Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 3/II/2005 - Summer 2005

Milan Machovec – filosof růstu k vyspělejšímu lidství (článek)

Autor: Pavel Žďárský
Abstract: Milan Machovec – the philosopher of growth towards more mature humanity. – An overview of principal outlines of Machovec’s philosophy. Milan Machovec was formed by his religious experience in his youth and by his relationship towards Masaryk. He is a socratic philosopher, forming attitude of broad public. He left his religion and attached oneself to Marxism for his need to help to build a socially rightful society. During the sixties he became an outstanding figure of the Marxist-Christian dialogue. Important subjects in his philosophy are ecology and feminism, the main theme is a human being and his strain for more cultivated humanity.

Dvacátého třetího srpna by se dožil osmdesáti let jeden z nejznámějších českých filosofů – Milan Machovec. „Jsou lidé, bez nichž by česká kultura byla nutně jiná – lépe řečeno – ,chudší‘ a ,nedocelená‘. Prof. Machovec k těmto osobnostem patřil, patří a patřit bude. Je úkolem specializovaných odborníků, aby přesně posoudili jeho teoretickou, historickou a společenskou misi, jejíž hranice jsou dány spíše Evropou než jen naší vlastí – Českou republikou,“ zhodnotil tuto nepřehlédnutelnou postavu české filosofie M. Pauza. (2003: 162n) Pokusme se zde v hlavních bodech načrtnout alespoň krátký přehled nejdůležitějších rysů Machovcova myšlení.

Jaké je Machovcovo místo v dějinách filosofie, kam patří jeho „styl“ filosofování? Machovec již ve své rigorózní práci rozlišuje dva typy filosofů, dvě metody filosofické práce. (Machovec 1948a: 2nn) Filosofy tvořící systém (jako např. Aristotelés, Spinoza, Leibniz, Kant) a ty, kteří se snaží řešit konkrétní otázky nespoutané jednotným rámcem systému (podle něho Platón či Masaryk). Sám se bude vždy distancovat s lehkou ironií od německých systematiků uzavřených ve svých pracovnách daleko od života obyčejných lidí. Nic mu není vzdálenějšího než budování systému.

Na druhou stranu byl od mládí fascinován Aristotelem a později Kantem. Začíná-li Patočkovi pravá filosofie až Sókratem, (Patočka 1996: 13) pro Machovce je v jistém smyslu zakladatelskou osobností teprve Aristotelés. [1] Je si vědom, že nemůže Aristotela vytrhnout z jeho kontextu („...nemyslíme tím jen komplex logických spisů Aristotelových, nýbrž celou etapu myšlení, která byla již před Aristotelem...“), (Machovec 1948a: 46) ovšem nikdy nenalezne plné pochopení pro Platónův svět idejí a precizní dialogy. [2] Vyčítá mu dualismus, elitářství a intelektualismus. (Machovec 1998: 118–123) Vysoce vždy hodnotí Sókratův obrat k člověku a jeho nitru – a přece je mu na Sókratovi cosi „po anticku chladné, lidsky málo zainteresované“. (Machovec 1968: 154)

V kritice Machovcova habilitačního spisu o Husovi jej Karel Kosík počátkem padesátých letech obvinil, kromě jiného, z „masarykismu“. (Srv. Novák 1997: 20n) Nikoli neprávem. Machovcův celoživotní vztah k Masarykovi a jeho myšlení se začal utvářet již v dětství a významnou roli v jeho formování sehrál strýc Julius Herejk, učitel na měšťanské škole ve Staré Boleslavi, sokol a masarykovec. (Novák 1997: 10) Mnohé z charakteristik, které ve své knize Masarykovi v šedesátých letech přisuzuje, zároveň platí i o postoji Machovcově a jak uvidíme později, je zde možné hledat k němu klíč.

