Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 4/III/2006 - Autumn 2006

Anna Hogenová – K filosofii výkonu, Eurolex Bohemia, Praha 2005, 575 s. (recenze)

Autor: Pavel Žďárský
Abstract: Anna Hogenová – On the Philosophy of Performance. (Book review) – This comprehensive book of Professor Anna Hogenová is dedicated to contemporary society and it’s typical orientation on performance – where performance is understood as a quantifiable and measurable indicator, which has become value and self-confirmation. This study is written from the fenomenological stance close to Patočka and Heidegger. The tone of this book is imperative and the language almost esoterical. It offers retrospection towards the dawn of the European philosophy in putting in contrast the perception of truth as unhiddenness versus correctness, ALÉTHEIA contra ORTHOTÉS. The book is a very personal confession and the style and subject resonates with the author’s personality.

Keywords: Performance Oriented Society, Truth, Unhiddenness, Correctness, Questioning

Klíčová slova: výkonová společnost, pravda, neskrytost, správnost, tázání

„Uvažuji-li jako to, co ze mne tento svět dělá – totiž jako lidské identity zbavený šroubek gigantického soustrojí – , pak opravdu nemohu dělat nic: ničení zeměkoule, ohlupování národů a výrobu tisíců nových termojaderných bomb samozřejmě nezastavím. Uvažuji-li však jako to, čím každý z nás původně je, resp. čím každý z nás má – nezávisle na stavu světa – základní možnost se stát, totiž jako svéprávná lidská bytost, schopná odpovědnosti ke světu a za svět, pak samozřejmě mohu dělat mnoho.“

 

Václav Havel [1]

 

Obsáhlá práce profesorky Anny Hogenové je věnována současné společnosti a pro ni typické orientaci na výkon – jako kvantifikovatelný, měřitelný ukazatel, který se stal hodnotou a zároveň sebepotvrzením, „legitimací naší existence a platnosti našeho osobního bytí“ (str. 569). Studie je psána z fenomenologické pozice, v patočkovsko-heideggerovském duchu, tónem velmi naléhavým a jazykem až esoterickým, když autorka např. neváhá pro dokreslení citovat Fulcanelliho Tajemství katedrál. Je pohledem zpět k úsvitu evropské filosofie v kladení kontrastu v pojetí pravdy jako neskrytosti proti správnosti, ALÉTHEIA kontra ORTHOTÉS. Je ale především vystižením dvou odlišných přístupů k životu. [2] Je výpovědí velmi osobní, její styl i obsah rezonují s autorčinou osobností. Škoda je, že celkové vyznění kalí neadekvátní výkon nakladatele, který knihu vydal bez pečlivější práce redakčního týmu.

Je-li kniha kritikou výkonové společnosti, není možné v ní naopak spatřovat cosi jako adoraci pasivity a nevýkonnosti, za kterou by ji možná někdo rád vydával podle osvědčeného ideologického schématu: výkonnost přece kritizují jen ti nevýkonní, kteří neuspěli na trhu! Spis je však jakékoli ideologii nahony vzdálený – je fenomenologickou analýzou podstatného rysu současnosti, v Patočkově duchu a terminologii řečeno „doby příliš pozdní“, a jeho kořenů a symptomů. Autorka hned v úvodu vymezuje své stanovisko jakýmsi věnováním: „Tato kniha je určena těm, kteří jsou smutní z toho, že nemohou být úžasně výkonní. Patří těm, kteří nejsou vždy skvělí a nejlepší, a přesto jsou plnohodnotnými lidmi, a dokonce někdy právě v jejich hrozných prohrách a pádech se stane, že jsou právě tito lidé schopni prožít plnost a oslavu svého života! Nežijeme jen pro cíle, pro výsledky našeho konání. Je tu cesta, na niž jsme pozapomněli. Proč?“ (Str. 9) Studie je před krátkým shrnujícím závěrem rozčleněna do třech částí: Jak myslíme v příliš pozdní době?Co hledáme v příliš pozdní době?Proč bloudíme v příliš pozdní době?

