Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Multikulturalismus dnes: pojmy, metafory

Autor: Oleg Suša
Abstract: Multiculturalism today: conceptions, metaphors. – The study analyses important concepts related to the social contexts of multiculturalism as assimilation, anomy, deprivation, cultural diffusion, ethnocentrism, identity, inclusive community, marginalisation, socialisation, pluralism atc. Social, historical and spatial contexts of the metaphors of multicultural interaction are important for interpretative framing, especially in condition of contemporary globalization: that is, for example, the leading topical metaphors like the time-space compression, world system and world risk society.

Keywords: multiculturalism, metaphors, contexts, globalization

Klíčová slova: multikulturalismus, metafory, kontexty, globalizace


Významné pojmy multikulturalismu

Pojmy související s problematikou multikulturalismu jsem se pokusil objasnit v rámci edice knihy Ch. Taylora, Zkoumání politiky uznání. Multikulturalismus, vydané nakladatelstvím Epocha a Filosofickým ústavem v Praze 2004. V této stati se pokusím o zasazení významných pojmů do rámce kontextů jejich aplikace, zejména v souvislosti s prostory a metaforami dnešní globalizace. V této části si v následujícím textu zrekapitulujeme významné pojmy.

Aktér
Jednající osoba, individuum nebo skupina či kolektivita. Jednání je vždy procesem rozhodování, volby. Tento proces rozhodování může být ovlivňován zevnitř nebo zvenčí jednak dostupností zdrojů při zvolení prostředků k realizaci cílů jednání, jednak určitým hodnocením stavu věcí nebo situace na základě přijatých norem, pravidel, kritérií či definic situace, ideologií, kulturních či vědeckých modelů, poznatků, vědění, informací.

Anomie
Nedostatek, zhroucení, zmatení či konflikt norem ve společnosti. Společenská anomie podle E. Durkheima vzniká při společenské přeměně v důsledku rostoucí složitosti dělby práce: pokud jsou ekonomické změny příliš rychlé a morální normy, které regulují společenský život, nestačí tempu dělby práce ve společnosti a specializace – dochází k nenormální či patologické dělbě práce. Anomická sebevražda je podle Durkheima typem sebevraždy, k němuž dochází díky psychickému znejistění a pocitu nesmyslnosti v důsledku zmatení lidských potřeb nebo v důsledku jejich neomezeného stupňování. Lidské potřeby jsou nekonečné, a proto potřebují společenskou regulaci, usuzoval Durkheim. Další pojetí anomie rozpracoval R. K. Merton. Anomie znamená kontrast kulturních cílů úspěchu a ekonomického vzestupu a povolených, schválených cest jejich dosahování (pilná práce, vzdělání) s realitou možností existujících ekonomických zdrojů ve společnosti. Jelikož ve skutečnosti dochází k dosahování úspěchu jen u některých zvýhodněných skupin a tříd, vytváří se pocit relativní deprivace u znevýhodněných jedinců, kteří se odvracejí (deviací, odchýlením) od dovolených prostředků. Tím vzniká rozpor mezi cíli a prostředky. Merton vypracoval modely adaptace jedinců na anomii: zachování cílů se děje za cenu porušení dovolených prostředků (např. krádeží), opuštěním cílů i prostředků (např. drogová závislost), úzkostným lpěním na povolených prostředcích, jež se stává cílem pro sebe (např. byrokrat), vzpoura odmítající cíle i prostředky a nahrazující jak cíle, tak i prostředky (např. politický radikalismus).

Asimilace
Někdy též akulturace. Je to proces, ve kterém jsou jednotlivci a skupiny lidí považované za cizí, stojící mimo, například z řad přistěhovalců, imigrantů – necitlivě začleňováni do hostitelské společnosti. Přitom je často akulturace a asimilace vnímána a praktikována jako nátlak většinové společnosti z pozice dominantní kultury. Ti, kdo jsou asimilováni, akulturováni, jsou vnímáni jako podřízení, jejich kultura je chápána jako kultura podřízená kultuře dominantní. Asimilace je takto jednostranným očekáváním, že podřízené skupiny mají přijmout hodnoty a kulturu nadřazené skupiny. Asimilace ignoruje potřebu menšin po udržování vlastní kultury v relativně cizím prostředí, nestará se o důvody trvání nebo posilování této potřeby, nepřihlíží k možnému opačnému procesu působení menšinové kultury na většinovou a k výslednému utváření smíšení kulturních hodnot v rámci multikulturní společnosti. Oproti asimilaci integrace po menšinové skupině vyžaduje pouze přijetí základních rovných pravidel soužití s většinovou kulturou a přístupu k lidským bytostem (právo na život apod.), ale menšinové skupině ponechává dostatečný prostor pro rozvíjení vlastní kultury.

