Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Marginální skupiny v multikulturní společnosti

Autor: Věra Halászová
Abstract: Marginalized groups in a multicultural society. – This article brings the evidence of marginalized sociocultural (nationality and religious) groups in our society, which aspires to be a part of the larger multicultural European society. All parts (societies) within this European society are meant to be of equal status. On an extreme example of territorial segregation, this article demonstrates the possibility of formation of religious sociocultural groups as a survival strategy.

Keywords: culturology, cultural anthropology, marginalized groups, multicultural society, nationality, religious, segregation

Klíčová slova: kulturologie, kulturní antropologie, marginalizované skupiny, multikulturní společnost, národnost, náboženský, segregace


 

Celé pojednání předkládám ze stanoviska kulturní (a sociální) antropologie, která se dosti podstatně odlišuje od kulturologie, což je v praxi opomíjeno, a obě disciplíny se ke škodě všech zúčastněných zaměňují. Liší se v pohledu na předmět svého zájmu. Kulturologie zkoumá kulturu jako (relativně) samostatný, superorganický adaptivní systém společnosti determinovaný (pouze) ekologickými, technologickými, ekonomickými a demografickými faktory. Liší se tedy od kulturní antropologie, která chápe kulturu jakožto symbolicky vyjádřený soudržný systém určité skupiny, která se (až) v jeho důsledku jeví jako sociokulturní celek. [1]

Kulturní a sociální antropologie má zcela nezastupitelnou roli v popisu sociokulturního terénu, která je dána jejím empirickým charakterem. Kulturní antropolog sám musí totiž během výzkumu získat zkušenost sdílení dvou kultur (své vlastní a zkoumané), aby se stal kvalifikovaným garantem srozumitelného překladu (interpretace) cizího sociokulturního celku (tj. systému) do vlastní kultury. Výsledky terénních zkušeností, shrnuté v monografiích, jsou – jak se domnívám – relevantními prameny dalšího studia více teoreticky zaměřených společenskovědních oborů.

I když během své historie měla kulturní a sociální antropologie i jiné než pouze deskriptivní ambice, v současnosti používá nashromážděný materiál především ke srovnávacím účelům. Varuje se prognostických hypotéz, neboť se distancuje od hodnotících soudů. (Žádné střety civilizací ani konce kultur neprorokuje, dělá jen jiné kultury srozumitelnými prostřednictvím reálných analogií.) Kromě možnosti empirického studia chování lidí v různých kulturách má ještě oproti jiným společenskovědním disciplínám další přednost, totiž tu, že může srovnávat význam různých kulturních institucí v horizontální i vertikální rovině, tedy geograficky i historicky. Srovnává totiž sociokulturní jevy nejen v různých kulturách vyskytujících se současně, ale i proměny určitého jevu v konkrétní kultuře v průběhu času. Na problematiku multikulturalismu se můžeme podívat tímto srovnávacím způsobem, využijeme-li materiál z našeho současného sociokulturního terénu i materiál historický.

Domnívám se, že teorie multikulturalismu zasazuje soužití různých kultur do budoucnosti, obdobně k teorii o občanské společnosti, s tím rozdílem, že rovnost mezi jednotkami společnosti, jimiž jsou jednotlivci (občané), převádí na vyšší rovinu, v níž by si měly být rovny kulturní celky – tedy soubory jednotlivců spjaté stejnou kulturou. Největším, teritoriálně vymezeným kulturním celkem, je národní stát. Potud politologická teorie.

Kulturní antropolog [2] si položil otázku české národní identity, aby zjistil, nakolik je tato vlastnost, přikládaná jako samozřejmost kulturnímu celku, přístupná také jednotlivcům. Na jednoduché otázky – jaký je český národ a koho považujete za Čecha – dostával v prvním případě stereotypní, ve druhém však velmi komplikované odpovědi. Respondentům hlavně nebylo jasné, co má být legitimací k češství. (Rodiče Češi? Oba, nebo stačí jeden? Místo narození? Bydliště? Znalost jazyka? Zvláštní zásluhy? Určité náboženství? Placení daní?) Vyšlo najevo, že celé skupiny obyvatel jsou, opět celými skupinami, z kulturního celku českého národa nemilosrdně vyčleňované – tu z toho, tu zase z onoho důvodu – ačkoliv jako jednotlivcům jim bylo občanské právo rovnosti upíráno jen výjimečně. Toto zjištění v důsledku znamená, že v rámci českého kulturního celku (národa) existují podskupiny, které jsou hierarchicky uspořádané a žádná rovnost mezi nimi neexistuje. V územním celku jsou navíc přítomné sociokulturní skupiny, kterým právo na příslušnost k českému národu svorně upírají všechny ostatní.

