Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3/II/2005 - Summer 2005

Axiologie (článek)

Autor: Pavlína Kalivodová
Abstract: Axiology. – Author is defining philosophy towards special science, philosophy has its subject in theoretical bearing and reflection. She also distinguishes between the understanding of consciousness in the philosophical and psychological sense. Formation of value scale is connecting them to responsibility. Man is responsible for its decisions. To perceive values as satisfied needs is problematic – not every satisfied need is of value. Value orientation has its source in conscience, which is influenced by education. Human generations are overtaking a significant part of values from previous generations.


1. Nejprve vyjasněme, co rozumíme filosofickým přístupem.

a) Vymezení ve vztahu ke speciálním vědám: Filosofie nemá dán předmět zkoumání, jako ho mají dány speciální vědy. Na rozdíl od speciálních věd, kde není symetrie mezi pojetím oboru a dosahováním nových oborů, ve filosofii je samotný pojem „filosofie“ základním předmětem zkoumání, základním filosofickým problémem.

b) Co je předmětem filosofie jako teoretického oboru?: Filosofie má svůj předmět v teoretickém postoji a reflexi. Zabývá se předpoklady danosti. Filosofická otázka začíná v okamžiku, kdy se ptáme, jak se od subjektivního poznávání dostaneme k tomu, čeho se to týká.

2. Rozlište přirozený životní postoj a postoj teoretický a uplatněte na naše téma. Je přirozený postoj totožný např. s praktickou etikou a teoretický s normativní etikou, nebo jde o něco jiného? Uveďte příklady.

Teoretický postoj se zabývá dotazováním na známé, původně samozřejmé. Je problematizující, stejně jako normativní etika má intuitivní charakter (zkoumá obecné zásady, principy a normy morálního jednání).

Přirozený životní postoj je běžný, každodenní, neproblematický. Bere předložené jakožto jsoucí k dispozici, vychází z toho, že předmět je člověku samozřejmě dán. Měl by být totožný s praktickou etikou (ne vždy je).

3. Co rozumíme vědomím v psychologii a co ve filosofii? Jak chápete vědomí jako fenomén?

a) psychologie: stav vigility CNS

b) filosofie: vědomí = s vědomím = rozhodovat se s vědomím o povaze věci a situace a s vědomím odpovědnosti za sebe a druhé. Obsahy vědomí jsou našemu vědomí vlastní, jsou v něm zakotvené. Obsahy = danosti, se kterými se prostřednictvím našeho vědomí setkáváme. Vědomí jako fenomén: je filosofickou otázkou, jak od obsahu vědomí lze dojít k tomu, co je mimo nás, ke skutečnosti, která se ukazuje právě na půdě našeho vědomí. Vědomí lze dělit na individuální a normální = normativní, přičemž k tomuto normativnímu se to individuální porovnává. Normální vědomí má dvě roviny: psychofyzické a objektivované – svět kultury – zůstávají ve své platnosti potud, pokud s nimi pracujeme.

4. Hodnoty jsou výrazem vztahu člověka a „světa v celku“. Co rozumíme v této souvislosti světem jako „horizontem smyslu“, který jest, i když není jsoucnem. Jaký to má smysl pro založení teorie hodnot? Má to nějakou souvislost s každodenní životní praxí?

Svět jako „horizont smyslu“ jest, i když není jsoucnem. Tento horizont smyslu je světem vcelku a na jeho nekonečném pozadí vyvstávají jednotlivá jsoucna. Tento obzor člověk může prožít (protože jest), ale nikdy ho nemůže zcela poznat a mít o něm absolutní zkušenost a to právě proto, že není jsoucnem, nelze se ho dotknout, prozkoumat ho. Teprve na tomto obzoru mohou také věci vystoupit ve své skutečné hodnotě. Protože tento horizont je světem v celku, také hodnoty se dotýkají vždy celku světa. Samotné hodnoty jsou pak výsledkem hodnocení, hierarchizující reflexe, která je založena poznáním a determinována řadou dalších předpokladů a záměrů. Smyslem hodnocení je poznání vztahu hodnotícího subjektu ke světu, sobě samému a praktická sebeorientace ve světě.

