Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/II/2005 - Spring 2005

Vz-duch: Pohyby života III (článek)

Autor: Zuzana Svobodová
Abstract: The present third reflection paper on „Life Motions“ addresses the topic of another element, air/spirit. The author enters three paths exploring what effects this element can have. First, she reflects upon why one of the Pre-Socratics identified red to be the quality of this element. She mentions Goethe’s „colour circle“ in this respect. The author continues by searching for various meanings of the words „air“ and „spirit“ in commonly used Czech phrases. In the final part of the paper, after examining the meaning of the Hebrew term „ruah“, a question is raised concerning the effects of the spirit. Dealing with the question what spirit actually is must, in turn, follow after a thoughtful concern with what are the activities of the spirit, how we are able to perceive and express its workings, the author says.

 

Jako naše duše, praví, jsouc vzduch, nás drží pohromadě, tak pneuma a vzduch objímá i celý kosmos. (Anaximenés, B 2) [1]

 

Vánek vane tiše. Vítr fouká silně. Vichřice poráží stromy. Vír točí se dokola. Vítr podzemní vzbuzuje zemětřesení. Zemětřesení dělá propadliny. (J. A. Komenský, Orbis sensualium pictus, V. Vzduch) [2]

 

Předkládané třetí zamyšlení nad „pohyby života“ je věnováno dalšímu z živlů, tentokrát tomu, který podle Anaximandra odpovídal chladu a podle Empedoklea suchu; tomu, který odpovídá z našich smyslů sluchu (příp. čichu) a z barev červené. Je to sluch, kterým je zdravý člověk schopen vnímat projevy neviditelného vzduchu – slyšet proudění vánku, hučení větru, hvízdání meluzíny.

 

Je-li řeč o živlech, nelze očekávat soubor bezesporných dat, ale snad může jít o pozvání k zamyšlení. Je mnoho cest, které směřují k tomuto živlu, zde jsou naznačeny tři z nich. První vede úvahou nad barvou, která se považuje za určitou kvalitu živlu; druhá cesta poskytuje nahlédnutí skrze běžné frazeologismy týkající se vzduchu k jeho různým významům; a třetí cesta směřuje k hebrejskému termínu „ruach“ a k otázkám různého odstínění duchovní „aktivity“ člověka.

 

1.  Barva jako kvalita vzduchu

 

Empedoklés je považován za autora zlomku (zl. 31 A 92 z Aetia), ve kterém červená barva charakterizuje tento živel. Souviselo-li to s červánky, pak lze dnes popsat, že se tato „kvalita“ projevuje právě tehdy, kdy paprsky Slunce procházejí atmosférou po delší dráze a záření kratších vlnových délek (modré, modrofialové) je rozptylováno silněji než záření větších vlnových délek (červené, žlutočervené). To, že lze hovořit jak o červánkách ranních, kdy se rozžíhá, rozbřeskuje nový den, tak o červánkách při soumraku, kdy dílo dne je dokonáno a krajina utichá, však mnohem více napomáhá pochopit, proč jsou červánky symbolem příchodu změny (srov. „červánky svobody“). [3] Za zmínku zde stojí i ruský termín: „pervency svobody“, [4] související s „pervyj“ (první), tedy označující to, co je na počátku (– dne, ať už nahlíženo způsobem, podle kterého „nový“ den přichází se západem slunce, nebo pro naše krajiny obvyklejším způsobem, kdy „nový“ den přichází s východem slunce).

 

1.1  Červeň

 

Je možné posoudit, zda zachycení kvality tohoto živlu pomocí červené barvy pomáhá odhalit cosi charakteristického? A jakými způsoby lze o barvě a barevnosti hovořit?

