Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/II/2005 - Spring 2005

Holokaust – pokus o filozofickou reflexi (dokument doby)

Autor: Tomáš Halík
Abstract: A Philosophical View of the Holocaust Phenomenon. – Presented at an international conference about holocaust at the Prague Castle in October 1997. Organised violence trying to totally erase human communities of millions only for reasons of certain social or racial categories, acts of violence of German Nazism, Russian, Chinese or Cambodian communism, created with their absurdity, cruelty and span a milestone which had not been reached or exceeded not only in the history of the last century, but most probably in the whole history of evil.

Úvodem

Šedesáté výročí konce nejstrašnější války v dějinách, který si v těchto dnech připomínáme, předcházely vzpomínky na osvobození koncentračních táborů. Systematická likvidace miliónů lidských bytostí nepřestane volat k promýšlení všech jejích příčin a aspektů – aby se už nikdy nemohla opakovat.

Holokaust, z řeckého holokauston, zápalná oběť, celopal, je termín nositele Nobelovy ceny míru Elie Wiesela, který jej použil ve svém románu Noc. Stále více se však začíná prosazovat hebrejské označení šoa (úplné zničení, záhuba, zmar), které pro hromadné vyvražďování použil dokumentarista Claud Lanzmann.

Mezi oběťmi bylo přes šest miliónů Židů, ale pronásledování neušli ani Romové, lidé tělesně či duševně postižení a homosexuálové. Jejich tragédii si připomeneme krátkým textem Tomáše Halíka.

Pavel Žďárský, editor e-journalu PAIDEIA

(Předneseno na mezinárodní konferenci o holokaustu na Pražském hradě v říjnu 1997, zkráceně otištěno v MfD 9. října 1999, str. 13.)

Dámy a pánové,

k tématu této konference se setkáváme v pravý čas a na pravém místě. Setkáváme se v době, kdy lidstvo bilancuje zkušenosti dvacátého století, do něhož vstupovalo valčíkovým krokem optimismu pod vlajícími prapory pokroku.

Organizované násilí, snažící se totálně vyhladit milionová společenství lidí jen proto, že se narodili do určité rasové či sociální kategorie, zločiny německého nacismu, ruského, čínského či kambodžského komunismu, tvoří svou absurditou, krutostí a rozsahem dosud nedosaženou a nepřekonanou kótu nejen v dějinách tohoto století, ale zřejmě v celých dějinách zla a bezpráví, prostupujících tisíciletý životopis lidstva.

Setkáváme se v zemi, která bývala na starých alegorických mapách znázorňována jako srdce Evropy. Tímto srdcem po staletí protékala krev tří kultur: české, německé a židovské. V průběhu našeho století bylo toto společenství několikrát krutě zlomeno. „Žádné srdce není tak celistvé, jako srdce zlomené,“ říkal rabbi Nachmann; mínil tím ovšem srdce zlomené uzdravující bolestí pokání.

Setkáváme se v městě, jehož staletá židovská kultura počíná žalozpěvem Avigdora Karo na oběti strašného pogromu v roce 1389, zahrnuje legendy o moudrém Maharalovi (Jehudovi ben Becalel, známému v Praze jako rabbi Löw) a vrcholí úzkostnou snovou vizí Franze Kafky o soudu, zasedajícím na pražských půdách a končícím popravou člověka, který se nikdy nedozvěděl obsah své obžaloby. Neminul jeden lidský věk, a tisíce Židů, aniž se dozvěděly svou vinu, putovaly na smrt.

Setkáváme se v zemi, jejíž první demokratický prezident, ještě jako univerzitní profesor, právě před sto lety energicky zasáhl do procesu, který byl českou či rakousko-uherskou obdobou dreyfusiády a statečně se postavil proti antisemitskému třeštění a jejíž komunistický prezident o necelý lidský věk později režíroval monsterprocesy proti svým letitým nejbližším spolupracovníkům, procesy se zřetelně antisemitským podtextem.

Při této příležitosti se má veřejně hovořit o vyhlazování Romů, jehož se aktivně účastnili čeští občané a který nelze bezezbytku házet na vrub německým okupantům. Je pochopitelné, že je to v Čechách nepopulární téma. Český šovinismus a upadlý nacionalismus, který se dnes některé politické skupiny u nás snaží záměrně křísit, provázely po celé století tři zlé sudičky: protiněmecké, protikatolické a protižidovské předsudky. Dnes, kdy antisemitismus v Čechách na rozdíl od dvou druhých předsudků přece jen poněkud vybledl, nastupuje na jeho místo právě nechuť k Romům. Bojovat s těmito předsudky české společnosti vyžaduje dnes stejnou odvahu, jakou projevil Masaryk při hilsneriádě či při odmítnutí pravosti Rukopisů, padělaných v zájmu šíření panslovanské ideologie.

