Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3/II/2005 - Summer 2005

Tématické okruhy sémiotiky. (Očima autora tohoto přehledu) (článek)

Autor: Ladislav Tondl
Abstract: Thematic areas of semiotics. (Author’s view.) – Author is pursuing semantics and semiotics as of the forties of the last century. A man uses for communication a system of symbols. Their concatenation can differ in type and character. Author describes epistemological relationships of communication, mastering of communication processes and so called double reference. Words as democracy, democratic or people are predominantly related to positive attributes and such terms can be misused – precisely by enemies of democracy, for example in the communist propaganda.

1. Cesty k této tématice

Již v prvních letech svých vysokoškolských studií, tj. někdy v roce 1946, jsem si v jednom z pražských knihkupectví zakoupil knihu H. R. Walpole s názvem Semantics. The Nature of Words and their Meaning vydanou v roce 1941 v USA. (Šlo patrně o výprodej amerických zásilek knih, které byly posílány ze Spojených států do Evropy bezprostředně po skončení války jako intelektuální pomoc.) Již tehdy mě tématika znaků, slovních znaků, jejich významů a vlivů zaujala, avšak v tehdejších podmínkách jsem se s větším zájmem o takový problémový okruh nesetkal a patrně jako neznámý a začínající vysokoškolský student setkat nemohl.

Moji vysokoškolští učitelé se mě tehdy snažili orientovat jinak, zejména na tématiku metod, metodologických principů a modelů důležitých pro přístupy k humanitním vědám, zejména pro schémata, principy a modely racionálních činností a tudíž činností angažujících znalostí a využívajících vhodných prostředků k dosažení žádoucích cílů. (Šlo zejména o schémata a koncepce M. Webera, V. Pareta a dalších autorů z hraničních oblastí mezi sociologií a ekonomií.) Velice brzy jsem se seznámil s pracemi T. Kotarbińského, který své velké dílo nazvané Elementy teorii poznania, logiki formalnej i metodologii nauk (poprvé vydané v roce 1929) počal rozborem problémů jazyka a pojmů „význam“, „značit“, „označovat“, „znak“ a některých dalších pojmů.

Takřka paralelně jsem se, a to zásluhou M. Katětova, mohl seznámit s podobnými iniciativami, které vznikly v rámci tzv. Vídeňského kruhu a rozvíjely se zejména ve Spojených státech. Navázal jsem korespondenční kontakty s R. Carnapem, osobní kontakty s jeho spolupracovníkem Y. Bar-Hillelem, mohl docenit význam dalekosáhlých iniciativ, jejichž autory byli G. Frege, B. Russell a řada dalších autorů.

Rozvoj těchto vědeckých zájmů byl ovšem v našich podmínkách ovlivněn a především omezen nástupem ideologického fundamentalismu a obdobím, které lze právem nazvat „obdobím temna“ (můžeme-li použít známého Jiráskova termínu). Pro toto období je typické zatracení a odsouzení mnoha významných vědeckých iniciativ, které přinesly obory, jakými byly kybernetika, matematická logika, sémantika a sémiotika a některé další. V Stručném filozofickém slovníku vydaném u nás v roce 1955 se můžeme dočíst, že to, co je ve slovníku nazýváno „sémantickým idealismem“, je „charakteristickou formou úpadkové filozofie epochy imperialismu“, respektive záplavy dalších nesmyslů a hloupostí. (Táže-li se někdo, jak mohly vzniknout a být tolerovány a dokonce uznávány za monopolní takové záplavy nesmyslů a hloupostí, můžeme jej odkázat na některé soudobé slogany, politická hesla a reklamní výzvy. Takové pseudointelektuální produkty si však již nemohou činit nároky na monopolní postavení, jejich protagonisté či hlasatelé již nejsou vysokoškolskými učiteli, jak tomu bylo v padesátých letech.)

Střetnutí s takovými produkty v padesátých letech minulého století znamenalo pro mne nucený odchod z univerzity. Již tehdy se uplatnila mezinárodní vědecká solidarita. Polští kolegové vydali v polštině jednu z mých ideologicky zatracovaných prací (šlo o studii o abstrakci navazující na jednu z prací R. Carnapa) a krátce poté byla z polštiny přeložena do ruštiny a vydána rusky v Moskvě. Působilo zde i veřejně proklamované zjištění, že ideologicky motivované kritiky genetiky, kybernetiky a dalších oblastí nebo oborů způsobilo vědě v sovětském Rusku značné ztráty, které se promítly i do zemí sovětského bloku.

Když mi pak po ročním distancování se od oficiální vědy byl umožněn návrat, bylo tak učiněno s podmínkou, že tento návrat nebude plnou rehabilitací, nebude návratem do filozofické nebo humanitní sféry, ale pouze návratem do oblastí matematiky a technických oborů. Protože jsem již dříve měl dobré odborné i osobní kontakty, a to díky neoficiálním schůzkám konaným původně na lékařské fakultě (zásluhou Zdeňka Wünsche), na nichž se diskutovaly práce N. Wienera, Neumanna, studie o automatech, práce o strukturách počítačů, koncepce kybernetiky, teorie informace a principy automatizace, volil jsem jednu ze dvou nabídek a nastoupil v oddělení teorie informace Ústavu teorie informace a automatizace. Počátkem 60. let jsem byl rovněž pozván skupinou lingvistů, jejichž mluvčím byl B. Palek, k přednáškám pro studenty a asistenty lingvistiky.

Soubor těchto přednášek byl východiskem monografie o problémech sémantiky, která vyšla v polovině 60. let česky a poté v Moskvě v rozšířené podobě rusky a opět rozšířené anglicky v edici Bostonské univerzity. Dalšími kroky, které rovněž představovaly vstup do mezinárodní vědecké obce, byla zejména studie o redukci dat a selekci relevantních dat, kterou vydal významný matematik P. Bernays, souhrnná studie o pojmu „znak“ vydaná organizací UNESCO ve sborníku Vědecké myšlení a studie Pragmatická informace vydaná v mezinárodní encyklopedii Systémy a řízení.

Již první kontakty s uvedenými tématy a jejich celky mi umožnily uvědomit si náročnost a také důležitost problémů, na které musí každý člověk narazit, zabývá-li se vážně a odpovědně těmito tématy. Za nejdůležitější z nich je možno pokládat tyto jejich charakteristiky:

(1) Ke komunikační činnosti a tím i k vyjádření názorů, postojů, stanovisek nebo znalostí máme vždy k dispozici soustavy znaků, slovních znaků nebo jiných analogických prostředků. Tyto znaky spojujeme do vyšších celků, které v nich mají svou strukturu, svůj nový význam. Takové spojení dílčích znakových prvků nebo, jak to v tomto kontextu obvykle vyjadřujeme, jejich zřetězení, však nemůže být náhodné, musí respektovat jistá pravidla nebo, přesněji vyjádřeno, jisté soustavy pravidel. Klasickým příkladem soustavy znaků, který pokládáme za základní nebo výchozí prostředek lidské komunikace, je jazyk, především jazyk získaný od dětství a v rodinném prostředí a tudíž mateřský jazyk, který je pro člověka přirozeným jazykem. Jazykem jsou pro člověka také další znakové soustavy, které si osvojí, zejména cizí jazyky, formalizované nebo symbolické jazyky matematiky a logiky, grafické jazyky schémat, plánů nebo projektů, kartografické jazyky a další znakové soustavy použité ke komunikaci.

