Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/VI/2009 - Winter 2009

Dům in illo tempore a postupné nabývání tvaru (Článek)

Autor: Miloslav Průka
Abstract: Home/House in illo tempore and Gradual Coming into Shape. (Article) – The following article is a short extract from author’s dissertation Care for the Oikos. Home/House in the History of Ideas. The given part is centred on conception of house, home and place in archaic societies.

Keywords: house, home, place, ritual, archetype, time

 

Klíčová slova: dům, domov, místo, rituál, archetyp, čas

 

PDF version (75 KB)

 

 

„Každá posvátná věc musí být na svém místě,“ uvádí na počátku své knihy věnované myšlení přírodních národů Claude Lévi-Strauss (1996: 24). Také člověk odnepaměti toužil být „na svém místě“, v srdci skutečnosti. Dům, od stanu po chrám, odpradávna symbolizoval toto místo, ba tímto místem, těžištěm života člověka vždy byl. Platí-li, že zůstáváme i nadále „věrni inspiraci ‚divokého myšlení‘“ (Lévi-Strauss 1996: 326), měli bychom naši úvahu začít právě pohledem na tento dávný, „primitivní“ dům, v němž dlelo veškeré universum.

 

V archaických, primitivních kulturách a dávných dobách, měl-li dům vůbec existovat, sbíhaly se k němu všechny cesty světa i nebe. Podobně jako chrám, palác či město nabýval svou totožnost tím, že se v něm nacházel „střed světa“. Axis mundi, která procházela každým posvěceným místem, jej spojovala s nebem i oblastmi podsvětí. Dům byl skutečný, bydlel-li v něm, coby středu, tedy „zóně absolutní reality“, celý vesmír (Eliade 1993: 9–20).

 

            Každý úkon a rituál byl jakožto jediná smysluplná péče o dům úsilím o posvěcení, tedy vložení místa a chvíle do plné přítomnosti, tj. ideálu prvotní doby, prvotního bezčasého stavu, který byl ab origine zjeven bohem, heroem apod. „Realita a trvání stavby jsou tedy zajištěny nejen přeměnou profánního prostoru v prostor transcendentní (ve ‚Střed‘), ale také přeměnou konkrétní doby v dobu mytickou.“ (Eliade 1993: 20)

 

            Pro stavitelské rituály byla navíc příznačná snaha po reaktualizaci celé kosmogonie. Ať již jde například o „kosmizaci“ prostoru ustavením „osy světa“ v podobě středového kůlu, stanové tyčky apod. známou v nejarchaičtějších kulturách nebo o rekapitulaci stvořitelského mýtu – začasté spojenou se stavební obětí – v rámci stavebních rituálů v archaických zemědělských kulturách a jinde (Eliade 2006: 38nn). [1]

 

Ustavení domova tak bylo novým počátkem nezatíženým žádnou disharmonií, novým ustavením všehomíra v jeho plnosti. „Každým nově postaveným domem se otevírá ‚nová éra‘. Každá stavba představuje absolutní počátek, to znamená, že se snaží nastolit počáteční okamžik, plnost přítomnosti, která nenese žádnou stopu ‚dějin‘.“ (Eliade 1993: 54) Možnost takovéhoto vyvázání se a „začetí znovu“, skutečná re-kreace je dnes nejenom v podstatě nerealizovatelná, ale hlavně „nepředstavitelná“ a v tomto ohledu není divu, že by se svoboda moderního člověka člověku tradiční společnosti jevila zřejmě jako iluzorní. [2]

 

            Není pochyb o tom, že mnohé z těchto archetypálních zkušeností zůstávalo ještě dlouho živé, [3] něco z tohoto archetypálního pojetí domu a domova si člověk jistě nese podnes, byť posvátnost tvoření a pojímání každého obydlí jako imago mundi vystřídala profánní skutečnost organizace, funkčnosti apod.

 

„Stačilo by,“ říká Eliade, „kdyby moderní člověk byl vnímavější pro zázrak života, aby znovu našel zážitek renovace, když si staví nový dům nebo když do něho vstupuje.“ (Eliade 1993: 54) Člověk nenávratně vystoupil z bezčasého dlení v nepřetržité přítomnosti stále znovu opakovaného absolutního počátku, ztratil bezpečí domova ve „středu světa“, u pramene absolutní skutečnosti a každý pokus o „návrat“ k posvátné přítomnosti „věčného návratu“ je pouhou karikaturou. Čas rozčeřil poklidnou hladinu spontánní přítomnosti tak trochu jako nezvaný host – jemuž však těžko odolat. Již některé představy starých íránských náboženských systémů, ale zejména interpretace dějin izraelskými mesiánskými proroky jakožto hierofanie, jež vyzývala k odvaze „hledět historii do tváře a přijímat ji jako strašný dialog s Jahvem“ (Eliade 1993: 72n) a vůli „pokládat kterýkoli okamžik za okamžik rozhodný“, (Eliade 1993: 73) nesly s sebou tíži dvojznačnosti, jíž v sobě tento prožitek času skýtá a které se hrozil „primitiv“. [4]

 

