Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 4/III/2006 - Autumn 2006

Filosofie jako přiznaná redukce (článek)

Autor: Marek Fajfr
Abstract: Philosophy as Acknowledged Reduction. – Reduction in its various kinds is a natural process, the way how man survives in the wide and fast flow of daily-life information or sensation; is way how to get orientation and meaning in our lives. Philosophy and philosophical education is not exception of reduction, but is reducing in a special way: trying to deal with it critically and wisely. That means that philosophy knows about its own reduction; is standing in position somewhere between radically opened questions on one hand and on the other hand knowing about this still continuing and never ending reduction. Aim of this article is to show reduction as a still present and not necessarily bad approach of our educational attempts they are seen as a “wise reduction”.

Keywords: Philosophy of Education, Education of Philosophy, Reduction, Dilemmas in Contemporary Education

Klíčová slova: filosofie výchovy, výuka filosofie, redukce, problémy současné výchovy


Je pro mě velice milou příležitostí věnovat tento text prof. Anně Hogenové, která byla průvodkyní mých prvních nesmělých kroků na cestě filosofie na Husitské teologické fakultě UK v Praze a která mě provází i na dalších stezkách, ovšem stejně nesmělých a tápajících.

 

K úvaze nad postavením výuky filosofie v současné době mě snad vede specifická situace dotírající z vnějšku, ale rozhodně nutkavá touha zevnitř, touha vyjádřit cíl našeho pedagogického snažení svými vlastními slovy. Z určité samozřejmosti mých předpokladů, které se ve mně postupně formulují, mě vytrhl živý dialog, který jsme nad nimi vedli s kolegy doktorandy v našem studijním kroužku jednoho podzimního rána. Následující zamyšlení tedy nechce být víc než úvodním příspěvkem do právě otevřené diskuse.

Život, který každodenně prožívám, přináší nepřeberné, neuspořádané, nepřehledné množství podnětů, které jsem vnitřně puzen zpracovávat – chci se totiž se světem konfrontovat, neutéct před ním do příslovečné slonovinové věže, ani do kláštera, archivu nebo do tlustých a k nečitelnosti složitých knih – chci mu každodenně nastavovat svou tvář, osobně se s ním setkávat.

Jednou (a možná jedinou!?) možností, jak v této vichřici informací, zážitků, kolemjdoucích a příběhů nezešílet, zdá se mi být redukce. Redukce prožitku na slova, redukce života například na politiku, redukce životní situace na volbu buď a nebo, redukce svého vlastního problému na „oni versus já“, redukce života na honbu za poznáním nebo za penězi, redukce na nekonečně mnoho způsobů. Redukce (mi) pomáhá přežít, zdá se mi nutná, přirozená, zásadně lidská. Proud zkušeností, které se na nás v každém okamžiku valí, jako by byl podle určitých (avšak nejasných) pravidel zjednodušován, a tím činil život snesitelným.

Hned na první pohled se nabízí redukce mnohého typu; umělecká (např. proces abstrakce ve výtvarném umění vrcholící v díle Kazimíra Maleviče Bílý čtverec na bílém podkladě (1917)), [1] vědecká (koncept přírodních zákonů, dnes např. obsažený ve snaze o „teorii všeho“ [2]) nebo náboženská (postup redukující náboženství pouze na morálku Desatera, na extatický prožitek v nesmírném davu zasvěcenců nebo na náraz dopravního letadla do mrakodrapu). Jistě se najdou i další redukce: politická nebo např. novinářská.

Slovem redukce nadále myslím přirozenou lidskou nutnost, redukci každodenní: způsob, jakým člověk žije ve svém přirozeném světě, jakým se v tomto světě zabezpečuje, jakým ho činí obyvatelným, jakým mu dává ve své každodennosti smysl! Redukce sama o sobě z tohoto důvodu není špatná, ani dobrá. Redukce prostě je. Ať už uslyšíte v tomto slově jakékoli kontexty, zkuste mu pro další řádky přisoudit ten můj.

