Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 4/III/2006 - Autumn 2006

Anně Hogenové (blahopřání)

Autor: Marie Jeřábková, Jarmila Novotná, Zuzana Svobodová
Abstract: For Anna Hogenová. (Congratulations) – On November 6th Anna Hogenová, a philosopher, a pedagogue, a founder of PAIDEIA and a member of the editorial board, and above all an exceptional woman, was designated as a Professor by the President of the Czech Republic. Congratulations by M. Jeřábková, J. Novotná and Z. Svobodová are reflecting this accomplishment, as well as a life jubilee, that Professor Hogenová celebrated a only a few days before her appointment.

Zamyšlení…

 

Marie Jeřábková

 

Je velmi obtížné napsat smysluplný text pro tak velkého, vnitřně bohatého a hlubokého člověka, jako je paní prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc. Při „čtení“ jejího díla, při setkání s jejím dílem můžeme jen tajit dech – podaří-li se nám „přiblížit se“, nechat se uchvátit hloubkou, nechat se vtáhnout přímo do děje.

Její dílo přibližuje a zároveň dává nahlédnout to podstatné… Ukazuje na harmonii celé lidské bytosti, která umí člověka přivést k prameni – k počátku – a dopřát mu plnými doušky se čistého pramene napít. Paní profesorka se umí přiblížit nasloucháním a tázáním, a tím druhému umožňuje vstoupit do „úchvatnosti okamžiku“.

A v kontrastu s dnešním člověkem si často kladu otázku, kým člověk vlastně je a jak to, že člověk, přestože má ve své moci schopnost proměnit sama sebe do nedozírných hloubek, to často neudělá?

Člověk na jedné straně zůstává živočichem s pudy a reflexy, ale na straně druhé se může nad to vše povznést a přesáhnout sám sebe – chce-li být opravdu člověkem. Prof. V. E. Frankl říká, dokonce jen tam se stává člověk opravdu člověkem, kde se povznese nad to živočišné v sobě a oddá se nějakému úkolu, nebo se „vydá“ druhému člověku v lásce, jako se vydávala např. Matka Tereza, nositelka Nobelovy ceny míru, v lásce k druhým. A dělala to svým jedinečným způsobem – chtěla být kapkou čisté vody…

 

Člověk potřebuje ke svému životu smysl, pro nějž sám sebe překračuje, aby se mohl opravdově vydat nějakému úkolu, nechat se jím proniknout, a tak „pocítit“ to, k čemu je na světě a jaké jsou jeho dary a jeho hodnota. Potřebuje také poznat, že je jedinečnou a neopakovatelnou bytostí ve Vesmíru. Sebetranscendence přináší člověku duševní stabilitu, klid a pokoj. Kdyby však člověk hleděl jen na sebe, musel by žít v trvalém napětí a strachu o svoji existenci i o své blaho. [1]

Člověk je však vnitřně rozrušován, ztrácí vazby a je často vykořeněn. [2] Získal sice podíl na svobodě, ale též na nechráněnosti. [3] Díky noetické dimenzi má člověk schopnost zaujmout postoj k dané situaci, ve které se nachází – a to v jakémkoliv čase i věku. Každá situace s sebou nese jedinečnost a jednorázovost a člověk zde má možnost vystoupit proti absurditě utrpení, které jej obklopuje, [4] které však v sobě skrývá možnost smyslu právě tam, kde nelze situaci změnit. V takovém případě člověk proměňuje sebe, dozrává a vyrůstá nad sebe sama.

Smyslem naplněný život člověka chrání nejen před prázdnotou, ale napomáhá jeho zdraví jako málokterý jiný ochranný faktor. Smysl napomáhá i vnitřnímu zakotvení a je ziskem v situaci ztrát – pokud je však člověk navzdory ztrátám v životě smyslu otevřen, nikdy neztrácí vše… [5] Usilování člověka vede a dává mu směr. [6] Uchová-li si ochrannou sílu smyslu a podaří-li se člověku rozpoznat to smysluplné v pravý čas a s duchovní pružností to podstatné přijmout, nikdy nezatuhne a neokorá.

Ke zdravému vývoji člověka je tedy důležité pochopit svou možnost, pochopit svůj roz-vrh, de-šifrovat jej. Porozumí-li člověk, jde o pohyb – transcendenci – přesah. Pak se mu podaří vytvořit z vlastních možností „projekt“, objevit své možnosti [7] a nic jej již nemůže zastavit v angažování se, čímž dává svým možnostem průchod. [8]

Člověk však není jednou provždy hotov, musí se ladit denně, znovu a znovu, stále v sobě probouzet tázání, „zapouštět kořeny“. [9] Každý člověk má šanci na změnu, na růst. Je v jeho moci usilovat takto každý den znovu a nikdy nepřestat.