Autenticita
Vlastnost označující původnost či originalitu například určitých kulturních hodnot či statků, lidských osob a skupin, tradic nebo sociálních, psychologických a politických postojů, výpovědí o určitých historických událostech, hodnocení mediálních zpráv. Autenticita ve smyslu autentičnosti osoby se v moderní existencialistické filosofii týká hlavně ideje vedení života s ohledem podmíněnosti jednoho lidského života jeho konečností, tedy smrtí. Vést autentický život pak znamená, že uskutečňujeme náš vlastní způsob bytí nebo se o to alespoň pokoušíme.

Dekolonizace
Proces osvobození lidí a jejich kultur i území od nadvlády koloniální velmoci, tzv. koloniální metropole. Jde o dlouhodobý a složitý proces plný nerovnoměrností. Takto například politická dekolonizace jako dosažení nezávislosti a ustavení samostatného, formálně suverénního národního státu – nebyla velmi často ještě skutečným nastolením faktické hospodářské a kulturní samostatnosti. Ekonomické i kulturní formy závislosti jsou globálně i historicky proměnlivé a mohou vést ke skrytým formám závislosti politické, diplomatické, vojenské, technické, informační atd.

Deprivace
Z doslovného významu zbavit někoho něčeho. Označuje stav nedostatku, kdy se něčeho nedostává, kterou pociťují jednotlivci a skupiny. Deprivace může být materiální (potrava, bydlení, základní lidské potřeby) i psychická (např. citová), symbolická (nízká prestiž), duchovní (nevzdělanost, neznalost). Deprivace může být absolutní (především ve smyslu nedostatku uspokojení základních potřeb) nebo relativní. Relativní deprivace znamená srovnání s jinými, ostatními lidmi, jež je často zakoušeno a vyjadřováno subjektivně. Často k tomu dochází v procesu volby tzv. referenční skupiny (skupiny, do které chceme patřit, ale nejsme jejími členy). Tento výběr působí na stupně relativní deprivace. Relativní deprivaci silně ovlivňuje sociální nerovnost s jejími ekonomickými i kulturními projevy.

Diaspora
Původně řecký výraz pro prostorové rozptýlení. Diasporou může být etnické, náboženské nebo jiné společenství lidí žijících v rámci odlišného a většího etnického, náboženského nebo jiného celku. Diaspory byly oblasti, ve kterých kupříkladu žily židovské obce mimo Palestinu. V přeneseném smyslu lze jako diaspory označovat ostrůvky tzv. menšinových kultur žijících uprostřed jiné, tzv. většinové kultury. Kulturní a etnické diaspory jsou obvykle výsledkem prostorové, geografické migrace osob.

Difuze kulturní
Kulturní difuze je procesem šíření kulturních statků, hodnot, idejí z jedné určité kultury do kultury jiné. Podmínkou difuze jsou rozvíjené kontakty mezi různými kulturními skupinami.

Emancipace
Osvobozování se. Myšlenkové tradice novověké osvícenské kultury zdůrazňovaly emancipaci jako ideální cíl – individuální i kolektivní – v různých rovinách. V duchovní rovině šlo zejména o osvobození lidského myšlení, lidského rozumu od různých forem náboženské víry, mýtů, pověr, tradic, zvyků či obyčejů. Centrální význam moderní evropská kultura přikládá osvobození jednotlivců i nezávislosti vědeckého bádání. Duchovní emancipace měla své důsledky v hospodářském, sociálním a politickém životě, jako osvobození od vztahů osobní závislosti, od nadvlády dědičných výsad, uvolnění práce a kapitálu z prostorové a další závislosti aj. V nejširším smyslu možno emancipaci považovat za osvobozování od omezení, nelze však uvažovat svobodu od něčeho bez uvážení cílů a smyslu emancipace – to znamená, je třeba položit také otázku o svobodě k něčemu.

