Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 4/II/2005 - Autumn 2005

Jan Patočka o T. G. Masarykovi: kritické ocenění (dokument doby)

Autor: Erazim Kohák
Abstract: Jan Patočka about T. G. Masaryk: a critical Appraisal. – Masaryk and Patočka – two of the greatest thinkers of the Czech modern history are in the centre of attention of Kohák’s paper. The author mentions fixed idea of continuity between them (cf. generaly accepted developmental line Masaryk – Patočka – Havel). On the other hand Patočka never hesitated to criticize Masaryk’s objectivism as well as his perception of „sense of history“. Masaryk and Patočka: kindred spirits or opponents? According to Kohák it is possible to interpret Patočka’s criticism of Masaryk in two different ways. Either Masaryk can be recognized as naively objectivist thinker or we can regard this criticism as an effort to tear down death mask of Masaryk’s philosophy, superficial, positivist interpretation of his thought. An attempt to put Masaryk’s thought in motion, set it free for further life – that is, in Kohák’s perspective, basic contribution of Patočka’s criticism. Masaryk and Patočka – neither opponents nor thought-related but rather „two unreducible sides of Czech and European identity“.

Úvodem

(Připravili Miloslav Průka a Pavel Žďárský.)

V roce 2002, roce věnovaném prezentaci české kultury ve Francii, se v Paříži konaly mimo jiné dvě kulturní události evropského významu, bezprostředně spjaté s českým filosofickým prostorem. Na obou z nich byl hostem emeritní profesor Bostonské univerzity a přední představitel morální a ekologické filosofie u nás Erazim Kohák, jenž dodnes působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V rámci kolokvia Masaryk: Osobnost evropského významu, jež se uskutečnilo 23.–24. května, vystoupil s přednáškou „Jan Patočka o T. G. Masarykovi: kritické ocenění“; přednáška „Podivné přátelství pozitivismu a fenomenologie v českém myšlení“ odezněla půl roku poté jako část Česko-francouzského filosofického dialogu, pořádaného na Sorbonně pod záštitou Ministerstva kultury ČR v rámci Českého roku ve Francii 8.–9. listopadu 2002.

O Masarykovi a Patočkovi hovořil prof. Kohák na jaře 2002 na mezinárodním fóru již podruhé. Pařížské přednášce předcházel proslov s názvem „Masaryk a Patočka v českých dějinách“, který byl přednesen 11. března na setkání při příležitosti 102. výročí narození T. G. Masaryka a 25. výročí smrti Jana Patočky, konaném pod záštitou Velvyslanectví České republiky v Bonnu. Tiskem vyšel v publikaci Zorným úhlem filosofa. Vybrané články a přednášky z let 1992–2002, Ježek, Praha 2004, str. 233–246.

Text pařížského vystoupení věnovaného Patočkově kritice Masarykových filosofických představ uvádíme v nezkrácené podobě, když tiskem již vyšel v Literárních novinách, roč. 13, č. 24 (10. 6. 02), str. 4 (redakčně krácen). Přednáška byla původně psána ve francouzštině, českou verzi připravil autor sám.


Jan Patočka o T. G. Masarykovi: kritické ocenění

Hned na první pohled mají T. G. Masaryk a Jan Patočka mnoho společného. Oba byli „osobnosti evropského významu“. Oba byli filosofové, avšak zároveň pedagogové, kteří oslovovali nejen úzký okruh odborníků, nýbrž celou obec. Oba za svoji pravdu bojovali a trpěli. Když se pak po pádu komunismu stal prezidentem Masarykovy Československé republiky Patočkův žák Václav Havel, dočetl jsem se v tisku, že „Václav Havel přejímá pochodeň, kterou mu z rukou Masarykových předal Jan Patočka“.

