Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/II/2005 - Winter 2005

Zpráva o stavu země (dokument doby)

Autor: CESES, kolektiv autorů
Abstract: Country report – executed by the Center for Social and Economic Strategies (CESES) within the Faculty of Social Sciences of Charles University. Unabridged text of the report with opponent reviews is accessible in pdf format on the CESES web page, URL:< http://ceses.cuni.cz/CESES-20.html >. The Czech Republic has found itself at a strategic crossroad. Talking about „new“ social cohesion, its form after 1989 (shaped by the shared will for change and riding the crest of euphoria because conditions had changed) has not survived society´s progress towards the routine satisfaction of different social interests. The new differentiation marked by growing unemployment and not supported fast enough by the introduction of new mechanism of cohesion results in a new type of social and moral crisis of the Czech society.

 

 

Nezkrácený text zprávy i s oponentskými posudky najdete ve formátu pdf na webových stránkách CESES, URL:< http://ceses.cuni.cz/CESES-20.html >.

 

Úvodem

 

(Zpracoval Pavel Žďárský, editor e-journalu PAIDEIA.)

 

Podle výroku jednoho starého opičáka z Planety opic představuje lidstvo zvláštní směs geniality a naprostého idiotství. Nechceme-li zůstat intelektuálně příliš pozadu za citovanou opicí, měli bychom se snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je. Nebude to nijak snadné, protože lidé našeho kulturního okruhu jsou po dobu posledních dvou či tří století systematicky přesvědčováni o tom, že společnost, ve které žijí, je vrcholně rozumná.

 

Jan Keller – Nedomyšlená společnost

 

 

Zpráva o stavu země, kterou v loňském roce zpracovalo na zadání expremiéra Špidly Centrum pro sociální a ekonomické strategie UK FSV, obsahuje jasné poselství: česká společnost stojí na důležité křižovatce. Text materiálu se mj. dotýká obecně sdílené hodnotové orientace obyvatel, kvality demokracie, vzdělanosti a životního prostředí i ekonomických aspektů. Jeho závažnost je důvodem, proč jsme se rozhodli věnovat mu prostor na stránkách našeho časopisu. Druhou pohnutkou je vědomí, že ve skutečnosti nejde jen o společnost českou a o konkrétní politické a hospodářské kroky její reprezentace. V pozadí naší citace stojí mnohem obecnější otázka po příčinách krize euroatlantické civilizace a po její podobě v éře globalizace.

Společenské změny v roce 1989 byly neseny určitou euforií obyvatel, ale tehdejší společenská soudržnost vzala záhy za své, konstatuje zpráva. Každodenní úsilí věnované uspokojování parciálních individuálních i společenských zájmů – spolu se vzrůstající nezaměstnaností a absencí sjednocující vize – podle autorů postupně vyústily v „nový typ sociální a morální krize české společnosti“ (str. 6 a 15). Společenská dezintegrace se projevuje v kriminalitě, korupci, konzumaci alkoholu a dalších drog, dále agresivitou, vysokou mírou xenofobie a lhostejností.

Zpráva připomíná nutnost investic do kvality lidského potenciálu. České školství má podle studie stále znaky industriální doby a připravuje levnou pracovní sílu. Jen necelých devět procent populace má vysokoškolské vzdělání, struktura studijních oborů je nedostatečná. Vzdělanost české populace „neodpovídá požadavkům doby“ (str. 17). Zrušení ústavů Akademie věd v první polovině devadesátých let má neblahý vliv na aplikovaný výzkum, velkým problémem je neutěšený stav knihoven. Autoři volají po vytvoření většího množství různých vzdělávacích nabídek a takového společenského klimatu, které by více motivovalo občany k iniciativě, individuální odpovědnosti za své schopnosti a znalosti a k celoživotnímu učení.

Současná doba přinesla podle studie nejen tendenci k destabilizaci rodiny, ale zasáhla v celé šířce hodnotovou orientaci společnosti. Změna je pozvolná, takže stále je rodina vysoce ceněna. Stejně tak zdraví – a význam přátelství a volného času dokonce vzrůstá. Na druhé straně se zejména u mladých lidí prosazuje hedonismus; konzumní orientace má však kořeny již v předtransformační éře. Výskyt různých protikladných tendencí ukazuje spíše na jakousi dezorientaci: „Pro současné hodnotové orientace převažující v české společnosti je příznačná nevyrovnanost, nestabilnost a časté spojování protichůdných hodnot“ (str. 12).

Hodnotová dezorientace se projevuje i v přístupu k životnímu prostředí. Výrazným impulsem politických změn byla jeho exploatace během komunistického režimu. V prvních transformačních letech patřila péče o životní prostředí mezi hlavní priority veřejnosti i politické reprezentace. Postupně se však situace začala obracet – klesaly výdaje na jeho ochranu i zájem obyvatel. Do popředí společenského zájmu se dostal ekonomický růst: „Péče o životní prostředí se postupně propadá ke konci první desítky preferencí“ (str. 22).

 

Kvalitu demokracie snižují pomalé a neefektivní soudy a malá vymahatelnost práva. Nízká je právní gramotnost občanů – ale i politiků a úředníků! Vážnou hrozbou volající po prevenci je vzájemné prorůstání politiky a hospodářských a mediálních kruhů.

 

Tolik úvodem ze zprávy. Ukázky z jejího textu se zmiňovanými problémy najdete níže. Stranou zůstanou ekonomické a bezpečnostní otázky, které se tolik nedotýkají filosofického zaměření našeho časopisu.

 

Zpráva o stavu země. Strategické volby, před nimiž stojí

 

UK FSV CESES, Praha, červen 2004

 

Zpracoval tým pracovníků a spolupracovníků CESES ve složení:

PhDr. Miloš Balabán, PhD., doc. Ing. Vladimír Benáček, CSc., Jiří Dienstbier, Ing. Jiřina Dienstbierová, PhDr. Pavol Frič, PhDr. Jana Marková, RNDr. Miroslava Mašková, CSc., prof. PhDr. Martin Potůček, CSc. MSc. (vedoucí autorského týmu), PhDr. Libor Prudký, Ing. Jan Přikryl, CSc., PhDr. Antonín Rašek, PhDr. Arnošt Veselý, PhD.

 

(Redakčně kráceno.)