Etnocentrismus
Způsob myšlení, který nadřazuje svou vlastní etnickou skupinu nebo kulturu nad jiné etnické skupiny a kultury, popřípadě jiné hodnotí podle toho, jak se vyrovnaly, nebo jak se vyrovnávají s mou vlastní kulturou, jazykem apod. Velmi často jde o automatické, samozřejmé postoje, které vedou k poměřování všech kultur a civilizací podle našich vlastních měřítek. Může to pak vést k nedostatku uznání vůči odlišnému, „jinému“, jako k „cizímu“, podezřelému, popřípadě nebezpečnému, nepřátelskému. Předem vytvořené odsudky jiných, pramenící z neznalosti jiných kultur, svědčí o vlastní kulturní omezenosti, uzavřenosti nebo strachu. V dějinách evropského kolonialismu vznikly také na základě pokusů o systematické poznání jiných kultur v rámci postoje mocenské nadřazenosti Evropanů snahy o ospravedlnění ekonomické, politické a vojenské nadvlády v podobě celé struktury kulturních postojů „moci označovat“ lidi na ostatních kontinentech, které byly využívány jako nástroje symbolické nadvlády (zejména rasistické teorie nebo teorie tzv. orientalismu, které vytvářely účelové představy o „Východu“ v kontrastu se „Západem“). Etnocentrismus může být rovněž významným rysem ideologií nacionalismu.

Evropocentrismus
Případ etnocentrismu, jenž hodnotí evropskou kulturu (popřípadě kulturu evropského Západu) jako nadřazenou ostatním (srov. výše uvedený příklad symbolické moci označování jiných). Evropocentrismus se může projevovat i v politických cílech a strategiích: zatímco v kolonialismu ospravedlňoval expanzi, v současnosti může ospravedlňovat snahy o soběstačnost, zachování dosaženého blahobytu nebo konkurenceschopnosti Evropy jako globálního regionu ve světových globálních vztazích.

Fragmentace
Rozdrobení. V kulturním, politickém a ekonomickém smyslu může znamenat opak koncentrace, sjednocení, ucelenosti, soudržnosti, integrace.

Ghetto
Oblast v určitém sociálně organizovaném prostoru, obvykle v městském osídlení, uprostřed města, obývaná určitou etnickou skupinou. Původně ghetto označovalo židovské osídlení v evropských městech. Ghetto je sociálně ekologický a zároveň sociálně-psychologický jev. Nejde jen o místo, ale jde též o stav mysli, způsob myšlení.

Homogenita
Stejnorodost. V kulturním, sociálním smyslu může označovat předpoklad integrace, sjednocení, soudržnosti. Přílišná homogenita může vést k potlačování rozmanitosti, k represi názorové diferenciace. Sociálně psychologicky může velká homogenita skupin vést k potlačování svobody vytváření nového a změny stávajícího (inovace). Technicky byla obvykle snaha lidských skupin získat homogenitu ve výzbroji předpokladem rozpoutání válečného konfliktu.

Identita
Totožnost. Ve fyzickém smyslu jde o totožnost objektu, popřípadě o jeho vlastnost nebo soubor vlastností. V kulturním symbolickém a sociálním smyslu lze rozlišovat jednak identitu osoby, individua či jeho Já a jednak identitu skupiny nebo kolektivity. Individuálně je identita ovlivňována zároveň zevnitř (např. v podobě relativně autonomního Já) i zvenčí, sociálními kontexty a situacemi v podobě např. kolektivních identit, modelů života, obrazů světa. Charles Taylor tuto dvojrozměrnost nazval dialogickou povahou podmíněnosti lidské identity, což znamená její podmíněnost lidskými vzájemnými styky a vztahy, jde však zároveň o neustálý vnitřní dialog individua se společností.

Inkluzivní společenství
Otevřené zahrnující, „včleňující“ společenství – takové společenství, jež umožňuje začlenění a aktivní účast členů. Je to společenství, které uznává právo každého člověka zúčastnit se využívání možností i jejich vytváření v určité společnosti. Inkluze jako zahrnutí má svůj protiklad v exkluzi, sociální exkluze jako vyloučení může být dobrovolná nebo nedobrovolná.

Interkulturní dialog
Dialog mezi kulturami. Interkulturní dialog může vyrůstat z určité intenzity interakcí (vzájemných styků) a směn (kulturní, ekonomické výměny hodnot). V dialogu mezi kulturami zpravidla dochází k určitému ověřování vlastní kultury a tradice prostřednictvím poznání a porozumění názorům „obrazu“, který o nás vytvářejí druzí. Může nastat situace, v níž je konfrontován obraz konstruovaný druhými s naším dosavadním sebeobrazem, a kdy se díváme na sebe jako do zrcadla, které nám nastavují jiní. V interkulturním dialogu by mělo docházet k obousměrné výměně a rekonstrukcím – jak obrazu o sobě, tak obrazu o druhých.