Pak se mu otevírá mnohé… Takovým příkladem je i paní prof. Hogenová. A já sama se mohu radovat, že jsem dostala ten dar, velmi troufale řečeno, stát se její žákyní.

 

POZNÁMKY

 

[1] Srov.: Lukasová, E.: Logoterapie ve výchově. Nakl. Portál, Praha 1997, s. 10.

 

[2] Srov.: Guardini, R.: Konec novověku: pokus o orientaci. Vyšehrad, Praha 1992, s. 39–41.

 

[3] Srov.: Sokol, J.: Malá filosofie člověka; Slovník filosofických pojmů. PedF UK, Praha 1996, s. 200.

 

[4] Srov.: Božuková, J.: Žít život s vnitřním souhlasem. URL:< http://www.volny.cz/slea/Archiv/janab.htm > (12. 11. 2005).

 

[5] Srov.: Lukasová, E.: Logoterapie ve výchově. Nakl. Portál, Praha 1997, s. 167.

 

[6] Srov.: Frankl, V. E.: Člověk se podobá letci v mlze – ví jen směr… In: Frankl, V. E.: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996.

 

[7] Srov.: Gadamer, H. G.: Problém dějinného vědomí. Filozofický ústav AV ČR, Praha 1994, s. 26–27, 50.

 

[8] Srov.: Patočka, J.: Tělo, společenství, jazyk, svět. OIKOYMENH a Archiv Jana Patočky, Praha 1995, s. 39–40.

 

[9] Srov.: Hogenová, A.: Kvalita života a tělesnost. Karolinum, Praha 2002, s. 69–70, 70–72.

 

SEZNAM LITERATURY

 

Božuková, J.: Žít s vnitřním souhlasem. URL:< http://www.volny.cz/slea/Archiv/janab.htm > (12. 11. 2005).

 

Frankl, V. E.: …A přesto říci životu ano. (Psycholog prožívá koncentrační tábor.) Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 1. vyd.

 

Frankl, V. E.: Lékařská péče o duši. Cesta, Brno 1996, 1. vyd.

Gadamer, H. G.: Problém dějinného vědomí. Filosofický ústav AV ČR, Praha 1994, 1. vyd.

Guardini, R.: Konec novověku: pokus o orientaci. Vyšehrad, Praha 1992, 1. vyd.

Hogenová, A.: K problematice poznání. UK PedF, Praha 2005.

Hogenová, A.: Kvalita života a tělesnost. Karolinum, Praha 2002, 1. vyd.

Lukasová, E.: Logoterapie ve výchově. Portál, Praha 1997.

Patočka, J.: Tělo, společenství, jazyk, svět. OIKOYMENH a Archiv Jana Patočky, Praha 1995.

Sokol, J.: Malá filosofie člověka; Slovník filosofických pojmů. UK PedF, Praha 1996, 2. (rozšířené) vyd.

(Mgr. Marie Jeřábková vystudovala na UK FF obor Pedagogika a PGS obor Psychologie. Je absolventkou výcviku v logoterapii a existenciální analýze v Brně; v současné době je doktorandkou UK PedF obor Filosofie.)


Anně Hogenové

Jarmila Novotná

Každý lidský život má svůj smysl a význam, své oprávnění. Lidé žijí své životy v kruhu své rodiny, přátel i nepřátel. Jsou milováni i nemilováni, vytvářejí hodnoty, prožívají lásku, vztahy, jsou součástí lidského rodu, každý po svém, každý jinak. Jsou formováni svými genetickými předpoklady, výchovou, společností, jsou formováni dobou, časem, okolnostmi a svými postoji i zásadami.

Stále ještě existují čestnost, pravdomluvnost, zásadovost, nezištnost, láska a pracovitost. Potkáte-li člověka s těmito vlastnostmi a zásadami, poznáte to na první pohled. Takový člověk má kolem sebe dobro a světlo, které září a zahřívá. Není nutné se za život setkat s mnoha takovými lidmi, je však dobré potkat je. Sám se pak stáváte lepším a chcete také být i dobrým.

Ve svém životě jsem potkala mnoho dobrých, poctivých a pracovitých lidí, stejně jako těch nedobrých a nepoctivých. Možná je doba vhodná pro nepoctivce, příživníky a povaleče, možná takových bylo hodně v každé době. Nemají svědomí, nežijí v dobru, smíru, v lásce. Opakem jsou lidé, ze kterých vyzařuje síla i dobro, pracovitost i láska. Ve svém životě jsem potkala jen dvě takové osoby, dvě „zářící“ ženy. Jednou z nich je prof. Anna Hogenová. Dovolím si vzpomenout na naše první setkání.