Vytváření žebříčku hodnot, toho, co je důležité, pak s sebou nese odpovědnost, která z hodnocení a návazného chování a jednání vyplývá. Člověk je odpovědný za svá rozhodnutí, i když ne vždy je možné, aby mohl nahlédnout všechny předpoklady. Člověk je odpovědný také za druhého. Jen spolu s druhými lidmi je schopen nahlédnout smysl celku a žít svůj všední život v porozumění ostatním, respektování odlišností druhých lidí. A k tomu pak člověku slouží hledání hodnot a odpovědné rozhodování. Vždyť každé vědomé i nevědomé rozhodnutí člověka, jež více či méně hýbe světem, se zakládá na jeho hodnotovém žebříčku, na jeho pojetí člověka jako osoby a na jeho vztahu ke světu.

5. Kdo je člověk jako osoba (a)? Co znamená, že je „univerzální“(b), žije v „distanci“(c), je „centrem aktů odpoutaných od organična“ (Scheler) (d) a není plně zpředmětnitelná (e)? Je to důležité pro porozumění lidskému vztahu k hodnotám(f)?

a) Latinská „persona“ zohledňuje lidskou jedinečnost. „Personality“ se vyznačuje myšlením a chováním. Český výraz „osoba“ bývá chápán jako překlad: per-se-una → o sobě jedna. Člověk je bytost hledající. Chce rozumět světu kolem i sám sobě – jaký je, co chce a proč. Je současně tvorem tvořícím, aktivním tvůrcem svého života, a je tvorem společenským, pečujícím o sebe, o druhé, o svou kulturu, je tvůrcem civilizace. Dobrý člověk je pak pro svět přínosem. Člověk ke svému rozvoji a plnění svého životního úkolu potřebuje svobodné rozhodování a za své volby pak musí být schopen nést plnou odpovědnost. Svoboda samotná je však jen volný prostor pro lidské projekty, který je třeba naplnit smyslem. Tak jen zralé osobě s vlastními cíli je svoboda k užitku a jen taková pak dokáže svobodu, společnost i její budoucnost bránit a dát jim obsah, lidskost a přesah. Člověk se osobou stává teprve v kontaktu s druhými lidmi. Jak uvnitř – pro sebe, tak navenek – jako příjemce a nositel kulturních rolí. Tyto role, nasazené masky, ovšem výjimečně „ladí“ s onou osobou „uvnitř“, a vždy v ní něco ze sebe zanechají, změní ji.

b) Člověk je „univerzální“ = je bytost jednající, praktická a pracující (člověk je bytostí „práce“ jakožto činnosti cílesměrné, předmětné, regulované a kontrolované vědomím). Univerzalita lidské bytosti znamená univerzalitu vztahů: Člověk je bytost schopná překročit meze daného a ptát se po předpokladech a po smyslu. Člověk může učinit celý svět předmětem svého zkoumání a přetváření.

c) Člověk žije „v distanci“ = v odstupu, s náhledem. Člověk ví, že je přesahován, je schopen svět nahlédnout, přesáhnout jednotlivosti, odstoupit od nich a pohlížet na svět vcelku, ve vztahu k širším kontextům. Je schopen překročit dané a ptát se na předpoklady danosti.

d), e) Vztah člověka a světa dle Schelera není jen vztahem subjektu a objektu, ale celkového tělesného celku skrze lidskou tělesnost, která se realizuje skrze svět v celku. Základem u něj je prožitek celku, ne tak jednotlivé aspekty – člověk je bytostí celku. Lidské smysly jsou pak pověřeny výběrem toho, co je pro něho z daného kontextu celku relevantní. Člověk pak není oslovován pouze prostřednictvím těchto smyslů, ale právě oním celkem, na který je (má být) naladěn. Tedy ne pouhá analýza a syntéza informací ze smyslů. Vidění věcí v celku pak značí porozumění, které je vždy původnější a důležitější než poznání. Dle Schelera také cit je původnější než poznání (v Ordo amoris mluví o řádu lásky – otevřenosti člověka k ostatním a světu). Úkolem člověka je dojít od imanence k transcendenci, od zkušenosti k obecnému. Z pohledu filosofického chápe tedy Scheler člověka fenomenologicky.


f) Základem lidského vztahu k hodnotám je předpoklad a existence půdorysu prožívání – prožívání v celku, jež předchází prožívání v rovině konkrétní, psychofyzické.

6. V čem vidíte smysl a význam Kantovy praktické filosofie a jeho pojetí kategorického imperativu (a)? Co znamená „Sollen“? (jako nepředmětné „má býti proti jest“ a tedy povinnost proti realitě daného) (b)? Co může být pohnutkou jednat podle povinnosti (c)?

a) Kategorický imperativ:
– Kant stavěl praktickou filosofii (zaměřenou na oblast lidského jednání) před filosofii teoretickou (řešící otázky bytí). Poznání, stejně jako mravní jednání, považoval za cestu ke svobodě, za seberealizaci svobody.