Současná společnost je ve svém důrazu na výkony dynamická, dravá, bez ohledu na ty, které tempo doby nechává za sebou, orientovaná na to, co je nové, na zítřek. Ovšem pouze v jediném vytrženém ohledu: nakolik se podaří překonat včerejší a současné výkony, jak se napříště zvýší rychlost růstu Růstu (Bělohradský). Posedlost výkonem má v sobě rysy závislosti: uspokojení z výkonu je střídáno touhou po novém – po další dávce. Autorka proto čtenáře hned v úvodu konfrontuje s otázkami, které si v běhu životem už nestíháme klást: „Neustálé sebepřekonávání, bez klidu, je znakem správného života. Kam se to ženeme? Vždyť ta honička z hlediska celku nemá vůbec žádný smysl. Jakmile nemáme čas, žijeme špatně! Přítomnost se pak stane jen a jen přestupní stanicí. Co je to vlastně pravda? Co je ta pravá, autentická existence? Proč máme tak často strach? Nepřebíjíme náhodou vlastní nejistotu uměle vyráběnými výkony? Nebloudíme?“ (Str. 10) [3]

Z toho ovšem nijak nevyplývá, že žijeme dobře, pokud máme času dostatek, třeba díky na společnosti parazitující praxi. Úhelným kritériem je spíše otázka – jak jsme naložili se svým časem, životem? Může být jeho prožití, naše jednání, v souladu s etickým imperativem v kantovském smyslu? Jinými slovy: není např. naše sebeuspokojení z odstupu od výkonové společnosti vykoupeno žitím na dluh, na úkor někoho nebo něčeho jiného? Zde je nutné autorku dobře chápat! Opakujeme: kritika výkonové společnosti není adorací nevýkonnosti, pasivity!

Práce přináší řadu postřehů k orthotetickému pojetí pravdy a přístupu k životu. Orthotés, správnost, je představována dodržováním postupů, v jejím důrazu na technický, systematický, mechanický rozměr procesu: „Advokátské evidence, lékařská praktická forma zodpovědnosti za pacienta – to vše se proměnilo na čistou orthotés a původní záměr, cíl, účel se vytratil jako dým. Lékař léčí tak, aby byl právně nepolapitelný, tzn. nesmí udělat procesuální chybu. Advokát hledá ,pravdu‘ jedině v chybách protivníka a co je opravdu pravdivé, to jej vůbec nezajímá.“ (Str. 113)

Autorka v inspiraci V. Bělohradským a H. Arendtovou připomíná člověka bez skrupulí Adolfa Eichmanna jako krystalický a nejzrůdnější příklad odtržení od přirozenosti. Věrnost subordinaci, shoda jednání se zákony, pravidly, předpisy. „Správnost nestačí, legalita nestačí…,“ dodává. (Str. 11 a 34) [4]

Jak se to vše odráží v odlidštění člověka, ukazuje dále: „Perfektnost konání je jediným ukazatelem perfektnosti lidského jedince jako celku, je základem jeho kvality, jeho existující kvality. Nikoli to, co dělá, ale jak to dělá, to je základ lidského hodnocení. Na člověku se žádá a požaduje ,být automatem‘.“ (Str. 485) Honba kupředu za novými výkony a sebepotvrzením způsobuje, že s očima vytřeštěnýma k budoucím krokům nevnímáme přítomnost, což je dalším významným symptomem odlidštění: „Nevnímáme ,pří-tom-nost‘, v myšlenkách jsme přikováni k tomu, co má teprve přijít a to nás drtí. Neumíme si vážit ,pří-tom-nosti‘. Neschopnost být ,zde a nyní‘ pak vytváří pocit stroje, kterým se stáváme a jediné, co umíme, je, že dobře či špatně fungujeme.“ (Str. 184) Stroj produkuje výrobky, odlidštěný člověk po sobě zanechává záznamy o výkonech. [5]

