Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Role umění v multikulturní výchově

Autor: Miloslava Blažková
Abstract: The role of Art in the multicultural Education. – The article deals with the role of art within the multicultural education. It describes the stages of multiculturalism and false multiculturalism. The article shows that the European civilization has problems with the inter-cultural relationships. The grounds of these problems can be found primarily in the transformation of European system of values. The importance of art lies in the creating of space for multicultural dialogue.

Keywords: multi-culture, inter-culture, education, art, self-identification, world, value, fundamentalism

Klíčová slova: multikultura, interkultura, výchova, umění, sebeidentifikace, svět, hodnota, fundamentalismus


Svou stať jsem sice nazvala Role umění v multikulturní výchově, ale umění samému bude věnována až její závěrečná část. Důvodem je to, že nemůžeme pochopit výjimečnou roli umění v tomto typu výchovy, pokud si neuvědomíme určitá specifika multikulturality a zároveň i složitost výchovy v této oblasti. Proto se pokusím nejprve odpovědět na tři otázky spojené s multikulturní společností:

1. Je v současnosti multikulturní prostředí také prostředím pro interkulturalitu?
2. Co proces multikulturní vzájemnosti brzdí a co jej podněcuje?
3. Jaké hodnoty můžeme nabídnout a jaké prostřednictvím interkulturality získáme?
A pak si teprve můžeme položit také otázku:
4. Jakou roli hraje umění v multikulturním prostředí?

1. Multikulturalita jako prostředí pro interkulturalitu

V současném světě euroamerické civilizace se stále více prosazuje mínění, že se společenství bude rozvíjet pod vlivem interkulturality. Tuto představu vnímáme obvykle jako výrazně pozitivní, jako důkaz, že lidé spolu mohou žít v míru a přátelské koexistenci bez vše pokřivujících rasových, náboženských a dalších obdobných předsudků. Dokonce jako potvrzení, že jsme se ze své minulosti náležitě poučili a zkrotili síly, které vedly ke vzájemné nesnášenlivosti mezi lidmi oddělenými svým kulturním zázemím.


 Při bližším pohledu na současný stav není pro jednoznačný optimismus dost důvodů. Stačí, podíváme-li se na vývoj samého pojmu multikulturalita tak, jak je to patrné na třech postupných představách o multikulturalitě (čerpám zde z běžných informačních materiálů týkajících se tohoto problému):

Multikulturalita I
„Nepravá“ multikulturalita existující pouze ve statistické demografické podobě. Kulturní zvláštnosti se různými způsoby odstraňují na základě přísného požadavku asimilace.

Multikulturalita II
Skupiny příslušející k jednotlivým kulturám si mohou z velké části zachovat svou identitu, zároveň se však vůči sobě vymezují. V nejlepším případě je výsledkem pokojná koexistence.

Multikulturalita III
Skupiny příslušející k jednotlivým kulturám si zachovávají prvky jednotlivých kultur, které utvářejí identitu, vzájemně je akceptují a dochází mezi nimi k interkulturnímu soužití.

Tyto tři etapy bývají hodnoceny následovně: I. odpovídá stavu, který panoval v Evropě ještě v minulém století a velmi často ještě nebyl zcela zapomenut. II. představuje současnou situaci především západoevropské společnosti, maximum, kterého se nám s velkým úsilím daří dosáhnout a III. představuje spíše ideál, o jehož hodnotě sice nepochybujeme v teoretické rovině, ale praxe se mu stěží přibližuje. Domnívám se, že jeden z důvodů, proč tomu tak je, můžeme najít právě ve zdrojích zájmu o multikulturalitu.

Ukazuje se tu postupný tlak vývoje společnosti, která své interkulturní vztahy nastolila původně jako požadavek na hegemonii buď ve státě jedné majority, nebo dokonce v pokusu o to být koloniální mocností ať již jedné šestiny světa (SSSR), zemí, nad níž slunce nezapadá (Španělsko), nebo vládnoucí všem mořím (Velká Británie). Výchova v této oblasti se pak stala nutností v situacích, kdy jiná kultura nabyla dostatečné síly, aby se proti převažující kultuře postavila, a střet kultur vyvstal jako brzdící společenský element. Můžeme udělat jednoduchý závěr, že zdrojem požadavku na interkulturní vzájemnost není původně pozitivní představa lidského společenství jako rozvíjející se pestrosti, ale potřeba vlastní civilizační úspěšnosti. Stopy tohoto východiska se dají velmi těžko odstranit a při pohledu na složité prosazování stavu III můžeme mít dokonce pocit, že jejich odstranění patří do sféry zbožných přání.

