Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Kulturní hermeneutika – vertikály a horizontály. Poznámky k multikulturní výchově

Autor: Marek Fajfr
Abstract: The cultural hermeneutic – verticals and horizontals. Notes to the multicultural education. – The author tries to reveal problem of "multicultural education" from hermeneutical point of view. He tries to show two dimensions of our fundamental approach to the "world itself" – horizontal and vertical one. After a short historical review it seems to him clear that post-modern educational situation became horizontal out of our control. As a teachers we have to build our interpretation in school on that radically new basis.

Keywords: hermeneutic, culture, multicultural education, post-modern situation

Klíčová slova: hermeneutika, kultura, multikulturní výchova, postmoderní situace


 

Dovoluji si vám předložit příspěvek k problému multikulturní výchovy, vlastně z dvojího důvodu. Jednak je toto téma „zakázkovou“ prací pro doktorandy filosofie na pedagogické fakultě, jednak, myslím, multikulturní výchova vcelku dobře koresponduje s problémem horizontál a vertikál, který průběžně během studia promýšlím.

Předkládám vám k posouzení a ke kritickému zvážení můj otevřený pohled na věc. Přiznávám, že vycházím zejména z inspirativních poznámek Petry Morvayové k tomuto tématu, které jsem si dovolil spojit, doplnit, přeložit do vlastní řeči a nastavit problém ze své vlastní, jistě ne původní, perspektivy. Dále pak vycházím z některých vlastních poznámek o výchově učiněných nad dílem Friedricha Nietzscheho, eseji Zdeňka Kratochvíla, Jiřího Michálka, Václava Bělohradského aj. a z diskusí s J. Schlegelovou a M. Šnajdrem. V mnohém se nacházím teprve na počátku dlouhé poutě a právě o „radu na cestu“ vás nyní, jako filosoficko-pedagogický elév, ze srdce žádám.

I.
Domnívám se, že pokud chceme poodhalit závoj problému multikulturní výchovy v dnešním světě, musíme nejprve krátce sami sobě ozřejmit chápání pojmu „kultura“. Na kultuře je pro mě významný onen „širší význam slova“, [1] který se snaží postihnout její hermeneutický aspekt: kultura jako prisma, kultura jako specifická optika každého z nás, kultura jako schéma, které rozvrhuje svět, které dává světu smysl, kultura jako autonomní systém zakládající možnost/nutnost „cizího“. Kultura je interpretační vzorec světa, aplikovatelný a aplikovaný na jakoukoli jeho součást, předem známou i neznámou. Kultura je naší původní daností, do které se rodíme a která nás po našem narození dynamicky spoluvytváří (spolu s námi). Kultura je historicky dynamickou podobou „pohledu člověka na svět“.

Když se malé dítě narodí, vrůstá skrze svou výchovu do širší společnosti a jejího kulturního vzorce/interpretačního vzorce světa. Tento proces nazýváme v zásadě správně „socializace“, neboť přijetím tohoto vzorce se jedinec etabluje jako plnohodnotný člen skupiny. [2]

Každý člověk má svůj interpretační vzorec světa, jehož podobu ovlivňuje okolní společnost. Nerad bych zde sklouznul k nějakému „sociálnímu determinismu“, tedy k pojetí člověka jako „oběti společnosti“ – pasivního nositele své vlastní kultury. Je v bytostné povaze těchto vzorců, že se dokáží ve prospěch svobody jedince velice silně variovat a modifikovat, aniž by ovšem ztratily ze svého nejpodstatnějšího obsahu. V zásadě vlastně jedince neuzamykají, nezavírají a nesvírají. Je v povaze kultur, že přináší pro člověka pocit svobody a otevřenosti. Nejde tu o svázanou, peratizovanou, změřitelnou „statistiku priorit“, ale o nepopsatelné, dynamické, nezachytitelné vzájemné vztahy osobních a společenských hodnot. Kultura je vytvářena jedinci a jejich svobodnými činy, kultura je rozhodně osobním pohledem na svět. Na druhou stranu se těmito pohledy vytváří kulturní tradice, která je všemi jedinci dále pasivně přenášena dál… a tak dále. Kultura je dynamický vztah jedince a jeho okolí. Interpretační vzorec je průnikem osobního a tradičně společenského vidění světa, přičemž se onen osobní pohled z této tradice v zásadě nevymyká. [3]