Zatímco v Evropě již od počátku novověku fenomén individualismu nabývá stále rozhodnějšího významu, v některých kulturách neexistuje pro člověka jiná než skupinová identita. [3] Individuální náboženská svoboda je mu naprosto lhostejná, pokud se nábožensky může projevovat pouze v kolektivu – jako účastník kultu provozovaného na veřejném prostranství. Potvrzuje si v něm svou skupinovou příslušnost. Je možné, že před vznikem obřích velkoměst v Evropě, byla tato situace i zde. Např. příslušnost k náboženské obci soustředěné na společném prostoru byla založena na kontrole (či korigování chování) jednotlivců nejen v dětství, ale po celou dobu jejich života právě tímto společenstvím, které v pozitivním významu zase na vymezeném prostoru umožňovalo jednotlivcům realizovat své kulturní lidství ve vypracovaném časoprostorovém systému společných aktivit. [4] Realizace kulturního lidství jakožto skupinové identity by mělo tudíž patřit k základním právům člověka, pokud vycházíme z předpokladu, že tento není pouze biologickou entitou. [5]

Jedním z důležitých bodů ve strategii přežití u marginálních skupin je jejich soustředění ve společném prostoru, který se snadněji obhajuje proti okolí a poskytuje členům ochranu – tedy vlastně vytváření ghett či segregovaných sídlišť. V jejich prostoru vzniká velmi specifická sociální kontrola, která striktně sleduje, jak se jednotliví členové podílejí na životě sídliště jakožto celku. Tedy čím k přežití celku přispívají. Je to struktura s hierarchickým uspořádáním vrstev, které se vytvářejí na přirozených (tj. biologicky podmíněných svazcích – pokrevních, věkových, pohlavních). Třídění lidí, vyjádřené symbolicky, je podloženo rituální čistotou, tj. chováním, při němž se přirozeně vytvořené kategorie nemísí. Muži se nechovají jako ženy a mladí jako staří (zhruba řečeno). Je pochopitelné, že míšení s nečleny nepřipadá v úvahu. Takový počin je hodnocen jako zrada a trestá se exkomunikací. [6]

Ještě jednou se pokusím opakovat několik – snad pro mnohé účastníky – kontroverzních tvrzení. A to z toho důvodu, že nastíněný model lokálně definované skupiny marginálů vychází z předpokladu, že přirozeně vzniklé společenství (tj. na biologických principech sdružování), není založeno na arbitrárních principech sdružování, jimiž jsou bezpochyby – rovnost, volnost, bratrství, o nichž se domníval Jean Jacques Rousseau, že jsou přirozené. (A z čehož vycházejí i všechny liberálně deklarované filosofie multikulturalismu.) Tyto principy sdružování jsou totiž výsledkem tisíciletých historických zkušeností, které se snaží biologické nerovnosti buďto eliminovat, nebo je využívat k integraci.

Mechanismy vyrovnávání přirozených rozdílů mezi skupinami tvořícími v určitém historicko-kulturním kontextu celek jsou, myslím, z kulturní historie lidstva známé jen dva. Je důležité si uvědomit, že oba postupy mají za cíl ideálně fungující společnost, která dokáže společně přežít na této Zemi – tedy v tomto nám všem lidem společném prostoru. A jak jsme v naší vědě – kulturní a sociální antropologii – zvyklí, popisujeme tuto společnost z hlediska jejího cíle, nikoliv původu – i když začátek a konec (nebo chcete-li) minulost a budoucnost – jsou oba empiricky nezjistitelné. Antropologie, která si někdy ze žertu říká „empirická filosofie“, formuluje tento model cíle (budoucnosti) na základě srovnávacích studií jako poznatelný. Protože je dokonce popsán v knihách, které je možné považovat za kompendia historických zkušeností. Dovolím si z nich citovat:

A) Když převládne Velká Zásada, je svět všem lidem domovem. Zasloužilí a ctnostní jsou voleni panovníky, lidé jsou k sobě upřímní a přátelští, milují nejen své vlastní rodiče a děti, ale i rodiče a děti jiných. O starce a stařeny, děti, vdovce a vdovy bez pomoci, o sirotky, chudé, zmrzačené a nemocné je postaráno, pečuje se o ně a ostatní jim ze všech sil pomáhají. Muži mají přiměřené zaměstnání a ženy vhodné manžely. Lidé nestrpí, aby dary Země bylo plýtváno nebo aby byly zmařeny: jsou-li již sklizeny a pod střechou, nikdo si jich neponechává sám pro sebe. Není spiknutí, loupeží, krádeží, vzpour, ani příčin k nim, a nikdo nemusí zavírat dveře na závoru. To je pravé lidské společenství. (Konfucius, Li-ťing, svazek XXI, kap. 9, odstavec Li-žen. Srov. Cheng Tien-Hsi: Mistr Kung učitel všech dob. Praha 1948.)

B) Druhou knihou s popsaným modelem multikulturní společnosti je bible. Má modelů více, zajímavý je příběh o neúspěšném postupu, obsažený již ve Starém zákoně. Známé vyprávění o stavbě Babylonské věže zní překvapivě jako varování.