(2) Zřetězení znaků a přirozeně také zřetězení slovních znaků může mít různou povahu a tím tak různou významovou funkci. V těchto souvislostech vzpomínám na své první setkání s T. Kotarbińským na vědecké konferenci ve Varšavě, která byla orientována na výklad tzv. Leninových Filozofických sešitů, tj. jeho osobních poznámek k Hegelově Vědě o logice. Lenin si zde zapsal větu „Žučka je pes“ a poznamenal svůj obdiv k dialektice: Zvláštní je obecné a obecné je zvláštní. Jak skvělá dialektika. Kotarbiński to nijak nezpochybňoval, dodal však, že jde také o uplatnění vztahu subjektu a predikátu, tedy o to, co se v klasické logice nazývalo „copula“, o vztah osobního jména jako označení prvku jistého druhu nebo rodu, čímž vlastně ironizoval vyslovený obdiv k hrátkám se slovy zvanými „dialektika“. Lze tedy rozlišit různé typy a tím i funkce zřetězení a na nich závisející funkce daného zřetězení.

(3) Různými typy zřetězení vytváříme zásadně odlišné struktury spojené s odlišným významem. Spojují-li určitou výpověď s různými druhy intenzionálních operátorů, například operátorů modálních, epistemických, s operátory otázek, pak takto vzniklé struktury vypovídající o tom, že o obsahu jisté výpovědi je někdo přesvědčen, že má pro takovou výpověď dostatečné argumenty nebo racionální nebo empirické ospravedlnění nebo potvrzení, že mají přirozeně odlišný význam. Volba typu nebo povahy zřetězení a tím i příslušných pravidel zřetězení se tudíž spolupodílí na tvorbě významu zřetězením vzniklé struktury. To také znamená, že volba syntaktických prostředků se spolupodílí na tvorbě významu vytvořené struktury.

(4) Za klíčovou funkci znaků a znakových komplexů je právem považováno to, že těmto entitám a z nich vytvořených komplexů a tudíž znakových artefaktů je možno přiřadit to, co je označováno jako jejich význam. Je proto přirozené, že první kroky při řešení problematiky přiřazení významu byly spojeny s koncepcí schémat takového přiřazení, nebo, jak to bylo obvykle označováno, s koncepcemi schémat reference. Procedury přiřazení významu nebo schémata reference se ukázaly jako velmi nesnadná problémová oblast a také jako oblast mnoha sporů... Ty je možno demonstrovat na sporech o povahu a interpretaci staroegyptských hieroglyfů, které, a to až do jejich rozluštění v roce 1822 Jeanem F. Champollionem, byly většinou interpretovány jako mystické symboly reprezentující náboženské, kultovní a magické myšlenky spojené se staroegypskými kulty a srozumitelné jen malému okruhu zasvěcených.

(J. F. Champollion, který byl mimořádně nadaný na jazyky a již v mládí znal a byl schopen číst v několika orientálních jazycích, využil k rozluštění tzv. Rosettské desky z doby vlády Ptolemaiovců v Egyptě, která obsahovala zápis z obřadů nastolení faraóna Ptolemaia V. ve staré řečtině, v démotickém písmu a v hieroglyfech. Protože znal také koptský jazyk, předpokládal, že tento původní jazyk egyptských křesťanů navazuje na staroegyptský jazyk.) Je-li v takových nebo analogických situacích žádoucí znakům „něco“ přiřadit, pak toto „něco“ je nebo může být prvkem, součástí, objektem nebo jinak charakterizovanou entitou určitého světa, který může být světem hmotným nebo duchovním, světem aktuálním nebo světem konstruovaným, žádoucím, imaginárním. To však předpokládá, že známe nebo máme k dispozici strukturu tohoto světa, jeho členění, že dovedeme specifikovat jisté složky, typy, druhy, třídy i individua a řadu dalších, zejména pak znalostních předpokladů.

(5) Zjištění, že podstatným rysem znaků je skutečnost, že kompetentní příjemce nebo subjekt interpretace je schopen přiřadit jim vlastnost nebo funkci, kterou obecně charakterizujeme jako význam, že jde o „něco“, co je prvkem, součástí nějakého „světa“, ve kterém žijeme a který dobře známe, nejen toho světa, který nazýváme aktuálním světem, ale také světů, které jsme si vymysleli, které jsme konstruovali, které jen ve svém myšlení předpokládáme, nás staví před otázku, co je to vlastně „význam“. V tradicích klasické logiky se uvažovalo především o významu slov vyjadřujících pojmy. Pak byl rozlišován obsah pojmu a rozsah pojmu. V množinové koncepci se uvažovalo o podstatné vlastnosti nebo charakteristice množiny, která přísluší všem prvkům menšiny a lze ji vyslovit o prvcích této množiny, o jejich počtu, o jednom, více nebo o všech prvcích apod. Tento přístup však nebyl s to řešit všechny problémy spojené s interpretací termínu, zejména pak problémy s odlišnými termíny označujícími stejný objekt a problémy tzv. antinomií synonymních jmen. Tak se zrodily důležité iniciativy, které vedly k odlišení smyslu a denotace, k zásadnímu rozdílu dvou typů přiřazení, které vyjadřují termíny „značit“ a „označovat“.

(Tyto důležité iniciativy, které nastolily přístup, který bychom mohli charakterizovat jako „sémantický dualismus“, vyjádřily průkopnické práce G. Fregeho, B. Russella a na ně navazující práce R. Carnapa.) Sémantický dualismus byl koncipován na základě zjištění významu slov, jednotlivých termínů nebo slovních komplexů vztahujících se k prvkům nebo entitám určitého světa, především aktuálního světa. Původně se předpokládalo, že analogický dualismus se vztahuje na jisté struktury vytvořené adekvátním zřetězením slov nebo termínů jistého typu, tj. například zřetězením podnětu a přísudku, nominální a verbální fráze a tudíž vět, výpovědí, zjištění, vyjádření možného nebo zjištěného stavu, události apod. Z toho pak vyplývá, že i větě nebo jinak charakterizované výpovědi s podobnou strukturou můžeme přiřadit to, co odpovídá smyslu a denotaci.

(Takto v zásadě postupoval R. Carnap a nazval svůj postup metodou určení intenze a extenze.) I věta má, uplatníme-li tento přístup, svůj smysl nebo intenzi, kterou pak nazveme propozicí. Věta má však také denotaci nebo extenzi a tudíž označuje stav věci, fakt nebo událost v určitém čase a prostoru a v jistém specifikovaném světě, přičemž vyjádření takového stavu, faktu nebo události pokládáme za pravdivé. (Proto R. Carnap, a to ve shodě s původním názorem G. Frege, pokládal pravdivostní hodnotu za denotaci nebo extenzi věty.)

