Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/II/2005 - Winter 2005

Oheň: Pohyby života II (článek)

Autor: Zuzana Svobodová
Abstract: This article attempts to present a multiple-view capturing of natural experience, which it demonstrates on the example of perceiving elemental manifestation of fire. The paper further expands the ideas contained in the author’s article featured in the previous edition of the Paideia journal and called Zakrytost a odkrývání: Pohyby života (I) (Covertness and unveiling: Life Motions – I). The spontaneity of elements is not here to be isolated as sterile or made safe, nor does it deserve to be treated with indifference or slight. If concern for the whole is to be manifested, on the path leading towards the greatness of FYSIS it is possible to draw on the overflowing spontaneity of the transforming, unlimited subject (HYPOKEIMENON) of the vital force. As a symbol of life, purity and transformation, fire is able to address the seeking ones and present them with „warmth“ and the notion of home as well as of pan-human homelessness.

 

Pokus o nejednoznačné zachycení přirozené zkušenosti na příkladu vnímání živelného projevu ohně. Příspěvek volně navazuje na autorčin článek v předcházejícím čísle časopisu Paideia nazvaný Zakrytost a odkrývání: Pohyby života (I). Spontaneita živlů si nežádá sterilní, bezpečnou izolaci, ani nezasluhuje lhostejnou nevšímavost, přehlížení. Má-li být projevena péče o celek, pak je možné na cestě k velikosti FYSIS čerpat z dávající se živelnosti proměňujícího, neomezeného podloží (HYPOKEIMENON) živého. Jako symbol života, čistoty a proměny má oheň schopnost oslovit hledajícího a obdarovat jej „teplem“ a tušením domova i všelidského bezdomoví.

 

 

Kde je cesta k obydlí světla?

Kde má své místo temnota?

Můžeš je vykázat do jejich hranic?

Máš ponětí o stezkách k jejich domovu?

(Jób 38,19n)

 

I já půjdu, pracovník osamělý,

k příbytkům kouře stoupajícího…

(Otokar Březina – z básně Ranní modlitba, ze sbírky Svítání na západě, 1896)

 

Světlo, plamen, jiskra, oheň patří mezi fenomény, ke kterým se lidská mysl v průběhu dějin již mnohokrát obracela. Nikoli z jedné jediné příčiny, z jediného důvodu a k jedinému účelu. Je to právě rozmanitost, kterou se pokusím zachovat i ve svém příspěvku.

 

Vlhko, sucho, chlad a teplo, tyto základní kvality jsou podle Anaximandra [1] prvním výsledkem „vývoje “, který se děje vylučováním protikladů, zhušťováním a zřeďováním neurčitého, nedostatku určení, neohraničeného (hranice – PERAS, neohraničené, neomezené, bezmezno – APEIRON) „praprvku“, „pralátky“, prvotní vlhkosti (PRÓTON HYGRON), jakési neurčité, nerozlišené vody (APEIRON HYDÓR), která je nehynoucí, neboť vše, co „z“ ní vzniká, se do ní podle spravedlnosti (DIKÉ) opět navrací. Užívá-li se pro to termínu „pralátka“ namísto prostého „látka“, chce tím být vyjádřeno, že se nejedná o „materiál“ ze kterého se dá vše „udělat“, ale jde o jakési podloží živého, proto Aristotelés hovoří o HYPOKEIMENON. Užívá-li týž rovněž termínu „látka“, pak ve smyslu, v jakém se užívá ve spojení „látka obrazů“, „látka myšlení“. Jak poznamenává Zdeněk Neubauer, jde o způsoby „tanutí“ podob, které předkládají. Na tuto pralátku si nelze sáhnou (vždyť jak by bylo možné uchopit „neurčité“). Zdeněk Kratochvíl připomíná, že zde neběží o hledání mechanické, ale ontologické komponenty věcí. [2]

 

Čtyřem základním kvalitám dle Anaximandra odpovídají čtyři živly: vlhku voda, suchu země, chladu vzduch a teplu oheň. Empedoklés ze sicilského Akragantu pokládal o století později v díle PERI FYSEÓS (O přírodě) tyto čtyři základní živly za čtyři kořeny všeho (TESSARA PANTÓN RIZÓMATA) a za kvality těchto živlů pokládal rovněž barvy. To vše je dnes velmi známé, rovněž jsou známá různá vyjádření čtyř živlů, včetně alegorických:

 