Současný svět je rozdělen do určitých civilizačních okruhů, které stojí na kulturních fundamentech. Opřeme-li se o klasifikaci Huntingtona, můžeme vymezit sedm typů civilizací:

· západní
· konfuciánská
· japonská
· islámská
· hinduistická
· slovansko-ortodoxní
· latinskoamerická
· africká

Tvoří své vlastní kulturní vzory, liší se tedy v zásadních věcech, zejména v pojímání životních hodnot, v tom, co určuje postavení člověka ve světě, v poměru k druhým lidem v jakékoli roli a nejšířeji řečeno ve způsobech, jakým obstarává své bytí. Zároveň ale civilizace s sebou nese snahu po kontaktu s ostatními, po nalezení svého místa v globalizovaném světě. Zvyšuje se tedy tlak na sebeidentifikaci a sebeprosazení. Navazování kontaktu s druhými není postaveno především na interkulturalitě, ale na ekonomickém zájmu, kterému je podřízeno vše ostatní. Není to jen záležitost současného světa. Již kulturní vztahy starověkého Řecka s tehdejším světem byly neseny obchodem a kolonizací. Současný svět je ale vystaven složitější situaci v mnoha ohledech:

· síť vztahů zhoustla a pokrývá většinu kulturního světa,
· počet mezilidských kontaktů se geometrickou řadou zvyšuje a mezinárodní charakter výroby tuto tendenci ještě umocňuje,
· vše mimoekonomické se dostává do služeb ekonomického; má především podpořit ekonomický úspěch, být tak řečeno zajímavým obalem vyváženého zboží, a proto spoluvytváří konkurenční prostředí a je na něj také takto pohlíženo,
· samozřejmá jistota o povaze vlastních hodnot se rozpadá, a proto je nahrazována na jedné straně pokusy uměle ji udržet různými cestami fundamentalismu a nacionalismu a na druhé straně ji vědomě zrelativizovat a ještě víc rozkolísat a učinit tak z nouze ctnost.

2. Co proces multikulturní vzájemnosti brzdí a co jej podněcuje

V současném světě se promítá dvojí tendence: partikularismus a univerzalismus. Např. nadnárodní celky a vedle nich až uměle pěstované regiony, jednotný trh se zbožím vnucovaným spotřebitelům jednotnou reklamou, snaha ukázat místní speciality jako něco navýsost zajímavého a užitečného, masový turismus, jehož nosným prvkem je většinou i kompenzace ztráty domova zvýšeným pohodlím v čase stráveném sice v cizí zemi, ale povětšině vlastně mimo ni. Vnímáme-li partikularismus a univerzalismus jako protikladné tendence, je otázkou, zda lze takový protiklad překonat.

Uvažujeme-li o intrakulturální jednotě, pak se můžeme spolu s Pavlem Baršou ptát: „Je možné si představit a eticky a politicky realizovat takový postoj, který bude dostatečně partikularistický a diferencialistický, aby byl s to udělat prostor všemu lidskému, ale zároveň dostatečně univerzalistický a sjednocující, aby umožnil různorodým kulturám komunikovat a společně budovat jednu celoplanetární civilizaci?“ (Barša 2001: 65)

Problémem je, že paradoxně brzdy i hnací motory tohoto procesu jsou stejné, tj. především ekonomika, politika a náboženství. Všechny k soužití směřují a zároveň jsou v určitých podobách jeho největšími nepřáteli. V ekonomii se to projevuje jako spor globalizace a regionalizace, v politice jako spor občanské společnosti a skryté přítomnosti národních států, v náboženství jako spor humanismu a fundamentalistické řevnivosti.

3. Jaké hodnoty můžeme nabídnout a jaké prostřednictvím interkulturality získáme

Evropa zažívá stadium avizované již Nietzschem, dobu přehodnocování všech hodnot. Myslím, že Nietzsche nedohlédl až ke kořenům tohoto procesu. Žil do jisté míry v secesní iluzi, že tento proces je vývojovou změnou směřující jednoznačně k něčemu lepšímu, k budoucím „vyšším lidem“. Tato představa vyplývala ze západního univerzalismu, který posuzoval nevědomky všechny hodnoty evropskýma očima. Pro dnešek je daleko charakterističtější vyjádření G. Lipovetského komentujícího probíhající hodnotové změny již v názvech svých prací Éra prázdnoty, Soumrak povinnosti.

