Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/II/2005 - Spring 2005

Problémové okruhy filozofie techniky (článek)

Autor: Ladislav Tondl
Abstract: Problematic points in the philosophy of technology. – Thematic overview with accents on the points explored by the author. The world of technology is not possible to characterise or simply specify by single criteria. The world of technology creates and party also supplements or substitutes the current nature surrounding us by something what is being called “the second nature”. By this it is also stated, that the world of technology is by no means changing those rules or laws, which are uncovered by natural science, but on the contrary must fully respect them.

 

Místo úvodu

 

Když mě kolega Marek Brandner z Centra mezioborových studií Západočeské univerzity před časem požádal, abych se účastnil interdisciplinárního semináře ke světovému roku fyziky, a to s tématikou filozofie techniky, nabídl jsem několik nejnovějších aktuálních témat, ovšem spíše témat dílčích, na kterých jsem v poslední době pracoval. Teprve o několik dní později jsem dostal žádost profesora T. Airaksinena z Austrálie a Finska, který se chtěl seznámit s mými názory na tématiku filozofie techniky. Pochopil jsem, že je účelné uspořádat tuto tématiku a v tomto duchu jsme vedli diskuse při návštěvě T. Airaksinena v listopadu 2004 v Praze. Dospěl jsem k názoru, že takový přehled může být vhodný i pro interdiciplinární seminář.

 

Tento text byl tudíž koncipován jako tématický přehled s akcenty na ty okruhy, kterých jsem se ve své práci na technické problematice mohl alespoň dotknout. Z přehledu mých zaměstnání také vyplývá, že v této sféře, tj. v technických a v inženýrských oborech a v oblasti technického projektování jsem pracoval o několik let více než ve filozofii nebo v ryze humanitních oborech. I když jsem svou práci v technické a inženýrské sféře mohl pokládat za jistou formu trestu nebo vyhnání do vnitřní emigrace, protože jsem nevyhovoval některým představitelům tehdejší oficiální ideologie nebo jejich stoupencům, i když jsem to měl mnohým z nich za zlé, pokládám za nutné vyjádřit všem, kteří se na tomto vyhnání podíleli, své upřímné odpuštění. Je to v souladu s větou ve známé prosbě o odpuštění našich vin a s výzvou k vnitřnímu smíření a smíření s vlastní minulostí, která byla spojena s mnohými trpkostmi. V technické sféře jsem se navíc setkal nejen s vlídným přijetím a pochopením, ale také s řadou zajímavých témat a problémů, s nimiž jsem se mohl blíže seznámit a na řešení některých z nich pracovat.

 

K tomuto textu je připojen soupis některých publikovaných prací, které lze zařadit do okruhu filozofie techniky.

 

1.  Podstatné rysy technického světa

 

Máme-li přesněji specifikovat povahu i funkce prostředí, ve kterém současný člověk žije, tvoří a naplňuje podstatnou část svých cílů, záměrů a životních ambicí, uvědomíme si, že toto prostředí je z velké části sestaveno z věcí, procesů i podmínek, které člověk sám vytvořil a které někdy souhrnně nazýváme technickým světem. (V řadě jazyků i kultur se spíše užívá atribut „technologický“, který vznikl spojením dvou původně řeckých termínů, tj. termínu TECHNÉ, což vyjadřovalo schopnost, dovednost nebo také umění zvládnout nebo řešit danou problémovou situaci nebo realizovat vytčený záměr, a LOGOS, což byl termín označující nejen slovo, ale také ideu, znalost nebo vědění. Kdybychom tedy atribut „technický“ měli například v anglosaském a také francouzském prostředí vyjadřovat příslušným ekvivalentem, a to ve většině kontextů, použili bychom termínu „technologický“.)

 

Technický svět patrně nelze ani charakterizovat ani jednoduše vymezit jediným kritériem. Obtíž tkví také v tom, že tento svět nebo, jak to někteří myslitelé také vyjadřují, tato „druhá příroda“ není něčím homogenním, zahrnuje množství značně nesourodých celků, a to celků ideové, energetické i materiální povahy, které jsou vzájemně, a to velice různorodým způsobem, propojeny. Proto se pokusíme naznačit alespoň nejvýznamnější charakteristiky nebo kritéria.

 

(1) Technický svět je především něčím, co lze spojit s atributem „umělý“, tj. s tím, co je vytvářeno cílově orientovanou lidskou činností založenou na využívání znalostí, dovedností nebo zjištěných a ověřených zkušeností. Atribut „umělý“ jakožto podstatnou charakteristiku technického světa zdůraznil jeden z významných průkopníků tzv. umělé inteligence, H. Simon.

 

(2) Technický svět vytváří a zčásti také doplňuje nebo nahrazuje současnou přírodu kolem nás tím, co bývá označováno jako „druhá příroda“. Tím je také řečeno, že technický svět nijak nemění ta pravidla nebo zákony, které odkrývají přírodní vědy, ale naopak je musí plně respektovat. Jinak řečeno, „druhá příroda“ podléhá stejným principům a pravidlům jako ty sféry, které studují současné přírodní vědy. Ostatně již F. Bacon dávno vyslovil známý princip, že přírodu lze využít i ovládnout jen tak, že respektujeme její zákony, (Natura nil nisi parendo vincitur).

 

(3) Podstatnou část prvků a složek technického světa je možno považovat za různé podoby využívání nebo aplikace znalostí. (Z těchto důvodů jeden ze současných proudů filozofie techniky, jehož významným představitelem je M. Bunge, považuje technické a inženýrské obory za aplikované přírodní vědy.) Angažování znalostí je nepochybně nepominutelnou složkou všech důležitých sfér technických činností zahrnujících jak intelektuální a informační přípravu technických řešení, tak také realizaci a využívání všech podob výsledků technických činností. Současně je však třeba zdůraznit, že angažování znalostí, a to znalostí různých forem i provenience, neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale vždy v určitých situacích technických, sociálních, ekonomických a znalostních, v prostředí jistých uznávaných hodnot, vzorů a preferencí. Proto zpravidla vždy jde o aplikace a angažování jistých komplexů znalostí, a to znalostí nejen o pozitivních rysech technických řešení, ale také o jejich negativních rysech, rizicích a možných nebezpečích, ale také o angažování jistých vzorů, určitých hodnotových postojů a preferencí, a to hodnot vztahujících se k různým oblastem hodnotových struktur.

 

(4) Technické řešení a tím i výsledek tohoto řešení, tj. technický artefakt, lze souhrnně charakterizovat pojmem interface, tj. jako soustavu vazeb a společného rozhraní vnitřní struktury tohoto řešení nebo artefaktu a jeho vnější struktury, tj. jeho vnějšího prostředí, vnějších okolností nebo podmínek včetně lidského a společenského prostředí, tvůrců i uživatelů a vůbec dalších subjektů, kterých se situace vzniklá angažováním daného technického řešení nějak dotýká. (Tuto charakteristiku, která je podstatná pro tvorbu, funkce a využívání informačních technologií, vyslovil H. Simon. Český ekvivalent termínu interface je společné rozhraní.) Tato charakteristika je podstatná nejen pro výsledný technický artefakt, jako charakteristiky, vlastnosti i funkce, ale ve stejné míře důležitá pro intelektuální, informační a znalostní přípravu výsledného technického řešení nebo technického díla. To se týká rovněž všech forem a podob hodnocení, při níž je třeba respektovat nejen technickou dokonalost díla, ale také jeho lidskou přívětivost, respektive analogická kritéria.

