Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/II/2005 - Spring 2005

Sókratovská ARETÉ. Patočkova interpretace (článek)

Autor: Janina Moskalová
Abstract: Sokrates ARETÉ. (Patočkas Auslegung.) – Wenn Chairefón in Delfy gefragt hat ob jemand weiser als Sókrates ist, Weissagerin Pýthie – Vermittlerin des göttlichen Nachrichten antwortete: niemand. Sokrates war überrascht, er war sich nicht über seine Weisheit bewußt. Weiter untersuchte Sokrates diese göttliche Aussage und versuchte jemanden weiseren zu finden. Er unterhaltete sich mit vielen Leuten die sich selbst für weisen hielten. Das Thema des Dialogs orientiert sich auf die Kunst des Lebens, Tugend und Vollkommenheit, kurz auf ARETÉ. Sokrates hat gefunden, daß Weisheit nicht im Kvantität der Kentnisse oder in der Fähigkeit eines guten Argumenten oder Methoden, sondern im Bewußtwerden eigene Unwissenheit besteht. In der modernen Philosophie spielte in der Verbreitung des sokratischen Denkens eine erhebliche Rolle Jan Patočka, unter anderem auch ein großer Interpret der antiken Philosophie. Von ihm aktualisierte Vermittlung der Ideen war interpretiert als ein Versuch das wichtigste für menschliches Leben zu entdecken, was macht den Menschen wahrhaft, wirklich, und ermöglicht das Leben als Einheit und Ganzheit zu sehen. Das wichtigste für die Menschen ist ARETÉ anzustreben.

 

Chairefón se v Delfách osmělil k dotazu, je-li někdo moudřejší Sókrata. Věštkyně Pythie – zprostředkovatelka božských zpráv odpověděla, že není. Sókrates nepřijal výrok věštírny s žádným nadšením, jak by asi učinil kdokoliv na jeho místě, ba naopak. Ptá se sám sebe, pakliže je bůh Apollón neomylný (o čemž pravděpodobně ani na chvilku nezapochyboval) v čem vlastně tkví jeho moudrost, když si žádné není vědom a jal se tento výrok zkoumat. Kudy chodil, tudy se ptal a prověřoval, není-li opravdu člověka moudřejšího, než je on.

 

Téma hovoru bylo podřízeno snaze získat vědění o ARETÉ (zdatnosti, dokonalosti, ctnosti), kterou chápal jako otázku po umění správně žít, žít v celku. (Každý člověk se přirozeně domnívá, že toto umění ovládá, že žije dobře a že ví, v čem dobrý život spočívá.) Elenxí [1] (zkoumáním, vyvracením) dokazoval sebejistému partnerovi, že takovéto vědění nemá, i když si myslí opak. [2] Tak vycházelo najevo čím dál víc, že lidé, kteří se za moudré vydávají, nakonec vůbec moudří nejsou, ba co víc, že se svou moudrostí chvástají a nikdy by svou nevědomost neuznali.

 

Díky nim mohl Sókratés rozpoznat, že jeho moudrost nespočívá v kvantu znalostí a schopnosti užívat správné argumenty a metody, ale právě v uvědomění si vlastní nevědomosti. Jeho moudrost spočívala v odhalení vědoucího nevědění – „vědění nevědění podstatného, posledního a kladně určeného cíle, vědění o tom, že ARETÉ není člověku dána. Sókratova moudrost je vědomí absence, negativní vědění.“ [3] Většina si nepřítomnost podstatného nejenže neuvědomuje, ale vůbec uvědomit nechce a takovémuto uvědomění se strachem vzdoruje. Vždyť jaképak by to bylo zjištění, že život, který zde žijeme, obklopeni věcmi, znalostmi a lidmi, není ten pravý, že nám, ženoucím se stále za něčím lepším, k opravdovosti a plnosti ještě něco schází? Jakýpak by to byl život, když by se nedal uchopit pevně do vlastních rukou?