 

J. W. von Goethe napsal několikasvazkové dílo Nástin nauky o barvách, aby tak záměrně působil proti mechanicistnímu pojetí barev sira I. Newtona v díle Optika. [5] Goethe se snaží ve svém díle ukázat, že svět je skutečně barevný, že barvy jsou vůči člověku vnější skutečností a nevznikají až na oční sítnici nebo v lidském mozku. Proto zkoumá říši barev nejen z hlediska fyzikálních a chemických procesů, ale snaží se zachytit celkovou povahu barev, včetně jejich nejrůznějších účinků na člověka i včetně dějin nauky o barvách od starověku do začátku 19. století.

 

Pečlivým pozorováním účinku barev na člověka dochází nakonec Goethe k zajímavému vyjádření v podobě „kruhu barev“. Tento kruh se shoduje jak s fyzikálními poznatky o barvách, tak zároveň zachycuje určitým způsobem i vliv jednotlivých barev na vnitřní prožívání. Goethe zde prokázal vynikající pozorovací schopnost a jistě se zde uplatňuje také Goethova zkušenost malíře i zkušenost ze studia malířských děl.

 

Dnes je známo, že v různých kulturách vnímají a posuzují „povahu“ barev různě (např. smuteční barvou je v některé kultuře černá, v jiné kultuře je to barva bílá). Přesto však lze právě u barvy „jasně červené“ dojít celkem snadno ke shodě, že jde o barvu značící aktivitu, o barvu, která může vyvolávat určité zneklidnění, podráždění. Goethe popisuje účinek „jasně červené“ barvy takto: „Příjemný pocit rozveselení, jaký nám poskytuje ještě oranžová, stupňuje se až k pocitu nesnesitelného násilí ve vystupňované jasné červeni. Aktivní strana se tady projevuje ve své nejvyšší energii, a není div, že lidé energičtí, zdraví, hrubí mají obzvláštní radost z této barvy.“ [6]

 

Ovšem při popisu barvy „červené“ nazývané též „purpurová“ vystihuje její účinek jinými slovy: „Účinek této barvy je stejně jedinečný jako její přirozená povaha. (Goethe poukazuje na pokus s hranolem, kterým se ukazuje podíl různých barev na „složení“ barvy purpurové.) Působí dojmem jak vážnosti a důstojnosti, tak grácie a líbeznosti. Jedním ve svém tmavém, zhuštěném stavu, tím druhým ve stavu světlém a zředěném. A tak se může i důstojnost stáří i půvab mládí odívat jednou a touž barvou.“ [7] Jakkoli může mít každý člověk určitou barvu spojenou s různými osobními zkušenostmi, přesto by se těžko hledala jiná barva k vyjádření volného, živoucího (živelného!) proudění, než barva červená.

 

2.  Významové „přídechy“ slova vzduch

 

Slovo „vzduch“ přichází do češtiny v době obrození z ruského „vózduch“, staročesky to bylo „povětřie“. Rozklad na předponu „vz-“ a „duch“ poukazuje k původnímu západo- a jihoslovanskému významu slova „duch“: „povětří, závan“. Slovo „duch“ dále odkazuje k indoevropským kořenům („dhouso-, dheuso-“), odvozeným od slovesného výrazu pro „vanout, dýchat“ („dheu-“), od kterého je odvozen rovněž řecký výraz pro boha („theós“).

 

Výraz „vzduch“ může být používán jednak k vyjádření toho, čeho je nejvíce třeba, a bez čeho nelze žít, co pomáhá, co je schopno „rozproudit“ život (srov. dále „je čistý vzduch“ ve významu „jsme volní, je bezpečno“). Avšak naopak pokud chybí vzduchu ono „proudění“, pohyb, tedy pokud je „těžký“ vzduch, dusno (srov. „stojaté vody“), [8] je takové prostředí „nezdravé“, tíživé, napjaté.