 

(5) Pro hlavní složky technického světa je podstatnou charakteristikou to, co by bylo možno nazvat „teleologickou dimenzí“ (v tom smyslu, jak tohoto termínu použil N. Wiener) nebo „technologickým údělem“ (tohoto termínu použil J.-J. Salomon). Jde především o to, že orientované myšlení, usuzování, náměty, plány a projekty a také uskutečněné technické změny, zavedené technické procesy i realizovaná technická díla mají něčemu sloužit nebo prospívat, jsou lidským dílem, které je především orientováno na lidské cíle, uspokojování lidských potřeb a nároků. Současně však uplatňování teleologické dimenze v uvedeném smyslu vytváří nejen nové cíle, nároky a požadavky na hledání a tvorbu nových a dokonalejších alternativ v dosažení vytčených, přijatých a uznávaných cílů, ale také nové problémy a dříve neuvažované nebo vůbec neznámé problémy, obtíže i rizika. Lze tedy konstatovat, že různé prvky nebo celky technického světa mají své osudy nebo, lze-li použít modifikace starého latinského rčení, „habent sua fata instrumenta humana“. Nelze také přehlédnout, že tyto osudy mají svůj specifický rytmus času, že pro mnohé z těchto osudů lze uvažovat v pojmech, které bývají označovány za biologické metafory.

 

To znamená, že v metaforickém smyslu lze uvažovat o zrození, o mládí i plném životním rozmachu, o nemocech, stárnutí a také o zániku a smrti většiny typů i podob technických děl a tudíž také projektů, záměrů, realizovaných procesů i plně funkčních technických děl. Stejně tak jsme oprávněni uvažovat o technickém čase, o jeho směrech, rytmech nebo cyklech. Paralelně se směrem času, osudy technických děl a jejich vývojovými cykly lze sledovat také rytmy a cykly technických změn, jejich povahu i úroveň, zdroje a motivace těchto změn. S tím jsou také spjaty diskuse o možných typologiích těchto změn, o úloze technických paradigmat, o správnosti analogií se známými koncepcemi T. Kuhna o dvou typech vědeckých změn apod. V současné době je zastáván názor, že taková analogie je spíše omezená, že je možné uvažovat také o změnách na různých úrovních hierarchických struktur. Při analýzách i při posuzování různých technických osudů a technických změn jsou naprosto legitimní a často velice důležité otázky, nakolik jsou různé případy technických změn více či méně podmíněny znalostními změnami a nakolik v těchto změnách se rovněž zřetelněji uplatňují změny sociální, politické nebo náboženské a také změny hodnotových koncepcí nebo hodnotových orientací.

 

(6) Technický svět bývá někdy označován jako „druhá příroda“. Je to příroda, i když je výtvorem člověka a lidského intelektu i lidských hodnot. Člověk je však součástí přírody a také proto je druhá příroda charakterizována principy a pravidly vlastní přírody. Ta má však nejen své pozemské ráje, krásy ranního svítání, vůni rozkvetlých luk, ale také své pustiny, nevlídná zákoutí, své bouře a přírodní katastrofy. Také druhá příroda není jen světem trvalých úsměvů, ale také světem nezdarů, havárií i velkých rizik. Není jen světem jasu a světel, ale také stínů i temnot. Již antický člověk pochopil, že za mnohé nové výsledky, objevy a inovace v technickém světě draze platíme, že nejsou zadarmo. To vyjadřuje bájná postava Prométhea, který za svou odvahu musel draze platit. (Autor tohoto textu vyjádřil uvedené myšlenky poukazem na „dvojí tvář“ techniky, respektive na dvojí tvář antického boha jménem Janus, který se jednou tváří usmíval a druhou tváří šklebil a vyzařoval hrůzu.)

 

Skutečnost, že trvalou součástí každého technického řešení a zejména každé technické inovace je nejen soubor výhod, prospěchů nebo jinak charakterizovaných pozitivních hodnot, ale také soubor možných ztrát, nebezpečí, rizik nebo jiných negativních hodnot, vedla k postulátům některých nových orientací ve světě techniky, jejichž komplex bývá obvykle označován jako postulát posuzování techniky (technology assessment). Tento komplex zahrnuje zejména uvažování v alternativách a posuzování kladů a záporů jednotlivých alternativ, akcenty na „lidské dimenze“ a „lidskou přívětivost“ jednotlivých alternativ včetně posouzení jejich proveditelnosti (feasibility), jejich ekonomických, technických, ekologických, sociálních a zdravotních dopadů, jejich etických, kulturních a estetických hodnot. Tento komplex tudíž zahrnuje to, co je možno charakterizovat jako interdisciplinární přístup, jako integraci znalostí různých přírodovědných, technických i humanitních oborů, jako integraci znalostního a hodnotového přístupu.

 

2.  Lze nalézt přijatelné ospravedlnění filozofie techniky?

 

Pro ospravedlnění filozofie techniky by bylo možno nalézt velice pohodlné a v podstatě velice laciné vysvětlení: Existují myslitelé, kteří se touto tématikou zabývají, dosáhli svými výsledky jistého uznání nebo alespoň přijatelného ocenění. Patrně méně bude těch, kteří budou ochotni přiznat, že jim dosavadní výsledky v této oblasti přinesly významnější podněty. Také argumentace, že přece existuje filozofie vědy, filozofie kultury a patrně i filozofie spjatá s jinými oblastmi lidské aktivity a další analogické formy argumentace nevyznačují se velkou přesvědčivostí. Ostatně platí, že ospravedlnění existence něčeho jen tím, že taková existence je předpokládána příslušným typem lidského jednání nebo konání, může vyvolávat mnohé otázky a pochybnosti.

 

Problém uvedený v nadpisu této kapitoly se sotva může vyhnout otázce, co je vlastně cílem nebo smyslem přístupu k vymezené tématice, který budeme ochotni pokládat za filozofický. Taková otázka je nepochybně zcela smysluplná, i když se odpovědi na ni mohou značně lišit. To platí také o analogii takové otázky v té podobě, kterou vyslovil v padesátých letech minulého století pronikavý myslitel a filozof L. Kolakowski. Ta zněla: „Z čeho žijí filozofové?“ Pokusíme-li se naznačit alespoň hlavní okruhy toho, co je cílem nebo předmětem filozofického přístupu nebo předmětem zájmu těch, kteří se sami pokládají za filozofy nebo jsou takto označováni, nemůžeme pominout zejména tyto okruhy:

 

– názory, myšlenky nebo globální koncepce jiných filozofů, a to filozofů současných i minulých,

– výklad, interpretace těchto názorů, jejich uspořádání nebo vysvětlení, jejich uspořádání do jistých celků nebo směrů,

– problémy spojené s rozšiřováním těchto názorů a myšlenek, s jejich využíváním pro jiné tématické okruhy, tj. s řešením problémů považovaných za filozofické „podle“ jistých přijatých vzorů, schémat nebo koncepcí,

– vytváření nových názorů, myšlenek nebo globálních koncepcí, které přinášejí nebo otevírají nové pohledy na problémové okruhy spadající do kompetenčních sfér filozofie.