– Kant hledal normy, které by nebyly určeny objektivními ideály. (Dle Kanta norem lze dosáhnout tak, že člověk je schopen nahlédnout podstatné. Toto nahlédnutí není smyslové ani materiální, přesahuje rozměr je-bylo-bude. Nahlédnutí = přesah = transcendence.)

– Kateg. imperativ se sestává ze tří vět: 1. „Jednej tak, aby maxima tvého jednání mohla být z tvé vůle ustavena všeobecným přírodním zákonem.“ 2. „Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě tvé, tak v osobě druhého jako k účelu a nikdy jako k prostředku.“ 3. „Vůli každé rozumné bytosti je třeba chápat jako ustavující všeobecné zákony.“ (Jandourek 2001: 74) K bodu tři je třeba dodat, že nemůže být odtrženo od předcházejících dvou bodů. Jinak by totiž mohlo být zneužito pro dosahování jakýchkoli osobních cílů jednotlivce bez ohledu na ostatní.

– Kantovy „maximy“ odlišují to, co má býti, od toho, co jest. Jednejte tak, aby maxima vaší vůle mohla vždy být současně uplatněna jako princip vytvářející univerzální zákon – Kritika praktického rozumu, 1788 (in Thomson 2004: 111). Kategorický imperativ neříká nic o obsahu mravních závazků – člověk má jednat a priori dle rozumu, nejen dle smyslové zkušenosti – správné pro něj má být to, co se může stát obecným pravidlem, aniž by vznikl rozpor. Rozhodnutí jednat dle maxim je dle Kanta věcí mravní volby – tedy věcí vůle jednotlivce.

– Je výrazem autonomie vůle jednat dle Sollen, ovlivněné morálním citem založeným na rozumu.

– Vidím v tom východisko pro lepší svět, vyvedení světa z morálního marastu a stavu anomie.

b) Sollen:
– To, co má být (sféra povinnosti) se odlišuje od přírodních zákonů, tedy od toho, co jest (sféra přírody).

– Otázka lidského popření tohoto přírodního (co jest) s důrazem na to, co má býti.

– Otázka proč by člověk měl jednat a proč jedná dle morálních zásad a zákonů a ne jen z vlastních pohnutek.

– Princip mravnosti spočívá v tom, že člověk má konat povinnost ne pro svůj prospěch, ale z pozornosti k sobě samému.

– Původně princip založení mravního jednání, později jako princip založení lidského poznání a jednání vůbec.

c) Praktickou pohnutkou jednat dle povinnosti může být právě to, že člověk porozumí sobě jako důstojné lidské bytosti a dovede jednat podle vědomí zákona, dle „maxim“. Pohnutkou tedy může být svědomí. Jiným motivem může být hrozba sankce, také vzor a další.

7. Je hodnota totéž co uspokojená potřeba?

Ne každá uspokojená potřeba je hodnotou. Navíc se může stát a stává, že to, co bylo v žebříčku hodnot na určitém místě, se časem přesune na pozici jinou. Dle Schelera není hodnota uspokojená potřeba jednotlivého lidského individua, ale je to fenomén – rovina sebereprodukce člověka jako lidského tvora.

8. Vyložte pojmy etika, mravnost, morálka v souvislosti s jejich různým užíváním. Zdůvodněte své vymezení.

Etika: ÉTHOS = zvyklost. Etika je teorie morálky, soubor filosofických názorů na mravnost, na původ a podstatu morálního vědomí a jednání. Etika obecně je chápána jako normativní věda, jejíž všeobecně platná, resp. uznávaná a respektovaná pravidla nejsou zakotvena v písemných dokumentech, ale jsou součástí kulturního dědictví a povědomí dané společnosti. Nedodržení těchto pravidel není postihováno dle trestního práva, pokud současně není porušením některého ze zákonem chráněných práv či povinností. Porušení etického pravidla je sankcionováno např. vyřazením ze společnosti, opovržením, morálním odsouzením apod. V přesně vymezených sférách lidského konání pak bývají etická pravidla formulována v tzv. etických kodexech a postihy za jejich porušení se různí – závisejí na písemně daných podmínkách onoho daného kodexu. Etika je odrazem mravnosti a morálky a současně je v nich realizována. Dle kontextů lze rozlišit např. etiku ekologickou, globální, křesťanskou, etiku vědy,…