Chápu kulturu jako strukturu hodnot, interpretační klíč ke světu, způsob kladení otázek světu a očekávání odpovědí. Kultura otevírá svět člověku, kultivuje člověka, stará se o něj a zabydluje jej ve světě. Kultura je optickým prismatem, kterým každý člověk nahlíží svět, kterým tento svět předjímá, kultura je výrazem Heideggerovské „vrženosti člověka“ – „člověk je vždy již v něčem, co si sám nedal: k člověku patří tato fakticita jako bytostný rys jeho existence“. (Petříček 1997: 19)

II.
Veškerá interpretace je hodnocení, pohyb po vertikále přirozeného světa. Nehodnotové, chladné, popisné vyjadřování světa je mýtus vědy, který už dávno padl. Náš přirozený svět je přirozeně hierarchický, polarizovaný, na jedné straně stojí dobro a na druhé protipól, nedobro. Nejen náš přirozený svět, ale celý náš život je hodnocením. Veškeré vidění světa, ba dokonce již žití světa, je jeho interpretací. Veškerá interpretace je zanášení hodnotových struktur (vertikalizace). A tedy: „Každý popis světa je hodnocením světa.“ (Bělohradský 1997: 11)

Vidět = interpretovat = hodnotit.

Z této tajuplné trojice se nelze vymanit. Člověk potřebuje své vertikály, člověk je na ně bytostně odkázán. Člověk zároveň své vertikály miluje: vertikály, v jejichž středech stojí on sám a jejichž ramena se táhnou k nekonečnům. Vertikála tak přináší osobní pohled na spásu, Dobro, Boha i Neboha, smysl či nerozum.

Tak jako žádný život není žit „o samotě“, ani vertikála, která život zakládá, nestojí ve světě sama. Mimo vertikálu tu jsou další vertikály, které se navzájem proplétají a ovlivňují, přiklánějí a odklánějí až vytvářejí spletence, sítě a copy, nejasně ohraničené, otevřené, nedotahující se jedna na druhou. Společně pak vytvářejí kulturu a kultury. Vytváří životní napětí, neustálé a neviditelné, vzájemnou hru a boj jednotlivých verzí světa, POLEMOS. Každá kultura je vertikální, má povahu vertikály. Chová se jako soustava interpretačních hodnot, rozvrhuje svým vertikálním rozměrem celý svět: každá kultura je přirozeně absolutizující a sebestředná, totiž život sám je přirozeně absolutizující a sebestředný.

Vertikála klade znervózňující nárok. Žije ve světě neustálého napětí a nevědomě (osobní příklad) i vědomě klade již svou povahou, bytím, automaticky, přirozeně nárok na okolní vertikály. Tohoto „nároku na ostatní“ se nelze zbavit, je to výzva, otevřená možnost komunikace, spolubytí, možnost života jako takového. Ovšem tento nárok je pro mě osobně znervózňující všude tam, kde je spojen s (byť latentní) vulgaritou či agresí: kdy osobní vertikála explicitně zasazuje ostatní verze světa pod sebe, kdy automaticky pod-hodnocuje ostatní, kde se „cítím být podhodnocen jinou vertikálou“; náboženské války, nacionalismy, rasismy, aktivismy…

Proti vertikále stojí horizontála. Proti vertikále priorit a hodnot stojí horizontála možností. Moderní doba (chcete-li věda, historismus, technizace, liberalismus, pozitivismus apod.) sugeruje sadu neutrálních hodnot, ze kterých si má člověk možnost vybrat, ze kterých si člověk může vybrat, ze kterých si ovšem apatický moderní člověk již nevybírá, protože nemusí. Je tu horizontála báječných, skvělých, nepřeberných, ale zároveň lhostejných a nenaplněných možností. Bůh, Peníze, Pravda či Kariéra tu stojí srovnány vedle sebe jako ve velkém nákupním domě (super market approach) a záleží jen na individuu (údajně nezatíženém spletením s jinými – sebevědomé svobodné individuum), kterou momentálně, okamžitě, situačně upřednostní. Oproti vertikále Absolutna, vertikále nekonečné a věčné se zde nabízí pohled horizontální – pohled údajně svobodný (liberální), pohled relativizující, relativní. Horizontála popírá autority a instituce stojící nad člověkem. Horizontála neustále mluví o prostředí svobody a nekonečných obzorech moří pro sebevědomé námořníky.

