Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3/III/2006 - Summer 2006

Žena v pojetí Milana Machovce (článek)

Autor: Jiří Šlégl
Abstract: Frau nach der Auffassung von Milan Machovec. – Der Beitrag behandelt die Beziehung des tschechischen Philosophen Milan Machovec zu: Frauen, Feminismus und Männeransicht der Frauenproblematik. Aus Machovec Stellungnahme werden Fragen beantworten, die sich folgendenmaßen definieren lassen: Kann man von Frauen etwas geschichtlich Wichtiges erwarten? Wie sieht eine ideale Frau aus? Wie war die Rolle der Frauen in der Mythologie? Frau und Weiblichkeit sind die Themen, die Machovec als die bedeutendsten für das Menschenüberleben betrachtet. Die Männeraufgabe ist, mit Frauenaugen die Welt anzusehen und damit die kommende Katastrophe verweigern. Der Mann sollte bei den Frauen das Intelektuelle mindestens so viel wie das Äußere bewundern.

Schlüsselwörter: r Feminismus, e Sexualität, idelae Frau, Reduktion der Menschheit auf Männlichkeit, Frau in der Mythologie, Frauenprinzip

Klíčová slova: feminismus, sexualita, ideální žena, redukce lidství na mužství, žena v mytologii, ženský princip


Problém – „ženská otázka“

Český filosof Milan Machovec byl originálním myslitelem nejen v oblastech křesťanství, [1] náboženského života [2] nebo v hledání odpovědi na otázku po smyslu lidské existence, [3] ale snažil se také porozumět a filosoficky zhodnotit postavení ženy v dnešní společnosti. Zajímaly ho otázky jako: „Je žena zcela rovnocenná s mužem?“, „Je ženství handicap?“, „Může žena vytvořit díla podobná Goethovu Faustovi, Beethovenově Deváté symfonii nebo Aristotelově Metafyzice?“, „Jak dnes vypadá ideální žena?“ apod. Tento příspěvek se pokusí odpovědět na podobné otázky očima Milana Machovce a zařadit problematiku ženství do celkového kontextu Machovcova díla.

Fenomén ženství sehrál ve většině Machovcových pracích důležitou úlohu, a je proto nutné věnovat se mu v samostatné studii. Pochopit úlohu ženy považoval Milan Machovec za tak podstatné, že to dokonce zařadil mezi deset nejdůležitějších problémů, které je třeba řešit, aby člověk jako „člověk“ vůbec přežil a aby pochopil jednu z rozhodujících otázek: „Co je smyslem lidské existence?“: „Ženská psychika je ve skutečnosti velmi odlišná, ale právě zvýšit aktivitu této ženské jinakosti je nezbytně třeba, nemá-li lidstvo přes všechny své úspěchy zahynout.“ [4] Představme si proto dnešní ženu, [5] kterou v následujících kapitolách podrobíme kritickému zhodnocení.

Redukce lidství na „mužství“

Název této kapitoly se na první pohled zdá příliš radikální a z hlediska dnešní společnosti snad až nepřijatelný, ale po hlubším zamyšlení zjistíme, že není zcela nelogický. Rozhodujícím pojmem tu je „individualismus“, v kterém vidí Milan Machovec hlavní příčinu redukce lidství na „mužství“, „...v pojmu člověk byl vždycky více vyzvedáván jeho pól individuální a vždy více opomíjen pól rodový“. [6] Počátek tohoto konfliktu můžeme vidět již v prvotních společnostech dějin člověka. Pojem patriarchát [7] nebyl vždy na prvním místě společenského uctívání; byl to matriarchát, [8] který měl na počátku vývoje člověka rozhodující postavení. [9] Muž po dlouhá tisíciletí v prvotní společnosti vykonával spíše druhotné úkony, především ochranu rodu, ale „...z používání zbraní vytvořil nejen princip techniky a politiky jako své kompetentní sféry, ale prohlásil scestně tento původně očividně pomocný svět za „pravý“, nadřazený, jedině plnohodnotně lidský, zatímco prapůvodní centrum – svět ženy a rodiny – prohlásil za cosi druhotného a méněcenného“. [10] Žena se poté stala pouhou udržovatelkou rodu, prostou pomocnicí, „ženou v domácnosti“, čímž byl znehodnocen i pojem lidského rodu samého, a z žen se tak stalo to „druhé pohlaví“ [11] a z lidské civilizace civilizace mužská.

K dalšímu prohloubení nerovného postavení žen došlo v průběhu specializace lidských činností někdy v antickém starověku a v dnešní podobě byly počátkem tohoto problému průmyslové revoluce. Z „obyčejného“ muže se tak stal „muž specialista“, který si osvojil třeba jen uzoučkou oblast jedné z tisíců specializací, a považuje se proto za bytost nadřazenou nejen vůči ženě, ale také vůči všem myslitelům dějin, neboť „on ví přece své“.

Dalším rozhodujícím činitelem, který umožnil vznik „mužské civilizace“, byla dlouhodobá nemožnost žen získat vyšší vzdělání. Touto problematikou se Milan Machovec zabýval samostatně v příspěvku „Lze od žen čekat něco dějinně významného?“. [12]

Z předešlých řádků je jasné, že žena byla vůči muži ve velké nevýhodě, která začala již na samém počátku lidských dějin. Dnes by mohl leckdo namítnout, že je situace podstatně jiná, s čímž částečně souhlasím, ale musíme přihlédnout k tomu, že Machovcovy úvahy o ženské problematice vznikaly před necelými čtyřiceti lety, kdy byla situace poněkud jiná.

