Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 4/II/2005 - Autumn 2005

Harmonie Jana Amose Komenského (článek)

Autor: Janina Moskalová
Abstract: Die Harmonie von Jan Amos Komenský. – Das ganze Werk Comenius kreiste um das Thema der Harmonie. Sein Denken geht einerseits von dem Glauben an eine göttliche Ureinheit aus, von einem endgültigen Friedensreich, das mit der Wiederkunft Christi eintreten wird, andererseits litt er an der gottfernen und zerspaltenen Welt. Von der Zerissenheit zur Einheit, vom Chaos zur Harmonie. Dies alles sah er als eine Gesamtentwicklung, als eine Spannung in die ein Mensch eingeordnet ist. Um Harmonie der Einheit und Vielheit zu erreichen, suchte Comenius eine universale Wissenschaft, ein pansofisches System zu entwickeln. Diese Panharmonie soll nicht ein bloss theoretisches Unternehmen bleiben, sonder bringt mit sich eine ganze Reihe von praktischen Auswirkungen. Von der Universalsprache, über Versöhnung der christlichen Konfessionen bis zum Friede unter einzelnen Völker.

 

„Fundamentum rerum omnium harmonia est.“


Chceme-li zahájit představení harmonizačních snah Komenského, není to, ačkoliv se zdá, vůbec snadné. Začít díly v chronologickém pořadí, nebo se věnovat snahám v díle nejobsáhlejším? Omezila jsem se na díla, ve kterých jsem nalezla nejdůležitější náznaky a zmínky Komenského harmonizačního úsilí. Jako pomoc pro snadnější orientaci mi posloužily Patočkovy Komeniologické studie. Nutno ještě poznamenat, že v této práci je Komenský prezentován jako hluboce věřící člověk pocházející z prostředí Jednoty bratrské. Nelze oddělovat Komenského teologa, filosofa, pedagoga. [1] Vyzdvižením pouze jednoho důrazu a záměrného zamlčení druhého by nemohlo dojít k tvorbě celistvého obrazu, jehož vylíčení je cílem této studie.

Začněme, jak se říká, od Adama:
V Theatru líčí Komenský biblickou zprávu o stvoření: [2] „Vzdělal Pán Bůh a vystavěl krásné toto a velké stavení, kteréž světem nazýváme, to aby obrazem a zrcadlem jasným bylo věčné jeho maudrosti, moci a dobroty, v kterémž by neviditelná sláva jeho se spatřovala, dokudž věkův stává. A spořádal všecko to, což učinil tak uměle a předivně, že svět tento nic není než sama krása a ušlechtilost a milostné divadlo nestižitelné. Viděl Bůh po dokonání práce své, a v tom libé kochání míti ráčil, že čožkoli učiněno bylo, všecko bylo velmi dobré.“ [3]

Po sedmidenním tvůrčím aktu Božím, kdy byl stvořen celek světa, vládla v ráji naprostá harmonie. Člověk se vlastním přičiněním z této harmonie vyloučil a vše, co bylo jednotné svým činem narušil. Došlo k zmatení a zmotání člověka i všech jeho věcí, na duši i na těle. Ve světě, ve kterém dnes žijeme, je proto zapotřebí usilovat o znovunastolení původního stavu neporušenosti. Komenského teologické pojetí vychází ze stejné představy jako sv. Augustina, [4] tedy že prvotní hřích nezničil dobrotu lidské přirozenosti úplně. Ta je jen oslabená. Člověku je Bohem věnována víra, naděje a láska, které mu otevírají možnost návratu a nápravy ztracené harmonie, začne-li člověk s Bohem spolupracovat a usilovat o svou spásu. [5] Komenský podává vlastní, Augustinem motivovaný, nástin dějin spásy, [6] který vyústí v druhý příchod Kristův a nastolením království Božího bude lidstvu opět vrácena ztracená harmonie.

Člověk však nebyl ponechán vlastnímu osudu, Bůh mu zjevil potřebné vědění k nápravě. [7] Komenský proto usilovně pracoval na sepsání knih, obsahujících veškeré potřebné vědění sloužící k tomu, aby lidé, poučeni četbou, začali moudře spravovat zemi, kterou jim Bůh svěřil. Ovlivněn novoplatonismem, [8] klade důraz na člověka a jeho vztah k celku, ve kterém vše probíhá jako boj protikladů směřujících k jednotě.

Celek světa rozdělil Komenský [9] na:

1. svět přírody – ectypus – jako nejnižší, hmotnou vrstvu;
2. svět člověka – antitypus – jsoucí částečně součástí hmotné přírody, ale svou činností ji může vysoko převyšovat;
3. svět Boží – archetypus jako oblast dokonalosti, o kterou člověk jako imago Dei usiluje.

Lidský svět je chápán jako zprostředkující článek v triádě příroda – člověk – Bůh. Na lidské aktivitě, na spolupráci člověka při díle (s)tvoření totiž záleží, zda se vývoj ve světě posune na vyšší rovinu, zda bude dosaženo kýženého cíle. Také v Didaktice vycházel Komenský z pojetí kosmu jako panharmonického celku (přírody, člověka a Boha), který se skládá z několika vrstev, mezi nimiž jsou vždy souvislosti. Jestliže příroda byla stvořena k tomu, aby tvořila harmonický celek, měl by jej tvořit také člověk ve světě svém. Z toho vyplynulo, že výchova tělesná, smyslová, rozumová, jazyková, mravní i náboženská musí být v harmonii a že cíle, obsah i vzdělávací metody mají tvořit jednotu. [10]

Zastavme se na chvíli u stati Prima philosophia, [11] která je podstatná pro osvětlení celku práce Komenského.

Čteme: „První filosofie je vědění o jsoucnu obecně. Jsoucnem se nazývá vše, co je a o čem lze mít vědění, a to jakýmkoli způsobem. Jsoucno je buď první, nebo od prvního vzniklé. První jsoucno je to, které je od sebe sama, o sobě a v sobě. Nazývá se Bůh, Jehova, Jsoucno jsoucen atd. Jsoucno vzniklé od prvního jsoucna je každé jsoucno, které je mimo Boha, totiž stvoření. Tedy svět s různými viditelnými i neviditelnými stvořeními. Stvoření mají se Stvořitelem společnou bytnost a bytostné atributy. Bytnost je vlastní bytí, jímž je každé jsoucno něčím a není ničím. Bytostné atributy jsou jednota, pravda, dobrota. [12] Každé jsoucno je přirozeně uspořádané. Protože je jedno, pravé dobré. Pokud je ve věcech něco neuspořádaného, je to mimo přirozenost. Čím je co uspořádanější, tím je to dokonalejší. Čím méně prázdného nebo nadbytečného má něco v sobě, tím je to uspořádanější. Každé jsoucno miluje to, co mu prospívá, nenávidí to, co mu škodí.

