Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Fenomén identity jako problém

Autor: Anna Hogenová
Abstract: The phenomenon of identity as a problem. – The article is dedicated to the problem of identity from phenomenological point of view. The phenomenon „Selbst“ has to be in harmony with the egoity. The base for this harmony is created through the care about soul (Epiméleia). The most important role plays the questions.

Keywords: phenomenology, Selbst, dialog and questions as base for identity

Klíčová slova: fenomenologie, Selbst, dialog a tázání jako základ identity


Je těžké poznat sama sebe. Gnóthi seauthon! (Poznej sebe sama!) – je úkol těžký. Proč? Protože k sobě můžeme jen cestou otázek, jež nám nás samé přiblíží a nechá ukázat nás samé v aproximaci, která nikdy není v podobě předmětné, věcné. Nejsme subjektem, nejsme vědomím, podvědomím, nevědomím atp. Jsme pramenem, z něhož neustále prameníme vždy znovu a vždy originálně. Tento pramen je počátkem, jenž nemůžeme zpředmětnit a učinit pojmem. Počátek není pojmem, není dán jinak než v „počátkování“, tj. ve svém vznikání, konstituování. Proto, chceme-li se k počátku přiblížit, musíme jej nechat vznikat, vždy jde o „poprvé“.

Existence a platnost osobních zájmen svědčí o platnosti tohoto pramene, kterému často říkáme Selbst, právě pro neuchopitelnost pomocí kategorií objektivního světa. Selbst není předmět, subjekt, res extensa, není to věc. Je to něco, co neustále vzniká, co je v neustálém pohybu a zachycuje náš život v jeho neustálém vznikání a dění. Když říkáme „já“, co je tou základnou, z níž můžeme říkat „já“? Malé dítě přichází k jáství poměrně dost pozdě, velmi dlouho sama sebe považuje např. za „Jiříčka“ atp. Jáství (egoita) je již konstituentem poměrně vysokého typu. Zvířata sem nedosahují, nevědí o svém jáství. Možnost jáství je založeno v něčem, co je původnější, základnější, co je dřívější! Toto je Selbst (samo).

Je nevýslovně obtížné dotknout se tohoto pramene, každé zpředmětňování je nepravdou. Ta nejsamozřejmější figura našeho myšlení je subjekt-objektová, nikdo o ní nepochybuje. Téměř všichni vědci v přírodovědě počítají s touto figurou jako s něčím, o čem není možno pochybovat. A to je právě problém! Pak se také Selbst chápe jako předmět. Naopak Selbst je to, co umožňuje předmět jáství.

V problému multikulturality se právě Selbst ukazuje jako problém nejtěžší. Co se stane s člověkem, jenž pramen, z něhož pramení smysl jeho života, ztratí? V takovém vykořenění se nemůže konstituovat ani vrstva jáství, pokud jsme v této pozici, pak se těžko před námi otevírá prostor pro náš osobní rozvrh světa, pro náš „Entwurf“, řečeno Husserlem, Heideggerem a Patočkou. Takový člověk nemůže mít chuť dál studovat, dále se, tzv. pozitivně, rozvíjet. Jediné, co se mu může zdát ještě smysluplné, je zoufalá revolta. Něco podobného jsme viděli nedávno ve Francii. Nedovolíte-li Romovi, Indiánovi, aby nacházel své Selbst, tj. pramen jeho identity, pak nemůžete počítat s tím, že přijme role majoritní společnosti, která své oprávnění čerpá také ze svého Selbst.

Slyším námitky. Budou říkat toto: Selbst tím, že je nominalizováno, je také zpředmětněno, co to je ono Selbst? Tyto otázky nemohou nevznikat, vždyť naše karteziánské myšlení je výrazně představové, tj. co si nemůžeme před-stavit, to prostě není, je blábol. Co si nelze představit, není clare et distincte, není jasné a ohraničené, proto to není měřitelné, proto se jedná o nevědecký, neverifikovatelný a nefalzifikovatelný problém. Takové námitky, implicitně zabalené do otázek, anebo přímo sdělené, jsou v takovém případě naprosto nevyhnutelné. Přes to všechno je naprosto nevyhnutelné zdůraznit, že Selbst je to nejdůležitější ve společně sdíleném světě mezi lidmi různých počátků, různých pramenů.

Náš osobní rozvrh světa je vždy protencionálně determinován. Volba toho, čeho si všimneme a čeho nikoliv, je v nás předem nastavena působením výtěžků (protencí). Tyto protence jsou výsledky pasivních a aktivních syntéz retencí, tyto syntézy jsou vyvolány zájmem (inter-esse). Tento zájem je spuštěn urimpresí, tj. originálně prožívanou přítomností. To je v základu fenomenologický pohled na to, čemu říkáme předporozumění a co si s sebou neseme, aniž bychom o tom výslovně věděli. Jde o to, co je součástí našeho osobního Selbst. Indián, Rom, Ind, Číňan, Čech atd. si vždy s sebou vleče toto předporozumění, tedy i rozvrh světa. Je normální, že tyto rozvrhy někdy naráží na hradbu neporozumění, odmítání. S tím je nutno počítat, ale je možné naučit se odpovědnosti za Selbst toho druhého. V tom hraje rozhodující úlohu zdroj kultivace lidských bytostných sil, tj. výchova, vzdělání a kultura v obecném smyslu.