 

Do takto charakterizovaných problémových okruhů patří nepochybně ty, které jsou spojeny s poznáním, s tvorbou znalostí a soustav znalostí, se zdroji znalostí, se zdůvodněním, ospravedlněním nebo potvrzením znalostí, s jazykem a prostředky formulací znalostí apod. Jde tudíž o tradiční epistemologické problémy, které ovšem nemohou pominout subjekt znalostí, postoje ke znalostem, k využívání nebo uplatnění znalostí v jistých společenských, kulturních a hodnotových podmínkách. Filozofickou tématikou je také vše to, co je nebo může být předmětem znalostí a tudíž tématika tradičně charakterizovaná jako metafyzická nebo ontologická. S ontologickou tématikou jsou úzce spojeny problémy světa jako celku, sféra vazeb světa, přírody včetně toho, co jsme nazvali „druhou přírodou“ a člověka jako součásti přírody a důležitého subjektu druhé přírody. Jde tedy o koncepce globálního přístupu ke světu a člověku v něm nebo, jak se dříve tradičně říkalo, o koncepce světonázorové.

 

Od globálních nebo světonázorových koncepcí nelze zcela oddělit problémy hodnot a hodnotových postojů a tudíž tu problémovou sféru, která se týká hodnotových postojů a hodnotových struktur zahrnujících také hodnoty etické, kulturní, estetické a další složky té oblasti, která bývá označována za oblast axiologie. Přitom nelze vyloučit, že některé problémové oblasti a s nimi spjaté obory umožnily vznik a relativně samostatný vývoj některých dalších oborů, jakými jsou například etika, estetika, axiologie, profesní etiky včetně technické nebo inženýrské etiky, oblast posuzování techniky (TA), oblast sociálního ovládání techniky (Social Mastering of Technology) aj.

 

Uvedené a patrně ještě některé další problémové okruhy, které jsou v kompetenci filozofických zájmů a filozofického přístupu, se v mnoha ohledech bezprostředně týkají různých entit, jevů a procesů světa techniky. Také v tomto světě většina našich kroků vyžaduje, abychom měli k dispozici znalosti, často se setkáváme s deficitem znalostí a stojíme před potřebami získávat nové znalosti; také zde jde o vzájemně spojené a vzájemně se ovlivňující typy cílově orientovaných činností a v neposlední řadě také o jejich výsledky, o jejich aktuální i potenciální využití i možné dopady takového využití a, dodejme také, možného zneužití. Také tyto a některé další souvislosti ovlivnily mnoho iniciativ i uplatněných postupů v mnoha již realizovaných krocích filozofie techniky.

 

Byla to zejména filozofie vědy, její akcenty na analytický přístup, její zájem o zvýraznění úlohy jazyka a komunikačních procesů, které značně ovlivnily dosavadní vývoj důležitých proudů filozofických prací orientovaných na různé sféry technického světa. V těchto souvislostech patří zvláštní úloha dvěma dalším aspektům: úloze hodnot, hodnocení a soustavou uznávaných hodnot stimulovaného rozhodování a současně také úloze člověka v různých postupech, vývojových směrech i orientaci důležitých oblastí současného technického světa, a to nejen člověka jako tvůrce nové techniky, jako subjektu využívání a uplatnění techniky, ale také člověka jako nejvíce ohroženou bytost některými aktuálními i možnými směry techniky. Proto současná filozofie techniky a některé nové tématické oblasti na okraji technických a inženýrských oborů, jakými je oblast posuzování techniky (TA), oblasti tzv. sekundárního a původně neuvažovaného využívání některých technických inovací (tzv. spin off) musí brát v úvahu důležité a uznávané výsledky těch okruhů věd, které bývají charakterizovány jako vědy o člověku nebo humanitní obory.

 

Pro rozpracování filozofického přístupu k jednotlivým oblastem technického světa je nezbytné mít k dispozici konceptuální soubory, které jsou tradičně označovány jako „konceptuální rámce“. Tyto konceptuální rámce se vztahují k nejdůležitějším oblastem technického světa a tvoří je:

 

(1) oblast technického myšlení, která zahrnuje také technické znalosti, technické usuzovaní, technické hodnocení nebo posuzovaní a s technickým světem spojené hodnocení struktury,

(2) oblast technických činností, které mají podobu racionálních činností angažujících adekvátní znalosti a hodnoty a které provázejí vývoj technického řešení od jeho startu, konceptuální a projekční přípravy, realizace, provozu, plného využívání, ztrát původních funkcí a nezbytných zásahů až k jeho zániku nebo likvidaci či jeho zachování jako důležité památky,

(3) oblast technických artefaktů a technických děl včetně krátkodobých zásahů, dočasných i trvalých technických řešení, technických procesů a děl vytvářejících „druhou přírodu“ nebo realizované nebo jen proveditelné „možné světy“, jejich začlenění do širších kontextů lidských, společenských, ekologických a přírodních, které se mohou stát dočasnou i trvalou realitou.

 

3.  Technické myšlení

 

Je třeba upozornit, že oblast technického myšlení má nejblíže k původnímu významu starého řeckého termínu TECHNÉ, na jehož úlohu v etymologii termínu „technický“ jsme již upozornili. Současně nelze přehlédnout, že právě vzhledem k této oblasti platí, že také v těchto kontextech by bylo naprosto oprávněné spojení termínů TECHNÉ a LOGOS. Není nijak snadné charakterizovat možná specifika technického myšlení, a to nejen proto, že zahrnuje řadu různých intelektuálních procesů velice rozmanité povahy. Bylo by snad možné říci, že se pohybuje nad tématikou jistých specifikovaných „možných světů“ (můžeme-li vůbec použít tohoto sémanticky velice nepřesného pojmu, jehož jakékoliv bližší vymezení by vyžadovalo přiřazení dalších vymezujících atributů) ideovými nebo konceptuálními a logickými prostředky, které člověk získal svou intelektuální aktivitou nad sférami aktuálního světa.

 

Současně je možno říci, že technické myšlení je motivováno dostupnými a disponibilními znalostmi orientovanými na dosažení vytčených cílů známými a disponibilními prostředky. Je také možno připomenout myšlenku o tom, že člověk jako tvůrce, na rozdíl od jiných živých tvorů, například od včel, vytvoří své dílo nejdříve ve své hlavě, jako záměr, plán nebo projekt, a teprve poté ve skutečnosti, kterou vyslovil K. Marx, i když jeho sociální a ekonomická koncepce je plně zakotvena v první polovině devatenáctého století, i když v jiných kontextech prosazoval názor, že zdrojem hodnot je materiální výroba.

 

Technické myšlení, zejména myšlení spojené s řešením náročnějších problémů, tj. myšlení na tradiční inženýrské úrovni, se v zásadě podstatně neliší od myšlení v těch oblastech racionálních činností, které předpokládají angažování vyšších úrovní znalostí a s nimi spojených pravidel. To platí zejména o činnosti projektantů, konstruktérů, vývojových a výzkumných pracovníků ve výzkumných a vývojových zařízeních velkých výrobních celků. Vedle shodných aspektů obou oblastí, které umožňují i snazší přechody specialistů z jedné oblasti do jiné, což obvykle je jistým obohacením ve stimulaci nebo v hledání nových námětů nebo inovačních iniciativ, nelze opomenout některé důležité rozdíly:

 

Rozdíly technického myšlení a myšlení v jiných sférách racionálních činností tkví zejména v odlišnostech cílových orientací. V tomto smyslu můžeme uvažovat o teleologických dimenzích technického myšlení. Tyto dimenze pak můžeme srovnávat, analyzovat a také posuzovat. K cílům technických činností, které bývají charakterizovány jako převážně praktické, patří především konceptuální, informační i organizační příprava a vlastní realizace činností umožňujících řešení zjištěných a uznávaných problémových situací převážně výtvory nebo nálezy jiných lidských činností, tj. materiálů, nástrojů, strojů nebo jinak označených artefaktů. Také výzkumná nebo vědecká činnost je spojena s jistou cílovou orientací, především pak s tvorbou, rozšířením nebo obohacením znalostí, s jejich ospravedlněním, potvrzením nebo vyvrácením.