Néstis Hádés Héra Zeus (z Aetia a Sexta, zl. 31 B 6)

moře země obloha slunce (ze Simplikia, zl. 31 B 22)

vláha země vzduch Héfaistos (ze Simplikia, zl. 31 B 98)

voda země vzduch slunce (ze Simplikia, zl. 31 B 71)

voda země vzduch oheň (z Aristotela, zl. 31 B 109)

černá žlutá červená bílá (z Aetia, zl. 31 A 92) [3]

(vlhko) (sucho) (chlad) (teplo) (podle Anaximandra)

(vlhko) (chlad) (sucho) (teplo) (podle Empedoklea)

 

Tyto čtyři živly, nazývané porůznu jako primární, původní základy (kořeny, počátky, principy, prvky) jsou podobami vznikání, růstu, proměny. Bylo by chybou chápat živly jako materiály, jako elementy, „ze“ kterých se skládá svět, podobně jako by bylo chybou se domnívat, že se „řeč“ skládá „z“ písmen (STOICHEION), jako se skládá z písmen abeceda. [4] Dle Platóna i Aristotela jsou živly SÓMATA – podoby, celkové výrazy, nebo jinak to, co vystihuje celek. [5] SÓMA není mechanismus, který se může stát nástrojem.

 

To, co životu jakoby předchází, co je jeho původním, primárním prostředím, to je živelnost. Skutečnost je vždy bohatší, než jak ji můžeme za-chytit, jev předchází pro-jevu. Z jevu, živelnění živlů se utvářejí tvary, povstává s-tvoření, projev setkání živlů. Člověk může dát k projevu živlů pouze podnět, tím však ještě není pánem onoho živelnění, neboť to samo (!) je „aperatické“ – nezná mezí, hranic, je „fýsické“ (při-rodivší, při-rozující). „Živly jsou prvotní možnosti přírody, její činné, svébytné mohutnosti (potenciality).“ [6]

 

Zaměříme-li svůj pohled na ten z živlů, který z pěti smyslů oslovuje právě především zrak, tedy oheň, může se nám snad lépe ukázat, vejít ve světlo, co bylo již dříve míněno neurčitostí a nehynoucností. Hovoříme o „jiskře života“, „plameni lásky“, „živém ohni“. Oheň, který se živí sám sebou, zapalováním spaluje a spalováním zapaluje. Romano Guardini ve svém zamyšlení nad smyslem svíce v liturgii píše: „A stravuje se ve svém určení nezadržitelně ve světlo a žár. … pocítíš její štíhlou, čistou přítomnost jako výraz svého vlastního smýšlení. … Neutíkej svému určení. Vytrvej. … Stravovat se v pravdě a lásce …, jako svíce ve světle a žáru, toť nejhlubší smysl života.“ [7] Nelpět, neulpívat na žádné z forem, nýbrž spolupůsobit k proměně, jako se svíce proměňuje v plameni v teplé, zářivé světlo.

 

Hoření či oheň sám o sobě není vidět, viditelný je plamen ohně, který se v setkání s jiným živlem stává viditelným, svítícím, zářícím, zjevným; přitom živel samotný nevidíme. Teprve když působí, když dochází k proměně, nastává zjevnost, a tato zjevnost má schopnost poutat k sobě pozornost zraku. Při této po-zornosti vnímáme jakousi příbuznost, blízkost, vnímáme domov, jako ne-jednoznačnou přítomnost života. Života, který ovšem není jako živelnění živlů „jen tak“, ale je životem který se vydává pro-. Lidský život, který se nevyčerpává v chaotickém „hýření“, „užívání si“, [8] rozmařilosti, která utrácí, ztrácí, pustoší. A přesto se cele vydává, „žije“ při vědomí, že bude v prach obrácen on i celý jeho dosavadní příbytek. „Co se na zemi zdálo velikým, i co malým, i co opovrhovaným, všechno se změní v popel, všechno…“. [9]

 

Při takovém nahlížení v živelný plamen ohně nemáme potíže s orientací, v tomto světle je čas života, vznikání i zanikání. Tato orientace v čase nám přináší i orientaci v prostoru, ve světle se počínají tvary, při utváření tvarů vzchází jas „poznatelnosti jednotlivých přirozeností“. [10] Oheň svou živelnou proměnou, kdy co bylo je podobno tomu, co jest a snad i tomu, co bude, a přesto v každé chvíli má vždy čím překvapit, zápasí o budoucnost, dává zažít přirozený čas.

