Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3/II/2005 - Summer 2005

„Živel zemský“: Pohyby života IV (článek)

Autor: Zuzana Svobodová
Abstract: “The Earthly Element”: Life Motions IV. – With the fourth reflection upon the elements, the symbolic circle comes to a close; following up the considerations on Air, this text is to establish a link to the first treatise on Water and – by mediation – also to the published text on Fire. The aim of the following text is to make an attempt to expose in a considerate way, from various angles, what in terms of the elementedness of Earth usually remains without reflection. This may be due to the fact that the topic has to do with our everyday lives and, as usual, although accepted and born forth in some way, the question is still less often posed as to the way the Earth expresses itself (and we perceive it). The paper is not intended to be a description, a record of phenomena, but rather a participation on the perception of life motions in the earthly phenomenon. Various points of view of the “earthly element” find their expression here in the names of the individual text segments: Earth, Landscape, Region, and Land.


Čtvrtým zamyšlením nad živly se symbolicky uzavírá kruh, aby se tak, navazujíc na úvahu o vz-duchu, uskutečnilo spojení s prvním pojednáním o vodě a zprostředkovaně také s uveřejněným textem o ohni. Cílem následujících řádek je pokusit se z různých stran pozorně nahlédnout to, co v otázce živelnosti země zůstává běžně nereflektované, možná také proto, že se týká naší každodennosti, a jako obyčej bývá sice přijímáno a nějakým způsobem tradováno, ale méně často bývá kladena otázka po způsobu projevu (a našeho vnímání) země samé. Příspěvek nechce být popisem, záznamem jevů, ale účastí na vnímání pohybu života v po-zemském. Různé úhly pohledu na „živel zemský“ jsou zde vyjádřeny názvy jednotlivých oddílů: Země, Krajina, Region, Půda.

„…v hlubinách uspi světlá pacholátka a pocestnému ustel suchý mech! A propast úzkosti své, země vratká, mým zrakům chvíli otevřenou nech!“ [1]

Země

Pojednat o zemi jako o živlu se zdá být složitější než v ostatních třech případech z tzv. čtyř kořenů všeho – vody, ohně a vzduchu. Je totiž celkem snadné představit si „živelné řádění“ oněch tří, ale země? Není snad ona právě tím, co je pevné, bezpečné, již v řádu založené a na většině míst jen výjimečně „živelně řádící“, např. při silném zemětřesení, sesuvu půdy a podobných jevech, které považujeme na jinak pevné zemi za sekundární, ne-vlastní? Vždyť právě také hmat, tento „nejtělesnější“ z lidských smyslů se považoval za smysl, kterému se především jeví živel země.

A přece země odpradávna překvapovala člověka svou přirozenou aktivitou. Nehovoří se v těchto případech sice často o „živelném projevu“, ale přesto jde ve skutečnosti právě o toto. Kolik jen přináší proměn během jediného roku, jak je země schopna „absorpce“ i „produkce“ – tj. jakým způsobem dokáže přijímat (např. pojmout semeno, aby pak umožnila rozvinout další možnosti), nebo jak je schopna vydávat rozmanité plody? Pohled na zemi jako na předpoklad života, jako na předstupeň, který je sám nezapříčiněný, bezdůvodný, spontánní, je „pohledem“ na živel. Na živel jistě nelze „pohlížet“ ve smyslu „objektivně pozorovat“, neboť živel se právě proto, že jde o výsostnou přirozenost, příčí všemu z toho, co se člověk snaží jako „objektivitu“ zkonstruovat. Nic umělého, neživého zde není k dispozici, neboť živelné je to, co předchází živému, co způsobuje povstávání, objevování, utváření. Stále proměnlivá dynamičnost, která se zpěčuje každé možnosti přesného pohledu, jasného zachycení, náleží k podstatě živelného působení.