 

OBSAH

 

1.  Stručné shrnutí 5

2.  Obecná charakteristika země z hlediska modernizace 9

3.  Klíčové problémy země, možnosti strategických voleb 11

3.1.  Lidé (populační vývoj, rodina, zdraví, hodnoty) 11

3.2.  Sociální soudržnost 14

3.3.  Společnost vědění 16

3.4.  Ekonomika a její institucionální rámec 19

3.5.  Životní prostředí 22

3.6.  Bezpečnost 23

3.7.  Vnější vztahy 25

3.8.  Vládnutí (veřejná politika a správa, politický systém, občanská společnost) 27

4.  Závěrem 31

5.  Summary 32

 

2.  Obecná charakteristika země z hlediska modernizace

 

(str. 9–10)

 

Výsledky analýz modernizace ve střední a východní Evropě zařazují ČR na okraj evropských modernizačních center a charakterizují ji jako polomoderní společnost, která se do této pozice dostala díky své totalitní minulosti. Dlouhá desetiletí se v ČR uplatňovala asymetrická varianta modernizace, v níž dosti těžkopádný rozvoj vědy a techniky doprovázela společenská stagnace, neboli, v porovnání s vývojem na Západě, sociální a politická demodernizace. Listopad 1989 v tomto směru sice znamenal zásadní zlom, ale výsledné efekty po patnácti letech nejsou zcela jednoznačné.

 

Pro modernizaci „polomoderní společnosti", jakou je ČR, bývá obvykle dobrým znamením, když se její obyvatelstvo společně s místními politickými elitami shodne v názoru, že je zapotřebí dohnat země, které jsou vpředu. Bohužel, na příkladu ČR lze ilustrovat, že tato shoda nemusí mít pro snižování náskoku vyspělejších zemí valný význam. Jak ukazují poznatky ze sociologických výzkumů i statistik makroekonomických ukazatelů, naše elity i veřejnost delší dobu souhlasně volají po dohánění Západu, ale pořád se nám to jaksi nedaří.

 

Naprostá většina elit i obyvatelstva chce modernizovat, ale zároveň konstatuje, že správný recept na dohnání Západu jsme zatím nevymysleli. Obecně dohánět v modernizační soutěži jiné země znamená buď přidat v tvořivém napodobování těch nejúspěšnějších, anebo si najít vlastní zkratku, tj. vynalézt jakousi „českou uličku" k prosperitě. Z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že značná část české veřejnosti se k napodobování západních vzorů staví dost rezervovaně a požaduje, aby politické elity přišly s vlastní vizí „modernizace českou cestou". Jinými slovy, chce, aby se elity ujaly vůdcovské role ve společnosti. Politické elity ale konkrétnější vizi budoucnosti, o kterou by stála většina obyvatelstva, zatím nebyly schopny nabídnout. Za to si od veřejnosti vysloužily různé hanlivé nálepky a notnou dávku nedůvěry. Podle značné části české veřejnosti naše elity nezápasí o odborné a morální vůdcovství, ale vyžívají se v kartelových smlouvách, zákulisních manipulacích a v korupční kolaboraci. Slušná vize dohánění Západu zatím chybí.

 

Navzdory tomu hledí veřejnost do budoucnosti optimisticky. Spontánně si vybudovala vlastní vizi moderní společnosti. Problém spočívá v tom, že tato vize se podobá představě sice dobře fungující, ale pořád spíše průmyslové společnosti „kouřících komínů" než postindustriální, informační (znalostní) společnosti, která se na Západě už delší dobu rozvíjí. Naše veřejnost chce dohánět minulost Západu, ale globalizovaná informační (znalostní) společnost ji moc nezajímá. To svědčí o dezorientaci občanů, o jejich zásadním nepochopení toho, oč vlastně v současné globální modernizační soutěži jde. Veřejnost dobře nechápe, co je v sázce současného stadia vývoje české společnosti. Navíc paradoxně čeká na „modernizaci shora". Očekává, že právě ten stát, který je podle ní ovládaný neschopnými elitami, zařídí, abychom náskok Západu dohnali. Naši občané si navíc vzájemně příliš nedůvěřují. Zůstávají v zajetí hluboce zakořeněného, ustrašeného oportunismu – jen se do ničeho nemíchat, aby se člověk nedostal do zbytečných problémů. Nevyvíjejí na elity potřebný tlak, aby soutěžily o realizaci vlastních vizí modernizace.

 

Zdá se tedy, že nám „ujel vlak" ani ne tak v technice, jako v perspektivním myšlení. Zaostáváme ve svých prioritách! Doháněním minulosti Západu Západ nedoženeme. Zatím to ale nikomu příliš nevadí. Hrozící „krize budoucnosti" zůstává z valné části nereflektována.

 

3.  Klíčové problémy země, možnosti strategických voleb

 

3.1.  Lidé (populační vývoj, rodina, zdraví, hodnoty)

 

Analýza

 

(…)

 

(Str. 12)

 

V transformačním období začaly působit nové faktory, které přispívají k oslabování postavení rodiny a k její destabilizaci. Na současnou nízkou úroveň plodnosti nepochybně působí pragmatické chování mladých lidí, kteří odkládají narození dětí a tím i vstup do manželství do vyššího věku pro nejen širší životní možnosti, ale i nepříznivé sociální a ekonomické podmínky pro zakládání a existenci rodin. Jde o konflikt vyšších nároků na uplatnění jednotlivců na trhu práce s nároky rodinného života při současném oslabení opěrné sítě péče o děti, dále negativně působí relativně vysoká nezaměstnanost mladých lidí a nedostupnost finančně únosného bydlení. Domácnosti s dětmi, a zejména osamělé matky, jsou častěji ohroženy chudobou než zbytek populace. Ve vytvoření nepříznivého populačního a rodinného klimatu se promítl i dosavadní postoj státu k populačnímu vývoji a k postavení rodin s dětmi ve společnosti. Téměř po celá devadesátá léta byl prosazován liberální názor, který podtrhoval individuální rozhodování o počtu dětí a době jejich narození bez aktivního působení státu a masivně byla preferována flexibilní pracovní síla bez ohledu na rodiny. Přes některá dílčí opatření nebyla zformulována taková rodinná politika, která by odpovídala novým podmínkám demografického chování a života rodin ve společnosti.