 

Zkušenost proměny je zkušeností přirozenosti jakož i „zkušenost přirozenosti je zkušeností proměny“. [11] Zkušenost, která vzniká mezi mezemi, v přeměně (METABOLÉ). Toto vznikání ovšem má svůj směr, vy-stupuje z nerozlišeného, tedy již samo není nerozlišené, ale nabývá podobu se svým určitým vnitřním řádem, který je v určitém vztahu k řádu svého okolí. Je to ovšem řád proměn, nikoli řád nehybného, mrtvého.

 

Prométheův „dar“ lidem je zároveň symbolem nového věku, proto byl Prométheus uctíván jako „vynálezce stavitelství, mořeplavby, astronomie, čísla, písma, zpracování kovů atd.“. [12] Ovšem Prométhea neminul trest – je přikován ke skále, kde mu za dne ujídá orel játra (příznačně – nejdůležitější orgán pro „látkovou přeměnu“, metabolismus), která přes noc (tajemně) dorůstají. Neméně krutým trestem je následné Diovo stvoření ženy Pandóry, která ze zvědavosti otevře skříňku s veškerým zlem, které se pak rozšíří po celém světě. Uvnitř skříňky dle báje zůstala pouze Naděje. Zároveň se zde vyjadřuje přiblížení ohně a země, neboť Pandóra byla původně jednou z podob chtonické bohyně Gé.

 

Starozákonní kniha Leviticus hovoří také o trestu za přinesení ohně – cizího ohně, tj. za modlářství. Nádab a Abíhú „přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem.“ [13] Jak ve Starém, tak v Novém zákoně je oheň pokládán za symbol Boží přítomnosti, není tedy jako u pohanů uctíván oheň, ale Bůh, který je někdy k ohni a k jeho moci přirovnáván. Svítící, žhnoucí plamen je obrazem živého Boha, o kterém je řečeno, že přebývá v nepřístupném světle a zároveň, že nelpí na své podobě a přebývá mezi lidmi – plamen sice zůstává sám v sobě, čistý, přesto v ryzím patření, beze všeho dotýkání a směšování, dochází k určitému spojení – skrze světlo a žár. [14]

 

V souvislosti s ohněm by bylo možné citovat mnohá místa ze Starého zákona, ovšem nejčastěji připomínáno je jistě zjevení Mojžíšovi na hoře Choréb, kde přijal Hospodinův příkaz z keře, který hořel, ale neshořel. [15] Jindy Hospodin hovoří ze smrště či hromobití, ovšem k Elijášovi na Chorébu nehovoří z ohně, ale hlasem tichým, jemným. Před stejným prorokem prokazuje na Karmelu Hospodin svou moc proti cizím modlám zapálením vodou politých obětin. [16] V Novém zákoně je oheň obrazem Božího souzení; obrazem, ve kterém se zračí proměňující, vše prostupující očistná síla ohně. Také proměňující naplnění Duchem svatým je při shromáždění Kristových učedníků o židovských letnicích popisováno slovy: „A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden“. [17]

 

Lze hovořit i jiným způsobem, že oheň „přišel z nebe“, neboť dříve, než uměl člověk oheň rozdělávat, uměl jej pouze udržovat, totiž oheň zažehlý například bleskem. Zpočátku je tedy člověk pouze strážcem, „přikládá polínka“. Záhy se však stává i skutečným lovcem, když rozdělá oheň třením dřev nebo křesáním. Avšak i lovci vyhledávají strážce.

 

Oheň se k nebi opět navrací, byť mu mohou být stavěny překážky, [18] přesto dým z ohně stoupá k nebi. Oheň má sílu prostupovat, i jedna z podzemních řek je toku plamenného – PYRIFLEGEZÓN. Oheň zasahuje, je možné hovořit „plamennou řečí“.

 

Jako symbol života, čistoty a proměny se zapalují svíce při různých příležitostech – i při křtu, svatbě, na hrobech. Proč na hrobech? Neleží snad právě v nich ono „nic“, co zbylo z člověka? Jistě, tělo (SARX) se navrátilo v prach a popel, ale je zde cosi, co se neztratilo, ono stále „živé“ nazývané mnohými „duše“, která je dle Aristotela „jaksi vším“ (PÓS TA PANTA). Duše jako „celostní hledisko života“, jako „jméno pro prostor životního hledání; jméno pro prostor, který je zasahován živelností života i pro prostor životních možností…; jméno pro schopnost živé přirozenosti číst vnější souvislosti a své vnitřní možnosti, pro hledání identity uprostřed proměnlivosti“, [19] tedy to, co se tolik podobá hořícímu plameni.