Pro způsobilost podílet se na utváření živého, pro schopnost plodit, byla země nazývána matkou (Terra Mater). Řecká bohyně Země, Gaia, je bohyní plodnosti, úrody, rolnictví. Označuje i manželku, nevěstu, [2] neboť prapředek všech bohů, bůh nebe Úranos učinil svou manželkou bohyni Země Gaiu (jedním z jejich synů byl Kronos, jeho jediným přeživším synem pak Zeus). Veškerý život tedy podle této představy vzniká spojením nebe a země. Tento mýtus vyjadřuje rovněž představu spojení jasného, světlého s tím, co je temné, hluboké. Přes toto vyznání, že život je zároveň plodem nebe i země, že v něm lze prožít jas nad všechna světla jasnější i tmu nad všechny temnoty temnější, přesto je rozšířena také odlišná představa, že po těžkém, tělesném, pozemském životě následuje lehčí a jasnější život nebeský. [3]

Člověk jako tvor pozemský je se zemí spjat, jak praví český básník, je však (většinou) na zemi (a tedy i nad zemí), nikoli v zemi nebo pod zemí. Má (většinou) příležitost hledět na své okolí, vidět obzor a poznávat – krajinu.

Krajina

Řekne-li se „kraj“, nelze předpokládat, že prvotní představa bude následovat význam „širý kraj“, neboť lze si vybavit význam „kraj něčeho“, „o-kraj čeho“, a tedy na místo „širého kraje“ je zde „mez“ a „hranice“, neboť je-li něco „krajní“, je to zároveň „hraniční“. Naproti tomu „krajina“ je podle českého filosofa Zdeňka Neubauera hyletická kategorie par excellence, neboť ji vystihuje obzor, a nikoli pevná mez. (Neubauer 2002: 245) Co tedy může představovat tato „hyletická kategorie“?

Malebné české slovo krajina vystihuje oblast, území, které je celkem a toto vnímání celku právě umožňuje nazývat určitou oblast krajinou. I kdyby v této krajině byly různé parcely, vymezená, ohraničená území, a rovněž i kdyby se krajina nacházela v parcele, byla součástí vyměřeného území, přesto nelze geometricky přesně určit hranice krajiny. Krajina je celkem, který nemá přesné hranice.

Co tedy způsobuje, že lze o určité oblasti hovořit jako o krajině? Bylo již řečeno, že onou příčinou je vnímání celku. Tedy jde o postižení určité vzájemnosti, něčeho společného, a snad nejlépe to vyjadřuje termín „náležitost“, protože v krajině při-náležejí nějaké části takovým způsobem, že vytvářejí celek. Tyto „části“ jsou v krajině především sou-části, jednotlivě nejsou pro vnímání krajiny tím podstatným (tím je schopnost postihnout celek), i když nejsou vůči celku lhostejné, ale jsou uspořádané, v řádu celku. Přestože jde o uspořádání, přesto se způsob jak jsou, velmi odlišuje od toho, jak jsou sou-částky v nástroji. Jde o různé způsoby bytí: Nahraditelné ozubené kolečko ve stroji je jinak, než přes všechny podobnosti vždy svébytná vesnice v údolí.

O krajině je tedy možné hovořit, jestliže došlo k rozpoznání osobitého typu, k postihnutí charakteristické podoby, příznačné tváře nějakého místa. Jistěže k „rozpoznání“ či „postihnutí“ nemajetnickému, k vnímání v oblasti tušení, v záblesku vjemu. Krajinu nelze mít, krajinu lze vnímat, lze participovat, účastnit se na jejím řádu, a takovým způsobem v ní být. Krajina je otevřená, a přesto ji člověk nemůže mít jako celek k dispozici. V krajině lze žít, pohybovat se a být.

Tento způsob pohledu na krajinu není však jediný. Jiří Sádlo v přednášce nazvané Krajina jako interpretovaný text předkládá dva druhy pohledu, které, jak uvádí, se vzájemně vylučují, avšak jsou oba v různých situacích oprávněné. Upozorňuje, že právě nejběžnějším a snazším způsobem je redukcionistický pohled na krajinu jako na samostatný jev, v němž se krajině nepřiznává „osobnost“. Vnímá se sice určitým způsobem jako celek, ale ve smyslu „suma“, tedy jako souhrn jednotlivých částí. Pouze ze zákonitostí těchto částí by zde bylo možné odvozovat nějaké zákonitosti krajiny, jinak v tomto pohledu není krajině jako celku přisuzována žádná vlastní zákonitost.