 

V technickém myšlení jsou angažovány různé znalosti a obvykle také jisté soubory hodnot. I to ovšem platí pro další oblasti racionálního myšlení, uvažování a usuzování. I v těchto kontextech je možno povšimnout si některých specifik technického myšlení. Chápeme-li technické myšlení a jeho výsledek za něco, co lze chápat jako „interface“, tj. společné rozhraní vnitřní struktury a vnější struktury technického díla, tj. jeho okolí včetně lidského nebo společenského okolí, pak mezi nepominutelné znalosti patří také ty, které se týkají přírodních, ekologických a lidských podmínek. I od prostých ručních nástrojů se zcela oprávněně požadovalo, aby byly „lidsky přívětivé“. Tím více to platí o složitých technických systémech výrobních, energetických, informačních i dalších. Proto, a to především v souvislostech s takovými systémy, uvažujeme o potřebách interdisciplinárního přístupu, o integraci různých oblastí znalostí a současně také hodnot.

 

Za specificky technické znalosti jsou někdy považovány znalosti adekvátních postupů technických řešení, v nichž jde o organizovaný sled různých činností, v nichž velký význam má návaznost, volba vhodných prostředků, použitelných zdrojů nebo kapacit. Jde o typy a formulace znalostí, které jsou souhrnně označovány jako „znalosti, jak“ (know-how). Také tyto znalosti mají povahu generalizací, tj. týkají se skupin úloh určité cílové orientace, jsou formulovány jako obecný návod řešení nebo postupu činností. V těchto souvislostech se nelze vyhnout otázkám o souvislostech tradičních podob generalizací, tj. například vědeckých zákonů, potvrzených hypotéz nebo empirických generalizací a obecných návodů, praktických pravidel, z nichž některé mohou mít charakter algoritmů, tj. obecných návodů splňujících přísná formální kritéria. Mohlo by se zdát, že ze znalostí typu „znalost, že“ je možno odvodit příslušnou „znalost, jak“ podle nějakého obecného odvozovacího schématu nebo obecných pravidel. Ve skutečnosti nelze jednoduše koncipovat univerzální schéma a je třeba pochybovat o účinnosti nějakého jednoduchého odvozovacího pravidla.

 

Pro technický svět a s ním spjaté oblasti myšlení, rozhodování a usuzování má podstatný význam aktivní účast nebo přítomnost hodnot v těchto oblastech. To je často bezprostředně spojené s teleologickými dimenzemi technologického myšlení. Jde vždy o to dosahovat chtěných, zamýšlených nebo vytčených cílů lépe, dokonaleji, snadněji nebo rychleji. Hodnotová orientace ovlivňuje i volbu cílových orientací, tj. volíme příznivější cíle, cíle spojené s vyšší úrovní hodnocení, s výhodnější preferencí apod. Protože volba cílů i prostředků je výsledkem rozhodovacího procesu, má v tomto procesu podstatnou úlohu uznávané a subjektem rozhodování přijaté preferenční uspořádání žádoucích cílů a disponibilních zdrojů, kapacit a adekvátních prostředků. Takové preferenční uspořádání je vždy produktem sociálního, kulturního a duchovního vývoje. Je proto velice zajímavé porovnávat preferenční uspořádání v různých historických etapách a ve vybraných oblastech technického světa. Zvláště výrazně to demonstrují ohromné rozdíly preferenčního uspořádání ve vývoji, v základech koncepcí městských aglomerací a ve vývoji urbanistických koncepcí.

 

Nepominutelná je v těchto souvislostech úloha duchovní sféry, představ o možnostech posmrtného života, představ o významu nekropolí, tj. měst mrtvých apod. Analogické výsledky nám přinesou analýzy rozdílů preferencí a preferenčních uspořádání, které jsou ovlivněny vývojem náboženských orientací. Historický a společenský vývoj také vytváří nové cíle a nová preferenční uspořádání, například ideje o úloze odpočinku, dovolených, o poznání jiných hodnot, cizích zemí, pobytu v krásné přírodě, v horách. Je například známo, že staří Římané příliš nemilovali pobyt ve vysokých horách a ani taková místa příliš necenili. Obdiv a ocenění krásy velehor vznikly mnohem později. Tato nová preferenční uspořádání vytvářejí nejen nové cíle, ale také potřeby jejich technického zajištění a tím i rozvoj tzv. turistického průmyslu, který je pro některé země prvořadým zdrojem jejich sociální, ekonomické i kulturní úrovně.

 

Pro technické myšlení má významnou úlohu také to, co by bylo možno nazvat setrvačností hodnot. Setrvačností hodnot rozumíme respektování minulých hodnot i tehdy, jestliže se změnily motivy, důvody nebo podmínky jejich vzniku, jestliže vznikly nové podmínky a nové okolnosti. Jde zpravidla o hodnoty, které byly ctěny a respektovány minulými generacemi a vytvářely tak jakousi samozřejmou složku společenského života. Jde například o respektování jistých tradičních forem slovní i písemné komunikace i v situacích, kdy písemná nebo slovní forma byla nahrazena prostředky soudobých informačních technologií. Technické změny a s nimi spojené inovační kroky jsou často vytvářeny hledáním a tvorbou dokonalejších, efektivnějších a i jinak výhodnějších alternativ toho, co jsme znali, co bylo využíváno v minulosti a minulými generacemi, při čemž dřívější hodnotová kompetence se jaksi rozšiřuje nebo obohacuje novými prostředky zajištění této kompetence.

 

Technické změny a významnější technické inovace však často vytvářejí nové hodnotové struktury nebo modifikace dosavadních struktur. Vzpomínám ze svého dětství a z prázdnin trávených u příbuzných na vesnici, jakou hodnotu měla nedělní cesta koňským kočárem do města spojena nejen s návštěvou chrámu, ale také s návštěvou zájezdního hostince, v němž byli ustájeni koně, kde byl k dispozici jiný způsob pohoštění, setkání s řadou přátel a známých a některé další situace. Je přirozené, že nahrazení tohoto způsobu návštěvy města, cestu osobním autem, v němž byly také možnosti nákupu v otevřených obchodech a mnohé další možnosti, vytvořilo nové životní hodnoty.

 

Když jsem po sovětské invazi v r. 1968 a vynuceném odchodu z Akademie věd nastoupil práci v jednom pražském projektovém ústavu, byli mnozí projektanti přesvědčeni o tom, že práci tvůrčího projektanta u velkého kreslícího prkna a u stolu, kde se provádějí náročné výpočty, nemůže nahradit žádný počítač a prostředky počítačové grafiky. Nevyvracel jsem jim toto přesvědčení a ani jsem pro to neměl žádné rozumné důvody. Přesto však bylo možno osvobodit tvůrčí pracovníky v projektové sféře od mnoha desítek hodin náročného kreslení grafických forem projektové dokumentace tím, že všechna data byla zadána v digitální podobě a kreslící zařízení využívající digitálního modelu prostorového kontinua vykreslilo požadovanou grafickou dokumentaci za několik málo hodin. Totéž platilo o některých dalších úlohách, například o vytvoření pohledů na uvažované dílo z různých stran, o vizuální simulaci cesty vozidla projektovaným tunelem apod.

