Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3–4/IV/2007 - Autumn 2007

K pojetí „rezignace“ u Komenského (Článek)

Autor: Jan Hábl
Abstract: On Comenius’ Conception of „Resignation“. (Article) – The goal of this brief study is to show that Comenius’ notion of resignation, which is characteristic for his early writings, has got a specifically positive meaning, which is not in contradiction with his emendation ideas of the later period, but in fact founds them.

Keywords: Resignation, Development of Comenius’ Thinking, Pansophical Thinking

 

Klíčová slova: rezignace, vývoj Komenského myšlení, pansofické myšlení

 

PDF version (198 KB)

 

1.  Úvod

 

Od velkých komeniologických nálezů ze třicátých let 20. století, [1] které vrhly nové světlo na filosofickou stránku Komenského díla, člení se jeho myslitelský vývoj tradičně do tří hlavních období: 1) období encyklopedické a útěšné, 2) období pansofické a 3) období všenápravné. Cílem tohoto článku je zaměřit se na Komenského přechod z prvního období útěšného, jehož vrchol bývá charakterizován pojmem rezignace, k období druhému (resp. třetímu), které je naopak známé jeho tolik plodnou didaktickou a všenápravnou činorodostí. V čem spočíval tento posun? Co jej způsobilo?

 

Bezesporu tu byly vnější filosofické a teologické podněty zprostředkované četbou autorů, jako Johanna V. Andreaeho, Tommaso Campanelly, Mikuláše Kusánského, Bacona Verulamského a dalších, kteří pomohli Komenskému vykročit směrem aktivní nápravy. [2] Je tu však i vnitřní logika Komenského myslitelského vývoje. Ukazuje se totiž, že při bližším ohledání Komenského pojetí rezignace se tento pojem vyznačuje specifickým obsahem, který není v rozporu s jeho následným didakticko-emendačním úsilím, ba naopak z něj smysluplně vyplývá a spolu s ostatními filosofickými zdroji spoluutváří jeho základ.

 

2.  Od nahlížení Theatra ke kritice Labyrintu

 

Když se Komenský vrátil jako dvaadvacetiletý mladík ze studií, nesl si s sebou již rozpracovanou koncepci velkolepě pojatých encyklopedických prací, [3] jejichž úkolem bylo naučit člověka, a to především českého člověka, moudrosti, tj. vědomí lidské odkázanosti a závislosti na moci a prozřetelnosti Boží. Svět je theatrum, skvělé divadlo Božího světa, stačí se dívat a žasnout, skutečnost sama hovoří skrze svou velkolepost, konzistenci a krásu o božském rozvrhu a moudrém řízení. Člověk má vstoupit jako herec-účastník na jeviště divadla světa, má se tohoto autorem-Stvořitelem napsaného dramatu účastnit a má svou roli hrát dobře a moudře. Jan Patočka popisuje toto pojetí lidského dramatu pojmem „obšírná antropologie“ s vysvětlením, že smyslem Komenského encyklopedických projektů bylo ukázat, že lidská moudrost spočívá „v rezignaci do vůle Boží, ukázat tedy naprostou závislost člověka v jeho postavení kosmickém, v jeho počínání tvořivém, mravním i v historii“. (Patočka 1997: 178, pozn. a)

 

Významné je, že Komenský si již v této etapě byl vědom problematického lidského působení ve vztahu k osudu veškerenstva. Člověk rušivě vyčnívá z kosmické harmonie. Původní bez-vadné Boží stvoření je pokaženo lidským prohřešením. Radim Palouš připomíná, že „to samo o sobě není nijak neobvyklý náhled, avšak je to nezbytný předstupeň toho, aby Komenský později toto pasivní konstatování obrátil v aktivní poslání, v napravování toho, co bylo pokaženo“. (Palouš 1992: 9)

 

