Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 4/III/2006 - Autumn 2006

Několik poznámek k multikulturalismu z hlediska nových náboženských hnutí (multikulturalismus)

Autor: Jaroslav Vítek
Abstract: Notes on the Topic of Multiculturalism from the Perspective of New Religious Movements. – Before the study of the subject will be systematically performed, the differentiation of sect, cult, religious groups and new religious movements should be reflected. In the centre is the question of interreligious contacts and education of the public in this area from the point of view of religious studies, theology and anti-cultism.

Keywords: Religion, New Religious Movements, Cult, Anti-cultism, Phenomenon of Multiculturality

Klíčová slova: náboženství, nová náboženská hnutí, kult, antikultovní hnutí, fenomén multikulturality

Věnováno prof. Anně Hogenové.

 

(Příspěvek navazuje na diskusi zabývající se tématem Hodnotové předpoklady multikulturní výchovy a vzdělávání, jež se v rámci mezinárodní konference Multikulturalita jako princip výchovy a vzdělávání uskutečnila 9. 11. 2006 na UK PedF.)

 

Zatímco si klademe otázky, jak je to vlastně s multikulturalitou, co všechno tento pojem může znamenat nebo zdali vůbec něco takového existuje, [1] objevuje se stále naléhavěji problém spolu-žití s kulturními entitami přesahujícími hranice jednotlivých zemí. Náboženské přesvědčení a různé formy religiozity mohou toto soužití značně ovlivnit. Jaký je náš postoj k jinakosti těchto forem, které vnímáme jako jiné jen proto, že je sami právě nesdílíme? Jaké obrazy si utváříme o lidech, kteří vyznávají různé kulty nebo jsou členy nějaké sekty, a jaké konotace pro nás mají tato slova? Do jaké míry jsme ochotni s takovými lidmi komunikovat? Jak by se měla utvářet výchova k takové komunikaci?

O současné religiozitě a nových náboženských hnutích lze diskutovat z různých hledisek (teologie, religionistika, psychologie, historie). Nejcharakterističtějším rysem teologického hlediska je hodnotit tato hnutí z pozic, které jsou považovány za tradičně křesťanské. Objevují se zde dva základní přístupy: snaha o dialog nebo o usvědčení ze lží a odchylek, které vede k považování většiny ostatních náboženství a náboženských hnutí za heretické, nekřesťanské či nebiblické. Cílem sociologie náboženství jako součásti religionistiky je naopak porozumění a interpretace, nikoliv snaha intervenovat do sociální reality. Religionista usiluje o neustálou průběžnou reflexi toho, co do studia vkládá ze svého vlastního specifického pohledu na svět. Jde mu o kontrolovanou a cílevědomou eliminaci alespoň nejkřiklavějších apriorismů (Lužný 1997: 13–18). Teolog postupuje přesně opačně. Vše, co neodpovídá jeho vztahu k Bohu, hodnotí jako omyl.

S trochou nadsázky bychom mohli říci, že zde proti ideálu objektivity, který jako křídly mává karteziánským pravítkem, protože mu chybí pevná půda pod nohama a hrozí utonutí v moři relativismu, stojí ideál služby zvěstování církve, který se utonutí nebojí, ale rovněž vše kolem poměřuje pravítkem, uhněteným z pevné, až příliš pevné půdy, na které stojí. V obou těchto pravítkách spočívá vědeckost obou ideálů a v míře nahlédnutelnosti jejich měřítek spočívá míra jejich vědeckosti.

Typologickou dichotomii sekta–církev zavedl do sociálních věd Max Weber. Tyto kategorie rozpracoval jako ideální typy, tedy jako abstraktní teoretické konstrukty. Religionistika těchto pojmů užívá bez hodnotícího významu, tím se odlišuje od způsobu, jakým s nimi pracuje teologie, která chápe církev jako viditelné Tělo Kristovo a sekty jako odpadlíky od církve. Výraz „sekta“ se zde také používá jako nástroj ke kritice působení některých skupin (Lužný 1997: 117–119). Křesťanské pojetí pojmu „sekta“ vychází z řeckého HAIRESIS (hereze, v doslovném významu „výběr“) s významem odštěpené náboženské skupiny. Postupně se tak začaly označovat frakce uvnitř prvních sborů. Brzy se stalo označením bludného učení, které odklání křesťany od církve. Řecké „hairesis“ přeložila latinská Vulgáta jako „secta“ nebo ho převzala jako „heresis“. Slovo „secta“ je patrně odvozeno od slovesa „sequi“ ve významu „následovat“, méně pravděpodobně od „secare“ ve významu „sekat“ a přeneseně „oddělovat“ (Vojtíšek 2005: 13).