Již ve věku škole dávno odrostlém, začala jsem studovat na FTVS UK nově vzniklý obor péče o zdravotně postižené občany, sama původně vystudovaná jako fyzioterapeut. Mnoho dobrého jsme se my, studenti, dozvěděli a naučili. Pro všechny pak byly velkým překvapením i přednášky z filosofie. Žádný z nás se s filosofií dosud nesetkal. „Naše chyba,“ říkala jsem si. Však uvidíme. A překvapení to bylo veliké. Posluchárna plná studentů. Vstoupila mladá, hodně kulaťoučká žena s ohromnou hřívou černých vlasů, které ji dělaly ještě kulatější a zakrývaly většinu obličeje. „Tak takhle vypadá filosof,“ letělo celou posluchárnou. Studenti dokážou být krutí, prolétlo mně hlavou. Žena vpředu se posadila za katedru a začala mluvit. Těšila jsem se, co nového se dozvíme. Nedozvěděli jsme se nic, bylo mně té mladé ženy líto, měla několik řečových vad a mumlala potichu cosi do záplavy svých vlasů. Takové bylo tedy mé první setkání s filosofií.

Na další hodiny filosofie se všichni „moc těšili“, a to tak, že se více než polovina kolegů na přednášku vůbec nedostavila. A to neudělali dobře, ostatně, bylo to i naposledy, kdy na filosofii kdokoliv nepřišel.

Všechny další přednášky filosofie měla již prof. Anna Hogenová. Vešla krásná žena, upravená, vzpřímená, krásná! Jas v očích, nejpřirozenější úsměv, jaký jste kdy viděli. Ještě než usedla, nikdo ani nedutal. Začala mluvit a ticho trvalo dál, její hlas a oči signalizovaly přátelství. Po chvíli mluvení vstala a začala chodit po posluchárně, dál vyprávěla o vzniku filosofie a všichni poslouchali. A tak to bylo již napořád.

Vzpomínám na přednášky o Heideggerovi, dlouho jsme diskutovali již během hodiny, mnoho diskusí se vedlo i o přestávkách. Filosofie se stala nejoblíbenějším předmětem všech mých kolegů, většinou také vystudovaných fyzioterapeutů. Knihy Etika a sport, Pohyb a tělo a Areté jsme zakoupili všichni, nikdo nás nenutil. A tyto knihy jsme i četli a diskutovali o nich. Postupně se nám otevíral svět filosofie. Anička, jak ji všichni říkali, nás naučila milovat Kanta a Lévinase a přinutila číst Heideggera, Homéra, Hesioda, eleaty. Ti všichni vstoupili do našich životů a ten můj nesmírně obohatili; věřím, že stejné to bylo u mých kolegů.

HIEROS GAMOS, posvátný sňatek, sjednocení mužského a ženského principu, okouzlilo nejen nás studenty, ale i „mé“ vozíčkáře, kterým jsem všechny přednášky prof. Hogenové předčítala. Moje mnohostránkové zápisky o hieros gamos se tak již po mnoho let čtou na úvod těchto táborů. Není to nic sentimentálního, ti lidé na vozících poslouchají, sedí a znovu chtějí slyšet o Hérakleitovi i Patočkově chórismu.

S prof. Hogenovou jsme stihli mnoho dalších, v jejím podání neuvěřitelně krásných témat – mýtus a logos, pýthagorejce, THAUMA, předmět filosofie, filosofii a vědu, sókratovskou epimeleiu, Platónovu gnoseologii a ontologii, Aristotelovu logiku a metafyziku, problematiku moderní vědeckosti, stoicismus a význam etiky, gnosi ve filosofii a její význam pro renesanční myšlení atd. – až po Schopenhauera a Nietzscheho či Bergsona a Diltheye, Husserla, Heideggera, Patočku, Jasperse, Sartra a další a další.

