Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3/III/2006 - Summer 2006

O globalizaci s Radimem Paloušem (ukázka z knihy)

Autor: Radim Palouš
Abstract: About Globalization with Radim Palouš. – Excerpt from the book. In 40 short reflections on 80 pages the author presents thoughts of a Christian on changes of the world and about the world’s current globalized form.

Keywords: Globalization, Global, Totality, Religion, Christianity, Particularity, World

Klíčová slova: globalizace, globální, celek, náboženství, křesťanství, partikularita, svět


Úvodem

Útlá a malá knížečka profesora Radima Palouše, měřeno centimetry, konejšivě a prostě psaná – a přesto s obsahem provokujícím k zamyšlení. Vyšla v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2005. Ve 40 krátkých zastaveních na 80 stránkách autor předkládá úvahy křesťana nad proměnami světa a jeho současnou globalizovanou podobou. „Ještě nedávno žili naši předkové především, ne-li jen, ve své lokalitě, byli někde usedlí, zakořenění, svázaní a přivázaní, totiž ,doma‘. Hospodář a jeho blízcí znali své sídlo, zahradu za chalupou, důvěrně znali i pole, která obdělávali – a také nejbližší okolí, les, kam chodili na dřevo a na houby. Koldokola obzor, ohraničený unikavým horizontem,“ uvádí své dílko pohledem na již minulou lidskou zkušenost s pobýváním ve světě profesor Palouš. Přinášíme s dovolením autorovým pět úvah jako ukázku pro inspiraci. (Připravil Pavel Žďárský.)


Kap. 2. Partikularita

„Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ (Ž 10,1)

Často se zdůrazňuje protiklad: globalita jakožto celkovost proti partikularitě, částečnosti. Nebo snad lokalitě? Avšak i lokalitě lze v jistém smyslu rozumět jako celku. Můj domov na určitém místě je celkem nejen krajiny a obydlí, nýbrž i životů těch, co patří domů, a jejich minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Též věky se předvádějí jako smysluplné celky a nejen jako jakési pouhé hromady nesourodých střípků. Uvažuje se o společném „duchu“ toho kterého údobí. Tak duch novověku charakterizuje novověká věda, která na rozdíl od dřívější kontemplace není pouze jakousi duchovní meditací o Stvořitelově díle, nýbrž proměňováním existujícího světa.

Neposkytuje však dnešek Evropanům a jejich potomkům zkušenost o „celém“ celku dějin Evropy, totiž o všech třech evropských epochách – starověku, středověku a novověku? Druhá polovina 20. stol. nesdílí již onu novověkou důvěru v pokrok. Ke slovu se hlásí to, co člověka radikálně přesahuje. Místo nadřazenosti a pánovitosti ohlašuje globalizace lidskou zanořenost do světa, jeho příslušnost ke všemu pospolu existujícímu.

Od počátku věku Evropy se odehrával boj mezi oddaností tomu nadlidskému a klesáním do lidské svévole. Moderna potom krok za krokem likviduje celý „oný svět“. Není žádný vyšší smysl, lidstvo kráčí odnikud nikam, zdá se. To je tedy konec eurověku. V této situaci se Evropa setkává s ostatními kulturami. Svět zakouší kulturní otevřenost. Světověk začíná znovuobjevením starých pravd, ohlašuje se jako epocha, která následuje po smrti eurověku, zmírajícího na svou částečnost. Jde o smysl dějin celého lidstva. Ba jde koneckonců o smysl ještě vyššího celku, totiž celku všech celků: lidí i zvířat a rostlin a kamení a vody a vzduchu, ba i hvězd, veškerenstva vůbec.

Globalita má pochopitelně zajisté silný vliv na partikularitu, neboť část má svůj byt v celku: formuje a transformuje, významně určuje meze originality a svébytnosti částečky – partikule. To neznamená, že ji jen glajchšaltuje, vždyť jakápak celkovost bez částí! Vhodnější je proto slovo lokalita. Ta funguje dobře, když není jakožto jedinečně svá sebestředná, nýbrž odpovědná globalitě.

„Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království.“ (L 4,43)


Kap. 16. Brutalizace

„Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.“ (Ž 73,6)

Co vyžadují komerční „masmédia“? Přece úspěch, který se dnes „exaktně“ měří peoplemetrem, „lidoměrem“. Čím větší „sledovanost“, „poslechovost“, „tiráž“ (počet prodaných výtisků), tím prý lépe. Pro koho? Pro lid? Pro kulturu? A tak se pořádají hony na senzace, detabuizuje se intimní soukromí, vyhledávají se lechtivé svůdnosti, dramaticky se předvádějí „diskuse“ bez respektu, vyhledávají se zběsilé surovosti... Chléb a hry, žádal lid – a římští vládci skýtali gladiátory pobíjející se navzájem, a šelmy trhající lidské oběti. Mocná (nemocná) říše nakonec zanikla.