Komplexní společnost

Sociologický pojem označující určitý stupeň rozvinuté dělby práce a diferenciace, to znamená vyčlenění specializovaných struktur či sfér sociální činnosti, mezi nimiž je potřeba zajišťovat komunikaci a koordinaci. Pro komplexní společnosti je příznačná narůstající obtížnost komunikací a koordinací, k těmto účelům je potřeba vytvářet prostředky v podobě specializovaných i zobecněných (tzn. obecně použitelných) médií lidských styků (např. jazyky, trhy, peníze, dopravní a spojovací technologie aj.). Komplexní společnosti zároveň v procesu globalizace zintezivňují své vzájemné vztahy a stávají se rostoucí měrou propojenými, popřípadě vzájemně závislými. Sociální vztahy se stávají více anonymními, narůstá jejich dočasnost a časová přechodnost, sociální aktivity překračují prostorové rámce lokální nebo národně státní společnosti a odehrávají se v sítích nadnárodních vztahů.

Konformita
Přizpůsobivé napodobivé chování nebo sociálně vytvářený nátlak na jednotlivce k tomu, aby splnil očekávání skupiny, společnosti, organizace či nadřízené osoby. Konformita označuje také přijetí určitých kulturních cílů a legitimních (schválených, povolených) způsobů či prostředků k dosažení cílů. Může jít také o určitý typ lidí – konformistů, kteří pociťují silnou potřebu líbit se druhým, chtějí být sociálně přijati druhými osobami, které považují pro sebe za významné – konformita je pak chování podřizující se normám, jež převládají – bez ohledu na vlastní osobní názor, přesvědčení.

Marginalizace
Proces, v němž je jednotlivcům anebo skupinám lidí odepřen přístup k důležitým pozicím a symbolům ekonomické, náboženské či politické moci v rámci nějaké společnosti. Marginální či okrajová skupina může být početně menšinová i většinová. Takto například ve společnosti s vysokým ekonomickým růstem může fakticky narůstat nerovnost mezi jejími členy v podílu na výhodách hospodářského úspěchu. Sociální antropologie zkoumá okrajové skupiny k ostřejšímu rozlišení rozdílných definic společnosti a k analýze hlavních kulturních hodnot této společnosti.

Multikulturní společnost
Společnost, která se vyznačuje kulturní rozmanitostí, pluralitou. Různé kultury zde žijí vedle sebe nikoli izolovaně, ale ve vzájemné interakci a komunikaci, v nichž může docházet ke spolupráci, k dialogu a k určitým vzájemným vlivům či vzájemnému kulturnímu obohacení. Ideál multikulturalismu je oslavou kulturní rozmanitosti, například jazykové nebo náboženské, je opakem praktik necitlivé asimilace ras, etnik, přistěhovalců.

Multikulturalismus
Může být chápán jako ideál uskutečňované tolerance a respektu k jinému a odlišnému. Multikulturalismus je v tomto smyslu neuskutečněnou možností, které – jak ukázala I. Youngová – brání různé podoby útlaku: marginalizace (vyloučení na okraj společnosti), bezmoc, kulturní imperialismus, násilí, vykořisťování. Základem pro spravedlivé uskutečňování (politiku) multikulturalismu je uznání rozdílů, odlišnosti jedinců, skupin či celých kultur.

Paternalismus
Sociální vztah, ve kterém jeden z partnerů (jednotlivců, skupin či celých kultur) v postavení dominace (nadvlády) okázale uskutečňuje svou péči o podřízeného partnera, v praxi nadřízených k tomu dochází často i za cenu nežádoucího zasahování do osobního života jejich podřízených. Paternalistický vztah je zpravidla ukazatelem velkých nerovností ve způsobu, jakým je vykonávána moc. Paternalismus většinou vystupuje ve jménu blaha podřízených, zatímco čistý útlak vystupuje proti nim.

Porézní
Propustný. V kulturním a společenském kontextu jde o míru otevřenosti – například mezinárodní, přes-hraniční migraci, cestování, stěhování – nebo otevřenost kulturním inovacím.

Práva individuální a skupinová
Ideje o právech jednotlivců nebo skupin mají bohatou historii, představy o právech jsou proměnlivé v čase a ve svých souvislostech. Určitá práva jsou neoddělitelná od určitých povinností. Práva mohou být získána, vybojována v sociálních konfliktech nebo jsou udělována či právně kodifikována (potvrzena).

