleanliness and repugnancy. Analysing human passion (what is covert is what appeals most) the author shows that responsible action is endeavoured if the individual is seeking covertness not for the sake of unveiling, but for the option of living in adherence, respecting that what is covert. Selfishness, however, and stolidity (indifference) are exposed as leading towards stagnation, the loss of a vivid motion, to irresponsibility. From amongst the symbols of life and with regard to one of the elements – water – it is shown how its transforming and purifying capacity manifests itself as both loss and gain.

 

Není na zemi věci, na níž by nebylo něco zvláštního, pro co se jí nepřestaneme znovu a znovu podivovat, není události, není drobné příhody, v níž by jako v jádru nebyl skryt košatý strom. Přejdeme-li bez zamyšlení, netečně kolem člověka, přehlédneme-li zdánlivě všední věc, neprožijeme-li s hlubokou upřímností okamžik, který se nás zdánlivě netýká, buďme si jisti, že jsme ze života něco ztratili. A stane-li se nám nezájem, netečnost a necitelnost zvykem, ztrácíme celý život …“; tato slova jsou vepsána ve sbírce básní Františka Hrubína Živote, postůj. [1] Co znamenají tyto věty? Kdo z lidí kdy neprožil naprosto všední chvíle, v nichž nebylo údivu, pláče ani radosti; kdo z lidí kdy neprošel netečně kolem člověka? Kdo neztratil něco ze života, a o jaké ztráty zde běží? Ztráty či nálezy? Má dáti či dal? Je snad život jen při jedné z položek?

 

Může se zdát zcela samozřejmé, že jsou chvíle všední a chvíle slavnostní, tak jako je zřejmé, že není radosti z jasného dne, jestliže trvá příliš dlouho, a tělo touží po stínu a země po vláze; podobně jako není pláče tam, kde již nezbývají slzy, a nitro je již sevřené natolik, že může snad přijít jen rozevření.

 

Když Blaise Pascal prošel zvláštní zkušeností a zapsal její reflexi ve dvojím vyhotovení, která pak nosil zašitá v podšívce obleku, nemohl tušit, že slova takto ukrytá se stanou z jeho výroků těmi nejcitovanějšími. Snad bychom ani nebyli lidmi, kdybychom právě to, co je nebo bylo skryté, nepovažovali za lákavější, než to, co je předkládáno k volnému výběru.

 

Jaký má tedy smysl odkrývání, proč chtít odkrývat, když skryté je lákavější? Proč podstupovat námahu myšlení a nenechat se unášet okolnostmi? Jsou-li odpovědi vždy míň než otázky, proč odpovídat? Snad je třeba též odpovídat pro možnost hlubšího tázání, dát i přijmout bídu odpovědi. … Jak jinak (a lépe) naložit s odpovědností za jednou již danou možnost klást otázku? A co jiného je odkrýváno, než to, co bylo – a přeci snad dosud i je – skryto?

 

Vrátíme-li se k Hrubínovo větám, můžeme se ptát dále: Skutečně vnímáme onu souvislost mezi nutnou skrytostí a možností života? Totiž mezi vnímáním skrytosti a životem? Mezi přijetím (a nesením) skrytosti a odpovědností? Může v nás tato souvislost vzbudit otázku?

 

Zahradník, který vkládá semena do půdy, zahrnuje je hlínou a zalévá, je natolik blízko skutečnosti života, že zřejmě nesmutní pro semeno, které právě skrývá, nýbrž – vždyť je to přece tolik přirozené – očekává, že ve skrytosti dojde k tomu podstatnému, a jeho úsilí bude nakonec zjevné. Ano, možná až příliš všední příklad, nebo snad pře-všední, totiž tolika z nás dnes tak málo vlastní.

 

Již moje babička uváděla v šedesátých letech minulého století příklad podobnější dnešním zkušenostem, když při televizi říkávala: „Tyhle anglické detektivky jsou nejlepší, protože mi neprozradí hned na začátku, kdo je vrahem.“ (Stále nás zaměstnává otázka vztahu skrytosti a života.) Neměla jsem sice nikdy možnost zeptat se jí, proč chce nad filmem přemýšlet a proč raději nepřevezme zplna konzumní roli diváka, kterému je příběh naservírován tak, že stačí jen přihlížet, ale troufám si usoudit, že jí lákala možnost být více přitom, moci přemýšlet, prožít adventure (české dobrodružství, tolik malebné, by bylo třeba v této souvislosti blíže objasnit), a tak jako o adventu, pocítit zvláštní těšení na to, co je skryté, ale co nějak přijde a bude jaksi blíž.

 

Je to snad tolik emocionální motiv překvapení, co člověka láká? Nejenom. Překvapení může být prožito i bez uvědomění si skrytosti, ale těšení znamená, že nějakým způsobem víme o skrytosti, a čekáme…Mohu-li si dovolit poslední příklad, pak chci poukázat na oblíbenou hru dětí „Zavři oči“: Není snad dítě, které by po oznámení: „Něco pro tebe mám“ nezažilo mnohem více, když namísto prostého předání se řekne: „Zavři oči (a nastav ruce)“. A podobně je tomu se zabalováním dárků.