Lze od žen očekávat něco dějinně významného?

Pokusme se nyní zavzpomínat a najít v paměti ženu nebo ženy, které jakýmkoliv podstatným způsobem ovlivnily běh dějin. Zjistíme, že nás příliš jmen nenapadá. Vzpomeneme si maximálně na Marii C. Skłodowskou, Marii Terezii, Kateřinu II., Alžbětu I., Boženu Němcovou nebo na Kleopatru. To bude po prvním zamyšlení pravděpodobně všechno. A nyní položím stejnou otázku, která se ale bude týkat mužů a jejich přínosu lidské civilizaci. Je to nesrovnatelné. Milan Machovec charakterizuje tento stav následovně: „Ve všech dobách se sice vyskytovaly jedinečně nadané a aktivní ženy, které i největší muži té které epochy považovali za sobě rovné a někdy i nadřazené (Sókratés Aspasii aj.), ale vždycky jich bylo tak málo, že jimi nelze argumentovat.“ [13]

Proč je skutečně významných žen tak málo? Co je příčinou tohoto stavu? Rozhodujícím faktorem bylo až do konce 19. století nemožnost žen studovat na univerzitě. Vždyť první ženou, která se mohla pochlubit titulem Dr., byla až v 90. letech 19. století italská lékařka a zakladatelka reformních směrů v pedagogice Maria Montessori. A prakticky až do počátku 20. století končilo vzdělání žen tím, že se vedle muži požadovaných domácích prací naučily číst, psát a počítat, a to v tomto případě hovoříme maximálně o 18. a 19. století. Předtím byla možnost ženy vzdělávat se podstatně omezenější.

Úkolem ženy bylo starat se o chod domácnosti a v případě potřeby potěšit muže. [14] Milan Machovec tento stav poněkud radikalizuje, když píše, že „...šlo právě o ,mužskou civilizaci‘, ve které i nejnadanější ženy byly v situaci podobné situaci ,přeškolených leváků‘, tj. lidí hloupostí výchovného nátlaku donucených po celý život využívat jen slabší polovinu mozku“. [15]

Ženy byly již od počátku zbaveny důležité výsady – mít svůj vlastní názor – a tento problém vyvrcholil v bojích o hlasovací právo žen a při vzniku feministického hnutí. Není náhodou, že ženy mohly rozhodovat o politice země, v níž žily, až od 20. let 20. století, kdy bylo ve většině států světa uzákoněno rovné ženské hlasovací právo. Příčinu tohoto stavu vidí Milan Machovec v tom, že „...muž od přírody méně vázaný rolí udržení rodu, uvolnil se dříve a více pro volnější pohyb v širším přírodním okolí, pro práci a první technické zručnosti, čehož však během dalších staletí plynule a spontánně využil pro trvalé ujařmení ženy, pro její trvalé odsouzení k úkolům méně náročným“. [16] Tohoto fenoménu si všimla také francouzská filosofka Simone de Beauvoir ve své knize Druhé pohlaví, kde konkretizovala problém na příkladu ženy „intelektuálky“, která „...svou situaci promýšlí a bude jako žena trpět komplexem méněcennosti, nemá dost volného času, aby věnovala své kráse tolik a tak pozorné péče, jako jí věnuje ,koketa‘, jejíž jedinou starostí je být svůdná a svádět“. [17]

Dnes je tedy tzv. „nezávislá žena“ vlastně rozpolcenou bytostí, kterou na jedné straně tíží požadavky povolání a na druhé straně starost o naplnění sexuálního poslání (mít děti). Rovnováha mezi těmito póly se hledá skutečně obtížně. Tohoto těžkého rozhodování mezi rodinou a „kariérou“ jsou muži ušetřeni, S. Beauvoir o tom píše: „Vzpomínám si na kandidátku profesury, která v době společného konkursu pro muže i dívky říkala: ,Chlapům to trvá jeden nebo dva roky. A nám aspoň čtyři.‘ Jiná, která dostala k četbě knihu o Kantovi, protestovala: ,To je na mě moc těžké‘. Jako by si myslela, že dívky mohou projít zkouškami se slevou, už předem se cítila poražena a přenechávala chlapcům všechny vyhlídky na úspěch. V důsledku tohoto poraženectví se dívka snadno spokojí s průměrným výsledkem.“ [18]

Také Milan Machovec vidí v tomto fenoménu jednu z překážek k odstranění znevýhodněného postavení žen. Ze své zkušenosti mohu bohužel potvrdit, že většina spolužaček a kolegyň přemýšlí obdobně. Stačí připomenout nesmyslné rčení některých gymnaziálních učitelů, že „...holky nejsou na fyziku“. Je ale vina tohoto stavu pouze na mužích? Machovec na tuto otázku odpovídá: „...dnešní pořád ještě podřadné role žen netkví jen v mužích, v jejich již v přírodním období vzniklé brutalitě a samčí arogantnosti, ale také v zmíněném již přírodním chování žen, jež ,ujařmení‘ napomáhalo a hojně dosud napomáhá“. [19]