 

„Je něco původně a přirozeně v člověku, co se brání proti tomu, uvědomit si, že pravý lidský život, pravé bytí člověka není přítomno, není dáno, není zde.“ [4] Celek je nahlédnutelný jen díky distanci – díky absenci, (CHÓRISMOS). Člověk, který by nám chtěl náš život brát z vlastních rukou, který by chtěl zpochybňovat jistotu našeho sebe-vědomí, se časem stane někým, kdo jakožto ten, kdo nám nedá klid, začne probouzet pohoršení, nenávist. A jelikož nacházíme Sókrata ještě stále chodícího, burcujícího, bez přestání se dotazujícího, odkrývajícího cestu k opravdovosti, k pravé lidské podstatě, ke svobodě od klamné sebejistoty a snažícího se cloumat lidskou somnolencí, sebeklamem, „nesnášejícím útok, z něhož pramení marná nadutost, zakrývající vnitřní nicotu, vyvolávající podrážděnost“, [5] odhalujícího život nepravý, nesvobodný, charakterizovaný „hlubokým zapomenutím sebe sama, zapomenutostí, která nechce být upomenuta a vzpouzí se tomu ze všech sil“, nedivme se tedy, že jeho jednání vedlo k tomu, že začal být jako buditel a narušitel stavu polospánku „nenáviděn, pomlouván a štván až k smrti“. [6] Protože „pohoršení je nutný prostředek obrany vnitřní falše“. [7]

 

„Ze sebezapomenutosti vzniká pohoršení, pohoršení se odůvodňuje žvástem a jím vzniká pomluva.“ A pomluva spočívala v tom, že Sókrates kazí mládež a hlásá jiná božstva než ty, v něž věří obec, jakási daimonia. To jsou ta závažná obvinění vyžadující zahájení hrdelní pře. Až zde, když jde o život, lze vytušit opravdovost Sókratova počínání, zde se odhaluje obrovská pravda, totiž že: „nejvlastnější smysl svobody je rozhodnutí mezi životem a smyslem života, pochopení, že v životě nejde o život, život že není argumentem,“ [8] co když „je smrt, konečnost pobytu člověka mezi světskými skutečnostmi sám základ všech jeho možností, vší jeho důstojnosti, vší svobody“? Není právě v ní „dána možnost volby mezi životem a jeho smyslem“? [9]

 

Sókratés není ochoten ustoupit diktátu většiny, je připraven uchovat a prosazovat celek i za cenu smrti. Překonává strach ze smrti. Ta již není tím, „co mimoděk ustavičně, ať jsme si toho vědomi či ne, fixuje náš pohled vystupujíc jako maximální zlo, kterému nic neuniká jinak než na chvíli, co tříští právě náš život do nesouvislých chvil, z nichž každá má ráz pouhého „ještě ne“. [10] Vždyť smrt nemůže být pro člověka, který se snažil o nalezení plnosti zlem, ale jakožto završení celku svého života naprostým dobrem. Smrt není konečnou metou v cíli, tečkou za větou, je koncem ve smyslu PERAS – finis, tedy vy-mez-ení, mezí, která zabraňuje rozplynutí se v bezmezném neurčitu, pozbývajícím svého místa v celku. „Neboť báti se smrti není nic jiného než domnění moudrosti bez moudrosti skutečné, je to totiž domnělé vědění o věcech, o kterých člověk neví. Neboť nikdo neví o smrti ani to, zdali snad není pro člověka ze všeho největší dobro, a lidé se jí bojí, jako by dobře věděli, že je to největší zlo. A přece, jak by nebylo právě tohle hanebná nevědomost, domnívat se, že víme, co nevíme?“ [11] Sókratés stvrzuje, že „život neprozkušovaný není člověka důstojný“, [12] je to život nereflektovaný, ničím se nelišící od života živočišného. Je „lépe se nezrodit, než žít beze smyslu“. [13]

 