Samotný Masaryk je filosoficky obtížně zařaditelný. Jak upozorňuje F. Novotný (1938: 157), uvažuje T. G. M. v přednášce o Pascalovi nad Coleridgeovým rozlišováním dvou typů myslitelů – platónského a aristotelského. Podle svých slov prý volí mezi oběma antickými velikány (či mezi Pascalem a Humem) v závislosti na situaci, protože život sám vyžaduje různé podněty a filosofie potřebuje vyhovět rozumu i citu. Brentanův žák, podle Novotného, věří v syntézu. Novotný dále ukazuje, jak se Masaryk celý život hlásí k Platónovi, přes všechnu kritiku v konkrétních bodech. Přesto nakonec vyvozuje, že ač je Platón Masarykova „první filosofická láska, jeho duch se s ní nezasnoubil. Jeho realismus a smysl po soustavnosti byl mnohem příbuznější velikému Platonovu žáku a kritiku Aristotelovi.“ (Novotný 1938: 178)

Je-li Machovcovi první filosofickou láskou Aristotelés, je zase on – vlastní prací vzdálený scientistním a systematizujícím postavám, jako filosof provokující otázkami, hledající smysl a burcující k obratu v lidském nitru – v tomto ohledu nejvíce příbuzným Sókratovým.

Ovšem podobné analogie jsou vždy vratké a ošemetné, nikdy platné cele a beze zbytku. Masaryka i Machovce je těžké jednoznačně zařadit i z důvodu plurality pramenů jejich osobnosti a syntetizujícímu pohledu na dějiny lidského myšlení. „Sókratés měl obdivovatele a žáky – apoštoly mít nemohl,“ napíše Machovec do zmiňované monografie o Masarykovi. (Machovec 1968: 154) A je to právě další zdroj Machovcova myšlení, jenž vzápětí vyzdvihuje u Masaryka, na který tímto postřehem míří: židovsko-křesťanský odkaz.

Machovcův postoj k náboženské problematice se vyvíjel s věkem, zkušenostmi i pod vlivem Kantovy filosofie. Citový a sociální náboj však obhajuje v náboženství vždy, i poté, kdy sám náboženskou víru ztratil a přiklonil se k nejpodivnější a nejtragičtěji zneužité židovsko-křesťanské herezi – k marxismu.

Vlastní filosofickou práci zahájil pod vedením K. Svobody spisem o Tacitovi, kde můžeme najít základ řady Machovcových postojů a názorů, teprve později rozvíjených, prohlubovaných a precizovaných. [3] Mladická touha po lepší společnosti, podpořená poválečnou atmosférou, ho záhy vedla i k praktickým krokům na cestě za socialistickou vizí a ve filosofické práci k nejedlovskému epigonství. Zdálo se, že bude pomáhat konečně naplnit odvěký sen lidstva, pro který horovali jím milovaní velikáni: „O ideální společnosti uvažuje Ovidius, Vergilius, Horatius a Tacitus stejně jako mystikové a filosofové středověku, umělci, politikové a myslitelé novověku, jako např. Kant, Goethe, Beethoven, Březina i novověcí myslitelé socialismu.“ (Machovec 1948b: 41)

Nejedlého vliv je nejpatrnější v knize o Husovi (Machovec 1953). Určitým dozvukem je potom práce o lidových náboženských hnutích a proudech, sepsaná v letech 1955–1958 společně s manželkou Markétou (Machovcová, Machovec 1960). Jeden z impulsů k jejímu vzniku lze vidět v Nejedlého důrazu na někdejší tezi, že vše podstatné můžeme najít v lidové moudrosti nezkažené školskou filosofií.

Tento názor měl v českém prostředí dlouhou tradici. Podle J. Peškové byly navíc jeho kořeny v povědomí národa silně vetknuté: „Absence smyslu pro filosofii, smyslu pro společensko praktický význam špičkové teorie se od poloviny čtyřicátých let minulého století (devatenáctého – pozn. P. Ž.) prosadila trvale jako podstatný rys českého společenského vědomí. Ještě po druhé světové válce je v metodologických přístupech k dějinám české filosofie zdůrazňována lidová moudrost jako jediný významný zdroj formování ,pokrokového‘ světového názoru v českých dějinách (přísloví B. Němcové, pohádky, ideologie kacířských hnutí atd.).“ (Pešková 1998: 79, zvýraznil P. Ž.)