V mém okolí již naštěstí vídám ženy, kterým se skutečně podařilo vymanit se ze závislosti na mužích, a to nejen hmotně, ale především způsobem myšlení. Musím bohužel konstatovat, že je takových žen stále velký nedostatek. Pro zpřesnění Machovcových názorů na otázku „Je ženství v trvalém a nepřekonatelném rozporu s tvořivostí?“ si dovolím ocitovat jeden z jeho radikálnějších názorů: „...ženy to nikdy po stránce vytvoření díla nedotáhly dál než na okouzlující vládkyně salónů, v nichž si podávají dveře a hovoří nejlepší muži té které epochy, zatím co ona ta ,božská‘ v čele vždy zářící a všemu rozumějící vidí ve své promiskuitní permisivitě maximum své osobní ctižádosti v tom, že doslova každému návštěvníkovi svého salónu ukáže s okouzlující spontaneitou, že právě četla a dobře rozumí jeho nejposledněji vydanému filosofickému traktátu“. [20]

Kde je tedy žena „na svém místě“ dnes? Má nějaké další uplatnění než pouhé plození a starání se o domácí krb? Na tyto otázky Milan Machovec odpovídá: „Žena se v moderní civilizaci celkem dobře uplatňuje jen tam, kde pracovní výkon je jakýmsi prodloužením její role matky (ošetřovatelka, učitelka nižších stupňů, lékařka apod.) nebo dráždivé milenky (tanečnice, herečka, zpěvačka, gejša), ale skutečný výkon („Leistung“) zůstává typicky mužskou záležitostí.“ [21] Takto by se mohlo zdát, že Milan Machovec ženu jakožto sobě rovnou bytost zcela neuznává, ale je tomu právě naopak. Výše uvedené citáty byly pouze konstatováním skutečnosti bez vysvětlení obecných souvislostí a samotné pojmy bez zasazení do kontextu nemají téměř žádný smysl nebo dokonce smysl opačný.

Komplikovanější sexualita ženy

Jedním z argumentů, které vysvětlují ne zatím úplnou rovnocennost mezi muži a ženami, je, že sexuální a mateřský úkol žen je odvádí jiným směrem než k dějinné aktivitě nebo také že žena je od přírody „...mnohem více vázána k úkolům přírodním, proto se žena k jakýmkoli dějinným úkolům nutně dostává mnohem obtížněji než muž“. [22] Jinak řečeno, žena (dnes se její situace v tomto směru podstatně zlepšila) místo toho, aby studovala, vynalézala, cestovala nebo vedla obohacující dialogy, řeší otázky: „Mít či nemít děti?“, „Kdy nakoupím, co uvařím, mám jít raději sportovat, abych se líbila manželovi nebo na manikúru?“ atd. Navíc je žena částečně omezována pravidelným menstruačním cyklem. Ženám se vlastně přes všechny tyto problémy nedostává času, aby se mohly věnovat oněm „dějinným úkolům“. Zcela překvapující je Machovcův argument, kterým se snaží dokázat „nenormalitu“ v chování žen v porovnání s muži, přesněji řečeno onu komplikovanější sexualitu a prožívání: „Lze nazvat ,normálním‘ pokud se lidská bytost občas začne chovat jako běsem posedlá a potřebující si na někom ,vybít‘ jakousi animální nenávist a vzteklost?“ [23]

Dále jsou argumenty rozváděny v tom smyslu, že s těmito výkyvy danými fyziologicky nepochybně souvisí velká skupina výtek a charakteristik vznášených na hlavy téměř všech žen bez rozdílu doby, stupně inteligence či vzdělanosti. Mezi nejfrekventovanější řadí Machovec „...náladovost, vrtkavost, nestálost, roztříštěnost, přelétavost, neschopnost koncentrace, neschopnost udržet tajemství, nedůslednost, nevypočitatelnost nebo neschopnost vytrvat v započatém díle“. [24] Je zajímavé, že Milan Machovec, jinak ženy chápající, zcela pozapomněl pátrat po příčinách takového chování. Vždyť kdyby měli muži tolik povinností a nezaviněných nepříjemností jako mají ženy, byli by na tom s jejich zveličováním maličkostí podstatně hůře.

Pokud si chápající muž uvědomí všechny komplikace, s kterými se musí žena vypořádávat, měl by nad výše vypsanými výtkami jen mávnout rukou, a ne argumentovat jako Milan Machovec: „...lze od bytostí tohoto typu čekat nějakou cílevědomou dějinnou aktivitu? Vždyť, co dnes chtějí, zítra popřou, najednou se stejnou prudkostí a neomylností, jako to včera tvrdily. A obvykle ani vůbec nevědí, co vlastně chtějí – je to prostě jejich přirozenost.“ [25] S tímto výkladem nemohu bohužel souhlasit, protože ona přirozenost je dána právě podmínkami, se kterými se musí žena potýkat.

Přijatelnější je již nesouhlas Milana Machovce s hypotézou, že veškeré rozdíly v chování muže a ženy jsou způsobeny vlivy výchovné tradice, tzn. kdyby chlapečkové dostali za hračku jen panenky a děvčata vojáčky, přivykli by tomu a měli bychom tu brzy snadno úplně jiný ráz celé civilizace.