 

(…)

 

Transformace společnosti zasáhla i hodnotové orientace obyvatelstva, byť změna převažujících hodnot probíhá pozvolna. Vysoce jsou stále ceněny rodina, zdraví, práce, roste váha přátelství a volného času. Význam hodnot jako jsou kariéra, bohatství, uznání jinými, snaha vyniknout, ochota riskovat je v naší populaci stále malý. Ve srovnáních po r. 1990 se projevuje růst hedonismu, především u lidí do 30 let, který však začal už za minulého režimu. Pro současné hodnotové orientace převažující v české společnosti je příznačná nevyrovnanost, nestabilnost a časté spojování protichůdných hodnot. Na váze nabývají konzumní orientace, česká společnost rozhodně není postmaterialistická. Důležité je spojení hodnot „spoléhat se na sebe" s hodnotami odmítajícími cizince. Jde ojeden z nejvýmluvnějších projevů xenofobních orientací. Výrazné a trvalé odmítání etnických a kulturních odlišností signalizuje hrozbu konfliktu, který může být v budoucnu pro ČR určující; konfliktu mezi uzavírající se společnosti na jedné straně a nabídkou a požadavky hodnot otevřené, multikulturní Evropy na straně druhé. Vědomí solidarity je sice u nás dost vysoké, aleje často spojováno s rovnostářstvím a nacionalismem, tudíž také podporující uzavírání se vůči vnějším jinakostem.

 

(…)

 

3.2.  Sociální soudržnost

 

Analýza

 

(Str. 14–19)

 

Sociální a kulturní soudržnost je v soudobých rychle se měnících demokratických společnostech jednou z nejvážnějších otázek jak praktické politiky, tak společenských věd. Potíže s rozvíjením sociální soudržnosti vyplývají na prvém místě z toho, že není zcela jasné – jak v teorii, tak i praxi – co se přesně sociální soudržností rozumí. Na druhém místě je potíží skutečnost, že politika udržování a rozvíjení sociální soudržnosti nemůže být realizována resortním přístupem. Vyžaduje globální politický přístup, podle kterého je soudržnost ve společnosti podmínkou všech forem rozvoje. Bez určité míry sociální soudržnosti nemůže žádné společenství existovat. Ztráta sociální soudržnosti znamená také ztrátu jednoho ze zdrojů identity jedinců a skupin.

 

Pojem sociální soudržnosti je možno užít v dvojím smyslu. V prvém je chápán jako sociální kohese, tj .jako uspořádané, soudržné a nekonfliktní vztahy mezi jednotlivci v malých sociálních skupinách (rodina, sousedství) a mezi středně velkými sociálními skupinami a společenstvími (pracovní kolektivy, obce). Důležitou součástí sociální kohese je vzájemná důvěra. V druhém a širším pojetí se soudržností rozumí systémová sociální integrace, tj. stav relativního souladu a relativně nízké míry napětí a konfliktů mezi sociálními vrstvami, etnickými a náboženskými skupinami, pracovníky různých hospodářských sektorů, nositeli politické moci a občany, a také mezi územními jednotkami (městy, regiony). Součástí této systémové sociální soudržnosti je existence společné kultury a společných morálních a sociálních pravidel a rituálů. I zde je důležitou součástí této formy soudržnosti vzájemná důvěra.

 

Jak sociální kohese, tak i systémová sociální integrace jsou vždy vytvářeny mechanismy, které se postupně formovaly v různých historických obdobích. V české společnosti lze rozlišit následujících pět typů soudržnosti:

 

1. soudržnost vytvářená hodnotami a způsobem života tradičních společností,

2. soudržnost vytvářená klasickými procesy modernizace, se silným technokratickými a hierarchickými prvky,

3. soudržnost založená na zkušenosti obrany, tj. války, ale také pronásledování a diskriminace určitých skupin obyvatelstva v době komunistického režimu,

4. soudržnost založená na společných, převážně ekonomických zájmech po roce 1989 se formující kategorie hospodářských elit, podnikatelů a s nimi spojených politiků,

5. soudržnost opírající se o přístup k vědění a informacím a také postmateriálních orientací a individualismu.

 

Empirické analýzy vývoje české společnosti po roce 1989 ukázaly, že některé historicky vzniklé typy soudržnosti ztrácejí na významu a jiné naopak získávají význam větší.

 

Ze složek tradiční sociální soudržnosti zůstaly živé a poměrně silné tři: rodina, různé typy lokálního společenství a různé formy občanských sdružení. Soudržnost založená na klasické modernizaci se oslabila, zejména některé specifické prvky vzniklé v meziválečném období, např. silná loajalita českého obyvatelstva k novému samostatnému státu. Četné prvky této soudržnosti nadále působí, např. technokratická a byrokratická orientace, kulturní modernizace, sekularizace, ale také elementy moderní sociální politiky. Došlo k posílení obranného typu soudržnosti, tj. k poklesu loajality k vlastnímu státu, k politické a společenské pasivitě určitých sociálních vrstev hraničící se sociální anomií a lhostejností. Pouze v situacích přírodních a jiných katastrof (povodně apod.) se oživuje silná tradiční soudržnost zahrnující téměř všechny složky obyvatelstva. Mírně se posiluje exkluzivní a partikulární soudržnost nově vznikajících hospodářských, politických a mediálních elit, které zároveň mezi sebou soutěží a nemají velký zájem o potřebu širší základny sociální soudržnosti jako podmínky hospodářského a společenského rozvoje celé společnosti. Důsledkem je pozvolný růst marginalizace některých sociálních skupin. Pomalu roste význam soudržnosti opírající se o přístup k vědění a informacím, která představuje nový prvek odpovídající potřebám české společnosti v integrující se Evropě a v globalizujícím se světě.

 

Sociální soudržnost, která byla za státního socialismu držena při životě stále více jen jako umělý ideologický konstrukt, nemohla přežít zhroucení režimu v listopadu 1989. Nová soudržnost formovaná společnou vůli ke změně a nesená euforií ze změny poměrů, která ji vystřídala, nepřežila období přechodu společnosti k řešení rutinních otázek uspokojování diferencovaných sociálních zájmů. Důsledkem této nové diferenciace, spojené navíc s rostoucím počtem nezaměstnaných lidí, a nedoplňované dostatečně rychle novou soudržností, je nový typ sociální a morální krize české společnosti. Ta se projevuje řadou jevů sociální desintegrace, jakou je vysoký stupeň korupce, konzumu drog, ale i alkoholu, agresivitou v chování lidí, lhostejností vůči porušování pravidel, poměrně vysokou kriminalitou a poměrně vysokým stupněm xenofobie. Tato krize je ale v české společnosti mírnější než v jiných transformujících se společnostech střední a východní Evropy. Tato situace vyžaduje formování obecné strategie směřující k posílení sociální soudržnosti.