 

Skrytost tedy souvisí s naší možností být u toho, být druhem, družit se, nacházet dobrodružství, žít ve vzájemnosti, prožívat čas, nikoli jen pouhé „teď“, ale i „bylo“ a naději, že „bude“. A ono „bylo“, míří-li k dobrodružství, pak není nikdy jasné „tak a ne jinak“, ale „bylo-nebylo“. Totiž ten, kdo má být nově přitom, je sám nový, a jeho interpretace není nedůležitá, ovšem na druhé straně ani nemá šanci stát se jakýmsi absolutním světlem, ale vždy jen světlem v tmách. Nakonec, vždyť je-li třeba živého světla, pak především v mrtvých tmách.

 

„Projít kolem bez povšimnutí“ tedy nemusí být totéž jako „nechat být a přitom neopustit“. To prvé může být projevem nezájmu a lhostejnosti, sobectví, pýchy, to druhé může být projevem uskutečňujícího zájmu, nelhostejnosti, úcty k druhému, pokory, trpělivosti v hlubokém slova smyslu, tedy včetně určité bolesti.

 

V „nechat být a přitom neopustit“ nejde o zapomnění, ale o ne-zapomnění, o uvědomění si vlastního úkolu, o odpovědnost, o odpověď (byť může jít o neverbální Verbum). Řecké alétheia – o které nám zde přeci běží – je utvořeno podobně jako nelhostejnost a jako nezapomnění, tedy jako zápor k zápornému, jako dvojí zápor, který není ovšem správné „vykrátit“ a jednoduše převést na kladnou hodnotu.

 

Podívejme se v rámci tázání po skrytosti a odkrývání, co přinášejí souvislosti pojmu alétheia: Bájná řeka léthé je nazývána řekou Zapomnění, ze které dle řecké báje po příchodu do podsvětí pijí mrtví, a ihned zapomínají na radosti i strasti pozemského světa. Příslušné sloveso léthánó, lanthánó znamená doslova zbavovat, vyrážet z paměti. [2] Léthé je tak jednou z pěti podzemních řek řecké báje, jinou pak je Stygios potamos, čili Styx, při níž přísahali bohové (dle Homérovy Iliady), a která dle Platóna padá do podzemního jezera stejného jména, je ošklivou, hrůznou, protivnou řekou. [3] Její ošklivost však neznamená nedůležitost, to je možná současnému člověku trochu připomenout, naopak, je řekou, vodou, tedy očišťuje. Lze říci, že zde se skryté odkrývá, zatímco Léthé skrývá odkryté a odkrývané?

 

Co tedy znamená, že voda očišťuje? Proměňuje, souvisí s životem tak, že cosi dává a čehosi zbavuje. Omývání se vodou i pití vody jsou skutečnosti, kdy ztrácíme (ano, i pití přece vede u zdravého člověka k tomu, že se zbavujeme toho, co tělo nepotřebuje) a přijímáme (čistotu). Voda patří k symbolům života, je živlem právě ve své proměňující schopnosti a ve své dvojznačnosti – může jít o očišťující, život podporující vodu, ale člověk se může ve vodě i utopit, život ztratit.

 

Slovo „pramen“ je používáno též pro místo počátku, zrození, naděje, záchrany, ale už „řeka“, „jezero“, „moře“ jsou také termíny pro místo zmaru, kde dochází ke ztrátě, zničení. Jedině správným použitím „mrtvé“ a „živé vody“ oživne v pohádce Zlatovláska milý Jiřík, a špatným použitím zemře krutý král. Český spirituál připomíná: „už v Knize knih je psáno: bez vody nelze žít“ a zůstane lidem otázkou, zda (případně jak) platí i závěrečná část sloky: „ne však každému je dáno z řeky pravdy pít.“ [4]

 

Naše „modrá planeta“ je tak místem, kde život znamená nejen skrývání, ale i odkrývání (stejně tak jako k životu nutně náleží nejen odkrývání, ale i skrytost); kde život je spojen s trpělivostí, tedy nejen s krásou, ale i bolestí a ošklivostí, s úctou vůči skrytému, s pokorným vědomím, že má odpověď je nedostatečná, s odvahou jednat. Žití v čase příhodném…

 

POZNÁMKY

 

[1] Hrubín 1987: 30.

 

[2] Viz heslo léthánó in Lepař, F., Slovník řecko-česko-německý, Praha: Česká grafická společnost »Unie« (nevročeno).

 

[3] Viz hesla stygerós, stygeó, stygnós, Styx tamtéž.

 

[4] Píseň „Žízeň“ – Spirituál kvintet, text: Dušan Vančura.

 

SEZNAM LITERATURY

 

Hrubín, F., Živote, postůj. Praha: Albatros 1987, s. 30.

 

Lepař, F., Slovník řecko-česko-německý, Praha: Česká grafická společnost »Unie« (nevročeno).


 
 www.filosofie.cz