Odtud je jasně zřetelná křesťanská základna veškerého smýšlení Komenského a z ní plynoucí nedělitelnost pozic pedagoga od filosofa a teologa. Bůh stvořil svět jako poznatelný harmonický celek, [13] člověku dal vědění o této harmonii. Fungování světa nejednou přirovnává k hodinovému stroji složenému z různých materiálů, viditelných i neviditelných, z tisíce kol, háků, zoubků, vroubků, s velkým kolem uprostřed, které vše řídí a uvádí do chodu. [14] Tento svět je však díky hříchu narušen a roztříštěn.

Pro poškozenost původního ideálu užívá metaforu tmy. [15] Porušenost a následné bloudění člověka spočívá v tom, že ztratil světlo vědění o celku stvořeného světa a svém místě v něm. Pro člověka je důležité, aby měl pravé poznání o věcech – aby znal jejich i vlastní řád. [16] Jen tak totiž může dojít naplnění. Píše: po „zažehnutí pochodní všeobecné harmonie se ukazuje, že všechny nedostatky a omyly dřívějších věků (ve věcech uměleckých, mravních politických a církevních) vyplývají z neznalosti věcí přirozených a že náprava věcí, kterou čekáme, vzejde z lepšího pozorování cest moudrosti boží ve tvorech.“ [17] Nesmí se však opomíjet ani věci uměle vytvořené a je třeba učit také věcem teologickým a filosofickým. Je pochopitelné, že Komenský klade na věci víry největší důraz a připomíná, že Bůh dal lidem na pomoc rozličná obdarování, aby s nimi zacházeli. Tato obdarování však jdou ruku v ruce s moudrostí „pozemskou“. [18] Největším obdarováním je světlo, které Bůh člověku daroval. Tak vzniká „projekt světla rozumu“: [19] „Na obecné přetvoření lidských duší je potřeba nějaký obecný, utišující a účinný lék. Na tmy lidských zmatků nemůže být podán účinnější lék než nějaké obecné světlo.“

„My lidé totiž milujeme své dobro natolik, nakolik je poznáváme, protože vůle, královna činů, zvyklá následovat všude svého domácího rádce, rozum, přikazuje, aby síly vykonávaly všechno to, co vidí nebo o čem se domnívá, že je podle jeho úsudku dobré nebo užitečné. A ani tomu jinak nemůže být, protože je-li utvořena k obrazu dobrého Boha, nemůže lásku k dobru odložit. Jestliže tedy poskytne obecný jas, v němž všichni správně uvidí pravá dobra a poznají, že všechno pod nebem, je, nebo má být, podřízeno nebi, vzbudí se v nich opravdu snaha o ona pravá dobra také usilovat a vyhýbat se protichůdným zlům.“ [20]

Celá koncepce je rozpracována v relativně útlém spisku Cesta světla. [21] Nese výmluvný podtitul: „promyšlené pátrání, jak v blížícím se soumraku světa úspěšně šířit světlo rozumu, moudrost, po všech myslích všech lidí a po všech národech“. V první části díla je položen zcela nový univerzální cíl: „náprava věcí lidských všech, ve všem a se vší důkladností“.

Nejpodstatnější novinkou Via lucis je dle Patočkových studií nové pojetí výchovy. Svět je představen jako škola Boží moudrosti. Škola je společnost lidí užitečným věcem vyučujících a učících se. Lidský život je společenství těch, kdo sdělují vědění a znalosti: výchova je tedy nikoli zvláštní, ale všeobecná funkce života. Lidský život by byl bez stálého vpravování, sdělování vědění a znalostí nemožný. Proto nazval Komenský svět „domem vzdělávání“. [22] „Výchova, vzdělávání, vyučování, škola takto pojatá znamená, že pansofie jako prostředek napravené výchovy počíná se vztahovat nejen na výuku v užším slova smyslu, jak tomu bylo zpočátku, nýbrž na lidský život vůbec prostřednictvím jeho podstatné, obecné výchovné funkce. Ta je nyní definována jakožto světlo, protiklad nevědomosti, zmatků a různic. Lékem dnešní zkaženosti a zmatenosti může být jedině obecné světlo, analogické Slunci ve světě fyzickém.“ [23] Svět je (podle samotného záměru Stvořitele) předstupněm a předehrou věčnosti tj. nižší školou, než člověk vstoupí do nebeské akademie. Proto také Bůh tuto svou školu štědře opatřil svými knihami.

Dal nám tři:
První a největší knihou je boží viditelný svět.
Druhou knihou je člověk sám, stvoření jako imago Dei. Jemu je vdechnut dech božího života, tj. rozumná duše, která je měřítkem všech věcí.
Třetí knihou je komentář knihy vnějšího světa, jako vodítko světa vnitřního (svědomí) a tou je Písmo svaté. [24]

Velkým přáním Komenského je, aby lidé „rádi ze všech těchto knih čerpali pravé světlo pravé moudrosti!“ [25] Zatím si však Komenský stěžuje, že i mezi samotnými křesťany lze nalézt lidi, „ve kterých kromě podoby nenalezneš nic lidského, protože se nezušlechťují žádným vzděláváním“. [26]

Tím se dostáváme se k nejkomplexnějšímu dílu Komenského – k jeho snahám pansofickým, [27] ke snaze o panorthosii – nápravu všech věcí lidských, ve všem a se vší důkladností. Člověk se člověkem stává hlavně díky vzdělání. Je to animal rationale, kterému je dán rozum, aby jej řádně užíval.

V nelehké době pobělohorské, usebírá se Komenský k tomu, aby podal rozvrh všenápravy lidstva. Podstatou jeho předsevzetí je snaha ukázat lidem všechno dobro a možné cesty k němu a nabádat, aby si je všichni oblíbili a toužili po blaženosti. Neboť pádem do hříchu si lidé přivodili „závrať, zbláznili se marnostmi a zapletli se do neslušností… Nevědí již, že vědí, co vědí, že chtějí, co chtějí, že mohou, co mohou, protože toho nedbají.“ [28] Komenský běduje nad tím, že si lidé sami uzavírají cestu k blaženosti a klidu tím, že nechápou, že vše, co je může učinit spokojenými, je v nich, že však neumí správně užívat svých schopností k dosažení kýžených cílů, aby se každý chtěl, mohl a uměl radovat z toho, co má, aby v sobě objevil i ve světě obraz Boží. Století před Kantem si předsevzal sestavit soubor všeobecné lidské moudrosti, to je všeho, co má člověk na zemi vědět, mluvit a konat. A jelikož tvrdil, že vědět, chtít a moci (scire, velle, posse) je vrozenou lidskou přirozeností bez rozdílu národa, věku či stavu, odvážil se rozšířit úsilí na „vyhledání cest a způsobů, jimiž by se mohla táž obecná moudrost předkládat každému, kdo se zrodil člověkem, aby nezůstalo žádné nadání nezušlechtěné nebo se ponechalo v nesouladu s obecnou harmonií, nýbrž aby každé nadání bylo osvíceno jedním pansofickým jasem“. [29]

Ve Via lucis jmenuje 4 cesty universálního světla vedoucí k všeobecnému ozáření [30] (panaugie):

1) universální knihy, [31]
2) universální školy,
3) universální sbor,
4) universální jazyk (to jediné dle Komenského zatím chybí).