 

Strategické volby

 

Hlavním strategickým směrem, obecně vyjádřeným, by měla být podpora soudržnosti opírající se o přístup k vědění a informacím, kombinovaná s prvky tradiční soudržnosti a s modernizovaným sociálním státem. Soudržnost opírající se o přístup k vědění a informacím bude znamenat odklon od soudržnosti průmyslových společností vyznačujících se formálními, hierarchickými a byrokratickými strukturami a v mnoha případech sociální anomií, relativismem a nadměrným individualismem; bude posilovat myšlenku člověka jako sociální bytosti a schopnost společnosti k sebeorganizaci.

 

Tato nová soudržnost činí tradičně chápané role státu, komunity a rodiny pro udržení sociální soudržnosti nedostatečnými, ne-li neúčinnými. Bude především posilovat uznání teritoriální, etnické, rodinné a náboženské identity individua. Soudržnost a řád společnosti nebude možné v budoucnosti udržet pouze nástroji formální moci, vnějších pravidel, hierarchie a konformity. Sociální soudržnost se bude stále více opírat o internalizovaná pravidla a normy chování, čili o důvěru. Nebude to snadný proces, ale má-li se česká společnost vymanit z nynější krize, bude zcela nezbytný.

 

Nová soudržnost musí zahrnovat některé složky soudržnosti vzniklé v tradičních společnostech zdůrazňujících komunitní typy sociální kohese. Patří sem stabilizace rodiny, i když nikoliv pouze v její obvyklé podobě. Pojem rodiny – od slova rodit, rod – bude nutno chápat šíře než dosud a tomu se musí přizpůsobit i soudobá rodinná politika a právní systém. Neméně důležitá bude pro stabilizaci celé společnosti politika udržení soudržnosti lokálních společenství, zejména obcí a regionů. Oživení tradic regionalismu a moderního lokálního patriotismu je jednou z cest k dosažení tohoto cíle.

 

K posílení nového typu sociální soudržnosti bude zapotřebí použít následujících nástrojů veřejné politiky:

 

1. Základním referenčním rámcem by měla být Evropská unie a realizace Lisabonské strategie.

2. Na národní úrovni posílit adekvátní, ucelené a efektivní formy veřejných politik, promyslet především funkčně účinnou dělbu práce mezi vládou, regiony a obcemi.

3. Důležitým prvkem ovlivňujícím efektivitu boje se sociální nesoudržnosti, čili se sociálním vyloučením bude rozsah a kvalita sociální komunikace a s ní související kultura řešení vznikajících konfliktů a sporů, úroveň sociálního dialogu o otevřených sociálních problémech a o jejich možném řešení.

4. Nezbytné bude udržet, případně posílit sociální soudržnost přerozdělováním zdrojů prostřednictvím soustavy daní a veřejných rozpočtů. Sociální stát bývá tradičně chápán jako institucionální zprostředkovatel sociální pomoci tam, kde se jedinci nebo rodiny dostávají do obtížné sociální situace a nestačí na její řešení. Především vzhledem k populačnímu vývoji a k vývoji na trhu práce existující instituce sociálního státu mnohdy zaostávají za proměnami potřeb lidí. I když česká sociální politika v zásadě ve zkoušce ohněm dané společenskou a ekonomickou transformací obstála, je zřejmé, že dostatečně nenaplňuje roli aktivizace lidí k tomu, aby (pokud to jde) nacházeli sami řešení svých problémů, ani roli dlouhodobého investora do kvality lidského potenciálu země (jak předpokládá Sociální doktrína ČR).

 

5. Zároveň s touto zodpovědností státu a jiných veřejných institucí bude novou soudržnost zajišťovat stimulace individuální aktivity a zodpovědnosti jednotlivců, a to jak na trhu práce, tak v jiných oblastech. K tomu musí být vytvářeny vhodné právní a ekonomické předpoklady. V nejbližší budoucnosti se země bude muset vypořádat s restrukturalizací trhu práce, a to s ohledem na odvětvovou strukturu (posílení sektoru služeb), regionální disproporce (regionálně odlišná nezaměstnanost) a demografické změny (flexibilní formy zaměstnávání rodičů a starších lidí, celkově individuálnější přístup k zaměstnancům a uchazečům o zaměstnání). Důležitým faktorem bude aktivní (iniciativní) a odpovědný přístup lidí k vlastnímu životu.

6. Penzijní systémy představují institucionální způsob, kterým společnosti zajišťují solidaritu výdělečně činných s těmi, kteří si pro věk nebo invaliditu již nemohou vydělávat na živobytí prací. V ČR dosud došlo jen k dílčím úpravám soustavy starobních penzí, její reforma je však především pro stárnutí populace, ale i změn povahy práce, způsobu života i struktury ekonomiky, naléhavá. Nutným (a dosud nenaplněným) předpokladem toho, aby mohla být přijata a realizována, je dosáhnout základní shodu o jejím obsahu a charakteru napříč politickým spektrem. To představuje zadání pro politiky, především pro vedoucí představitele parlamentních politických stran.

7. Posílení sociální soudržnosti v novém pojetí nebude možné bez spoluúčasti občanské společnosti, tedy neziskových organizací jakožto svébytného zprostředkovatele. Vedle státu, jiných veřejných institucí a individuální a rodinné angažovanosti, bude občanská společnost třetí kategorií aktérů posilujících sociální kohesi i systémovou integraci budoucí české společnosti.

 

3.3.  Společnost vědění

 

Analýza

 

Znalostní společnost je velmi těžké vymezit. Nejde o jednoznačně definovaný ideální stav společnosti někde v budoucnosti. Nikdo přesně neví, jak taková rozvinutá znalostní společnost bude vypadat. Víme však, že to bude společnost, kde zásadní roli ve vytváření ekonomické prosperity budou mít procesy spjaté s věděním: učení, tvorba vědění a kreativita, rozšiřování vědění (zejména za pomoci nových informačních technologií), aplikace vědění a inovace.

 

Objevy a inovace však vznikají často nepředvídaně. Originalitu, tvořivost, inovativnost či podnikavost nelze nařídit shora. Proto není možné definovat znalostní společnost staticky – např. říci, že nastává od určitého počtu vysokoškoláků v populaci, připojení na internet nebo pracovníků ve výzkumu a vývoji. To jsou pouhé indikátory vědomostních procesů, které ve společnosti a ekonomice probíhají.