Co z takovéto pozice plyne? Nejdůležitější je stálé tázání se po celku bytí, po tom, co tvoří lidské jednání vskutku dobrým – ctnostným – pravdivým. Kdo se táže, uvědomuje si nesamozřejmost bytí. Ptát se, znamená hledat odpovědi, bez jistoty jejich nalezení. Při hledání odpovědí mnohdy dochází k THAUMA – údivu (tázajícímu ne vždy příjemnému) a to je počátek filosofie, lásky k moudrosti, pravému vědění. Pravý život, život probuzený a svobodný však stojí „ustavičně ve stínu nebezpečí, zapomenout znovu“. [14] Ptát se znamená nepřijímat svět takový, jaký se na první pohled jeví, takový, jak jej jiní podsouvají. Neklást otázky znamená přebírat jednou (někým jiným) utvořený – statický – mnou neprozkoušený pohled na svět a hodnoty. Jen díky prostoduchému – nereflektovanému kopírování cizích myšlenek je možné hovořit o jasném a černobílém světě. Tehdy lze interpretovat svět podle „manicheiského“ schématu dobra a zla, ospravedlňovat fundamentalismus, podléhat autoritám, opakovat co říká většina, nebýt sám sebou, nebýt svobodný. Takovýto přístup s sebou nese jistotu, že svět je vlastně uchopitelný a pochopitelný ve svém celku, že mu rozumím, protože toho o něm hodně vím, a že mě už nic nemůže překvapit.

 

„Teprve jakožto veliký tazatel je (Sókratés) tím velikým zápasníkem v dialektické diskusi. Nemohl by být tím absolutně suverénním protivníkem, kdyby nebyl úplně svobodný, kdyby byl poután na něco konečného na zemi či na nebi. Jeho suverenita tkví v tom, že je absolutně volný, že se ustavičně uvolňuje.“ [15]

 

Sókratés není ochoten se nechat ovládnout ztrnulou neopravdovostí pro záchranu života, není ochoten upustit od své maieutické činnosti, nepřestane zkoumat, ptát se, zneklidňovat. Ví totiž, že jedině takový člověk může opravdu smyslu-plně žít, který hledá plnost, ví, že údiv přichází v každé chvíli a že divit se je základ pro zastavení se a uvědomění si vlastní nevědomosti, pro vědomí, že nejsem nikdy schopen pochopit ani setinu z celku kosmu a že čím více se ptám, tím více se mohu dozvědět. Jde o moment, kdy mi dojde, že čím více poznávám, tím více vím, kolik toho ještě nevím a kolik bych toho ještě musel poznat, abych o něčem mohl říct: tomu opravdu rozumím, to o čem hovořím a hodnotím je opravdu takové, jak o tom hovořím.

 

V závěru své řeči Sókratés dodává: „i pro ten případ, kdybyste mě nyní chtěli osvobodit, a řekli mi: ,Sókrate, my tě osvobozujeme, avšak pod tou podmínkou, že se už nebudeš zabývat tímto zkoumáním ani filosofovat; pakli však budeš přistižen, že to ještě děláš, zemřeš.‘ Kdybyste mě tedy, opakuji, chtěli za těchto podmínek osvobodit, řekl bych vám: ,Děkuji vám, občané athénští, a jste hodní, ale budu poslouchat více boha nežli vás, a pokud budu dýchati a budu schopen, buďte si jisti, že nepřestanu filosofovat a domlouvat vám a vykládat každému, s kýmkoli se potkám, po svém obvyklém způsobu....‘“ [16] Ještě jednou zopakujme: „život neprozkušovaný není člověka důstojný.“ [17]

 

V úvodu k přednáškám o Platónovi Patočka nastínil snahu zpopularizovat jeho myšlení – tedy, jak by se mohlo zdát, zjednodušit a umožnit rozptyl myšlenek tohoto antického autora. Nakonec však zjišťujeme, že v komentáři k Apologii o Platónovo vidění Sókrata skoro vůbec nejde, to jako by nebylo to nejdůležitější. Člověk se na každé stránce, kterou pročte, setkává se Sókratem Patočkovým. Nejedná se o jeden z mnoha glosovaných komentářů, ale o Patočkou aktualizované zprostředkování idejí, o pokus ukázat na to nejdůležitější, co člověka činí opravdovým-pravdivým-celým, co učinilo ze Sókrata – filosofa, který ač po sobě nezanechal ani čárku, je zářným příkladem „Člověka-filosofa“, muže moudrost milujícího, v moudrosti žijícího a pro moudrost na smrt jdoucího. Člověka, který poukázal na to, že „pro lidský život je příznačný jeho celkový vztah: že lidský život je životem v celku“ [18] a že „člověk je místem, na němž se odehrává zkušenost svobody“, [19] protože nejdůležitější v životě lidské bytosti je hledání ARETÉ. [20]