Velkou nevýhodou ženy je také to, že pokud má vůbec obstát ve světě dnešní „individualizované civilizace“, musí na sebe prostě strhávat pozornost a provokovat „...jak šatem či náznakem jeho odstranění, tak pohyby, vůní nebo provokativními řečmi“. [26]

Zcela správně Machovec upozornil, že ve většině případů to, co muže na ženě sexuálně a eroticky přitahuje, nemá s racionalitou nic společného, neboť „...vždy bude úkolem mužů sílu projevit a úkolem žen sílu mužů rozdráždit“. [27] Tohoto fenoménu si všiml již E. Fromm, který tvrdil, že žena v sobě musí rozvinout všechny své možnosti ne proto, aby sama sílu prokazovala, ale právě naopak, aby ji v muži provokovala. [28] Jinak řečeno, dnešní žena by se dala přirovnat k Athéně, která sice byla rozumově vyspělou, ale tím zároveň pro muže nepřitažlivou. Žena dnes musí velkou část své energie věnovat osobnímu vzhledu, šatům, ozdobám nebo kosmetice, což hraje v životě mužů zcela nepatrnou roli. Úkolem muže je si tuto situaci uvědomit a tím zcela změnit všeobecné chápání žen, které se do znevýhodněné situace nedostaly vlastí vinou.

Ideální žena

Co je to ideální? Co muži myslí tím, když řeknou „Ta žena je krásná“? Krása je sekundární kvalita, neexistuje sama o sobě, nýbrž jen v procesu vnímání, tzn. až v mužových očích. Oči-zrak-smysly jsou ovšem nespolehlivé. A navíc, není to málo vnímat ženu jen smysly? Neměl by tedy muž hledat v ženách i jiné kvality (moudrost, charakter)? Ideální žena podle Milana Machovce měla dříve funkci především jako „...trpělivá průvodkyně muže, nástroj v jeho rukou a v mimořádných případech ,krásy‘ a oduševnělosti nanejvýš ,věčnou inspirací‘“. [29] Jako příklady uvádí Machovec Elektru, která nemůže jednat sama, ale musí čekat na návrat bratra, Antigonu, která opět jedná ve službách muže či Goethovu Markétku, která je také ideálem „pasivní ženy“. Jsou tedy pasivní, muži podřízené a zvnějšku skvěle vypadající ženy tím „ideálem“? Jsou dnes žádány ženy, které muže nějak inspirují nebo vedou k jeho aktivitě? Milan Machovec přímo neříká, kdo je to ideální žena, ale spíše klade otázky, které člověka nutí k zamyšlení nad problémem „Kdo je ta ideální žena?“.

Rozhodujícím pojmem v této charakteristice je pro Machovce „ženská pasivita“: „Nejde o to vytrhnout ženu z pasivity, jak to často bývá matoucím způsobem formulováno, ale spíše jde o to vrátit se k přirozené aktivitě ženy a docenit ženskou aktivitu úplně novou hierarchií hodnot, zbavenou patriarchální zvůle.“ [30] Tím autor posouvá otázku po „ideální“ ženě opět do roviny nerespektovaného postavení žen vůči mužům. E. Fromm přidává k opaku pasivity také „...nebýt nudný a být aktivní myšlenkami a city, očima i ušima po celý den“. [31]

Je důležité si uvědomit, že o ženách zde hovoříme, jakoby s muži bylo všechno v pořádku, jakoby oni byli ti „dokonalí“ a žena to „pekelné“ stvoření svádějící muže k nepravostem. [32] Obecně řečeno, ženský ideál je pro každého muže ale i ženu zcela odlišný, proto samotná otázka po kráse ženy a ženském ideálu ztrácí pro Machovce svou smysluplnost.

Pouze jsem se společně s Milanem Machovcem snažil upozornit na to, že říci o někom, že je ideální nebo krásná žena, je velice subjektivní a pro ostatní ženy, při nerespektování jejich vnitřních kvalit, nedoceňující a degradující výrok.

Zvýšení role ženy je jedinou záchrannou eventualitou


To, že se Milanu Machovcovi jako málokomu jinému podařilo porozumět ženě, dokládá následující autorovo zobecnění: „Proto jedině reálná cesta k záchraně je cesta k tomu, aby člověk znovu nalezl, co opravdu je, tj. aby především docenil prvořadost a nezbytnost ,světa ženy‘. Nedojde-li k tomu, je katastrofa naprosto neodvratitelná.“ [33] Zde je třeba připomenout, že podle autora se lidstvo řítí do bezodkladné zkázy a hrozí jeho úplný zánik, [34] protože pouze s ženami je od přírody spjat princip udržení lidského rodu.

Velice zajímavým postřehem, který prosvětluje výše pospaný problém, je uvědomění si toho, že ženy, které skrze své mateřství (na rozdíl od mužů) dosahovaly mnohem častěji skutečné lidské dospělosti a zralosti (proto propadaly kultu tzv. „koníčků“ a „sběratelství“ opravdu jen výjimečně), byly přežitky společnosti téměř úplně vyřazeny z možnosti uplatnit vliv své hierarchie hodnot.

Jak bylo naznačeno, velkou inspirací bylo Milanu Machovcovi dílo E. Fromma a nejinak tomu je i v následujícím zobecnění role ženy v celosvětovém kontextu: „...žena je svým mateřstvím vedena od přírody k tomu – ,žít pro někoho‘ – od věků i dnes bolestné záležitosti ,uchování rodu‘ a k ,záchraně dětí‘. Toto vše začal muž naopak zanedbávat a relativizovat již od oné chvíle, kdy centrum své činnosti přenesl na okraj biotopu a tam začal tvořit zárodky techniky a ,své‘ mužské politiky.“ [35] Jinak řečeno E. Frommem: „...aby prostředků vědy začalo být užíváno pouze směrem ,biofilním‘ a ne ,nekrofilním‘.“ [36]

