Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3/VII/2010 - Summer 2010

Dům jako symbol světa (Článek)

Autor: Miloslav Průka, Martina Průková
Abstract: House/Home as a Symbol of the Word. (Article) – This work focuses on the house/home as the most important locus of human dwelling, the place where through the ages humans were born and died.

Keywords: house, home, symbolism, tradition, world

 

Klíčová slova: dům, domov, symbolika, tradice, svět

 

PDF version (77 KB)

 

 

Jen málokterá oblast lidského pobývání je provázána s tak bohatou symbolikou, jako je tomu u domu a domova. Prvotně a nejzřetelněji je to patrné v oné, jak říká Patočka, fantastické konečné světa našeho domova coby světa tradic, konečné, kterou tvoří mýtus – „příslušný k inventáři naivního světa a teprve vědeckým povědomím zatlačován“. (Patočka 2008: 196)

 

            Už pro nejstarší archaické společnosti znamenal dům zcela mimořádné, posvátné místo. Byl těžištěm života, k němuž se sbíhaly všechny cesty světa i nebes, jím procházel „střed světa“, axis mundi coby spojnice s nebem i podsvětím. V domě jako středu, „zóně absolutní reality“, přebýval celý vesmír (Eliade 1993: 9nn).

 

            Podle nejstarších představ byl dům jedním z těch posvátných míst, která umožňovala člověku ocitnout se ve „středu světa“ bez námahy, na rozdíl od jiných, která žádala obtížnost. Mircea Eliade o tom říká: „…tradice, která umožňuje konstrukci ,středu‘ přímo v domě člověka, tedy tradice ,snadnosti‘ – se vyskytuje téměř všude… Zdůrazňuje jistý lidský stav, který bychom mohli nazvat steskem po ráji. Tím rozumíme touhu ocitnout se kdykoli a bez námahy ve středu světa, v srdci reality a ve zkratce překonat přírodní postavení člověka a dosáhnout postavení božského…“ (Eliade 2004: 54)

 

            Sama stavba domu byla zajišťována mnoha rituály a oběťmi. Každý rituál byl coby jediná smysluplná péče o dům úsilím o posvěcení, tedy vložení místa a chvíle do plné přítomnosti, tzn. ideálu prvotního „Zlatého věku“, prvotního bezčasého stavu, zjeveného bohem, heroem apod. „Realita a trvání stavby jsou tedy zajištěny nejen přeměnou profánního prostoru v prostor transcendentní (ve ,Střed‘), ale také přeměnou konkrétní doby v dobu mytickou.“ (Eliade 1993: 20)

 

Stavitelské rituály usilovaly o reaktualizaci celé kosmogonie, ať již šlo o „kosmizaci“ prostoru ustavením „osy světa“ v podobě středového kůlu nebo o rekapitulaci stvořitelského mýtu, ale též o začlenění znepokojivě nového domu do pevně uspořádaného řádu světa (Eliade 2006: 38nn). Výběr místa i materiálu pro stavbu nového domu, začátek stavby, orientace domu i samotná stavba představovaly situace zásadního významu. Praktické hledisko, ač také bráno v potaz, podléhalo rituálním praktikám děděným po předcích. [1]

 

Člověk si po dlouhou dobu stavěl dům sám, neboť teprve skrze toto konkrétní zhotovování, stavění se artikuloval vlastní význam domu. Dům se tak v mnoha ohledech procesem zhotovení stával onou „věcí, která věcní svět“ (Heidegger 1993: 33), [2] zvláště nahlédneme-li například středověká století pohledem zmiňovaným v Podzimu středověku Johanem Huizingou.

 

Zvláštní kombinace základních kamenů středověkého myšlení v podobě realismu, symbolismu a personifikace vytvořila podle Huizingy jedinečný obraz světa – „…obraz světa vyznačujícího se nesrovnatelně přísnější jednotou a vnitřní souvislostí, než jaký dokázalo podat kauzálně-přírodovědné myšlení. [Symbolismus] objal (…) říši přírody i celé dějiny… Žádná věc není tak nízká, aby nemohla znamenat to nejvyšší a sloužit k jeho zkrášlení… Symbolické myšlení daruje ono myšlenkové opojení, ono neintelektuální rozplývání hranic identity věcí a ono utlumení rozumového myšlení, které pozvedají životní pocit na jeho vrchol.“ (Huizinga 1999: 341n)