Myslím, že nikdo z nás se nestal a asi už nestane velkým filosofem. Náš obor, více medicínský než tělovýchovný, velmi fyzicky náročný, ale nádherný ve svém poslání, však má dnes zásluhou Aničky ve svých řadách vnímavé terapeuty milující svoje povolání a chápající lidské tělo jako kotvu do světa. Nikdo z nás nezapomene na slova, která nám Anička říkala: „Tělo je něčím, co zasluhuje naši úctu, ať je jakékoliv, ať nemá parametry současné módy, ať je mladé nebo staré. Tělo je více, než že nosí naši duši. Tělo umožňuje naší duši vůbec o světě vědět. Tělo je důstojné, ať je tlusté nebo hubené, bez ruky, ochrnuté, ať je jakékoliv. Tělo má svoji obrovskou hodnotu, protože nás ukotvuje do světa a umožňuje v tom světě žít.“

Anička nás učila i to, co je péče o duši; takové přednášky na katedře fyzioterapie už nejsou. Náhlý odchod prof. Hogenové z FTVS zasáhl před dvěma lety každého. Vzpomínám na ten den, kdy se zpráva rozšířila jako blesk. Než jsem prošla komplikovaná schodiště školy, oslovily mě desítky studentů a kolegů se smutnou zprávou, Anička odchází ze školy. Dosud ji na jejím místě nikdo nenahradil. Škola je chudší o laskavého člověka, vynikající pedagožku, ženu nesmírných lidských kvalit, o laskavé, dobré srdce odborníka, kterého studenti opravdu milovali, o neuvěřitelně pilnou a pracovitou ženu, o čemž svědčí dnes již mnoho vydaných odborných filosofických prací.

Její knihy dále čtou i studenti FTVS, z přednášek prof. Hogenové se mohou dnes těšit jen studenti Pedagogické fakulty UK a Husitské teologické fakulty v Praze. Svět s takovými lidmi, jako je Anička, je krásnější, jejím bytím se stávají lepšími i ostatní lidé. A to není málo. Hodně zdraví a sil přejí k životnímu jubileu i studenti FTVS UK!

(PhDr. Jarmila Novotná, fyzioterapeut, absolventka UK FTV, obor Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených. Je doktorandkou UK PedF oboru Filosofie se zaměřením na sexuální zneužívání zdravotně postižených.)


Filosofický zájem: pobývání v nevyřčeném. Anně Hogenové k narozeninám

Zuzana Svobodová

Kterému tématu by bylo vhodné věnovat pozornost, aby tak mohlo být vyjádřeno poděkování a gratulace paní profesorce Hogenové? První zamyšlení u mě probíhalo asi následujícím způsobem: nejdříve se přihlásilo jméno Martina Heideggera, myslitele, který je schopen oslovit naši jubilantku v nejedné rovině. Poté se vynořil termín „ruka“; to proto, že právě tento termín byl prostředníkem mého vstupu do prostředí souborného vydání Heideggerových přednášek (Gesamtausgabe). Samozřejmě z podnětu paní profesorky. „Ruka“ byla také tématem, které jako oponentka mé disertační práce navrhla do obhajovací diskuse.

Dále mi s velkou naléhavostí znělo „der Ister“ – téma, které mi paní profesorka také odkázala. O něm ale mohu zatím říci pouze tolik, že se mi stává filosofickým mýtem, pokud bychom však dokázali vnímat mýtus i filosofii jako specifické způsoby vrcholné artikulace lidského poznávání. Mýtem, který uchovává symboličnost proudící vody vůbec a netouží ji „vyřešit“ analýzou H2O. Možnost symbolu nést porozumění pro místo, čas i směr není jednoduše nahraditelná. A proto i když se vzápětí přihlásila snad větší témata paní profesorky, mezi něž patří pohyb, tělo, intencionalita atd., bylo již rozhodnuto. Bydlení v nevyřčeném. To je má volba a důvod k reflexi, kterou bych chtěla vyjádřit blahopřání paní profesorce. Nechť tedy denken a danken projeví vzájemnou náklonnost.

Není moc přiměřené hovořit o nevyřčeném, prodleme tedy u našeho bydlení, pobývání, u naší přirozenosti, pátrejme po fysis. Po té řecké fysis, kterou staří latiníci nazvou natura, tj. to, co povstává, co se rodí, přirozuje, co je přirozené, pří-roda. Tak vznikl pro západního člověka výraz pro bytostný vztah mezi jím samým a tím, co on sám není. Vzápětí se přidružily tradované dvojice: příroda a milost, příroda a umění, příroda a duch. Hovoří se o přirozenosti věcí jako o skutečnosti, ve které se projevuje jejich bytostné jádro, jejich založení, zacílení, smysl. Široké pochopení pro fysis/natura pak bylo viděno i jednostranněji, totiž natura jako látka, prvek, cosi opozitního vůči tomu, co je bez látky, ne-tělesné, tedy duchovní, duch. Natura pak byla pojímána jako cosi, co lze těžit, zpracovat, prodat, co lze mít v majetku, ve své moci, čím lze vládnout. Zcela neřecky pak je viděn člověk odděleně od duchovního světa, duchovní svět je zá-světno, proti tomu má člověk svůj pevný domov na zemi. Jaképak bydlení v nevyřčeném?