Machovec vyzdvihuje schopnost těchto hnutí vzbuzovat zájem o poznání a pravdu. Na druhou stranu – nebezpečí společenské netečnosti, až odporu vůči filosofii si ale sám uvědomoval a kořeny tohoto mínění hledal už na konci osmnáctého století, kdy „česká inteligence byla vedena k afilosofičnosti“. (Machovec 1961: 29) Málokdo se svou prací tento stav snažil překonat tak usilovně jako Milan Machovec – ať publikační nebo přednáškovou činností; na půdě fakulty, kde jeho výklady navštěvovala běžně i veřejnost, v popularizačních přednáškách širokému plénu přímo určených, či ve vystoupeních v médiích.

Vedle umění strhnout posluchače byla dalším velkým Machovcovým darem schopnost zprostředkovat vztah mezi různými myšlenkovými světy. Dokázal překonat i velmi hluboké propasti a obohatit obě strany o nové podněty – a též o poznání, že často mají mnoho společného. M. Zachoval (2000: 180) upozorňuje na postřeh K. Máchy, že právě již v práci o Husovi můžeme spatřit Machovce jako prostředníka mezi křesťanstvím a marxismem. Tato pozice posléze vyrostla v aktivní přínos k marxisticko-křesťanskému dialogu v šedesátých letech. Byla to doba, kdy česká filosofie hrála důstojnou roli na světové scéně: ohlas vyvolala do řady jazyků překládaná Kosíkova kniha Dialektika konkrétního (1963) a vysoké uznání si v zahraničí vydobyla Patočkova husserliána. [4] Na Machovcovy semináře do Prahy a na konferenci do Mariánských lázní na jaře 1967 zavítali mj. E. Fromm, K. Rahner, K. Schubert, A. Rasker, J. Moltmann, R. Garaudy či J. B. Metz.

Dialog mezi marxismem a křesťanstvím, mezi lidmi, planetární dialog… Jedna z podstatných konstant, jeden z úhelných kamenů Machovcova myšlení: dialog jako způsob hledání pravdy, okamžik, kdy se lidské nitro otevírá jinému, smysl dialogu pro růst člověka, dialog coby „požadavek humanismu“, jeho bezprostřední rozměr etický. „Člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce…“ (Machovec 2002: 95; zvýraznil M. M.) Kapitola o dialogu v knize o smyslu života (1965) byla samostatně překládána do cizích jazyků – nejen kvůli dobové atmosféře a Machovcově osobní popularitě v zahraničí.

Jestliže s Marxem vedl niterný dialog prakticky až do konce života, s reálným komunistickým systémem se vnitřně rozešel už během první poloviny padesátých let. Vlastní roli ovšem nespatřoval v otevřené konfrontaci s režimem. Zdálo se, že v dané době by neměla smysl. Již ve zmiňované práci o Tacitovi, psané na přelomu let 1947 a 1948, předznamená svůj postoj a chování v blížící se nesvobodě: „Jestliže však svobodomyslný člověk vidí kolem sebe takovou situaci, že jeho smrt neotřese ničím a nikomu neprospěje, pak je povinen žít i v okolnostech, které se mu nezamlouvají, a pracovat na svém místě podle svých sil a možností. (...) Byl-li si Thrasea vědom, že stojí mravně výše, neměl se uvádět v nebezpečí, ale měl zůstat v senátu jako na stráži a aspoň v jednotlivých případech zakročovat...“ (Machovec 1948c: 217)

