Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Dialogy. Několik poznámek k diskusi o náboženské dimenzi multikulturalismu

Autor: Miloslav Průka
Abstract: Dialogue. Notes on the discussion about religious dimension of multiculturalism. – This article wants to show some features of multicultural, especially interreligious dialogue. In its centre is the question of possibilities of various dialogues based on different presuppositions and expectations.

Keywords: dialogue, (difficulties of) communication, decline, (eloquent) silence

Klíčová slova: dialog, (problémy) komunikace, úpadek, výmluvné mlčení


(Příspěvek navazuje na setkání pracovní skupiny zabývající se tématem Náboženské dimenze multikulturalismu, jež se v rámci projektu Multikulturní výchova ve vzdělávání budoucích učitelů a dalším vzdělávání učitelů uskutečnilo 24. 11. 2005 na PedF UK.)

Vybavila se mi příhoda, kterou vyprávěl – nemýlím-li se – kdysi prof. Kohák. On či někdo druhý byl požádán (ještě ve Spojených státech), aby zastoupil nepřítomného kazatele na společném setkání většího počtu církví a denominací. Proslov, který si připravil, konzultoval poté s organizátory setkání. Řeč prý je to dobrá, říkali, ale doporučili by vynechat tuto pasáž, která by se mohla dotknout těchto účastníků, onu pasáž, jež by mohla urazit zase jinou stranu atd. To, co zbylo, byla dokonale nekonfliktní, všech problematických ostnů zbavená řeč, se kterou již nebylo možno nesouhlasit. Nesouhlasil, tuším, nakonec pouze autor – a řeč se nekonala.

Obrušují-li se z mnoha různých, teoretických i ryze praktických důvodů v klidných dobách v rámci mezináboženského i široce kulturního setkávání a soužití hrany našich postojů a věr, ve chvílích nepokojných se opět zaostří, aby nám připomněly, že pod učesaným a ošetřeným povrchem zůstává mnohé zamlčeno, nevyřčeno, nesdíleno, neporozuměno. Následkem bývá pokus o nalezení vyváženějšího, úspěšnějšího principu či modelu multikulturního soužití, zahrnujícího v námi diskutované perspektivě například rozpětí i napětí mezi misií a interreligiózním dialogem, teologií a religionistikou apod., v obecné rovině pak modelu nekonečného příběhu hledání harmonie jednoty a mnohosti.

Jedna otázka je nabíledni. Je vůbec vhodné vytvářet zde jakýkoliv model, a pokud ano, jak této snaze rozumět? Není již samotný projekt multikulturalismu, jak se otázal moderátor naší diskuse prof. Funda, jakousi novodobou formou vnucování západního způsobu myšlení jiným kulturám? Ani z našeho úhlu pohledu základní východiska, na nichž každý takovýto projekt stojí, tedy dialog a respekt ke svobodě projevu, nemusejí být k našemu překvapení vnímána a přijímána pozitivně [1] – a vynutit si lze pouze jejich karikaturu.

S tím souvisí jiná diskutovaná pochybnost: o ztrátě našich vlastních pevných bodů, jisté únavě, vyprázdněnosti naší víry, úrovni vzdělání, výchovy, kultury – obava z celkového civilizačního úpadku. Co vlastně můžeme nabídnout?

Připomíná mi to otázku z počátku křesťanství. Co dobrého může vzejít z Galileje, táže se Natanael v Janově evangeliu (1,46), tedy z oblasti, která byla v očích judského obyvatelstva spojena s náboženským úpadkem, a tak v opovržení. To nás směruje k jinému „úpadku“: „Úpadek není stav,“ říká Patočka, „kterému by bylo lze zabránit aplikací zásad všeobecně platné morálky; neboť právě tato aplikace musí být provedena pravdivě, a úpadek spočívá v tom, že se bloudí v otázce pravdy.“ (Patočka 1996: 291; a citát pokračuje: „Úpadek je tedy možná vždy současný s vlastním principem civilizačním. Z toho důvodu se však žádná civilizace nemůže vyskytovat v jediné formě a nemůže mít od počátku jasno o svém nejvlastnějším základě. Každá jej spíše hledá…“)


Co se křesťanské víry týče, jejím středobodem je bláznovství kříže a slabosti. „Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě jen tak je s námi,“ píše v Listech z vězení Dietrich Bonhoeffer. (Bonhoeffer 1991: 250) Sebevědomí ve víře je potom v protikladu s takovouto zkušeností a totožnost, jež se zde vždy znovu a nově rodí, je paradoxním společenstvím radikální otevřenosti, odpovědnosti a zároveň krajní intimity.