Časem se začalo slovo „heresis“ užívat spíše pro označení bludné nauky. Slovem „secta“ s významem „škola“, „učení“, „strana“ se označovala skupina, která tuto nauku sdílela (Gasper 1995: 974). [2] Pro pravoslavnou teologii jsou sektami všechny náboženské skupiny, které nevěří stejným způsobem. Někteří teologové, [3] kteří se blíží religionistickým metodám, dnes upouštějí od slova „sekta“ a připouštějí, že tento výraz neslouží pouze klasifikaci nějakého uskupení, ale definuje také vlastní vztah k němu a vyvolává pejorativní konotace. V religionistice a sociologii náboženství se od šedesátých let minulého století začal používat k popisu nových náboženských hnutí [4] termín „kult“ (cultus), [5] který jinak označuje praktické vyjádření náboženské zkušenosti, tzn. soubor náboženského chování zahrnujícího rituály a symboly založené na uctívání.

Dichotomie sekta–kult může být vymezena takto: Sekta je náboženská skupina, která vznikla v důsledku hereze v rámci domácích náboženských tradic, nemá rozvinutou byrokratickou strukturu a nevytváří vyšší organizační jednotky. Kult je náboženské hnutí představující snahu zavést nové náboženství. Sekta se od kultu odlišuje především tím, že vzniká jako projev hereze – odděluje se od velké náboženské linie, v níž existuje silná mocenská kontrola. Odštěpením nechce sekta zavést nové náboženství, ale obnovit náboženství staré. Tím se zásadně liší od kultu (Lužný 1994: 499–511).

Pojem sekta i kult je stále častěji nahrazován termíny „nová náboženská hnutí“ (new religious movements příp. „nový náboženský směr“). Termín se objevil v sociologické literatuře 70. let minulého století jako nástroj označení některých kontroverzních náboženských skupin té doby. Objevuje se také obecnější termín – nová religiozita. Tyto nové termíny jsou neutrální a nemají již negativní konotace. Podle Z. Vojtíška je „česká společnost, nábožensky chladná a nepříliš zvyklá na rovnoprávné soužití s jakýmikoli menšinami (…) také náchylná k hysterickému nálepkování slovem ,sekta‘ všech neobvykle se projevujících náboženských skupin. Je patrně otázkou zrání české společnosti, do jaké míry bude schopna tomuto pokušení odolat, aniž by se vyhnula odpovědnosti rozlišovat náboženské skupiny, které ji mohou obohatit, od těch, které ji ohrožují“ (Vojtíšek 2004: 16).

Podle Dušana Lužného došlo také v České republice v rámci antikultovního hnutí k organizačnímu formalizování náboženského konfliktu týkajícího se nových náboženských hnutí. „Za speciální organizaci poukazující na nebezpečnost nových náboženských hnutí lze považovat Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů,“ [6] jejímž hlavním představitelem je právě Zdeněk Vojtíšek spolu s Prokopem Remešem a Tomášem Novotným. Vyvíjí bohatou publikační činnost a tito „představitelé jsou velmi často mediálně vytíženi“ a „fakticky vytvářejí obraz sekt na veřejnosti (…) Ostrost náboženského konfliktu a obraz nových náboženských hnutí, který je v široké veřejnosti vytvářen, lze poměrně dobře rekonstruovat již jen z názvů knih a novinových článků“ těchto autorů (Lužný 1998: 133, 134). [7]