Ve filosofickém pohledu je věc složitější. Jistě, Jan Patočka měl hlubokou úctu k Masarykovi jako veliké osobnosti a byl vždy loajální vůči Prezidentu Osvoboditeli. Když se v krizových rocích 1938 a 1948 stal Masarykův humanismus symbolem československé svébytnosti, našel Patočka i pro ten dobré slovo. Avšak ve svých filosofických pracích byl vůči Masarykovi ostře kritický. Jeho hlavní text, věnovaný Masarykovi, se jmenuje Pokus o českou národní filosofii a jeho nezdar. [1] V eseji Kolem Masarykovy filosofie náboženství [2] odbývá Patočka Masarykovu filosofii jako povrchní a rozpolcenou. V knize Co jsou Češi? [3] odmítá Masarykův výklad českých dějin a v Kacířských esejích předkládá filosofii dějin odvozenou spíše z Martina Heideggera a Ernsta Jüngera. [4] Pokud Patočka Havlovi vůbec předal nějakou pochodeň, zjevně ji nepřevzal od Masaryka.

Co vlastně vyčítá Patočka Masarykovi? Nejčastěji údajnou rozpolcenost jeho myšlení. Podle Patočky chápe Masaryk člověka v relacích hodnoty a smyslu, tedy subjektivně, avšak zároveň se pozitivisticky dovolává vědecké objektivity. Jenže objektivní svět je prostý (nutně subjektivních) hodnotových vztahů, zatímco (objektivní) hodnota bez subjektu je protiklad. Tento nevyřešený rozpor prý fatálně poznamenává všechno Masarykovo dílo.

Patočka nachází scholastický objektivismus u kořene Masarykova rozboru již v roce 1937. [5] Poukazuje, že Masaryk chápe sklon k sebevraždě a vraždě jako symptom krize, nikoliv jako přirozený stav lidstva. Zřejmě předpokládá, že přirozeně by lidé žili v radosti a v míru. Krizi přičítá modernímu „subjektivismu“, tedy odvratu od zdravého, živého světa k chorobnému zaneprázdnění sebou samým, k narcisistickému solipsismu. Jako řešení nabízí Masaryk odmítnutí tohoto subjektivismu návratem k zdravému, radostnému životu, k lásce a dobré vůli.

Patočka tu v Masarykovi nachází skrytou předkritickou víru, že svět je dobrý o sobě, tedy „objektivně“. Masarykovy příležitostné odkazy na „Prozřetelnost“ vykládá jako další náznak, že Masaryk vychází z předpokladu hodnotově uspořádaného světa, pod ochranou dobrého Boha, ve kterém člověk může zdravě žít, pokud ostříhá jeho mravní zákon. Jen novodobí titáni, kteří by svrhli Boha a popřeli morální objektivitu jeho světa, do něj vnášejí svůj vnitřní rozkol a svou potřebu zabíjet sebe či druhé. Nuže, objektivitou ke zdravému žití!

Podle Patočky je taková naivní představa světa neudržitelná. Neodpovídá realitě. Objektivní skutečnost, podrobená vědeckému zkoumání, se nutně jeví jako prostá hodnoty a smyslu. Pokus přičítat objektivitě smysl či určitému smyslu objektivitu není než hodnotový imperialismus. Masarykův pokus o objektivní založení subjektivních hodnot popírá sám sebe.

Tento protiklad subjektivního hodnocení (člověk jako morální bytost, humanita jako hodnota) a objektivního založení (vědecké založení hodnot, objektivní řád dějin) předurčuje podle Patočky nezdar Masarykovy filosofie náboženství. Náboženství, po výtce Bůh, má zaručit objektivitu hodnot, avšak hodnoty jsou pro Patočku svou podstatou subjektivní. Problémy subjektivity nelze řešit únikem do objektivity.

Podobně Masarykova národní filosofie se opírá o údajnou objektivitu dějinného vývoje. V Masarykově pojetí, jak je chápe Patočka, dějiny, podobně jako život jedince, nutně spějí od závislosti ke svobodě. Lidské společenství se postupně vymaňuje z nesvéprávného postavení k odpovědné svobodě, čili zkratkou, od teokracie k demokracii. Velká válka let 1914–1918 zničila tři velké říše „z Boží milosti“ a nastolila novou éru demokracií „z vůle lidu“. Česká revoluce je tu mikrokosmem světových dějin, a Československo příslibem budoucnosti. Snad není ani třeba poukazovat, jak zcela naivní, nerealistická byla tato naděje. Odtud tedy titul Patočkova eseje, Pokus o národní filosofii a jeho nezdar.