 

Nejen tedy pro archaického člověka, ale ještě dlouho poté existovalo – byť na odlišném podkladu založené – hluboké povědomí o provázanosti mezi tělem, domem a kosmem, člověk v domě přicházel na svět i ho opouštěl. Christian Norberg-Schulz to vyjadřuje přesně, když říká: „Člověk již na samém počátku dějin poznal, že vytvořit místo znamená vyjádřit podstatu bytí.“ (Norberg-Schulz 1994: 50)

 

Od nejstarších dob přes středověk a novověk a ozvěnou až do naší doby se tak ke každému z článků struktury domu vázala celá paleta symbolů, které osmyslňovaly dům v jeho jednotlivostech i celku. Namátkou:

 

Zdmi byl dům ukotven, „stál“ na zemi, ale též se jimi „zdvíhal“ k nebi, štít byl přímo průsečíkem horizontální, pozemské a vertikální, nebeské dimenze domu. „Nebeskou“ konstrukci pak představovala střecha a její nosná a nejvyšší část, hřeben. Středověký německý výraz Giebel znamenal zároveň štít i nebeské sloupy; hřeben obecně vyjadřoval vrchol, absolutní výšinu a například norské as znamená zároveň „hřeben domu“ i „bůh“. (Norberg-Schulz 1994: 65n)

 

Zdi, případně též vnější plot, představovaly zřetelný předěl, hranici mezi známým, bezpečným prostorem „uvnitř“ a nejistotou, ba nebezpečím „vně“. Touto hranicí začínala určující kvalita domu, jeho uzavřenost, intimita. [3] „Hranice vzdálenějšího domova,“ říká Patočka, „strou se do neurčita a zanikají v nezdomácnělém, cizím, v dálavě“. (Patočka 2008: 194) Domov je však místo, „kam patřím více než kamkoli jinam“, místo, „které je nejvíce lidsky proniknuto“. (Patočka 2008: 194) „Ale dálava a cizota (…) je taková, že na každém kroku je možné překvapení…“ (Patočka 2008: 195)

 

Předělem i spojnicí zároveň mezi tímto bezpečným světem „uvnitř“ a neznámým „vně“, mezi domovem a dálavou je zejména práh jako ztělesnění rite de passage – přechodového rituálu, s nímž se pojilo velké množství představ. Práh, jak říká Heidegger, „nese rozmezí“, nese střed, kde se stýká vnějšek a vnitřek – „práh jako to, co vydrží nést rozmezí, je tvrdý, poněvadž bolest jej změnila v kámen“. (Heidegger 1993: 65) Práh symbolizuje veškeré útrapy poutníka, který právě zde shazuje ze svých ramen všechny obtíže cesty, a skloněn při průchodu nízkými dveřmi vchází do vlastního srdce domu, světnice – a s ním vchází do světnice svět. Uzavřenost, o níž jsme mluvili jako o základní kvalitě domu, se teprve jeho otevřením počíná. Volání domova by bylo nejvzdálenější tomu, jehož dům by již „neměl výstupních dveří“. (srv. Lévinas 1997: 53) Klíč od domu i k světu jeden jest.

 

V životaběhu zejména, ač nejen, středověkého člověka, tak „dům“ symbolizoval na pozadí židovsko-křesťanského, ale i řeckého dědictví nejen ukotvení „na zemi“ – onu tradiční, ještě donedávna živou představu domu „zastřešujícího“ velmi široké společenství osob tzv. „velké rodiny“ a celou domácnost se vším, co pod ní spadalo – ale i „na nebi“. Nesmírně široké rozpětí, jež sahá, užijeme-li namátkou příkladu z řeckého oiku (domu), od neživého majetku až po Diův oikos, podle pythagorejce Filoláa z Krotónu ústřední oheň v kosmu, reprezentuje rozměr „starosti o místo a dům“, jak jej můžeme v různých podobách nalézt ve všech, pro způsob zabydlenosti ve světě v naší západní kultuře rozhodujících tradicích.

 

Není taktéž bez zajímavosti, že v podstatě žádný moderní jazyk nevládne paralelou, jež by plně odpovídala šíři tohoto rozpětí a vystihovala dům v celistvosti korespondující s pojímáním domu v těchto tradicích (Marek 1966: 52).