Základními prvky argumentace antikultovního hnutí je pojetí konverze jako brainwashingu a specifické pojetí sekty či kultu. Vedle již klasického používání výrazů „vymývání mozků“ a „reforma myšlení“ objevuje se další termín – mentální programování. Z českých autorů ho používá především Prokop Remeš. Tento termín umožňuje pochopit, jak je možné navazovat myšlenky a volní rozhodnutí zvenčí a přece je zakoušet subjektivně jako své vlastní, a jak relativně snadno mohou být naše vlastní city a myšlenky potlačeny do té míry, že přestávají být částí našeho vlastního Já. Remeš poukazuje na rozdíl mezi „pravým myšlením“ a „programovaným pseudomyšlením“. K popsání osobní identity členů sekt používá pojmy „pseudocit“ a „pseudovůle“. Příslušník sekty nejedná sám za sebe, ale přijímá novou strukturu kultovní identity, jeho Já se rozpouští v Já nejvyšší autority. Jde tedy o kontrolu mysli a popření svobodné vůle (Lužný 1998: 133).

Jestliže média běžně reprodukují takový obraz nových náboženských hnutí, pak se nelze divit, že se v majoritní společnosti o příslušnících těchto hnutí vytváří obraz nepřítele, popř. zmanipulované oběti, kterou zasáhl informační virus, a tak pozbyla své vůle a je nutno ji deprogramovat, má-li se stát opět „řádně“ myslící a cítící bytostí. Co se asi odehraje v mysli průměrně vzdělaného zedníka, zazvoní-li u dveří jeho bytu dva svědkové Jehovovi, když se i mnohému průměrně vzdělanému vysokoškolskému učiteli v téže situaci vybaví onen mediální obraz, když ne nebezpečných, tak alespoň mentálně naprogramovaných lidí.

S velkou pravděpodobností tam budou stát lidé, kteří jsou upřímně přesvědčeni o tom, že jdou nabídnout záchranu svému bližnímu. Nic více, nic méně. Kdo změří, zda jejich touha zachránit náš život je větší než naše touha realizovat např. ideál multikulturní společnosti? Religionista jistě ne, přestal by jím být. A teolog? Ten by mohl, ale můžeme mu věřit? Zkušenosti ze zemí, kde akademický výzkum nových náboženských hnutí probíhá již delší dobu, ukazují napětí či konflikt mezi tzv. odborníky na sekty („Sektenexperten“, „experts on sects“), tedy aktivisty antikultovního hnutí, a sociology náboženství.

Např. v Německu tuto diskusi, započatou v sedmdesátých letech, z počátku naprosto ovládli představitelé zavedených církví a experti na sekty, kteří publikovali brožurky, knihy a vystupovali na přednáškách, získali pevnou pozici v masových mediích. Díky jejich působení došlo k vytvoření veřejné představy sekt jako nebezpečných skupin. Když se pak v osmdesátých letech objevila řada vědeckých studií o nových náboženských hnutích, které kritizovaly tuto jednostrannou prezentaci nových náboženství, jejich autoři byli okamžitě osočeni z nekritičnosti, ospravedlňování sekt a naivity (Lužný 1998: 145).

Je možná laskavá komunikace a potěšení ze vzájemného prostého spolu-žití? Pro O. Štampacha jsou sekty „ex definitione neekumenické a nedialogické“ (Štampach 1998: 175). Pro transkulturní psychologii platí základní pravidlo: „Čím větší je rozdíl v chování, tím větší je možnost negativního hodnocení kulturních rozdílů.“ (Bery 2002: 9) Zdá se, že religionistické hledisko při zkoumání nových náboženství je méně konfliktní než hledisko teologické. Je třeba se rozhodnout: Buď Popperův „brabec“ v hrsti nebo Platónův „holub“ na střeše? Výsadou dětí a bláznů je žádat obojí.

 

POZNÁMKY

 

[1] Na zmíněné konferenci příspěvek prof. O. A. Fundy: Hodnota života, úcta k životu a kritická racionalita – versus iluze o multikulturalitě.

 

[2] K definici „sekty“ viz: Rahner, K., Vorgrimler, H., Teologický slovník. Praha: Zvon 1996. Funke, K. et al., Malý slovník sekt. Sekty a nová náboženská hnutí v kontextu tradičních církví. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1998. Štampach, I., O., Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie. Praha: Portál 1998. Štampach, I., O., Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika. Praha: Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů 1995.