Filosofové volají po asymetrické odpovědnosti. Pochopení tohoto druhu odpovědnosti jsme všichni našli u významného francouzského filosofa E. Lévinase. Nestačí jen rovné možnosti, které budou legálně, tj. právním způsobem, založeny a provozovány. To je žalostně málo, to již nestačí! Rovné možnosti mohou být smysluplné ještě tak na trhu, na agoře. Ale multikulturní svět potřebuje odpovědnost asymetrickou, která porušuje rovnost odpovědnosti. Já jsem víc odpovědna za druhého a druhý je víc odpovědný za mne, než jsem já za něj, to je jediná možnost v době, v níž se nemůžeme spolehnout na ratio, které bylo schopno systematicky provozovat továrny na zabíjení lidí. Logika již ztratila svou moc matematické rovnosti, ta platí ještě v prostoru matematických veličin, ale na lidské společenství již nestačí, zde je třeba něčeho vyššího, co to je? Je to asymetrická odpovědnost za druhého, která se rozvíjí jen v diarchii legality a legitimnosti, tj. v diarchii zákonnosti a svědomí. Chcete-li, v diarchii „díké a aidos“.

Co to znamená pro nás? Identitu je třeba probouzet, nikoli implantovat! Jak? Velmi jednoduše. Otázkami, vytvořením prostoru, v němž nikdo nebude mít pocit, že jeho bytostná otázka je nepatřičná, nechtěná, nestravitelná, podezřelá, hloupá. Toto je nutný předpoklad, jinak druhá generace přistěhovalců bude přinášet na svět vykořeněné jedince, z nichž se dříve či později stanou desperáti, kteří pak nemohou neškodit majoritní společnosti.

Selbst není předmětem, substancí, věcí. Jde o nepředmětnou záležitost. Jak je možno dostat se k tomu, co je nepředmětné? Je jen jediný způsob, v napětí bytostného tázání je možno sdílet přesažný celek, jenž nemá margo, pozadí, kontext. O tom svědčí všechny rituály. Všechny jsou vlastně jen a jen tázáním v podobě autentického prožívání. Zde je možno vždy znovu a znovu sdílet to, co se nedá zpředmětnit a postavit před člověka jako hotovou věc. Co je důležité, jsou kontexty. Je nutné, v rámci naší asymetrické odpovědnosti, nejdříve nechat člověka, aby našel své Selbst, aby mohl konstituovat své jáství, svou egoitu, protože jedině na tomto základě je možno počítat s jeho autentickým účastenstvím ve správě obce. Jen si vzpomeňme na to Aristotelovo: „Pojem občana prostě se neurčí podstatněji jiným znakem, než tím, že má účastenství v soudu a ve vládě.“ (Aristotelés 1939: 73) Pokud je v člověku rozpor mezi jeho Selbst a rovinou sebereflexe v oblasti jeho egoity, pak nastává to, čeho se tak výrazně bál Sókratés.

V dialogu Gorgias se můžeme dočíst: „A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrála a aby falešně zpíval sbor, který bych řídil, a aby celý svět se mnou nesouhlasil a mluvil opačné věci, nežli já sám jediný byl se sebou v nesouladu a sobě odporoval.“ (Platón 1944: 67) Mezi pramenem, z něhož čerpám jistotu sama sebe, a mezi vrstvou reflexe jáství musí být příměří, stav harmonický, klid zbraní. O to šlo Sókratovi u Poteidaie i jinde. To je vlastní Sókratův problém. Nebýt v rozporu se sebou samým. Někteří říkají: musím si sebe sama vážit, nemohu sebe sama podvádět! To je vlastně to samé! Moci se na sebe dívat v zrcadle každé ráno při základní hygieně, to je vlastně výhra.

„Dokud není mravní otázky a jejího uvědomění, není mravního života vůbec.“ (Patočka 1991: 145) Život lidský se odbývá v napětí (v diarchii) tázání. A toto tázání nám dovolí sdílet to, co je důležité nejvíc, ale je nepředmětné, je kontextuální, je neuchopitelné karteziánským – představovým myšlením. Ne vše je možno si před-stavit! To, co není před-stavitelné, je možno prožívat při jeho vznikání a zanikání, proto existují rituály, které toto vznikání či zanikání dovedou zpřítomnit, ale to je možné jen tam, kde jsou dovoleny bytostné otázky. Protože toto tázání otevírá počátek v jeho „počátkování“, nikoli v jeho zpředmětnělé pojmové před-stavě!!! Proto bytostný boj, závod umožňoval sdílet počátek světa jako dík olympským bohům. Jen v tomto napětí bylo možno znovu sdílet úctu a vděčnost za stvoření kosmu (řádu) z chaosu.

