Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 4/II/2005 - Autumn 2005

Poznámky z komeniánského sborníku – Bamberg 2004 I (článek)

Autor: Zuzana Svobodová
Abstract: Remarks regarding a conference proceedings on Comenius – Bamberg 2004 I. – The author presents a summary of talks that were presented during a Czech and German seminar held at Bamberg University in 2004 and were published in the conference proceedings called Johann Amos Comenius – Vordenker eines kreativen Friedens. The event featured a get-together of interested experts coming from a number of scientific fields (theology, philosophy, history, cultural studies, philology, pedagogy, political science, and law) and demonstrated thereby not only the recent nature of Comenius’ heritage, but also the especially broad reach of his work. The present text comprises the first part of the author’s remarks reflecting on 13 presentations out of three collections of texts called Zum Friedensgedanken in der frühen Neuzeit, Comenius’ Friedenspädagogik und seine konkreten irenischen Bemühungen, Theologische Elemente der Universalreform. The second part of the body of remarks, which concentrates on eleven talks out of two collections of texts (Grundzüge der interkulturell konzipierten Pansophie, Philosophisch-metaphysische Dimensionen des pansophischen Friedensbegriffes) and a final summary of the Bamberg Comenius colloquium will be published in the coming no. II PAIDEIA e-journal in 2006.


Schadel, Erwin (ed.), Schriften zur Triadik und Ontodynamik, sv. 24, Johann Amos Comenius – Vordenker eines kreativen Friedens, Deutsch-tschechisches Kolloquium anlässlich 75. Geburtstages von Heinrich Beck, Frankfurt am Main; Berlin; Bern; Bruxelles; New York; Oxford; Wien: Peter Lang. Europäischer Verlag der Wissenschaften, 2005. ISSN 0932-2434. ISBN 3-631-52851-5

Následující strany seznamují s obsahem prvních třech celků referátů, které zazněly na česko-německém kolokviu u příležitosti 75. narozenin Heinricha Becka. Kolokvium se konalo 13. – 16. dubna 2004 na Univerzitě Bamberg; v roce 2005 byl vydán (v němčině) sborník o více než šestseti stranách, který se podle názoru mnoha komeniologů stal vynikající ukázkou současného stavu bádání o Komenském, důkazem živé aktuálnosti jeho díla, a tím i svědectvím, že „muž touhy“ má v dnešní době své příznivce a pokračovatele (a samozřejmě i příznivkyně a pokračovatelky). V češtině sborník nevyšel, a proto jsem považovala za přínosné pojednat alespoň v krátkosti o všech příspěvcích. Nejedná se tedy striktně o recenzi, ale skutečně (podle názvu) o poznámky z komeniánského sborníku, které mohou sloužit například studentům připravujícím se ke zkoušce z komeniologie, ale jistě ne pouze jim, protože kolokvium bylo setkáním různých oborů (teologie, filosofie, historie, kulturologie, filologie, pedagogiky, politologie a práva) u společného tématu, jímž byl odkaz J. A. Komenského.

Sborník je uveden vydavatelem a sedmi pozdravnými příspěvky. Následuje 24 referátů, které jsou rozděleny do pěti celků; závěr tvoří dva příspěvky. Jak již bylo uvedeno, zde jde o poznámky k prvním třem celkům referátů; poznámky k ostatním částem sborníku budou uveřejněny v následujícím vydání časopisu PAIDEIA (ve druhém čísle ročníku 2006).

První skupina referátů je nazvaná K myšlenkám míru v raném novověku. Příspěvek profesora bamberské univerzity Arnulfa Riebera nazvaný Usmíření náboženství podle Kusanova „De pace fidei“ se zabývá proměnami smírčího myšlení a jednání v dějinách od doby kamenné do 15. století. V mýtickém období se téma usmíření a pokoje objevuje zvláště po přechodu k usazenému způsobu života, jako například v sumerském mýtu o Mardochovi a Tiámat, kdy Mardochovo vítězství nad chaosem zaručuje spravedlnost a pokoj. Avšak až římská myšlenka práva, která se vyjadřuje v 5. st. př. Kr. ve dvanácteru stolních nařízení, navzdory veškeré tvrdosti vede k rozvoji veřejného a osobního práva. Císař Justinián svou právní reformou Corpus iuris civilis (6. st.) položil pak základ právní struktury říše, jejíž adaptace později vedla k instituci Svaté říše římské národa německého. Křesťanství přejalo ze židovství největší přikázání lásky k Bohu a s ním spojené přikázání milovat svého bližního. Toto přikázání lásky a pokoje zůstává podstatné navzdory tomu, že náboženství bylo mnohdy zneužíváno.

Po zmínce o relativně na náboženství nezávislé myšlence míru Dante Alighiera přistupuje autor příspěvku k důležitému přímému předchůdci Kusánského, Raimundu Lullovi (13./14. st). Jeho matematicko-geometrické spekulace a jeho christologie měly pro Kusánského velký význam. Od svého učitele Heymericha pak Kusánský převzal důležitou a později centrální myšlenku svého díla, coincidentia oppositorum.