Dvojznačnosti, s níž je vnímán nejen čas v různé míře rozpolcenosti po celá tisíciletí až dodnes: ani „objektivní“, ani „subjektivní“, ale – řečeno s Heideggerem – „objektivnější“ než každý objekt [5] a „subjektivnější“ než každý subjekt. [6] Dvojznačnosti, jež postupně uvrhla člověka v napětí, jehož jedním z nesčetných projevů je na jedné straně různorodě zakoušená a interpretovaná tíseň bezdomoví a na druhé straně proti ní se stavící touha po zabydlenosti „babylónského typu“, vedoucí k tomu, co je možné nazvat „dějinami postupné desakralizace lidského obydlí“. (Eliade 2006: 37)

 

Znakem této desakralizace je narůstající dichotomie mezi symbolickou a realistickou, duchovní a materiální stránkou domu, která byla archaickému člověku cizí. Bohatá symbolika vztahující se k domu a obydlí nikterak neumenšovala z našeho pohledu dnes jediné skutečné potřeby související s domem a jeho každodenním, konkrétním užíváním. Lze tudíž hovořit o jakési dialektice hierofanie, kdy „předmět se stává posvátným a přitom zůstává sám sebou“. (Eliade 2004: 179)

 

            Pro člověka archaické společnosti byl dům, podobně jako třeba tělo mikrokosmem. Je možné hovořit o homologaci dům-tělo-kosmos, která byla později bohatě využita například v indickém náboženském myšlení (Eliade 2006: 114–117). Homologace platila oběma směry a každý z těchto světů byl opatřen „otvorem“ spojujícím ho se světem mu transcendentním. [7] Viděno touto optikou, „…mít ‚tělo‘ a zaujmout místo v domě,“ znamenalo, řečeno s Eliadem, to samé co „vstupovat do existenciální situace uprostřed kosmu“. (Eliade 2006: 115)

 

Odchod z ráje archetypů a reaktualizací „oné doby“, Zlatého věku, neznamenal konec účasti na celistvosti a plnosti universa, ale možnost „prolomit“ střechu domu a obhlédnout z něj všechny posvátné okrsky a obzory světa se stala vlomením nepřetržitého času o jeden „nekonečný“ rozměr obtížnější a náročnější.

 

POZNÁMKY

 

[1] Srv. též celou první kapitolu „Posvátný prostor a sakralizace světa“, s. 18–47 či např. Eliade 1943.

 

[2] „…svoboda vůči vlastním ‚dějinám‘ – které pro moderního člověka jsou nejen nezvratné, ale samy určují lidskou existenci – je pro člověka, který se rozhodl být historickým, naprosto nedostupná.“ (Eliade 1993: 99)

 

[3] Viz např. Ezechielova vize Jeruzalémského chrámu v židovství, nebeský Jeruzalém ve Zjevení Janovu, Golgota považovaná křesťany za omphalos, pupek – tedy střed – světa, tak jako např. Římany Forum Romanum, kosmická, nebeská symbolika bazilik a středověkých katedrál, přetrvávající symbolika středu země v souvislosti s určitými posvátnými místy, hudba sfér, musica caelestis prostředkovaná podle milánského biskupa Ambrože osou světa a mnohé a mnohé další představy týkající se kosmu, nebes a světa ve starověku a středověku; srv. např. Studený (1992: 285, 287); Royt, Šedinová (1998: 7–9); Eliade (2006: 44).

 

[4] „…touha…po odmítnutí historie a uzavření se do nekonečného opakování archetypů, svědčí o jeho žízni po reálném a jeho hrůze, že bude zavalen bezvýznamností profánní existence a tím sám sebe ‚ztratí‘.“ (Eliade 1993: 63)

 

[5] „…poněvadž je jakožto podmínka možnosti nitrosvětského jsoucna vždy už s odemčeností světa ekstaticky-horizontově ‚objikován‘.“ (Heidegger 1996: 452)

 

[6] „…poněvadž tento čas, pochopíme-li jej ve smyslu starosti jakožto bytí fakticky existujícího ‚bytí sebou‘, toto bytí teprve spoluumožňuje.“ (Heidegger 1996: 452)

 

[7] Chrámové „oko“, komín, jímž podle obyčeje odcházela duše mrtvého, popřípadě prorážení střechy domu, aby byl tento odchod ulehčen, temeno lebky a její rozrážení mrtvým jogínům aj. (Eliade 2006: 114–117). Srv. Eliade 1999 (311, pozn. VIII. 4) Pohřbívání asketů.

 

SEZNAM LITERATURY

 

Eliade, M., Comentarii la legenda Meşterului Manole, Bukurešť, Publicom 1943.

 

Eliade, M., Jóga, nesmrtelnost a svoboda, Praha, Argo 1999.

 

Eliade, M., Mýtus o věčném návratu, Praha, Oikoymenh 1993.

 

Eliade, M., Obrazy a symboly. Esej o magicko-náboženských symbolech, Brno, Computer Press 2004.

 

Eliade, M., Posvátné a profánní, Praha, Oikoymenh 2006.

 

Heidegger, M., Bytí a čas, Praha, Oikoymenh 1996.

 

Lévi-Strauss, C., Myšlení přírodních národů, Praha, Dauphin 1996.

 

Royt, J., Šedinová, H., Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha, Mladá fronta 1998.

 

Studený, J., Křesťanské symboly, Olomouc 1992.

 

(Mgr. Miloslav Průka, Ph.D., odborný asistent na Katedře věd o výchově Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.)


 
 www.filosofie.cz