Žena je tedy jedním z nejdůležitějších faktorů záchrany lidstva. Úkolem mužů je podle Milana Machovce ženám správně porozumět a poučit se z ženského vnímání světa, protože „...bude-li lidstvo přesto zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen“. [37]

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že v některých formulacích a citacích jsou používána na první pohled „degradující“ vznosná slova jako např. dějiny, svět, lidstvo, záchrana apod. Na tomto místě je třeba upozornit, že autorovy myšlenky se neomezovaly pouze jen na úzký okruh problémů, ale zcela originální řečí „budoucnosti“ odkazovaly a odkazují na globální problémy světa, které se bez podobných výrazů skutečně neobejdou. Některé Machovcovy myšlenky, pokud jsou vytrženy z kontextu, se tak mohou zdát poněkud „snílkovské“ a „nefilosofické“, to je ale způsobeno neporozuměním Machovcovu pojetí filosofie vcelku.

Milan Machovec, jako znalec dějin a kultury antického Řecka a Říma, spatřoval projevy patriarchátu už v řecké mytologii. Poslední kapitola proto pojedná o této pozoruhodné myšlence, která navzájem propojí většinu výše naznačených myšlenek a uvažování o ženské problematice zobecní.

Projevy patriarchátu v mytologii

Téměř všechny umělecké formy dodnes užívané vytvořili Řekové: od epigramu a satiry až po lyrickou báseň, tragédii a komedii, stejně tak všechny základní druhy filosofování. Tím se klade otázka, zda tomu podobně bylo i v široké oblasti lásky, erotiky, sexuality a případně i tzv. „ženské otázky“.

Prameny ke studiu role ženy a sexuality v mytologii a antice nalezneme především v dílech historiků jako Thukydida, Livia, Tacita, Plutarcha či filosofů jako Platóna, Aristotela, Cicerona nebo Epiktéta. Sekundárním přímým pramenem pro proniknutí za kulisy společenských konvencí jsou díla umělců (výtvarná, literární, dramatická) věnovaná ženě, lásce, kráse nebo žárlivosti. Machovec si správně uvědomuje, že „...onu krásu, kterou stovky řeckých umělců obdařily své bohy a bohyně, hrdiny a nymfy, vytvořila realita antického života, to, jak ji živý člověk tehdy viděl, miloval, snil a trpěl“. [38] Totéž platí o pramenech třetího stupně, kam patří příslušné zprávy z oblasti náboženské a mytologické, protože „...zejména u Řeků dosáhla mytologie rozvoje mimořádně velkého a s oblastí sexuality se prolínajícího, můžeme posléze konstatovat, že v antické mytologii jsou vystiženy jisté hluboké archetypy, příznačné pro oblast sexuality a pro tzv. ,ženskou otázku‘. V antice vůbec, ba do jisté míry i pro celé další evropské dějiny, zvláště novověké“. [39]

Je také zajímavé uvědomit si, že již Řekové si povšimli, že žena zpravidla zůstává blíže přírodě než muž, především procesem rozmnožování a také složitějšími výkyvy v sexuálním životě. Přesto lze říci, že se občanské postavení ženy v antickém Řecku i Římě neporovnatelně zlepšilo: „...za republiky i za císařství měla žena většinu práv římského občana, mohla se např. soudit, mohla i dědit. Caesar si již dopisuje se svou manželkou na způsob zcela podobný novověku, což bylo zajisté nepředstavitelné u tehdejších i pozdějších barbarů“. [40] Vzniklo i dokonce tzv. „umění lásky“ (ars amatoria), [41] které přinášelo nejen nové, dříve neznámé slasti, ale prohlubovalo také niternější soužití mezi muži a ženami. Můžeme také sledovat cosi příznačného, především pro řeckou kulturu a mytologii, a to, že přes veškerou pestrost jsou to prakticky vždy ženy jako objekty mužovy touhy a mužského vidění světa a života. Myslím, že není třeba připomínat jednu z nejmonumentálnějších bájí vůbec – Ilias, – která se točí především kolem sporu o ženu (Helena).

Milan Machovec si všímá velice podstatného problému, když píše: „Kolem Heleny se objektivně odehrává celá trojská válka, ale přitom nikoho ani nenapadlo naznačit její povahu, měla-li totiž jakou. Helena Trojská je nakonec jen sex-bomba, jen objekt (,kus‘ – moderní ,chlapskou terminologií‘), nikoli subjekt, spolutvůrce dějin, bytost schopná jednat.“ [42] Stejně tak pozoruhodnou ženou je Bríseovna (dcera Brísova), kvůli které Achilleus odmítá účastnit se boje proti Trójanům. Napadlo vlastně někdy někoho ptát se po jejím vlastním jménu?

I přes vyspělou antickou kulturu a vzdělanost jsou ženy v mytologii, a tím pádem i v celé antice, pouze pro potěšení mužů, pro chvíle, kdy si muži od dějinotvorných zápasů jdou odpočinout, ale v samotných dějinotvorných událostech se s ženami vůbec nepočítá. Velice zajímavé jsou Machovcovy interpretace největších ženských mytologických hrdinek, ve kterých v podstatě dokazuje, že žena je milována, obdivována nebo laskána, ale nejedná, netvoří, neusiluje, sama se aktivně neúčastní, tzn. je pasivní.