Žít a umírat, taková je pravda bytí jsoucího. Zároveň se ovšem přirozuje lidské bytosti otázka po smyslu onoho přirozujícího, po smyslu fysis, otázka meta-fyzická. Přichází nehledě na otázky běžné – co budu jíst, co budu pít a co si obléknu –, které čekají na pragmatické vyřešení. Proč? Co je příčinou vzniku otázek, které míří mimo běžné obstarávání, které jsou mimo-běžné, a snad proto jsou někdy topologizovány mimo (náš) domov, mimo (náš) pohyb, tedy v jistém smyslu jako opozitum vůči (našemu) pobytu, (našemu) pohybu? Je příčinou ona přirozenost – fysis? Vždyť pak bychom přiznali, že přirozenost je ne-obvyklá, tedy naše zvyky a náš domov jsou již pouze v sousedství živoucí fysis. Snad tedy žijeme v sousedství nevyřčeného?

Je-li tomu tak, jaké sousedské vztahy chceme rozvíjet? Usilujeme o jiný pohyb, než jakému jsme přivykli, nebo se budeme bránit zvýšeným úsilím o zautomatizování pohybu vlastního? Ale proti čemu bychom se bránili? Proti fysis? Proti větrným (živelným) mlýnům jako onen rytíř smutné postavy?

Nelze se divit obavám z cizího, neznámého. Vždyť právě proto budujeme své domovy jako místa spočinutí, kde jsme v našem, známém, kde nebloudíme, protože rozumíme. A přece patří k našemu bydlení i okna a dveře, jimiž můžeme vyhlížet, případně vycházet. Bez nich by byl domov vězením. Je správné si uchovávat bázeň před cizím, druhým. Tato bázeň je však zároveň projevem úcty, neboť skrze druhého si uvědomujeme hodnoty vlastního (domova, jazyka, zvyku, …). Máme-li zájem tohoto druhu o to, co je (nám, pro nás) ne-obvyklé, pak jej rozvíjíme na (více či méně vědomém) pozadí vlastní zkušenosti. Proto se zdůrazňuje potřeba domova a bezpečí. Řeč o ní by naopak vyznívala jako nepatřičné tlachání v prostředí totality a vězeňství. Kde není možnost bydlet v nevyřčeném, tam není žádná svoboda, neboť vše řídí bezduché pokyny (kde živý duch, který vane, kam chce, není vítán).

Skutečný domov zahrnuje také tajemství. A to nikoli pouze tajemství, které máme „my, domácí“ vůči těm, kteří jsou vně. Domov je tvořen tajemstvím, nevyřčeným a nevyslovitelným, které je přítomné (již tu bylo, přichází a zase přijde). Ti, kteří jsou zde doma, žijí uprostřed tajemství, ctí jej a chrání. Není to tajemství jednoho před druhým, ale vzájemné sdílení nevyslovitelného. Tak, jako prostředí, je to, v čem se žije, nikoli to, s čím se žije, tak i nevyslovitelné není cosi, s čím se žije, ale v čem se žije. Domov je tímto způsobem pobytem, bydlením v nevyslovitelném, v nevyřčeném.

Filosofický zájem je velmi vzdálen slídění po tajemství. Populární televizní sledování přežívání najatých zájemců v prostorách opatřených kamerami není nahlížením do domova. V takových pořadech jde o prostituci v různém stupni. O prostituci, o níž se traduje, že jakkoli je asociální, přece provází člověka od úsvitu jeho společenského chování. Filosofický zájem o pravdu, o neskrytost, není takovou snahou přistihnout náhle (nebo záměrně) obnažené. Nehovoří se ani o snaze o pravdu, ale o lásce, bytostné náklonnosti k pravdě. Filosof netouží vzít pravdě její nevyslovitelné, ale miluje život v její blízkosti. Není to bezstarostné zahálení, ale bytostná starost o smysl bytí, starost o živoucí, o duši. A je dobře, že máme možnost poznávat ty, kteří pečují o hodnotu domova, hodnotu sousedství, hodnotu duše a pravdy. Poznávat ty, kteří budou chránit hodnotu bydlení v nevyřčeném.

Děkuji Vám, paní profesorko, všechno dobré k Vašim narozeninám.

(PhDr. Zuzana Svobodová, Ph.D., vyučuje etiku a náboženství na Evropské škole – Schola Europaea – v Lucemburku, spolupracuje s Katedrou pedagogiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.)


 
 www.filosofie.cz