Bránit zvlčilosti? Hned tu je nálepka: vizte nedemokrata, chce omezovat svobodu! Bránit erotickým rozpustilostem, odsuzovat sexuálně neuvážené pořady, demonstrace brutalit? Konec publicistických svobod, protestují komerční „demokrati“!

Jsou tu i tací, kdo mají obranu slušnosti a lidskosti za typický blábol moderního intelektuála. Nejedni se ovšem odvolávají na brutalitu a zlo ve výtvorech dob minulých, např. v pohádkách či životopisech mučedníků. To je matoucí: mísí se všechny typy zobrazování zla, násilí, vražd dohromady. Je rozdíl mezi pravou pohádkou a thrillerem či mezi symboly umučení světce (šípy, střeva etc.) a naturalistickým předváděním orgiastického řádění filmových upírů: v prvních případech jde skutečně o předvedení zla, utrpení a statečnosti, zatímco v druhých jde o konzumní senzace, o lechtivou atraktivitu.

Moderna poskytuje mnohým lidem pohodlný život a ten bez životních dramat znudí. Není přepych nakonec luxusní hrobkou? Proto se znuděným nabídne cosi jako hra na životní drama: jakoby fyzické vypětí, jakoby pocit ohrožení nebo jakoby problémy. Prázdnou skutečnost má naplnit falešná. Kdykoli ovšem ta falešná přestane bavit, lze ji vypnout a vrátit se do své hrobky. Znudí-li nuda, požiji něco masmediálních drog: z života k nežití do lžiživota a z virtuální reality zase nazpět. Stačí udělat piky piky na hlavu, já na babu nehraju. Vše se pak prolíná – klam, lež, brutalita kmitají z fikce do životní skutečnosti a odtud zpět, vzájemně se podmiňujíce a podporujíce. A to ve všech oblastech. I v politice. Není to varovné?

„Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu.“ (Mt 13,45)


Kap. 24. Pohyb

„Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže.“ (Ž 147,10)

Jsme ovlivněni a zaujati fyzikálním porozuměním pohybu: jako by pohyb byla jen změna polohy tělesa vzhledem k jinému tělesu tvořícímu referenční soustavu, která se považuje za klidovou. Pohyb organických těl, nikoli těles, se pak interpretuje podobně: jako molekulární mechanismus, který spočívá ve vzájemném posouvání specializovaných vláknitých molekul.

Pohyb ovšem je také děním, je změnou smýšlení, růstem či zanikáním citů… „Horo, horo, vysoká jsi – má panenko, vzdálená jsi – vzdálená jsi za horama – vadne láska mezi náma…,“ praví lidová píseň. Věru smutný pohyb, toto vadnutí. Zpěvák by asi raději zpíval: trvá láska mezi námi. Takové trvání, to by byl jiný pohyb, lišící se od setrvačnosti pojaté fyzikálně jakožto rovnoměrný přímočarý pohyb v inerciální soustavě! Že by onen pohyb lásky byl pohybem jaksi jen metaforicky? To přece ne, vždyť je právě tak konkrétní, ba nejednou naléhavější, než pohyb z místa na místo. Zde se angažují „duše“, které se „starají“ o to, co tu před chvílí ještě nebylo a co se právě před očima nově tvoří.

To evropská filosofie ví od svého počátku. Pohyb je přece pro člověka konkrétním pohybem BYTÍ, což je výraz související se slovesem býti, jakožto průběžného existování. Běží o žitý přirozený POBYT, o pobývání neredukovatelné na mechanicistní kauzální nexus typu fyzikální akce a reakce, nýbrž žijící v jakési nerozhodnutosti mezi tím, co bylo, čemu lze jakž takž rozumět, a tím, co jest nyní, kde má místo svobodně odpovědné rozhodování a rozhodnutí, směřující k tomu, co tu ještě není, co je otevřenou možností. Péče je záležitostí svobodné činné otevřené odpovědnosti, na níž velice záleží! „Péče o duši“ není pohybem z místa na místo, nýbrž pohybem „vzhůru“, z přízemí onoho „ještě tu není“ k tomu, oč usiluji, je pohybem „povolávajícím“. Přitom bytostná účast není čímsi dodatečným, už jaksi po tvořivé události, nýbrž sama tvoří novou skutečnost a sama pokračuje v existenčním vyzařování, sama se pohybuje a hýbá světem.

„Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř?“ (L 11,40)


Kap. 28. Globus


„Budou zahanbeni všichni, kdo slouží modlám.“ (Ž 97,7)

Císař Tiberius, za něhož byl ukřižován Ježíš, vládl velké středozemní říši od Atlantského oceánu na západě až po Sýrii na východě, od Germánie a Dunaje na severu až po Egypt a Saharu na jihu. Co by asi řekl zpravodaji, který by ho informoval, že kdesi na kopci ve vzdálené a nepříliš politicky významné Galileji svěřil jakýsi tamní rodák Ješua exotické mudrosloví několika lidem kolem něj seskupeným („…vystoupil na horu a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci…“ Mt 5,1) a že říkal něco o blahoslavených slaboduchých. Vládce a jeho politologové by asi informátora napomenuli, proč zdržuje s takovou globálně bezvýznamnou zprávičkou! Dnešní posluchač, ohlušen hřmotem model modernity – televize a nejrůznějších sdělovacích prostředků, by Tiberiovy politology chápal.

