Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/II/2005 - Winter 2005

Porozumění cizím kulturám prostřednictvím studia jazyka (článek)

Autor: Jaroslav Kacetl
Abstract: Comprehension of foreign cultures via language studies. – There are many ways to comprehension of foreign cultures. On every one of them we meet foreign cultures, but to ensure that we wouldn’t be only passing them by, we must stop. The author is interested in comprehension via language.

 

Cesty k porozumění cizím kulturám jsou různé. Na každé z nich se potkáváme s cizími kulturami, ale abychom se s nimi pouze nemíjeli, musíme se zastavit. Z potkávání se musí stát setkávání, při kterém si navzájem nabídneme své náruče a, lze-li to tak říci, ohmatáme se. V náručí se pak jeden druhému s důvěrou vzájemně otevíráme. Setkávání je možné po mnoha způsobech. Nejzákladnějším modem je cestování, kdy cizí kulturu poznáváme zevnitř na jejím domovském místě a mohu vnímat tamní krajinu, přírodu a lidi. Nebo naopak poznáváme zvnějšku, například četbou a studiem jazyka a reálií, či nasloucháním cizincům, kteří přijeli k nám a podivují se nad danostmi naší kultury a našeho prostředí. Závisí tedy rovněž na vnímavosti a situovanosti člověka.

 

Nás zde zajímá porozumění prostřednictvím jazyka, jakkoli úzce či vzdáleně souvisí s ostatními způsoby setkávání se. Lidé se navzájem dorozumívají jazykem, který je nejzákladnější – ne však jedinou – cestou ke sdílení smyslu a vzájemnému porozumění. Mateřský jazyk je přitom zcela výjimečný, neboť skrze něj odmala poznáváme svět. To on zakládá naše lidství tím, že nás vtahuje do určitých vzorů vidění světa z lidské perspektivy. Cizím jazykům se však učíme teprve posléze a odlišným způsobem, který v drtivé většině případů zahrnuje srovnávání s mateřským jazykem. Naučíme-li se cizímu jazyku, usnadní nám to běžný kontakt s cizinci. Jsme-li na cestách schopni domluvit se, vše se proměňuje. Cizincem sice v jiné společnosti zůstáváme – a v drtivé většině případů i navždy zůstaneme, ale rozumět můžeme víc a víc.

 

Co vlastně znamená fráze „učím se cizímu jazyku“? Je v ní obsaženo pochopení, že to musí být k něčemu dobré.Učím-li se něco, je mým cílem se to naučit a tedy umět. Umím-li něco, mohu to v příhodné situaci použít. Jak a k čemu, to odvisí od situace a potřeb jedince. V každém případě je mnoho různých rovin znalosti jazyka, což s sebou nese i další problém – o co má jít a jde ve výuce cizím jazykům? Cizí jazyk běžně chápeme jako slovníkový seznam slovíček a souhrn gramatiky, které je třeba správně používat, což se v jazykové výuce učíme. Ovšem skutečné každodenní používání (mateřského i cizího) jazyka obsahuje řadu prvků, které se ze sevření slovníků a gramatických příruček vymaňují. Paul Ricoeur ve stati Struktura, slovo, událost [1] upozorňuje na antinomii jazyka jako struktury a jako události. Zjednodušeně řečeno, v mluvě se neustále konfrontují pravidla jazyka s potřebou jejich přizpůsobení konkrétní prožívané situaci. Jazyk používáme vždy se záměrem „říci něco (někomu, pozn. J. K.) o něčem“ (Ricoeur 1993: 207). Ricoeur píše, že slovo je oním místem „mluvy, kde neustále probíhá výměna mezi strukturou a událostí“ (Ricoeur 1993: 204). Pro proměnu jazyka při současném zachování jeho identity je zásadní jev polysémie (tj. vícenásobného významu určitého slova), který by nebyl možný, kdyby jazyk nebyl „živý“. Jazyk žije v každodenním používání při lidském setkávání, kdy struktura slouží události.