Dále je v příspěvku zaměřena pozornost na rozbor konceptu náboženského míru ve spise De pace fidei. Rieber označuje za hlavní důvod ztroskotání Kusánského mírového plánu skutečnost, že Kusanus měl k dispozici pouze špatný překlad koránu a díky nedostatečným znalostem koránu špatně porozuměl islámu jako implicitně trinitárnímu a křesťanskému náboženství (popřípadě jako křesťanské sektě). Přesto je vyjádřen souhlas s Wilhelmem Dupre, který označil De pace fidei za první západní náboženskou filosofii.

J. A. Komenský se zvláště po studiích v Herbornu a Heidelberku intenzívně zabýval dílem Mikuláše z Kusy, a jak je zřejmé zvláště z jeho pansofických spisů, především z Obecné porady, následoval jej – uzavírá svůj příspěvek profesor Arnulf Rieber.

Myšlenky míru u Erasma Rotterdamského tématizuje následující příspěvek od Hans-Rüdigera Schwaba z Münsteru. Úvodní slova naznačují východisko následující synopse Rotterdam–Comenius: Preceptores gentium Europae jsou oba, Erasmus Rotterdamský i Jan Amos Komenský, stále oslovují – různým způsobem a navzdory historické vzdálenosti. Dva význační středoevropané s trvale vyzařující inspirací.

Erasmus reaguje na společenskou krizi, kterou přinášela na jedné straně krvavá rivalita mezi Francií a Habsburky o nadvládu v Evropě, a na straně druhé celková dynamická proměna světa, který byl do té doby vnímaný staticky. Jím předložená humanistická reforma čerpá z antického pojetí přírody a člověka, především z Plinia staršího a jeho Historia naturalis. Příroda organizovaná principem jednoty v různosti je podnětem k pravidlu concordia discors, jemuž u Komenského odpovídá přesvědčení o harmonické provázanosti všech věcí. Člověk je u Erasma povolán k jemnému způsobu pečujícího života, k vznešenému životu bez násilí. Není náhodou, že Erasmus vkládá nejpádnější definici humanity, tedy ústředního pojmu svého díla, do úst bohyně míru – slovo „lidskost“ neodkazuje k božskému, ale k vlastní, svobodné přirozenosti člověka a k jeho mravnímu jednání.

Každá forma sociální organizace, od nejmenší po největší, musí být schopna diskuse a kooperace. Důstojnost člověka se naplňuje v mírových poměrech, k takovému cíli je člověk povolán. Jak se to však slučuje s válečným stavem, kde bojují ti, kteří se nazývají křesťané? Erasmus hovoří o výsměchu současníků životu v lásce a míru; Lutherovi vyčítá nedostatek trpělivosti. Mír a jednota jsou pro Erasma summou náboženství, mír a Kristus jsou pro něho vzájemně zaměnitelná slova, neboť kde skutečně působí Kristus, tam se děje mír. Odmítá ospravedlňování války, neboť považuje za mnohem přijatelnější nespravedlivý mír než spravedlivou válku. Největší čest vládců není válku vést, ale válce zabránit.

Autor referátu poukazuje na některé styčné body s dílem J. A. Komenského, konkrétně například na Erasmovo consensus omnium a Komenského consultatio catholica. Erasmus usiluje o vymanění lidské přirozenosti z nepravostí rozumem a ryzí zbožností. „Uzdravení“ skrze správnou „výchovu“, to je později i jádro Komenského snah. Referát je doplněn více než šestistránkovou bibliografií týkající se především díla Erasma Rotterdamského.

Následuje příspěvek nazvaný Mírové ideje v německém utopickém myšlení během třicetileté války; autorem je profesor Siegfried Wollgast z Drážďan, který se věnuje studiu dějin filosofie, v němž se zaměřuje na 16. a 17. století.

Autor začíná upozorněním na široce pojímaný význam slova „utopie“. Ve století šestnáctém, případně sedmnáctém, je dle historiků vyjadřována idea třetí síly (moci, „Dritten Kraft“) v utopických, případně chiliastických nebo spiritualistických myšlenkách. Již u M. Bubera se vyskytuje názor, že utopie a eschatologie (viděna často jako chiliasmus) se protínají – obě mají realistický charakter, ačkoli se eschatologie týká plnosti času a je profetická a utopie se týká plnosti prostoru a je filosofická. Utopie patří k životně nutnému neústupnému podloží společenského života. Chiliastická hnutí a jejich stoupence v období kolem třicetileté války nelze převést na společného jmenovatele, i když lze hledat některé příznačné prvky. Autor zmiňuje šest podstatných známek chiliasmu/utopie – revolučního hnutí, které povstává z křesťanství, a které se šíří do 18. století. Jde však spíše o pokus o nalezení příznačných jevů, nikoli o jednoznačně vymezené teze. Kupříkladu je uvedeno, že chiliasté nevěří, že lidstvo musí projít vždy stále stejným úsilím; nebo že existuje negativní chiliasmus, který se obrací k zlatému věku a pozitivní výpovědi týkajících se nynějšího stavu jsou řídké; případně se jako známka uvádí, že mezi všemi revolučními hnutími v raném novověku byl chiliasmus nejrevolučnější; jako příklad je uváděn J. H. Alsted, který svými chiliastickými myšlenkami publikovanými roku 1627 přispěl k přípravě anglické revoluce.