V kulturní hermeneutice mluví horizontála o stejné hodnotě všech kultur – nejsme ani výš, ani míň než jsou ostatní. Nevnucujme jim své hodnoty, ať už jsou jakékoli. Nehodnoťme je svými vertikálami. Jen seřazujme, zařazujme, kontextualizujme, ale nepřizpůsobujme svět ke svému obrazu, nesnažme se svět spasit, nemluvme pořád o nějaké krizi. „Je nutno se odnaučit klasifikovat, privilegovat, hierarchizovat.“ (Finkielkraut 1993: 73)


Poznámka: historický přechod k horizontále života souvisí podle některých s přechodem novověku k moderně. To moderna vytrhuje jedince z klanu, radikalizuje novověký subjektivismus a z obecné kultury činí kulturu „moji“. (Finkielkraut 1993: 10)

Z výše řečeného ovšem jednoznačně vyplývá, že sebevíc sugerovaná horizontála se nemůže zbavit své vertikálnosti – vertikály, která zakládá možnost života jako takového. Vždy tu bude stát individuum vytvářející horizont; subjekt, který říká: Já jsem ten, který praví, že není třeba hodnotit svět. Já jsem ten, který říká: „nechme nevolníkům těšit se z jejich okovů.“ (Finkielkraut 1993: 78) Já jsem ten, který jsem si uvědomil, že jsem absolutně svobodný. Já (laskavě) ponechávám vaši kulturu kulturou. Horizontála spoluvytváří fragmentárnost současného radikálního individualismu, protože především vytváří vertikálu s vyvýšeným „Já“ tím, že všechny ostatní hodnoty klade horizontálně a činí z nich pouhé „možnosti“.

Čili: člověk se nemůže vymanit z neustálého hodnocení (stále platí premisa: každé vidění je hodnocení – dokonce i kdybychom si obrazně řečeno vydloubli oči, bychom hodnotili, i nevidění klade nárok na neviděné, nevidění je také hodnocení). Odtud: také horizontála je hodnocení! Jinak radikalizované, rozepjaté již ne mezi dobrem a ne-dobrem, ale latentně mezi mnou a cizími, mezi volbou a nevyužitou možností, mezi tím, co blahosklonně přijmu a tím, co odmítám. Výška vlastního „já“ však zůstává. Nikdo se ve skutečnosti necítí jako jeden z mnoha! „Dokonalá horizontála“ interpretačních vzorců je nenaplněné „zbožné“ přání všech, nejen společenských věd. [4]

Pokud jsem měl možnost to posoudit, v kulturní hermeneutice lze vystopovat dva odlišné přístupy k problému, totiž na jedné straně etnocentrismus (přirozený, stádní reflex, preferující identifikaci jedince se skupinou, zabezpečující integritu skupiny, vymezující skupinu, smečku, klan, stádo, národ) a na straně druhé kulturní relativismus (preferující pohyb mezi kulturami, jejich vzájemný kontakt, difúzi kulturních idejí a implikující úctu, respekt, toleranci vůči ostatním stádům, klanům, smečkám, národům). Zatímco etnocentrismus nárokuje na ostatních, nadřazuje své etnikum nad ostatní, jednoznačně a nezastřeně preferuje svou vertikálu – kulturní relativismus mluví o vzájemné hodnotové neutrálnosti kultur, o jejich vzájemném obohacování, bezkonfliktnosti, o horizontálním „přehledu“ jednotlivých interpretačních vzorců pokud možno bez vzájemného hodnocení. Ovšem z předešlých poznámek vyplývá, že také koncept kulturního relativismu obchází zásadní problém nutného, přirozeného a neustálého hodnocení.