Machovec se léta snažil svou prací formovat myšlení a postoje mladé generace a nepřestával doufat, že utopický ideál jeho mládí, propojení demokracie a socialismu, je ještě uskutečnitelný a může k jeho naplnění drobnými kroky v rámci možností pomoci. Teprve uvolnění v šedesátých letech, krátké vzedmutí mohutné vlny naděje a následná okupace vše zcela mění. Invaze jej zastihla v západním Německu. „Okamžitě jsem pochopil, že tato situace je zásadním převratem v mém životě, že úplně končí moje – jakkoli již velmi volná – tolerance ke komunismu sovětského typu.“ (Novák 1997: 35) Zareagoval otevřeným dopisem, provoláním adresovaným svým přátelům, kolegům, vědcům a studentům, které je zoufalým protestem proti vpádu vojsk a jeho nesmiřitelným odsouzením: An Meine Freunde... [5] V roce 1969 byl donucen odejít z fakulty, později podepsal Chartu 77, živil se kondicemi a posléze jako varhaník. Publikovat již mohl jen v zahraničí a v rámci samizdatu, přednášet pouze v bytových seminářích.

Vrátíme-li se k Machovcovu pojetí filosofie, je třeba připomenout ještě jeden podstatný moment. Filosof je svou prací obrácen k soudobým problémům – nebo filosofem vůbec není. Píše-li knihy o Husovi, Palackém, Dobrovském, Masarykovi, Augustinovi či Ježíšovi, nevede Machovce zájem historický, pouhá snaha pochopit jejich dobu, problémy, zápasy a myšlení, ale přesvědčení, že jejich postoj životní a mravní, přínos pro tehdejší dobu je ve vztahu k současnosti – a to ve vztahu palčivě aktuálním!

I tento program ostatně formuloval ještě jako student (Machovec 1948b: 6): „Charakter i zájmy antického člověka nacházejí své obdoby v moderním evropském myšlení, takže zkoumáním antického myšlenkového světa nepátráme po něčem cizím a nám nepřístupném, nýbrž po základu svého vlastního myšlení.“ (Zvýraznil M. M.)

Nutnost opakovaně upozorňovat na aktuální problémy lidstva Machovec vnímal o to bolestněji, že přes přejití věků a mnohá varování velkých osobností se lidstvo ocitlo v hluboké krizi a možná i na pokraji zániku... Ekologická hrozba se tak stala dalším velkým tématem Machovcovy filosofie. A v těsné souvislosti s ním můžeme vyzdvihnout ještě jeden akcent: „Lidstvo nemůže přežít bez prohloubení ženských složek lidství.“ (Machovec 1998: 281) Touha oslovit svým poselstvím co nejširší počet lidí je i za neesoterickým, až popularizačním stylem Machovcových knih.

Pochopením praktického smyslu filosofie se v českém kontextu řadí po bok Masarykovi či Rádlovi (srv. např. Rádl 1998: 4n): „Čím bližší je filosof svému opravdovému poslání, tím jasněji vynikne jedna základní jeho vlastnost: filosof odpovídá na otázku doby... Tak každý filosof se obrací ke své době, která je pro něho hic Rhodus, hic salta! Prožil nesnáze, vidí nebezpečí, učinil diagnosu krise, hledá pomoci; (...) Čím větší filosofie, tím více vyniká její základní účel: být programem pro reformu světa!“

Filosofie má podle Machovce tři dimenze. Vedle rozměru kosmologického či ontologického je rovnocenný rozměr antropologický. „Kosmologická (světonázorová) a antropologická dimenze mohou být jinde oddělovány, ale ve filosofii hodné toho jména tu jde nikoliv snad o jakési dvě části, dvě základní oblasti, nýbrž o všudypřítomné aspekty jednoho a téhož zkoumání.“ (Machovec 1998: 39)