Chiliasté se opírají při svém výkladu budoucnosti o biblické pasáže a všeobecně zpochybňují současný stav. Poslední velká německá křesťanská utopie je spatřována v díle württemberského pietisty J. A. Bengela, který datoval počátek tisícileté říše do roku 1836 (avšak tato říše měla trvat dva tisíce let). J. A. Komenský byl v Herbornu Alstedtův nejproslulejší student. Je ovšem známo, že Komenský studoval i u jiných chiliastických učitelů, a čerpá také z T. Campanelly, Mikuláše Kusánského, H. Grotia, zda též z Paracelsova díla, je dosud nedoloženo. Je připomenut Schallerův odkaz na harmonické provázání Komenského chiliasmu a racionalismu, a z anglického textu Comenius the Chiliast Radima Palouše je citováno upozornění, že Komenský byl prvním, který spojil chiliasmus s reformou vědy, náboženství a politiky. Jak vyjadřuje J. A. Komenský ve svém díle Angelus pacis z r. 1667, tam, kde jsou přátelství, sousedství, vlast, smlouva, vzájemnost a náboženství pouhými slovy a žádnou skutečností, tam vládne nepokoj a válka. A zápasit o mír bez Boha je marné.

Rovněž poznámka o blízkém postavení filosofické mystiky a racionalismu je na místě – hovoří se o „mystickém panteismu“ 17. století; a přes Spinozu a Herdera je sledována provázanost k Ernstu Blochovi. Autor příspěvku dokládá chiliastické myšlenky na dobových křesťanských písních vznikajících jak v protestantském, tak v katolickém prostředí; upozorňuje též na velmi rozšířený energický chiliasmus jakožto kryptochiliasmus (Christian Hoburg, Joachim Betke, Paul Felgenhauer – pro něho je křesťanství tolerance a pacifismus). Naopak je kladena otázka, jak dalece mohou být J. Böhme nebo J. Permeier počítáni mezi chiliasty. Závěrem je poukázáno na Moltmannovo rozlišení historického a eschatologického chiliasmu: Historický chiliasmus poukazuje na chiliastické výklady přítomného dění (v politice, v církvi), naproti tomu eschatologický chiliasmus je nutný obraz naděje v protivenstvích, v utrpení, ve vyhnanství. Tento chiliasmus spojený s eschatologickým pohledem nevede k historickým katastrofám, ale dává sílu přežít a odolávat. Autor nechává tušit, že právě tento chiliasmus, tyto utopie, byly těmi, které nakonec vedly v Německu v době třicetileté války k životu, myšlení, naději, víře, snění a k bytí.

Otázku v názvu dalšího příspěvku Filosofická díla Jana Jesenia jako pramen některých myšlenek Komenského? klade Tomáš Nejeschleba, pracovník katedry filosofie Palackého univerzity v Olomouci. Autor zkoumá, zda Jan Jesenius měl přímý vliv na J. A. Komenského, neboť v díle každého z nich je možné sledovat inspiraci renesančním myslitelem Francesco Patriziem. Zatímco ve všeobecném povědomí je Jan Jesénius lékařem, je zde věnována pozornost Jeseniovu dílu filosofickému.

Spis Zoroaster, sive nova, brevis, veraque de Universo Philosophia je jistě psán pod vlivem nejdůležitějšího Patriziho díla, které je nazváno Nova de universis philosophia. Dílo Jeseniovo lze označit za parafrázi Patriziova díla, označovalo se i za špatný plagiát. Nejeschleba přesto vidí nejméně dvě východiska k pozitivnímu hodnocení Jeseniova spisu: Jesenius pochopil Patriziovu snahu o restituci a naplnění Zarathuštrovo moudrosti, té, která se objevila dříve než moudrost filosofů, židů i křesťanů. V předmluvě odkazuje Jesenius na Patrizia jako na sběratele Zarathuštrových výroků. Dalším východiskem k pozitivnímu hodnocení je skutečnost, že díky Jeseniovu dílu vcházela Patriziova filosofie ve známost. Je rovněž otázkou, zda se Komenský s Patriziovými myšlenkami nesetkal díky dílu Jesenia, ale o tom nejsou doposud žádné doklady. Přestože Komenský odkazuje na Patrizia v případě použití světelné metafyziky, a tato v Jeseniově díle nehraje žádnou význačnou roli, zůstává otázkou, zda Panarchia, Pancosmia a Pampsychia z Jeseniova Zarathuštry neoživily pansofické úsilí ve střední Evropě. Komenský nikde sice Jesenia přímo necituje, ale přesto jej, jako předáka stavovského povstání musel znát, a bylo by s podivem, kdyby Jeseniovo rozšířené dílo ponechal Komenský bez povšimnutí, uzavírá svůj příspěvek Tomáš Nejeschleba.