Jen pro lepší porozumění vybírám za příklad Medeu, Antigonu, a Ariadnu. Asi nejtragičtější je příběh Médein, který Machovec interpretuje následovně: „Médeina vzpoura je pseudoaktivitou, je druhem negativní vázanosti na muže, že ztrativši jeho lásku, ztrácí vše, proč žila, a vraždí vlastní děti.“ [43]

Podobně zajímavá je také interpretace Antigony, která „...revoltující proti politickému řádu zdánlivě poslouchajíc řádu božského či mravního, ve skutečnosti jedná spíše nucena, jak ji k tomu vede incestuální vázanost, kterou po smrti otcově přenesla na bratra Polyneika“. [44]

Asi nejlépe vystihuje poměr k ženě v mytologii báje o Théseovi, který se zajímal o Ariadnu, ten „...pokud mohl, bojem o ni s Mínotaurem exponoval mužnou ctností, ale jakmile ji měl, nudou nevěděl, co si s ní počít, a raději ji ponechal na pustém ostrově“. [45]

Pokud se obecně zamyslíme nad příběhy o ženách nejen v mytologiích Řeků a Římanů, ale vlastně v jakýkoliv jiných, zjišťujeme, že bychom mohli interpretovat podobně nerovné postavení žen velice shodně a bohužel také úspěšně, jako ve výše uvedených případech. Takovým příkladem, který potvrzuje pravidlo, je křesťanská Magdaléna, jedna z nejbližších Ježíšových žáků, která podle některých nejnovějších hypotéz měla na život Spasitele největší vliv. Podobné postavení ženy v mužském kolektivu by bylo např. u Platóna či Aristotela zcela nepředstavitelné. Ani tito dva velikáni ducha nedokázali docenit roli ženy, tzn. její skutečnou aktivitu ženského subjektu, a svět byl pro ně pouze „světem mužů“.

Ještě jednou se vrátíme k Heleně jako představitelce ženy žijící zcela v mužské společnosti. Helena byla označena jako nejkrásnější ze smrtelných žen, byla manželkou spartského krále Meneláa a její svedení a únos trojským princem Paridem byly Řekům záminkou pro výpravu proti Tróje. Je zajímavé, že po skončení trojské války, kterou vlastně sama zapříčinila tím, že se nechala unést, není nijak potrestána či volána k odpovědnosti a nikoho to ani nenapadlo, neboť „...čím ,krásnější‘, tj. pro muže více sexuálně přitažlivá, tím méně je považována za plnohodnotnou mravní bytost“. [46]

Obecně by se daly shrnout projevy patriarchátu v mytologii a antice asi takto: antika dosáhla skvělých úspěchů po stránce rozvoje vědeckého, kulturního, ale také světonázorového, ale nedokázala od ryze mužského pojetí sexuálních vztahů pokročit k rozvoji dynamiky ženského subjektu. Milan Machovec dodává: „...právě v onom nerespektování subjektu žen tkvěl onen jazýček na vahách, který posléze zvrátil osud řeckých zázračných dětí a římských dobyvatelů.“ [47]

Milan Machovec a ženská problematika

Jako málokterý autor [48] dokázal Machovec velice srozumitelně a názorně vystihnout problematiku a postavení žen nejen ve druhé polovině 20. století, ale také v celém dějinném vývoji. Přestože jeho hlavní příspěvky na toto téma vznikaly v 60. a v 70. letech 20. století, platí většina moudrých postřehů dodnes.

Asi v roce 2001 vznikl v ČT pořad Ještě jsem tady, který formou dvacetiminutového rozhovoru shrnoval životní zkušenosti významných osob. Také Milan Machovec byl podroben Terezou Brdečkovou několika otázkám, mezi kterými se našeho tématu týká především: „A vy prý nesnášíte ženy a ženství, a jste tak odpůrce feminismu?“ Na to dotazovaný odpověděl: „Ale to přece vůbec není pravda, je to právě naopak.“ Tato příhoda je dokladem naprostého neporozumění celé otázce a svědčí o tom, že autorka pořadu používala Machovcovy výroky vytržené z kontextu. Mohu bohužel potvrdit, že pokud si vezmeme např. větu: „Nic není hnusnějšího a psovitějšího než žena“ (Homér), [49] kterou autor použil jako nadpis k jedné z kapitol, zdá se, že otázka televizní reportérky je oprávněná. My ale naštěstí víme, že tomu tak není.

Na závěr se pokusím obecně shrnout Machovcovy myšlenky o ženách, a tím syntetizovat výše popsané závěry.

Je velkým omylem domnívat se, že si autor žen neváží, že pochybuje o jejich schopnostech a vlastnostech nebo snad, že ženy degraduje na něco, co se s muži nedá srovnávat. Žena je pro Machovce zatím ještě příliš pasivní bytostí, která ve většině případů podřizuje své chování mužům. Ti jsou již zvyklí toho minimálně 3000 let zneužívat ve svůj prospěch a daný stav jim proto zcela vyhovuje. Tato pasivita není myšlena ve smyslu fyzické závislosti, ale jde především o závislost intelektuální. Žena je tedy vlastně naučena „pasivnímu pohodlí“ (nechá se obdivovat, hýčkat, milovat), ale toto pohodlí je na úkor jejího vlastního intelektuálního rozvoje. Toho je dokladem, že i dnes je pro většinu mužů ideálem ne žena vzdělaná, samostatná a mající vlastní názor, ale tzv. „domácí puťka“, která se především stará o svůj zevnějšek, nechá se živit od manžela a pokud možno do ničeho příliš nemluví. Tím ale Machovec ženu neodsuzuje, on pouze konstatuje fakta, čímž ukazuje na problém. Zcela správně chápe, že se žena do takového stavu nedostala jen vlastní vinou, ale tím rozhodujícím momentem byl především mužský faktor.

