Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Společenství tradičních církví jako jedno z paradigmat multikulturní společnosti. (Několik podnětů k diskusi na téma „náboženské dimenze multikultural

Autor: Jiří Vogel
Abstract: Die Gemeinschaft der traditionellen Kirchen als eines von Paradigmen der multikulturellen Gesellschaft. – Der Aufsatz weist an, dass die ökumenische Gemeinschaft der Kirchen das Urbild für ein ruhiges Zusammenleben werden konnte, weil es um die selbständige Kulturwesen geht. Der Aufsatz berührt vor allem die Entwicklung, der zur heutigen Gemeinschaft der Kirchen fuhr, und die Rolle der Ausbildung für die Gestaltung des ruhigen Zusammenlebens in den Kirchen.

Keywords: multikulturelle Gesellschaft, Christentum, Theologie, Kirchen, Studium

 

Klíčová slova: multikulturní společnost, křesťanství, teologie, církve, studium


 

Multikulturní společnost je fenomén, o němž se dnes velmi často hovoří, ať již jde o vzájemné soužití etnických či jiných zájmových minorit s většinovým obyvatelstvem uvnitř státu, nebo v souvislosti se stále více sílícím stykem s kulturními entitami přesahujícími hranice jednotlivých zemí. Zejména v oblasti interkulturního kontaktu, která přesahuje hranice států, již dlouho rostlo napětí, jehož konfliktní povaha stála mimo pozornost většiny lidí. Teprve po eskalaci teroristických útoků na začátku nového milénia si mnoho lidí uvědomilo, že je zapotřebí vytvářet vhodné podmínky a jasná pravidla pro soužití jednotlivých kultur.

Pozitivní roli by v tomto procesu mohly sehrát zejména tradiční církve, neboť specifické křesťanské tradice jsou v podstatě svébytnými kulturními útvary. Řeč evangelia není řečí abstraktní, nýbrž se vyjadřuje konkrétním jazykem, v určitých filosofických souřadnicích čili v určité kultuře. Bez podrobného dějinného pochopení inkulturačních proměn podstatných rysů řeči evangelia nelze křesťanskému myšlení dostatečně porozumět.

V tomto „multikulturním“ kontextu probíhá i studium fenoménu křesťanského náboženství na teologických fakultách. Student nejprve musí dobře porozumět světu židovského myšlení a jazyka, kde byla křesťanská zvěst primárně vyjádřena. Dále musí pochopit základní rysy vtělení evangelijní zvěsti do řeckého světa, což se také neobejde bez proniknutí do jeho jazyka a filosofie. Posléze studuje dějiny křesťanského myšlení, u nás zejména v západní tradici, a učí se jazyku latinskému. A v neposlední řadě se seznamuje s podobou různých současných křesťanských společenství a s konkrétní křesťanskou tradicí, jejíž obor obvykle studuje.

Studium různých způsobů vyjádření křesťanské zvěsti ve vztahu ke své vlastní tradici (díky ekumenickému dialogu a v nemenší míře i díky tomu, že se studium odehrává na univerzitní akademické půdě) navíc již není zaměřeno ostře apologeticky, a to aniž by studenti výrazně ztráceli svou konfesní identitu. Navzdory přetrvávajícím bariérám a občasným konfliktům lze dnes hodnotit lokální soužití různých církevních společenství ve většině případů velice kladně, bezpochyby v tom hraje významnou roli i současný způsob teologického studia.

Pokojné soužití různých církevních společenství má však za sebou pohnutou historii plnou nejrůznějších, mnohdy i velice násilných konfliktů. Náboženské války na evropském kontinentu jasně ukázaly, že rostoucí náboženskou rozmanitost nelze zastavit nějakým násilným způsobem a že není návratu k „ideální“ středověké jednotě. K novému modelu jednoty v pluralitě ovšem vedla dlouhá a často i velice trnitá cesta, na které se vyskytlo hned několik způsobů soužití.

Jeden z prvních modelů mezikonfesního modu vivendi, jenž byl vyjádřen zásadou „cuius regio, eius religio“, tj. „čí země, toho náboženství“, se prosadil po uzavření Augsburského míru v roce 1555. Šlo vyloženě o nespravedlivou zásadu, která měla stanovit meze dalšímu odpadávání od církve. Navíc tento model zcela nevyřešil otázku pokojného soužití, naopak stál v pozadí násilného nucení k jiným konfesím a hromadných konfesních exodů.

Model svobodného soužití více konfesí v jednom státě je sice staršího data než model „cuius regio, eius religio“, ovšem ve svých počátcích se neprosadil jako model zcela stabilní. Šíření různých reformačních skupin a názorů bylo podnětem k neustále rostoucímu napětí a vzájemným konfliktům. Mnohdy se také tato soužití omezovala na pouhé trpění jednoho menšinového konfesního směru na území většinového.

Skutečná rovnoprávnost církví na území jednoho státu se objevila až v konceptech, které připravily oddělení státních a církevních institucí. Jsou to například koncepce tzv. „civilního náboženství“ u T. Hobbese a J. J. Rousseaua. Hobbes si pod vlivem náboženských válek uvědomil, že podoba státu jako nositele a bojovníka za jednotnou a pravou víru je neudržitelná. Proto od sebe odděluje politického a náboženského nepřítele, snaží se minimalizovat a zobecnit společného jmenovatele, jímž byla doposud křesťanská víra, do podoby civilního náboženství a tím vytvořit rámcovou podmínku pro tolerantní náboženský a politický život ve státě. Rousseau jde dál, svůj pojem civilního náboženství koncipuje nezávisle na státní moci a snaží se vytvořit vhodné podmínky pro pluralitní náboženský a politický život.