1. Etika je věda o mravnosti, mravních hodnotách, teorie morálky. Vymezuje způsoby mravního chování. Z těch vycházejí i pedagogické a andragogické teorie při konkretizaci požadavků a norem mravní výchovy. (Palán 1997: 37) 2. Etika se zabývá normami lidského chování, rozhodnutími, která lidé činí, a způsoby, jimiž svou volbu odůvodňují. (Thomson 2004: 27) 3. Souhrn všech principů, podle kterých se ve společnosti posuzuje správnost jednání. (Jandourek 2001: 74) 4. Normativní filosofická a teologická disciplína, která se zabývá všeobecně platnými normami určujícími správné jednání. (Jandourek 2001: 74)

Mravnost: MÓRÉS = mravy. Pojem mravnost má stejný původ jako pojem morálka a také s ní bývá často ztotožňován, na rozdíl od morálky mívá větší zevně hodnotící a výchovný charakter. Zdroj mravnosti byl spatřován v bohu (teologická etika), v přírodě a přirozenosti člověka (naturalistická etika), v apriorním principu (I. Kant, G. W. F. Hegel) nebo v autoritě (aprobativní etika).

Mravnost: MÓRÉS = mrav. Morálka je soubor hodnot, norem a vzorů chování, jejichž úkolem je regulovat vztahy jak mezi jednotlivci, tak mezi společenskými skupinami. Respektování morálky je vynucováno sankcemi (viz sankce u etiky). Normy morálky, čili morální normy, bývají většinou nepsané a jsou spíše (měly by být) jakýmsi vnitřním vybavením každého z nás – našeho vztahu k normám společnosti, ve které žijeme. Hlavním regulátorem a hodnotitelem je zde naše svědomí. Morální soudy jsou pak předmětem axiologie.

1. Morálka je subjekt-objektovaný společenský fenomén, regulátor společenských vztahů, zespolečenšťující a humanizující prostředek lidské společnosti. (Sobotka 1982: 14) 2. Morálka je zákonitý, vnitřně regulovatelný systém, který dává životu v lidské společnosti vnitřní řád, určitou pevnost a relativní stálost, určitou míru jistoty a bezpečnosti ve společenských a meziskupinových vztazích. (Sobotka 1982: 15) 3. Ideový základ pro hodnotové a normativní systémy. (Jandourek 2001: 164) 4. Morálka značí morální stav společnosti, souhrn morálních vztahů v ní realizovaných, charakteristické rysy jednání a činů lidí projevující se v jejich vztahu k druhým lidem, ke společnosti i k jednajícímu individuu samému jako společenské bytosti. Je to forma společenského vědomí, odrážející společenské bytí a vyslovující s rysy jednání a činů lidí souhlas, nebo je odmítající. (Sobotka 1982: 103) 5. Morálka se zabývá svobodným rozhodováním rozumem nadaných lidských bytostí. (Thomson 2004: 40) 6. Morálka je schopnost člověka reflektovat a řídit se svým svědomím, posuzováním lidských činů z hlediska dobra a zla jako abstrakcí obecně lidských norem, principů i ideálů. V širším pojetí i označení souhrnu pravidel chování a konvencí jako závazných pro individuální svědomí.

9. Co rozumíte dobrem ve filosofickém smyslu? Souvisí to nějak s metaforou „péče o duši“?

Dle Platona dobro plně naplňuje ideje, je naplněním své možnosti, je světlem, které ozařuje své ideje. Podle Kanta patří dobro k základním třem normám – spolu s krásou a pravdou. „Péče o duši“ = péče o smysl = kultura = protiklad „přirozeného stavu“. V současnosti též péče o „duchovní dimenze“ = kultivace ducha. Dobro ve filosofickém smyslu je tedy „péče o duši“ enkulturací člověka, jeho duše a směřováním k „ideále“.

10. Jaké hodnotové anomie řešila česká axiologie třicátých let (a): K. Čapek (b), M. Novák (c), J. Mukařovský (d)? Opakují se jejich problémy i dnes (e)?

a) = Období bilancování hodnot; období strachu ze ztráty hodnot; hledání odpovědi na to, co to hodnoty vlastně jsou.

b) K. Čapek se zabýval existencí, platností, trvalostí a měřitelností hodnot. Dle něj existují (jsou skutečné), platí a jsou měřitelné, lze je poznávat, srovnávat, analyzovat, vysvětlovat, zasahovat do nich, kritizovat je, odmítnout a popřít je. Podle Čapka by člověk měl být schopen nahlížet na jednu věc z více stran a dle měnících se podmínek svá stanoviska a hodnoty by měl být schopen změnit.