Odlidštění, odtržení člověka od života, jeho redukce na automat, na kolečko soustrojí, vede k jeho život nechápající – až odmítající, nekrofilní orientaci. K dokreslení tohoto symptomu výkonové společnosti uvádí autorka oblíbené rčení císaře Ferdinanda I. (str. 34): Fiat iustitia, etiamsi mundus pereat! Připomeňme, že nalezlo svoji moderní obdobu během studené války, kdy hmatatelný projev a výraz nekrofilních postojů se jasně demonstroval např. kolem krize v Zátoce sviní, v heslech jako „raději mrtví než rudí“ na straně jedné – nebo dříve v přípravě sovětské bomby Ivan a strategie soudného dne na straně druhé. „Ať je dán průchod spravedlnosti, byť zhyne svět! To je nejabsurdnější moment orthotés, nejtypičtější, velmi starý a zároveň neuvěřitelně moderní.“ (Str. 34) Zásadním problémem současné společnosti je, že, řečeno s Erichem Frommem, po smrti Boha je mrtev i člověk… [6]

Odlidštěný, „mrtvý“ člověk uctívá místo živého Boha modlu, výtvor lidských rukou, klaní se zlatému teleti, penězům, moci, slávě a mnoha dalším fetišům. Naše společnost, formálně se hlásící k odkazu židovsko-křesťanské tradice, je ve skutečnosti projevem orientace na hodnoty zcela protikladné, která je utvrzována neustálým oslavným mediálním hlomozem. Kdo vyčnívá, kritizuje, nespolupracuje, neklaní se, zaslouží cejch podobný Kainovu znamení. „Vše, co ,věci ekonomie‘ škodí, je idiosynkraticky odmítáno jako zdroj nenormativnosti a tedy škodlivosti. Média jsou služebníky této věci. Trh rozhoduje o výkonech, tedy o tom, kterému činu bude přiznán výkon jako legitimace. (…) Výkon jde za hranici osobnosti. Osobnost již není největším štěstím.“ (Str. 379) [7]

Proti zmrtvujícímu působení orthotés A. Hogenová poznamenává prostě: „Život je víc než systém.“ (Str. 22) Předmětem její kritiky je vlastně jistá hereze přirozenosti – vytržení, zbožnění a pervertování určitých aspektů reality: systematické správnosti kauzálních procesů, přebujení přirozené produktivity, karikování činorodosti tvůrčí osobnosti, zmatení motivů, cílů a hodnot.

Dnešní člověk je touto situací uchopen, nejedná sám jako svobodná bytost, je jednán. Společenská atmosféra „volá po výkonu“, puzení k němu není svobodným, bytostným rozhodnutím, protože „ontické uznání individua je odvislé od situace, je to ona, která za individuum nenápadně rozhoduje. Všichni mě uznají, budu-li první. A dnes je dokonce jedno, v čem budu první.“ (Str. 76) K plnému uvědomění chybí dostatečná hloubka našemu myšlení (str. 14), je to myšlení „more geometrico“ (str. 73). Subjekt je objektivován tím, že je ztotožňován s mozkem (str. 346), kritika logiky je chápána jako alogika, kritika racionalismu jako iracionalismus. Jenže „racionalita může bloudit, hledat, může nenacházet! Kritika racionality není kladením prostého opaku, to je právě mechanicky používaný logický diskurs, to je technika filosofování používaná orthotés.“ (Str. 14) „I nelogické může v sobě skrývat pravdu.“ (Str. 122) [8] Naše myšlení je, stejně jako životní projev, uspěchané (str. 358).

Útěk k novým a novým výkonům má své další odcizující důsledky. Přestává být důležité, jak a za jakou cenu jsme jich dosáhli. Zda sportovec použije nějaké preparáty nebo využije nepozornosti rozhodčích. Důležitý je naměřený a zaznamenaný výkon a nikoli už to, co k němu vedlo: „Rozhoduje účinek, konec. Kus podstatného života, dokonce ten nejpodstatnější, přestal mít bytostný existenciální význam.“ (Str. 360) Rychlost útěku za novými výkony dokonce často nutí jen k vyrábění jakýchsi obrazů – stačí jen vzbuzování zdání, budování image, nápodoba (str. 12). Není už nutné odvíjet image z osobnosti, z rozvoje svých vlastností, nutné je rychle naaranžovat výkladní skříň svého já, svého výkonu, se kterým směřuji na trh. [9] Je třeba prodat výrobek, v rychlosti vytvářený a proto chatrný. Mizí opravny, už se neopravuje, ale zahazuje a znovu nakupuje – s hrozivými důsledky pro životní prostředí i lidskou mentalitu.