Článek Aleny Nastoupilové Ke konceptu míru v teologii Jednoty bratrské uzavírá první celek příspěvků. Autorka shrnuje ideje Jednoty bratrské: tolerance (vyplývající z přesvědčení, že víra je dar od Boha, proto ji nelze ani vynutit, ani potlačit), víra, láska a naděje jako to trojí nejpodstatnější. Víra se musí projevovat v činech, to je, např. oproti Lutherovi, silný apel nejdůležitějšího teologa Jednoty bratrské, bratra Lukáše Pražského. Žádný člověk se nenarodil jen sám pro sebe, ale také pro druhé lidi, v církevním společenství se nepodporuje ani izolace, ani egoismus, neboť v Jednotě se klade důraz na osobní, nezaměnitelné obdarování každého člověka. Tyto akcenty lze nalézt i v prvním „programu“ české reformace, v Pražských artikulích, i v reformním projektu J. A. Komenského.

Autorka příspěvku upozorňuje rovněž na rozdíly: Zatímco podle Lukáše Pražského člověk po pádu zcela ztratil možnost nalézt cestu k Bohu, a jen Kristus je tím, kdo může člověka spasit, u Komenského je i člověk po pádu schopen „napravení“, protože Bůh jej nikdy zcela neopustil a stále člověka volá ke spolupráci. Navíc Komenského „náprava“ nesměřuje pouze ke spáse člověka, ale ke spáse celého světa, universa, veškerenstva. Člověk, každý jedinec, je povolán k odpovědnosti za celý svět, každý je k tomu i jedinečným způsobem obdarován. Autorka upozorňuje, že úkol péče, odpovědnosti za druhého a úkol poskytnout všem stejné šance pramení z biblické, starozákonní zvěsti. Přitom nejlidštější činnost jako nejsilnější projev odpovědnosti je pro Komenského výchova.

Druhý celek příspěvků nese název Komenského pedagogika míru a jeho konkrétní irenické snahy. Úvodní stať pochází od Waltera Eykmanna, který se zabývá aspekty pedagogiky míru v reformním projektu Komenského. Autor připomíná setkání představitelů různých náboženství v New Yorku v srpnu roku 2000 a vidí jej jako „Consistorium oecumenicum“, po kterém volal J. A. Komenský před 350ti lety. Vyzdvihuje zde Komenského myšlenku nápravy světa skrze filosofii (včetně pedagogiky), politiku a náboženství. Filosofie, náboženství a politika jsou tři manifestace lidského bytí, které, podle Komenského, přispívají k pravému lidství. Výchova k pokojnému, mírovému životu, to je hlavní úkol. Nejpodstatnější je samo úsilí o pokoj. Z toho vychází celé emendatio, které zahrnuje jak výchovu (educatio), tak vzdělání (eruditio). Z Komenského volby slov (e-mendatio) je dle autora okouzlující a překvapující uvědomění nikoli pouze možnosti, ale nutnosti zahájit pozitivní proměnu na cestě k odstraňování nedostatků výchovou. Jádrem této Komenského myšlenky je přesvědčení: Trvající pokoj je dosažitelný pouze výchovou. Autor konstatuje, že dosud je ve světě pokoj a mír pouze částečně, ale v celku je svět spíše stále nepokojný, stále se dějí masakry, teroristické útoky a války.

Dále je v souvislosti s Komenského výrazem humanus analyzován podvojný význam řeckého termínu ergon, totiž jednak jako dokončeného, završeného díla (factum), a jednak jako toho, co je stále na cestě k završení (faciendum, uskutečňování poslání člověka-osoby). Člověk není jako věc, „něco“, ale „někdo“, který je na cestě k uskutečnění. Je to cesta dialogu, v níž jde o poučení každého, ve všem, všemi způsoby, je to cesta vedoucí k pokoji, míru. Usilovat v životě o pravdu, pokoj a světlo, je tím nejlepším, co můžeme v životě dělat, končí citací z Panergesie svůj referát Walter Eykmann.