 

Co že to vlastně je? Nechme promluvit samotného Patočku: „ARETÉ není privátně individuální ctnost; je to něco pevně určeného, co se přesto děje v měnivých konkrétních situacích; je to úsilí člověka o prohlédnutí celku v zasazení do konkrétní situace. Proto mladý Platón kreslí vždy znovu Sókrata nejen jako nositele, nýbrž jako sám předmět filosofie. Sókratés není jako ostatní lidé; jeho bytí je daleko hloub, v zcela jiné sféře, o niž se rozrážejí čistě lidské názory, údaje, mínění. Sókratova ARETÉ je jedna v mnohosti a v jeho životě u podstatných věcí je CHÓRISMOS od věcí sekundárních a zdánlivých.“ [21]

 

1) ARETÉ se děje.

2) ARETÉ je úsilím.

3) ARETÉ je snahou o prohlédnutí celku v kontextu.

4) ARETÉ je princip jednoty v rozmanitosti.

5) ARETÉ je ptaním se po věcech podstatných.

6) ARETÉ je uměním rozlišit rozdíl mezi věcmi důležitými a nepodstatnými.

 

ad 1) ARETÉ se děje

 

Celý lidský život je neustálé dění se. Údiv nad tím, že se něco děje, že se to děje takto a ne jinak, je základ filosofie. Údiv – tázání se umožňuje rozkrytí reflektovaného, nesamozřejmého světa.

 

Sókratés ve své činnosti neužívá obvyklé řečnické metody sofistů, ale vlastní postup: TECHNÉ MAIEUTIKÉ, [22] které je bojem (AGON) s domnělou vědomostí, používá logos – rozum – rozhovor umožňující druhému sebeobjevení – sebe-zrození, poznání dobra (AGATHON). Staví na předpokladu, že pokud lidé ví o tom, co je ctnost – co je dobré nebo špatné, budou také podle toho jednat. Předpokládá, že člověk nejedná zle úmyslně – vždy jen z neznalosti.

 

Lidské jednání může být opravdovým jen za podmínky, že je to jednání svobodné. Dle Patočky je člověk svobodně situován do světa, nelze uznat žádnou nahodilou vrženost bytí. „Základní zkušenost lidské bytosti jako historického tvora, zkušenost, o které nemohou nikdy rozhodovat smyslová data, řeč, kterou nelze tedy logicky transponovat ve výroky o smyslových dat, je zkušenost o svobodě. Tato zkušenost není zkušeností o žádném faktu, o žádném předmětu, konstatovatelném z různých hledisek, přístupným různým pozorovatelům. Svoboda je nicméně věcí zkušenosti: je to zkušenost rizika, které lze podstoupit nebo jemuž je možno se vyhnout. Tato není pasivní, vnucující se zkušenost, jako je jí celá smyslovost, neboť zkušenost, kterou máme je vždy zároveň zkušeností, která má nás.

 

Zkušenost svobody je zkušeností dobytí, získané svobody, nikoli jejího klidného majetnictví. [23] Zkušenost o svobodě tkví v nespokojenosti s daností a s uvědoměním si, že to dané není ničím neměnným ani rozhodujícím. „Člověk nemůže pravdu přijímat zvenčí, nýbrž k ní musí přijít sám, najít ji sám ze sebe.“ [24] Sókratés je hlasatelem „evangelia vnitřní svobody, mravního příkazu ryze niterného, neopřeného o jakoukoli instanci a autoritu vnějškovou, společenskou či náboženskou“. [25] Zkušenost svobody je puzení po reflektovaném tázání se, problematizaci, hledání, odkrývání. Tuto činnost můžeme spolu s Patočkou nazvat péčí o duši.