Proto je „život v blízkosti dobra, život jednotný pro nás možný jen věděním nevědění“, (Patočka 1991: 116) vždyť pochopit své nevědění je dáno jen a jen tím, že se ptám po tom, co vím, tedy současně i po tom, co nevím. Proto lze pečovat o duši (Epiméleia) jen otázkami, bytostnými otázkami. Proto je „tázání zbožností myšlení“, jak známe téměř ze všech velikých filosofů. „Nárok na život z posledního pramene“ (Patočka 1991: 21) je nárokem na Selbst. Pokud tento nárok bude prostřednictvím „Machenschaft“ zadušen, pak nemůžeme očekávat klidnou a v přátelském duchu se rozvíjející Evropu. Je těžké přeložit slovo „Machenschaft“ do češtiny. Heidegger jej velmi často užívá, poukazuje-li na subjekt-objektovou figuru našeho myšlení, na úlohu jistoty v tom, co pokládáme za pravdu nejvyšší, v kritice kauzality jako jediného výkladového principu, adoraci výkonu v podobě nietzscheovské „der Wille zur macht“, atp. Např. v tomto citátu: „Mit der Machenschaft gelangt die FYSIS in ihr Unwesen, dieses Unwesen schlägt das Wesen im Sinne des Anfänglichen nieder und das Niederschlagen und Verstricken im Unwesen ist die Voll-endung des Anfangens.“ (Heidegger 1999: 41)

Počátek je možno uchopit jen v jeho „počátkování“, tuto myšlenku zde opakujeme již několikrát, ale současně je nutné tento počátek, jímž je i samo Selbst, včlenit do, právě teď se realizujícího, rozvrhu našeho sdíleného světa. Heidegger by k tomu dodal: „Er-eignis der Ereignung – Zu-eigen in das Da-sein, Zu-Eigen = bei sich, d. h. Selbst, Eigentlichkeit – wesend als Selbst, d. h. als Da-sein, d. h. gründend die Lichtung des Seyns. Selbst-heit als Grund des Ich und Wir – wie als wesende Lichtung des Da, d. h. Da-sein.“ (Heidegger 1999: 51) Pokud se bude Selbst chápat jako jsoucno mezi jsoucny, jako subjekt či předmět, pak budeme zásadním způsobem chybovat. Selbst je Ereignis, to jest „uvlastnění“ takového charakteru, že je základem pro jáství, dokonce i pro možnost onoho „my“. Pokud se ovšem neustaví toto Selbst, pak se nebude konstituovat ani autentické jáství, proto vznikne problém identity, pocit vykořenění, objeví se absurdita prožívaná jako samozřejmá součást každodenního životního provozu. A to je problém!

Selbst se musí vždy novým a novým způsobem stávat autentickou součástí jáství, nesmí tu být rozpor. Z toho měl Sókratés strach v jeho výše zmíněném výroku z dialogu Gorgias. Erneuerung (obnova) patří k neustálé výbavě tvorby našeho životního rozvrhování směrem do budoucnosti z žité a autentické přítomnosti. Heidegger k tomu dodává: „Uspokojení Selbst je pevná starost o vycházení ze svého původu.“ (Heidegger 1993: 173) Starat se o počátek znamená jen vytvořit autentické prostředí pro možnost bytostného tázání, o to je třeba pečovat všude, hlavně v Evropě a především ve školství. Obnovený smysl počátku musí být vždy konkrétně aktuální, nikoli idealizovaný! A v tom se skrývá problém, tomu je třeba porozumět.

Problém, který před námi stojí, se musí nahlédnout jako odpověď. Ke každé odpovědi patří otázky. Pokud je najdeme, pak jsme problému porozuměli, vstoupili jsme totiž do pozadí, z něhož se problém stal problémem. Otázky musejí pasovat k předem dané odpovědi jako klíč k zámku. Hledat otázky k předem existujícím odpovědím je tedy základ pro „roz-umění“. Výskytovost, byť jakkoli sofistikovaná, nám nepřinese „roz-umění“, ale pouze faktografický materiál, jenž je velmi často jen katalogizován jako přínos, ale bez skutečného vlivu na pozitivní vývoj problému. Je nám zapotřebí více filosofie než přehledových prací.

SEZNAM LITERATURY

Aristotelés, Politika. Praha: J. Laichter 1939.

Heidegger, M., Metaphysik und Nihilismus. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1999.

Heidegger, M., Phänomenologie der Anschauungs und des Ausdrucks. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1993.

Patočka, J., Sókratés. Praha: SPN 1991.

Platón, Gorgias. Praha: J. Laichter 1944.

(Doc. PhDr. Anna Hogenová, CSc. působí na Katedře občanské výchovy a filosofie UK PedF a je vedoucí Katedry filosofie na UK HTF.)


 
 www.filosofie.cz