Multikulturalita je prostředím pro sdílení hodnot a je bezesporu postavena na schopnosti hodnoty nejprve nabídnout. Ve stadiu vlastní neujasněnosti je obtížné předvést něco jiného než právě tuto rozkolísanost. Dokonce i když přijmeme schopnost rozkolísávat své hodnoty, nelpět dogmaticky na (jednou pro vždy) stanoveném žebříčku hodnot nebo na jejich neotřesitelnosti, za hodnotu, kterou můžeme nabídnout ostatním kulturám, nebude naše situace při interkulturní vzájemnosti snazší. Jiné civilizační okruhy zatím mají kulturní hodnoty pevnější, alespoň v situaci konfrontace, protože se daleko více musely vůči europocentristickému univerzalismu vymezovat, a na mnohých místech světa to musí dělat i teď, i přes naši velkou snahu o respekt k jinakosti. Sdílení „jejich“ a „našich“ hodnot, jehož výsledkem by bylo něco nového, třetího, proto představuje z obou stran téměř neřešitelný problém.

Schopnost pochopit druhého spočívá nejprve ve schopnosti pochopit sebe sama. Ani v této oblasti se ale necítíme dostatečně zabezpečeni. Náš kontakt se světem, který byl původně přenosem vlastních hodnot do jiných civilizačních okruhů (opět připomínám Řeky nesené představou, že zprostředkovávají barbarům svět, který by měl proti neřeckému světu obstát a prokázat svou převahu), nepředstavuje dnes především sféru sebeujištění. Velmi často se ukazuje, že se pokoušíme jít cestou jiných civilizací, u nichž vnímáme možnost vystoupit k transcendenci. Připomínám jen opakující se pokusy inspirovat se buddhismem, lámaismem, hledat čínské či japonské vzory apod. Představují pro mne mimo jiné znak, že si sami sebou nejsme jisti.

Neméně důležité je, že k nejistotě jsme nedospěli jen kontaktem s jinými kulturami (pak by jejich vliv mohl být výrazně destruktivní), ale především vývojem vlastního „filosofického“ myšlení. Rozbití klasické metafyziky, tak charakteristické pro dnešek, rozbíjí především tradici evropského racionalismu. Ten byl jedním z hlavních znaků evropského kulturního okruhu. Jeho odvrhováním ztrácíme část své kulturní tradice, část své identifikace. Netvrdím, že je to špatně, že k tomuto procesu nemělo dojít. Jenom konstatuji, že jsme v situaci raka, který právě shodil starý krunýř, nový mu ještě dostatečně neslouží, a proto je v dané chvíli nejzranitelnější.

Situace vlastní neujasněnosti se promítá i do často se opakujícího vědomí jakéhosi konce historie spojeného se ztroskotáními velkých evropských ideologických koncepcí, která opět nejsou v evropských dějinách ničím novým, ale jejich frekvence se neustále zrychluje. Konec sice vždy zatím znamenal přípravu nového počátku, jistou oporou však byla metafyzická myšlenková tradice, která dnes chybí. Heideggerovský dotaz na legitimnost etiky v době neujasněnosti ontologických východisek je jen jednou stránkou této situace a může být aplikován daleko šířeji.

Za této situace si můžeme položit otázku: „Co skutečně opouštíme a co umístíme na uvolněné místo?“ Přijmeme-li představu, že opouštíme tradici unifikace, kulturní asimilace a chceme ji nahradit interkulturalitou, pak se z tohoto pojmu nesmí stát náhražka velkých evropských civilizačních ideálů. Jinak řečeno nejde o to vytvořit další velké metavyprávění, tentokrát o multikulturalitě. Jde o praktické realizace jedné z podob společenského života. Základem však musí být pochopení tohoto procesu, ne jen živelná snaha o přijetí jinakosti a plurality. Interkulturalita pak vystoupí přinejmenším ve třech podobách, jimž musíme věnovat zvláštní pozornost:

· lék – přijmout odpovědnost za svět bez symptomu protektorství,
· nebezpečí – změnit interkulturalitu v nějakou novou západní ideologii, s jejíž pomocí se opět prosadíme ve světě,
· falešná naděje – vnímat ji jako cestu, jak se zbavit problémů, k nimž nás náš myšlenkový vývoj dovedl, rezignovat na svoji vlastní kulturní tradici ve jménu „něčeho nového, co ji převyšuje“.

Pro současnost vidím jedinou cestu – naučit se alespoň žít vedle sebe s postupným, i když pravděpodobně velmi pomalým, pronikáním interkulturních vlivů. Otázka podle mne zní: „Jsme připraveni stát se lidstvem?“ Odpověď na ni není možné dát hned. Jde o dlouhodobý proces a při všem možném zrychlování ostatních společenských změn je problematické, jak získat potřebný čas.

Zvláštní místo hraje v tomto procesu umění. I když i ono se může stát zdrojem kulturních konfliktů, je v něm daleko větší potenciál pro zprostředkování vzájemné otevřenosti a naladěnosti na druhého. Proto se chci v rámci multikulturní výchovy zabývat jeho rolí.