K budování image je třeba užívat vhodného diskursu, ať už je to frazeologie třeba politická nebo firemní. Slova vypovídají o nás samých i o současné společnosti, o naší orientaci, významným způsobem. Všimněme si: sportovní výkony už se neodehrávají ve sportovních areálech nebo halách, nýbrž v arénách! (Tenisové kurty na pražské Štvanici nesou dokonce název „ČEZ koloseum“. Orgie hlouposti byly by jen směšné, kdyby právě nepoukazovaly k významnému aspektu celospolečenské orientace.) Pracovní výkony pomáhají optimalizovat manažeři lidských zdrojů pomocí různých brožurek, psychologických postupů, s propracovaným přátelským image. Už s lidmi nepracují personalisté (lat. persóna – úloha, osoba), ale jacísi „ejčárové“ (od HR – Humane Resources) řídí lidské zdroje. Zdroje se vytěžují, až se zcela vyčerpají a nahradí jinými. Člověk roste se svou aktivitou! Slovník doby je vždy výmluvný... [10]

K tomu autorka dodává: „Logos stroje je něco jiného než logos živého člověka. Živý člověk vyvstává do světa přesahem přes své vlastní možnosti, stroj nikdy je nepřesáhne. Proto je fysis vyvstáváním, růstem, rašením všeho živého, stroj neroste, nevyvstává přesahem, ,neraší‘.“ (Str. 283)

Práce („Machenschaft“, dělání, pracování – str. 484) se stala jediným smyslem života (str. 40), ale je zároveň „útěkem od původního poslání“; stále častější je workoholismus, který nevede k „plnosti lidského životního prožívání“ (str. 243). Člověk svou prací planetu ovládá a zároveň se sám amortizuje (str. 41). Lidská aktivita je odcizená: „Pravý život se rodí v činech, překvapuje svého nositele, nechává se jemu samému zjevovat. (…) Vždyť člověk je sledem svých činů, vždyť platí, po ovoci poznáte je.“ (Str. 44) Pracovní a obstarávací horizont se stal náhražkou: „Za mísu čočovice jsme prodali možnost ,žít v pravdě‘.“ (Str. 467) Běh každodennosti zcela zaplnil naše vědomí, takže už i „zapomínáme na to, že zapomínáme“ (str. 216).

Obstarávací shon, běh za výkony, jsou útěkem současného člověka před jeho nejvlastnějším úkolem: naplnit svůj čas smyslem: „Člověk je proto člověkem, neboť stojí před následující otázkou: Čím člověče vyplníš čas, který je ti propůjčen? Tento úkol, tato otázka, toto tázání je nejzákladnější.“ (Str. 243)

V takové situaci vidí autorka úkol filosofie. Vědění a vzdělávání výkonové společnosti se zaměřuje k fragmentům, k orthotetickým postupům a k prostředkům k získání legitimace, postavení, moci. Zapomíná se na celek, na bytí, na vědění v celku (str. 40).

Všimněme si opět současného trendu: vědomosti se mají testovat, včetně jejich správného používání. Jednotlivé otázky v testech jsou namátkou vytrženy z kontextu, z definované sumy znalostí, kterou mají ověřit; ztrácejí zároveň svůj ekvivalentní vztah k osobnosti testovaného, ke struktuře a prožitku vědomostí. Jsou vychrleny do unifikovaného souboru, který má být zodpovězen v co nejrychlejším čase. Člověk je opět připodobněn stroji s binárním myšlením, zvláště je-li testován počítačem – proud protéká nebo neprotéká, jednička nebo nula, vytrácí se „osvětí“, kontext odpovědí, jenž nikoho nezajímá, není kam ho uvést, nemá kolonku, kam by se dal vepsat, je třeba rychle dál mačkat ENTER. – Vytrácí se smysl jednotlivostí, „mizí účely,“ dodává autorka (str. 139). Úkolem filosofie je jít proti proudu, „vidět jsoucna vcelku“; cestou k tomu je tázání (str. 61). [11]