 

Ačkoli samotné vědomostní procesy jsou do značné míry spontánní, probíhají však v určitém legislativním, ekonomickém, sociálním a kulturním prostředí, které může zdravý chod vědomostních procesů podporovat, nebo naopak brzdit. Jednou ze zvláštností znalostní společnosti je právě to, že vyžaduje nový typ veřejné politiky zaměřující se na vytváření podmínek pro zdravé vědomostní procesy a odstraňuje bariéry, které tyto procesy dusí.

 

České školství stále vykazuje znaky industriální éry – masovou a relativně krátkodobou přípravu laciné pracovní síly. Česká vzdělávací soustava má podobu pyramidy: široká základna, ale ostrá špička. Na počátku života se v ČR vzdělávají téměř všichni a žáci se v mezinárodních srovnáních výsledků v přírodních vědách (a částečně i v matematice) vedou velmi dobře. Na středním stupni je to již horší průměr, což je dáno zejména nízkým podílem žáků na gymnáziích, kde studuje pouze 17% mladých lidí, což je ve srovnání se zeměmi OECD vůbec nejméně (průměr asi 50%). Skutečný neuralgický bod nastává v terciárním vzdělání, které stále nenabízí dostatek příležitostí, což je dáno i nedostatečnou strukturací studijních oborů (nedostatek kratších – bakalářských – oborů). Jsme značně pod průměrem EU (15) v podílu populace ve věku 25–64 let s terciárním vzděláním i v její účasti na celoživotním učení. Podle posledního sčítání lidu je v naší dospělé populaci (starších 15 let) pouze 8,9 % lidí s vysokoškolským vzděláním!

 

Výzkumy také ukázaly, že nerovnosti v mezigenerační reprodukci vzdělání jsou v ČR daleko vyšší než v zemích EU. V ČR má dítě z rodiny se základním vzděláním téměř devětkrát menší šanci dostat se na vysokou školu, než dítě z vysokoškolské rodiny (v zemích EU je tato pravděpodobnost jen asi 3,7krát menší). Vzdělávací soustava se na tomto výsledku podepisuje dvojitou selekcí – na víceletá gymnázia (již v jedenácti letech) a na vysoké školy.

 

Obecně řečeno česká populace je sice vzdělaná, ale toto vzdělání neodpovídá požadavkům doby. Patříme mezi země s největšími rozdíly mezi řešením praktických a „akademických" úloh. Čím více se sledují praktické dovednosti, tím horší výsledky žáci dosahují. Vinen je vzdělávací systém, který přispívá k odtržení „akademického" a „praktického pohledu na svět". Naším největším problémem je práce s delším textem, zodpovídání otázek, na něž nelze odpovědět rutinním způsobem, a řešení praktických problémů. Nedostatečné jsou i jazykové kompetence – pouze 22 % dospělé populace v ČR je s to konverzovat v angličtině.

 

Přes oficiální ujištění a proklamace stojí české školství na okraji zájmu. Bylo zpracováno velké množství návrhů reforem, které se většinou vůbec nerealizovaly. V jádru neschopnosti skutečné akce je víra, že náš vzdělávací systém je v zásadě dobrý a žádné podstatné reformy nepotřebuje (snad kromě zvýšení platů učitelů).

 

Hlavní neduhy podpory výzkumu, vývoje a inovací lze v ČR shrnout takto:

Nedostatek finanční podpory výzkumu a vývoje (VaV) – ČR zaostává za rozvinutými zeměmi ve výši podpory VaV ze státního rozpočtu i ze soukromých zdrojů a je zde prakticky nulová nepřímá podpora VaV, která vede ke stále snižujícím se výdajům na podnikový VaV. Velké a střední firmy vynakládaly na výzkum a vývoj v letech 1996–1998 1 až 2 % svého ročního obratu, zatímco v zemích EU je to 4 až 10%. Přes významné pozitivní změny v posledních letech je systém financování VaV stále ještě příliš rozdrobený a málo orientovaný na podporu klíčových směrů rozvoje společnosti a ekonomiky.

 

Podpora neorientovaného základního výzkum na úkor výzkumu aplikovaného a orientovaného (pouze základnímu výzkumu je určena institucionální podpora, která představuje nadpoloviční část státní podpory) dále komplikuje značné oslabení aplikovaného výzkumu nešťastnou privatizací výzkumné základny průmyslu a zrušením většiny ústavů Akademie věd, orientovaných na tuto oblast (v prvé polovině 90. let).

 

Nízká produkce vynálezů – ve srovnání se zahraničím nízký počet výsledků aplikovaného výzkumu – technologií, prototypů, poloprovozů, ověřených technologií a patentů. Úzce to souvisí s hodnocením výsledků výzkumu výlučně podle bibliografických údajů (citační analýza, přednášková činnost). Většina akademických institucí (i poskytovatelů) nebere při hodnocení výsledků zřetel na přihlášené patenty, prodané licence či jiné formy spolupráce s realizační sférou. Obecně pak existuje jen malý tlak na návratnost vložených prostředků, který lze dokumentovat mimo jiné tím, že v posledních letech rostla podpora mnohem rychleji než počet výsledků.

 

Neefektivní systém podpory inovačních firem, založených na realizaci výzkumných výsledků (označované jako „spin-off" nebo start-up firmy). Ve většině případů podnikají ve vědeckotechnických parcích firmy výrobní, postrádající inovační charakter. Naopak poté nedostačuje finanční podpora začínajícím firmám a nedostává se rizikového kapitálu. Akademické instituce mají velmi omezenou možnost zakládat dceřiné firmy a vkládat do nich hmotný i nehmotný majetek. K tomu přistupují mentální zábrany potenciálních podnikatelů, nyní pracovníků VaV.

 

Pokud porovnáme inovační profil ČR s EU(15) tak výrazně pod průměrem je ČR v těchto aspektech: absolventi přírodních a technických oborů (v % populace 20–29 let), patentové přihlášky u Evropského patentového úřadu (na mil. obyvatel), výdaje na inovace ve zpracovatelském průmyslu (v % tržeb), výdaje na inovace ve službách (v % tržeb), využití internetu (domácnosti a malé a střední podniky), zaměstnanost v technologicky náročných službách, veřejné výdaje na výzkum a vývoj (v % HDP). Nadprůměrné postavení dosahujeme pouze v zaměstnanosti v technologicky náročných zpracovatelských odvětvích a ve výdajích na informační a komunikační technologie (v % HDP).