I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. (První kniha Mojžíšova, kap. 11, verše 5–9. Srov. Bible, ekumenický překlad, Praha 1985.)

K tomuto jen lehce nastíněnému směru bádání je možné připojit jakousi poznámku z mé vlastní zkušenosti výzkumu náboženského ghetta (tajných křesťanů) v Japonsku. Autonomní sociokulturní skupina je zpravidla omezena lokálně, neboť jen to jí jakožto soustředěnému celku umožňuje kontrolu chování příslušníků (každý sleduje každého) a zároveň poskytuje jednotlivcům možnost identifikace se skupinou v kladném slova smyslu, totiž možnost existence jedince jakožto kulturní bytosti. Předpokladem těchto, řekněme základních funkcí sociokulturní skupiny je jasně formulovaný hodnotový systém.

To, zda je či není ve shodě s pořadím hodnot většinové společnosti, pravděpodobně rozhoduje o možnostech akulturace. Z tohoto důvodu bych si dovolila kritizovat studia antropologů ze Západočeské univerzity jako neúplná. Chybí jim totiž analýza náboženství v romských osadách na Slovensku i v ghettech českých měst. Přirovnání k antické obci značně kulhá. Spíše se mi jeví, že sociální chování mnohem více ovlivňuje závislost obyvatel segregovaných sídlišť na sociálním systému většinové společnosti, což formuje chování příslušníků v jakýchsi kultech Cargo (tj. v tomto případě kult péče o jedince, kteří zprostředkovávají sociální pomoc – mají nárok na různé důchody). [7]

POZNÁMKY

[1] Definice kultury vydají na celou knihu, avšak ty, které se opírají o několik předpokládaných vlastností kultury (je geneticky nepřenosná, je naučitelná, je kolektivně sdílená a podléhá permanentní změně, tzv. akulturaci), jsou shrnuté v knize Ralpha Lintona: The Study of Man. Appleton Century, New York 1936.

[2] Viz Holý, Ladislav: Malý český člověk a velký český národ. Slon, Praha 2001.

[3] Předpokladem existence multikulturní společnosti je rovnost kulturně autonomních jedinců. Sociokulturní skupiny se totiž nepovažují za relevantní nositele kulturní (i hodnotové) autonomie, respektive jsou vlastně ignorovány vřazováním do zájmových či volnočasových celků, pokud se ucházejí o autonomii, nebo se stávají marginálními skupinami, které jsou pod ponornou čarou celospolečenské struktury.

[4] Úvaha je inspirována teorií Emila Durkheima o vzniku náboženství jakožto systému kolektivních představ, které se realizují v kultech. Srov. Durkheim, Emile: Essays on Sociology and Philosophy. Ed. by Kurt Wolff, New York 1960.

[5] Zařazení skupinových práv menšin do Listiny základních práv a svobod je v současnosti předmětem výzkumů, které organizuje nevládní organizace MRG (Minority Rights Group) ve Velké Británii. Adresa: Minority Rights Group, 379 Brixton Road, London SW9 7DE.

[6] Odkazuji ke dvěma monografiím mladých antropologů ze Západočeské univerzity, kteří podnikli stacionární výzkum romských osad na východním Slovensku. Srov. Romské osady v kulturologické perspektivě. Ed. Tomáš Hirt, Brno, Nakladatelství Doplněk 2004. Jakoubek, Marek: Konec (ne)jednoho mýtu. Socioklub, Praha 2004.

[7] Velké téma o tom, jak vznikají kulty, je podmíněno pozorováním chování obyvatel některých ostrovů v Tichomoří, kteří si za války zvykli očekávat letadla s humanitární pomocí, jakožto posly z jiného světa, jimž říkali Cargo. Podobně lze popsat nové kulty malých etnických skupin na Sibiři, které se na humanitární pomoci rovněž stali zcela závislí, když již po několik generací za sovětského režimu zapomněli na tradiční způsoby obživy. Otázka, zda může vzniknout z podobných kultů náboženství (čili systém), není uspokojivě vyřešena.

SEZNAM LITERATURY


Durkheim, Emile: Essays on Sociology and Philosophy. Ed. by Kurt Wolff, New York 1960.

Hirt, Tomáš (ed.): Romské osady v kulturologické perspektivě. Brno, Nakladatelství Doplněk 2004.

Holý, Ladislav: Malý český člověk a velký český národ. Slon, Praha 2001.

Jakoubek, Marek: Konec (ne)jednoho mýtu. Socioklub, Praha 2004.


Linton, Ralph: The Study of Man. Appleton Century, New York 1936.

(PhDr. Věra Halászová, kulturní a sociální antropoložka, vyučuje na Katedře občanské výchovy a filosofie Pedagogické fakulty UK.)


 
 www.filosofie.cz