[3] Např. katolický teolog Ctirad V. Pospíšil, protestantský teolog Reinhart Hummel.

[4] Pro utřídění nových náboženský hnutí zvolil Lužný genealogické (historické) hledisko. Sám navrhuje vlastní typologii nových náboženských hnutí. Také Odilo Štampach učinil pokus systematičtěji utřídit nově vzniklá náboženská hnutí – zjednodušeně je označuje jako sekty. (O. Š., Sekty, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském 1992.) Rozděluje je na s.: a) křesťanské b) na pomezí křesťanství (Mormoni, Svědkové J., Církev sjednocení) c) vycházející ze západního esoterismu (hnutí New Age, Scientologickou církev a satanismus) d) orientálního původu (hnutí Haré Kršna, Buddhistická společnost) – s. 47.

[5] Ke konceptu kultu viz např. Chang, P., Escaping the Procrustean Bed. A Critical Analysis of the Study of Religious Organizations, 1930–2001. In: Handbook of the Sociology of Religion. Edited by Michele Dillon. Cambridge: Cambridge University Press 2003. (S. 125–126)

[6] Tato společnost byla založena v roce 1993, tedy ve stejném roce, kdy vzniklo Sdružení za náboženskou svobodu, jehož hlavními představiteli byli Iva Mejstříková ze Scientologické církve a Jaroslav Vokoun, reverend Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů. V roce 1995 z organizace vystoupil J. Vokoun a veřejně ji obvinil z podvodů a nebezpečného spiknutí.

[7] Tituly zní: „Hra na štěstí“ (Slovo k dnešku, 8. 3. 1996, rozhovor s P. Remešem), „Sektám se lze bránit“ (Týden 3/1994, článek obsahuje rozhovor s P. Remešem), Had leze z víry (kniha R. Škvařila), „Členové prakticky každé náboženské sekty se dopouštějí řady trestných činů“ (Zemědělské noviny, 2. 3. 1996, rozhovor s T. Novotným), „Sekty zotročují duši“ (Katolický týdeník, 20. 11. 1994, rozhovor s O. Štampachem) atd.

SEZNAM LITERATURY

Berry, J. W., Poortinga, Y. H., Segall, M. H., Dasen, P. R. Cross-Cultural Psychology. Research and Applications. Cambridge: Cambridge University Press 2002. 2nd ed.

Chang, P. Escaping the Procrustean Bed. A Critical Analysis of the Study of Religious Organizations, 1930–2001. In: Handbook of the Sociology of Religion. Edited by Michele Dillon. Cambridge: Cambridge University Press 2003.

Funke, K. et al. Malý slovník sekt. Sekty a nová náboženská hnutí v kontextu tradičních církví. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1998.

Gasper, H., Müller, J., Valentin, F. Lexikon der Sekten, Sondergruppen und Weltanschauungen. Freiburg: Herder 1995.

Horyna, B., Pavlincová, H. Filosofie náboženství. Pokus o typologii. Brno: Masarykova univerzita 1999.

Horyna, B. Úvod do religionistiky. Praha: Oikúmené 1994.

Lužný, D. Náboženství a moderní společnost. Sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno: Masarykova univerzita 1999.

Lužný, D. Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita 1997.

Lužný, D. Nová náboženská hnutí: Konfliktní formy religiozity v diferentním světě. Sociologický časopis, 30/4, 1994, s. 499–511.

Průcha, J. Interkulturní psychologie. Sociologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. Praha: Portál 2004.

Rahner, K., Vorgrimler, H. Teologický slovník. Praha: Zvon 1996.

Říčan, P. Psychologie náboženství. Praha: Portál 2002.

Štampach, I., O. Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie. Praha: Portál 1998.

Štampach, I., O. Sekty, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském 1992.

Štampach, I., O. Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika. Praha: Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů 1995.

Vojtíšek, Z. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice. Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál 2004.

Vojtíšek, Z. Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství. Brno: L. Marek 2005.

(PhDr. Mgr. Jaroslav Vítek působí jako externí doktorand oboru Filosofie na UK PedF v Praze, odborný asistent a vedoucí Katedry cizích jazyků na SVI v Kladně.)


 
 www.filosofie.cz