 

Přestože vzduch potřebujeme, přesto si jej málo uvědomujeme – není přece vidět, takže pokud jej máme dostatek, nepociťujeme jeho zvláštní hodnotu. Jen proto je možné, že slovy „jsem pro někoho vzduch“ se nevyjadřuje, že jsem někomu něčím cenným, ale pravý opak: „nic pro někoho neznamenám“, „jsem někomu lhostejný“, „nevšímá si mě“, „nevnímá mě“. (Při tomto vnímání „vzduchu“ by zřejmě barevně nebyl popisován jako „červený“, ale jako „bílý“. O bílé barvě, podobně jako o černé, hovoří Goethe jako o „nicotě“ a přisuzuje vzdělancům oděným těmito barvami „nechuť k barvám“. [9]) V podobném významu se užívá sousloví „chová se jako duch“, tj. jeho chování je takřka bez zjevného účinku, není jej vidět, slyšet, není běžně vnímán smysly. Zároveň však je tím vyjádřeno, že ačkoli jej nezachytíme smysly, přesto působí. Jeho jednání není ale kontrolovatelné, protože je „jako duch“ – bez omezení a bez možnosti zachycení.

 

3.  Duch

 

Jestliže božství nezakoušíme jinak než smysly, pak není tolik překvapující, že právě převážně sluchem, skrze slovo, vnímal biblický člověk nezobrazitelného Boha.

 

Vzduch, dech, dýchání, vánek, vítr, živé (tělo), duch, princip života – to jsou možné ekvivalenty pro překlad hebrejského termínu „ruach“. [10] „Ruach“ působí jako životní síla, tedy síla, která podle Starého zákona pochází od Boha. Mojžíš nazýval Hospodina „Bohem duchů všech tvorů“. Na biblický text je ovšem třeba nahlížet jako na text mnohovrstevnatý, kde význam jednotlivých výrazů je třeba číst v širším kontextu jeho výskytu. Lze nalézt četné zmínky o tom, že jsou různí „duchové“, a dokonce i Bůh posílá „zlého ducha“ (Sd 6,23; 1S 16,14); komentátorům biblických textů mohou činit nemalé potíže i taková místa, kde Bůh dává „lživého ducha“ v ústa proroků (1Kr 22,23). Ať tak či onak, v biblickém podání je „ruach“ mocí, silou Boží činnosti. Silou, která působí různým způsobem, ale kterou samu nelze postřehnout, jako nelze postřehnout vítr, ale jen určité známky (stopy) činnosti větru.

 

3.1  Jazyková anotace

 

Bylo již poukázáno na to, že čeština následuje východní tradici, v níž „duch“ a „vzduch“, zachovávají lexikální podobnost. V tradici západní, latinské, je nositelem této původní jednoty výraz „spiritus“ (vzduch, dech, vítr, vánek, duch). Již v hebrejské a řecké jazykové tradici lze nalézt zřetelně odlišné výrazy pro „oblaka, mraky a prach, který se zmítá ve větru“ na jedné straně (hebr. „šachak“, řecky „aér“); „živoucí, životodárnou, sílu“ na straně druhé (hebr. „ruach“, řecky „pneuma“); a živé (tělo), ve smyslu živočišné na straně třetí (hebr. „nefeš“, řecky „psyché“), podobně jako v latinské tradici „aér“, „spiritus“ a „animus“. Je však třeba rovněž vnímat kontext celého výrazu, neboť např. „psyché“ neoznačuje v Platónově díle totéž, co v tradici novozákonní, která již čelí novoplatonikům.

 

Tak v Novém zákoně je výrazu „psychikos“ („psychický“) používáno nikoli jako předstupně, ale jako protikladu k „pneumatikos“ („duchovní“), proto je například „psychikos“ Kralickými překládán též jako (jen) „tělesný“ i „hovadný“. Zde je možné pozorovat, jak přestože novozákonní zvěst vede k hlubokému přijetí, a tím k povýšení hodnoty těla a tělesnosti oproti nekřesťanským novoplatonikům, činí tak jejich jazykem. Platónova péče o duši je křesťanstvím vykládána jako péče o celek, [11] avšak to je pouze zdánlivě jen návrat k výroku Periandra z Korintu (6. st. př. Kr.). V křesťanství neběží o obnovu cyklu, nýbrž o proměnu, neběží o mýtus s tříposchoďovým rozdělením světa, ale o život (s)tvořeného (při-rodivšího se) světa.