Ve druhém způsobu pohledu na krajinu, kdy tato je svébytným fenoménem s vlastními zákony, dochází k určitému porozumění genia loci. „Krajina je interpretovaný text“, formuluje Sádlo, aby tak ukázal vztah subjektu a krajiny. Krajina je knihou a člověk a všechny části krajiny jsou jejími čtenáři; zároveň ji však spoluvytváří a aktivně tvoří. [4] To je také důvod, proč krajina v tomto pohledu není jednoznačným kódem, neboť každá složka krajiny ji interpretuje (čte) jinak, protože každá ji do určité míry vnímá v odlišném kontextu, v jiném měřítku.

Jako osobnost má krajina také paměť, to znamená, že v případě, kdy dojde přes – vždy přechodné – období chaosu k novému přestrukturování krajiny, přesto má stará tvářnost krajiny tendenci znovu se prosadit. Zda bude tato tendence naplněna, záleží také na rozmanitosti původní struktury – pestřejší struktura (hlubší, rozšířenější paměť) skýtá větší naději na obnovu. Je-li člověku ukládáno, aby pamatoval („pomni“), že je prachem a v prach se navrátí, je možné zde v této souvislosti číst nejen výzvu k osobní pokoře a k úctě ke vždy vyšší hodnotě života, ale i výzvu k odvaze vydat vše, co má být vydáno k tvorbě, aby se v rovnováze s okolím mohl dále, rozmanitěji rozvíjet život (a nikoli přežitky)…

Další otázkou je, jakým způsobem se vzájemně ovlivňují sousedící krajiny. Existuje dokonce odborný termín pro hraniční pásmo dvou krajin: „ekoton“ (např. pobřeží, okraj lesa). Takové místo bývá vzhledem ke dvěma sousedícím krajinám jaksi hybridní, ale právě silný a současně rozmanitý vliv vytváří často velmi specifický systém, který díky tomu, že vzniká na okraji, skýtá i vzácné možnosti. Zároveň pokud právě tato výjimečnost (vzhledem k jiným sousedícím krajinám je to disharmonie) začne být ovlivňována, zpravidla (z principu homeostáze) bude následně ovlivněna i každá ze sousedních krajin. Každá jednotlivá krajina je v kon-textu vyšší úrovně. Ztratí-li se tento kontext, možnost vztahu k okolí, ztrácí i krajina schopnost dál žít. Přitom slovu „ztrácí“ lze rozumět i tak, že krajina sama se na tom podílí (srov. buněčná apoptóza, tj. tzv. buněčná sebevražda).

Region

Ačkoli termín „region“, označuje totéž, co české „kraj“, nese specifický význam svým latinským základem. Latinské regio vystihuje název území, které je pod něčí vládou, které má svého vladaře (regnator), pána, krále (rex). Hranice takového území byly posvátné, a i tehdy, když nebylo území ohraničeno hradbami (častý byl posvátný příkop), směly se tyto hranice překračovat pouze na určených místech. Panovník byl přijímán jako pozemský vládce, jehož moc je odvozena od moci nebeských bohů, a jimi je i vladaři propůjčena. Obyvatelé regionu byli spojeni společným kultem, v nichž hrál důležitou úlohu panovník, jako garant řádu, bezpečí a spravedlnosti.

Protože cizincům se dovoloval přístup zprvu jen na místa všední, a nikoli na místa nejposvátnější, docházelo tak v regionu k rozvoji svébytné kultury, jejíž pochopení vyžadovalo od cizince značné úsilí. Odtud pramení i přísloví „Jiný kraj, jiný mrav“. Aby byl společný mrav udržován, docházelo k jeho rituálnímu předávání (a přijímání).