Filosofie se ovšem nechce orientovat na uchopená jsoucna, jsoucna vyjmutá z výše popsaného toku, ale na jsoucna jakožto jsoucna, na bytí celkové, řeklo by se na „onen samotný proud“, na celek. Mnohá filosofie pak chce místo příběhů (MYTHOS) poskytnout rozumnou řeč (LOGOS).

Můj problém ovšem zní: Vyhýbá se filosofie redukci? Redukuje filosofie vůbec? Redukuje filosofie nějak jinak? V jakém vztahu je redukce (přirozená, životně nutná, každodenní) s filosofií, kterou se odvažujeme učit?

A moje východisko zní: Filosofie redukuje a bylo by její fatální chybou, kdyby si tento fakt nepřiznala.

Zdá se mi, že v největší míře používáním „vědeckých“ slov, ale i slov jako takových; sice stále méně zřetelnou, ale přesto ještě zřejmou snahou o určitou klasifikaci, schematizaci či hierarchizaci (v nejbanálnějším, ale nejčastějším případě dělením lidí na přívržence téhož myšlenkového směru a na ty „ostatní“); soustředěním se na část problému (např. filosofie náboženství, filosofie jazyka, filosofie dějin, filosofie výchovy apod.); dovoláváním se nejrůznějších (a bohužel vždy nutně jednotlivých) autorit apod.

Filosofie nemůže neredukovat, přestože celek tušíme a snad je i cílem veškerých našich snah. Ovšem uchopit jej nemůžeme, komunikovat jej nemůžeme, nemůžeme jej tvrdit. Má-li se naše hloubání týkat skutečného života, musíme redukovat.

Filosofie ale snad redukuje nebo by měla redukovat jinak než ostatní zmíněné postupy: jaksi poučeně. Problém hned na začátku vidím v onom českém poučeně, což je gramaticky dokonavý tvar. To, co chci tímto slovem vyjádřit, ovšem žádné dokonání nezná! Ze stejného důvodu nemůže toto poučení plynout a zakládat se na uměleckém či náboženském prožitku, extatickém zážitku vytržení či splynutí s univerzem, který byl jednou provždy dán jako dar shůry. Tento prožitek je jistě neporovnatelný, nesdělitelný, neuchopitelný, nezaznamenatelný, a já rozhodně nechci snižovat jeho hodnotu pro konkrétní život jednotlivce, který jej prožil. Ovšem zakládá-li se na něm filosofie jako na konečné jistotě, považuji to pro filosofii za zhoubné.

Filosofické poučení zdá se mi totiž spíše soustavným vnitřním bojem o pravdu (onen příslovečný a skutečný islámský džihád v původním slova smyslu [3]). Filosofie je (mi) životem na hraně mezi propastí (sebe-)jistoty a propastí nihilismu. Je to ona příslovečná jistota nejistoty; filosofická víra pouze ve smysl filosofování a v tušený celek; víra, která samu sebe musí každodenně dobývat, zpochybňovat a opět obnovovat.

Dějiny filosofických konceptů nabízejí nepřeberné množství pokusů o celkové (!) řešení lidské situace. Ovšem všechny do jedné skutečnou odpověď nepodávají, podat nemohou a ani dát nechtějí. Domýšlivost, že snad máme definitivní odpověď, totiž v každém ohledu znamená pro filosofii konec, faktum, smrt myšlení. Každá filosofická odpověď si je (explicitně nebo jen vnitřně) vědoma, že je pouze inspirací pro další tázání, dynamickým impulsem pro náš individuální život: život pokud možno co nejvíce poctivý, který si přizná, že redukuje, redukovat musí a redukovat potřebuje.

Filosof nemá a nechce mít pravdu – nechce uchopit celek. Pravda ani celek zde nemají být nástrojem, ale zbožným přáním; cestou, ne cílem. V tradiční frommovské dichotomii chce filosof opravdu být pravdou a setkat se s celkem: tj. žít, jednat, cítit, přemýšlet a mluvit pravdivě, autenticky, pravdu i tušený celek milovat. To ovšem neznamená a nemůže znamenat povznést se definitivně nad redukci (tj. nad lidskou situaci), ale redukovat vědomě a kriticky.