 

Při slavnostních příležitostech a na památných místech se zapalují tzv. „řecké“, případně „věčné“ ohně, při sportovní „olympiádě“ se zapaluje „olympijský“ oheň (starořecké hry byly konané v Olympii, z Diova Olympu byl oheň Prométheem vzat).

 

Na znamení příchodu nového roku se konají „ohňostroje“, přitom však různá vystřelování v tuto dobu nejsou až moderním zvykem, ale byla vykonávána již dříve jako obřad zahnání zlých, nepřátelských mocností. [20] Dnes však jiným způsobem jakoby se s tímto konáním spojovaly úmysly spíše ne-přátelské, kdy člověk touží prokázat vlastní sílu a moc všemu a všem navzdory. Uchopit pevně vlastní materiál a strukturovat si vlastní budoucnost, bezpečnou, kontrolovanou – a (viděno pokud vůbec, pak většinou příliš pozdě) též ne-živou.

 

Právě slovem „oheň“ začíná Pascalův memoriál. [21]

 

POZNÁMKY

 

[1] Anaximandros (610–546 př. Kr.) – Milétská škola, viz Aristoteles, Metafyzika I 3, 983 b, zlomky předsokratiků – z Diogena Laertia 12 A 1, z Agathémera zl. 12 A 6, z Plutarcha zl. 12 A 10, 12 A 30.

 

[2] Kratochvíl, Z., Filosofie živé přírody, Praha: Herrmann & synové 1994, s. 75, kurzíva ZS, srov. s. 77.

 

[3] Jako Empedoklés označoval rovněž Anaxagorás (cca 500 – 428 př. Kr.) vodu za černou (ze Sexta, zl. 59 A 97).

 

[4] Srov. Neubauer, O přírodě a přirozenosti věcí, Praha: Malvern 1998, s. 17, poukaz na vznik latinského výrazu „elementum“ podle počátečních písmen etruské abecedy: „l“, „m“, „n“.

 

[5] Srov. tamtéž, s. 15nn.

 

[6] Tamtéž, s. 22 (zvýraznění ZN).

 

[7] Guardini, R., O posvátných znameních, přel. J. V. Florian, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl. 1992, s. 23.

 

[8] Srov. Just, V., Slovník floskulí, Praha: Academia 2003, dotisk 2004, heslo „užívat si“.

 

[9] Guardini, tamtéž, s. 29.

 

[10] Kratochvíl, tamtéž, s. 96.

 

[11] Kratochvíl, tamtéž, s. 123.

 

[12] Srov. CD-ROM Encyklopedie Universum 3, heslo „Prométheus“.

 

[13] Lv 10,1n, srov. Nu 3,4; 26,61.

 

[14] Srov. Guardini, tamtéž, s. 33.

 

[15] Ex 3.

 

[16] 1Kr 18-19.

 

[17] Sk 2,3.

 

[18] Stojí zde za zmínku poukázat na jazykovou proměnu: zatímco řecké „ASBESTOS“ znamená „neuhasitelný, nepomíjející“, tak „azbest“, jak známo, je „vláknitý, nehořlavý nerost“.

 

[19] Kratochvíl, tamtéž, s. 147, srov. s. 154.

 

[20] Srov. obraz biblického netvora livjátana: „Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky, z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným, jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen …“ (Jób 41,10–13).

 

[21] Memoriál je zařazen mezi Pascalovy sebrané spisy (Pascal, B., Pensées et opuscules, ed. L. Brunschvicg, Paříž 1951, český Uhlířův překlad s. LI).

 

SEZNAM LITERATURY

 

CD-ROM Encyklopedie Universum 3.

 

GUARDINI, R., O posvátných znameních, přel. J. V. Florian, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl. 1992.

 

JUST, V., Slovník floskulí, Praha: Academia 2003, dotisk 2004.

 

KRATOCHVÍL, Z., Filosofie živé přírody, Praha: Herrmann & synové 1994.

 

NEUBAUER, Z., O přírodě a přirozenosti věcí, Praha: Malvern 1998.

 

PASCAL, B., Pensées et opuscules, ed. L. Brunschvicg, Paříž 1951.


 
 www.filosofie.cz