Patočkovo výchozí pojetí je zásadně odlišné. Svět ve své svébytnosti je lidské realitě zásadně cizí. Objektivita je v něm umělý konstrukt lidského myšlení. Tento konstrukt lidé neprožívají, jen odvozují z prožívaného světa. Jen ve světě života, v hloubi subjektivity a za ní, se člověk střetává s hlubokým tajemstvím Bytí a Nicoty, s povrchní zaneprázdněností Dne a hrůzně velkolepým řádem Noci. Každodenní svět projevuje, avšak zároveň zastírá onu autentickou a hlubokou skutečnost pod vrstvou každodennosti. Tu je třeba prolomit. Je třeba autentického činu člověka osvobozeného od iluzí Dne – iluzí o životě, jasu a míru – střetem s Nocí, se smrtí, s temnem, s válkou. Ve společenství lidí takto otřesených hodnota vyvěrá z hlubin subjektivity do naší všednosti.

Skutečná elita, to není dav lidí přežívajících samozřejmostí všedního dne, nýbrž teprve společenství otřesených. Člověk starostlivý o svůj život a strachující se smrti si netroufá pohlédnout do hlubin pravdy. Sám se klame iluzí objektivity – a tím se odsuzuje k životu všedních dnů, prostých smyslu i velikosti.

To je také důvod, proč, podle Patočky, „smysl dějin“ není něčím, co bychom mohli najít na pozitivistický způsob v událostech a vyprávěních minulosti, jak se domnívá Pekař stejně jako Masaryk. Masaryk má zato, že v českých dějinách nachází příběh reformace, Pekař příběh baroka, avšak oba mají za to, že tu je něco, co mohou nalézt. Patočka si to nemyslí, a ani nic takového nehledá. Smysl dějin je něco, co je třeba vytvořit prolomením iluzí dne autentickým činem. Teprve lidé rozhodní, odhodlaní, vedení vizí velikosti, dávají dějinám smysl.

V českých dějinách vyzdvihuje Patočka velikost krále Přemysla Otakara II., který usiloval o založení impéria, Karla IV., který je založil, a ovšem prezidenta Masaryka, který založil československý stát. Poslední příležitost k velikosti, která by dala českým dějinám smysl, byla podle Patočky mnichovská krize. Patočku nezajímají objektivní prvky jako nedokončené opevnění a nevyřešený národnostní problém. Za směrodatné považuje jen subjektivní prvky – odhodlanost, vůli k boji. Právě ty podle Patočky postrádal Beneš, oplýval jimi Masaryk.

Snad tu je důvod, proč se Patočka staví k Masarykovi tak dvojznačně. Viděno jeho očima, Masaryk žil autentický život, byl bojovník a ve velikém boji světové války vytvořil stát. Byl to autentický, odhodlaný člověk se vším, co Patočka očekává od autenticity. Zároveň však tento člověk se hlásil ke zcela nedramatické filosofii, filosofii Dne, ne Noci, filosofii míru, ne boje. Masarykova filosofie byla jasně humanistická, filosofie Dne a podle Patočky pozitivistická a naivní, ač jeho život byl životem činu. Pokud chce Patočka podržet heideggerovský kontrast mezi impotentní trivialitou Dne a autenticitou Noci, potřebuje trvat na zásadní rozpolcenosti Masarykova díla mezi údajnou naivní povrchností jeho filosofie a autenticitou jeho činů.

Masarykův způsob myšlení a vyjadřování může dnes opravdu vyznít naivně.
Vždyť Masaryk se narodil v roce 1850! Jenže je to opravdu, co Masaryk vnímal a co se svým starosvětským způsobem snažil vyjádřit? Či prostě, mohl Masaryk opravdu být tak naivní ne ve slovech, nýbrž v postřehu?

Nepochybně, dnes v České republice tak Masaryka z velké části chápou roduvěrní masarykovci, kteří se ohánějí jeho jménem. Masaryk je pro ně symbolem méně složitého světa, kde pravda je jednoznačná, úzkoprsý nacionalismus nahrazuje demokracii a pietní fráze o Tatíčkovi postačí místo filosofie. Je to, jako bychom v traumatu Mnichova, války a puče nasadili Prezidentu Osvoboditeli posmrtnou masku a ve víru doby se křečovitě drželi sádrového odlitku místo živého odkazu. Není divu, že tento sádrový odlitek málokoho oslovuje.