Hans-Joachim Müller následuje příspěvkem Komenského model zvažování úsudku v opozici vůči kapucínovi Valeriánu Magni. Valerián Magni vydal v letech 1628 a 1641 dva spisy, jimiž chtěl donutit protestantské protivníky k reakci. Bartoloměj Nigrin a Valerián Magni byli oba důležitými poradci polského krále Vladislava IV. a velmi přispěli ke konání kolokvia charitativum v Thornu roku 1642. Oba užívali pansofických myšlenek a Komenský s nimi měl společnou i strategii interkonfesijních rozprav. Avšak Valerián Magni ostře kritizoval biblicismus, který dle něho vede k chaosu a rozpadu církevního společenství (doslova „k církevní anarchii“). Naproti tomu se Komenský snaží ukázat bibli jako hermeneutický základ každého křesťanského života. Činí tak způsobem, v němž formuluje teorii soudu, v níž je pozdvižena role rozumu na aktivní faktor při tvorbě soudu.

Přesto se snaží postavit rozum a víru do harmonického vztahu, i když Komenského názor na význam lidského rozumu se během jeho života proměňuje (k jeho vyššímu ocenění). Jednota vědění v Komenského Pansofii, a také jeho optimismus ve vztahu k procesu poznání nebyly dle H.-J. Müllera utopií, která se nemá naplnit, ale zjevující se skutečností vyžadující jednání, což je spojeno s chiliastickým očekáváním přicházejícího eschatologického věku. Dále se autor zabývá Komenského představou veřejného soudu v naléhavých záležitostech. Takový soud musí splňovat tři hlavní předpoklady: musí zde být něco, co se musí rozsoudit, soudce a norma, zákon, které tomuto soudci slouží jako měřítko.

Jde-li o spor mezi obžalovaným a žalobcem, pak je pojítkem mezi nimi a soudcem controversia, jde-li o usuzování jednotlivce, pak je zde pojítkem dubitatio (podobně u Valeriána Magni má nejprve hlavní roli pochybování, skepse). Jako Komenského axiomata pro všechny zúčastněné při soudu mají vést k pokoji a míru ve společnosti, tak „fórum rozumu“ u jednotlivce má vést k vítězství pravdy. Místo soudce přebírá u jednotlivce ratio a Phantasia má za úkol vyzkoumat nejasné věci a předložit je rozumu. Fantasie přebírá roli žalobce. Zvažování úsudku v osobních záležitostech je nutněji více záležitostí rozumu než práva a norem. Ovšem tento rozum je dle Komenského vázán na nejvyššího dárce zákona, který stvořil zákony věcí. To, co je zde nové, upozorňuje autor, je kreativní potenciál. Nejen indukce, ani jen dedukce, ale synkreze je Komenského metoda.

Vyhroceně lze říci, soudí autor, že Komenský mohl tam, kde to bylo nutné, opustit linii reformační filosofie a držet se běžného postupu a autorit vědeckých škol, pokud chtěl reagovat na dílo V. Magni, a přitom nebýt poražen. Tato diskuse však Komenského vedla k představě kreativního, v disputaci vznikajícího pokoje a míru. Hans-Joachim Müller uzavírá svůj příspěvek poukazem na Komenského jednání jako kontroverzního teologa stejně tak jako pedagoga, kde rovněž předložil nové a neobvyklé metody. Příspěvek doprovází kopie dvou Komenského náčrtků vah (převzato z Comenius, J. A., De Regula Fidei Judicium duplex, Amsterdami 1658, reprint vydal H.-J. Müller, Hildesheim 2003) – váha soudnosti při veřejném sporu a váha zachycující jednotlivé složky osobního „zvažování“.

Následuje referát Jiřího Beneše Ke Komenského spisu „Cesta pokoje“. Úvodem se připomínají okolnosti vzniku tohoto spisu (reakce na spis M. Samuela Martina, který nejprve pokládal luterské učení a Českou konfesi za totéž, dále jménem České konfese požadoval část výtěžku peněžní sbírky Jednoty bratrské, a posléze atakoval Jednotu spisem Pět a třidceti mocných, znamenitých a slušných důvodů). Komenského spis Cesta pokoje se však zároveň stal příspěvkem k všeobecné mírové diskusi. Není zde rozebírán rozdíl mezi luterány, kalvinisty a Jednotou bratrskou, ale zájem je soustředěn na metodu, kterou by mohl být dosažen pokoj mezi konfesemi. Alfou i omegou je láska, která se projevuje v bibli jako neotřesitelném základu křesťanského života. Cesta pokoje, ačkoli jde o Komenského raný spis, je psána ve shodě s celoživotním úsilím o kreativní mír, který není jen pouhým tichem zbraní, není jen nepřítomností bojů, ale je něčím pozitivním – je důležitým úkolem, ke kterému je třeba přistupovat s aktivním nasazením.