 

Ještě i novověký dům byl vyměřován podle různé míry, počínaje mysticko-přírodovědným nazíráním, „opatřujícím míru“ renesanční architektuře, otevřeností jedinečného vůči absolutnímu, mikrokosmu k makrokosmu, až po jakési „nikde“ novodobých – ani v krajině ani v městském celku nezasazených – staveb (Norberg-Schulz 1994: 194), „nerozlišenost“, jež ztrácí nejenom schopnost zjevovat posvátné, ale v posledku i smysl pro přirozeno – „pro fysis jako neustálé povstávání, sebepřekračování v tíhnutí k identitě sama se sebou“. (Neubauer 1993: 70n)

 

Mezi domem, jenž není, řečeno s Lévinasem, nástrojem mezi nástroji, a naopak domem prázdným, domem na jehož dveře neklepe již více svět, zapomenutostí bytí (Heidegger) a možností, že se staneme bezdomovci ve svém vlastním domě, bloudíme dnes. Ač nám vskutku není dáno „zdomácnět ve zřetelnosti beze stínu“, (Fink 1996: 25) zároveň péče o světnici domu pozoruhodným způsobem zpřístupňuje světlinu bytí.

 

POZNÁMKY

 

[1] Například dům je nejlépe postavit tam, kde lehává dobytek, což je místo plodnosti a bohatství. Dům je třeba stavět ze „živého“ materiálu, tj. čerstvě poraženého dřeva, aby uchovával jeho životní sílu, na rozdíl od uschlého, „mrtvého“ dřeva, jež by znamenalo nemoc a smrt v domě. Zakopání domovní oběti do základů domu mělo zajistit štěstí a bohatství domu a jeho obyvatel apod. (Smetánka 2004: 54n)

 

[2] Heidegger hovoří o „metodě“ umění jako o Ins-Werk-Setzen, uvedení do díla ve smyslu uvedení místa do díla. Heidegger, M., Der Ursprung des Kunstwerks, in: Holzwege, Frankfurt 1950, s. 26nn, jak jej cituje Norberg-Schulz (1994: 66).

 

[3] Odkazuje k tomu české týn či severské town, tun – vnitřek, odvozené od Zaun – plot, zeď. Ohraničování země „své“ a „cizí“ je totiž základním fenoménem lidského pobývání: připomíná to kupř. i jazyková souvislost německého Marke značka, označující rozsah pozemku a Mark – země (např. Danmark). (Norberg-Schulz 1994: 58)

 

SEZNAM LITERATURY

 

ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu. Praha: OIKOYMENH, 1993.

ISBN 80-85241-51-X.

 

ELIADE, Mircea. Obrazy a symboly. Esej o magicko-náboženských symbolech. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-722-6902-X.

 

ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. Praha: OIKOYMENH, 2006. ISBN 80-7298-175-7.

 

FINK, Eugen. Bytí, pravda, svět. Praha: OIKOYMENH, 1996.

 

HEIDEGGER, Martin. Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH, 1993.

ISBN 80-85241-40-4.

 

HUIZINGA, Johan. Podzim středověku. Jinočany: H&H, 1999. ISBN 80-86022-26-9.

 

LÉVINAS, Emmanuel. Existence a ten, kdo existuje. Praha: OIKOYMENH, 1997.

ISBN 80-86005-36-4.

 

MAREK, Václav. K otázce oikos a jeho vztahu k polis ve IV. století. Graecolatina Pragensia III, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 5, 1966, s. 31–54.

 

NEUBAUER, Zdeněk. O posvátnosti místa – genius loci. In: Týž. O posvátnu, Praha: Česká křesťanská akademie, 1993, s. 55–73. ISBN 80-85795-01-9.

 

NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994. ISBN 80-207-0241-5.

 

PATOČKA, Jan. Fenomenologické spisy I. Praha: OIKOYMENH, FILOSOFIA, 2008.

ISBN 978-80-7298-307-0; 978-80-7007-275-2.

 

SMETÁNKA, Zdeněk. Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-661-3.

 

(Mgr. Miloslav Průka, Ph.D. je odborný asistent na Katedře věd o výchově Fakulty filozofické Univerzity Pardubice; Mgr. Martina Průková je doktorandka historie v Ústavu českých dějin UK FF.)


 
 www.filosofie.cz