I když sémantický dualismus a odlišení smyslu a denotace je nepochybně zdůvodnitelné při interpretaci jednotlivých slov, termínů a jednotlivých vět reprezentujících nepříliš složité sdělení, i při takové interpretaci je třeba přihlížet ke kontextu, k tomu, co lze nazvat „universem“ (nebo lépe „universem rozpravy“), k přijaté tématice komunikace, která je vázána ke shodně, tj. všemi účastníky komunikace stejně nebo velice podobně chápané části jistého aktuálního nebo možného světa. Nedostatečnost sémantického dualismu však zřetelně vyvstane, jde-li o věty sémanticky úzce vázané na kontext dané komunikace, jsou-li tyto věty vázané různými modálními nebo intenzionálními operátory, jakými jsou například operátor tvrzení, přesvědčení, různé operátory otázek apod.

V těchto kontextech se v procedurách interpretace uplatňuje také řada dalších okolností, například důvěryhodnost mluvčího vyslovovaného tvrzení, známé předpoklady při vyslovovaných otázkách, které již svým obsahem zadávají takové předpoklady a jsou více či méně sugestivními otázkami. (Na takové předpoklady a jistou sugestivnost některých otázek často zapomínají někteří zadavatelé tzv. průzkumu veřejného mínění, ptají-li se například na názory o příčinách soudobé hospodářské krize, minimálně tím, že takovou krizi jako samozřejmě existující předpokládají a tím tázanému imputují.)

Tématiku významu znaku nebo uspořádaného komplexu znaků, jak je zřejmé z předchozích poznámek, nelze tudíž redukovat na obecně koncipované přiřazení podle univerzálního schématu platného pro všechny situace v komunikačních procesech. Tím přirozeně není zpochybněna důležitost sémantického dualismu, zejména pro standardní a přijatelnou interpretaci termínů, a to v oblastech racionálního myšlení a rozhodování. Především je třeba zdůraznit, že význam přiřazuje znaku nebo určitému komplexu uspořádaných znaků nejen autor, zdroj, iniciátor výchozích kroků v dané komunikaci, ale také příjemce nebo adresát daného sdělení.

To však nepředstavuje absolutní garanci pro to, aby také příjemce nebo jiný uživatel znaku přiřazoval použitému znaku nebo znakovému komplexu týž význam jako jeho autor. Přiřazení významu znaku nebo znakovému komplexu je proto v konkrétním komunikačním procesu individuální záležitostí, je závislé na kompetenci daného příjemce nebo interpreta znaku. Tím opět není vyloučeno, že je možno vypracovat obecně přijatelné schéma přiřazení, významový nebo výkladový slovník ve stejném smyslu, v jakém je možno operovat s obecným uživatelem jazyka, s „rodilým mluvčím“ apod. Je také známo, že ve vývoji komunikačních procesů existovaly znakové systémy jen pro „zasvěcené“ nebo „kompetentní uživatele“ specifických znakových systémů, kádrů a kódovacích systémů nebo analogických komunikačních prostředků.

Význam některých znaků, zejména těch, které označujeme za „symboly“, může – vedle vztahů vyjádřených termíny „značit“, „označovat“ nebo analogickými termíny charakterizujícími převážně racionální vztah i reference k jisté aktuální nebo potenciální entitě jako složce určitého reálného, možného nebo konstruktivního světa – zahrnovat také jisté postoje svých uživatelů, které mohou mít intencionální, emotivní, hodnotící nebo citový charakter. Standardní užití slov a slovních znaků má obvykle funkci znaků s referenčními funkcemi označovat nebo značit. Symboly častěji vyjadřují postoje svých uživatelů k jistému ideovému, náboženskému, politickému nebo ideologickému přesvědčení, jisté postoje, které nemusí být zcela racionální, které se týkají vztahu k jistým hnutím, vírám, stanoviskům. Je přirozené, že mezi oběma aspekty nejsou žádné ostré hranice.

Proto lze také uvažovat o „magii slov“, jak tohoto termínu užívali stoupenci tzv. obecné sémantiky, i když takové užití slov vybočuje ze standardních rámců jazykové komunikace. Při užití symbolů jde často také o vztah jejich uživatelů k tematice, například k jistému ideologickému, politickému nebo náboženskému přesvědčení, který by bylo možno nazvat vztahem participace, tedy vztahem, který má analogické rysy jako vztah některých etnik k totemům, ke kmenovému zvířeti ap.

2. Sféra komunikace

Procedury dorozumívání, sdělování, přenosu a uchování zpráv nebo, jak dnes souhrnně říkáme, komunikační procesy, byly vždy v centru lidské pozornosti. Hlavní pozornost byla často věnována především prostředkům komunikace, zejména jazyku, písmu, písemným záznamům všeho druhu, ať již šlo o záznamy do kamene, do destiček kamenných i hliněných a také ve starověkém Egyptě do papyru, a to již v nejstarších obdobích starobylé civilizace. Významnou funkci inovačního stimulu civilizačního pokroku hrály objevy a masové aplikace nových komunikačních prostředků počínaje objevem knihtisku a konče dalekosáhlým rozmachem soudobých informačních technologií. Informační technologie v současné době hrají klíčovou úlohu ve vývoji dnešní společnosti, podílely se na výhře a prohře ve studené válce, ovlivňují politický život, vytvářejí hodnotové struktury dnešního člověka. Nehledě na toto významné postavení prostředků komunikace nelze pominout významnou úlohu dalších aspektů a s nimi spjatých pohledů na sféru komunikace. Jde zejména o tyto aspekty:

– Komunikace je také cílově orientovanou racionální činností. Sféra komunikace je soustavou různých komunikačních jednání, zabírá nepominutelnou část lidského života v současné době. Výraznou úlohu hrají komunikační potřeby, ambice a zájmy, a to na všech stranách komunikačního procesu, u lidí, skupin a organizací spojených se zdroji, s autory nebo tvůrci sdělení, s organizací a potřebami informačního transferu a konče u lidí spojených s recepcí, přijetím, hodnocením nebo využitím toho, co je sdělováno.

– Tradiční schéma komunikace nebo transferu informace rozlišuje tři základní složky komunikačního procesu: zdroj zprávy nebo sdělení, respektive tvůrce nebo autory sdělení, prostředky komunikace, obvykle charakterizované jako kanál přenosu sdělení, respektive uplatněná media přenosu, a konečně příjemce nebo adresáta informačního transferu. Již analýzy jazykové komunikace však poukazovaly na další složku, která byla nazývána „universum rozpravy“, respektive tématický obzor dané komunikace. Jinak řečeno, jakákoliv hlubší analýza nemůže pominout to, o čem se mluví, jaké tématické oblasti se týká sdělení nebo, jinak vyjádřeno, co je sémantickým prostorem nebo obsahem dané komunikace. Pro pochopení úlohy komunikace v současném dění nebo v životě soudobé společnosti se toto universum nebo tématický obzor za poslední období ohromně rozšířil a dále rozšiřuje. Jestliže ještě před dvěma nebo třemi generacemi takový tématický obzor, a to pro převážnou většinu lidí, kteří nesledovali denně noviny, rozhlas a televizi, byl běžně spjat s jejich bezprostředním okolím, s jejich každodenní činností a sekvencí elementárních životních událostí, pak tento obzor vzrostl tématicky i prostorově a dále vzrůstá. Kolik z našich dědů nebo pradědů zaregistrovalo nebo mohlo registrovat strašlivé katastrofy, například výbuch sopky Krakatoa? Dnes takřka každý dospělý nejen zaregistroval hrůzné katastrofy koncem roku 2004 v Indickém oceánu, ale projevil i své sympatie.