Ovšem pouhé zkoumání nestačí. Jde o to, aby lidský život byl v souladu s poznaným. To je Machovcovi nejdůležitějším odkazem Sókratovým – nikoli jen niterné vsebeobrácení, „péče o duši“, ale konkrétní životní praxe. „Proto vedle zmíněných dimenzí – kosmologické a antropologické – lze právem ve filosofii postulovat ještě jakousi dimenzi třetí, dimenzi ,sokratovskou‘ (...) Jde o postulát maximální harmonie mezi filosofickou poučeností a rozumovou tvořivostí z jedné a celkovým rázem osobního života z druhé strany. Jde o postulát pravdu nejen poznávat, ale také pravdou žít, o poznané pravdě nejen psát či diskutovat, ale o ni s vynaložením všech mravních i citových schopností také zápasit...“ (Machovec 1998: 40)

Cit hrál u Machovce vždy významnou roli. Ve studii o Palackém můžeme najít tendenci zdůraznit rovnováhu mezi racionální a citovou stránkou lidské osobnosti (Machovec 1961: 48nn), bez níž by nebyl rozvoj člověka úplný. Palacký podle něho vidí smysl lidství na cestě k „božnosti“, což Machovec nechápe v náboženském smyslu, ale vyzdvihuje zde antropologické jádro – člověk má podle něho směřovat k ideálu rozvinutého lidství. (Machovec 1961: 59nn) [6] To je pozice, na níž kladl důraz často a je společným motivem řady jeho monografií.

Zmínili jsme se výše, že jedním z klíčů k Machovcovu myšlení je jeho recepce a interpretace Masaryka. Masaryk je mu „filosofem lidské existence“, její krizovosti, nehotovosti a zároveň možné autenticity, opravdovosti. Přes všechny vzájemné odlišnosti se v tomto momentu oba myslitelé stýkají. Masaryka řadí do linie myšlení jdoucí v jeho pohledu od Sóktrata přes Augustina, Pascala, některé existencialisty až k Buberovi či Frommovi. „Je to linie, tak či onak vždy stavějící vnitřní živost, vnitřní dynamismy a póly žité lidské osobnosti nad všechny ,názory‘, pozice, vědění aristotelského typu.“ [7]

U Masaryka nachází Machovec aktualizující přístup k velkým osobnostem historie, který potom ve své vlastní práci chápe jako „dialog s příbuznými v dějinách“. [8] Masarykova filosofie je Machovcovi především antropologií. „Masarykova filosofie je... v jistém smyslu užší, v jiném širší, než bylo v jeho době i než je dnes běžné. Je užší v tom smyslu, že se točí skoro výhradně jen kolem člověka, je to tedy výlučně antropologie, nejčastěji eticky zaměřená.“ (Machovec 1968: 63)

Na vztah k Machovcově vlastní práci v tomto ohledu upozorňuje i T. Novák (1997: 148): „Jeho filosofie se neustále točí okolo člověka. Jako Kant shrnuje všechno filosofické tázání do otázky ,co je člověk‘, stejně tak Machovec u lidského života vždy začíná i končí. Nenajdeme u něj rozsáhlé ontologické, noetické, přírodovědné rozbory. Filosofická antropologie je jeho vlastním oborem a humanismus jeho bytostným přesvědčením.“

Machovcův pokus o Masarykovo zařazení mezi určitý typ myslitelů a výklad jeho filosofie vypovídají významně o Machovcově myšlenkovém světě; zároveň je v mnoha bodech zřejmá shoda Masarykových a Machovcových akcentů. Člověk je bytostí „nehotovou“, [9] často „zvěcnělou“ (zde nalezneme jeden z kořenů vztahu M. M. k myšlení E. Fromma), ale bytostí mající možnost a dokonce povinnost usilovat a zápasit o růst k vyspělejšímu lidství, usilovat o vlastní změnu [10] a žít život z této změny – ve prospěch Celku. Machovec takovou životní orientaci shrnuje mj. ve své práci o smyslu života:

„Je nesporné, že podobný cit může mít i materialista – vždyť jeho základem je právě monismus, je to citový prožitek toho, že ,konec konců‘ je svět jen jeden, že proto ,jsem-li‘, jsem syn ,bytí plného‘ a bratr všeho, co existuje. Zlo je jen v nedostatku a vztahu, ale bytí je bytí dobré, krásné a pravdivé, protože je. (...) Tím ,nejvyšším‘ pro člověka je nikoli rozum, poznání, ale ani dialog, nýbrž ,život z hlediska věčnosti‘, tj. nejvýš praktický (,pokrokový‘) osobní životní úděl, inspirovaný dialogem času s nadčasovostí, já s ,nejá‘, bytí ,mého‘ konfrontovaného s bytím ,veškerým‘.“[11]

(Nedožité 80. výročí narození Milana Machovce má připomenout i sborník textů řady českých i zahraničních osobností, který pod názvem Mistr dialogu Milan Machovec vydá na podzim nakladatelství Akropolis.)

POZNÁMKY

[1] „Aristotelova skutečnost schematizující logika... byla jediným možným základem, který nutně potřebovalo myšlení západního světa.“ (Machovec 1948a: 45)

[2] To je zřetelné např. z autorského slovníkového hesla, kde M. M. zmiňuje svůj přístup k dialogu. Viz kol., Slovník českých filosofů, Masarykova univerzita, Brno 1998, str. 360: „Spolu s E. Frommem bývá považován za představitele přechodu k dialogu, a to dialogu nikoliv platonského typu (tj. získat otázkami druhého pro své přesvědčení), nýbrž vzájemného a vstřícného prolnutí (získat v sobě schopnost pozitivně ocenit pozici jinak myslícího).“

[3] MACHOVEC, M., Politické, náboženské a mravní stanovisko Tacitovo, Diplomová práce UK FF, rukopis 1948, archiv M. M. Krátký výtah z této práce otiskl sborník Slovesná věda: Tacitův poměr k mučedníkům svobody, Slovesná věda. Sborník pro literární historii, theorii literatury a literární kritiku I/1948, č. 4, str. 213–217.

[4] Konkrétně např. La doctrine huserlienne de l’intuition eidétique et ses critiques récents, Revue internationale de philosophie 19 (1965), str. 17–23. V roce 1971 získal Patočka čestný doktorát v Cáchách (převzal jej až v roce 1975 na německém vyslanectví v Praze). Viz KOHÁK, E., Jan Patočka. Filosofický životopis, H&H, Praha 1993, str. 111n. a BLECHA, I., Jan Patočka, Votobia, Praha 1997, str. 158.

[5] Provolání zveřejnila řada zahraničních listů: Neues Forum 1968/176–177, s. 520–521; Die Zeit, Hamburg; Baugerist, Sept. 1968, s. 327–330, Nürnberg; Evangelische Kommentare, Sept. 1968, s. 464–465, Stuttgart; Zeitdienst 13. 9. 1968, s. 223–225, Zürich; Nationalzeitung, Basel; Le Monde 10. 9. 1968, s. 3, Paris; Praga 1968, s. 497–503, Bari, Dezember 1968. Plný text dopisu je otištěn v rubrice Dokument doby.

[6] K Palackého ideálu božnosti srv. Pešková (1998), str. 83n: „Palacký stejně jako Schiller pokládá božnost za vnitřní dispozici člověka vnášet do smyslového světa trvalost, celkovost a nutnost. (…) Palacký nechápe božnost jako účel mimo člověka, k němuž je zaměřeno lidské usilování.“

[7] (Machovec 1968: 152, zvýraznil M. M.) Machovec tak zde relativizuje výše zmíněný postřeh F. Novotného o Masarykově blízkosti k Aristotelovi. Srv. ibid., str. 68: „Říkal-li Masaryk, že jeho autorem je Platón, nebyl jeho hrdinou vlastně spíše Sókrates?“