Pro přehlednost provádí třídění dle obsahu do tří hlavních knih: [32]
1. Pansofie „nechť obsahuje samo jádro věčné pravdy, tj. všechen základní stav věcí, jak jsou ve svých idejích“.
2. Panhistorie „vysvětlí všechnu rozmanitost jednotlivých věcí, tj. všechny jednotlivé činnosti věcí, případy a výsledky (které dosud byly podány) od vzniku věcí až po dnes“.
3. Pandogmatie „bude probírat různá buď správná nebo mylná mínění různých lidí o věcech, kdekoli a jakkoli byla pronesena“.

A protože si byl vědom obtížnosti úkolu, těm kteří se ptají: „Jak pronikneme k nevzdělaným národům, jejichž jazyky neznáme? Jak jim ukážeme světlo pravdy? Apoštolové s sebou měli dvojí klíč, otevírající lidské uši a srdce – dar jazyků a moc zázraků. Co máme my?“ odpovídá slovy: „Budeme-li mít snahu sloužit Kristu a rozšiřovat jeho království, bude mít Kristus prostředky a způsoby, kterými vzbudí důvěru ke svým služebníkům. K odemykání lidských smyslů, pravím, bude nám dostatečným klíčem Panharmonie, jíž lze poznat principy přírody, Písma a všeho lidského vědění, sama o sobě dosti mocná, aby zasáhla jako blesk oči a mysl a uvedla všechny smysly do poslušnosti pravdy, jestliže se v dosti jasném světle položí před oči všech lidí. Sama Brána věcí, nebo-li pansofická metafyzika, vybudovaná podle pravých zákonů univerzální harmonie a vydaná ve všech jazycích tak, aby stránka odpovídala stránce, řádek řádku, slovo slovu, bude se moci stát nálevkou, jíž by se mohli za pomoci kteréhokoli jazyka naučit kterémukoli jazyku a mohli si osvojit základ nového jazyka se základy samotných věcí.“ [33] Od této odpovědi z roku 1641 či 1642 není již daleko k největšímu z Komenského projektů, k Obecné poradě o nápravě věcí lidských. [34]

Shrneme-li předchozí, dojdeme k tomu, že dle Komenského je harmonie jako universalita dosažitelná pansofií. Ta je naučitelná a proto musí být přístupná všem. Díky projektu univerzálního jazyka by měla být dosažitelná a srozumitelná každému, takže vědění, které by umožnilo všenápravu, je jen věcí vyjádření jasného popisu harmonického, Bohem stvořeného vztahu lidí k věcem, druhým a k Bohu, který by lidé po přečtení měli následovat.

Pansofie tak není pouhou teorií, je motivována prakticky – pedagogicky, jako nezbytná podmínka výchovy. Pansofie je zatím jediným nutným prostředkem k tomu, aby člověk dosáhl svého určení. Všem bez rozdílu má být předložen koncept úpravy lidské pospolitosti, dotýkající se všech, obsahující všeobsáhlou naději nápravy porušeného a roztříštěného světa. Obsahem bude vypsání všeho, co člověka činí člověkem a odlišuje jej od zvířete, tedy vševědění o vesmírném harmonickém celku, jenž má každý jedinec zodpovědně znovu spoluvytvářet. Jde o projekt universálního jednotného vědění, neroztříštěného v pluralitu nezávislých disciplín. Pansofické vědění má sloužit pravému opaku separace a specializace, totiž jednotě a harmonii.

Cíl, který si Komenský vytyčil, není jednotlivcem zvládnutelný. Proto zve všechny k všeobecné poradě. Má-li být konečný výsledek univerzálně platný, tedy akceptovatelný pro všechny členy nového společenství, je zapotřebí, nejen to, aby se každý podle svých možností k návrhu vyjádřil, ale aby se také sám do jeho realizace zapojil. Komenský jako by jednotlivce na úkor jednoty v nově vznikajícím společenství opomíjel. V nově vzniklém společenství má být vedení, stejně jako třeba v Platónově ideálním státu, svěřeno do rukou rozhodujících činitelů politických, církevních, vědeckých. Tito se mají jako první sjednotit na uskutečňování universálního programu a jít příkladem. [35] V předmluvě Porady zazní apel Světlům Evropy (Europae lumina) vybízející ke svornosti a ochotě postavit se proti válkám a sporům. K poradě zve především ty, kdo rozhodují o základních lidských záležitostech – učence, teology a politiky. Neznamená to pochopitelně, že jsou ostatní z nápravného snažení vyloučeni. K nápravě je zván každý, kdo chce být opravdovým člověkem.

Význam a podstata Všeobecné porady dle Patočky tkví v myšlence, „že nezbytnou podmínkou toho, aby lidský život měl smysl, je dosažení ideálu naprosto jednotného vědění, vědění o celku, lidské vševědoucnosti, zahrnující vše, co člověk potřebuje k tomu, aby byl opravdu člověkem. Z ní potom jako důsledek vyplynul požadavek vytvořit dílo, pansofickou encyklopedii, která by byla zároveň kompendiem i učebnicí, shrnující přehledným způsobem „všecko“. [36]

Tím se Komenský odlišuje od svých současníků. Stojí na rozhraní dvou epoch. Ve svém filosofickém nazírání vychází z filosofie renesanční (jak známo, čerpal hojné popudy z Bacona, Vivese, Campanelly), ale jeho filosofické úsilí a cíl, který své práci kladl, stejně jako ráz jeho filosofického světového názoru, jsou charakteristické pro dobu, ve které žil, pro dobu barokní, s jeho univerzalistickou snahou o pojmutí celku. „Tak jako Bacon hledal vědeckou metodu, která by pomohla prohloubit zkoumání přírody, a Descartes uvažoval o nové vědecké metodě pro zkoumání lidské mysli, snažil se Komenský svou pansofií odhalit zákonitosti, které hrají významnou roli ve vývoji a utváření celého člověka v jeho vztazích k celku světa.“ [37] Člověka prostě pojímal jako bytost stvořenou do harmonického celku světa přírodního i lidského, v němž má vše své místo.