 

Jazyk používáme k vytváření obrazu toho, co prožíváme a vnímáme, ale i k zachycování a předávání imaginárního a hypotetického. Slova přitom skládáme jako kamínky do mozaiky, kterou můžeme předkládat druhým. U mozaiky, podobně jako u jazyka je důležitější celek než jednotlivé části, které jej tvoří. V případě jazyka jde tedy o kontext, v němž se jednotlivá slova objevují. Teprve v jeho rámci nabývají jednotlivá slova patřičných významů. Kontext odkazuje k základu, k pozadí, z něhož vystupuje a obdarovává naši řeč smyslem. Co vše je součástí pozadí? Toho nelze v úplnosti nikdy dohlédnout. Pozadí je sdílené všemi, kdo vstupují do vzájemné komunikace. Určité minimum sdíleného je nutné, ale přitom sdílené pozadí se nikdy nikomu nedává ve své úplnosti a ani dva lidé z něj nikdy neznají přesně totéž. Jde o vyhmatávání toho, co nám může umožnit porozumění. Někdy to je jednoduché, jindy ono sdílené lze jen přetěžko nalézt.

 

Ono sdílené není vázáno výhradně na určitou jazykovou komunitu. Mnohé je sdíleno v rámci daleko širších „komunit“, ať už máme na mysli všechny lidské bytosti nebo vše živé vůbec. Nás však zde zajímá sdílení v rámci jazykové komunity. Lidé mluví určitým společným jazykem uvnitř dané společnosti. Ta žije pospolu a společně prožívá určité události. Jednotliví členové společnosti se běžně každodenně setkávají a hovoří spolu o tom, co se kolem nich děje a co prožívají. Hovoří spolu (většinou) svým mateřským jazykem, který se naučili již jako děti. Jazyk už je zde před nimi uvnitř komunity, do které přicházejí a pro ni. Odráží se v něm to, co jejich komunita historicky prožívala i to, co právě prožívá. S mateřským jazykem člověk přijímá v jistém smyslu i skutečné a imaginární události a skutky, které již byly předky i současníky prohovořeny. Mateřský jazyk již apriori s sebou nese specifický způsob vidění světa neboli specifické pozadí či kontext(y), odkud se bere půda pro vzájemné porozumění.

 

V této práci nelze bezezbytku tuto půdu vyčerpat. Uvědomme si však, že výše uvedené nepřipouští, abychom oddělovali jazyk od kulturního a historického dědictví jazykové komunity. To, co se událo, je již samo o sobě aktualizací jedné z možností, a tím i jistým omezením či lépe vymezením určitého směru, kterým se společnost vydala a ubírá. Každé rozhodnutí se stává součástí identity toho, kdo ho činí. To neplatí jen pro jednotlivce, ale i pro jazykové komunity či národy. Různá společenství prožívají různé pozoru-hodné i všední události. Často právě pozoruhodné události zakládají pozdější všední události jako odlišné od všedních událostí v jiných společenstvích. Každý národ prožil určité chvíle, zaznamenání-hodné události a pozoru-hodné činy svých zástupců, které výrazně vystupují ze mnohosti těch ostatních. K nim se společenství vztahuje jako k uzlovým bodům svých dějin. Takové události a skutky si poté interpretuje po svém a je na ně patřičně pyšné, protože z něj tvarují to, čím je a rozdělují stálé uplývání času na snadno uchopitelné a pochopitelné části.

 

Každá jazyková komunita má své tradice, folklór, slovesnost a umělecká díla, která „zná každý“ člen komunity. Jinými slovy, jsou události, produkty tvůrčí lidské práce, kulturní a životní vzorce, ale i určitý typ krajiny, které jsou pevnou součástí onoho pozadí, ze kterého lze vytěžit ten správný klíč k otevření smyslu slov i činů členů komunity. Toto vše společně vytváří nejdůležitější statek každé společnosti - její identitu. Každý národ má své symboly, které vznikly na poli kultury. Pro Čechy jsou významné například hymna Kde domov můj, socha sv. Václava na Václavském náměstí nebo Příhody dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Identita se dědí a předává z pokolení na pokolení. Slovo dědit přitom původně znamenalo „jíti k duhu“, přičemž příbuzná slova jsou například „prospívat“ či „dařiti se“ (Machek 1971: 113). Snad proto hovoříme o kulturním (a přírodním) bohatství zděděném po předcích, které pouze spravujeme pro budoucí.