 

ad 2) ARETÉ je úsilí

 

EPIMÉLEIA – péče o duši není žádnou jednoduchou záležitostí. Duše není nikdy hotová, je cosi takového, co formuje samo sebe. Je to zápas o odpověď na Sókratovskou otázku, vědomí, že ta nemůže být nikdy zodpovězena, že definitivní nalezení odpovědi není možné, že boj neustále pokračuje. Proto je duše rovněž „nositelkou osudu, vnitřního určení člověka. Duše rozhoduje o sobě samé a má k tomuto cíli moc, která je jen jí vlastní – poznání pravdy, sílu rozeznání dobrého a zlého“. [26] Delfské GNÓTHI SEAUTON! je pak uvědoměním si svých mezí a nahlédnutím sama sebe jako úkolu.

 

Jde o TELOS, o zacílené úsilí stát se dobrým (ctnostným). TO AGATHON je dobrem, ke kterému je zapotřebí se dopracovat, nejvlastněji se rozhodnout. „Filosofie jako starost o duši je odpověď na Sókratovskou otázku. Za touto otázkou jako její odůvodnění je tedy rovněž skutečnost, která ji umožňuje, ale je to skutečnost naší duše, která má ze všech věcí, které se vyskytují, jediná tu zvláštnost, že nejen jest, nýbrž musí se též sama starat a snažit o vlastní bytí, o to, aby byla čímsi svébytným a neztraceným ve vnějším a nevlastním. Tak jedině tím, že se člověk sám musí starat o smysl života, že si jej musí vypracovat, vymoci jej na sobě samém, je umožněna sókratovská otázka. Tento problém negace negativního, toto vědění nevědění…“ [27]

 

„Člověk“ je dle Patočky bytost „původně, od přírody nehotová, nedotvořená. Pouhý život je jen zdánlivě plným bytím“. Člověka však lze „k pravému, skutečnému bytí probudit“. [28] Sókrates zde pak vystupuje jako objevitel člověka, který je jakožto bytost původně nehotová, sama sebou se tvořící, jíž je dán úkol pochopit podstatu v celku a tím dosáhnout plnosti vlastního bytí. „Interpretace lidské zkušenosti objevuje, odhaluje, projasňuje náš daný živý svět, v něm odkrývá, co dosud bylo skryto, jeho utajený smysl, jeho vlastní strukturu, jeho vnitřní drama.“ [29]

 

ad 3) ARETÉ je snahou o prohlédnutí celku v kontextu

 

Člověk je podle Patočky člověkem jen díky poznání a možnosti vztažení se ke světu jakožto k celku. Zaměřováním se na jednotliviny bez momentu celistvosti vede k roztříštěnosti a lpění na nepodstatném. Tradiční metafyzika byla vždy chápána jako nauka o celku, lidé vždy viděli svět jako kosmos. Až s příchodem cartesiánství je celek, k němuž se má dojít, pouhou sumou částí, kde není žádného původního vztahování se k univerzu v celku… „Celkový smysl je věc každého a život každého z nás se k němu vztahuje, ať už způsobem nevýslovným nebo výslovným.“ [30]

 

Jak již bylo zmíněno, k celku je možno dojít jedině skrze zkušenost svobody. „Je to zkušenost, která teprve činí naše předmětné prožívání prožíváním celku: jedině tím, že jsme vždy za vším předmětným, že nám žádné předmětenstvo nepostačí, tvoří nám celek – neboť skutečný soubor všeho jsoucna konečného je nám přirozeně naprosto nepřístupný.“ [31] Jedině zkušenost svobody nám umožňuje distancovat se od nahlíženého, vystoupení z předmětnosti a uvědomění si transcendentního světa, ve kterém jediném můžeme dosáhnout plnosti svého bytí.