 

Je dobře známo, jak výrazně změnila masová média a soudobé komunikační prostředky hodnotové struktury a jejich preferenční uspořádání současných občanů a zejména nejmladší generace. Mnohé z těchto změn preferencí probíhají bez větší pozornosti. Současně platí, že některé z hodnot zakotvené v sociálních a kulturních podmínkách minulosti jsou vybaveny jistou setrvačností, jsou nadále respektovány nebo považovány za trvale platné hodnoty.

 

Poznámky o významu a úlohách technického myšlení by neměly opomenout ty složky technického myšlení, které otevírají nové možnosti technických řešení a představy nebo obrazy nových technických artefaktů. Jde nejen o opakování dosavadních, byť i osvědčených a s pozitivními dopady spojených řešení, ale o ty změny, které by bylo možno charakterizovat jako změny technických paradigmat. Protože každé technické řešení je spojeno s řešením určitého typu zjištěné a uznávané problémové situace, je možno rozlišit:

 

– změny této situace, respektive vznik nové problémové situace, která si vyžádá také vyhledání nových postupů a způsobů řešení,

– změny v řešení problémové situace, nalezení nových postupů a prostředků dosavadního řešení.

 

Změny v obou uvedených směrech jsou nebo mohou být více či míně radikální. Velmi častým případem je nalezení nových aplikačních prostor pro dosavadní postupy, metody a prostředky a tudíž také pro to, co se ve vývoji vědy nazývá nečekaným souborem nových aplikačních možností (spin off). Přitom je podstatné, že i tato složka technického myšlení je silně ovlivněna minulými zkušenostmi, dosud známými osvědčenými alternativními řešeními, že v jistém smyslu posuzované, registrované a za důležité považované obrazy minulosti vstupují do rozhodování o současných i připravovaných budoucích krocích. Pro orientaci technické inteligence a zejména pak nejmladší generace této inteligence je třeba z uvedených poznámek o problémech technického myšlení vyvodit následující závěr: Pro každé technické myšlení, které má ambice zajistit kreativní charakter takového myšlení, je velice podstatné myšlení v alternativách, ochota kriticky a odpovědně posuzovat a hodnotit tyto alternativy a jejich možné dopady.

 

4.  Technická činnost

 

Spektrum různých činností, které budeme ochotni charakterizovat jako technické činnosti, nelze naprosto oddělit od sféry technického myšlení. Technické činnosti jsou ve většině případů startovány jistým usuzováním a zvoleným rozhodnutím, respektive zvolenou alternativou postupu. Technické činnosti jsou rovněž bezprostředně spjaty s různými etapami přípravy a realizace technického řešení nebo tvorby technického artefaktu, s etapami jeho využívání, potřebných korektur a modifikací a také s ukončením jeho činnosti, likvidace nebo zániku jeho funkcí.

 

V řadě podstatných situací jde o komplexy činností, v nichž uspokojení cílových orientací předpokládá dobře organizovaný sled vzájemně propojených a na sebe navazujících činností, přičemž významnou úlohu hrají informační vazby jednotlivých navazujících činností a vždy také dostatečná kompetence subjektů těchto činností. Proto pro mnohé takové komplexy bývá sestavován síťový graf, který specifikuje časové a kapacitní nároky jednotlivých typů činností a ve složitějších situacích nároky na požadované vstupy a výstupy těchto činností a na rozsahy i povahu informačních vazeb. To je zvláště důležité pro náročnější projektové procesy, realizační procesy i etapy provozu a využití velkých technických děl, jakými jsou energetické komplexy, dopravní systémy, velké výrobní celky apod.

 

Soubory technických činností je možno členit do několika typů činností, z nichž za důležité je možno pokládat následující typy:

 

– činnosti spojené s přípravou technických děl, zejména s jejich projektováním, konstruováním, zobrazením jejich funkcí nebo možných dopadů,

– realizační činností a s nimi spjaté výrobní procesy, procesy výstavby, reálné konstrukce apod.,

– činnosti spojené s využíváním technických děl, s uplatněním jejich plánovaných nebo žádoucích funkcí, činnosti spojené s technickým časem, s časovými rytmy jejich existence jakožto technických děl,

– činnosti spojené s očekávanými nebo neočekávanými dopady technických řešení, s riziky včetně neočekávaných rizik nebo negativních dopadů.

 

Bylo by nepochybně možné vytypovat ještě další činnosti, které by bylo možno označit jako technické. Pro přístupy analyticky orientovaného filozofa jsou nepochybně důležité a zajímavé následující problémové okruhy:

 

– problémy ospravedlnění racionality různých typů technických činností, jejich teleologických dimenzí, znalostních předpokladů a jejich vnitřní činnosti v cílově orientovaný komplex,

– analýzy nebo modelování různých činností, jejich algoritmizace (a specifikace mezí nebo překážek takové automatizace) za účelem automatizace některých dílčích činností i větších celků,

– sekundární využití některých osvědčených činností pro další, respektive nově vzniklé potřeby.

 

Máme-li alespoň stručně zdůvodnit aktuálnost a potřebnost řešení uvedených problémových okruhů, můžeme uvést následující argumenty:

 

Technická činnost je právem charakterizována jako racionální činnost, protože je orientována na dosažení jistých cílů, protože předpokládá angažování jistých znalostí, zkušeností nebo pravidel. K tomu je třeba dodat, že kvalita a hodnotové dimenze vytčených cílů by měly být voleny ze souborů alternativ, které musí být odpovědně posouzeny a hodnoceny. To znamená, že k angažování příslušných znalostí patří rovněž angažování hodnotových kritérií vázaných na uznávané systémy společenských, etických, kulturních, zdravotních, estetických a dalších hodnot. K hodnotovým kritériím patří také přijatelnost v daných společenských, ekonomických a kulturních podmínkách, zvážení možného vývoje v sledu budoucích, očekávaných nebo možných časových intervalech. Technické činnosti v sobě často zahrnují veliké množství rutinních činností vyžadujících velké časové a kapacitní nároky. Proto je velice důležitá analýza některých dosud lidskými silami a lidským intelektem realizovaných činností, jejich modelování a možná algoritmizace, která usnadní perspektivní modelování některých procedur prostředky výpočetní techniky a počítačové grafiky.

 

Racionální činnost ve vazbách na aktuální i budoucí problémy technického světa předpokládá, že každé takové činnosti předchází zasvěcené, kritické a zodpovědné rozhodování, a to rozhodování o volbě cílů (také cíle se vyskytují v alternativách), rozhodování o volbě vhodných a lidsky přijatelných aplikovatelných prostředků a v neposlední řadě také rozhodování o míře přijatelnosti možných dopadů preferovaných řešení, respektive o metodách nebo překonání negativních stránek těchto dopadů. Všechny typy technických činností jsou proto startovány jistým rozhodnutím, které zahrnuje volbu přijatelných a použitelných alternativ, a to ve sféře cílových orientací, adekvátních a disponibilních prostředků, zdrojů a kapacit. Pro start významných a obvykle náročných a složitých technických děl má podstatný a rozhodující význam to, co lze nazvat primárním rozhodnutím, které obvykle specifikuje podstatnou cílovou orientaci a nejdůležitější postupy a prostředky potřebné k jejímu dosažení. (Ve sféře projektového řízení se v těchto souvislostech mluví o startu projektového procesu, tj. o tzv. „starting up“.)