S ohledem na vnímání krajiny stojí za zmínku zvyk australských totemových klanů, které mají ve svých totemových symbolech znázorněna různá zvířata nebo květiny z okolí a různé klany tak v rámci jednoho kmenu symbolicky vyjadřují obraz krajiny, ve které žijí. Plnil-li člověk svůj závazek respektu a úcty vůči pravidlům – morálce – klanu, poskytoval mu život v takovém společenství jistotu a bezpečí. Naopak pokud se někdo prohřešil proti zvykovému právu, bylo nejhorším trestem vyhnanství z domoviny, z místa, kde měl své předky, z místa, kterému rozuměl, které znal, a v němž byl schopen žít. [5]

Půda

V mnoha tradovaných příbězích je nejen způsob života, ale lidský život vůbec spojen s půdou či prachem země. V biblickém vyprávění o stvoření je člověk nazván podle půdy; „adam“, je utvořeno z hebrejského adama, půda (země), tedy člověk je „zemák“. Zároveň ten, kdo tvoří „adama“ je sám Stvořitel, který „adamovi“ nejenže dává do správcovství celou zemi, ale také mu vdechuje „dech života“. Biblisté upozorňují, že obratem „prach ze země“ se neoznačuje „materiál“, ale „jakost“ stvoření člověka. Prach představuje něco nicotného, toto slovo také slouží k označení velkého množství. To, že člověk byl stvořen z prachu země a oživen Božím dechem, představuje na počátku člověka jako zprvu nicotného tvora, který však byl záhy výjimečně obdařen.

Na několika místech říká Starý zákon o člověku (případně o stvoření vůbec), že z prachu byl stvořen a v prach se zase navrátí. [6] Na těchto místech jde většinou o vyjádření myšlenky, že tím podstatným na člověku a na veškerém stvoření je právě dech života, dar od Stvořitele, který může být vzat, a člověk se pak stává nicotný jako prach a popel. Prach je ve Starém zákoně někdy také označením pro hrob. Ovšem ještě jednu myšlenku lze z těchto textů vyjádřit: Člověk dostává ve svém životě možnost, aby se sám podílel na stvoření, aby svou činností zemi utvářel v řádu života, který bude nějakým způsobem platit i poté, co se člověku naplní čas. I když je člověk „prach a popel“ přesto tím, že žije, dostává veliký dar a možnost (spolu-)uskutečňovat i velké dílo.

Mít „vlastní půdu“, je pak rovněž vyjádřením velikého daru, neboť s půdou získával člověk i další práva, která „bezzemek“ neměl. „Vlastní půda“ je prostor, kde člověk může svobodně pobývat, kde může pěstovat, chovat, tvořit … podle svých plánů a k prospěchu (nebo ke škodě) sobě i druhým. [7] Jde tedy o značnou odpovědnost. Nikoli však jen o odpovědnost hospodářskou či finanční, ale o odpovědnost vůči celému stvoření, vůči všemu živému. [8] To, že člověk nevládne jen na své parcele, ale že je také odpovědný za veškeré své činy, je možné pochopit právě na skutečnosti, že ať už je si toho člověk vědom nebo není, jeho „parcela“ se dotýká vždy nějaké „parcely“ sousední a tak dále, až je možno dojít k pozemkové (pozemské) „spřízněnosti“ celého lidstva.

Taková „jednota“ se projevuje například v místech, kde jsou pochováváni mrtví. Na těchto místech, která jsou vydělena z běžného užívání (a tedy tradičně nebývala „soukromá“), dochází k setkání minulosti, která již není a přítomnosti, která se zde dotýká i vlastní budoucnosti. Taková místa jsou v dějinách náboženství nazývána posvátná, protože zde dochází k zvláštnímu protnutí trvajícího a smrtelného (společenství trvá, jednotlivci umírají). Hřbitovní zeď odděluje místo, které si zachovalo podnes svůj zvláštní ráz a na kterém platí i zvláštní pravidla. Je-li právě zde to místo, kde se člověk jako prach a popel vrací do země, pak se zde zároveň neprofánností vyjadřuje, že život člověka překračuje onu nicotu.