 

ad 4) ARETÉ je princip jednoty v mnohosti

 

Zde budeme muset učinit krátký exkurz do učení Hérakleita z Efezu a nahlédnout do zlomků, které se nám dochovaly. Podle Hérakleita málokdo chápe, že dějící se cykličnost je určena vzájemnou souvislostí, jednotou protikladů, všeobecným logem. Protiklady den–noc, léto–zima následují po sobě a vytvářejí periodičnost-cykličnost. Jako názorného příkladu užívá obrazy luku a lyry ukazujíc na nich obecný stav celého kosmu. Ten spočívá v rovnovážné jednotě proti sobě působících sil. Luk i lyra jsou v činnosti jen tehdy, když na ně působí protikladné síly, které napínají luk a udržují napjaté struny u lyry. Protiklady se vzájemně předpokládají a jsou jeden bez druhého nemyslitelné (chlad se zahřívá, teplo chladne, vlhko schne, sucho vlhne, nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek). Kvality a vlastnosti věcí lze poznat jen prostřednictvím jejich protikladů.

 

Svět je jednotou protikladů obecného počátku (ohně) a rozmanitosti věcí a je procesem neustálé změny ohně ve věci a věcí v oheň. Ten, kdo spojuje v jednotu všechny protiklady, je bůh, který je sám jedinou a stálou jednotou protikladů. Svým učením je Hérakleitos tím, kdo se staví na stranu APEIRON, které je mu oním jednotícím protikladem. [32]

 

„Řád idejí je kosmos, v němž se odvěce odehrává proces geneze podstatných věcí, geneze smyslu. Tento kosmos není Platónem pojat, jako nepohnutý a mrtvý, nýbrž jako nevyčerpatelný děj, v kterém se odehrává též život a poznání samo o sobě. Platón stvořil čistě duchovní svět (…) Ukázal, že tento duchovní svět, který není přímo přístupný v naší naivní existenci, se sice otvírá až ve zvláštním životě chápajícím stanovisku, ale že pak dovoluje pochopit všecko – to se stalo od té doby programem vší filosofie.“ [33]

 

ad 6) ARETÉ je umění rozlišit rozdíl mezi věcmi důležitými a nepodstatnými

 

„Pro filosofii je zkušenost svobody tím, co ji zachraňuje od možného rozptýlení v znalostech konečných, předmětných, jednotlivých, co jí dává a zaručuje její autonomii.“ [34]

 

Ve světě, ve kterém se má lidská ARETÉ uskutečnit, se nabízí nepřeberné množství různých věcí, příležitostí, nabídek, možností. Jak si z této plejády vybrat právě to, co bude v posledku sloužit dobru? Co bude dobro uskutečňovat a rozmnožovat? Kde je mez, která dobro stanoví? Pro člověka, který je ve stavu somnambulismu se jeví takováto otázka jako něco naprosto zbytečného. Jako jisté se jeví, že ulpívání na věcech nepodstatných znemožňuje lidskému bytí transcendovat svůj přirozený – prostorem a časem omezený kontext a nutí ho zabývat se jen jednotlivými věcmi pozemskými, ulpívat na neživých jsoucnech. Po věcech podstatných musí člověk pídit. Ten, kdo si je jist svým věděním, pozicí či uměním nakládá se svými schopnostmi a znalostmi pouze ve vlastní prospěch. Ten, kdo si je vědom svých mezí, ví o tom, že zbývá nekonečně mnoho možností, že to, co nahlíží vlastně nemusí být vůbec takovým, jaké se na první pohled jeví. Proto má takovýto člověk daleko k unáhleným hodnotícím soudům. Je to člověk svobodně jednající, snažící se o uměřenost – FRONÉSIS, nikdy nezapomíná na všudypřítomnost vlastních mezí a hranic.

 

„Je důležité pochopit, proč právě chórismos oddělení, izolace, je důležitý fenomén, který nelze ignorovat a umlčet. Běží o mezeru, která neodděluje dvě říše, které jsou koordinovány nebo spojeny v něčem třetím, co obě objímá a co je základem jak jejich koordinace, tak vzájemného dění. Chórismos je oddělení, rozlišení o sobě, oddělení absolutní, samo pro sebe. Tajemství chórismu je totéž co zkušenost svobody: zkušenost distance vůči reálním věcem, smyslu nezávislého na předmětném a senzuálním….“ [35]

 