Zcela legitimní jsou argumenty o komplikovanější ženské sexualitě, především otázka reprodukce. Muži děti nerodí, odpadá jim proto v životě ženy velice obtížné rozhodování o tom, zda se věnovat své kariéře, studovat, publikovat, objevovat a dostávat Nobelovy ceny, nebo se věnovat dětem. Naštěstí se dnes objevují ženy, které zvládají obojí, čímž většině mužů dokazují, že jsou minimálně na stejné úrovni.

Civilizaci chybí podle Machovce „ženský prvek“, který by tu muži vybudovanou jistě prohloubil, ale také zachránil před blížícím se úpadkem. Jedinou možnou záchranou je, aby si muži uvědomovali hodnoty a přednosti žen a neprosazovali stále své egoistické představy. Vždyť každý, kdo se někdy ucházel o zaměstnání, jistě vycítil, že jsou ženy již předem znevýhodněny svým možným těhotenstvím. Jinak řečeno, ředitel školy ve většině případů zaměstná spíše muže než stejně vzdělanou ženu, a to z výše naznačených důvodů.

O nerovnoprávném postavení žen v různých náboženstvích vytvořených muži není potřeba hovořit. Snad jen připomenout islám jako jedno z nejméně tolerantních náboženstvích vůči ženám.

Skutečným nebezpečím je jedna ze sexuálních deviací zvaná „pygmalionismus“, [50] kde se muži nechávají okouzlovat a vzrušovat spíše obrazy a představami žen než skutečnými ženami. Dokud nebudou muži na ženách obdivovat jejich intelektuální stránku minimálně stejně jako jejich fyzický vzhled, nemá naše civilizace podle Milana Machovce šanci přežít. Důležité je tedy vzít ženu v úvahu takovou, jaká skutečně niterně je, a ne jen takovou, jak se na první pohled mužům jeví.

„Především jde o to, aby inteligentní muži spolu s inteligentními ženami naučili celek lidské společnosti – zejména ovšem masy mužů, dosud netečných ve své nafoukanosti „odborníků“ – znovuobjevit a úplně nově ocenit celý tzv. „svět ženy“. [51] Pokud se toto podaří, má naše úpadková civilizace ještě šanci přežít.

POZNÁMKY

[1] Např. v knize: Machovec, M.: Ježíš pro moderního člověka. Orbis, Praha 1990.

[2] Tuto problematiku Milan Machovec zcela vyčerpávajícím způsobem zohlednil v knize: Machovec, M.; Machovcová, M: Utopie blouznivců a sektářů. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1960.

[3] Rozhodujícími publikacemi byly v tomto směru především: Machovec, M.: Smysl lidského života. NPL, Praha 1965 a týž: Smysl lidské existence. Akropolis, Praha 2002.

[4] Machovec, M.: Smysl lidské existence. Akropolis, Praha 2002, s. 127.

[5] Je jasné, že pro každého, ať už je to muž nebo žena, je ideálem něco zcela jiného, což je podstatou tohoto odkazu.

[6] Machovec, M.: Filosofie tváří v tvář zániku. „Zvláštní vydání…“, Brno 1998, s. 282.

[7] „Patriarchát“ (z řec. PATÉR – otec a ARCHEIN – vládnout) – společnost, v níž má muž (otec) velkou moc jak v rodině, tak v příbuzenské skupině i v celém společenství.

[8] „Matriarchát“ (z lat. MATER – matka a řec. ARCHEIN – vládnout) – společnost, v níž má žena (matka) velkou moc jak v rodině, tak v příbuzenské skupině.

[9] O tom svědčí např. uctívání tzv. „venuší“ jako symbolů plodnosti, tzn. udržovatelek rodu, např. Věstonická venuše nebo venuše z něm. Willendorfu.

[10] Tamtéž, s. 83.

[11] Druhé pohlaví je název knihy francouzské filosofky S. de Beauvoirové, ve které velice zajímavým způsobem pojednává o „ženské otázce“.

[12] Úvaha je uvedena v knize Filosofie tváří tvář zániku, s. 285–287, ale stejným problémem se zabývá i S. de Beauvoirová nebo E. Fromm.

[13] Filosofie tváří tvář zániku, s. 286.

[14] Zajímavě o této otázce píše: Ennenová, E.: Ženy ve středověku. Argo, Praha 2001, Janáček, J.: Ženy české renesance. Československý spisovatel, Praha 1987, Lendererová, M.: K hříchu a k modlitbě. Kolumbus, Praha 2000, kol. autorů: Odvěké tabu a dnešní člověk. Avicenum, Praha 1971.

[15] Filosofie tváří v tvář zániku, s. 286.

[16] Tamtéž, s. 286.

[17] Beauvoir, S.: Druhé pohlaví. Orbis, Praha 1966, s. 357.

[18] Tamtéž, s. 373.

[19] Filosofie tváří v tvář zániku, s. 287.

[20] Tamtéž, s. 302 (hovoříme zde především o Sidonii Nádherné a jejích ctitelích K. Krausovi a R. M. Rilkovi).

[21] Tamtéž, s. 289.

[22] Tamtéž, s. 287.

[23] Tamtéž, s. 289.


[24] Tamtéž, s. 290.

[25] Tamtéž, s. 290.

[26] Tamtéž, s. 291.

[27] Tamtéž, s. 292.