Pramenů Komenského důrazu na náboženskou toleranci si všímá Martin Steiner v příspěvku Komenského vztah ke křesťanským konfesím jeho doby. Jak již bylo zdůrazněno v referátu Aleny Nastoupilové, Komenský byl přesvědčen, že každý může přispět něčím dobrým ke společnému dílu, neboť každý byl jedinečným způsobem obdarován. Platí to nejen v pohledu na jednotlivce, ale i v pohledu na jednotlivé církevní konfese. Náboženství, jedno z triády všeobecné nápravy věcí lidských, má vést stejně jako filosofie a politika, ke šťastnému, naplněnému a důstojnému životu člověka. Komenský jako Eliáš své doby volá po usmíření mezi konfesemi za pomoci Božího slova. V získaném souladu mohou pak být jednotlivé konfese překonány a zrušeny. Autor cituje z posledního Komenského díla, z Clamores Eliae, v němž můžeme najít jak konkrétní velmi kritická slova na adresu jednotlivých křesťanských konfesí a sekt, tak i slova uznání pro ty prvky, které mohou být inspirující pro budoucí církevní uspořádání. Pro Komenského bylo zjevné, že dosud se reformace orientovala pouze na dogmatiku a na obřady, ale ne na život. Hus však začal s reformou způsobu života. Co se týče vztahu k Lutherovi a Kalvínovi, dává Komenský přednost Lutherovi. I proti pozdějším luteránům poukazuje na to, že nenásledují dobře Lutherovo snahy.

Hovoří-li Komenský o reformě náboženství, pak staví do popředí morálku, disciplínu a křesťanský způsob života. Zdá se, že byl připraven respektovat rozdíly v učení víry (až na výjimky, které se týkaly základních dogmat, jako např. učení o Trojici); avšak svárlivost, nedisciplinovanost a zřetelné rozdíly mezi vírou a způsobem života byli mnohem méně akceptovatelné. Tak jako Komenský doufal v jednotnou filosofii, tak počítal s tím, že je možné, realizovatelné a nutné založení jedné jediné nekonfesní (nadkonfesní) konfese, aby už nikdo nemusel pociťovat potřebu hledat nějakou jinou. Autor rovněž upozorňuje na „desatero tolerance“, které Komenský předkládá v Panorthosii VIII, 28, kde formuluje i principy, podle kterých jsou připuštěny dva rozdílné názory, a jak lze pak dospívat k dohodě. Přestože Komenského představy o nápravě společnosti (včetně sjednocení náboženství) mohou být v mnohém ohledu označeny za utopické, přesto – uzavírá Martin Steiner – je třeba ocenit a plně respektovat Komenského úsilí o nápravu.

Dále prezentuje Regina Froschauer příspěvek Systematicko-integrální implikace Komenského antisociniánské kontroverze, kterým se uzavírá druhý blok projevů. Autorka pracuje na bamberské univerzitě a spolupracovala na prvním německém překladu antisociniánského díla J. A. Komenského Socinismi speculum. Ve zde předloženém referátu si vytkla za cíl rekonstruovat Komenského snahy o jednotu křesťanských představ týkajících se náboženství a světa. Činí tak skrze zkoumání Komenského vyrovnávání se s myšlenkami sociniánů, kteří považovali v křesťanském učení za omyl učení o Trojici, a kteří usilovali o jeho vyškrtnutí ve prospěch přísného monoteismu. Ve shodě s učením o dvojí přirozenosti v Kristu bránil Komenský božství v Kristu proti sociniánům, kteří pod vlivem nominalistických myšlenek viděli v Kristu pouze člověka, který je vzorem morálního jednání. Autorka ukazuje, že Komenský je zvláště pod vlivem novoplatonických přestav o celku, a proto vidí jako oprávněný pokus o načrtnutí filosoficko-dějinného vztahu od platónsko-parmenidovských počátků přes Plotina, Prokla a Mikuláše Kusánského až ke Komenskému. Dále je představeno Plotinovo učení o třech základních, původních hypostazích, jednom, duchu a duši; neboť je možné vidět návaznost na toto učení v křesťanském učení o Trojici.

Plotinovo „jedno“ je dále viděno v Kusánově označení Non-Aliud, který je vyvodil z učení Dionýsia Areopagity o stvořiteli, jenž dle něho není ani „jmenovatelným“ ani „něčím jiným“. Toto Ne-jiné je specifickým celkem, díky němuž je určitým způsobem umožněna mnohost. Dále autorka ukazuje, jak je pro Komenského podstatná trojiční myšlenka – pro něho je v každém jednotlivém jsoucím obraz Trojice, a zničení této původní trojiny v každé věci znamená i zničení věci samé. Komenský se pokouší překročit racionalismus sociniánů prostřednictvím zpřesnění vztahu fides a ratio (např. v díle Oculus fidei, v němž je zřetelná návaznost na novoplatónské výrazy, upozorňuje autorka). Závěrem je poukázáno na bytostnou souvislost mezi trojičním učením, potažmo učením o dvojí přirozenosti v Kristu a Komenského pansofickou reformou.