 

Do sdíleného pozadí patří rovněž celé bohatství jazyka – nesčetné množství metafor, metonymií, ustálených slovních spojení, lidových říkanek, písní a přísloví víceméně nahodile vzniklých v reflexi každodenního života i výjimečných chvil. Právě v nich se snad nejvíce odhaluje skutečnost, že jazyk (možnosti jeho struktury, konotace spojené se slovy a tak dále) je do značné míry určující v tom, jak jeho mluvčí vnímají a strukturují svět. Proto je nesmírně obtížné přeložit reálie a ono bohatství jazyka a v překladu se vždy něco z původních významů ztratí. Cizinec může jen s těžkostmi a nepřesně rozumět například pořekadlům. Uveďme několik příkladů: dopadli jako sedláci u Chlumce; to je švejkovina; je to kluk jak Brno. [2] Často a mnohdy bezděčně používáme právě takovýchto úsloví. Odkazujeme se tím výslovně k společně sdílenému pozadí.

 

V našem běžném porozumění je fráze „umím cizí jazyk“ velmi ošidná v tom, že v žádném případě se nekryje k frází „rozumím komunitě (členům komunity), která tímto jazykem mluví“! Někteří lidé mají pocit, že umí cizí jazyk, když dokáží správně vyřešit úkoly v jazykovém testu, jiní se takto hodnotí dokáží-li se domluvit s cizinci na ulici či s nimi sjednat obchod. Jinak umí cizí jazyk ten, kdo trvale žije v cizí komunitě, ještě jinak učitel cizího jazyka. Přitom všichni nějak víme, že cizí jazyk nikdy nebudeme umět jako rodilí mluvčí.

 

Co z toho vyplývá pro výuku cizích jazyků jakožto cestě k porozumění cizím kulturám? Předně je nutné říci, že pro studium cizího jazyka je nezbytný určitý základ znalostí gramatických struktur a slovní zásoby, ale tyto by měly být vyučovány ve smysluplných souvislostech. Těmi nechť je postupné a podle schopností a věku odstupňované poznávání pozadí, na kterém lze cílové jazykové komunitě porozumět. Takto chápané jazykové vyučování je otevřeností ve smyslu upřímné snahy o hledání a odhalování identity cizí společnosti jakožto toho, co se v jejím životě ukázalo a ukazuje jako podstatné.

 

Znalost reálií je tedy významná a v jazykovém vyučování, které si klade za cíl porozumění cizí kultuře se nelze vyhnout tématům, která jsou pro danou jazykovou komunitu typická. Je to hledání klíče k otevření brány porozumění jejím kontextům a tím (snad) i lidem. Onen klíč ovšem učitel nemůže jen tak předat, může pouze vytvářet vhodné příležitosti a motivovat studenta k tomu, aby ten svůj klíč našel sám, aby si vybral cestu, vydal se po ní a s napětím vyhlížel vstříc setkáním s cizími kulturami.

 

POZNÁMKY

 

[1] RICOEUR, P.: Struktura, slovo, událost. Str. 203–219. In: Ricoeur Paul, (1993): Život, pravda, symbol. Praha: Oikuméné.

 

[2] V celoevropském kontextu sdílíme hlavně metafory vzniklé na antických a křesťanských základech. Například: bylo to Pyrrhovo vítězství; boj Davida a Goliáše.

 

SEZNAM LITERATURY

 

MACHEK Václav, (1971): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia. Tém. Skup. 12/2 221-015-71; 505-21-875.

 

RICOEUR Paul, (1993): Život, pravda, symbol. Praha: Oikuméné. ISBN 80-85241-32-3.


 
 www.filosofie.cz