III.
Zdá se, že teprve postmoderna [5] nabízí vůči přirozeně hierarchizujícímu hodnocení myšlenkovou alternativu nebo alespoň záchytný bod. Postmoderna, zdá se, [6] překračuje problém moderny; problém, který označuji za problém latentně vertikalizující horizontály – aneb absolutizace horizontálního pohledu. Oč je tento problém latentnější a skrytější, o to je nebezpečnější.

Problém moderny tkví v samotném pojmu kultury, kterou oba koncepty kulturní hermeneutiky stále drží: totiž v podobě mýtu o „přehledných kulturách“; mýtu o tom, že kultura zůstává stále touž kulturou navzdory tomu, že k jejímu vývoji a základnímu pohybu dochází v zásadě na jejím okraji, během konfrontace/difúze s ostatními interpretačními vzorci; mýtu o tom, že se dokážeme vymezit proti určitým (určitelným) kulturám cizím (relativismus); mýtu o tom, že dokážeme preferovat kulturu svou, nám známou (etnocentrismus).

Jádro mé úvahy zní: v postmoderní situaci neobstojí ani jedna z výkladových tendencí kultur, protože obě počítají s uzavřením pojmu kultury, jejího konceptu. Také kulturní relativismus (navzdory svému názvu) předpokládá vzájemně se tolerující kultury a zachovává tak kulturu jakožto smysluplný (orientovaný a orientovatelný) interpretační vzorec osmyslující celý svět, ukotvující člověka a nemalou měrou tak vlastně přispívá ke stereotypizaci. Lze se však společně s Miroslavem Petříčkem domnívat, že v postmoderní situaci již „tradiční prostředky našeho myšlení naprosto nepostačují k tomu, abychom tuto situaci mohli pochopit“. (Petříček 1991: 89) Postmoderní relativismus/současná horizontála je radikální a tím skutečná a drtivá a nikoli banální a prospěchářská!

Během masivního globalizačního stýkání kultur dochází k dobře popsanému fenoménu: totiž k mohutným „kulturním výpůjčkám“. Ty dosud znamenaly „základní pohyb“ kultur vpřed. [7] Globalizace ve všech svých čtyřech aspektech (sociálním, ekonomickém, kulturním i politickém) významně poukazuje na bolestivost (nesmyslnost, nemožnost) našeho ohledu na kontext. Kulturních výpůjček je totiž v důsledku globalizace tolik, že zaběhnutý mechanismus vzájemné výměny mezi kulturami (selekce – rekontextualizace – rekonfigurace – integrace) za sebou téměř jistě nezanechává „stejné kultury“, jak se to dosud tiše předpokládalo. [8] Vytrácí se tak nejen kultura česká, romská nebo anglická, ale hlavně „kultura“ jako taková: jednotný interpretační vzorec světa, který by byl souvisle a smysluplně schopný pokrýt zásadní oblasti lidského života a který by člověka pozitivně orientoval.

Byl přerušen velký „řetězec textů“ řecko-křesťansko-osvícenského původu. Moderní doba akcentovala novost a aktuálnost – postmoderna již novost vnímá jako archaickou, nesmyslnou. V postmoderně je kontext v zásadě neuchopitelný, fragmentární. Fragment je univerzální formou sdělení. Rezignujeme jak na horizontální kontext věci, tak na hodnotovou orientaci věci samé. Radikální relativizace stojí proti jakémukoli náznaku absolutizace (proti vertikále) a na druhou stranu „vytržení z kontextu“ horizontu jako základní zkušenost masové polylogické (mnohohlasné) společnosti [9] aneb údajně „každý má svou pravdu“. Postmoderní společnost je nekontextuální: každý čin se v takovém rámci stává separátním skutkem, každý náhled či názor může mít nárok nanejvýš situační okolnosti. Již nelze očekávat „dokonalého“ čtenáře (života), který bude chápat a hledat kontext; každý přistupuje k textu, ke knize života náhodným otevřením a zase zavřením, nemá smysl pátrat po souvislostech. Napadá mě snad jednoznačný metaforický příměr: současnost jako internetový „full-textový“ vyhledávač.