 

Informační infrastrukturu lze vybudovat relativně snáze a v kratším čase než lidský kapitál. Zatímco v mnoha indikátorech rozvoje lidských zdrojů je ČR na chvostu zemí OECD (přístup k terciárnímu vzdělávání, podíl HDP na školství atd.), v míře investic do informačních a komunikačních technologií je ČR nad průměrem zemí OECD i EU. Na straně druhé počet připojení k internetu v domácnostech je výrazně pod průměrem EU.

 

Snad největším problémem je stav knihoven. V ČR neexistuje jediná skutečně akademická knihovna srovnatelná se západními. Studenti, ale i mnozí výzkumní pracovníci, tak nemají přístup k nejnovějšímu vědění, obsaženému především v odborných časopisech, na internetu nedostupných (resp. dostupných jako placená – a drahá – služba).

 

Strategické volby

 

Panuje takřka dokonalá shoda, že pro řešení uvedených problémů je zapotřebí učinit podporu vzdělání, výzkumu a vývoje absolutní prioritou. Avšak není mnoho těch, kteří postřehli, že nová éra vyžaduje i nový způsob této podpory. Místo přímé podpory a kontroly se začíná rodit nový a mnohem obtížnější úkol: vytvořit takové prostředí, kde je nejrozumnější individuální volbou učit se, investovat do svých schopností, být tvořivý a snažit se využít dostupného vědění k tvorbě svého i společenského bohatství.

 

V první řadě je to prostředí, které doslova vtahuje občany všech generací, profesí a kvalifikací znovu a znovu do vzdělávání. Jde o to vytvořit dostatečný počet relevantních a rozmanitých vzdělávacích nabídek a motivovat občany, aby je využili. Je třeba nabídnout mnohem více vzdělávacích příležitostí, a to zejména ve všeobecně vzdělávacích programech středních škol a na terciární úrovni. Tato nabídka musí být mnohem diferencovanější než doposud a důsledně strukturovaná do tří cyklů (bakalářský, magisterský, doktorský). K vzbuzení zájmu o vzdělání na straně příjemců i poskytovatelů existuje mnoho přímých i nepřímých nástrojů: změna kurikula k pěstování širších kompetencí uplatnitelných v praktickém životě a motivujících k dalšímu učení, úprava platového ocenění podle dosažené kvalifikace, daňové zvýhodnění firem, které investují do dalšího vzdělání svých zaměstnanců, individuálnější přístup k žákům atd.

 

Za druhé je třeba násobně zvýšit prostředky vydávané společností na celoživotní učení, tvorbu nových poznatků a jejich aplikaci. Je potřeba zvýšit podporu vzdělávání, výzkumu a vývoje z veřejných zdrojů. Zakládání spin-off firem by velmi prospěla podpora rizikového kapitálu. Už teď je jasné, že veřejné rozpočty ani těch nejbohatších zemí prostě nemohou poskytnout dostatek prostředků na rozvoj společnosti vědění. Je třeba přijít s dalšími neveřejnými zdroji, jako je zavedení sociálně únosného školného i na veřejných vysokých školách a motivovat příliv prostředků do VaV ze soukromého sektoru daňovými úlevami.

 

Za třetí je třeba budovat prostředí, kde se oceňuje iniciativa. V současnosti je většinou lepší sledovat prošlapané cesty než přicházet s vlastními nápady a realizovat je. Je potřeba podporovat školy diferencovaně podle jejich kvality. Zelenou by měly dostat instituce, které mají pro studenty vysokou přidanou hodnotu, zatímco instituce „pasivní" by bez ohledu na jejich typ či tradici být podporovány neměly. Ve výzkumu a vývoji by se měl klást větší důraz na kvalitu a dosažené výsledky a více podporovat odvážné a náročné projekty.

 

3.5.  Životní prostředí

 

Analýza

 

(Str. 22–23)

 

Životní prostředí ČR bylo a dosud je poznamenáno čtyřicetiletou socialistickou orientací naší ekonomiky na energeticky a surovinově náročný průmysl („zprůmyslněno" bylo i zemědělství v procesu kolektivizace a následné intenzifikace výroby). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo životní prostředí na území ČR (resp. Československa) poškozeno až devastováno nejen lokálně, ale i regionálně (zejména severní Čechy, Ostravsko).

 

Devastace životního prostředí byla jedním z faktorů, které diskreditovaly komunistický režim a ukazovaly jeho neživotaschopnost. To umocňovalo zamlčování a bagatelizace těchto jevů představiteli režimu. Při absenci zpětné vazby jsme reálně v péči o životní prostředí zaostali za vyspělými zeměmi o 20–30 let.

 

Po listopadové revoluci byla péče o životní prostředí podle průzkumů veřejného mínění jednou ze dvou či tří hlavních priorit společnosti (na počátku roku 1990 byla péče o životní prostředí dokonce na prvním místě). V letech 1990–92 byla péči o životní prostředí proto věnována značná pozornost. Bylo přijato 14 environmentálně orientovaných zákonů, byla budována institucionální složka péče o životní prostředí (zřízení Ministerstva životního prostředí a Federálního výboru pro životní prostředí, vyhlášení nových velkoplošných chráněných území apod.) a výdaje do oblasti životního prostředí překračovaly 2% HDP.

 

V polovině 90. let se začaly výdaje do oblasti životního prostředí snižovat. Byl to jeden z důsledků klesajícího zájmu o životní prostředí. Prioritní se pro společnost stal rychlý ekonomický růst, ale následně se do popředí pozornosti dostávaly také negativní průvodní jevy – kriminalita, nezaměstnanost aj. Péče o životní prostředí se postupně propadá ke konci první desítky preferencí. Vláda odmítla zavést v soustavě daní sedmou, ekologickou (resp. environmentální) daň, nebyl přijat žádný nový zákon v oblasti životního prostředí, naopak narůstaly tlaky na zmírnění (novelizaci) některých již přijatých zákonů (např. EIA– hodnocení vlivů na životní prostředí). Ministerstvo životního prostředí přišlo o některé klíčové kompetence (např. v oblasti územního plánování).