 

5.  Technické artefakty

 

Technický svět je tvořen jistými člověkem sestavenými celky, procesy nebo objekty, jejichž tvorba a využívání představuje aplikaci získaných nebo dosažených znalostí a zkušeností. Proto jsme o prvcích, složkách nebo prostředcích technického světa oprávněni mluvit jako o artefaktech, tj. uměle vytvořených entitách, které jsou s to uspokojovat jisté cíle a tak splňovat určitá očekávání. Není přirozeně ani snadné ani jednoduché zodpovídat otázku, co mají společného jednoduché strojní celky, jakými jsou soudobý automobil, automatická pračka nebo jiná podobná technická zařízení, a konečně, co mají s tím vším vůbec společného komplexní a rozsáhlé technické systémy, jakými jsou tepelné nebo atomové elektrárny, dopravní systémy a jiné rozsáhlé technické soustavy. Chceme-li však analyzovat tvorbu, vlastnosti i funkce různých typů nebo druhů technických artefaktů, operujeme řadou důležitých pojmů, jejichž celek nám umožňuje lépe postihnout povahu a význam technických artefaktů. Jde zejména o tyto pojmy umožňující vystihnout charakter technických artefaktů:

 

– Technické artefakty tvoří člověk k dosažení jistých cílů, mají tedy své specifické funkce v různých sférách lidských činností.

– Technické funkce jsou člověkem vytvořeným celkem, který má jistou strukturu danou vztahy celku a jeho složek, prvků, součástí a také vzájemnými vztahy těchto prvků.

– Struktura vzniká zřetězením těchto prvků, vložek nebo součástí, přičemž toto zřetězení má nebo může mít různou povahu, lze je specifikovat jistými pravidly nebo omezeními.

– Je možno rozlišit vnitřní strukturu artefaktu a vnější strukturu, tj. strukturu jeho okolí, prostředí nebo podmínek, mezi nimiž funguje vymezené společné rozhraní (interface).

– Technický artefakt má vždy jisté hodnotové dimenze, tj. může být akceptován jako entita splňující specifické funkce, posouzen nebo hodnocen jako něco, co prospívá, pomáhá apod.

 

Specifická funkce technických artefaktů charakterizuje to, co je také možno označit jako jejich teleologické dimenze. Člověk vždy vyráběl nástroje (a proto byl také označován jako tvor vytvářející nástroje a tedy jako tool-making animal) proto, že je k něčemu potřeboval, že je mohl použít k snazšímu dosažení svých cílů. Z týchž důvodů je také člověku vlastní snaha zdokonalovat, zvyšovat jejich operační mohutnost, postupně také vytvářet složitější nástroje, stroje a technická zařízení spojená s využitím externích materiálových a energetických zdrojů a poté na vyšší úrovni automaty. Specifická funkce různých druhů a typů nástrojů a nástrojům podobných technických zařízení se také pro nejnovější z nich stala prostředkem pro jejich slovní označení. Zatímco nejstarší typy nástrojů mají ve většině jazyků svá samostatná slovní označení, pro nově vyvinutá technická zařízení máme většinou taková slovní označení, která vyjadřují jejich specifickou funkci, takže v domácnosti máme ještě nůž a vidličku, máme však také myčku na nádobí, automatizovanou pračku a mnohé další.

 

Pro pochopení specifických funkcí technických artefaktů má velký význam pojem struktury. Strukturou rozumíme sestavení většího celku z jeho dílčích prvků, složek nebo součástí, při kterém vzniknou nové vlastnosti nebo funkce, které nemají a nemohou mít jeho prvky, stavební složky nebo dílčí součásti. Někteří myslitelé mluví o tomto kontextu o emergenci nových specifických funkcí (J. Piaget). Vytváření struktur z prvků, které tak tvoří části větších celků, je spojeno s řadou problémů, které jsou průvodní složkou přípravných činností, vývojového a projektového procesu. Jde zejména o problémy, které naznačíme v následujících otázkách:

 

Je možné rozšíření struktur daného typu, zlepšení nebo rozšíření dané struktury?

Je třeba usilovat o návrh, úvodní studii nebo projekt nové struktury?

Je možné, přípustné nebo přijatelné usilovat o substituci některých prvků novými prvky s cílem zlepšit nebo prodloužit funkce některých struktur? (Tato otázka má zvláštní význam pro spojení prvků různé povahy a provenience.)

Jaké jsou hlavní cesty, metody nebo postupy zajišťující snížení rizika nebo jiných ohrožení v činnosti některých struktur? (Tato otázka je důležitým a nepominutelným problémem ve zvýšení a zajištění spolehlivosti technických artefaktů.)

 

Pojem zřetězení (concatenation) byl původně používán v lingvistice a odvozeně také v logice a matematice pro přípustné spojení dvou nebo více znaků, kterým vznikla nová znaková kategorie s novým, od významu původních izolovaných znaků odlišným významem. Různými typy zřetězení je spojení subjektu a predikátu v logice, substantiva a slovesa v lingvistice, kterými vzniká věta s novým významem, spojení některých operátorů a vhodných operand apod. Také ve sférách technických činností, v nichž jde o tvorbu nové struktury, o modely této struktury a jejich realizaci můžeme uvažovat o analogickém spojení výchozích prvků nebo složek, jejichž zřetězením vzniká nová technická struktura. I v těchto sférách můžeme uvažovat o přítomnosti jistých pravidel vázaných na některé specifické typy zřetězení. Klíčové místo v soustavách takových pravidel mají principy přípustné zřetězitelnosti. V technické terminologii se v podobných kontextech mluví a uvažuje o kompatibilitě, o slučitelnosti, o mezích zřetězitelnosti, slučitelnosti apod.

 

Nelze rovněž přehlédnout, že mnohá pravidla pro zřetězení, preferované zřetězení, pro přípustnost, akceptovatelnost nebo jiné analogické charakteristiky jsou spíše intuitivně předpokládána než explicite formulována. Můžeme tudíž zdůrazňovat, že i v technickém světě jsou důležitá pravidla, která mají analogické vlastnosti i funkce jako syntaktická pravidla ve sféře komunikace a v aplikacích přirozených i formalizovaných nebo grafických jazyků. Nelze rovněž přehlédnout, že vedle setrvačnosti jistých hodnotových struktur existuje ve vývoji technického světa jistá setrvačnost pravidel, podle nichž vznikají a přetrvávají jisté typy struktur. Existovala jistá pravidla písemné korespondence počínaje oslovením adresáta a konče závěrečnými pozdravy. Většina sdělení zasílaná elektronickou poštou více či méně respektuje velmi podobná pravidla. Také technický artefakt, který v duchu iniciativ Karla Čapka nazýváme robotem, má obvykle dvě oči, dvě ruce, a další části odpovídající struktuře lidského těla.