– Dosud převažující pohledy na účastníky komunikačních procesů koncentrovaly pozornost na ty účastníky, kteří jsou u zdrojů, které lze považovat za autory nebo iniciátory toho, co je prezentováno, na oblast tvůrců intelektuálních, kulturních a uměleckých děl. To zahrnuje nejen různé podoby hodnocení, ocenění, kritiky, odměn a další formy odezvy, které mají reprezentovat nejen všeobecně uznávané hodnocení, ale také různá kritéria volby, tzv. společenské preference, která mohou být preferencí jen malé skupiny. Ve společnostech, kde za kompetentní preference byly pokládány její mocenské nebo ekonomické elity, bylo považováno za žádoucí, aby tyto hodnotové postoje byly brány za všeobecně uznané a vzorové nebo opakovatelné. Obrovský rozvoj masových sdělovacích prostředků, jejich snadná dostupnost širším složkám populace vytvořily možnosti, že také tyto složky se ve větší míře mohou účastnit volby a výběru, že si mohou vytvářet vlastní hodnotové struktury a preference. Tato skutečnost a současně možnosti soutěže a konkurence ve sféře zdrojů a tvorby informačních produktů vedly ke snahám nadbíhat většinové úrovni příjemců a jejich preferencím, což prakticky často znamenalo nadbíhat průměru a podprůměrným úrovním. Jistou podobou takového nadbíhání průměru a často také podprůměru jsou pokusy některých sdělovacích prostředků organizovat preferenční uspořádání některých projevů, preference předkládaných děl, volby špičkových osobností, tvůrců, umělců nebo jiných subjektů, a to bez zřetelného zadání rozhodujících kritérií. Rostoucí úloha příjemce v komunikačních procesech by však především měla vést k požadavkům náležité kultivace příjemců, zvyšování jejich znalostí a vůbec kulturní úrovně. Nepochybně shodné cíle sledují programy a do jisté míry zajímavé a přitažlivé vize, které vyjadřuje heslo: od informační společnosti ke společnosti vědění.

– Hlubší rozbor současné situace vede ke zjištění, že komunikační proces předpokládá, vedle příslušných medií, prostředků nebo toho, co teorie informace nazývá „informačním kanálem“, také aktivní činnost v oblasti zdrojů, tvůrčí činnosti kompetentních subjektů v této oblasti, a rovněž aktivní činnost v oblasti příjemců nebo adresátů komunikace. Proto jsou zcela oprávněné otázky o rozhodujících předmětech nebo motivech subjektů zdrojů, autorů a tvůrčích pracovníků. Spektrum podnětů nebo motivů je patrně, a to podobně jako u každé tvůrčí činnosti, velmi rozmanité a různorodé, počínaje vlastní seberealizací, vlastními zájmy nebo ambicemi, očekáváním pozitivního ohlasu nebo odezvy, ambicemi spojenými s cílovou orientací vlastní tvůrčí činnosti aj. Tvůrčí člověk nejen hledá a objevuje, tvoří a produkuje, ale také předpokládá, přesvědčuje a získává sympatie těch, kterým je jeho dílo určeno. Také příjemce v komunikačním procesu bývá motivován, je veden ve výběru a posouzení toho, co sdělovací media předkládají, jistými hodnotami, vnitřními i vnějším způsobem orientovanými potřebami, zájmy nebo požadavky určité recepce, které mohou být ovlivněny jak jeho osobním znalostním a hodnotovým vybavením, tak také vnějšími, například kvalifikačními požadavky.

– V životě člověka na současné civilizační úrovni hraje komunikační činnost a zejména pak činnost zajišťující získávání znalostí, dovedností a všestranně chápaných zkušeností nepochybně větší a významnější úlohu než u generací minulých a zcela výraznější než tomu bylo před několika sty lety. Již nároky na žádoucí a potřebné vzdělání pro tradiční profese se značně zvětšily a v mnoha oborech přerostly v potřebu trvalého a celoživotního vzdělání. Není tudíž náhodné, že jako vize perspektiv současné společnosti jsou předkládány obrazy edukativní společnosti nebo společnosti trvalého a celoživotního vzdělání. Vzrostla také úloha informačních technologií a tzv. masových medií na tvorbu životních cílů, na vývoj sociálních vzorů a hodnotových struktur. Člověk dnešních dnů je tudíž nejen živým tvorem vyrábějícím a využívajícím nástroje (tool-making animal), ale také, a to v rostoucí a zvyšující se míře, tvorem využívajícím znaky (sign-using animal). Důležité přitom je, že současný člověk do svých vstupů do komunikačních procesů je nejen nucen, a to v celé řadě typických situací, které vyžadují jisté znalosti, osvojení si příslušných pravidel, ale o takových vstupech může sám rozhodovat. Tak se vytváří poměrně široká a rozmanitá paleta možností spojených s takovým vstupem. Poukážeme na nejdůležitější z nich:

Člověk jako příjemce zprávy nebo sdělení není schopen vstoupit do komunikačního procesu, protože nezná nebo neovládá použitý systém znaků. Klasickým příkladem je skutečnost, že uživatel komunikačního procesu nerozumí použitému cizímu jazyku.

Příjemce sice může rozpoznat zprávu nebo sdělení, ale odmítne je akceptovat. Za pozornost stojí to, že se zde angažují nejen interpretační předpoklady, ale jistá podoba posouzení nebo hodnocení.

Příjemce akceptuje přijatou zprávu. Posoudí její důležitost pro oblast své činnosti, pro své nejen aktuální, ale také potenciální úlohy a uloží ji, registruje, aby byla v budoucnu k dispozici. Jinak řečeno, obsah zprávy se stane součástí znalostního nebo hodnotového fondu příjemce. Může však učinit pravý opak, zprávu sice interpretuje, posoudí a pro další možné činnosti nebo aplikace vyřadí.

3. Epistemologické souvislosti komunikace

Při analýzách a zjišťování povahy poznávacích procesů nezbytně narážíme na pozoruhodnou blízkost a mnohé souvislosti poznávacích a komunikačních procesů. Poznávací aktivity, zejména ty z nich, které spadají do sféry řízených a organizovaných poznávacích procesů, které jsou provozovány ve vědě a výzkumu, se vlastně komunikační a poznávací činností v přísném slova smyslu vzájemně prostupují. Nejde přitom jen o to, že výsledky všech základních oblastí poznání musí být vyjádřeny v jazyce, v soustavách schémat a obrazů tak, aby byly sdělitelné, srozumitelné a tudíž akceptovatelné pro jiné vědce a výzkumníky. Vlastní poznávací činnost je cílově orientované hledání, které má rozšířit obzor našich vědomostí, shromažďovat, uspořádávat a korigovat nebo zpřesňovat naše poznatky, přičemž toto hledání bývá také charakterizováno jako dialog člověka s přírodou.