 

Po roce 1998 vlády sice opět deklarovaly, že budou prosazovat ekologicky a sociálně citlivý ekonomický rozvoj. Po šesti letech lze nicméně reálné výsledky hodnotit jako rozporuplné. K hlavním nedostatkům např. patří:

 

• nedostatečné zakotvení udržitelného rozvoje v legislativě, resp. jeho úplné ignorování v Ústavě ČR;

• absence vládou přijaté (či alespoň prodiskutované) strategie udržitelného rozvoje ČR, a to 12 let po konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro, ze které tento závazek vyplynul;

• absence příprav implementačního, resp. akčního plánu udržitelného rozvoje;

• nerespektování vzájemných vztahů mezi environmentálními, sociálními a ekonomickými problémy a rezignace na jejich komplexní řešení;

• přetrvávající orientace na jednostranný ekonomický růst a z toho vyplývá i přetrvávající orientace průmyslových odvětví na energeticky náročné činnosti;

• pokles finančních prostředků věnovaných na péči o životní prostředí;

• podceňování významu mezinárodních aktivit (např. oblast environmentálně orientovaných rozvojových projektů);

• přetrvává nízký kredit Ministerstva životního prostředí ve společnosti a neuspokojivé postavení v soustavě centrálních orgánů.

 

Celkově lze říci, že v některých složkách životního prostředí (především ovzduší a povrchové vody) docházelo v období 1996–2004 ke zlepšení, i když pomalejším tempem než v první polovině 90. let. V mnoha dalších oblastech však situace stagnovala, nebo se zhoršovala (negativní aspekty individuální automobilové dopravy, podíl na tzv. globálních envi-ronmentálních problémech, přetrvávající ohrožení lesních porostů kvůli starým zátěžím, vodní a větrná eroze v zemědělství, problematika odpadů, včetně nebezpečných odpadů atd.). V mnoha rozhodnutích je zřetelný styl myšlení 70.–80. let, kdy „velké" rovnalo se „efektivní" a „pokrokové" (např. nedávno přijatá vládní energetická koncepce).

 

Strategické volby

 

Zachování a zlepšování kvality ŽP je žádoucí kvůli kvalitě života obyvatel ČR, aleje důležité také pro rozvoj hospodářství a ekonomickou prosperitu (např. turistický ruch je ve světě dnes nejsilnějším hospodářským odvětvím a právě zde má ČR díky svému kulturnímu a přírodnímu dědictví řadu silných stránek).

 

Hlavní strategické volby bude žádoucí orientovat na:

- zavedení ekologických daní a prosazení ekologické daňové reformy (povede k šetrnějšímu využívání přírodních zdrojů, k zavádění efektivních a úsporných technologií v podnicích i domácnostech a k podpoře zaměstnanosti)

- zvyšování ekologické gramotnosti obyvatel (školní i mimoškolní výchova a vzdělávání) dobudování institucionálního a právního rámce péče o ŽP (např. zřízení Výboru pro udržitelný rozvoj, příp. životní prostředí v Poslanecké sněmovně a v Senátu), posílení kompetencí Ministerstva životního prostředí, zejména v oblasti územního plánování, posílení možností občanů zasahovat do rozhodovacích procesů).

 

3.8.  Vládnutí (veřejná politika a správa, politický systém, občanská společnost)

 

Analýza

 

(Str. 27–30)

 

Ústavněprávní systém, právo a jeho vymahatelnost. Ústava ČR zaručuje demokratický charakter státu. Její součástí je i Listina základních práv a svobod občanů, základ koncipování a realizace mnoha veřejných politik dotýkajících se životních podmínek občanů. Fungování země významně závisí na kvalitě práva. Bohužel se kriticky a chronicky nedostává odpovídajících personálních a odborných kapacit pro legislativní tvorbu. Kvalita navrhovaných zákonů se tudíž velmi různí, u zákonů obecnějšího dosahu pokulhává meziresortní koordinace jejich přípravy. Zákony se připravují a přijímají často ve spěchu. To vede k nutnosti následných novelizací: Zákon o živnostenském podnikání byl od svého přijetí v roce 1991 novelizován 61x, Zákon o daních z příjmů od roku 1992 55x. Soudy fungují pomalu a nepříliš efektivně: průměrná délka soudních řízení u okresních soudů ve věcech občanskoprávních činila v roce 2003 771 dnů, u krajských soudů a Městského soudu v Praze ve věcech trestních 757 dnů a ve věcech obchodních dokonce 1420 dnů. Vymahatelnost právaje tudíž nepřípustně nízká. I právní gramotnost občanů, politiků a úředníků je nedostatečná.

 

Politický systém. V ČR funguje pluralitní systém politických stran a viditelné jsou i aktivity občanské veřejnosti. Politický systém se však usazuje a tříbí jen velmi zvolna a stále se potýká s mnoha deficity. Jedním z úspěchů je postupná krystalizace a stabilizace politických stran. Jejich jádro tvoří čtyři až pět poměrně zřetelně vymezených subjektů. Dosud se ovšem nepodařilo zprůhlednit režimy jejich financování. Handicapem českých politických stran (s výjimkou těch, kterým se podařilo „přežít" z předlistopadových dob) je také úzká (a stále klesající) členská základna, která nezdravě omezuje výběr současných i budoucích politických elit. Lze identifikovat průnik stranicky nominovaných kádrů do státního aparátu na všech úrovních veřejné správy. To ztěžuje stranicky neutrální výkon státní správy a nahrává klientelismu a korupci.

 

Vztah zastupitelské, participativní a přímé demokracie. Formování institucí reprezentativní demokracie bylo v zásadě úspěšné. Totéž nelze říci o komplementárních institucích demokracie participativní a přímé. Nejrůznější formy zapojování občanů do veřejného života (účast občanského sektoru na přijímání a realizaci politických rozhodnutí, organizování veřejných diskusí, slyšení, petiční akce) se začaly šíře uplatňovat až na přelomu 20. a 21. století. Zákon o referendu nebyl dodnes přijat.

 

Veřejná správa. Potřebná reforma veřejné správy byla po mnoha odkladech zahájena až v roce 1999. Jejím obsahem se stala přestavba veřejné správy, zahrnující reformu obecní a krajské samosprávy, reformu centrální a územní státní správy, regulatorní reformu, právní úpravu státní služby, systém vzdělávání ve veřejné službě a dotvoření správního soudnictví. Po dlouhých průtazích byl přijat zákon o státní službě. Pozornost se soustředila především na ustavení nových samosprávných územních celků – krajů. Regionální článek řízení ovšem zatím nemá dostatečnou možnost aktivně formulovat, obhajovat a uspokojovat oprávněné zájmy regionů. Mezitím se začíná rozbíhat reforma ústřední státní správy a v budoucnu se počítá i s novou organizací státní správy na úrovni pověřených obcí.