Existuje velké množství pojednání o vztahu a vlivu Komenského na Leibnize. Zdá se, že mladý Leibniz navštívil Komenského v Amsterodamu r. 1669. Základní myšlenka Komenského universální vědy se objevuje u mladého Leibnize [38] ve spojitosti s Ideou o universální harmonii. Oba, Komenský i Leibniz, chtěli, aby universalismus nezůstal pouze teorií, ale aby pokročil od teoretických východisek přes universální vědy a universální jazyk k praktickým důsledkům: k mezinárodní organizaci vědecké práce, ke smíření vědy a náboženství, křesťanských konfesí i národů a států mezi sebou.

Mnohem dříve, roku 1642 navštívil Komenský Descarta. Obsah jejich čtyřhodinové rozmluvy známe ze zprávy Komenského, který tehdy odvozoval, že všechno lidské poznání, zakládající se jen na smyslovém vnímání nebo na rozumových soudech, je neúplné a rozštěpené. [39] Komenský se s Descartem shoduje ve víře ve vrozené ideje, v představě Boha, která obsahuje nekonečnou realitu, nejvyšší pravdu a dobro, takže schopnost poznávat, kterou člověku dal, nemůže podat o světě klamnou představu. Descartes však proces myšlení a filosofie oddělil od záležitostí náboženských a dospěl k emancipaci filosofie od teologie. Na rozdíl od Descartem viděného světa jako mechanického stroje, vnímá Komenský vše z hlediska vnitřních vztahů. [40]

Zpět k projektu Consultatia. Ten je v Patočkově pojetí syntézou dvou velkých předkartesiánských metafyzických systematik. Novoplatonismu představovaného Kusánským a Campanellou a protestanské aristotelsko-suarezovské scholastiky. Význam encyklopedie spatřuje jako velkou odpověď na problém jednoty lidského vědění, které je roztříštěno množstvím nesourodých poznatků, čímž hrozí chaos nastolený množstvím jednotlivin bez jakéhokoli jednotícího řádu. A protože je vědění příčin universální, má jednotící a shrnující význam. Může tak učinit člověka universálním členem universálně reformovaného lidského obecenství. V tom je viděn dalekosáhlý praktický význam encyklopedie, a to ne tak po stránce vztahu k přírodě, ale hlavně po stránce společenské.

Křesťanský akcent se projevuje v Komenského zdůraznění motivu, že poznání jednoty není samoúčelné ani pragmatické, ale má vyšší praktický cíl. Jde o znovuzavedení řádu, jednoty a harmonie všude tam, kde dosud díky porušenosti světa není. To je Komenským zdůrazňováno natolik, že se zdá, jakoby byl smysl lidského života viděn pouze v dotváření světa, v jeho zdokonalování tam, kde dosud harmonie chybí. Patočka dodává: „bez člověka by svět nezískal plnost obsahu, jehož je schopen, byl by tedy zbaven podstatného smyslu, neukazoval by dokonalost stvoření i stvořitele. Člověk je tak skutečně malý bůh, stvoření, na které je sám tvůrce odkázán, takže obsah dějin je v tom, že se sám snaží člověka vést, ukazovat mu cestu, vychovávat jej k pravým lidským cílům.“ [41]

V Patočkových komentářích nalézáme podtržení Komenského snah o celistvost: „Proti všem základním nedostatkům lidského vědění existuje jediný lék: PAN – celek, neporušenost.“ Ve svém základě je život spojen s věděním právě svými nejhlubšími nedostatky. Nemůže být života, jestliže se vzdáme naděje na celek. Život, také pomíjející, se celku nevzdává. Komenský to vyjadřuje, když hovoří o potřebě trojího míru se všemi věcmi, v zájmu věcí, mír s lidmi v jejich celku a mír s Bohem.“ [42] Tak vysvítá nejdůležitější výchovný cíl: „učinit člověka bytostí celku, která nežije v sobě a sobě, ale z celku, pro celek a celkově“. [43]

Jedním z přírodovědných omylů Komenského je tvrzení: „vakuum není“. [44] Z hlediska jeho pozice však tvrzení pochopitelné. Argumentuje strachem z prázdna. Jakékoli prázdné místo a to kdekoliv – ať v přírodě, ve vzdělání či výchově, zaplní okamžitě omyl, nepravda, zlo či špatnost. Tak by postupně vznikal chaos, který je bytostným opakem kosmu – řádu, o který tolik usiloval.

Kladl-li by Komenský důraz jen na světlo rozumu – na vědění, upřednostnil by jen jednu ze stránek lidského ducha. Vyšší jsou mu virtus a pietas. Prostředkem virtus je celé naše vědění, které učí, že nic neexistuje bez pořádku. Lidský duch sám, který není nic než harmonie, a touha po harmonii, je v nás hluboce zakořeněna. Virtus, soubor mravních ctností, předpokládá vědění o pořádku jako motiv vůle rozumné bytnosti tento poznaný řád dotvářet tam, kde to na něm závisí. Člověk je podobně harmonicky fungující celek jako svět. Fungování obojího nejlépe znázorňuje dílo lidské dovednosti – hodiny. Fyzický vesmír přirovnává k astronomickému orloji, tak je hodinový stroj lidské tělo uváděn v pohyb srdcem, stroj lidského ducha vůlí s jejími závažími – žádostmi a afekty… Libost z harmonie je nám vlastní. Nejvíce pak v oboru ctnosti, jak o tom svědčí i příklady z doby antických mudrců, filosofů a státníků.

Podobně od přírody v nás tkví také pietas. Člověk je jako jediný tvor imago Dei, jediný neobsahuje pouze pasivní stopu podobenství – vestigium. Sám má tento obraz formovat, takže pietas obsahuje koncentrovaně všecko předcházející. Každý člověk má tedy od přírody možnost a sklon stát se eruditus, honestus, sanctus, zatímco skutečně se jím stane až utvářením, vzděláním, výchovou, jak to Komenský popisuje v Didaktice. [45]

Harmonizační snaha sjednocovat teorii a praxi vedla Komenského k tomu, že nebral v úvahu starý tradovaný rozdíl mezi vědou (scientia) a praktickou dovedností (ars). V jeho pojetí se obojí muselo shodovat s přirozenou povahou věcí i s praxí. Obojí tvořilo dvě stránky jednotně pojatého procesu tvoření. Každá teorie se vztahovala k praxi, a to i široce společensky zaměřené, žádná praxe nebyla dobrá bez teorie. Protože dovednost (ars) znamenala získanou schopnost jak nakládat s určitou věcí ve shodě s její přirozenou povahou, mělo mít ovládání přírody takový charakter, aby lidská vůle nenarušovala základní funkci přírody jako takové a nedeformovala ji. [46] Heslem Komenského bylo: „všechno ať svobodně plyne, buď násilí vzdáleno věcem“. [47]