„…je fakt, že existuje odezva ve světě osobním…, komunikace skutečně od duše k duši, ne jenom od jazyka k uchu. Každý skutečný učitel o tom ví, a kdyby nebylo této odezvy, veliká výchovná hnutí, která nejsou nikdy hnutí institucionální, nýbrž jenom se mohou v instituci ex post jaksi složit, by vůbec nebyla možná. Taková hnutí, jako jsou např. mezi náboženským vůdcem a mezi jeho apoštoly, …mezi zvěstovatelem nějaké nauky a mezi těmi, kteří ho poslouchají a kteří sami z lásky za ním jdou. Ovšem tento poměr, tento vztah je v ustavičném nebezpečí tohoto zvnějšnění.“ (Patočka 1996: 381)

Snad teprve takovýto dialog, vztah od duše k duši, jak píše Patočka, [2] je vybaven možností nepředstíraného, skutečného setkání a nadějí, že za odlišnými kulturami a duchovními světy lze přeci spatřit nevyslovitelnou coincidentia oppositorum. [3]

Takovýto dialog není k dispozici, není jednou z alternativ či dalším z modelů komunikace, není možné ho naplánovat a není možné od něj dopředu nic očekávat (ani „vnitřně“ pro jeho nemanipulovatelnost ani „vnějšně“ – sám se stal nesrozumitelnou, ohroženou menšinou na periferii masových komunikačních technik). Pak je také možné střízlivě nerezignovat na další sféry střetávání a komunikace, přestože často připomínají chůzi, jež je – řečeno s Schopenhauerem – pouze zadržovaným pádem.

POZNÁMKY


[1] Lidové noviny např. otiskly 9. 11. 2005 článek Ayaan Hirsí Aliové Drahý Theo, ráda bych s tebou mluvila, v němž autorka mj. cituje z procesu s obžalovaným z vraždy nizozemského režiséra van Gogha z jeho závěrečné řeči: „Děkuji bohu a žádám ho o pomoc při tom, co nyní řeknu. Je tu jen jediný bůh, Alláh, a Mohammed je jeho Prorok... Chci, abyste věděla, že jsem konal z přesvědčení. Ne proto, že bych nenáviděl vašeho syna, protože byl Holanďan a urazil mě, Maročana... Můj čin byl aktem víry a mohu vás ujistit, že když budu někdy propuštěn na svobodu, udělám to znovu, udělám přesně stejnou věc... protože Zákon mi říká, že musím setnout hlavu každému, kdo uráží Alláha a jeho Proroka, a říká, že nesmím žít v této zemi. Anebo chcete-li v zemi, která hájí svobodu slova, jak to obžaloba nazvala.“

[2] „Mlčení bude řečí budoucího věku,“ připomíná Evdokimov staré duchovní bohatství (Evdokimov 2002, 115).

[3] V jejímž duchu se např. již M. Kusánský snažil řešit nábožensko-politické konflikty své doby, vykračuje přitom i za hranice křesťanského náboženství.

SEZNAM LITERATURY

Bonhoeffer, D., Na cestě k svobodě. Listy z vězení, Praha, Vyšehrad 1991.

Evdokimov, P., Epochy duchovního života. Od pouštních Otců do našich dnů, Velehrad, Refugium Velehrad-Roma 2002.

Patočka, J., Péče o duši I, Praha, Oikoumenh 1996.

(Mgr. Miloslav Průka, teolog a filosof, teologii studoval na HTF UK, interní doktorand KOVF PedF UK.)


 
 www.filosofie.cz