4. Role umění v multikulturní výchově

Vyslovuji zatím jen teze, které chci i na základě diskuse dále rozpracovávat:
1. Umění můžeme vnímat v mnoha rovinách. Pro naše téma považuji za nejdůležitější chápat umění jako odpověď na staronové otázky: Kdo jsme? Kam kráčíme? a V co můžeme doufat? Ať patříme k jakémukoli kulturnímu prostředí a jsou nám vlastní jakékoli kulturní vzorce, do sféry našeho pobytu tyto otázky patří vždy. Oslovuje nás každá z těchto otázek a obrací nás k našemu lidství.

2. Role umění pro sebeidentifikaci a tím otevření možnosti pochopit jinakost. – Pokud se dáme uměleckým dílem oslovit, jsme vždy do určité míry jeho spolutvůrci. Nese to s sebou skutečnou vystavenost do sféry působnosti uměleckého díla, vystavenost, která nás neponechává nejen lhostejnými, ale dokonce ani stejnými. Umění má tuto schopnost ve velmi širokém měřítku, a proto nás oslovují díla z různých konců světa i z různých kulturních a civilizačních prostředí. Dostáváme se do skutečně prožitého kontaktu s jinakostí ne jen formou odmítání, ale nutnou potřebou se s ní vyrovnat, porozumět jí a tím také porozumět sobě samému.

3. Umění jako otevřený vztah k sobě, ke světu a k druhému člověku. – Prostřednictvím uměleckého díla si vždy zároveň otevíráme svět, posouváme horizonty, v nichž bychom mohli být jinak uvězněni. Umění způsobuje často „prohlédnutí“. Jakou roli to má pro rozvoj interkulturality můžeme pozorovat i na snaze fundamentalistů ničit skutečné umění z „jiného“ světa a zároveň ho nahradit pseudouměním vlastním, jehož hlavním cílem je utvrzovat lidi v dogmatických, pro potřeby vlastní ideologie zkonstruovaných „pravdách“. V něm se má člověk stát především dobře fungujícím kolečkem mašinérie, svět má být uzamčen do předem vymezených hranic stanovených někým jiným a druzí mají být vnímáni buď jako „spolubojovníci“, nebo „nepřátelé“, nikoli především lidé. Takové „umění“ obvykle nepřežije ideologii, v jejíchž službách vzniklo, a jeho schopnost oslovovat je také velmi krátká. Je tak přímým opakem umění kultivujícího.

4. Kultivace lidství v umění. – Ne náhodou bylo a je umění používáno i jako prostředek katarze. Bylo takové přinejmenším od chvíle, kdy se setkal svět lidí a svět bohů, i potom, kdy se spolu setkávaly různé kultury lidské. Tuto svoji roli si podržuje i v současném světě, i když již není především součástí náboženského života a kultu. Dokáže oslovit silou imaginace členy různých společenství a dokonce i těch, která by k sobě v mnoha jiných oblastech měla daleko. Umožňuje zmenšovat vzdálenost mezi lidmi a dovést je k zamyšlení nad vlastními hodnotami a hodnotami jiných. Kontakt přes hranice času – naše porozumění pro starou kulturu – je nadějí i pro kontakt přes hranice civilizačních okruhů – např. japonské porozumění pro českou klasickou hudbu, naše porozumění pro orientální literaturu apod. Při něm se nestáváme členy jiného společenství, nýbrž všemu rozumíme „po svém“. Přesto nás takový kontakt obohacuje a činí vnímavější pro hodnotu jiné kultury.

5. Současný svět trpí nerovnoměrným vývojem společnosti v různých regionech. Avšak umění, které je všude rozšířeno, může vytvářet bez ohledu na jiné předpoklady půdu pro kontakt v nerovnoměrně se vyvíjejících společnostech. Tuto schopnost nemá většina jiných multikulturních podnětů. Představíme-li si školní třídu budoucnosti, jejíž zárodky můžeme pozorovat již teď, tedy třídu, v níž vedle sebe sedí děti z velmi různých kulturních a civilizačních okruhů, pak je to právě umění, které jim může pomoci nalézt k sobě cestu. Na učiteli je, aby tento proces nejen nebrzdil, ale i podněcoval, aby vytvářel prostředí pro multikulturní dialog.

SEZNAM LITERATURY

Barša, Pavel: Západ a islám, CDK, Praha 2001.

(PhDr. Miloslava Blažková, CSc., odborná asistentka, působí na Katedře občanské výchovy a filosofie na UK Pedf a na Katedře filosofie UK HTF.)


 
 www.filosofie.cz