Jan Patočka přesně popisuje a nemilosrdně kritizuje tuto posmrtnou masku, tento nekritický a povrchní výklad Masarykovy filosofie. Nemyslím však, že by jeho vlastním přínosem byla odlišná národní filosofie. O tu ostatně ani neusiloval. Za jeho veliký přínos považuji to, že roztříštil onu posmrtnou masku a nutí nás, abychom Masaryka promýšleli znovu.

Byl Masaryk skutečně tak naivně objektivistický, že si neuvědomil, že objektivita je eo ipso prostá hodnoty? Jistě, očima jednadvacátého století se texty psané v hlubokém století devatenáctém mohou zdát naivní a povrchní. Avšak domněnka, že lidé onoho věku skutečně tak naivní byli, mi připadá ještě naivnější. I tito lidé prožívali lidské životy se vším všudy. I oni čelili problémům života a smrti. Raději než je odepsat jako naivní, dávám přednost hledání skutečných prožitků a postřehů pod rouškou zdánlivě naivního textu.

Je jistě možné, že Masaryk prostě nezaznamenal rozpor mezi objektivitou světa vědy a subjektivitou osobního světa hodnot. Je však rovněž možné, že – byť o tom tak nemluvil – vycházel z prožívané skutečnosti světa, který je objektivní ve smyslu nezávislosti na individuální libovůli, čili slovy Paula Ricoeura, je nepřinutitelný, incoercible, avšak prolnutý smyslem a hodnotou. To je svět ustavený životem, který jeho přítel ze studií, Edmund Husserl, později označí jako Lebenswelt, svět života, i když o tom tak nemluvil. Takový svět je nezávislý na lidské libovůli (a v tom smyslu „objektivní“), avšak zdaleka ne prostý hodnoty a smyslu. Možná má pro Masaryka objektivita právě tento význam (transcendentální) intersubjektivity, odvozené z požadavků života, nikoliv z libovůle jedince.

Podobně s Masarykovou představou zdravého života. Ano, i ta může pocházet z iluzí o ztraceném zlatém věku. Může se však stejně zakládat na hlubokém postřehu, že život je hodnotou sám pro sebe a tudíž i hodnotou o sobě? Láska a úcta k životu mohou dnes vyznít povrchně, avšak mohou rovněž označovat skutečnosti vztažené k subjektu a v tom smyslu subjektní, aniž by byly „subjektivní“ ve smyslu vztaženosti k individuální libovůli.

Pokud je tomu tak, Masarykova kritika subjektivismu je v zásadě kritikou egoistického narcisismu, a zdaleka ne popřením subjektního hodnotového určení obecně. Jeho výzva k „objektivitě“ pak může být něčím zcela jiným než únikem do vědecké hodnotové neutrality. Může být výzvou k úctě ke svébytnosti hodnot života v plnosti společenství všeho života, které nahrazuje svévoli hodnot sdílenou potřebou.

A dál, je Masarykův pojem prozřetelnost opravdu racionalistický konstrukt, za kterým se skrývá bůh barokní pověrčivosti? Patočka, byť citlivý k posvátnu, nebyl věřící v běžném smyslu. Mohlo se mu to tak jevit. Masaryk věřící byl. Mám za to, že pro Masaryka tento pojem představoval výraz důvěry, že všechen svět, ustavený životem, dává životu přednost před smrtí, dobru před zlem. Masaryk se vyjadřoval racionalisticky, avšak v bibli oceňoval knihu Zjevení Janu Teologovi. Nemyslím si, že by jeho pojetí náboženství bylo skutečně racionalistickou konstrukcí. Jeví se mi spíš jako postoj pokorného života sub specie aeterni.