Patočka v Komenského pojetí ars odhaluje tvůrčí (synenergickou) úlohu člověka, zdůrazněnou takovým způsobem, jako doposud nikde. Komenský člověka od jeho celku a původu neodděluje. Východiskem mu není izolovaný člověk nebo lidská mysl, ale universální harmonie. V tom vidí Patočka jeden z bodů, v němž může být Komenského myšlení aktuální ještě dnes. Komenský totiž na prahu údobí, kdy člověk přejímá řízení svých věcí do vlastních rukou, vidí nejen důležité rozcestí, na němž se nachází soudobý člověk, vidí také nebezpečí, která mu hrozí: „roztříštění, sobecké uzavření v sobě, podcenění služby a přecenění vlády i moci, nedostatek harmonie, nedostatečné zaměření k věcem, malou ochotu nechávat je dozrát v sobě k dokonalosti.“ [48]

Ke konci života, jakoby chtěl odkázat a shrnout to nejdůležitější co může pomoci člověku získat harmonii v životě. A to nejen důrazem na (vše)vědění, ale také na zbožnost. V sedmdesátém sedmém roce svého věku předkládá k úvaze útěšný spis Unum necessarium, [49] s podtitulem „Jedno nezbytné vědět, co člověk skutečně potřebuje v životě, ve smrti i po smrti, které ne nezbytnými věcmi světa znavený a jednomu nezbytnému se uchylující stařec J. A. Komenský“.

V úvodních kapitolách dalekosáhle popisuje, co bylo nezbytné v jednotlivých etapách biblických dějin od stvoření přes Adama [50] až po rozpad izraelského království – všichni jmenovaní ke svému neštěstí nerozluštili to podstatné a nutné od věcí nepotřebných a neužitečných.

Jediný důvod veškerých zklamaných nadějí a trmácení nachází biskup Jednoty bratrské v tom, že lidé zapomínají na věci nezbytné a přemýšlejí, mluví a dělají zbytečnosti. Odtud rčení: „Nevíme, co je nezbytné, protože jsme nepoznali, co je zbytečné. A s tím souvisí, že nezbytné věci postrádáme, protože jsme se věnovali shromažďování zbytečností. Nezbytné věci neděláme, protože jsme zaměstnáni ne nezbytnými. Nedosahujeme nezbytných cílů, protože když nezbytných prostředků neužíváme, spokojujeme se s nevhodnými. A tak se neplní ta nejlepší přání (ačkoliv je máme na mysli), protože nás méněcenné hodnoty odvádějí od těch, které jsou nejpřednější.“ [51]

Shrnuto: jen jedno je nezbytné pro člověka jakožto člověka: být moudrý [52] – tj. vědět, jak se stýkat s věcmi, s lidmi a Bohem. První je předmětem filosofie, druhé politiky a třetí náboženství. Jestliže je člověk nezná, není dle Komenského člověkem, ale pouhým obyvatelem živočišné říše. [53] Jak lze najít to jedno nezbytné v takové záplavě zbytečností? Ti, kteří to nevědí, jsou odsouzeni k bloudění ve věčných labyrintech, věčně valí sisyfovské balvany a trpí nekonečnou žízní po bohatství jako Tantalos. Co tedy dělat? Opět odkazuje k pravému poznání celku světa:

„Je třeba dobrat se u každé věci její pravé definice, rozeznat její cíl a jak by svému cíli nejlépe odpovídala.“ [54] Jen díky správné teleologii dokáže člověk rozeznat její pravé účely a cíle. Není tomu tak jen u věcí. Největším úkolem je nalezení konečného cíle lidského bytí v souladu s jeho podstatou. Tak lze nalézt harmonii člověka v jím odhalovaném řádu všehomíra. Vědom si svého poslání, nebude pak dle Komenského požadovat nemožné, nebude se pachtit za zbytečnostmi a lopotit za neužitečným, ale v každém svém jednání bude naslouchat hlasu stvořitele řádu a bude si vědom svého postavení v něm.

Pro filosofii metoda nezbytného znamená: „netvrdit jednoznačně nic, než co je zřejmě dobré; o nic se usilovně nesnažit, než co je zřejmě možné, snadné a perspektivní“. [55]

Co je jedno nezbytné pro mládež? [56]

Být dobře vychovávána [57] – tj. hned od začátku života být poučována o životních nezbytnostech a vedena ke svobodě od věcí ne nezbytných. To je základ štěstí pro celý život, protože jaký je začátek, takové bude všechno. „Není skutečně svobodný, kdo neovládá sám sebe.“ [58] Má být také poučována o tom, že je smrtelná, aby život, který žije, byl vnímán jako ohraničený. Vždyť „rodící se umíráme a konec je závislý na začátku“. [59] Smrt nesmí být pojímána jako něco nepřirozeného, ba naopak, konečnost je přirozeností tvorů samých uzavírající celek jejich bytí. Vědomí konečnosti nedovolí zaobírat se záležitostmi nepodstatnými.

Souhrnem nejvyšší moudrosti o jednom nezbytném zůstává: „Nezatěžovat se ničím, co přesahuje životní nezbytnosti, spokojit se s málo věcmi, sloužícími k pohodlí, a chválit Boha. Jestliže pohodlné chybí, spokojit se pouze s nezbytnými. Přijdeš-li o ně, snaž se zachovat sebe sama. Nemůžeš-li ani sebe zachovat, zřekni se sebe, abys jen Boha neztratil.“ [60]

Kéž by došla naplnění Leibnizova slova: „Nadejde, Komenský, čas, kdy zástupy šlechetných budou ctít, cos vykonal sám, ctít i Tvých nadějí sen.“ [61]

POZNÁMKY

[1] Jako podpora tvrzení se nabízí Fundův článek „Nedělitelnost Komenského jako pedagoga a teologa“, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 27–31, kde mj. píše: „Komenského bolestná vizionářská netrpělivost se snoubí s úsilím pedagogikou pomoci boží pedagogice, vrcholné fázi božího spásného plánu, k dosažení harmonie universa.“ (str. 28), nebo článek Radima Palouše: J. A. Komenský – náboženský myslitel, Studia comeniana et historica, roč. 51, 1994.

[2] Komenský je zastánce kreacionismu (creatio ex nihilo) a Bůh mu je causa essendi – příčina bytí, následně pak, jako Augustinovi ratio intelligendi – důvodem poznání a rozumění, ordo vivendi – řádem a pravidlem života. V Labyrintu píše: „Všichni pak lidé, dobří i zlí, toliko Bohem živi jsou, hýbají se a v bytí trvají, každé jejich hnutí a dchnutí toliko z Boha a mocí jeho se děje.“ (Labyrint světa a ráj srdce, str. 169.)