Subjekt poznávacích činností má v zásadě analogické vybavení jako účastník komunikačního procesu: Má o něčem vypovídat, o něčem informovat, a to prostředky, které jsou shodné nebo velice podobné. Nejde jen o jazyk, jeho struktury, jeho pravidla, ale také o uznávané a všeobecně přijatelné obrazy světa, o konceptuální rámec jazykového vyjádření, o to, co je pokládáno za možné, uskutečnitelné, a to nejen v aktuálním světě, ale i v různých možných světech, světech minulých i budoucích, které vždy v podstatě respektují principy a zjištěné trendy nám dosud známého světa. Je zde ovšem vždy důsledný rozdíl: Pro poznávací procesy, a to procesy ve vědě a výzkumu, platí zásada, že nic si nesmíme vymýšlet nebo, jak to vyslovil I. Newton, „hypotheses non fingo“. Proti tomu v komunikační činnosti můžeme sdělovat i artefakty, pro které nelze nalézt zřetelný a specifikovaný sémantický prostor, díla, která jsou výtvorem tvůrčí fantazie nebo imaginace. Tím přirozeně není řečeno, že i takové artefakty nemají své sémantické funkce, že i tato díla není možno interpretovat nebo určit jejich vztahy k smyšleným světům, stavům nebo pocitům v lidském vědomí apod.

Můžeme-li věnovat další pozornost shodám, analogiím nebo rozdílům mezi poznávací činností a komunikační činností, zjistíme, že k vyjádření toho, co chceme předat jiným účastníkům komunikačních procesů, potřebujeme jisté apriorní vybavení. K tomuto vybavení patří v prvé řadě schopnost manipulovat s prostředky vhodného znakového systému. Nestačí ovšem pouze znalost prvků nebo prostředků takového systému. Je třeba rovněž ovládat příslušná pravidla manipulace s těmito prvky nebo prostředky. Jde o pravidla odpovídající gramatice a syntaxi v systémech jazykového typu, jde však také o pravidla spojená se zvukovým, grafickým nebo obrazovým vyjádřením, se způsoby záznamu a transformacemi záznamů. V těchto kontextech se patrně nevyhneme otázce, nakolik soubory takových apriorních předpokladů vyjádření jistého sdělení, ať již jde o sdělení nově zjištěných znalostí nebo vyjádření tvůrčí fantazie autorů literárních děl, zejména povídek nebo fantastických produktů typu science-fiction, nenesou také pečeti takového apriorního vybavení.

V epistemologických úvahách se často poukazuje na to, že i nově získané vědomosti nazíráme prismatem dosud uznávaných znalostí. Tím jsou míněny nejen konceptuální rámce, ale také uznávaná schémata, principy vyjádření jistých pravidelností nebo závislostí. Shodný přístup také vyjadřuje teze o tom, že na nově získané znalosti shlížíme přes paraván dosud uznávaných znalostí. Toto podmínění výsledků poznávacích činností je motivováno rovněž skutečností, že většinu poznávacích aktivit uskutečňujeme s jistým cílem a zpravidla také s jistým očekáváním. Nevstupujeme tudíž do nových světů jako do naprostých temnot, ale do světa, o němž již máme jisté hypotézy, v němž očekáváme schémata a struktury, které jsou alespoň analogické nebo podobné strukturám známým. Nevyhneme se jistě otázkám, nakolik takové podmínění nemůže modifikovat naše výklady, nakolik nejsme nuceni měnit nebo přetvářet ty komunikační a rovněž interpretační nástroje, které jsme nazvali „prismatem dosud uznávaných znalostí“.

Také interpretaci získaných sdělení provádíme s těmi znalostmi pojmů a struktur, které máme k dispozici, se znalostmi těch sémantických prostorů, které známe nebo s nimiž jsme se již mohli seznámit. Přitom podléháme iluzi, že zdroj sdělení nebo jeho autor operuje se stejným nebo velice podobným sémantickým prostorem nebo pracujeme s předpokladem, že průnik sémantického prostoru autora a vlastního sémantického prostoru je dostatečně velký, aby bylo dosaženo úplného porozumění. O tom, že může jít o iluze, se snadno přesvědčíme, jde-li o autory ze značně odlišných civilizací, o texty antických myslitelů, které jsou navíc převedeny do ekvivalentů jazyka příjemce, aniž by byla plně garantována významová ekvivalence.

Je možno poukázat ještě na další podobnost nebo jistou shodu poznávacích a komunikačních procesů. Jde především o úlohu alternativ a relace alternativnosti. V poznání zjišťujeme, že větší celky mají charakter jisté uspořádané soustavy dílčích entit, které vytváří celek s jistou strukturou, což umožní vznik nových vlastností nebo funkcí. Když byli objevováni noví a dříve neznámí živočichové, například na neznámých místech naší planety, pokládalo se za samozřejmé, že tito noví a dříve neznámí tvorové mají své nervové orgány, čidla, prostředky umožňující jim pohyb apod. Když pak v Austrálii byli objeveni živočichové, jejichž struktura se jen zčásti odlišovala, ať již šlo o vačnatce, ptakopyska a některé další, vyvolalo to velké překvapení. Také v komunikačním procesu pracujeme s alternativami s tím, že příjemce zná normální strukturu předkládaného obrazu, modelu uvažovaného originálu, jak je tomu v případech projektové dokumentace, a je schopen parciální zobrazení doplnit v normální celek na základě předpokládaných znalostí alternativ. Jsou zde tedy předpokládány znalosti a schopnosti příjemce a interpreta částečného zobrazení doplnit je na úplnější, schopnosti vytvářet izomorfní zobrazení dotvářením jen parciálního, tj. homomorfního zobrazení.

4. Úloha kompetence v komunikačních procesech

Kompetencí obvykle rozumíme adekvátní znalost, schopnost nebo dovednost využívat určitých prostředků vzhledem k cílově orientované racionální činnosti. Jde tudíž o kvalifikované ovládání a využívání takových prostředků určitého typu. Je například uvažováno o jazykové kompetenci, tj. o příslušných znalostech určitého jazyka a jeho využívání ve slovním a písemném vyjadřování. Mluvíme-li o kvalifikovaném ovládání (mastering), pak takové ovládání má a musí vždy mít teleologickou dimenzi, tj. slouží k dosažení jistých cílů.