Podle světového dokumentu Všeobecných lidských práv jsou individuálními právy například: právo na život, svobodu a bezpečnost osoby před zákonem, svoboda myšlení, svoboda svědomí a náboženského vyznání, svoboda mírumilovného shromažďování a sdružování, svoboda podílet se na vládě. Kolektivní práva jsou rozvíjena v určitém společenství a jsou to například kulturní nebo sociální zlepšení, jež hrají významnou roli v politickém životě.

Občanská práva – např. v zastupitelské demokracii právo volit své zástupce ve svobodných volbách – jsou spojena s určitými povinnostmi (placení daní, výkon určitých služeb, např. obrany). Z definice jsou občanská práva ochranou před libovůlí státní moci nebo jiných lidí, občanská práva platí pro všechny jednotlivce žijící ve společnosti, jsou zaručována právním řádem. Základním občanským právem je svoboda projevu. Praktické uplatnění tohoto práva souvisí s kulturou a organizací prostředků veřejné komunikace, novinářů, vydavatelů. Občanská práva jsou nezbytná pro osobní (individuální) práva, politická práva umožňují občanům účast při vykonávání politické moci (jako voličům či jako vykonavatelům politických funkcí). Kulturní či sociální práva občanů jim umožňují podílet se na rozvoji individuální či skupinové kulturní identity, přiměřené životní úrovni a, podle svých schopností, také na růstu svého vzdělání a jsou zakotvena v moderních soustavách sociální péče a vzdělávání.

Občanská práva mohou být aktivní – získaná a rozvíjená zdola v sociálních zápasech, nebo pasivní – zajištěná shora ústavními dokumenty a státem.

Segregace
Proces, ve kterém jsou jedinci nebo skupiny odděleni – prostorově, symbolicky, mocensky, legislativně – a je mezi nimi minimalizována komunikace a interakce. V moderním velkoměstském prostředí a v urbanizovaném způsobu života může k segregaci docházet spontánně – v zaměstnání, v bydlení, ve vzdělání, ve volném čase aj. – což může mít negativní či problematické dopady na sociální integraci společnosti, na politický a občanský život. Je nutno rozlišovat mezi faktickou segregací (segregace de facto) a právně ustanovenou segregací (segregace de iure). Politika segregace vytváří často systémy násilí a potlačování, například koncentrační tábory nebo jihoafrický apartheid.

Socializace
Zespolečenštění. Proces, v němž se jednotlivci učí být členy společnosti, zvnitřňují (internalizují), to znamená více či méně kriticky nebo samozřejmě přijímají za své – společenské normy a kulturní hodnoty, učí se vykonávat společenské role. V této souvislosti trvají diskuse o podílu přírodního a kulturního vlivu v rozvoji člověka. Některé studie kritizují přílišnou socializaci, Sigmund Freud považoval socializaci za potlačování přirozených pudů, sociologický funkcionalismus naopak socializaci chápal jako zásadní předpoklad pro integraci společnosti.

Socializace politická
Proces začlenění do politického systému, v němž se člověk učí rozumět politickým symbolům, poznává informace o politických institucích a procedurách, učí se pasivní a aktivní účasti v politickém životě, osvojuje si určitou hodnotovou soustavu a určité ideologie. V tomto procesu jde zároveň o individuální učení a kolektivní kulturní přenos prostřednictvím vzdělání, masových sdělovacích prostředků nebo politických institucí, popřípadě lokálních pospolitostí nebo rodin.

Společenská pluralita, pluralismus
Společnost, v níž existují a působí různé jazykové, etnické, náboženské či rasové skupiny a pospolitosti. To platí pro většinu lidských společností. V užším smyslu se jako plurální společnosti označovaly země, ve kterých různé etnické skupiny měly různé místo v dělbě práce, žily v soběstačných pospolitostech a nepociťovaly povinnosti k národní společnosti. Kulturní rozmanitost se projevovala v různých institucích rodových, náboženských, vzdělávacích, hospodářských. Lidé z různých skupin se setkávali hlavně na tržišti, kde směňovali své produkty a služby.

Pluralismus v politickém smyslu je spojen s představou, že politická moc je v demokratické společnosti rozdělena mezi mnoho různých, navzájem soutěžících, zájmových skupin, které obhajují své zájmy. Různé skupiny mohou mít různou moc, popřípadě vliv, v soutěžení mezi nimi nejde jen o vlastní zájmy, ale rovněž o názory a hodnoty či obecněji formulované zásady života ve společnosti. Názory na politickou pluralitu se liší podle toho, zda v politickém soupeření jde o získání moci ve státě, nebo zda jde o rozdělování moci mezi samosprávná sdružení občanů.

