Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/II/2005 - Spring 2005

O užitku a škodě pochybností pro život. (Úvahy Nietzscheovské) (referát)

Autor: Zdeněk Neubauer
Abstract: Of usefulness and harm of doubts for life. (Nietzsche’s reflections.) – Notes for a contribution to EDO 2005. Modern time was born through overcoming of radical doubt by finding the ultimate assurance, which became the beginning of the universal progress (méthode) leading a moral man towards the universal knowledge (méthésis universalis). Through this experience we will be led by cartesius’s mysteries placed in Meditationes. Every mistake is an opportunity to a reversal – a change of direction (METANOIA).

„Bůh je odpověď!”
„Budiž! – Jenže, jak zněla otázka?“
(via V. Bělohradský)

„Naše kultura stojí na schopnosti lidí všechno mít pod kontrolou. Jakmile ale jednou akceptujete zmatek jako způsob života, ruku v ruce s tím jde poznání, že ve skutečnosti nemáte pod kontrolou vůbec nic. V nejlepším případě jen surfujete v pěně povrchu.“ (John Barlow) [1]

Jde o to, že je mi „pochybování“ zcela cizí. Mít, trápit se, být sžírán, zmítán pochybnostmi, pochybami, mi připadá stejně hloupé, jako mít problémy. A obé – pochyby a problémy – jsou neduhy zašlého světa novověku, symptomem jeho duchovní skutečnosti – objektivní reality, jsoucí clare et distincte, definitivní (vyměřené, hotové, dané), přesné, zjevné, bezčasé, soupřítomné, průzračné (pro-zřetelné), bezesporné, racionální, obecně přístupné, plně poznatelné přístupné (transparentní, bez niternosti a skrytosti.

V novověkém „světě jistot“ (Stephan Zweig) – nepochybném, neproblematickém – nemají problémy a pochybnosti místo: jsou nemístné, nenáležité. Byly to neduhy zužující moderního vědeckého člověka právě tak, jako hřích a blud věřícího křesťana ve středověku: připomínaly/předhazovaly mu jeho konečnost, omezenost, nevědomost. A ježto ideálem lidství se stal hloubavý, těžkomyslný melancholický intelektuál (který nahradil zbožného, spravedlivého, bohabojného a důvěře v Boha odevzdaného věřícího) stal se idolem-hrdinou vědec-myslitel-vynálezce (ne již rytíř-bojovník a světec-mučedník!), který je hotov vše zpochybnit a problematizovat, aby problémy „řešil“ (to solve them – rozpustil) a pochyby rozptýlil – slavně vykázal jejich zdánlivost-klamnost, bytostnou nicotnost. „De omnibus dubitandum“ a „problem solving activities“ se staly obdivované ctnosti – tak jako dříve pokání a obrácení: rozpuštění (solutio) vystřídalo odpuštění (absolutio).

Novověk se zrodil z překonání radikální pochybnosti nalezením naprosté jistoty, jež se stala počátkem universálního postupu (méthode) vedoucí mravného (tj. řídícího se geometrickým mravem – univerzálním pravidlem/řeholí more geometrico) k univerzálnímu vědění (mathésis universalis – všezahrnující Nauce, jež nahradila věrouku). Touto zkušeností nás provedou karteziánská mystéria uložená v jeho Meditationes – zasvěcující text do zásvětí novověké skutečnosti.

Výrazy dubitare, doubt, zweifeln souvisejí s dvě (DYO, duo, deux, zwei – odtud dokonce verzweifeln/Verzweiflung = ‚zoufat‘/‚zoufalství‘, v jiných jazycích: ‚beznaděj‘) a poukazují na nerozhodnost na rozcestí: Quod vitae sectabor viam? = „kterou cestu životem zvolím?“, tento verš z básně o pythagorejském Y-psilon…, se připomenul Descartovi ve snách, které mu zjevily Méthode – Cestu, Postup – principy vědecké racionality, jež dala povstat světu výhybek a vypínačů (přepínačů – switches – on/off), rozskoků a větvení programů, (yes/no, nula/jednička), určovacích klíčů, rozcestníků, dotazníků, adres, počítačových menus–nabídek…

Viděn z moderní perspektivy je celý novověký svět digitálně složen a binárně spředen… Na správném rozhodnutí velmi záleží, leč musíš volit lokálně: if-then-else-next! A neznáme-li kritérium výběru, jsme ztraceni: tehdy nás přepadají pochybnosti – hrozí fatal error! Leč nerozhodujeme, už je rozhodnuto. Nerozvrhujeme – svět je již rozvržen na true/false. Neřešíme – hledáme řešení, které bez pochyb existuje: na pochybách jsme toliko my – lidé chybující. Errare humanum est. Na rozcestí – tam, kde se stýká tré cest (tres viae ) – tj. v posledku všude vládne Trivia – hrozivá podoba obávané Hekaté – Seléné – Artemis – Persefoné…

V postmoderní perspektivě skonání věků se skutečnost jeví zcela jinak: jako svět plný paradoxů, aporií, antinomií, insolubilií: z rozcestí se stává bezcestí (APORIA = bezvýchodnost, poros = cesta, průchod srv. ‚pór‘ = průduch). Jsem-li na pochybách, není to moje chyba: nemohu se rozhodnout, neboť každá volba je důvodem k volbě opačné; příčinou toho, že A–B & B–A není mé pochybení, ani mi to není důvodem k pochybování; náleží to k přirozenosti věcí, a k přirozené povaze skutečnosti, jak se nám dnes jeví za soumraku novověku, totiž, že jejich bytí i čas jsou cyklické/periodické, zpětnovazebné/soběvztažné, vířivé/turbulentní, rekurzivně dynamické.