Třetí část referátů byla nazvána Teologické základy univerzální reformy. Je uvedena příspěvkem Křesťanská víra jako podstatný moment v Komenského reformním projektu od Petra Zemka, pracovníka Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě. Zprvu autor charakterizuje reformní a utopické myšlenky Komenského jako nikoli abstraktní, nýbrž konkrétní, neboť se týkají nejen budoucnosti, ale i reálné přítomnosti. Komenský pracuje jako teologové jeho doby s filosofickými pojmy, jeho zájmem je argumentačně podepřít možnost zlepšení reálného stavu světa. Nejde mu pouze o ontologii či noetiku, ale též o etiku a praxeologii. Pramen myšlenky všeobecné nápravy lze nalézt v teologii Jednoty bratrské již v 16. století. Zdůrazněno je Komenského pojetí kazatelské a kněžské služby, totiž jako Božího povolání, v němž člověk stojí jako Kristův náměstek, na místě Božím vyzývá lidi k následování Boha. Živoucí vztah k Bohu je středem Komenského reformního programu. Lze číst již u Kusánského: „Intellectus … est fidei explicatio.“

Připomenuto je i navázání Jana Patočky: „Intellectus není vůbec nic jiného než fides explicata et extensa. Naproti tomu fides v dokonalé podobě, k níž směřuje, je intellectus.“ Vždyť podle – dle autora nejkrásnějšího Komenského díla – Labyrintu světa a ráje srdce vychází světlo rozumu i světlo víry z Ducha svatého. Jak je člověk ve světě a v dějinách schopen vnímat svůj reformní úkol, vyjadřuje Komenský především ve svém monumentálním díle Consultatio catholica, jehož jednotlivé stupně jsou zde krátce autorem referátu představeny, přičemž jsou jmenovány tři nejdůležitější činnosti člověka: philosophia, religio, politia. Pravá a autentická forma náboženství může být viděna jako vrchol lidského porozumění sobě a světu. Člověk je však v křesťanství, dle Komenského pravém náboženství, povolán (nikoli násilím přinucen) ke spolupráci s Bohem. Komenský jmenuje sedm stupňů dějin spásy, v nichž ukazuje podíl všech osob Trojice – Otce, Syna a Ducha svatého, aby vysvětlil podíl trojičního Boha na stvoření světa, vykoupení lidstva a naplnění lidského pozemského bytí (bytí člověka ve světě, „In-der-Welt-Sein“).

Milující Bůh však dává člověku svobodnou vůli a neospravedlňuje člověka proti jeho svobodné vůli. Proto je možné, že se dějí i zlé věci, neboť Bůh je dopouští, ačkoli on sám je láska a dobro, navazuje Komenský výslovně na Augustina. Jednota, spojení a společenství jsou pro Komenského obrazem Boha, který vše spojuje v jeden jediný řád, takže v celém univerzu není nic, co by nesouviselo s celkem a jemu nesloužilo. Avšak člověk sám nemůže zaručit strukturu řádu. Křesťané, jako ti, kteří jsou dědicové země i nebe, mají zvláštní odpovědnost za všeobecnou nápravu; od nich má vycházet univerzální reforma, zahrnující novou univerzální politiku, novou univerzální filosofii – která čerpá ze třech Božích knih (světa, lidského ducha a Božího zjevení) – a nového univerzálního náboženství, v němž se živoucí vírou vztahuje člověk k Bohu v lásce a v naději.

Vnitřní souvislost politiky, filosofie a náboženství vidí Komenský symbolizovanou v tanci třech grácií, které charakterizuje jako sourodé sestry. Tento Komenského vztah k nekřesťanské řecké mythologii je autorem viděn jako velmi pozoruhodný a dokládá Komenského snahu o skutečně všeobecnou reformu; rovněž se zde projevuje jeho onto-trinitární pojetí skutečnosti. Závěrem je znovu zdůrazněn hlavní rys Komenského reformních myšlenek: bytostným prvkem veškerého reformního úsilí je vztah k Bohu a univerzálně pojaté křesťanství.

Právě tímto důrazem je uvozena následující stať Teologické předpoklady míru v Komenského „Consultatio catholica“ od Jana Blahoslava Láška, historika z Husitské teologické fakulty v Praze. Je zde připomenuta práce Hermanna Ferdinanda von Criegerna, vydaná v r. 1888 pod názvem Comenius als Theologe, ve které se sice dopustil mnoha omylů, nicméně přesto dobře rozpoznal, že Komenského pansofie je motivována nábožensky a nazýval ji tedy teosofií. Přesto se dosud z mnoha důvodů ukazovalo nemožné začít rekonstruovat Komenského teologii. Jako nejschůdnější se jeví zkoumání Komenského eklesiologie, jak činil například Amedeo Molnár. I když nelze hovořit o systematické eklesiologii, přece je nesporné Komenského ekumenické smýšlení. Molnár rovněž položil otázku, v jakém smyslu Komenský hovořil o teologii. To, že se Komenský cítil být teologem je nepopiratelné, ale pro různé definice teologie, které lze v jeho díle nalézt, nelze specifikovat Komenského pojetí teologie.