 

Podstatným rysem technických artefaktů je společné rozhraní (interface). To prakticky znamená, že sekera je vhodným nástrojem nejen proto, že kovový klín je spojen s dřevěnou násadou, ale také proto, že tu jsou lidé, které umí vzít sekeru do ruky a štípat rozřezané dřevo, které bylo pro zpracování dřeva na topení připraveno. Také automobil je spolehlivým dopravním prostředkem nejen proto, že jeho karoserie je vybavena tepelným motorem, vhodným systémem řízení a převodů a dalších nezbytných součástí provozuschopného dopravního prostředku, ale také proto, že jeho okolí je pro všechny jeho funkce náležitě připraveno. Tato příprava zahrnuje systém silnic, čerpacích stanic a mnoho dalších náležitostí, ale také kvalifikované řidiče. V souvislosti s významem a úlohou společného rozhraní se nelze nezmínit o naivitě představy, že „technika řeší vše“, že nová technika rázem vyřeší veškeré potíže nebo že zavedení Internetu do soustavy škol náhle lidi v těchto zařízeních zaplaví světlem potřebných znalostí.

 

K tématice společného rozhraní a jeho principiálního významu ve všech inovačních procesech patří známé omyly a defekty z nedávné minulosti, kdy byla dokončována obytná sídliště bez dokončení potřebné technické a občanské vybavenosti, spolehlivého dopravního systému apod. Jiným typickým příkladem neprostého ignorování významu společného rozhraní byla výstavba velkých výrobních komplexů v totalitní éře a systému monopolní moci v místech, kam bylo zapotřebí zajišťovat dovoz surovin z velkých dálek a kde byl deficit energetického vybavení. Společné rozhraní tedy představuje rozsáhlou síť vazeb velice různé povahy, tj. vazeb materiálních, energetických, informačních, dostatek uživatelských schopností a kvalifikačních předpokladů, ohledy na ekologické podmínky a životní prostředí, přírodní podmínky aj.

 

Potřeby věnovat velkou pozornost okruhu vztahů a vazeb se tudíž musí promítnout do primárních rozhodnutí o technických změnách a inovacích, musí se stát integrální součástí jejich konceptuální a projektové přípravy. Stejně důležité jsou také všechny podoby komunikačních procesů zajišťujících kvalifikované využívání a ovládání, a to nejen v tzv. normálních situacích, ale v možných havarijních nebo rizikových situacích. Komunikační procesy zahrnují to, co bývá charakterizováno jako sociální kvalifikované ovládání techniky (social mastering of technology). Z těchto důvodů autor tohoto textu zodpověděl kladně otázku, zda jsme oprávněni uvažovat o sémantice technických artefaktů.

 

Konstatování, že technický artefakt má vždy také hodnotovou dimenzi, je spojeno s povahou rozhodovacích procesů, které provázejí celý „život technického artefaktu“, počínaje úvahami a rozhodováním o jeho potřebnosti, účelnosti, o nákladech na jeho vytvoření, o užitku nebo prospěchu, které jeho uplatnění může přinést, které se promítnou do primárního rozhodování a následného projektového procesu. Představa, že procedury komplexního, multikriteriálního hodnocení navrhovaného technického řešení a jeho možných dopadů je možno nějak jednorázově vřadit do postupu přípravných činností, je naprostou simplifikací. Hodnocení a posuzování je důležitou složkou těch rozhodovacích procesů, které vlastně provázejí technické dílo od jeho geneze až k jeho zániku nebo likvidaci.

 

Některé současné diskuse potvrzují, že nejobtížnější problémy se objevují v souvislosti s likvidací některých technických děl, s odstraněním nebo alespoň snížením jejich negativních dopadů. K této tématice patří soudobé obtíže a s nimi spojené diskuse o uložení jaderného odpadu z jaderných elektráren, o likvidaci negativních zdravotních účinků intenzivního hnojení a chemizace soudobé výroby potravin, o masové aplikaci antibiotik v tzv. živočišné výrobě a produkci masa aj. Dosud se tvrdě střetávají ekonomické zájmy a zdravotní, ekologická kritéria spojená s životním prostředím při řešení problémů skleníkového efektu, ozónové díry a dalších analogických problémů spojených s některými ireverzibilními procesy vyvolanými dopady současného technického světa.

 

Závěrečné poznámky

 

S filozofií techniky nelze spojovat nějaká přehnaná očekávání. Stejně tak filozofie, která se zajímá o současný i budoucí nebo možný technický svět, není hlasem hrozeb, přehnaných varování nebo obrazem zániku světa a lidstva v důsledku neomezeného a nekontrolovaného vývoje světa moderní techniky. Nemůže nahradit činnost na interdisciplinárním přístupu, na využívání nejen znalostí soudobých přírodních věd i věd o člověku, ale také na individuální a společenské odpovědnosti, na respektování hodnot etických, kulturních i estetických. Stejně tak ovšem filozofie vědy nemůže ani nechce nahrazovat jednotlivé vědní obory, a to přírodní vědy i obory humanitní. Představuje spíše pohled na vědu, na jazyk vědy, pohled, který by bylo možno nazvat „metavědou“, na vědecké myšlení a usuzování, na poznávací a jiné vědecké procedury, na to, co lze považovat za vědecké znalosti, jejich ospravedlnění i falzifikace, postupy a metody apod.

 

Také filozofie techniky, jejíž rozvoj i tematická orientace byly ovlivněny přístupem i výsledky filozofie vědy, usiluje o určitý globální pohled na svět techniky, na úlohy znalostí a hodnotových soustav v cílové orientaci i volbě postupů a prostředků, na integraci znalostí různého typu, zejména přírodních i humanitních oborů, integraci znalostí a hodnotových nebo preferenčních postojů. Protože svět techniky, soustavy technických procesů i technických objektů jsou dílem, výtvorem nebo produktem lidských činností, protože člověk je nejen tvůrcem, ale také uživatelem (a dodejme navíc, také potenciálním subjektem možného zneužití technických prostředků), nemůže filozofie techniky vyloučit ze sféry svých zájmů člověka, jeho hodnotové orientace a jeho podstatné vlastnosti.

 

Uvedené okruhy zájmů filozofie techniky v žádném případě neznamenají, že filozofie techniky si může sama o sobě činit nároky na řešení těch problémů, které jsou v kompetenci technických a inženýrských oborů. Může však poukázat na některé globální souvislosti těchto problémů, a tak podnítit zájem o širší přístup, o interdisciplinární spolupráci a ohledy na možné podmínky a problémy i další okolnosti jejich řešení. Takto byl stimulován vznik několika dalších tématických oblastí a s nimi spojených oborů, jakými je tématika vztahů člověka a stroje, komunikace člověka a technického zařízení, tématika posuzování možných nebo očekávaných dopadů techniky, tématika kvalifikovaného ovládání techniky aj. Takto se rovněž počíná rozvíjet a uplatňovat etika technické inženýrské činnosti, estetické problémy soudobé techniky.

 

Bibliografie prací prof. PhDr. Ing. L. Tondla, DrSc. k tématice filozofie techniky

 

Velké monografie zahraniční

 

Technisches Denken und Schlussfolgern. Neun Kapitel einer Philosophie der Technik. Berlin, edition sigma 2003, 208 s.

 

Monografie domácí

 

Věda, technika a společnost. Soudobé tendence a transformace vzájemných vazeb. Filosofia, Praha 1994, 182 s.

 

Technologické myšlení a usuzování. Kapitoly z filozofie techniky. Filosofia, Praha 1998, 263 s.