[3] Theatrum universitatis rerum, str. 28–29.

[4] Sv. Augustin byl Komenskému nejvíce inspirativním také co se týče pojetí dějin. (De Genesi contra Manichaeos.) Dějiny světa se rozkládají do sedmi věků, přičemž sedmé tisíciletí pokládal Komenský v chiliastickém duchu za cíl světa a jeho dějin.

[5] Důrazem na lidskou aktivitu se Komenský lišil od reformace luterského typu, kde porušenost člověka hrála velkou úlohu a lidská aktivita byla potlačena. To souvisí s Lutherovým sola fide, které Komenský považoval za extrém a zastával stanovisko (podobně jako Jednota Bratrská), že opravdová víra se projevuje i skutky. Odmítal také Kalvínovu predestinaci.

[6] Rozdělení dějství v divadle světa: 1. díl: Theatrum naturae: skutky Boží při stvoření světa, popis řádu Bohem od počátku vyměřeného. 2. díl: Theatrum vitae humanae: lidské skutky, příhody i předsevzetí. 3. díl: Theatrum orbis terrarum: popis „okršku“ zemského, jeho krajů, království, zemí. 4. díl: Theatrum seculorum: běh věků a časů v jeho proměnách od počátku až do skonání.

[7] Podobnost k manichejskému spásonosnému učení, u manichejců začínal i sv. Augustin.

[8] Novoplatonikové pohlíželi na svět jako na velký organický celek, jehož součástí je člověk a v němž hrají důležitou úlohu vzájemné vztahy. Například Paracelsus zapůsobil na Komenského myšlenkou o vztahu mikro a makrokosmu.

[9] Komenský: Obecná porada o nápravě věcí lidských, str. 17.

[10] Komenský: Obecná porada o nápravě věcí lidských, Předmluva, str. 15.

[11] Vznikla pravděpodobně v Lešně r. 1630. Za více než 10 let, nazve podobně Descartes své stěžejní dílo Meditationes de prima philosophia. Zpracováno dle: Komenský, Jan Amos: První filosofie, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 105–125.

[12] Unum, verum, bonum. Tato triáda je známá již u Augustina, později se vyskytuje i u sv. Tomáše či Bonaventury.

[13] Bůh podle Komenského stvořil svět tak, že si vše rozvrhl podle předem stanovených měr a vah. Tytéž míry a váhy vtiskl člověku, kterého pak stvořil jako svůj obraz, aby i on sám počítaje, měře i váže, mohl vystopovat všude důkazy boží moudrosti. Bůh do lidské mysli vepsal veškerý řád, který je myslitelný i všechna pravidla, jak rozeznávat pravdivé od nepravdivého, dobré od zlého.

[14] Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, str. 168.

[15] Zde se opět nabízí srovnání s dualistickým učením manichejců, když hovoří o ustavičném dějinném boji světla a tmy a s nadějí očekává konečné vítězství světla. V Prologu evangelia sv. Jana (1,5) se hovoří o světle, které tma nepohltila, Jan 3,19: „ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byly zlí.“ Podobně i J 12,35: „Choďte, dokud světlo máte, ať vás tma nezachvátí; nebo kdo chodí ve tmách, neví, kam jde.“

[16] Paralela s Baconovým vere scire est per causas scire – pravdivě vědět znamená znát příčiny.

[17] Cesta světla, str. 134.

[18] Tvrdí, že moudří muži ve věcech víry nemohli být nevzdělaní v záležitostech světských, jak dosvědčuje příklad Mojžíše, (který byl vzdělán na dvoře faraonově), Šalomouna (o jehož moudrosti se šířila zvěst široko daleko) Daniela či apoštola Pavla.

[19] Pro osvětlení myšlenek užil Komenský znalost optiky a na základě analogie fyzikálního působení světla přibližuje ve 48 bodech působení světla rozumu. O dvou světlech, které osvětlují člověka, hovoří Komenský již v Labyrintu. Jde o světlo rozumu a světlo víry. Oboje řídí Duch svatý. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, str. 167. Ve Via lucis rozlišuje tři druhy světla: věčné – lidským smyslům nepřístupná záře, v které přebývá Bůh (1. Tim 6, 16); vnější – záře vnímatelná tělesnýma očima, kterou Bůh osvětlil viditelné jeviště tělesného světa. Zdrojem světla je především slunce; vnitřní – jas v mysli rozumného lidského tvora, osvětlující troje vnitřní nástroje člověka: rozum, vůli a cit. Světlo rozumu umožňuje znalost a postihnutí pravdy věcí. Je nazýváno moudrostí.

[20] Cesta světla, str. 61.

[21] Cesta světla,1641–42.

[22] Cesta světla, str. 37.

[23] Patočka: Komeniologické studie II, str. 264.

[24] V Labyrintu píše: „Ve Slovu zajisté svém Bůh i to, co nad nebesy u výsosti a pod zemí v propasti jest, i to, co před světem a za světem bylo a bude, vyjevil.“ Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, str. 168.

[25] Cesta světla, str. 40–41.

[26] Cesta světla, str. 42.

[27] Již roku 1639 vychází Prodromus pansophiae – metodologický úvod do vševědy, který vychází od potřeby zharmonizovat zmatené lidské vědění, hlásá nápravu prostřednictvím pansofie, čerpané z knih světa, Písma a svědomí metodickým prostředím harmonie, tkvící v idejích, oněch prapůvodních „žilách věcí“, podle nichž je všecko na světě vytvořeno a může být uspořádáno… Komenský hledal různé způsoby, jak svou myšlenku sdělit. Patočka rozeznal dvě verze jeho pansofického spisování. „První, starší motivuje pansofii převážně obecnou antropologií, cílem člověka a jeho života vůbec; pansofie je v této době v podstatě vychovatelství, je formulací obsahu výuky, ukazuje universum v podstatě vzestupné v několika vrstvách, v nichž první podává obecnou stavbu všech možných realit, druhá náčrt přírodního jsoucna, třetí lidských děl v dovednostech a společenské organizaci, čtvrtá duchovní dějiny, pátá teologii, šestá užití všeho předchozího k nápravě člověka a světa.

Druhá verze, která u Komenského nabyla převahy od čtyřicátých let, jejímž prvním dokumentem je Cesta světla, vychází naopak z motivace historicky dobré, z přesvědčení, že dějinný okamžik vyžaduje naléhavě pansofickou myšlenku, že historické zrání, kterým se vytváří plný smysl lidskosti, zařazuje pansofii na program dne. V této druhé motivaci není tedy pansofie motivována především antropologicky, nýbrž z obecné světové historie, pansofie není součástí vychovatelství, nýbrž vychovatelství se stává součástí pansofického úsilí, jakožto úsilí všenápravného.