Cestou z krize je její pochopení, prožití – a jak autorka zdůrazňuje, právě tázání. To potom vede ke konverzi, jak poukazuje s odkazem na M. Machovce a J. Patočku (str. 400): „…subjekt nemůže být proměňován z vnějšku, nestačí jen síla z vnějšku, která by subjekt v jeho platnosti pouze popřela, ale je nutné, aby sám subjekt ze svého vnitřku, ze svého pramene (řečeno patočkovsky), provedl tuto zásadní proměnu, konverzi. Konverze nemůže být aktem vyprázdnění, jak se to děje při formální abstrakci, ale musí být aktem naplnění, vyplnění naprosto novým obsahem, z něhož člověk žije, rozhoduje se, doufá.“ (Str. 400n) Cestou k tomu je tázání: problémy doby, nemoci výkonové společnosti jsou odpovědi na otázky, které musíme objevit. K tomu je třeba tvořivě myslet (str. 569). Pro filosofii a pro vědu vůbec není nic důležitějšího než stále nové tázání, které otevírá nové horizonty, nové možnosti chápání světa a člověka (str. 379). Vedle analýzy výkonové společnosti je největším přínosem knihy právě toto provokování otázek!

Pro prof. Hogenovou je žití v otázce „nejvyšší lidský výkon“ (str. 85). To je její odpověď, kterou klade ke kritice výkonové společnosti, k herezi přirozenosti. Ale každá krize je zároveň šance: „Teprve atomová bomba s sebou přinesla možnost vědy s názvem ekologie. Teprve klonování přinese možnost kontradikce ,přirozené a nepřirozené‘ v plné síle.“ (Str. 54) Tázání je podle ní návratem k věcem samým, „Zu den Sachen selbst!“ – v tom spatřuje naději (str. 570).

Hlavním smyslem studie je tedy zřejmě poselství: Žít v otázce – žít, nebýt strojem, protože samotný život je skutečným výkonem, uměním být: „Jednotlivé výkony jsou jen konečné a slepé větve na vysokém stromu, jenž se vyvyšuje a tenduje vzhůru. Sebepřekonávání je touto intencí, sebepřekračování je transcendencí lidské existence. Každý rekord, každá sláva vyvanou, zplaní, zevšední a znicotní. Jen intence života, směřující vzhůru, zůstává.“ (Str. 358)

 

POZNÁMKY

 

[1] HAVEL, V., Krize identity. In.: O lidskou identitu, Praha: Rozmluvy 1990, str. 351.

 

[2] Srv. WOLZ, H. G., Plato’s Doctrine of Truth: Orthotes or Aletheia?, Philosophy and Phenomenological Research, roč. 27, č. 2/1966, str. 181: „...our attempt to understand Plato results not only in a different conception of truth, orthotes or aletheia, but also in a different view of life.“

[3] Srv. postřeh A. Hogenové na str. 227: „Proto liberalismus je nástupem mladých, neboť mladí budou bez řečí přijímat všechny změny jako výraz pokroku…“

[4] Srv. WOLZ, H. G., op. cit., str. 167: „...just as the Eichmanns, if unqestioning submission to the law is made a virtue, can shift responsibility to higher authority,...“ Srv. též s postřehem E. Fromma: „Když byrokrat v nemocnici odmítá přijmout těžce nemocného, protože podle předpisu má mít doporučení od lékaře, nejedná jinak než Eichmann.“ (FROMM, E., Mít nebo být?, Praha: Naše vojsko 1992, str. 143.) Nebo týž: „Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí…“ (FROMM, E., Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu, Praha: Mladá fronta 1969, str. 15.)