 

Prostor pro obhajobu práv občanů ve vztahu k veřejné správě otevřelo ustavení institutu ombudsmana, k němuž došlo s velkým zpožděním až v roce 2000. Mezitím rozvíjely činnost mnohé neziskové organizace, zaměřující se na problematiku specifických práv různých sociálních skupin, především invalidů, dětí, žen a Rómů. Ve vztazích mezi veřejnou správou a občanským sektorem jednoznačně dominuje vztah spolupráce. Bez formálních pravidel upravujících tuto spolupráci se však neziskové organizace ocitají stále spíše v roli prosebníků než rovnoprávných partnerů.

 

Dosavadní podoba vládnutí neumožňuje hledat a nalézat společně sdílenou představu žádoucí budoucnosti země, vede k hazardování se značnými potenciály jejího rychlejšího rozvoje, omezuje možnosti její modernizace.

 

Strategické volby

 

Jak vzhledem k nedostatkům současné podoby veřejné politiky a správy, tak i s ohledem na měnící se potřeby lidí existuje mimořádný prostor k výraznému a systematickému zdokonalování vládnutí.

 

Základním předpokladem žádoucího obratu bude především výrazné posílení strategické dimenze řízení země. Reálné uplatnění strategického řízení v činnosti státu si ovšem vyžádá i vytvoření dostatečných organizačních, analytických a prognostických kapacit na úrovni ústřední státní správy, které dnes naprosto neodpovídají potřebám. Druhou inovaci představuje harmonizace vazeb a dělby práce legislativní, exekutivní a soudní složky veřejné moci, případně jejich doplnění posílením složky nezávislé kontroly. Úvahy lze vést například o zpřesnění pravomocí prezidenta republiky a způsobu jeho volby, o úpravě způsobu voleb do Poslanecké sněmovny na základě poměrného zastoupení doplněného většinovými prvky (především výrazným zmenšením volebních obvodů), o klouzavém mandátu poslanců, o postavení Senátu, který by mohl být nově definován v těsnější vazbě na nově vzniklé kraje.

 

Třetím úkolem do budoucna je hledat nejlepší způsoby současného uplatňování přístupů reprezentativní, participativní a přímé demokracie. Sociální zájmy jsou dnes natolik strukturované a změny podmínek života lidí natolik rychlé, že každý dílčí systém reprezentace zájmů zaostává za potřebami doby. Dosud převažující důraz na reprezentativní demokracii bude žádoucí doplňovat o demokracii participativní (spjatou s činnostmi občanského sektoru a aktivitami občanů samotných) a demokracii přímou (uplatnění referenda, užití elektronických forem vyjadřování a uplatňování zájmů apod.). Zahrne přípravu volebních pravidel, které umožní volbu nezávislých kandidátů na všech úrovních (včetně centrální), profesionální přípravu politiků na rozvíjení spolupráce s občanskou společností a jejími představiteli a posilování kultury veřejného dialogu a kooperativních strategií při hledání obecně přijatelných řešení společenských problémů. S tím souvisí i právní úprava lobbingu.

 

Čtvrtý proud inovací by měl být zaměřen na posílení věcného, obsahového zaměření politik (a diskusí o nich). Dosud převažuje orientace na technologickou stránku delegace a výkonu politické moci, ke škodě věci nejsou zevrubně diskutovány, připravovány a účinně realizovány nejrůznější veřejné politiky a strategie vázané na sledování uznaných veřejných zájmů, na lepší uspokojování diferencovaných potřeb lidí.

 

Dále bude třeba systematicky posilovat kapacity veřejné politiky a správy, zlepšovat a obohacovat jejich funkce, zvyšovat jejich schopnost rychle reagovat na měnící se životní podmínky a potřeby lidí. Začne působit generální ředitelství ústřední státní správy s jednotnou kádrovou politikou napříč jednotlivými ministerstvy, bude přijat kariérní řád, ustaven systém kariérního vzdělávání. Hlavním motorem přestavby obecní struktury se má stát ekonomická motivace obcí ke slučování správních činností.

 

Šestým nositelem inovací by měly být samotné politické strany. Jejich role v politickém systému země je významná, někdy klíčová. Zatím se jim ovšem nepodařilo přesvědčit většinu občanů o své připravenosti na odpovědné plnění této jejich úlohy. Značné rezervy existují v nedostatečném politickém vzdělávání členů i nečlenů, v programové tvorbě, v režimech vnitřního řízení stran, v jejich personální politice, v deficitech vnitrostranické demokracie, komunikace a spolupráce s veřejností i s odborníky.

 

Sedmou, ale rozhodně nikoliv méně významnou úlohou je prevence prorůstání světa politiky, ekonomiky a médií. V,důsledku mnoha institucionálních nedodělků (či dokonce bílých míst) v našem právním řádu byla u nás nedávná minulost ve znamení personálního propojování části hospodářských, politických a mediálních elit. Pokud nejsou vytvořeny robustní a kontrolovatelné způsoby, jak tomuto propojování zabránit, dostává se dříve nebo později celá ekonomika a společnost do područí klientelismu a korupčních praktik. K naléhavým úkolům veřejné politiky tudíž patří regulatomí reforma vedoucí k lepšímu vymezení pravomoci a odpovědnosti správních orgánů, účinná regulace finančních trhů, financování politických stran a volebních kampaní či posílení transparentnosti zadávání veřejných zakázek na všech úrovních veřejné správy.

 

Rostoucí role médií ve formování politického dialogu a zprostředkování zájmů vyžaduje trvalé rozvíjení vhodného právního i finančního rámce pro fungování veřejnoprávních médií (médií veřejné služby) i soukromých médií tam, kde by mohlo dojít k ohrožení rovného přístupu občanů k zájmově nezkresleným informacím. V úvahu připadá i vytvoření zábran potenciálního zneužití soukromých médií jejich vlastníky v politickém boji. Všichni by měli počítat s tím, že tam, kde je porušen zákon, následují trestní postihy viníků.

 

Nezkrácené znění viz URL:< http://ceses.cuni.cz/CESES-20-version1-sesit04_06_potucek.pdf >.


 
 www.filosofie.cz