 

3.2  Duchovní činnost

 

„Ruach“ je silou Boží, a přesto může spočívat na člověku. Člověk může být dokonce tím, který určitým úkonem, za určitých okolností, může ducha „přenášet“ na jiného člověka (např. Dt 34,9). Přesto nelze člověku připsat ducha jako majetek, vlastnictví, ale člověku je duch spíše propůjčen, aby jednal určitým způsobem, totiž způsobem, kterým jej povede duch, kterého dostal. I pověřování zvláštním úkolem je konáno dle starozákonního svědectví podobným způsobem – starozákonní kněží byli uváděni do svého úřadu vkládáním rukou, vložením ruky na někoho se předávalo pověření (Nu 27,18–20). Toto pověření bylo ustanovením někoho pro něco, osobním povoláním, jmenováním, jakousi autorizací, která je vždy spojena s osobní odpovědností.

 

Biblické příběhy však hovoří často i o tom, jak velikou silou se člověk může nejrůznějším duchům bránit, odmítat je, nepřijímat, zahánět je, bojovat proti nim. I umění může být jednou z těchto sil (1S 16,23). Aby člověk mohl jednat podle určitého ducha, musí jej přijmout, naslouchat mu – tj. vnímat jej („otevřít“ mu) smysly. Zde je možno pak nahlížet spor dvou táborů, z nichž jeden namítá, že Bible poukazuje nikoli k primátu vůle nad poznáním, ale k primátu poznání (logu) nad vůlí (ethosem). Nejde o primát týkající se důležitosti, „významu“, ale o primát týkající se spíše „smyslu“; nejde tedy o snižování významu činu, jednání oproti poznávání. [12] Jde snad o jejich uspo-řád-ání, o vědomí určité přednosti bytí před konáním. Totéž lze však vyjádřit vzhledem k časové ose i opačně: Tím posledním, není nakonec jednání, ale to, co jest. [13] Tak je možné číst význam biblického „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (J 8,32). Zde je člověk upozorňován na přednost poznání, nazírání, kontemplace.

 

Autoři z druhého tábora budou naopak upozorňovat na biblické pasáže, kde je žádána od člověka nejprve vůle, skutek, které teprve mohou vést k poznání. Jde o různý pohled na „stav“ člověka. Snad lze tento rozdíl popsat jako rozdíl ve výkladu „duchovního“ založení člověka. Traktáty na téma „o svobodném rozhodování“ lze najít u mnoha velkých teologů/filosofů nejen středověku. Téma vůle není ani dnes žádným okrajovým ani banálním příspěvkem ve filosofické dílně, naopak se zdá, že navzdory své složitosti přitahuje stále větší pozornost (nikoli však pozornost masovou, jakou zřejmě vždy budou přitahovat „populární“ knihy s tématem jak snadno – jen vlastní vůlí! – zařídit to či ono). Pokud však zde byla řeč o vůli v dílech filosofických, bylo tím myšleno takové podání, které ponechává vůli její hloubku, tedy díla, která již překračují novověké „moderní“ pojetí, kde je vůle pouhým prostředkem. [14]

 