Účastníci této konference jistě navštívili jednu z pražských synagog, jejíž stěny jsou pokryty jmény obětí události, pro níž hledáme vhodné jméno: genocida? Holokaust? Šoah? Endlösung? Při pohledu na tato jména si vždy vybavím dialog z knihy Eli Wiesla: Who are you? A Number. Your name? Gone. Blown away. Into the sky. Look up there. The sky is black. Black with names.

Jsou to verše na památku lidí, kteří byli proměněni v čísla. A poté: v nuly. Bylo jim odebráno všechno, co tvoří personalitu a důstojnost člověka, lidskou identitu: majetek i práva, šaty i jméno a nakonec i tělo. Z lidí se stal dým, stoupající do nebe. Obloha se zdá být černá a beznadějně pustá a prázdná.

A přece: v židovské náboženské ikonografii je obloha podnoží trůnu toho, který ač bezejmenný, dává člověku jméno. A jméno každého člověka, byť by na něj zapomněl jeho vlastní otec a matka, je vyryto v Jeho dlani.

Při přípravě na tuto konferenci jsem přečetl desítky textů moderních židovských myslitelů, hledajících odpověď na palčivou otázku, kde byl Bůh, když jeho vyvolený národ trpěl v Osvětimi. Někteří z nich dospěli k větě, která patří k dějinám našeho století neméně než Osvětim a Gulag: Bůh je mrtev. A mnozí staví tuto větu do příčinné souvislosti s Osvětimí a Gulagem v duchu Dostojevského výroku: Není-li Bůh, všechno je dovoleno.

Výrok „Bůh je mrtev“ není ovšem vynálezem našeho století, nepochází původně ani od Nietzscheho, Hegela či z Hegelem citovaného lutherského velkopátečního hymnu. Gershom Scholem, vynikajíc znalec židovské kabalistické mystiky, nalezl patrně nejstarší verzi tohoto výroku v okuhu legend o Golemovi, ovšem o řadu století starších, než jsou legendy vztahující se k pražskému rabbi Löwovi.

Podle jedné z těchto legend zhotovil Golema prorok Jeremiáš kombinací písmen počátečního textu knihy Genesis (zprávy o stvoření) a oživil ho nápisem na čele: JHWH ELOHIM EMETH, Bůh je pravda. Golem měl být oslavou tvůrčí moci Boží. Avšak Golem vzal nůž, seškrabal si z čela počáteční alef slova emeth a na jeho čele nyní stálo: JHWH ELOHIM METH – Bůh je mrtev. A udiveným okolo stojícím Golem vypráví na vysvětlenou příběh: byl kdysi vynikající stavitel. Dva z jeho učedníků na něm vylákali tajemství jeho umění a začali stavět domy a města sami, dokonce levněji – a stavitele přivedli na mizinu. Smysl je tento: nebudou nyní vás, lidi, kteří jste vzali do svých rukou tajemství stvoření života, lidé považovat za bohy? Neučinili jste Boha nadbytečným? Někteří komentátoři považují tento příběh za vynikající metaforu pro techniku, respektive pro celý trend novověkého člověka, který chce mocí své racionality (knowledge is power) vzít do své režie celý svět, manipulovat přírodou a dějinami.

Český filozof Jan Patočka vylíčil ve svém pozdním díle, zejména v eseji Války dvacátého století a dvacáté století jako válka (in: Kacířské eseje o filozofii dějin) logiku, s níž se svět moci, nekontrolované svědomím a transcendentální odpovědností, řítí do totální války. Patočka však zároveň ukazuje, že zkušenost mezního utrpení a ohrožení, „vykloněnost do noci nebytí“, konfrontace s nicotou, umožňuje veliké přehodnocení hodnot a přináší porozumění mezi těmi, kteří zakusili totální ztroskotání logiky moci – solidaritu otřesených.