Nová motivace si vyžádala také jiné systematické hledisko – v antropologické verzi se přihlíželo pouze k tomu, co člověka bezprostředně poučuje, totiž k metafyzice a přírodě, kdežto hledisko světových dějin si vyžádalo úplně cyklické podání universa jako v jeho emanaci a sestupu do jednotlivých světů z původní božské jednota, tak v opětovném vzestupu a návratu, který se uskutečňuje prostřednictvím člověka, lidské práce, lidských mravních vztahů a politické organizace a posléze duchovní historie. Tento stav vývoje pansofické myšlenky v době motivace světovou, kosmickou historií pak odráží Všeobecná porada. Znamená potud nový koncept, že všecky Komenského dosavadní snahy, vychovatelské, filosofické, encyklopedické, nápravné shrnuje do jediného díla, jednotného rámce.“ Zpracováno dle: Patočka, Komeniologické studie II, str. 129–131.

Masaryk vytyčil tři hlavní požadavky Pansofie: 1) musí podati všechny poznatky v nepřetržité souvislosti (cohaerentia); 2) musí všechny věci stejným způsobem (uniformitas) propracovati; 3) musí poznatky tak uspořádati, aby jeden druhému sloužil za stupeň (gradatio). Masaryk, Tomáš Garrigue: Stručný náčrt dějin filosofie, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 101.

[28] Cesta světla, str. 22.

[29] Cesta světla, str. 21.

[30] Cesta světla, str. 146.

[31] Smysl universálních knih: mají být „pravými a vzorně uspořádanými souhrny všeho, co lze vědět. Budou mít tyto přednosti: úplnost, řád a pravdu. Úplnost, aby obsahovaly všechno, co přispívá k dočasnému a věčnému stavu, bez jakékoli škodlivé mezery, řád, aby všechno plynulo v úplné souvislosti od prvních věcí přes prostřední k posledním, pravdu, aby všechno bylo vykládáno tak, jak to je, či jak se to stalo, nebo jak se to děje, bez jakékoli příměsi výmyslu a nepravdy.“ Cesta světla, str. 151.

[32] Cesta světla, str. 152–153.

[33] Cesta světla, str. 216–216.

[34] De rerum humanarum emendatione consultacio catholica, 1644–45. Rozdělení Komenského je notoricky známé, proto předkládám sedmidílnou koncepci, jak ji shrnul Patočka:

1. část – Panegersie probouzí lidstvo k vědomí nutnosti panosofické nápravy podstatných věcí, které činí člověka člověkem, filosofie či vědy (která se má stát vševědou) politie a náboženství,
2. část – Panaugie ukazuje prostředek nápravy, sjednocení všech pramenů světla, které jsou člověku k dispozici,
3. část jako vlastní Pansofia, v novoplatónském rámci emanace a návratu podaná historie světů jako světová historie, osud a smysl světa, jeho sestup a vzestup, přičemž jednotlivé „světy“, jako mundus archetypus a angelicus, příroda, díla lidské práce a organizace mají tutéž základní metafyzickou strukturu (kterou vykládá úvod ke všem „světům“,
4. pedagogická část – Pampedia je výkladem celého lidského života od kolébky k hrobu jako vedení k podstatným věcem člověka, jako škola lidské moudrosti – pansofie,
5. část – Panglotia pojednává o generalizaci světla v lidstvu pracujícího nápravou jazyků, směrem k jazyku všeobecnému, zprostředkujícímu vševědění,
6. část – Panorthosia ukazuje nápravu lidských společenských poměrů na prahu posledního, mírového, harmonického údobí dějin, tisícileté říše, která již nastává a pro kterou Porada vlastně rýsuje program: náprava má procházet všemi společnostmi od malých k velkým. Navrhuje principy mezinárodní organizace, mezinárodní ministerstvo osvěty a výuky, spravedlnosti a ekumenického křesťanství, dále pak všeobecné shromáždění s reprezentací všech států jakéhokoli společenského zřízení, to vše jako přípravu pro konečné harmonické vyznění – sabat světa,
7. část – Pannuthesia vyzývá všechny účastníky „porady“ k neustálému úsilí o jasně vytčený, konkretizovaný cíl.

[35] „O obnovení vědy má pečovat Collegium lucis, (projekt kolegia – jakési mezinárodní akademie učenců vznikl za jeho londýnského pobytu 1641–1642) o udržení míru Dicasterium pacis, o náboženství Consistorium sanctiatis. Protože tyto tři lidské úřady mají být podřízeny a odpovědny Ježíši Kristu, vyúsťuje Komenského utopie v jakousi osvícenou teokracii.“ Sousedík, Stanislav: Místo Komenského „Obecné porady“ v dějinách novověkých utopií, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 51.

[36] Patočka: Komeniologické studie II, str. 129.

[37] Čapková, Dagmar: Některé antropologické aspekty Komenského pojetí vědy, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 17.

[38] Leibniz sdílel s Komenským dokonalý odpor proti necelistvé a zlomkovité učenosti, a když v později kritizoval metodu Descartovu, který vychází od několika základních principů, jež netvoří systém v sebe uzavřený, poukázal nato, že tato základní námitka pochází od Komenského.
Blíže viz URL:< http://www.centrumhistorie.cz/?ID=102 >.

[39] Nástin Komenského noetiky nalezneme v desáté kapitole Via Lucis. Stejně ukazuje, že cesta poznání vede skrze smyslové orgány, které do mysli přenášejí potřebné informace o objektech rozumového zkoumání. „Tak také poznávání věcí je jakýmsi přechodem, kterým mysl přechází od něčeho známého k něčemu neznámému prostřednictvím něčeho částečně známého, částečně neznámého.“ Cesta světla, str. 89. Komenský působil v letech 1641–1642 v Anglii a je dost pravděpodobné, že byl názory empiriků ovlivněn. Via lucis byla sepsána, když pobýval v Londýně. S nejznámějším představitelem empirismu Johnem Lockem (1632–1704) se mohl setkat stěží, jelikož v době Komenského pobytu mu nebylo ani 10 let. Až roku 1687 (tedy 17 let po smrti Komenského) vydaný spis Esej o lidském rozumu, obsahuje vyjádření dnes již notoricky známé formule: „Nihil est in intellectu, quod non ante fuerit in sensu,“ kterou zastával i Komenský: „Rozumové světlo, tj. poznání, přichází z věcí přes smyslové orgány do mysli.“ Cesta světla, str. 89.

[40] Zpracováno dle Komenský: Obecná porada o nápravě věcí lidských, Předmluva, str. 29.

[41] Patočka: Komeniologické studie II, str. 130.

[42] Patočka: Komeniologické studie II, str. 279.

[43] Patočka: Komeniologické studie II, str. 307.