Klasické schéma, které bylo dáno klasickými reformačními pojmy, je u něho překročeno. Autor poukazuje na článek Zdeňka Kučery, v němž je Komenského eschatologická dimenze viděna jako motiv a cíl dynamického myšlení ve filosofii, politice a právu. Ze stati Jana Milíče Lochmana je akcentován Komenského důraz: míru a pokoje může být dosaženo pouze tehdy, je-li Kristus pánem. Kristus nemá být vnímán jen jako Spasitel a Učitel, ale jako Pán, Král církve a světa. On musí vládnout, aby se dospělo k míru. Dle Lochmana je tímto kristologickým prvkem brán zřetel na Ježíše Krista, jehož příchod je očekáván, na Pána budoucnosti.

V tomto eschatologickém pohledu se pak musejí zdát relativní všechny konfesionální rozdíly a nevraživosti, a může být uznána vzájemná tolerance. Dále je poukázáno na to, že pro současníky, kteří nebyli teology a zabývali se vědou, nebyl Komenský vnímán jako pokrokový, ale byl pro ně pošetilým a blouznivým starcem, který se snažil (dle jejich pohledu) o nemožné – o harmonii mezi vírou a věděním. Autor dále analyzuje postavení člověka v Komenského teologii a poukazuje na jeho přesvědčení, že přestože člověk hřeší, neztratil schopnost stát se (výchovou) Božím obrazem. Díky vřazení do této linie je možné Komenského teologii označit – jak to dříve již učinil O. A. Funda – jako teologii Božích dějin spásy. Boží „pedagogický“ plán popisuje Komenský jako teolog. Přitom však nelze oddělit tuto teologii dějin spásy od eschatologie. Podmínky harmonie a věčného míru nejsou předem empiricky dány, ale jsou pro Komenského zakotveny spíše v nadempirickém – v trojjedinném Bohu, o kterém hovoří křesťanská víra. Má-li být interpretace Komenského výpovědí o míru přiměřená, je třeba zachovat eschatologické pojetí, uzavírá svůj příspěvek J. B. Lášek.

Následuje závěrečný referát třetí skupiny referátů, Jak se zlato ohněm tříbí: Komenského porozumění dějinám Jednoty bratrské. Autor Daniel Neval zde sleduje Komenského zachycení dějin církve ve spisech Historie o těžkých protivenstvích církve české, hned od počátku jejího na víru křesťanskou obrácení (Lissa 1655), Historiola ecclesiae slavonicae (Amsterdam 1660, Jana Amose Komenského Krátké dějiny církve slovanské, Praha 1893; Stručná historie církve slovanské, Praha 1941). V Komenského teologii pronásledovaných a roztroušených se objevují povzbudivá slova o naději a výzvy k přípravě na přicházející nový věk, slova, která Komenský čerpá z Písma. Vidí utrpení církve v souvislosti biblického poselství, které též hovoří o tom, že se mají křesťané radovat, když procházejí zkouškami (slova o zkoušce zlata ohněm lze nalézt v 1P 1,7; Mdr 3,3; Sír 2,5), u Izajáše je možno číst, že Bůh své věrné „přetavuje“ a zkouší „v tavicí peci utrpení“. Takové „cesty pravdy“, cesty boje služebníka Kristova, nalézá Komenský v dějinách církve. Pravda zde není pouhý poznávací akt, ale pravda má centrum v Kristu, On je Pravdou.

Komenského pohled se však rozšiřuje i za hranice českých zemí a vidí posly pravdy v celém světě, konkrétně také v Erasmu Rotterdamském a později v Martinovi Lutherovi i ve švýcarském reformátorovi Martinu Bucerovi. Tento pohled však směřuje nejen do minulosti, ale – především – do budoucnosti. Proto vůči evangelickým církvím vznáší poselství: Až naleznou silnou jednotu v Pánově řádu, budou ukončena pronásledování. Zatím však přichází čas, kdy soud začíná od domu Božího, popisuje současnou situaci Komenský s odkazem na 1P 4,17. Přijde však čas, kdy bude dům Boží obnoven, to je poslání spisu Haggeus Redivivus. Další chrám bude ale jiného druhu než dosavadní židovské a křesťanské chrámy. Bude to chrám křesťanské moudrosti. I v dalších Komenského spisech lze nacházet slova o reformě chrámu (církve): Consultatio hovoří o reformě Chizkijášově a spojuje ji s novozákonními myšlenkami, v programovém spisu Paradisus ecclesiae renascentis spojuje obnovu církve s obnovou školství, také proto byl později tento spis zahrnut do latinského vydání Velké didaktiky. Komenského Historiola je zakončena slovy z 12. kapitoly proroka Daniela „V oné době bude vyproštěn tvůj lid, …“ Pokus o postavení křesťanského chrámu pansofie v Consultatio a s ním spojená náprava všech věcí lidských je psán s vědomím, že tím podstatným je služba Hospodinu, píše závěrem Daniel Neval.
(pokračování)


 
 www.filosofie.cz