Kulturní pluralismus je situace, která vzniká, například když přistěhovalci vytvářejí etnické menšiny v rámci hostitelské společnosti. Sociální a politické vyloučení menšin vytváří politický a morální problém zastupitelství (representace) i nové potřeby ozvláštnění a vymezování odlišných identit, jež nakonec vyúsťují i do politického požadavku úplnějšího uznání občanských práv. Požadavky integrace přistěhovalců do hostitelské společnosti kontrastují s trváním jejich neúplného podílu na využití možností „rovné příležitosti pro všechny“, kdo žijí v dané společnosti. V Evropě je hlavním prostorem kulturní plurality město, ve městech jde stále více nejen o celostátní, ale i lokální politiku multikulturalismu. Lokální občanství a městská politika odpovídají stále víc a bezprostředněji za praxe multikulturalismu. Je řešena problematika demokratického zastupitelství a účasti v rozšiřování koncepcí veřejné politiky, dobrovolnost, samosprávnost, široká informovanost.

Rada Evropy zde vymezila tyto oblasti: právní (formální nároky a občanská práva), sociálně-ekonomickou (vzdělání, bydlení, zaměstnání) a kulturní, včetně podpory dobrovolných sdružení. Podle projektu UNESCO MOST mají konzultační instituce pomáhat zprostředkování mezi vládami měst a sdruženími etnických skupin, tzn. mezi řízeným multikulturalismem shora a účastí etnických skupin na multikulturním občanství zdola.

Kontexty pojmů multukulturalismu

Časoprostorové, historické a socio-kulturní kontexty se svými geografiemi mají vliv na reálné formy multikulturalismu jako ideálu rovnováhy mezi asimilací a vyloučením v diasporách.

Nejprve mi dovolte několik glos o českých kontextech. V současnosti byla česká společnost překvapena multikulturní situací: po okupacích 20. století, kdy v případě šestileté asimilace do Třetí říše Adolfa Hitlera se sama česká kultura ocitla v diaspoře dissentu a ohrožení kulturní existence a kdy invaze sovětská r. 1968 utvrdila prvky okupační mentality, mnohé jakoby překvapila vlna imigrace ze zemí bývalé socialistické soustavy jako z periferií tzv. rozvojového světa. Je u nás něco podobného, o čem se hovoří jinde v globalizujícím se světě: dělá se rozdíl mezi cizinci, kteří přijíždějí jako vítaní bohatí (turisté) a těmi chudými nevítanými, kteří prchají před hladem a bídou?

Pro českou kulturu měl vždy význam historismus a dlouhé peripetie formování identity ve středoevropském prostoru stýkání mnoha etnických a kulturních skupin, idejí a hodnot. V tomto kontextu působily metafory diaspory či gheta: generace historiků se potýkaly s odkazem romantického obrozeneckého nacionalismu, který dodnes třeba v elementárních prvcích namnoze poznamenává školství i mediální komunikaci při prezentaci dějin světa, popřípadě dějin Evropy trychtýřem českého partikularismu. Tento narcisismus obrozeneckého češství povstalého z popela „germanizačního útlaku cizáky“ od pobělohorského období snad zatím stále komplikuje porozumění českým dějinám v kontextu celoevropské historie.

Zeměpisná poloha jakoby předurčovala interpretaci české vlasti jako opevněné a nutně xenofobizující kulturní diaspory, která se na maličkém území snaží bránit cizáckým hordám a vpádům. „Stará“ geografie kontrastuje dnes s novou geopolitickou konstelací rozšířené Evropské unie i s uvědoměním globality a působením nových nadnárodních prostorů, oslabuje se metafora diaspory v podobě principu unitárního státu a etnického vymezení občanství.

Okupační syndrom by neměl zaslepovat občana země, která by si měla ujasnit svou pozici v Evropě v novém kontextu globalizace a kosmopolitního regionu Evropské unie. Proto bychom měli studovat své dějiny z hlediska nikoli kulturně nacionalistické výlučnosti a její neustálé obrany z pozice malých a slabých obětí dějin, ale z hlediska reálné tradice velmi bohaté na multikulturní stýkání. Prostý pohled na přítomnost českého mikroprostoru v rámci makroprostoru mnohojazyčné a multietnické středoevroské kvazi-federace rakouské habsburské monarchie do r. 1918, nebo samotná historie Prahy, kde od středověku žila vedle sebe společenství různých kultur v relativní dlouhodobé toleranci a spolupráci, nám může pomoci. Kolika jazyky byl běžně schopen komunikovat městský, průměrně vzdělaný, Čech před r. 1918 ve srovnání s Čechem dneška?