Sókratovská ARETÉ vychází z paradoxu vědoucího nevědění, ve kterém je ukryt jeden ze základních rozporů člověka, „totiž rozpor mezi jeho vztahem k celku, který je mu neodňatelně vlastní, a neschopností, nemožností vyjádřit tento vztah ve formě běžného konečného vědění.“ [36]

 

V žádném případě zde nemožnost vyjádření celku bytí není žádnou predestinací ani fatalisticky určující mezí. Nemá vést k pasivitě. Má jen upozornit na povinnost reflektovaného kladení si otázek po celku bytí, který je zahlédnutelný jen díky něčemu, co viditelným není a viditelným nikdy být nemůže. Je apelem zařadit do života i to, co je nepopsatelné, nezachytitelné, nekontrolovatelné, nevyslovitelné… Je to vědomí sebe sama v kontextu světa druhých, jde o život v POLIS, o obec, „o existenci celku i jednoho každého v něm.“ [37] „ARETÉ ve svém zvláštním aspektu upomíná nejustavičněji, že jejím počátkem i koncem je omezení, vědění nevědění, a tudíž je nazvána přiměřeně skromnou ukázněností – SÓFROSYNÉ. [38]

 

Sókratovská mravní vášeň budící rozum, jeho osobní poměr k pravdě, má smysl jen v transcendenci – proto je podstata člověka v oblasti mravní nikoliv v oblasti konečnosti. Nechme stále znovu zaznívat Sókratův buditelský apel na vědění, na to, aby se lidé sami sobě dokázali podívat do očí, aby uměli směle žít, bez ztráty toho podstatného. Vždyť vzdělanost činí lidský život smysluplnějším. Bez vzdělání je člověk odsouzen k pouhému přežívání. ARETÉ a pravé poznání jsou totožné – zaměřují člověka k TO AGATHON - k dobru, k umění správně žít v pravém smyslu slova – žít v celku.

 

Podpořme Sókrata, který „přivedl filosofii z nebe na zemi a usídlil ji ve městech a obydlích,“ [39] Sókrata jako lékaře duše, jenž léčí chorobu, „které si nemocný není vědom“, kdy „léčba spočívá na prvním místě v tomto uvědomění“. [40] Pokusme se prosazovat Sókratovsko-Patočkovskou ARETÉ jako nenaučitelný, přesto dosažitelný cíl výchovy!

 

ARETÉ nemůže být mimo pochopený smysl, proto je ARETÉ přístupná jen v hledání, v otázce. Z otázky teprve pramení neuhasitelná žízeň po ARETÉ, a čím je otázka radikálnější, tím tato žízeň nesmírnější a neuhasitelnější, ale otázka v hlubokém smyslu pramení z nevědění, v plném vědění nemůže být otázky a ten, kdo se dovede nejradikálněji tázat, je zároveň tím, kdo neví – ovšem právě proto se táže, že o své nevědomosti ví.“ [41] Staňme se i my buditeli žízně po opravdové moudrosti, protože kde „není mravní otázky a jejího uvědomění, není mravního života vůbec“. [42] Nenabízejme řešení, ale poukazujme k otázkám.

 

POZNÁMKY

 

[1] „ELENXIS spočívá ve vyvrácení přirozené jistoty neproblematičnosti ve věcech dobra. Ukazuje, že vědění, které se domnívalo tu být, ve skutečnosti tu není a působí palčivou nejistotu, ukazuje prázdnotu, která tímto odhalením vznikla.“ Patočka, Sókratés, str. 115.

 

[2] Reakce na elenxi může být dvojí: nenávistný odvrat od původce odhalení nebo skutečný zájem o pravé poznání. Sókratés umožňoval dotazovanému, aby mohl dosáhnout skutečného vědění, protože jej zbavil vědění domnělého a ukázal, kde pravé vědění hledat. Přínos těchto dialogů spočíval v tom, že Sókratés nechal dotazovaného přemýšlet a docházet k vlastním myšlenkám. Sám o sobě však tvrdil, že nic neví, a proto že nemůže být učitelem.

 

[3] Patočka, Platón, str. 39.

 

[4] Patočka, Platón, str. 39.