Takto se jeví svět v postmoderní perspektivě, která se otevře, jakmile opustíme tradiční god-like position (a přes svůj rádoby božský nadhled nevidí dál než za bod-průsečík – špičku Ypsilonu!), hledící na alternativy zevně, jako zevně dané-zadané, s níž jsme shlížívali na zadání buď s návodem či tahákem nebo byli vydáni bezradnosti. Sestoupíme-li však pokorně dolů, opustíme-li objektivní odstup, zakoušíme rozcestí zevnitř: nikoliv už v předmětném nazírání – co Y rozpřažené do nedozírna následků, nýbrž v soustředěném usebrání. Tehdy, co jemná struktura vlastní situace promění na nás nezávislá neznámá ypsilon v uzavřený kruh (O), jímž jsme obklopení jako horizontem, který neubíhá v nedozírno, nýbrž zůstává obzorem našeho obzírání. Jeho poukazem za sebe poukazujeme sami k sobě, k vlastnímu postavení na místě rozhodnutí ve chvíli Pravdy. Ne té, která už (někde/jaksi/zásadně) jest, hrozíc z nedohledna pochybnostmi, že by ji bylo v zásadě možno předejít věděním, nýbrž té pravdy, k níž možno dojít pochopením, pravdy, která vzejde poté, co nám dojde – zrodí se z pochopení. Pravdy, dávající se v šanc našemu fiat!, pravdy, dávající šanci – pravdy jako příležitosti k našemu pojetí – početí v „aha!“, prostoru počínání.

Toto Místo Pravdy – prostor jejího zjevení/zrození – spočívá v nalézání se v soběvztažné antinomii „já jsem nepravdivá“. Jakmile pochopím vnitřní spor – jeho vtip!, smíchem vyskočím z bludného kruhu váhání – odváži se, a z odvahy mi vzejde nová Pravda vížící se k sporu, leč nevázaná (prosta závazků a závislostí) – neporušená, panensky nová. Bludný-neřestný circulus vitiosus se změní v ctnostný/zdatný (odvážný/zmužilý) circulus virtuosus: ocitám se mimo, v záhorizontí, virtuózně kráčím bezcestím volnou krajinou, která se mi pochopením – obrazným (metaforickým) vyjádřením povahy paradoxu s přenosem významu přenesen: kráčím ne více dle směrovek (směrnic, vozovek), toliko vzhledem k novým obzorům: ocitám a cítím se doma, v ráji světa, nebloudím labyrintem mysli, ani nepropadám hlubinám srdce a jejich žalu. Zaujal jsem ekologický (přirozenému řádu domova odpovídající) vztah ke skutečnosti věku post neolitického-ekologického, kde není na místě trápit se pochybnostmi. Nemusí se to zdařit, nezodpovím-li otázku sfingy, nepochopím vtip paradoxu, smysl nesmyslu, nepovede-li se výklad – exegeze – vyvedení z bloudění. Je to vždy zázrak, kdykoliv se povede překročit pochopením meze racionálního vysvětlení. Ani o tom však nelze pochybovat.

České ‚pochybování‘ je z ‚chybování‘: chybit, odchýlit se (aberrare – srv. aberration) od cesty, ztratit směr, bloudit (errare – srv. error) v bezcestí nedává smysl a může se stát osudným (chyba lávky!). Ale což každá odchylka – fluktuace, mutace, aberace – není osudová? Není snad osudím, odkud si tahá los – sám Osud? Každé pochybení je příležitostí k obrácení – změně směru-smyslu/smýšlení (srv. METANOIA – ‚rozmyšlení‘, srv. „rozmyslel jsem si to!“, I’ve changed my mind!), možností vymanit se ze zaběhané dráhy, z lokálního minima, z uzavřenosti – zavinutosti? Každý zámotek (EMBRYON) je zárodek-svitek, schopný vy-vinout se, učinit z kruhu vinutku, ze zavinění – „šťastnou vinu“ (felicem culpam)?

Každý vývin, veškerý vývoj, celé dějiny i sama evoluce jsou plny omylů, vinou se chybami, odvíjí se z pochybení. Mají naše pochybnosti – strach z pochybení – vůbec oprávnění? Bezpochyby: v obavách, že bychom chybili – když nám nic nechybí. Že budeme chybět, když budě třeba naší duchapřítomnosti. „Chybami se člověk učí“: ne tím, že se jim příště vyhne: s toutéž se již nesetká a chybám se nevyhne. Zato učiní zkušenost všech obměn, možností, zmeškaných příležitostí: neníť pozdě bycha honiti, je vždy právě na čase – čase, který poskytuje chyba, čase, který lze promarnit pochybnostmi. Neboť nezáleží na tom, jak se rozhodnu, nýbrž jak dilema přijmu a zda je pochopím – jak se vymaním – hermeneutická cesta…

POZNÁMKY

[1] John Barlow ex Douglas, Rushkoff: Kyberie – život v kyberprostoru. SPVČ, edice Živel, sv. 1. 216 s. Praha 2000. 1.vyd. orig. Cyberia. Harper & Collins 1994. Přel. Saša Neumann.
 
 www.filosofie.cz