[28] Tuto otázku řeší E. Fromm především ve svých pracích Umění milovat a Mít, nebo být?

[29] Tamtéž, s. 308.

[30] Tamtéž, s. 309.

[31] Fomm, E.: Umění milovat. Orbis, Praha 1967, s. 96.

 

[32] V průběhu celého středověku byla žena vnímána především katolickou církví jako hříšná bytost svádějící muže k nepravostem a rušící je od rozjímání s bohem. Toto pojetí ženy se postupně začalo měnit v průběhu osvícenství, kdy bylo zpochybněno přední postavení katolické církve.

 

[33] Filosofie tváří v tvář zániku, s. 323.

[34] Rozhodujícími otázkami, které je třeba řešit, aby se tato apokalyptická představa oddálila, je problematika Boha, Vesmíru, Humanismu, Dialogu nebo Fetišizace. Tyto okruhy řeší a dává navzájem do souvislostí v knihách Smysl lidské existence a Smysl lidského života. V jedné z posledních a svým dosahem rozhodující publikaci (Smysl lidské existence, 2002) k těmto otázkám doplňuje (na rozdíl od knihy – Smysl lidského života, 1965) problematiku žen.

[35] Tamtéž, s. 323.

[36] Fromm, E.: Lidské srdce. Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 2000, s. 102.

[37] Filosofie tváří v tvář zániku, s. 323.

[38] Machovec, M.: Sexualita a ženská otázka v antice, s. 118. In: kol. autorů: Odvěké tabu a dnešní člověk. Avicenum, Praha 1971 (sborník).

[39] Tamtéž, s. 119.

[40] Tamtéž, s. 121.

 

[41] O tom vypovídá především Ovidiova kniha Umění milovat.

[42] Tamtéž, s. 127.

[43] Tamtéž, s. 127.

[44] Tamtéž, s. 127.

[45] Tamtéž, s. 128.

[46] Filosofie tváří v tvář zániku, s. 335.

[47] Machovec, M.: Sexualita a ženská otázka v antice, s. 131.

[48] Rozhodně nelze opomenout dílo Ernsta Bornemanna: Das Patriarchat. Fischer-Taschenbuch-Verlag, Frankfurt n. M. 1979, které společně s pracemi E. Fromma posloužilo Milanu Machovcovi jako inspirace a i dnes přinášejí tito autoři aktuální postřehy.

[49] Filosofie tváří v tvář zániku, s. 304.

[50] Pygmalion – podle řeckých bájí umělec, který vytvořil sochu dívky do té míry krásné, že se do ní zamiloval, na jeho prosbu pak prý Afrodita sochu oživila.

[51] Filosofie tváří v tvář zániku, s. 314.

SEZNAM LITERATURY

Beauvoir, S.: Druhé pohlaví. Orbis, Praha 1966.

Bornemann, E.: Das Patriarchat. Fischer-Taschenbuch-Verlag, Frankfurt n. M. 1979.

Ennen, E.: Žena ve středověku. Argo, Praha 2001.

Fromm, E.: Člověk a psychoanalýza. Aurora, Praha 1997.


Fromm, E.: Lidské srdce. Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 2000.

Fromm, E.: Mít, nebo být? Aurora, Praha 2001.

Fromm, E.: Umění milovat. Orbis, Praha 1967.

Homéros: Ílias. Rezek, Praha 1999.

Janáček, J.: Ženy české renesance. Československý spisovatel, Praha 1987.

Jindrová, K.; Tachecí, P.; Žďárský, P. (eds.): Mistr dialogu Milan Machovec. Sborník k nedožitým osmdesátinám českého filosofa. Akropolis, Praha 2005.

kol. autorů: Odvěké tabu a dnešní člověk. Avicenum, Praha 1971.


Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Mladá fronta, Praha 1999.

Machovcová, M.; Machovec, M.: Utopie blouznivců a sektářů. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1960.

Machovec, M.: Ježíš pro moderního člověka. Orbis, Praha 1990.

Machovec, M.: Filosofie tváří v tvář zániku. „Zvláštní vydání…“, Brno 1998.

Machovec, M.: Smysl lidské existence. Akropolis, Praha 2002.

Machovec, M.: Smysl lidského života. Nakladatelství politické literatury, Praha 1965.

Příspěvky M. Machovce k tématu v perodikách (chronologicky řazeno):

A co láska?/Milan Machovec, zaps. Josef Krýsa. Květy, 16. 9. 1967, s. 7.

Krása ženy. Magazín „Svobodné slovo 1968“, s. 37–38.

Sexualita a ženská otázka v antice. Zprávy jednoty klasických filologů, 1971/8, s. 156–157.

Nechte mne zapomenouti na sny mé. Ke korespondenci Zdenky Šemberové s T. G. Masarykem. Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, 1996/15, s. 11–12.

Feminismus nebyl a není problém jazykový. Mladá fronta DNES, 17. 3. 2000, s. 6.

Zkusme to se ženami!/Milan Machovec, zaps. Kamila Klausová. Týden, 2000/39, s. 46–51.

Přečti si Achillea, dívko, snad pochopíš./Milan Machovec, zaps. Alice Horáčková. Mladá fronta DNES, 30. 1. 2001, s. 17.

Žena, sex a katolíci. Týden, 2001/29, s. 63.

(PhDr. Jiří Šlégl, vystudoval historii a pedagogiku na UK PedF, středoškolský pedagog, doktorand filosofie UK PedF.)


 
 www.filosofie.cz