Přechod od naučné, encyklopedické formy Theatra k satiricko-beletristické formě Labyrintu byl zřejmě podnícen jak vnějšími, tak vnitřními faktory. Patočka má jistě pravdu, když vidí tento přechod jako „vnitřně logický“, neboť bez Theatra by nebylo Labyrintu, tj. bez pozorného nahlížení světa (se všemi jeho krásami i problémy) by nemohla nastat kritika světa (a později úsilí o nápravu světa a jeho problémů). Ovšem vnější okolnosti Komenského života zde sehrály též zásadní roli. Hrůzy Třicetileté války, které se Komenského osobně dotkly, veškeré pobělohorské drancování, pustošení, pronásledování a zabíjení orientují Komenského pozornost stále více k bídě světa spíše než k jeho kráse a harmonii. [4]

 

Svět už není jen pokaženým rájem, ale jeví se Komenskému jako spletitý labyrint, není to bezpečné místo k žití, pravda se vytratila, člověk ubližuje člověku a nahlíží svět jaksi křivě – skrze brýle mámení. V tomto stadiu Komenský ještě nevidí nic, co by se dalo učinit pro nápravu zamotaného labyrintu, nejde mu o nápravu světa, ale o nápravu lidského zraku, a to skrze milost Boží zprostředkovanou Spasitelem: člověk-poutník dostává dobrá, nemámivá skla do svých brýlí, jimiž prohlíží pravou povahu věcí a nalézá cestu ven z labyrintu.

 

3.  Rezignace jako východisko z labyrintu

 

Podobně vidí situaci Komenský i v Hlubině bezpečnosti (Centrum securitatis), dalším ze spisů, kterým vrcholí Komenského útěšné období. Svět je přirovnán k velkému kolu, které se harmonicky otáčí, je-li správně vztaženo ke svému středu. Všechny „paprsky“ i „okršle“ kola mají pouze jeden střed, na kterém jsou zavěšeny a který leží mimo ně. Komenský ovšem vidí svět jakoby vysmeknutý ze své osy, z centra, který je důsledkem toho neuspořádaný, plný lidských „motanin“ a nebezpečí, původní jednota a harmonie je ztracena. Jediným bezpečným a pevným útočištěm je pro Komenského právě střed, centrum, jež spočívá v Bohu. Tam je třeba se navrátit, k němu se obracet. Duchovní drama lidského života se tak dle Komenského odehrává primárně ve vztahu k transcendentnu, k nekonečnému Bohu, který je původcem a středem všech věcí i člověka.

 

Ovšem člověk se z tohoto středu vymanil, oddělil se od něj, chce být sám sobě středem („samosvojnost“) a směřovat k jednotě svou vlastní cestou („jinudost“) – a právě zde vidí Komenský příčinu všeho zlého. Patočka vyvozuje, že takový záporný postoj ke světu a lidské skutečnosti má za důsledek, že Komenský „jakoby neviděl možnost člověka naplnit své poslání kladnou činností“. Jinde Patočka dodává, že Komenský „dovede pochopit příčinu zla, ale nedovede ji v této době ještě léčit“ a uzavírá, že v tomto období převládá duch „rezignace“. [5]

 

Není sporu o tom, že slovo rezignace je naprosto namístě, neboť je to pojem, který Komenský sám v Hlubině předkládá, ovšem domnívám se, že je třeba jisté kvalifikace tohoto pojmu. Pozorné čtení Hlubiny ukazuje, že pro Komenského rezignace nepředstavuje ani v nejmenším cokoli negativního. Pojem resignare, který Komenský používá, je kontrastován s pojmem „samosvojnost“, což je naopak pojem s velmi zápornou konotací. Komenský definuje samosvojnost jako stav lidského bytí, kdy si člověk „zošklivil Boží řád věcí“ a „sám svůj chce býti, sám svůj totiž rádce, svůj vůdce, sám svůj opatrovník, sám svůj pán, sumou sám svůj bůžek“. (Komenský 1927: 36) Zde vidí Komenský počátek všeho zlého a veškeré lidské „jinudosti“, tj. hledání smyslu a bezpečí tam, kde není, mimo pravý střed. Rezignace pak představuje pravý opak samosvojnosti. Komenský nepředkládá stručnou definici, ale v několika kapitolách (především IX., X. a XI.) vysvětluje, ilustruje, biblicky podkládá a dokonce vymýšlí vlastní podobenství, pomocí kterých se snaží vystihnout důležitost a blaženost rezignace.