c) M. Novák řeší otázku hodnotícího a noetického subjektu a objektu. Dle Nováka je poznání extenzívní, skrze smysly poznáváme vnější svět. Naopak hodnocení má dle něj individuální duchovní rozměr, přičemž odmítá význam hodnocení pro poznání. Hodnoty jsou založeny v subjektu – nelze mít zkušenost hodnot.

d) J. Mukařovský se zabýval teleologickým vymezením hodnot. A to jak estetických, tak mimoestetických, ekonomických… Důraz dával na dobový požadavek objektivity poznání. Nedořešil otázku fenoménu hodnoty. Dle jeho názoru je hodnota věci v tom, že slouží k dosažení nějakého cíle. Stanovení tohoto cíle a směřování k němu je dáno nějakým subjektem – je v něm tedy zahrnuta subjektivita. Samotná hodnota se pak dle Mukařovkého skutečnou hodnotou stává ve chvíli, kdy ji vyjmeme ze systému obslužnosti a učiníme ji předmětem zájmu, důležitosti.

e) I dnes se samozřejmě opakují jejich problémy, hledají se odpovědi na stejné otázky. Jistě je a bude platný Čapkův názor, že člověk by měl být schopen nahlížet jednu věc z více stran a že by měl být schopen v souvislosti s měnící se situací přehodnotit svůj názor, své stanovisko i své hodnoty.

11. Odkud se bere naše hodnotová orientace jako konkrétních jednotlivců v dnešní pluralitní společnosti?Existují nějaké antropologické konstanty, které spojují (nebo rozdělují) žijící generace a které zakládají naše hodnotové žebříčky? Jak si představujete důstojnou výchovu k hodnotovému rozhodování v naší současné společnosti?

Hodnotová orientace jednotlivců dnes, stejně jako v každé jiné době, pramení ze svědomí, jež je ovlivňováno jednak záměrným výchovným působením a jednak bezděčným každodenním působením blízkého i širokého okolí. Jak bylo výše zmíněno, mezi ovlivňující faktory patří také odměny a sankce, pozitivní, pseudopozitivní a negativní vzory z okolí. Navíc je dnešní člověk víc než kdy jindy ovlivňován masovými médii a vším, co se s tím pojí. Masmédii i jinými způsoby nejsou ovlivňováni všichni jedinci stejnou měrou. Kromě jiných determinantů ve velké míře závisí také na věku člověka. Tak jsou reklamy, které jsou zaměřeny na děti, jiné se snaží oslovit mládež, jiné zase seniory. U každé věkové skupiny, u každé generace, se totiž automaticky počítá s jinými zájmy, s jinými problémy a s odlišným hodnotovým žebříčkem. To, že každá generace má odlišné hodnoty, je přirozené, pochopitelné a řekla bych dokonce až nutné.

Toto je od sebe na jednu stranu odděluje, na druhou však jistým způsobem spojuje. Vždy nakonec po čase jedna generace přijme nemalou část hodnot generace předcházející. Neplatí to samozřejmě pro všechny a absolutně. Dědí se nejen vlastnosti psychické a fyzické, životní návyky a styl, ale také životní postoje a hodnoty. Vývojem a zkušenostmi pak člověk přehodnocuje a mění svůj hodnotový žebříček tak, aby podle něj mohl jednat a rozhodovat se s čistým svědomím a vědomím odpovědnosti vůči sobě, druhým a světu. A v širokém záběru výše zmiňovaného také vidím onu důstojnou výchovu k hodnotovému rozhodování: nejen rodina, škola a společnost, ale každý člověk sám sebe by měl vychovávat takovým způsobem, aby dozrál v samostatnou osobnost odpovědnou za svá rozhodnutí a jednající dle „maxim“ tak, aby neporušoval nejen zákony společnosti, ale ani pravidla etická, aby byl schopen ve své mysli náhledu a odstupu, který mu umožní vidět svět celý, ve svých souvislostech, a žít nejen pro dobro své, ale také pro dobro ostatních.

SEZNAM LITERATURY

Jandourek, J.: Sociologický slovník. Praha, Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0.

Palán, Z.: Výkladový slovník vzdělávání dospělých. Daha 1997. ISBN 80-902232-1-4.

Sobotka, L.: Morálka, člověk, společnost. Praha, SPN, 1982.

Thomson, E., Přehled etiky. Praha, Portál, 2004.


 
 www.filosofie.cz