[5] Zřetelné je to zejména v análech výkonů sportovních, srv. postřeh A. Hogenové na str. 186: „Člověk se nechává zastupovat svými výkony podobně jako se zastupuje svými výrobky stroj v továrně. Proto má vrcholový sport takovou zásadní roli v dnešní době. Výkony, jedinečnosti, razítka, trópy – to je člověk.“

[6] „In the nineteenth century the problem was that God is dead; in the twentieth century the problem is that man is dead.“ (FROMM, E., The Sane Society, New York, Chicago, San Francisco: Holt, Rinehart and Winston 1962, str. 360.)

[7] Explicite např. V. Klaus: „Skloňte se před neosobními silami trhu…“ (KLAUS, V., Přírodu ochrání trh, Lidové noviny – Orientace, 9. února 2002, str. 14.)

[8] Srv. FROMM, E., Umění milovat, Praha: Nakladatelství Josefa Šimona 2001, str. 74: „Protikladem k aristotelovské logice je logika, kterou bychom mohli nazvat logika paradoxní; logika, která předpokládá, že A a ne-A se navzájem nevylučují jako predikáty jednoho X.

[9] O únavě z běhu za výkony a zároveň o explicitní podpoře zmiňovaného trendu svědčí světová popularita knihy francouzské psychoanalytičky Corinne Maierové Lenosti… buď pozdravena! (Praha: Rybka Publishers 2005). Firma hraje falešnou hru, k čemuž slouží vedoucí pracovníci nového druhu homo oeconomicus cretinus. Ideální obranou je podle Maierové získat „šikovný flek“, na kterém se dá budit zdání zaměstnanosti a nepostradatelnosti. Srv. FROMM, E., Umění milovat, str. 104: „Právě tato touha po lenosti je z větší části reakcí na rutinizaci života. Právě proto, že člověk je po osm hodin denně nucen vynaložit svou energii pro cizí účel, způsobem, který je mu cizí a který je předepsán rytmem práce, jeho vzpurnost se projevuje formou dětinského hovění svým choutkám. Kromě toho v boji proti autoritářství získal nedůvěru ke kázni – k té, která je vnucována iracionální autoritou, a stejně tak k racionální kázni, kterou si člověk ukládá sám. Bez takové kázně se však život tříští, stává se chaotickým a chybí mu soustředěnost.“

[10] Srv. postřeh A. Hogenové: „,Slovo‘ ujednocuje, usebírá, proto je logem, ,slovo‘ vytrhává význam z neurčité půdy a je pokynem, poselstvím na cestě.“ (Str. 203)

[11] Vraťme se ještě jednou k E. Frommovi: „Tato tradice není založena především na předávání určitého druhu znalostí, nýbrž na předávání určitého druhu lidských rysů. Nebude-li už mít budoucí generace možnost vidět tyto rysy, pětitisíciletá kultura vezme za své, i když se znalosti budou předávat a dále rozvíjet.“ (FROMM, E., Umění milovat, str. 112). Nahradí člověka ve výuce počítač? Jak velká bude daň za další zpackané školské reformy?

SEZNAM LITERATURY

FROMM, E., Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu, Praha: Mladá fronta 1969.

FROMM, E., Mít nebo být?, Praha: Naše vojsko 1992.

FROMM, E., The Sane Society, New York, Chicago, San Francisco: Holt, Rinehart and Winston 1962.

FROMM, E., Umění milovat, Praha: Nakladatelství Josefa Šimona 2001.

HAVEL, V., O lidskou identitu, Praha: Rozmluvy 1990.

KLAUS, V., Přírodu ochrání trh, Lidové noviny – Orientace, 9. února 2002, str. 13–14.

MAIEROVÁ, C., Lenosti… buď pozdravena!, Praha: Rybka Publishers 2005.

WOLZ, H. G., Plato’s Doctrine of Truth: Orthotes or Aletheia?, Philosophy and Phenomenological Research, roč. 27, č. 2/1966, str. 157–182.

(Mgr. Ing. Pavel Žďárský vystudoval Ekonomiku a řízení na FS ČVUT a Religionistiku a filosofii na UK HTF. Je doktorandem oboru Filosofie na UK PedF.)


 
 www.filosofie.cz