Patočka je v mnohém blízký Haně Arendtové, která analyzovala podstatu moderního totalitarismu. Zejména v kontroverzní knize Eichmann v Jeruzalémě hovoří o banalitě zla: Eichmann podle ní není muž nenávisti, nýbrž průměrný úředník, který se – jako mnoho jiných – zřekl odpovědnosti myšlení, povinnosti klást si znepokojující otázky a dal přednost poslušnému fungování v nestvůrném byrokratickém mechanismu. Eichmann je podle Arendtové „zločincem bez zlého motivu“, člověkem, jehož činy nemají oporu v osobních rozhodnutích, nýbrž který se stává loutkou jakýchsi „objektivních sil“. Jeho činy jsou jen reakcí na měnící se situaci, jeho slova nezpravují o vnitřní zkušenosti, nýbrž jsou proudem frází a klišé. Je prototypem člověka, který nemá žádnou vlastní vnitřní identitu, niternou substanci.

Podle Arendtové je předpokladem otevřené, svobodné společnosti a vlády zákona jednak stabilita zákona (zákon stojí a může se měnit jen zákonnou formou, nikoliv třeba podle momentálních potřeb vládců), jednak zodpovědnost a soudnost samostatně, tvořivě, svobodně jednajících lidí. Zákon odděluje veřejnou sféru, v níž jsou si lidé rovni, od sféry soukromé, v níž jsou rozdílní, jedineční a nezastupitelní. V totalitní společnosti hraje zákon roli nutnosti, která svobody zbavuje; od člověka se nevyžaduje jeho vlastní myšlení a zodpovědné rozhodování, nýbrž poslušnost, konformita, uniformita. Teror je viditelný při revoluci; v totalitní společnosti je „neviditelný“, stává se součástí fungujícího byrokratického aparátu, opřeného o úředníky, zbavené vědomí odpovědnosti.

„Odpovědnost“ je klíčový pojem filozofického, etického a náboženského myšlení Hanse Jonase, autora známého textu Der Gottesbegriff nach Auschwitz. Podle něj nelze po Osvětimi udržet tradiční obraz Boha – dobrého, srozumitelného a všemocného. Protože podle Jonase Bůh biblické tradice nemůže přestat být dobrý a srozumitelný, je třeba obětovat myšlenku Boží všemohoucnosti. A zde se Jonas obrací k tradici kabalistické mystiky a připomíná myšlenu, že Bůh sám se vzdává své všemohoucnosti ve prospěch svobody člověka. Jonasův Bůh není Bůh apatický, nýbrž „sympatický“ – soucitný a trpící spolu se svým stvořením.

Podobně smýšlí křesťanský teolog Jürgen Moltmann, který myšlenku „trpícího Boha“ spojuje s motivem Ježíšova kříže a radikalizuje tak některé teze Martina Luthera. Podle Moltmanna radikální promyšlení motivu kříže a Božího utrpení a soucitu rozbíjí hranici mezi ateismem a teismem. Ateismus se ukazuje jako bratr teismu – víra není držení nějakých pravd a pevných přesvědčení, jako spíše celoživotní zápas s pokušením beznaděje, jako život sám má své vrcholy a propasti.

Zcela jiný typ zpracování zkušenosti holokaustu nabízí německý Žid Wolfgang Hildesheimer, jeden z předních teoretiků absurdního divadla; v mládí působil jako překladatel při Norimberském procesu. Ve své Philosophie des Absurden chválí absurdní divadlo jako velké podobenství o cizotě člověka ve světě: absurdní drama konfrontuje diváka s fragmentárností a nesrozumitelností světa; tomu, kdo čeká na nějaký výklad smyslu, je třeba nemilosrdně říci, že se nedočká, dokud se takový smysl z nějaké kompetentní strany neobdrží – tedy nikdy. Zde však můžeme najít styčný bod s dílem Eli Wiesela. Pro jeho náboženskou zkušenost z koncentračního tábora byl klíčový okamžik, kdy byl svědkem hrůzyplné popravy chlapce a na otázku, kde je v tuto chvíli Bůh, dostal odpověď: zde, visí na této šibenici. Eli Wiesel souhlasí s těmi, kdo pokládají za nemožné po Osvětimi mluvit o Bohu. Je však stále možné mluvit k Bohu, do hlubin jeho mlčení vysílat otázky a třeba i výčitky.

A tak bych chtěl zakončit tuto úvahu slovy, která Bohu adresoval před více než šesti staletími Avigdor ben Jicchak Kara po strašném pogromu v Praze a která se v pražských synagogách po staletí recitovala v den smíření:

„Nyní, Otče nás všech, nastal čas prohlásit, že zabíjení musí skončit! Řekni to nyní, aby k hroznému seznamu obětí už nepřibyla ani jediná! Už dlouho je zabíjeli a rdousili pro posměch světa, už dlouho!“
 
 www.filosofie.cz