Nároky na to, co nazýváme „kompetencí“, se nesporně mění a vzrůstají paralelně se zrychleným rytmem společenských, ekonomických, technických a kulturních změn. Jestliže až do předminulého století bylo možno vytvořit jistý stereotyp nároků na většinu profesí, s nímž bylo možno vystačit pro celý životní cyklus, respektive pro cyklus výkonu určité profese, pak rytmus všech základních oblastí změn v pracovní kvalifikaci takový stereotyp podstatně narušil. V současné době je tedy oprávněnější uvažovat o „kompetenci pro určitý typ činnosti“, a to činnosti na současné a kvalifikované úrovni. To také znamená, že nelze již uvažovat o kompetenci jako o trvale platném kvalifikačním předpokladu, že pro řadu důležitých činností je žádoucí úroveň kompetence ověřovat a kontrolovat.

Obtížnější a obvykle méně přehledné je uvažování o kompetenci pro různé podoby komunikace a informačního transferu. Mohlo by se zdát, že ten, kdo se více či méně přibližuje abstrakci, kterou operovali někteří představitelé lingvistiky, tj. abstrakci nazvané „rodilý mluvčí“, je schopen rozumět sdělení proslovenému v jeho mateřském jazyce, je s to takové sdělení interpretovat. To je zřejmě oprávněné v běžném životě odpovídajícím standardům „všedního dne“, to platí pro komunikace v tzv. malých skupinách, jakými je rodina, pracovní tým, skupina blízkých přátel apod. Poukážeme však na dva typy komunikace, které provázejí normálního občana v současnosti nebo, jak to bývá také vyjadřováno, v soudobém postindustriálním nebo postmoderním období:

– Důležitou oblastí komunikace, která stále výrazněji vstupuje do života dnešní společnosti, spoluvytváří její standardy a sociální vzory, je komunikace s masovými sdělovacími prostředky. Kdyby prostý člověk žijící na počátku minulého století v české vesnici mohl sledovat masová media současnosti, patrně by sotva rozuměl běžnému zpravodajství a upadal by v úžas nad množstvím podivných slov přebíraných z globalizovaného anglosaského slangu, nad řadou výrazů, které byly v jeho době pokládány za vulgární a nad podivnými slovními slepenci spojujícími názvy skupin sportovních utkání a názvy firem, které taková utkání finančně podporují. Patrně by se rozhořčoval nad tím, že jazyk, který obnovovaly, očišťovaly a zdokonalovaly generace obrozenců, se přeměnil, stal srozumitelným jen pro „zasvěcené“.

– V podstatě velmi odlišná situace je v oblastech odborné komunikace. Zde je jistá odborná kompetence jaksi samozřejmě předpokládána, a to na rozdíl od sdělovacích medií, která vlastně žádnou kompetenci ani nepředpokládají nebo ji pokládají za jistou samozřejmost (neboť jen opravdový idiot neví, co je „talkshow“). Tradičně, a to již od středověku, takovou dostatečnou nebo alespoň minimální kompetenci reprezentovala znalost univerzálního jazyka intelektuálů, tj. znalost latiny. V soudobé odborné komunikaci jsou nároky na kompetenci příjemce toho, co je sdělováno, tj. zpravidla dat, znalostí nebo pravidel mnohem větší. Za hlavní složky takových nároků je možno považovat toto:

Příjemce musí být schopen získávaným sdělením rozumět, adekvátně je interpretovat. Předpokladem k tomu je dostatečná znalost domény nebo tématické oblasti, do níž sdělovaná data, znalosti nebo pravidla přísluší.

Příjemce musí být schopen ocenit relevanci obsahu získávaného sdělení vzhledem k řešené problémové situaci.

Příjemce musí být s to integrovat obsah získaného sdělení do komplexu znalostí v dané doméně nebo problémovém okruhu tak, aby mohl volit adekvátní rozhodnutí, například navrhovat vhodné opatření, žádoucí kroky nebo prostředky, jejichž aplikace je nezbytná k řešení dané problémové situace.

Takto charakterizovanými předpoklady musí disponovat například projektant nebo konstruktér složitého technologického systému, jsou-li mu předkládána data o geologickém podloží a struktuře terénu v místě budoucí výstavby. Podobně také pracuje lékař s nově získanými testy a jejich výsledky při zjištění příslušné diagnózy a volbě vhodné a účinné terapie. V těchto a podobných souvislostech obvykle mluvíme o jisté integraci nových dat a již disponibilních znalostí, dosud koncipovaných hypotéz, známých znalostí o relevanci empirických dat vzhledem k známým generalizacím a ověřeným pravidlům.

Zdůraznění, že k potřebné kompetenci, a to především v odborných kontextech různých odborných úloh a s nimi spjatých činností patří rozpoznání relevance toho, co je sdělováno, dat, znalostí a pravidel získávaných v různých podobách komunikačních procesů, má přímou souvislost s tím, co by bylo možno charakterizovat jako posouzení využitelnosti a aplikovatelnosti sdělovaných a získávaných dat, znalostí a pravidel. Rozpoznat relevanci dat, znalostí nebo pravidel je vlastně posouzením hodnoty, důležitosti a potřebnosti těchto sdělení vzhledem k určité situaci nebo k jistému problému, které máme nebo chceme řešit. Jinak řečeno, jde o to rozhodovat, posoudit a podle toho vybírat, která data, které znalosti nebo která pravidla nám mohou usnadnit takové řešení nalézt nebo navrhnout lepší a dokonalejší řešení apod.

Problém relevance sdělení, rozpoznání, vyhledání, ocenění i vlastní výběr takto charakterizovaných sdělení, zpráv a v nejrůznějších podobách nabízených dat, znalostí, doporučení a návodů na řešení problémových situací se stává jedním ze stěžejních problémů současných podmínek v různých situacích současné komunikace, které bývají charakterizovány jako informační exploze. Tento název vlastně není vhodný, jde vlastně o explozi redundance. Současný občan v zemích, které bývají označovány jako „vyspělé“, je na každém kroku zaplavován přívaly dat, zpráv, pokynů neb o doporučení, a to často ve formě imperativů, z nichž mnohé jsou vybaveny sankcemi. Mnozí se již na tyto situace adaptovali tím, že tyto přívaly prostě ignorují. I tato schopnost se tak vlastně stala důležitou složkou kompetence v informačních procesech. Důležitým rysem takové exploze redundance je skutečnost, že přívaly dat, znalostí a pokynů jsou orientovány spíše k schématickému abstraktnímu příjemci, kterého by bylo možno označit, v analogii s pojmem zavedeným P. Vopěnkou, jako „veřejný anonymní příjemce“.

Uvažujeme-li o posouzení a rozpoznání hodnoty sdělení, jde především o informační hodnotu. Informační hodnota může být charakterizována jako schopnost sdělení nebo zprávy snížit úroveň původní neurčitosti, neznalosti nebo nevědomosti, schopnost, a to aplikací předpokládaných dat nebo znalostí, zvýšit kvalitu realizovatelné činnosti, respektive snížit úroveň rizika nebo možných ztrát spojených s touto činností. Je ovšem zřejmé, že subjekt této činnosti není a nemůže být „veřejným anonymním příjemcem“, ale příjemcem kvalifikovaným pro daný typ činností, příjemcem s dostatečnou kompetencí.