Co může být nazýváno „duchovní“ činností? Právě s touto otázkou se vyrovnává Hannah Arendtová v knize Život ducha. Čerpá zde z Kantova rozlišení mezi „Vernunft“ a „Verstand“, mezi „rozumem“ a „rozvažováním“, a ukazuje, jak se rozlišení těchto mohutností shoduje s rozlišením dvou duchovních aktivit: myšlení a poznávání, [15] s jejich rozdílnými cíli: smyslem (cíl aktivity „myšlení“) a poznáním (cíl „poznávání“), u něhož se cení především jeho „význam“, jeho možné „využití“. V první aktivitě hledáme skrze jevy nejevící se základ, ve druhé aktivitě jde o jevy, o jejich poznávání skrze korekci zdání. V první aktivitě je zdání způsobem, jak se jeví (to) jevící, je to Kantův „přirozený a nevyhnutelný“ klam našeho smyslového aparátu, ve druhé aktivitě se zdání rozplyne při bližším nahlédnutí. Avšak takové „odhalení ničí klam; neodkrývá to, co se jeví ve vlastním smyslu“. [16] Přesto je zrušena hierarchie „věci o sobě“ a „pouhé představy“, jako by šlo o dva různé světy. Arendtová upozorňuje, že pro fenomén života sice platí, že bytí je základem jevů, ale neplyne z toho teorie dvou světů.

 

Podobné směřování má dílo Paula Tillicha, ve kterém se důrazem na „ultimate concern“ (poslední zájem, zaujetí), na „hlubinu“, vyjadřuje bytí člověka jako bytí duchovní, a to i v těch nejjednodušších projevech nejprostšího jedince. [17] Pro otázky „duchovní činnosti“ je zvlášť pozoruhodný Tillichův příspěvek nazvaný Náboženství jako rozměr duchovního života člověka, [18] v němž se ptá, ke které funkci ducha náleží náboženství. Celá oblast ducha obsahuje dle něho tři funkce: funkci morální, poznávací a estetickou. Přitom každou funkci doprovází cit. Ovšem v žádné z těchto funkcí nenalézá náboženství nějaké pravé útočiště, neboť Tillichovi je náboženství hlubinou (podstatou, základem) všech funkcí lidského duchovního života. Hlubinou, která nepotřebuje hledat žádné útočiště, neboť je určitým způsobem přítomna všude, projevuje se ve všech tvůrčích funkcích lidského ducha jako podstata, poslední smysl, měřítko i odvaha. Má ovšem na mysli náboženství v širokém slova smyslu, nikoli „náboženství“ instituční a „náboženství“ osobní zbožnosti, které – stejně jako sekulární oblast – má své kořeny v náboženství v širším smyslu slova, ve zkušenosti posledního zaujetí, základu duchovního života.

 

Člověk však nemusí projevit svou duchovní sílu, může rezignovat na vědomí – svědomí, když není schopen „sám sobě dělat společnost“. [19] Nejde zde o osamělost, ale o schopnost „vědět“ sám o sobě, aktualizovat své s-vědomí, [20] dialog mezi mnou a sebou (Montesquieu: moi-même, Ricoeur: soi-même), což souvisí se schopností „vydat počet“, která je více než odpovědět na otázku. „Život ducha, kde sama sebe doprovázím, může být bezhlesý; ale nikdy není tichý a nikdy, kvůli reflexivní povaze všech jeho aktivit, nemůže zcela zapomenout na sebe.“ [21]

 

Jak lze tedy popsat duchovní činnost? Za základní, navzájem nepřevoditelné duchovní aktivity označuje Arendtová myšlení, chtění a souzení. Duch myslí, chce a soudí. Mezi jeho charakteristiky patří neviditelnost a svoboda. Jeho projev lze vnímat velmi živě, a zároveň nejsme schopni jej lokalizovat. Silou jeho moci se můžeme povznést a skrze všední každodennost vstoupit do světa, který jsme si možná jen sami uzavírali, ze strachu. Duch nás může přimět postavit se strachu, a přesto dává prožít bázeň; bázeň a naději. Naději, že náš život není pouze živý, ale i smysluplný. S duchem nejsme opuštění, jsme již ve společenství.