 

Znalost a její lidské, společenské a epistemické dimenze. Filosofia, Praha 2002, 136 s.

 

Spoluautorství na důležitých monografiích

 

Contributions to the Philosophy of Technology. D. Reidel, Boston, Dordrecht 1974, p. 1–18 (spoluautor).

 

Broad and Narrow Interpretations of Philosophy of Technology. Kluwer 1990, p. 87–98 (spoluautor).

 

Praxiologies and the Philosophy of Economics. Transaction Publ., London 1991, p. 635–654 (spoluautor).

 

Technik – System-Verantwortung, Klaus Kornwachs (Hg.), Technikphilosophie Bd. 10 (spoluautor).

 

Advances in the Philosophy of Technology, Proceedings of Meeting of the International Academy of the Philosophy of Science, Karlsruhe, Germany, May 1977, Ed. by Avandro Agazzi and Hans Lenk, Newark, Delaware, 1999. (spoluautor).

 

Další vybrané publikace od roku 1990 do 2004

 

Changes in Cognitive and Value Orientations in System Design. In: Broad and Narrow Interpretations of Technology. – (Ed. Durbin, P.) – Boston, Kluwer Academic Publ. 1990, p. 87–100 (spoluautor).

 

New Paradigms of Designing and the Function of CAD. Cybernetics and Systems – 1990, p. 617–628.

 

Technické inovace a jejich řešení. Politická ekonomie – 1990, č. 12, s. 1459–1472.

 

Systems Analysis of Rational Action and the Delegation Problems. System MS Research 6, 1990, No. 4, p. 321–330.

 

Science, Technology, Transcendence of Horizonts and Responsibility. In: Proceedings of Mastech. – (Ed. Maison, R., A.) – Lyon, Mason Rhone-Alpes 1991, p. 187–198. [Mastech. Lyon (FR), 91.10.09-91.10.12]

 

Value Structures and their Relationship to Science and Technology. Journal of Scientific and Industrial Research 50, 1991, p. 222–228.

 

Orientacja poznawcza i orientacja aksjologiczna w projektowaniu systemowym. Projektowanie i systemy 13, 1991, p. 79–89.

 

Sociální hodnocení techniky. Příspěvek k analýze vzájemných vztahů vědy, technologie a společnosti. Západočeská univerzita, Plzeň 1992, 178 s.

 

Humanizace vědy a techniky. Alma mater 1991–1992, č. 2, s. 126–136.

 

System Evaluation of Rational Actions. In: Praxiologies and the Philosophy of Economics. – (Ed. Gasparski, W.) – Transaction Publ. 1992, p. 635–654 (spoluautor).

 

Semiotic and Information Features of Technological Artefacts. In: Proceedings of the Prague Conference on System Science. – Praha, AFSET 1993, p. 1298–1306. [Seconde European Congress on Systems Science. Praha (CZ), 93.00.00]

 

Je oprávněné uvažovat o sémiotice technických artefaktů? Filosofický časopis 41, 1993, č. 4, s. 642–664.

 

Hodnocení vědy a techniky. In: Meziuniverzitní program studií budoucnosti 3, Praha, VŠE 1993, s. 167–170.

 

Profesní etiky a étos povolání. Teorie vědy 3 (16), 1994, č. 1–2, s. 119–130.

 

Epistemická funkce modelů a technické projektování. In: Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. – (Ed. Stachová, J.) – Praha, Filosofia – Filosofický ústav AV ČR 1994, s. 106–124. [Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. Praha (CZ), 93.11.02-93.11.03]

 

An Approach to Semiotics of Graphic Communication. In: Logica ’94. – (Ed. Childers, T.; Majer, O.) – Praha, Filosofia 1995, s. 223–235. [Logica ’94 (8). Liblice (CZ), 94.05.29]

 

Směr času, filozofie techniky a hodnocení techniky. Filosofický časopis 43, 1995, č. 1, s. 65–80.

 

Czy rozwazanie semiotyki artefaktów technicznych jest uzasadnione? Projektowanie i Systemy 15, 1995, s. 9–27.

 

Technological Assessment and the Start of Technical Solutions. In: Constraints to Freedom of Scholarship and Science. – (Ed. Kushner, E., Dence, M. R.) – Canada, The Royal Society of Canada 1996, p. 135–157.

 

O transnacionálním vzdělání. Aula 4, 1996, č. 4, s. 64–73. [Mezinárodní konference (Global Alliance for Transnational Education). Londýn (GB), 96.09.01]

 

Technology Assessment and the Start of Technological Solutions. In: Constraints to freedom of scholarship and science. Proceedings of an International Symposium November 1991. – (Ed. Kushner, E.; Dence, M. R.) – Ottawa, University of Toronto 1996, p. 135–156.

 

Is It Justified to Consider the Semiotics of Technological Artefacts? In: In the World of Signs. Essays in honour of Professor Jerzy Pelc. – (Ed. Jadacki, J., J.; Strawinski, W.) – Amsterdam, Rodopi B. V. 1998, p. 375–395. – (Poznaň, Studies in the Philosophy of the Sciences and the Humanities, 62)

 

The Direction of Time, the Philosophy of Technology and Technology Assessment. In: Hans Reichenbach Philosophie im Umkreis der Physik – (Ed. Poser, H., Dirks, U.) – Akademie Verlag 1998, s. 97–109.

 

Technikfolgenbeurteilung im Herzen Europas – im tschechischen sozialen, ökonomischen, politischen und kulturellen Milieu. Technikfolgenbeurteilung und Wissenschaftsethik in Ländern Ostmitteleurops 10/1, 1998, s. 1–11 (spoluautor).

 

Information and Systems Dimensions of Technological Artefacts. In: Advances in the Philosophy of Technology. – (Ed. Agazzi, E.; Lenk, H.) – Newark, Delaware, Society for Philosophy and Technology 1999, p. 331–351. [Meeting of the International Academy of the Philosophy of Science. Karlsruhe (DE), 97.05.00]

 

Technický svět, hodnoty a lidské dimenze. In: Globalizace současného světa a technické školství na přelomu tisíciletí. – (Ed. Kratochvíl, C.; Kotek, Vl.; Krejsa, J.) – Brno, VUT pro mechatroniku, Ústav mechaniky těles 1999, s. 241–247. [Globalizace současného světa a technické školství na přelomu tisíciletí. Brno (CZ), 99.11.30-99.12.01]

 

Preference a preferenční uspořádání v kontextech hodnocení a rozhodování. Organon F 6/1999, č. 3, s. 207–222.

 

Semiotic Foundation of Models and Modelling. In: Modellierungen von Geschichte und Kultur. – (Ed. Bernard, J.; Grzybek, P.; Withalm, G.) – Wien, Österreichische Gesellschaft für Semiotik 2000, s. 81–89. [Symposium der Österreichischen Gesellschaft für Semiotik Universität Graz (9). Graz (AT), 96.11.22-96.11.24]

 

Semiotic Foundation of Models and Modelling. Theoria – Segunda Época 15/2000, No 39, p. 413–420.

 

Information and Systems Dimensions of Technological Artefacts. In: Advances and Problems in the Philosophy of Technology. – (Ed. Lenk, H.; Maring, M.) – Münster, LIT Verlag 2001, p. 329–347.

 

Zřetězení. Věda, technika a společnost 10 (23) 2001, č. 1, s. 41–68.


 
 www.filosofie.cz