Tomuto pojetí informační hodnoty přijatého sdělení a v následné činnosti uplatnění získaných a převzatých znalostí obsažených v přijatém sdělení odpovídá pojem „přenesené informace“ nebo „transinformace, který je možno označit jako míru „pragmatické informace“. Pragmatická informace proto závisí nejen na informační hodnotě přenášených dat nebo znalostí, ale také na kompetenci příjemce vzhledem k řešené problémové situaci.

Uvedené pojmy, tj. zejména pojmy „transinformace“, respektive „pragmatické informace“, je možno pokládat za velice abstraktně koncipovaná schémata operující měrami, které je jen velice obtížné operacionalizovat a tím i dostatečně spolehlivě kvantifikovat. Obtíž je mimo jiné také v tom, že je třeba pracovat s různými typy pravděpodobnostních měr založených na odlišných typech zjištění, například na tzv. frekvenční pravděpodobnosti opírající se o dostatečně reprezentativní statistické soubory (jak je tomu při tzv. klinických testech), s pouhými subjektivními odhady kvalifikovaných odborných týmů, s dlouholetou zkušeností v podobných nebo analogických situacích.

Přes tyto a některé další možné výhrady nám uvedená schémata umožňují kritičtější a odpovědnější přístup k využívání soudobých informačních technologií, například Internetu. To také znamená, že jednotlivé osoby i instituce se nestanou moudřejšími, kvalifikovanějšími a odpovědnějšími tím, že získají přístup k informačním technologiím, ale takovými kroky si usnadní přístup k novým znalostem, přičemž musí vědět, co hledat, nač se ptát a jak a k čemu získaných znalostí využívat.

5. Komunikace a dvojí přiřazení

Poukázali jsme na důležitost vztahů vyjadřovaných pojmy „přiřazení“ nebo „reference“. Tento vztah vycházel z vazeb znaků, komplexů znaků, a to nejen slovních, ale také obrazových, grafických, sestav jiných podob znaků včetně gest, zvukových projevů na jedné straně a entit, objektů, stavů nebo situací v přirozeném, tedy člověku dostupném, známém a tak či onak postižitelném a tedy přirozeném světě na druhé straně. Již od nejstarších civilizací člověk vytvářel obrazy mystického světa, obrazy vstupů nebo zásahů prvků tohoto mystického světa. Tyto obrazy tak tvořily jistou alternativu obrazů přirozeného světa nebo sociálních a hodnotových vztahů v dostupném, prožívaném a známém světě. Proto také některé znaky zajišťovaly v jistém smyslu dvojí přiřazení a tedy referenční vazby k prvkům obou světů.

Tento rys znaků a znakových komplexů, který byl typický pro nejstarší civilizace, se zčásti přenesl do současných podob znakových systémů. Jde vlastně o dvojí přiřazení, a to jednak o přiřazení k reálnému světu, jeho prvkům a strukturám, a navíc o přiřazení ke světu vizí, ideologických představ, uznávaných nebo alespoň prosazovaných preferencí. Dvojí přiřazení pak vytváří jisté zatemnění původního významu, imputování jistých mimoracionálních, ideologických nebo mystických dimenzí.

V tomto kontextu nejde pochopitelně primárně o dvojí přiřazení znaků užívaných v nejstarších civilizacích, v nichž některé znaky syntetizovaly lidskou, zvířecí i božskou substanci, v nichž farao v Egyptě měl lidský a současně božský původ apod. Když protifeudální revoluce zavedly pojem „občana“, pak pařížský občan po francouzské revoluci svými právy a svým označením si mohl činit nároky na práva a svobody, kterými disponoval „římský občan“ (civis Romanus). Dvojí přiřazení tak rozšiřuje původní význam, může obohacovat, vylepšovat či zkrášlovat nebo naopak zatemňovat tento význam. Znaky, slova a termíny s možným dvojím přiřazením mohou v některých typech komunikace zajišťovat ve specifických případech zvláštní přízeň příjemců, v jiných situacích pak podněcovat jejich negativní hodnotový postoj.

Některá slova a s nimi spojené atributy vyjadřovaly jistou podobu preference, něčeho pozitivního, co je spojováno převážně s kladnými rysy. Mezi taková slova patří dosud „demokracie“, „demokratický“, „lid“, „lidový“. Tím přirozeně není vyloučeno, že tyto nebo jiné termíny spojené s pozitivní konotací nemohou být zneužity, a to často rozhodnými odpůrci demokracie. Takto vznikly známé zkomoleniny jako „lidová demokracie“, „lidová armáda“ aj. Zneužitím termínu s uznávaným pozitivním přiřazením bylo použití atributu „demokratický“ pro hnutí vyloženě protidemokratická, revoluční nebo spojená s teroristickými prostředky, jak to bylo používáno v komunistické propagandě.

Některé jiné termíny výslovně naznačují sympatie s jistou ideologií, politickým nebo sociálním hnutím, jiné dosud užívané termíny jsou pak považovány za projev navozující jisté antipatie. Je typické pro významné politické změny a zejména politické, sociální a ekonomické převraty, že se protlačují termíny, kterým ideologie nové nebo nastupující moci přiřazuje záporné konotace, a současně prosazují termíny spojené s pozitivním a ideologicky preferovaným přiřazením. Tak například u nás po komunistickém převratu v roce 1948 se představitelé nové monopolní moci neobraceli k občanům, ale k „pracujícím“ (dětem nebo důchodcům nebylo co říkat), nahradili „hasiče“ těmi, které nazývali „požárníci“, nepotřebovali připomínat stará tradiční řemesla a jejich odborníky, a proto nahradili řezníky a uzenáře pracujícími z tzv. „Masny“ (což byl název pro řeznictví a uzenářství).

Dvojího přiřazení se v některých projevech dosahuje spojením běžného profesního označení použitím metaforických výrazů, označením výrazy vyjadřujícími symbol krajního stupně některých atributů. Charakterizujeme-li člověka, který se utkal s jiným v zápase, jako „lva“, přiřazujeme mu nepochybně statečnost. Publicistika, která chce za každou cenu upoutat pozornost, často hýří různými epitety a metaforami, takže i průměrní umělci jsou označování jako „hvězdy“ nebo „legendy“. Takové projevy mnohdy vypovídají více o autorech těchto projevů než o označovaných osobách. Komerční charakter takové komunikace, a to zejména v mediích, pak vede k tomu, že metaforami a epitety okrášlená sdělení mají blíže k reklamě než k seriozní informaci. I reklama je ovšem jistě podoba komunikace, takže i o reklamě platí, že by neměla lhát.

Zvláštní podobu těch sémantických funkcí znaků, především slovních znaků, jejich komplexů a jejich začlenění do jistých kontextů, které jsme nazvali „dvojím přiřazením“, jsou situace, kdy znaky a jejich komplexy mohou navozovat nebo stimulovat dvojí, zpravidla značně odlišné hodnotové postoje. Pak lze říci, že znak nese jisté „poskvrnění“. (Anglický termín zní „dappled“, což je spojeno s označením koně jako „grošáka“, tj. koně se skvrnami jiné barvy.) Respektive je spojen s jistým „ozářením“, podobně jako orosená louka osvícená ranním sluncem. Příkladem takového poskvrnění mohou být termíny „revoluce“ označující nejen násilnou změnu politické struktury společnosti, ale také revoluce „vědecké“, „technické“, „kulturní“ apod.