 

V této oblasti však vyvstávají mnohé další otázky: Lze odstínit myšlení, intuici a kontemplaci? Je v této trojici pouze myšlení aktivitou – totiž aktivitou, která míří k nejvyššímu stavu ducha, ke „stavu“, kdy už nejde o poznávání pravdy (neboť pravda se sama dává poznat v nahlédnutí)? Lze za určitých okolností hovořit o – kontemplativním – klidu, jakési pasivitě (o „stavu“) ducha? A posléze je možné se ptát: Lze vidět rozdíl mezi filosofií a poesií v odlišné aktivitě ducha?

 

Úkol postřehnout (a tedy již nějakým způsobem přijmout) živelné působení se nyní jeví bližším, než zkoumání toho, co duch jest. Tak je tomu ostatně se všemi živly. Pokud se čtenářův duch obrátil k sobě samému, pak se projevil, a – bude „vydán počet“...?

 

POZNÁMKY

 

[1] Bouzek, J., Kratochvíl, Z., Řeč umění a archaické filosofie, Praha: Herrmann & synové 1995, s. 141, pozn. 3.

 

[2] Komenský, J. A., Orbis sensualium pictus: Svět v obrazích. Přetisk prvního vydání z roku 1658, Praha: Levné knihy Kma 2001, s. 24. ISBN 80-7309-050-3.

 

[3] Srov. Nietzsche, F., Morgenröte, 1881, česky 1991, srov. Koeppen, W., Morgenrot , česky 1987 – obě díla přeložena do češtiny jako Ranní červánky.

 

[4] Srov. Foršová, O. D., Pervency svobody, 1950–53, česky Červánky svobody, 1961. Elektronický rusko-český slovník dostupný na URL: < http://www.sms.cz/index.php > nabízí zde překlad „průkopníci svobody“. „Perveněc“ je „první v pořadí“, užíváno ve smyslu „prvotina“ i „prvorozený“.

 

[5] Goethe, hledající řád tohoto světa, který vnímáme smysly, nenachází pro Newtonovo dílo žádná slova obdivu. Právě způsob velmi osobní kritiky, přecházející k ponižování, se obrátil vůči Goethovi samotnému a jeho vlastní dílo o barvách, v mnohém jistě pozoruhodné, upadlo v zapomenutí.

 

[6] Goethe, J. W., Smyslově-morální účinek barev, přel. J. Dostal, Hranice: Fabula 2004, s. 40 (§ 775).

 

[7] Goethe, s. 45 (§ 796).

 

[8] Zamyšlení nad vodním živlem viz Zakrytost a odkrývání: Pohyby života I in PAIDEIA 1/I/2004.

 

[9] Goethe, s. 60 (§ 841).

 

[10] Srov. zde vzhledem k našemu tématu zajímavé použití v Sd 16,9, kde je slovesem stejného kmene (r-v-ch; (u)cítit, vonět, čichat) označena činnost ohně (!), tedy použití ve významu „sežehnout“. Dále viz např. použití sousloví: „duch jej stravoval“, podobně jako „oheň jej stravoval“.

 

[11] Viz Aristotelovo: „duše je jaksi vším“ (pós ta panta), na které jsem poukázala již v článku Oheň: Pohyby života II v předcházejícím čísle čas. PAIDEIA.

 

[12] Tento problém lze vidět rovněž jako novozákonní problém víry a skutků. Nejedná se zde o otázku, která míří k rozlišení mezi vita activa a vita contemplativa v tom smyslu, že by byl dotazován vztah činu (ethos) a poznání (logos), neboť v tomto rozlišení je kontemplace nerozlišena na straně poznání (logu). (Viz dále.)

 

[13] Srov. „Nemohlo by to být tak, že jevy tu nejsou pro proces života, ale naopak, že proces života je tu pro jevy?“ Arendtová, s. 39 – viz následující poznámka.

