Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Několik poznámek k tématu náboženství a multikulturalita

Autor: Jakub S. Trojan
Abstract: Notes on the topic of religion and multiculturalism. – Before the study of the subject will be systematically performed, the differentiation of both Religion and Multiculturalism should be reflected; at the same time the complexity of Religion and Multiculturalism as each other mutually effecting entities is to be stated. This can be done by diachronic and synchronic analysis of Religion and Multiculturalism.

Keywords: religion, religion as an institution, religion as a personal belief, phenomenon of multiculturality

Klíčová slova: náboženství, náboženství jako instituce, náboženství jako osobní víra, fenomén multikulturality


1) Je třeba vyjasnit významy a pojetí obou pojmů, které se v názvu sekce objevují (náboženství, multikulturalita).

 Náboženství: jde zřejmě o sociálně-kulturní jev, který je planetárně přítomen v lidských dějinách od počátku. Hned se klade otázka, zda akcentujeme spíše jeho instituční strukturu, nebo jde o posuzování tohoto fenoménu bez tuhé instituční vazby. Je zřejmé, že v případě soustředěného zájmu o instituční stránky náboženství, máme před sebou odlišný soubor problémů, než v případě druhém.

1a) V institučním chápání náboženství se dostáváme přímo k útvarům, jakými jsou křesťanské církve a jim odpovídající instituce např. v islámském, buddhistickém, hinduistickém atd. prostředí. Je jasné, že jde o útvary, které pracují s určitými ideovými znaky či náboženskými představami, kulticko-liturgickými projevy, a jsou zároveň sociologicky mapovatelné, mají určitý organizační statut.

1b) Lze ovšem konstatovat, že náboženství v evropském kontextu v stoupající míře přestává být ukotveno v rozpoznatelných institučních formách, jakými jsou církve či náboženské společnosti. Roste počet lidí, kteří o sobě prohlašují, že jsou stoupenci náboženství, aniž jsou členy nějakého náboženského sdružení. Náboženství, náboženská víra, náboženské přesvědčení je u nich individuální, čistě osobní orientací, která si vystačí sama pro sebe, nevykazuje žádné znaky organizace, jak tomu je u církevních organizací či náboženských společností oficiálně registrovaných státem.

2) Multikulturalita: zřejmě se pod tímto názvem míní pestrost kulturních tradic, jak se historicky vyvinuly ve všech zemích světa. Některé z nich překračují hranice jednotlivých států, jsou kontinentální, ba transkontinentální povahy. To platí zejména o velkých světových náboženstvích a společenském prostředí, jež se historicky tvarovalo pod jejich vlivem. Je zřejmé, že se náboženství konstituovalo nikoliv mimo společenské prostředí, nýbrž v něm. Silně takové prostředí ovlivnilo a zároveň z něho přejímalo podněty a samostatně je rozvíjelo či transformovalo.

3) Pokud platí to, co bylo naznačeno v předcházejícím bodě, pak to znamená, že náboženství je do jisté míry tvůrčí absorpcí kulturních fenoménů a každá kultura je absorpcí fenoménů náboženských. Kultura tak vytváří s náboženstvím duální systém. Uvnitř tohoto systému lze pokaždé odkázat k dvojímu směru úvah: jedny budou reflektovat náboženskou složku v kultuře, druhé odhalovat kulturní podněty v náboženské tradici.

4) Stranou nechávám velmi důležitou otázku: co když křesťanství, jak lze soudit z vážných pokusů, např. L. Hejdánka a dalších, není náboženstvím, jak se tomu běžně rozumí. Celá analýza problému, jak jej signalizuje naše zadání, tím dostává zcela odlišné souřadnice a nastoluje klubko problémů, které by bylo třeba řešit úplně jinak.

5) Jeden směr naší práce by mohl sledovat kulturní či dokonce multikulturní aspekty v náboženství: české, evropské, indické, čínské, dálněvýchodní, americké, jihoamerické, africké atd. Už pouhé vyjmenování okruhů, v nichž je fenomén náboženství domestikován, ukazuje náročnost problematiky, která se tím otevírá. Další směr tohoto duálně pojatého rozhovoru by byl opačný. Kladl by si otázky: jaké náboženské pozadí či zdroje mají ty či ony aspekty kulturní tradice dané země, regionu, kontinentu.

6) Dotazování naznačeným směrem je ovšem nesmírně komplikováno další okolností: náboženské, konfesní útvary či jen individuálně a fragmentárně prožívané náboženské nálady se vnitřně diferencují. V dnešním světě existují historicky odlišné skupiny, jež sice titulárně zahrnujeme pod pojem náboženství, ale víme, že se vůči sobě vymezují kriticky. Tak tomu je např. ve vztahu mezi římským katolictvím, luterským a kalvínským protestantismem a ortodoxií. Ve stejné míře to platí i o procesu (nejenom stavu) diferenciace uvnitř moderního islámu. V jaké míře můžeme v důsledku toho o světových náboženstvích mluvit jako o jednolitých útvarech?

7) Komplikace se objevuje i v dalším směru: náboženství i kultury procházejí historickými proměnami. Diachronické i synchronní pohyby jdou ruku v ruce. Barokní katolictví se liší od současného. Současné středoevropské katolictví je jiné, než jihoevropské. Podobně je tomu s pravoslavím i protestantismem, pokud je posuzujeme v jejich vývoji historickým časem i „domicilem“.

8) Multikulturní dimenze, pokud ji budeme posuzovat opět synchronně a diachronně, vykáže též odlišné parametry. Je přece rozdíl, zda se dané kulturní prostředí vyvíjí výlučně či převážně z vlastních zdrojů, anebo je v stoupající míře v dialogu nejenom se svým prostředím, nýbrž i s kulturami sousedních zemí či dokonce kontinentů. A pokud se dáme druhým směrem: je např. dnešní čínský buddhismus identický s tím, který tu byl za existence takřka hermetického opouzdření císařské Číny v XIX. století? A co se v něm změnilo v důsledku komunikace se západním světem po prolomení tehdejší izolace, a co z jeho nynější podoby padá na vrub nejhlubších intencí vlastní tradice?

9) Jak je patrné z kusých poznámek v předcházejících bodech, je dnes multikulturalita jiná, než před 100–150 lety. Stejně je tomu tak i v náboženských útvarech. To klade na naše zkoumání značné metodické nároky, které bychom si hned na začátku měli ujasnit. Jeví se mi to prozatím tak, že budeme muset jít cestou redukce, protože uchopit celý hrozen problémů je bezpochyby nad síly naší skupiny, omezené navíc i časovým horizontem.

(Prof. ThDr. Ing. Jakub S. Trojan je vedoucí Katedry teologické etiky Evangelické teologické fakulty UK.)


 
 www.filosofie.cz