Metafory, prostory multikulturní interakce a současná globalizace

Multikulturalismus nemůže být koncipován jako abstraktní obecnina, ani rozvíjen jako nosná ideová a společenská hodnota, aniž by bylo přihlédnuto k jeho různým předpokladům a kontextům. Kontexty mají vždy své časoprostorové umístění v sociálních a ekonomických souřadnicích. Politiky multikulturalismu se rozvíjely a rozvíjejí v určitých prostorech. V podmínkách postupujícího procesu globalizace společenského života jde o složité prolínání lokálních a globálních prostorů. Zde je nezbytné připomenout, že také samotný pojem globalizace a její metafory je nezbytné prozkoumat v kontextu reflexe rozdílné zkušenosti lidí v různých momentech procesu postupující časoprostorové komprese světa. Časoprostorové stlačení je jednou z metafor pochopení procesu globalizace světa jako jednoho místa.

Díky této změně chápání světa vzniká nová příležitost vnímat planetu a lidské společnosti a kultury také jinak než jenom a především prizmatem vymezení kultury jedním místem jako lokalitou (např. území). Takováto, řekněme kosmopolitní, perspektiva jako virtuální prostor hodnocení vede k potřebě respektování jednotlivých kulturních hodnot z hlediska zachování rozmanitosti života na planetě Zemi, vede ale také k potřebě více a kriticky se podívat na vlastní identity lidí očima narůstající vzájemné propojenosti a závislosti společností na planetě.

Jinou metaforou globalizačního pohybu je metafora světového systému, v němž různé společnosti a státy zaujímají nerovné pozice, jež se historicky utvářely v procesech dělby práce a mezinárodních politických vztahů, přičemž reflexe nerovných pozic sociálních aktérů vyvolává potřebu politicko-kulturně řešit problémy sociálních konfliktů a rostoucích napětí. Konečně třetí metafora – globalizace jako světová riziková společnost – apeluje na všechny aktéry globální multikulturality, aby mnohem více spolupracovali při řešení globálních problémů ohrožení životního prostředí a společenského života. V tomto kontextu je globální prostor prostorem uvědomění nerovného rozdělování rizik.

Nerovné pozice aktérů světového systému strukturují konkrétní témata problematiky multikulturnosti: například v otázce řešení konfliktů v důsledku migrací a emigrací z prostorů globální bídy do prostorů vysněné prosperity, nová rizika globálního nadnárodního charakteru jsou spojena s technologickými produkty moderní civilizace a s jejími tzv. vedlejšími sociálními důsledky při strukturálních změnách vysoce konkurenčního a nadnárodně působícího sociálně ekonomického systému.

Globální kapitalismus bez práce či politická ekonomie nejistot jsou metafory označující nové kontexty multikulturalismu, v nichž se dále prohlubují nerovnosti a rozdíly mezi globálními centry a periferiemi, přičemž být v centru znamená jiné možnosti, než být na periferii. Svoboda pohybu se pro jedny stala základem životního stylu a moci, pro jiné nedostižným ideálem v lokální „připsanosti“ bezmoci. V globalizaci se neustále proměňují formy závislosti politické a geopolitické, ekonomické a kulturní. V současném kontextu pro lidi závislé na trzích práce narůstají nejistoty života ve flexibilizující se rizikové společnosti, trhy práce působí v místních kontextech a postupující nezaměstnanost v postindustriální tzv. nové ekonomice vytváří nová napětí, tlaky a konflikty soutěže o volná pracovní místa. V tomto kontextu, nikoli v kontextu konjunktury, růstu životní úrovně a sociálního státu po druhé světové válce, jsou politiky regulace migrujících osob jiné (USA a západoevropské země omezují již delší dobu imigraci) a kopírují tak vlastně globalizační nerovnosti šancí svobodného pohybu.