[8] kol., Slovník, str. 360. Srv. Pešková, J., (1998), str. 26: „Člověk ,má vztah‘ k tomu, co se událo, není jen ,ve vztazích‘ k minulému dění, tzn. dovede vědomí minulého dění a jeho předpokladů využít pro porozumění dnešku.“

[9] Srv. Masaryk (2000), str. 24n: „...moderní degenerující člověk musí se napřed změnit na duchu, a tím se také změní a vyléčí na těle. (...) Moderní člověk je nehotový, neucelený, nejednotný, polovičatý: je bojem unavený, umdlený, nervózní, rozčilený, nemá z života radosti plné a čerstvé...“ Machovec (1965), str. 180: „V tom je tedy obsaženo mínění, že člověk vlastně není ,hotov‘, že dosud neexistuje plně.“ (Zvýraznil M. M.)

[10] To je téma, které Machovec vyzdvihuje a rozvíjí především v monografii o Ježíšovi (1990: 53).

[11] Machovec (1965), str. 250. (Zvýraznil M. M.) Samotné téma smyslu života se pokusil vystihnout celkem třikrát. Citované publikaci z let šedesátých předcházela socialisticky pointovaná práce (O smyslu lidského života, Orbis, Praha 1957). Symbolicky poslední knihou vydanou za Machovcova života byla upravená podoba prostředního pokusu (2002).

SEZNAM LITERATURY

kol., Slovník českých filosofů, Masarykova univerzita, Brno 1998.

MACHOVCOVÁ, M., MACHOVEC, M., Utopie blouznivců a sektářů, Nakladatelství ČSAV, Praha 1960.

MACHOVEC, M., Filosofie tváří v tvář zániku, Nakladatelství Zvláštní vydání, Praha 1998.

MACHOVEC, M., František Palacký a česká filosofie, Nakladatelství ČSAV, Praha 1961.

MACHOVEC, M., Husovo učení a význam v tradici českého národa, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953.

MACHOVEC, M., Ježíš pro moderního člověka, Orbis, Praha 1990.

MACHOVEC, M., Kritika jako podstatný moment filosofie, její vznik, vývoj, methody a možnosti, Rigorózní práce UK FF, strojopis 1948 (a), archiv M. M.

MACHOVEC, M., O smyslu lidského života, Orbis, Praha 1957.

MACHOVEC, M., Politické, náboženské a mravní stanovisko Tacitovo, Diplomová práce UK FF, rukopis 1948 (b), archiv M. M.

MACHOVEC, M., Smysl lidské existence, Akropolis, Praha 2002.

MACHOVEC, M., Smysl lidského života. Studie k filosofii člověka, Nakladatelství politické literatury, Praha 1965.

MACHOVEC, M., Tacitův poměr k mučedníkům svobody, Slovesná věda. Sborník pro literární historii, theorii literatury a literární kritiku I/1948 (c), č. 4, str. 213–217.

MACHOVEC, M., Tomáš G. Masaryk, Svobodné slovo, Praha 1968.

MASARYK, T. G., Moderní člověk a náboženství, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000.

NOVÁK, T., Milan Machovec. Monografie se zaměřením na teologickou problematiku, Disertační práce UK HTF, Praha 1997.

NOVOTNÝ, F., Masaryk a Platon, Naše věda XIX/1938, č. 6–7, str. 157–178.

PATOČKA, J., Nejstarší řecká filosofie. Přednášky z antické filosofie, Vyšehrad, Praha 1996.

PAUZA, M., Za Milanem Machovcem – českým filosofem svobodného dialogu, Filosofický časopis 51/2003, č. 1, str. 161–163.

PEŠKOVÁ, J., Role vědomí v dějinách a jiné eseje, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

RÁDL, E., Dějiny filosofie I, Votobia, Praha 1998.

ZACHOVAL, M., Milanu Machovcovi je pětasedmdesát, Theologická revue 72/2001, č. 2, str. 172–187.
 
 www.filosofie.cz