K proměně charakteru vzájemného soužití různých církví přispěly i další faktory: postupující sekularizace, ztrácení politického vlivu církví, vznik zdvojené – státní a náboženské (konfesní) – identity, vznik „politických náboženství“, apod. S rozvojem ekumenických aktivit ve dvacátém století dochází k dalšímu významnému posunu v pokojném soužití církví. Již nejde jen o vzájemnou toleranci, nýbrž o snahu překračovat svůj obzor za hranice jiných konfesí. Církve rozumí situaci rozdělení jako důsledku hříchu a hledají model vzájemného soužití, který by nerozmělnil jednotlivé tradice a zároveň by umožnil i určitou úroveň jednoty.

Schopnost žít ve vzájemné toleranci, bez touhy po konfrontaci a ve snaze po hledání společného činí z přítomnosti společenství tradičních církví živé paradigma multikulturního soužití. Vedle liberálních institucí, které zachovávají neutralitu vůči rozmanitým a často konfliktním koncepcím života občanů pluralitní společnosti, církve naopak odmítají přistupovat k různým koncepcím života neutrálně, prosazují pevný životní názor, jasné etické hodnoty a poskytují svým členům jasnou identitu. Navíc vystupují jako nositelky kontinuity křesťanského svědectví a pečovatelky o bohatství duchovního života, kultury a vzdělanosti. Jejich charitativní, vzdělávací a výchovné, sociální a mravní cítění a hodnoty působí na společnost, která je přijímá do určité míry za své, i když v jejich sekularizované podobě. Svou vzdělaností a hlubokými duchovními zkušenostmi usměrňují i necírkevní religiozitu, čímž vytvářejí pevnou oporu nejrůznějším novým náboženským skupinám a hnutím, a tím zaručují, aby společnost neklesla k náboženskému primitivismu a fundamentalismu. Díky své těžké minulosti jsou ochotny respektovat ochranu základních práv všech občanů a nenutit nikoho k tomu, aby přijímal hodnoty, které reprezentují. Mnohdy jsou ochotny vstoupit do dialogu i s těmi, kteří se značně liší, a hledat to, co je jim společné.

Koncept jednoty v pluralitě v soužití církví a možnost být paradigmatem pro multikulturní společnost však neznamená poklesnout k jisté pseudoliberální rozbředlosti a postmoderní dezorientaci, která většinou končí ve ztrátě vlastní identity. Pokud se členové určitého náboženského společenství příliš identifikují s liberálním relativismem, vydávají všanc svou existenci a pro moderního člověka se stávají lhostejnými. Proto se skutečně vážná mezináboženská a multikulturní diskuse může odehrávat pouze mezi těmi, kteří jsou s to vyjádřit jasně své názory, se kterými nemusíme souhlasit a které mohou popírat i mnohé z toho, co považujeme za „přirozenou“ etiku.

Základem každého podobného dialogu je předně vzájemné sebepoznání, či lépe řečeno – oboustranné studium. Právě zde však může ležet jedna z největších překážek. Společnost má tendenci řešit problémy až ve chvíli, kdy jsou nepřehlédnutelné, a nejraději volí rychlá politická rozhodnutí. Dlouhodobý trend v podceňování všeobecného vzdělávání a preventivní práce má svůj původ v zaměření na viditelný účel a výkon a těžko se lze domnívat, že by společnost toto zaměření nějak významným způsobem měnila. Význam všeobecného vzdělávání a prevence je ovšem vidět jen velmi málo, proto lze odhadovat, že cesta k pokojnému soužití v multikulturní společnosti nebude snadná a že se bez konfliktních situací neobejde.

SEZNAM LITERATURY

JÜPTNER, Jan. Civilní náboženství. In TOTH, D. (ed.) Politika a náboženství. Hradec Králové: Miloš Vognar, 2004. 112 s. ISBN 80-86771-03-2.

KÜNG, Hans, van ESS, Josef. Křesťanství a islám. Přel. J. Hoblík, L. Kropáček. Praha: Vyšehrad 1998. 192 s. Přel. z: Christentum und Weltreligionen – Islam. München: Piper, 1994. ISBN 80-7021-262-4.

KÜNG, Hans. Světový étos: projekt. Přel. K. Floss, B. Horyna. Zlín: Archa, 1992. 158 s. Přel. z: Projekt Weltethos. München: Piper, 1990. ISBN 80-900249-4-7.

POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Hermeneutika mystéria: struktury myšlení v dogmatické teologii. Praha – Kostelní Vydří: Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství, 2005. 243 s. ISBN 80-85929-77-5 – ISBN 80-7195-001-7.

TAYLOR, Charles. Zkoumání politiky uznání: multikulturalismus. Přel. A. Bakešová, M. Hrubec, J. Velek. 2. vyd. Praha: Epocha – Filozofický ústav AV ČR, 2004. 192 s. Přel. z: Multiculturalism: Examining the Politics of Recognition. Princeton University Press, 1994. ISBN 80-86328-64-3.

(ThDr. Jiří Vogel, Th.D. působí na Katedře systematické teologie, teologické etiky a teologické filosofie UK HTF.)


 
 www.filosofie.cz