V USA je multikuturalismus konfrontován s populační změnou (mění se poměr bělochů a nebělochů, běloši budou menšinou), v evropských zemích dochází k „poruchám multikulturalismu“ (např. Británie, Německo, Nizozemsko), ve Francii nyní explodovala časovaná nálož kontradiktorické snahy sociálně integrovat i vylučovat zároveň generace potomků bývalých přistěhovalců z bývalých kolonií. Jedním z faktorů strachu Evropanů je růst nových nezaměstnaných či potenciálně „obtížně zaměstnatelných“ a potenciálně deviantních „vandalských hord“. Pravicoví i středo-leví politikové i vládní aparáty podporují administrativní přístupy omezující imigrační pohyby, veřejnost se uklidňuje již nikoli chválou štědré vládní podpory multikulturního kurzu tolerance.

Vzniká otázka: dojde ke konformování politiky řízeného multikulturalismu shora k atmosféře nové xenofobie, definované nikoliv jako strach z cizinců a „cizího“, nýbrž jako strach většinové společnosti z možného chování marginalizovaných a ghetoizovaných menšin a z jejich odporu a protestu proti globálním nerovnostem zakoušeným v konkrétních prostorech – v místech, městech, předměstích, sídlištích a táborech – a to nejen v chudých „rozvojových zemích“, ale právě v globálních centrech? V tomto směru se již delší dobu hovoří o militarizaci multikulturalismu (s růstem technik policejního dozoru veřejných prostorů).

Argumentem reakcí na kritiky multikulturalismu zdola se stává řád a pořádek, zajištění veřejné bezpečnosti a vykonavatelem má být národní stát jako instituce s legálním monopolem kontroly ozbrojeného násilí. Hlubším předpokladem pozitivní a dlouhodobé politiky multikulturalismu jsou investice do vzdělávání a potenciálu lidí pro jejich uplatnění ve společnosti. Jestliže jsou deregulovány veřejné služby a jejich privatizace vede k jejich zdražování, dochází ke konfliktu v možnostech redistribuce, která je sociálně nerovnější. K nerovnostem sociální pozice patří také sociální anomie jako situace, v níž se multikulturní proklamace neshodují s faktickými podmínkami a možnostmi dosahování proklamovaných cílů důstojného soužití v jedné společnosti. Tyto podmínky mohou být ovlivněny pocity prohlubované sociální nejistoty. Pokračující individualizace moderních společností překládá břemeno nákladů rizik sociální existence ze státu na bedra jednotlivců, takříkajíc do sféry Štěstěny. Xenofobie je tak strachem z „cizích“ nevítaných chudých v situaci bezradnosti s „vlastními“ chudými.

Krize „společnosti práce“ a nezaměstnanost nemohou být řešeny silami trhu ani zchudlým sociálním státem. Pružné trhy práce zvyšují nároky na výcvik a přeškolování, nedostatek veřejných zdrojů omezuje politiky redistribuce rovných příležitostí. Postindustriální ekonomika nepotřebuje velkou masu pracovních sil a demografickou kvantitu, ekonomické myšlení však stále spojuje sociální nároky s prací jako hlavním zdrojem bohatství. To kontrastuje s realitou soudobé globalizace, v níž je produkce největšího bohatství spojena nikoli s produktivní či námezdní prací, ale se zisky kapitálových spekulativních transakcí a s technologickými inovacemi. Politika multikulturalismu je konfrontována s požadavkem globální spravedlnosti, např. aby byly zdaňovány masivní toky bohatství pohybující se v globálních sítích byznysu, jež by pak za určitých podmínek a jasných pravidel mohly být politicky relokovány do sféry sociálního bezpečí a veřejné podpory kulturního a lidského rozvoje v místech, městech, regionech.

Protestující Francouzi s „dvojí identitou“ se hlásí coby občané republiky o rovná práva a přitom patrně nestojí o plnou integraci. Ideje multikulturní politiky společenství kontrastují s „realpolitik“ administrování sociální integrace a pragmatických akcentů na zvyšování globální konkurenceschopnosti Evropy.

Paradoxem nynější situace je dvojkolejnost – stát má zajišťovat policejně pořádek a potlačovat menšinové protesty v post-společenské, post-národní konfiguraci, globalizovaná města – sama v konkurenčních tlacích z globálního nadnárodního prostoru – mají řídit ekonomické, kulturní a mikropolitické dimenze multikulturní každodennosti soužití lidských skupin v situaci nerovností prostorů prosperity a úpadku, jež jsou zároveň dynamicky nestálé.

(PhDr. Oleg Suša, CSc. působí v oddělení Morální a politické filosofie Filozofického ústavu Akademie věd ČR.)


 
 www.filosofie.cz