[44] Komenský: První filosofie, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 117.

[45] Zpracováno dle Patočka: Komeniologické studie II, str. 241.

[46] Na rozdíl od pojetí Baconova, razícího heslo: „Natura nil nisi parendo vincitur“ – nad přírodou lze zvítězit jen tak, že ji posloucháme a z toho plynoucí Sapientia est potentia – vědění je moc.

[47] Zpracováno dle Komenský: Obecná porada o nápravě věcí lidských, Předmluva, str. 33.

[48] Patočka: Komeniologické studie II, str. 133.

[49] 1668.

[50] Zopakujme, že Komenského pojetí je založeno na Božím záměru, stvořit člověka jako bytost rozumnou, rozeznávající správnost a nesprávnost různorodých stvořených věcí. Dokonce mu ukládá pojmenovat zvířata v ráji. Z toho Komenský usuzuje, že štěstí člověka spočívá 1. v jasném světle poznání, 2. v příznivém sledu činností vytvářejících spolehlivá díla, 3. v bezpečném užívání dobrých věcí k pravému nasycení a klidu mysli. Bůh vložil do lidské mysli možnost poznání světa čísel, měr i vah, aby z toho měl užitek. V lidské mysli existují od narození normy trojího druhu: 1. jakési vrozené představy, které svítí před rozumem, 2. skryté instinkty, podněcující vůli, aby volila dobro a odmítala zlo, 3. schopnosti a orgány, dodávající podněty sledovat a dosahovat dobra a prchat před zlem a unikat mu. Komenský: Unum necessarium, str. 108.

[51] Komenský, str. 55.

[52] Také v Theatrum universitatis rerum je popsané, v čem záleží lidská moudrost: „Nejprve: Co jest maudrost a v čem záleží, od těch se poučíme, kteříž v maudrosti zkušeni byvše, jasně na to, co lidem, jelikož lidé jsau, přináleží, hleděti i jiným ukazovati uměli. Z těch byl i Aristoteles, pohanský mudřec, kterýž pověděl, že maudrost jest mnohých a divných věcí povědomost. Cicero pak v ten smysl mluví, že maudrost jest známost a povědomost všech všudy věcí, božských i lidských, k tomu cíli, aby člověk znal každé věci původ i dokonání, a skrze to pohrdna zemskými a nestálými věcimi, k zamilování Boha aby se vedl. Raději však domácích našich filosofů, Davida, Šalomouna a Siracha svědectví připomenu, z knih Žalmů, Přísloví, Maudrosti a Eklesiastiku, jak tam o tom, co k maudrosti přinálží, od nich poznamenáno jest. Šalomoun praví, že maudrost jest, aby člověk rozdíly znal ctností a nectností a věděl, jaká jistau míru středmosti, opatrnosti, spravedlnosti a zmužilosti; nad tytéž věci, kdož v ně trefovati umí, že nic lidé na světě dražšího a v životě tomto užitečnějšího nemají“... a cituje dalších 6 biblických míst o moudrosti, v nichž vyzdvihuje povědomost věcí minulých, dovtipování se věcí budoucích, znalost cizích krajin a zemí, jejich uspořádání, jazyk, zvyky, náboženství, aby neměl znalosti „jen o své chalupě“, umění řečí. Nejvíce však podtrhuje bázlivé hledání božské moudrosti v Písmech svatých, ve kterých nalézá veškeré potřebné vědění. Theatrum universitatis rerum, str. 7.

[53] Viz Komenský: Unum necessarium, str. 99.

[54] Komenský: Unum necessarium, str. 155.

[55] Komenský: Unum necessarium, str. 155.

[56] Komenský následně rozebírá každou z etap lidského života a ustanovuje, co je pro ni potřebné: Unum necessarium, str. 88–97.

[57] Na univerzitách doporučuje zřídit místo „profesora nezbytných věcí či střídmosti“, aby na přednáškách dbal a přednášel o tom, co vše lidé mohou postrádat.

[58] Komenský: Unum necessarium, str. 83.

[59] Komenský: Unum necessarium, str. 88–89.

[60] Komenský: Unum necessarium, str. 181.

[61] Poslední verš z Leibnizovy básně, složené r. 1671 na počest Komenského, citované v předmluvě k českému vydání Obecné porady, str. 11:

IN COMENII OBITIUM
Fortunate senex, veri novus incola mundi,
Qvem pistum nobis jam tua cura dedit:
Seu res humanas insanaqve jurgia,
liber Despicis, et nostris usque movere malis;
Sive Apicem Rerum et mundi secreta tuenti,
Interdicta solo, nunc dawta Pansophie;
Sparsaqve non vane semina servat humus.
Posteritas non sera metet, jam messis in herba est,
Articulos norunt fata tenere suos
Paulatin natura patet, felicibus una,
Si mondo conatus, jungimus, esse licet
Tempus erit qvo te, Comeni, turba bonorum,
Factaqve, spesqve tuas, vota qvoqve ipsa, colet.

SEZNAM LITERATURY

Biblí svatá aneb všecka Svatá Písma starého i nového zákona, Podle posledního vydání kralického z Roku 1613.

Čapková, Dagmar: Některé antropologické aspekty Komenského pojetí vědy, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 17–26.


Erlenbusch, Fritz: Komenský a západní filosofie, URL:< http://www.centrumhistorie.cz/?ID=102 >.

Komenský, Jan Amos: Cesta světla, Mladá fronta, Praha, 1992.

Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce, Odeon, Praha, 1970.

Komenský, Jan Amos: Obecná porada o nápravě věcí lidských, Svoboda, Praha, 1992.

Komenský, Jan Amos: První filosofie, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 105–125.

Komenský, Jan Amos: Theatrum universitatis rerum, nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1897.

Komenský, Jan Amos: Unum necessarium, Kalich, Praha, 1999.

Masaryk, Tomáš Garrigue: Stručný náčrt dějin filosofie, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 100–104.

Palouš, Radim: J. A. Komenský – náboženský myslitel, Studia comeniana et historica, roč. 51, 1994.

Patočka, Jan: Komeniologické studie II, OIKOYMENH, Praha, 1998.

Pešková, Jaroslava: Aktuální aspekty filosofické argumentace v Komenského „Konsultaci“, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 3–9.

Pešková, Jaroslava; Kožík, František: Všichni na jednom jevišti světa, Svoboda, Praha, 1991.

Schaller, Klaus: Komenský a otevřená duše, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 35–47.

Sousedík, Stanislav, Místo Komenského „Obecné porady“ v dějinách novověkých utopií, Filosofický časopis, č. 1, ročník 40, 1992, str. 51–56.

Tretera, Ivo: Nástin dějin evropského myšlení, Cowi, Praha, 1996.


 
 www.filosofie.cz