 

[5] Patočka, Platón, str. 41.

 

[6] Patočka, Platón, str. 68.

 

[7] Patočka, Platón, str. 39.

 

[8] Patočka, Platón, str. 52.

 

[9] Patočka, Platón, str. 54.

 

[10] Patočka, Sókratés, str. 141.

 

[11] Platón, Obrana Sókrata, 29 b.

 

[12] Patočka, Platón, str. 64.

 

[13] Patočka, Platón, str. 69.

 

[14] Patočka, Platón, str. 68.

 

[15] Patočka, Negativní platonismus, str. 10.

 

[16] Platón, Obrana Sókrata, 29 c,d: „budu se ptát: ,Ty, výborný muži, jsi občan obce, která je největší a nejproslulejší svou moudrostí a mocí, a ty se nestydíš starat se o peníze, abys jich měl co nejvíce, i o pověst a čest, avšak o rozum a pravdu a o duši, aby byla co nejlepší, o to se nestaráš ani nepečuješ?‘“

 

[17] Patočka, Platón, str. 64

 

[18] Patočka, Negativní platonismus, str. 51.

 

[19] Patočka, Negativní platonismus, str. 50.

 

[20] ARETÉ: jednoduše překládáno jako ctnost. Dalo by se přeložit také jako „být nejlépe, jak je možné být“, v angličtině občas jako „využít svých nejvyšších lidských možností“. Termín je možno nalézt již u Homéra, který jej použil pro řecké hrdiny a Trójany, stejně jako pro Penelopé. V homérských básních se ARETÉ často používá pro ctnost, sílu, statečnost – tedy možnosti kladného projevu lidství. U Aristotela je ARETÉ spojena se znalostí. Platón se k otázce ARETÉ vyslovuje především v dialozích sókratovských, ale také v dialogu Menon „může se ARETÉ naučit?“ nebo v Republice „co je ARETÉ?“.

 

[21] Patočka, Péče o duši I, str. 33.

 

[22] „Sókratovská maieutika je charakterizována nejvyšším vztahem člověka k člověku: kde jeden se stává druhému podnětem, aby objevil svou poslední, svou hlubokou pravdu, a kde oba, třeba zůstávali v relativním výrazu myšlenky od sebe odděleni, přece jsou spojeni v poměru k pravdě, tj. v absolutním vztahu.“ Patočka, Sókratés, str. 23.

 

[23] Patočka, Negativní platonismus, str. 38.

 

[24] Patočka, Sókratés, str. 20.

 

[25] Patočka, Sókratés, str. 90.

 

[26] Patočka, Sókratés, str. 109.

 

[27] Patočka, Péče o duši I, str. 146.

 

[28] Patočka, Péče o duši I, str. 147.

 

[29] Patočka, Negativní platonismus, str. 44.

 

[30] Patočka, Negativní platonismus, str. 41.

 

[31] Patočka, Negativní platonismus, str. 42.

 

[32] Zpracováno dle: Patočka, Nejstarší řecká filosofie, str. 156–158.

 

[33] Patočka, Péče o duši I, str. 33.

 

[34] Patočka, Negativní platonismus, str. 47.

 

[35] Patočka, Negativní platonismus, str. 47.

 

[36] Patočka, Negativní platonismus, str. 17.

 

[37] Patočka, Sókratés, str. 84.

 

[38] Patočka, Sókratés, str. 119.

 

[39] Patočka, Sókratés, str. 17.

 

[40] Patočka, Sókratés, str. 110.

 

[41] Patočka, Sókratés, str. 84.

 

[42] Patočka, Sókratés, str. 145.

 

SEZNAM LITERATURY

 

Patočka J., Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha, 1996.

 

Patočka J., Negativní platonismus, Československý spisovatel, Praha, 1990.

 

Patočka J., Nejstarší řecká filosofie, Vyšehrad, Praha, 1996.

 

Patočka J., Platón, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1992.

 

Patočka J., Sókratés, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1990.

 

Platón, Obrana Sókrata, OIKOYMENH, Praha, 1994.


 
 www.filosofie.cz