 

Velmi často je slovo rezignace užíváno coby synonymum k pojmům jako odevzdání se, oddání se, spolehnutí se, důvěření se či puštění se na hlubinu Boží milosti apod. Takový postoj vidí Komenský pro člověka jako velmi žádoucí, a to z několika důvodů: „1) náramnou nedostatečností rozumu našeho, 2) náramnou naší vlastní nedbanlivostí, 3) náramnou mdlobou a síly nedostatečností, 4) náramnou naší nestálostí a nejistotou.“ (Komenský 1927: 72–82) Rezignuje-li však člověk, tj. navrátí-li se do svého pravého centra, odevzdá-li se Bohu, plynou z toho mnohé „přepotěšené užitky“, které Komenský vypisuje v desáté kapitole; „...rezignovaní: 1) pokoj mají s Bohem, 2) vyňati jsou z moci světa a živlů, 3) jsou dobromyslní vždycky v Bohu, 4) bezpečně se na motaniny světa dívají, 5) i když se na ně samé cokoli valí, nelekají se, 6) trpí rádi a přitom Boha chválí, 7) diví se Boží ještě mírnosti a lidské netrpělivosti, 8) nepadají škodlivě, 9) umírají vesele.“ (Komenský 1927: 82–90)

 

Jakkoli se může současnému čtenáři jevit pojem nadějné rezignovanosti jako protimluv, z výše uvedených citací je zřejmé, že Komenský nechápe rezignaci jako cosi záporného, beznadějného a nežádoucího, ale právě naopak. Člověk nahlíží své marné snažení, přestává hledat a tápat tam, kde nic není a s nadějí se obrací k instanci, která dává jeho životu smysl, pokoj a bezpečí uprostřed všech útrap. V této souvislosti je třeba též připomenout Komenského (bratrské) eschatologické očekávání, které je patrné z mnoha Komenského spisů nejen tohoto období. V Truchlivém například Komenský vyjadřuje myšlenku, že současná soužení jsou znamením brzkého příchodu Krista a s ním konečného vítězství dobra a spravedlnosti. [6]

 

Proto u Komenského nikdy nejde o rezignaci negativní, naprostou, a tedy zoufalou, ale o rezignaci zcela konkrétní a specifické povahy, totiž o „rezignaci na světskost tak, jak se projevuje v danostech tehdejší doby“, jak to dobře vyjádřil R. Palouš. To znamená rezignaci na závislost na čemkoliv pozemském, nestálém a dočasném. Rozhodně nejde o nějakou bezvýchodnou skleslost. Jak v Labyrintu, tak v Truchlivém, tak i Hlubině Komenský sice vypisuje mnohé bídy světa, ale přece jen nabízí východisko: „Nehodlá setrvávat v klamu, ale chce klam jako klam a mámení zjevit sobě i lidem. (…) Poutník sice nemůže svět v jeho aktuální pokleslosti pozdvihnout, může však z něho vyjít, totiž vyjít z vnějšku světa do nitra.“ (Palouš 1992: 10) Člověk se může navrátit do středu, spolehnout se na Boha a nalézt bezpečí.

 

Porozumění Komenského pojetí rezignace je klíčové pro porozumění jeho dalšího myslitelského vývoje. Když se ve druhé polovině dvacátých let Komenského myšlení posouvalo stále více k myšlenkám pansofickým a emendačním, nebyl to posun pryč od jeho pojetí resignare. Komenský se nikdy neodvrátil od plného odevzdávání se a spoléhání se na Boha, neboť byl až do konce svého života naprosto přesvědčen o jeho prozřetelné moudrosti a dobrotě, jak je patrné např. z jeho pozdních spisů. Ovšem postoj radostného svěření se, nadějného očekávání dějinného vyústění a vědomí smysluplnosti stvořené reality není v rozporu s jeho pozdějším nápravným úsilím. Komenského resignare nebylo nahrazeno či překonáno emendací, ale spíše komplementováno, rozvinuto. Jinými slovy antropologie naděje (resignare) položila základ antropologii činu (emendare), což je pochopitelné a vnitřně konzistentní, neboť pozitivní naděje obvykle vede k pozitivnímu činu. Beznaděj nevede k ničemu.