Jak ovšem takovouto autentickou filosofii (lépe řečeno autentický přístup ke světu jakožto filosofii) ve skutečnosti někoho „naučit“?

Zdá se, že filosofie stavějící na svém poučeném nevědění se stává stále více bezmocnou ve světě založeném na „globálním proudění neosobních mocí“. Totiž, pokud jde filosofii o moc, pak jen o moc vnitřní (vlastní moc jedince nad sebou samým, sebe-ovládnutí a sebe-zacílení) – vnější moc je považována za nepřípustnou intervenci; filosofii diskredituje jak v okolním světě, tak před sebou samotnou.

Filosofie ovšem (možná navzdory svým ideálům) nutně vstupuje do vnějšího mocenského pole – jistě totiž nějakým přirozeným a podstatným způsobem obrací myšlení lidí, snaží se vychovávat nebo „jen“ prostě vychovává.

Toto obrácení, tuto metanoiu, přerod, narození, porod, průchod chórismem prožil snad každý z nás. Filosofie jakožto výchova je velice citlivá věc, neboť se tu právě ocitáme v jakémsi neformulovaném problému: jakým způsobem se tento „přerod“ děje a jakým způsobem mu můžeme/smíme/máme/nesmíme/nemůžeme/ potřebujeme pomoci? Totiž i výchova vztahující se ke každodennímu světu nepřestává být redukcí (např. rozvíjení jen určitých konkrétních potencionalit, byť se o to snažíme co možná nejvšestranněji) a jakožto výchova filosofická nesmí na tento fakt nikdy zapomenout.

Před několika lety jsem se na tento problém ptal prof. Peškové. Ta mi tehdy svým nezaměnitelným způsobem odpověděla metaforou, kterou v sobě do dnešních dnů převypravuji takto: Filosof nemá jít se svou pochodní před ostatními, razit cestu a září svého světla ostatní oslepovat. Jeho cílem je osvětlování cesty. To se může dít jedině tak, že filosof porozumí ostatním, půjde takříkajíc s nimi, pochopí, kam chtějí jít a kam skutečně jdou, a pokusí se jim cestu ukázat v pravém světle (v dialogu, dobře míněnými otázkami).

Shrňme (Sic!… redukce) tedy: Redukce je nutná a přirozená, není automaticky negativní, ani pozitivní. Filosofie nemá „po ruce“ žádnou odpověď jako definitivní pravdu či klíč ke světu, staví pouze inspiraci a otázky. Filosofická výchova si je vědoma vlastní redukce a bytostně tazatelské povahy. Napětí a problém situace tedy plyne na jedné straně z permanentího sklonu k redukci: uzavírání (do pasti slov apod.), systematizaci, hierarchizaci, redukování, moralizování, k definitivnímu řešení, k vytváření toužebně očekávaného smyslu dění; na druhé straně z otevřenosti filosofie, z jejího němého úžasu, ze setrvání v otázce, z nadhledu nad každodenní situací, ke které se vyjadřujeme. Toto napětí navíc přináší riziko, do kterého pedagog a vychovatel vědomě vstupuje. Učitel musí a chce „poučeně redukovat“.

Výchova (nejen filosofická) stojí před novými výzvami postmoderní doby: fatální selhávání rodiny, konec platnosti tradičních autorit a nepostižitelná dynamika autorit nových, destrukce spontánní a bezmyšlenková i destrukce „totálního smyslu“ fundamentalismu, informační smršť, spotřeba spotřeby – konzumace konzumu, multikulturní společnost a na druhé straně společnost bez vztahu k minulému a budoucímu, bez paměti a bez naděje atd. Předběžně bych zde nabídl několik rad či doporučení, které by podle mého soudu filosofická výchova mohla/měla udržet, aby se nevytratilo cosi podstatného a aby zároveň zachovala svou specifickou pozici před novými výzvami postmoderny.