Relativismus, tedy „vidění horizontální“, vytváří „teoretické podloží téměř všech koncepcí multikulturalismu“. [10] Moderní multikulturní výchovy narážely na problém latentních (pro člověka přirozených) vertikál obsažených v premisách, základech celého multikulturního pedagogického projektu. A tak, aniž by se kdy relativismu podařilo prosadit do životní reality svou ideu tolerance kultur proti etnocentrickým vášním, je zapotřebí tuto koncepci překonat jako nedostatečnou. Postmoderní situace na jednu stranu sama nahrává dotažení koncepce multikulturalistické výchovy v tom smyslu, že lépe ukazuje nemožnost uzavření, ostrých ohraničení, definic. Na druhou stranu ovšem sugeruje fatální nemožnost jednoty, která je pro výchovu (nejen multikulturní) zásadní. Neboť jak říkali staří: výchova je osvětlování celku. [11] Domnívám se, že interpretační vzorce světa dnes ztratily svou jednotu, smysluplnost, schopnost člověka orientovat – skutečně a totálně se zplošťují, z vertikál se (nám navzdory) skutečně stávají horizontály. Možná už dávno a možná až nyní v postmoderní situaci si tuto skutečnost připouštíme nebo lépe: jsme nuceni si ji připustit. [12]

IV.
Můžeme ještě stále učit o vzájemné snášenlivosti kultur i v případě, že již není jasné, co je „kultura“, co je která kultura a kdo je jejím příslušníkem, nositelem? Má smysl nabádat studenty k následování, udržování, konzervování tradice kultury, která se možná již zcela vykloubila a je diskontinuální – ke které už možná dávno nepatříme? A nebo ke které patříme všichni (globální kultura)? Pokud je výchova, jak se domnívá Zdeněk Kratochvíl, „přece kromě jiného (a kromě nového) také prodlužováním kulturní tradice“, (Kratochvíl 1995: 160) musíme se společně ptát, kterou z kultur, co z (české) kultury budeme v sobě prodlužovat, pokud něco takového ještě v sobě nalezneme – co budeme prodlužovat v konkrétní pedagogické situaci, kdy se všechny verze bortí a interpretační vzorce světa nefungují, tedy nedávají hledajícímu člověku smysl?

Má smysl snažit se poznávat jiné kultury a interpretační vzorce, když (a) neznáme ani naše vlastní hermeneutické postupy a (b) lze s jistotou tvrdit, že poznání jiných kultur nás automaticky ovlivní a ještě více rozmělní? Tedy nikoli často lacině proklamované „každý má právo na svou pravdu“, ale „nikdo nemá právo (nárok) na pravdu, natož svoji“. Neodsuzujme ostatní, když ani nevíme, jak soudíme! Neznáme vlastní interpretační vzorce světa.

Poznámka: publicista Dan Drápal srovnává v aktuálním článku situaci ve Francii zmítané bouřlivými sociálními nepokoji se situací Romů v Česku. Dovoluji si citovat delší pasáž nazvanou autorem Nesmyslný liberalismus, která snad odhalí částečně také moje intence: „Problémy se zahušťují v rámci společnosti, v níž převažuje … názor, že každý má „nárok na svou pravdu“, že žádná absolutní pravda není, že vše je relativní, že svoboda je větší hodnotou než pravda. Při převaze tohoto názoru nemá majorita minoritě co nabídnout. Sama se totiž zřekla jakýchkoli ideálů, když je prohlásila za relativní a stejně platné (a tudíž stejně neplatné) jako jakékoli ideály jiné. Proč by se měli přistěhovalci ve Francii integrovat, když Francie nemá ráda sama sebe a sama si nevěří? Proč by se měli integrovat u nás Romové? Nabízí jim většinová společnost nějaké ideály, ve jménu kterých by stálo za to se integrovat?...“ (Drápal 2005)