Latinské slovo GLOBUS podle slovníku znamená koule, kotouč, dav, zástup, shluk, teprve GLOBUS TERRAE znamená zeměkouli. Dnes často užívaným výrazem GLOBALIZACE se míní především ono stále těsnější kulturní, politické a vůbec životní shrnování našeho pozemského světa dohromady do jednoho společenství málem uniformovaného. Podstatné jméno GLOBALITAS znamená celkovost, takže je v úzké souvislosti s řeckým slovem pro celek HOLOS, od něhož je odvozeno KATHOLIKOS (KATA HOLOS), obecný, které se vyskytuje v křesťanském (nejen „katolickém“) vyznání víry jakožto poslání mířící na všechny lidi, národy, na celé lidstvo. Kromě slova globální se občas v témž smyslu vyskytne i výraz UNIVERZÁLNÍ. Svým jazykovým původem míří ovšem za globalizaci, pokud se jí rozumí vše na zemském globu, protože jde o veškerenstvo – UNIVERZUM, tedy i o veškerenstvo. J. A. Komenský upozorňuje, že také toto je jednotou, totiž in uno versum, k jednomu obrácené, Boží svět.

To, že se v dalším běhu věcí ukázalo, že jméno Tiberiovo silně ustoupí do propasti času a že i Říše římská pomine, avšak že Kristus a ti jeho je daleko předčí i v historické paměti samotné, a nejen v ní, je důrazným upozorněním, že světově, globálně významné mohou být i skutečnosti drobné, na první pohled málo globálně významné. Třeba i ty ničím nezviditelněné, jakoby jen lokální, zanedbatelné.

„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5)


Kap. 38. Globalizace

„Pospolitost národů až kolem tebe stane, k soudu nad nimi se navrať na výšinu.“ (Ž 7,8)

Popularizaci koná popularizátor – avšak slovo globalizátor neslyšet. Globalizace se pouze děje! Jak?

Globalizací se rozumí shrnování všeho pozemského do jednoho celku, kde panuje univerzální civilizační styl. Kdysi bylo domovské „zde“ velice vzdáleno neznámému „tam“. Kultury ani o sobě nevěděly, buď vůbec, nebo jen matně. Ve starověku svět byl v podstatě jen oblastí kolem Středozemního moře, pak se rozšířil na Evropu a její dědice a nakonec se všichni občané stali světoobčany: ve všech světadílech je všechno, co vědotechnická civilizace přinesla, dopravní prostředky, družice, internet… Matička Země je protkána komunikační „nervovou sítí“, takže dnešek je jedna domácnost.

Kdo vytvořil civilizační uniformitu světa, kdo zmenšil vzdálenosti a učinil ze všech „národů“ těsné sousedy? Ti, kdo se zasloužili o věk páry, neměli na mysli žádnou globalizaci, nýbrž šlo o rychlejší dopravu – k příbuzným, do nemocnice, vojáků na frontu. Ani družicové týmy nedostaly zadání obkroužit Zemi a stanout na Měsíci kvůli nějaké globalizaci. „Globalizovali“ dokonce i podnikatelé a výrobci: čím větší trh, tím víc zboží lacinějšího a lepšího, než nabízí konkurence. Ti všichni jsou globalizátoři. Ovšemže také ti, kdo globálně prosazují lidská práva a liberální demokracii a reálný politický vliv celosvětových orgánů.

Globalizace se prostě děje – a nese dobré i zlé. Hrůzou je globální terorismus: už ne konflikty mezi lokalizovanými státy a s určitými pravidly (rozlišující uniformy, vypovězení války, uzavření míru, respekt k špitálům, zacházení se zajatci, zákaz některých zbraní), ale nepřítel je všude a nikde, nemá totožnost válečníka, nezabíjí nepřátele, ale kohokoli, jen tak, aby provokoval, aby zasáhl, rozvrátil, zničil – a zmizel. A to, prosím, globální terorismus ještě nesáhl k prostředkům bakteriologickým, chemickým, nukleárním! Jaké bude 21. století? Kudy dál? Co zmůže jedinec či skupinka „apoštolů“ – poslanců hledajících dobro při tomto pochodu cestou necestou? „Pomáhej pánbu,“ zněl někdejší pozdrav.

„Žeň je velká, dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ (Mt 9,37–38)

(Prof. PhDr. Radim Palouš, dr. h. c., filosof, emeritní rektor Univerzity Karlovy.)


 
 www.filosofie.cz