Pro udržení „otevřené povahy filosofie“ a „kritické redukce“ (1) problematizujme jakýkoli (zejména svůj!) nereflektovaný výklad světa. Neustále ukazujme (sami sobě) věci z jiných perspektiv, jejich odvrácenou tvář, učme se sebe-kritice a nepřestávejme v sebe-zdokonalování, nepropadněme vytváření falešného sebe-vědomí a agresivní či vulgární sebe-střednosti, přispívejme tak k postupné a kritické tvorbě našeho vlastního života. Z postmoderních postupů ve vytváření vlastní identity nenásledujme konformní stádní styl, ale na druhou stranu ani onen (za každou cenu) oportunistický a destruktivní. Sami k sobě a ke svému životu přistupujme činorodě a aktivně.

(2) Uvědomme si svou vlastní redukující podstatu. Vystříhejme se dávat univerzální, absolutní odpovědi, sami je přece vůbec neznáme! Buďme příkladem toho, že lze žít s otázkami, že není nutné za každou cenu vidět, znát, vnucovat jiným svou odpověď, vstupovat do vnějších mocenských her. Otřásejme vlastní i cizí falešnou sebejistotou, ale nenabízejme žádné (falešné) jistoty. „Neustálé přehodnocování všech hodnot!“ Sledujme, zda-li nepatříme do nějaké (byť filosoficky podepřené) „škatulky“, která nám předprogramovává všechna další tázání. Cítíme-li u sebe nekritické nadšení pro jeden typ odpovědi, hledejme skuliny, chyby, problémy, které by hovořily pro mínění opačná, jiná, další. Tak jak vyzýval doc. Dušan Machovec při svých hodinách antické filosofie, vždy hledejme „dobré důvody, proč ostatní lidé (filosofové) říkají to, co říkají“. Buďme otevřeni inspiraci.

A konečně, (3) naučme se necítit ostatní názory apriori jako agresivní nárok na sebe sama, ale v pohledu (filosofické) vstřícné otevřenosti je vítejme jako milou inspiraci, nový pohled do zrcadla, oživení svého vlastního myšlení, vidění, celého života. Oslavme společně s našimi žáky „pluralitu názorů“ uvědoměním si své vlastní redukce. Totiž, ať chceme nebo nechceme, v posledu jsme účastníky hry nabídky a poptávky, vzájemných redukcí a nároků, vnější moci (výchovy). [4]

Naučme sebe a naše žáky, abychom viděli vše jiné, cizí, odlišné, to na první pohled tajemné a možná nepříjemné jako zásadní a důležitá Setkání na našich společně sdílených Cestách.

 

POZNÁMKY

 

[1] RUHRBERG, K. Umění 20. století. (Část Malířství.) Taschen: Kolín nad Rýnem, 2004, str. 164.

 

[2] BARROW, J. D. Teorie všeho. Mladá Fronta: Praha, 2001, str. 7: Tzv. teorií všeho má být teorie, „která sjednotí všechny zákony přírody v jediném výroku, jímž se odhalí nevyhnutelnost všeho, co bylo, je a co se má stát ve fyzikálním světě“.

[3] HAERI, Š. F. Základy islámu. Votobia: Olomouc, 1997, str. 58 a 225.

[4] Podle: FAJFR, M. Kulturní hermeneutika – vertikály a horizontály (poznámky k multikulturní výchově). PAIDEIA, č. 1, roč. III, 2006.
URL:< http://paideia.pedf.cuni.cz/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=8&jcid=52 >

 

SEZNAM LITERATURY

BARROW, J. D. Teorie všeho. Mladá Fronta: Praha, 2001.

FAJFR, M. Kulturní hermeneutika – vertikály a horizontály (poznámky k multikulturní výchově). PAIDEIA, č. 1, roč. III, 2006.
URL:< http://paideia.pedf.cuni.cz/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=8&jcid=52 >

HAERI, Š. F. Základy islámu. Votobia: Olomouc, 1997.

RUHRBERG, K. Umění 20. století. Taschen: Kolín nad Rýnem, 2004.

(Mgr. Marek Fajfr působí jako externí doktorand oboru Filosofie na UK PedF v Praze.)


 
 www.filosofie.cz