Nárokující etnocentrický přístup, zdá se mi, vychovává své okolí tak, že říká, že na vše lze najít jednoduchou odpověď. Stačí jen přiložit kánon (měřítko) vlastní vertikály (třeba ekonomie, ekologie, katolictví nebo rasismu) a celý svět se ozřejmí prakticky okamžitě. Kulturně relativistické stanovisko (ve výše zmíněném článku nazvané „liberální“) je sofistikovanější a tvrdí, že existují složité a dynamické odpovědi, které se proto snažme odhalovat, postupně odkrývat – a nalezené „cizí“ máme znát, možná také respektovat, tolerovat, či dokonce bránit. Postmoderní skutečnost nám ovšem sugeruje třetí možnost, totiž že odpovědi nejsou ani jednoduché, ani složité, ale že zkrátka nejsou; že skutečnost je tak rozmanitá a nesmyslná, že jakékoli „nalezení“ odpovědi je automaticky jejím popřením. Horizontála se radikalizuje, o to víc se radikalizuje přirozená a životní lidská touha, potřeba, nutnost vertikály.

V postmoderní situaci se neproblematizuje jen multikulturní výchova, ale výchova jako taková. Proč chceme učit děti? Jak a čemu je chceme učit? Co jim chceme předat a co od nich budeme vyžadovat? Co od nich požaduje současný život, na jaký život je máme připravit? Domnívám se, že nám, vychovatelům, svítá paradoxní naděje, že výchova (myšleno výchova v hlubším slova smyslu) bude současných radikálních otřesů ušetřena, protože již od dob Sókratových spočívá v kladení nikoli odpovědí, ale otázek. Všechny odpovědi padnou, ovšem otázky (filosofický pohled na svět plný úžasu a vstřícné otevřenosti) zůstávají.

Stojíme-li před třídou svých žáků, stojíme před cca třiceti nezakotvenými a individuálními fragmenty, které o své fragmentárnosti zřídkakdy ví. Mnohdy a stále častěji jsou to sebevědomí jedinci, kteří si leccos nárokují na ostatních. Zkusme je neučit o soužití dávno neexistujících kultur, ale o soužití jedinců! Každý je zvláštní, problematický, vykloubený ze svého kontextu, neuchopitelný, každý je neorientovaným fragmentem. Nereflektovaná fragmentárnost znamená zranitelnost, urputnou touhu se zakotvit, ať je to kdekoli (možná stejný problém sekt, závislostí, extremismu, fotbalových fanoušků, událostí ve Francii atd.) – nereflektovaná fragmentárnost může znamenat lehkou možnost propadnutí ideologii, může znamenat nekritičnost. Ne falešná sebejistota nárokujícího subjektu! Vždyť přeci neznám ostatní, ale zejména neznám sám sebe! Jak prostě se nabízí citovat dva antické evergreeny: Vím, že nic nevím a ještě příhodnější Poznej sám sebe.


Neznám vlastní kontext, neznám ani vlastní kulturu, neznám své kořeny, svou minulost. Přesto/proto mě napadají snad jen tři problémy, tři rady, tři výzvy pro současnou (multikulturní) výchovu, snad výchovu týkající se více vychovatelů než dětí samotných, týkající se více mě osobně než kohokoli jiného:

(1) problematizujme svůj/jejich nereflektovaný výklad světa, neustále ukazujme (sami sobě) věci z jiných perspektiv, jejich odvrácenou tvář, učme se sebe-kritice a nepřestávejme v sebe-zdokonalování, nepropadněme vytváření falešného sebe-vědomí a agresivní či vulgární sebe-střednosti, přispívejme tak k postupné a kritické tvorbě vlastní vertikály, našeho vlastního života; (2) vystříhejme se dávání univerzálních, absolutních odpovědí, sami je neznáme! Buďme příkladem toho, že lze žít s otázkami, že není nutné za každou cenu vidět, znát, vnucovat jiným svou odpověď. Otřásejme vlastní i cizí falešnou sebejistotou, ovšem nenabízejme žádné (falešné) jistoty. „Neustálé přehodnocování všech hodnot!“; [13] a konečně (3) naučme nejprve sebe a potom naše žáky, aby necítili ostatní vertikály apriori jako agresivní nárok na sebe sama, ale aby je v pohledu (filosofické) vstřícné otevřenosti viděli jako vítanou inspiraci, nový pohled do zrcadla, oživení svého vlastního myšlení, vidění, života.