Půda rodného města měla pro kolonizátory zvláštní význam, představovala zároveň pouto s tam pochovanými předky, proto si část mateřské půdy přiváželi s sebou. I v jednadvacátém století jsou lidé, kteří vyjadřují úctu k půdě různými rituály (papež Jan Pavel II. při vstupu na půdu navštěvované země poklekal a líbal zemi, jiní si na půdě, kterou vnímají jako posvátnou, zouvají boty, další si snímají pokrývku hlavy a zase jiní naopak pokrývku hlavy vyžadují).

Prastará rituální gesta, majetnické vztahy k zásobárně zdrojů, plození, život i umírání, to vše nese země a ve své přirozenosti navzdory všemu přiměřenému živelně připravuje nové a nebývalé. Podle biblického vyprávění měla být první žena, Eva, pomocí pro člověka, která by měla s ním podobnost, íš [9] (Adam) našel zalíbení v iššá [10], nalezne i adama zalíbení? [11]

POZNÁMKY

[1] Hrubín, František, z básně „Země po polednách“ ze sbírky Živote, postůj, Praha: Albatros 1987.

[2] Srov. starořímskou svatební formuli „Ubi tu Gaius, ibi ego Gaia“.

[3] Tato druhá představa má přemnohá vyjádření, jedno z nich lze vidět například v nápisu „Světlu vstříc“ na plzeňském krematoriu.

[4] Sádlo, J., Krajina jako interpretovaný text, in: Kratochvíl, Z., Filosofie živé přírody, Praha: Hermann a synové 1994, s. 179–190.

[5] Sokol cituje slova afrických Mbutiů určená vyhnanci: „Les ho zabije“. Srov. Sokol, J., Člověk a náboženství: Proměny vztahu člověka k posvátnému, Praha: Portál 2004, s. 45, pozn. 54.

[6] Viz Gn 2,7 („prach ze země“); 3,19 („… dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš“); 18,27 („jsem prach a popel“); Jb 10,9 („upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach“); 30,19 („jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu“); 34,15 (Kdyby měl /Bůh/ na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach“); Ž 103,14 (On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach“ /proto se slitovává/); 104,29 („Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí“); Kaz 3,20 („Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací“).

[7] Jak je možno číst v jedné z ekonomických definic uváděné encyklopedií Universum, půda vytváří s ostatními dvěma výrobními faktory, prací a kapitálem, základ pro výrobu statků. Viz CD-ROM Universum 3, heslo „půda ekonomie, ekonomický“.

[8] Naproti tomu pod heslem „půda zemský povrch“ lze ve výše uvedené encyklopedii nalézt následující „antropocentrickou“ definici: „svrchní, biologicky oživená část zemského povrchu, která plní významné ekologické a produkční funkce. Je to omezený a nenahraditelný přírodní zdroj, nejdůležitější faktor zeměděl. využití území (půdní profil). V případě postupující degradace a ztráty ploch a funkcí půdy se stává tento zdroj v mnoha částech světa limitem dalšího rozvoje společnosti.“

[9] „Íš“ značí hebrejsky „muž“.

[10] „Iššá“ je hebrejsky žena – viz Gn 2,23 (íš – iššá: „muž“ – „mužena“).

[11] Zrcadlově k první poznámce lze ze stejné básnické sbírky Františka Hrubína číst v básni „Tíha země“ vyznání: „Ženo má, ji tebou poznal jsem.“ (Viz pozn. 1.)

SEZNAM LITERATURY

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, přel. ekumenické komise pro Starý a Nový zákon, Praha: Zvon 1992.

Biblický slovník, Novotný, A., Praha: Kalich-ČBK 1992.

Encyklopedie Universum 3, [CD-ROM], Euromedia Group 2002.

Hrubín, F., Živote, postůj, Praha: Albatros 1987.


Kratochvíl, Z., Filosofie živé přírody, Praha: Hermann a synové 1994.

Neubauer, Z., Biomoc, Praha: Malvern 2002.

Slovník řecko-česko-německý, Lepař, F., Praha: Česká grafická společnost »Unie«, nevročeno [cca 1907].
Sokol, J., Člověk a náboženství: Proměny vztahu člověka k posvátnému, Praha: Portál 2004.


 
 www.filosofie.cz