 

POZNÁMKY

 

[1] Jde především o tzv. leningradské nálezy S. Součka, G. H. Turnbullovy nálezy z Hartlibovy pozůstalosti a hlavně hallské nálezy D. Čiževského. Pro více podrobností viz např. Červenka, J.: One Hundred Years of the Views on Comenius’ Pansophia, in Consultationes de Consultatione, Czechoslovak Academy of Science, Praha 1970, p. 43.

 

[2] Vlivy na Komenského myšlení jsou dobře doloženy v nejedné studii J. Patočky. Např. Patočka, J.: Základní filosofické myšlenky J. A. Komenského, in Komeniologické studie I, Oikoymenh, Praha 1997, p. 258n; Patočka, J.: Komenský a Cusanus, in Komeniologické studie III, Oikoymenh, Praha 2003, str. 219n; Patočka, J.: Komenský a Bacon, in Komeniologické studie III, Oikoymenh, Praha 2003, str. 542; Patočka, J.: Campanella a Komenský, in Komeniologické studie III, Oikoymenh, Praha 2003, str. 584.

 

[3] Jde o Thesaurus linguae Bohemicae, Theatrum univesitatis rerum a Amphitheatrum universitatis rerum.

 

[4] Pobělohorské důsledky brzy dostihly Komenského a jeho rodinu ve Fulneku, kde byl tehdy farářem. Jako duchovní bratrské církve musel opustit svou manželku se dvěma dětmi a skrývat se, přičemž jedno dítě se mělo teprve narodit. Několik let bylo město pleněno Habsburskými vojsky, která kromě drancování, vyjídání a znásilňování s sebou obvykle přinášela morové a jiné epidemie. Události tohoto období vyvrcholily roku 1623, který jistě sehrál zásadní roli v Komenského nahlížení na svět. Během jediného roku ztratil v podstatě vše: jeho vzácná knihovna byla veřejně spálena jezuity na fulneckém náměstí, jeho sbor byl rozptýlen a modlitebna zbořena a jeho manželka i obě děti zemřely na mor.

 

[5] Patočka, J.: Filosofické základy Komenského pedagogiky, in Komeniologické studie I, Oikoymenh, Praha 1997, str. 179. Viz též Patočka, J.: Základní filosofické myšlenky J. A. Komenského, in Komeniologické studie I (Comeniological Studies, vol. I), Oikoymenh, Praha 1997, str. 262.

 

[6] Např. závěr první části Truchlivého, kde Komenský nechává Truchlivého „rozveselit se nad sliby Božími“. Komenský J. A.: Truchlivý I, in Veškeré spisy Jana Amosa Komenského XV, Brno 1910.

 

SEZNAM LITERATURY

 

Červenka, J.: One Hundred Years of the Views on Comenius’ Pansophia, in Consultationes de Consultatione, Czechoslovak Academy of Science, Praha 1970.

 

Komenský, J. A.: Hlubina bezpečnosti (Centrum Securitatis), Nákladem Spolku Komenského, Praha 1927.

 

Komenský, J. A.: Truchlivý I, in Veškeré spisy Jana Amosa Komenského XV, Nákladem ústředního Spolku Jednot Učitelských na Moravě, Brno 1910.

 

Palouš, R.: Komenského Boží svět, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1992.

 

Patočka, J.: Komeniologické studie I, II, III, Oikoymenh, Praha 1997, 1998, 2003.

 

(Mgr. Jan Hábl, Ph.D. (ABD), učitel, působí jako farář v Církvi bratrské v Novém Městě nad Metují a jako odborný asistent na Katedře systematické teologie na ETS Praha (Evangelikální Teologický Seminář), doktorand při IBTS Praha (International Baptist Theological Seminary) na Katedře aplikované teologie.)


 
 www.filosofie.cz