 

[14] Např. Arendtová, H., Život ducha: I. díl: Myšlení, z ang. orig. The Life of the Mind přel. J. Lusk, Praha: Aurora 2001; zvláště pak Ricoeur, P., Philosophie de la volonté I. Le volontaire et l´involontaire, Paříž: Aubier 1950; týž, Philosophie de la volonté. Finitude et culpabilité. I. L´homme faillible, Paříž: Aubier 1960; týž, Philosophie de la volonté. Finitude et culpabilité. II. La symbolique du mal, Paříž: Aubier 1960; česky Filosofie vůle I: Fenomenologie svobody, přel. J. Čapek, Praha: OIKOYMENH 2001.

 

[15] Srov. tamtéž s. 27 – v českém překladu se zde užívá termínu „poznání“, volím však raději termín označující nedokonavou aktivitu, tedy termín „poznávání“.

 

[16] Tamtéž, s. 51.

 

[17] Tillich, P., Odvaha být, přel. D. Mikšík, Brno: CDK 2004.

 

[18] in Tillich, P., Biblické náboženství a ontologie. Výbor ze studií, esejů a kázání. Přel. M. Bartlová a kol., Praha: Kalich 1990.

 

[19] Arendtová: s. 88.

 

[20] Tamtéž: s. 210: „Svědomí je anticipace druha, který na vás čeká, pokud a jestliže se vracíte domů.“ Ve francouzštině nejsou dvě odlišná slova pro vědomí a svědomí (obojí lze vyjádřit termínem „conscience“), v angličtině tomu dlouhou dobu bylo podobně.

 

[21] Tamtéž: s. 89.

 

SEZNAM LITERATURY

 

Arendtová, H., Život ducha: I. díl: Myšlení, z ang. orig. The Life of the Mind přel. J. Lusk, Praha: Aurora 2001.

 

Bouzek, J., Kratochvíl, Z., Řeč umění a archaické filosofie, Praha: Herrmann & synové 1995.

 

Goethe, J. W., Smyslově-morální účinek barev, přel. J. Dostal, Hranice: Fabula 2004.

 

Komenský, J. A., Orbis sensualium pictus: Svět v obrazích. Přetisk prvního vydání z roku 1658, Praha: Levné knihy Kma 2001.

 

Kratochvíl, Z., Čtyři živly a ten pátý, in URL: < http://www.fysis.cz/Texty/aither.htm >.

 

Ricoeur, P., Myslet a věřit: Kritika a přesvědčení (Rozhovor), F. Azouvi, M. de Launay, přel. M. Rejchrt, Praha: Kalich 2000.

 

Tillich, P., Biblické náboženství a ontologie. Výbor ze studií, esejů a kázání. Přel. M. Bartlová a kol., Praha: Kalich 1990.

 

Tillich, P., Odvaha být, přel. D. Mikšík, Brno: CDK 2004.

 

Prameny a slovníky:

 

Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, přel. ekumenické komise pro Starý a Nový zákon, Praha: Zvon 1992.

 

Biblický slovník, Novotný, A., Praha: Kalich-ČBK 1992.

 

Česko-latinský slovník, Quitt, Z., Kucharský, P., Praha: SPN 1992.

 

Český etymologický slovník, Rejzek, J., Voznice: Leda 2001.

 

Encyklopedie Universum 3 [CD-ROM], Euromedia Group 2002.

 

Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu, Pípal, B., 2. vyd., Praha: Kalich 1974.

 

Latinsko-český slovník, Kábrt, J. a kol., Praha: SPN 1991.

 

Řecko-český slovník k Novému zákonu, Souček, J. B., 4. vyd., Praha: Kalich 1994.

 

Slovník řecko-česko-německý, Lepař, F., Praha: Česká grafická společnost »Unie« nevročeno (cca 1907).

 

Teologický slovník, Rahner, K., Vorgrimler, H., přel. F. Jirsa, Praha: Zvon 1996.


 
 www.filosofie.cz