Naučme sebe a naše žáky, aby ostatní viděli jako zásadní a důležitá Setkání na svých společně sdílených Cestách. Naučme sebe a naše studenty, že umění říct „nevím“ není přiznání se k slabosti, ale životní síla, a že veškerá agrese a vulgarita je projevem slabosti života, jeho popřením, jeho Koncem.

Dovoluji si doufat, že podobnou milou inspirací byly právě pro vás tyto poznámky.

POZNÁMKY

[1] Vycházím z pojmu kultury v širším významu kol. Petry Morvayové.

[2] Ovšem také plánovité nepřijetí vzorce své „rodné kultury“– vzdor – vytváří prostor, který je okamžitě zaplněn vzorcem jiným – i nepřijetím kultury se člověk hlásí ke kultuře, snad dokonce ke kultuře vlastní, právě popírané, neboť každý ze vzorců je otevřený a otevírá možnost svého relativního popření, snad lépe překonání: otevřenost vůči pohybu vpřed.


[3] Jak nepřirozeně vypadají současní „čeští“ nebo třeba „američtí“ tzv. buddhisté?

[4] Navzdory pojetí pojmu etnocentrismus podle kol. Morvayové.

[5] Vycházím z pojednání WELSCH, W. Naše postmoderní moderna. Zvon: Praha, 1994, str. 12–16.

[6] Ano, to vše se pouze zdá – neboť nelze mluvit s potřebným odstupem o právě zakoušeném, ale snad jen z vlastních vnitřních zkušeností.

[7] Podle pojetí pojmu kulturní změna kol. Morvayové.

[8] Viz pozn. 7.

[9] BĚLOHRADSKÝ, V. Mezi světy a mezisvěty – filosofické dialogy. Votobia: Praha, 1997. Vycházím z poznámek učiněných nad četbou kapitol „Říkejme si Čerwiuši – pokus o definici intelektuála v době globalizace“ a „Demokratická představivost polylogické společnosti“.

[10] Podle pojetí pojmu kulturní relativismus kol. Morvayové.

[11] Srovnej Platónův mýtus o jeskyni nebo např. koncepci výchovy u J. Patočky.

[12] Wolfgang Welsch ale varuje před tím, abychom nepodcenili radikální horizontálu postmoderny jako pouhý „proces rozkladu jednoty“, a upomíná na to, že je tato situace ve své podstatě pozitivní, že se v jejím jádru rodí cosi skutečně demokratického a jednotného. WELSCH, W. Naše postmoderní moderna. Zvon: Praha, 1994, str. 13.

[13] Tato radikální výzva Friedricha Nietzscheho dochází k zajímavému vyústění snad až v dnešní době. K pedagogické interpretaci jeho myšlenek s pomocí geniální knihy Pavla Kouby Friedrich Nietzsche: filosofická interpretace (Československý spisovatel: Praha, 1995) se, doufám, dostanu někdy později.

SEZNAM LITERATURY

BĚLOHRADSKÝ, V. Mezi světy a mezisvěty – filosofické dialogy. Votobia: Praha, 1997.

DRÁPAL, D. Paříž může hořet i v Česku. Mladá fronta DNES, 8. 11. 2005, str. A/6.

FINKIELKRAUT, A. Destrukce myšlení. Atlantis: Praha, 1993.

KRATOCHVÍL, Z. Výchova, zřejmost, vědomí. Hermann a synové: Praha, 1995.

PETŘÍČEK, M. Úvod do současné filosofie. Hermann a synové: Praha, 1997.

WELSCH, W. Naše postmoderní moderna. Zvon: Praha, 1994.

(Mgr. Marek Fajfr působí jako externí doktorand oboru filosofie na UK PedF v Praze.)


 
 www.filosofie.cz