Různé podoby jevů, které jsme nazvali „dvojím přiřazením“, mají vlastně rozporuplnou povahu. Demonstrují vlastně ohromné bohatství jazyka a všech znakových systémů, zejména pak bohatství při vytváření obrazů nových světů, jejich přitažlivosti a tím spojených iluzí a také oslnivého lesku těchto obrazů. Současně však tyto a jim analogické jevy potvrzují myšlenky o takřka neomezených možnostech ovlivňovat příjemce takové komunikace, zejména jejich názory a hodnotové postoje a také možnosti toho, co někteří kritikové nazývají „vymýváním mozků“. To vše také potvrzuje vyslovené akcenty na potřeby erudovaných a odpovědných příjemců, kteří si umí vybírat.

Bibliografie prací prof. PhDr. Ing. L. Tondla, DrSc. v oborech sémiotiky, sémantiky a teorie komunikace

Problémy sémantiky. Academia, Praha 1966, 366 s.

Problems of Semantics (rozšířená verze). Moskva 1974, D. Reidel, Boston, Dordrecht 1981, 403 p.

Mezi epistemologií a sémiotikou. Deset studií o vztazích poznání a porozumění významu. Filosofia, Praha 1996, 223 s.

Dialog. Sémiotické rozměry a rozhraní dialogu. Filosofia, Praha 1997, 214 s.

Znalost a její lidské, společenské a epistemické dimenze. Filosofia, Praha 2002, 136 s.

Systems and Control Encyclopedia. Pergamon Press 1989 (studie “Semantic Information“, “Pragmatic Information“), p. 4214–4216 (spoluautor).

System Evaluation of Rational Actions. In: Praxiologies and the Philosophy of Economics. – (Ed. Gasparski, W.) – Transaction Publ. 1992, p. 635–654 (spoluautor).

Semiotic and Information Features of Technological Artefacts. In: Proceedings of the Prague Conference on System Science. – Praha, AFSET 1993, – p. 1298–1306. [Seconde European Congress on Systems Science. Praha (CZ), 93.00.00]

Epistemická funkce modelů a technické projektování. In: Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. – (Ed. Stachová, J.). – Praha, Filosofia – Filosofický ústav AV ČR 1994, s.106–124. [Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. Praha (CZ), 93.11.02–93.11.03]

An Approach to Semiotics of Graphic Communication. In: Logica ’94. – (Ed. Childers, T.; Majer, O.). – Praha, Filosofia 1995, s. 223–235. [Logica ’94/8/. Liblice (CZ), 94.05.29]

Kultura dialogu a komunikace. Nová přítomnost 1, 1995, č. 3, s. 10–11.

Jistoty, věda a ideologie. (Semiotický přístup). Organon F 2, 1995, č.3, s. 244 258.

Czy rozwazanie semiotyki artefaktów technicznych jest uzasadnione? Projektowanie i Systemy 15, 1995, s. 9–27.

Identifikace, identita a synonymie. (Ve světle interpretací Leibnizových principů). Teorie vědy – Theory of Science 4 (17), 1995, č. 2–3, s. 23–49.

The Culture of Dialogue and the Forms of Monologue. A Semiotic Study. European Journal for Semiotic Studies 7, 1995, No 3, 4, p. 693–716.

Význam dialogu vědy se společností. Teorie vědy – Theory of Science 5 (18), 1996, č.1–2, s. 155–177.

Ovládání a řízení dialogu. Teorie vědy – Theory of Science 5 (18) 1996, č.3–4, s. 155–176.

The Quality Imperative. Observations from the International Conference on Transnational Education. Aula – 1996, s. 55–57 [Global Alliance for Transnational Education. London (GB), 96.08.04-96.08.06]

Epistemic Competence and Problems of Semiotic Decision-making. European Journal for Semiotic Studies 8, 1996, No 2, 3, p. 483–502.

Somme comments on semiotics of graphic communication. In: Semiotics around the World: Synthesis in Diversity. – (Ed. Rauch, I.; Carr, G., F.). – Berlin, Mouton de Gruyter 1997, p. 255–258. [International Association for Semiotic Studies, Berkeley 1994 /5./. Berkeley (US), 94.06.12-94.06.18]

Význam dialogu vědy se společností (I.). Forum scientiae et sapientiae 4, 1997, č.1–3, s. 25–26.

Cognition as a System. In: Issues and Images in the Philosophy of Science. Scientific and Philosophical Essays for Azarya Polikarov. – (Ed. Ginev, D.; Cohen, R., S.). – Dordrecht, Kluwer Academic Publishers 1997, p. 357–375.

Is It Justified to Consider the Semiotics of Technological Artefacts? In: In the, J.; Strawinski, W.). – Amsterdam, Rodopi B. V. 1998, p. 375–395. – (Poznaň. Studies in the Philosophy of the Sciences and the Humanities. 62).

The Importance of Dialogue Between Science and Society. In: Dialoganalyse 6. – (Ed. Čmejrková, S.; Hoffmannová, J.; Müllerová, O.; Světlá, J.). – Tübingen, Max Niemeyer Verlag 1998, s. 197–210. [Dialogue Analysis 6 /6/. Praha (CZ), 96.04.18-96.04.20]

Semiotic Foundation of Models and Modelling. In: Modellierungen von Geschichte und Kultur. – (Ed. Bernard, J.; Grzybek, P.; Withalm, G.). – Wien, Österreichische Gesellschaft für Semiotik 2000, s. 81–89. [Symposium der Österreichischen Gesellschaft für Semiotik Universität Graz /9./. Graz (AT), 96.11.22-96.11.24]

Semiotic Foundation of Models and Modelling. Theoria – Segunda Época 15, 2000, No 39, p. 413–420.

Citizen’s Readiness to cope with the Challenges and Opportunities of the Information and Electronic Society. In: Innovations for an e-Society. Challenges for Technology Assessment. – Berlin, Institut für Technikfolgen-abschätzung und Systemanalyse and VDI/VDE-Technologiezentrum Informationstechnik 2001, p. 1–6. [Innovations for an e-Society. Challenges for Technology Assessment. Berlin (DE), 01.10.17-01.10.19]

Concatenation. In: Proceedings of LP 2000. – (Ed. Palek, B.; Fujimura, O.). – Prague, Karolinum Press 2001, p. 197–211. – (Acta Universitatis Carolinae. Philologica. 1–2). [Item Order: Its Variety and Linguistic and Phonetic Consequences. Prague (CZ), 00.08.21-00.08.25]

Zřetězení. Věda, technika a společnost 10 (23), 2001, č.1, s. 41–68.

Význam dialogu vědy se společností. In: Společenské hry (analytický přístup). – (Ed. Doubravová, J.). – Dobrá Voda u Pelhřimova, Aleš Čeněk 2003, s. 31–48. [Semiotická konference „Společenské hry“ /2./. Praha (CZ), 95.11.20-95.11.21]
 
 www.filosofie.cz