A konečně, nemyslím, že by pojem klíčový pro pochopení Masarykovy národní filosofie, protiklad demokracie a teokracie, byl opravdu jen naivním výkladem první světové války z hlediska západních spojenců. Ano, je možné si jej tak vysvětlit. Jenže pozornější četba Masarykova posledního velkého díla, Světová revoluce za války a ve válce, naznačuje základní postřeh jiný než Comteova tři stadia. Zní v něm ozvuky Schweitzerova vědomí, že dynamika všeho života, růst k vyspělosti, platí i pro lidská společenství. Demokracie tedy neznamená jen legitimizaci moci hlasováním, nýbrž vyspělé soužití ve vzájemné úctě a dobré vůli. Generaci navyklé dramatické rétorice násilného věku se mohou pojmy jako dobrá vůle zdát naivní, avšak Masarykovi se právě horečná rétorika jeho věku jeví jako vyumělkovaná a hluboce nepravdivá. Je možné číst Masaryka jako naivního, avšak je rovněž možné hledat základy jeho díla v prožitku a zkušenosti – a myslím, že i je najít, pokud prolomíme posmrtnou masku naivně pozitivistického výkladu.

Nechci tu tvrdit, že tento výklad Masarykovy filosofie,
který vychází ze světa ustaveného životem místo světa pozitivistických konstrukcí, je konečně mens auctoris, co měl Masaryk skutečně na mysli. Stejně nepovažuji Patočkův výklad za jediný pravý. Ostatně ani v dynamickém výkladu se mi Masaryk nejeví jako předchůdce Jana Patočky či Jan Patočka jako pokračovatel Masarykův. Nemyslím, že tyto dva myslitele by bylo možné zařadit do vývojové řady. Představují dvě neredukovatelné stránky české a i evropské totožnosti. Evropa je světadílem Velké francouzské revoluce, avšak zároveň i konservativní tradice toho, co Patočka nazývá sacrum imperium. Je světadílem Alberta Schweitzera i Friedricha Nietzscheho, Ericha Maria Remarqua i Ernsta Jüngera – a také T. G. Masaryka a Jana Patočky. Duch svobody a mnohotvárnosti, velký evropský příspěvek lidstvu, se nedá zakotvit v jakémsi zkamenělém dogmatu o svobodě, jaké představuje naše posmrtná maska. Musí vyvěrat z živého dialogu. Jen tak může zůstat aktuální i po letech.

Za veliký přínos Jana Patočky považuji to, že svou kritikou rozbil naši posmrtnou masku naivního pozitivistického výkladu a osvobodil Masarykovo myšlení pro další život. [6] Jan Patočka se mi nejeví jako pokračovatel, avšak ani jako bořitel odkazu T. G. Masaryka, nýbrž jako osvoboditel tohoto velkého českého myslitele a evropského intelektuála v politice ze zajetí dogmatického výkladu.

POZNÁMKY

[1] Jan Patočka, „Pokus o českou národní filosofii a jeho nezdar“, v: Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, ed. Ivan Chvatík a Pavel Kouba, Mladá fronta, Praha 1991, str. 21–52.

[2] Jan Patočka, „Kolem Masarykovy filosofie náboženství“, v: ibid., str. 53–119.

[3] Jan Patočka, Co jsou Češi/Was sind die Tschechen. Z německého autorského rukopisu přeložil Vladimír Jochman. Red. Ivan Chvatík a Pavel Kouba, Panorama, Praha 1992, str. 15 et passim.

[4] Jan Patočka, Kacířské eseje o filozofii dějin, Edice Arkýř, Mnichov 1980, zvl. str. 118–134.

[5] Jan Patočka, „Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva“, Kvart sv. 3, č. 2 (1936), str. 91–102, přetisk ve Tři studie o Masarykovi, str. 5–20.

[6] Ač v Kacířských esejích Patočka užívá idiom Noci, žil životem humanisty a demokrata. Viz Erazim Kohák, Jan Patočka: filosofický životopis, H+H, Praha 1993, §§ 19–20.

SEZNAM LITERATURY

Kohák, E., Jan Patočka: filosofický životopis, H+H, Praha 1993.

Patočka, J., Co jsou Češi/Was sind die Tschechen. Z německého autorského rukopisu přeložil Vladimír Jochman. Red. Ivan Chvatík a Pavel Kouba, Panorama, Praha 1992.

týž, Kacířské eseje o filozofii dějin, Edice Arkýř, Mnichov 1980.

týž, Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva, Kvart sv. 3, č. 2 (1936), str. 91–102.

týž, Tři studie o Masarykovi, ed. Ivan Chvatík a Pavel Kouba, Mladá fronta, Praha 1991.
 
 www.filosofie.cz