Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Misie a mezináboženský dialog

Autor: Tomáš Machula
Abstract: Mission and interreligious dialogue. – If religion is understood as an anthropological constant and if we realize – with Hans Küng – that there is no peace among nations without peace among religions then is no reason to doubt about urgency of interreligious contacts and education of the public in this area. This reflection primarily deals with the relationship between "outdated" missionary work and "modern" interreligious dialogue and their place within the bounds of interreligious talks.

Keywords: mission, interreligious dialogue, ecclesiocentrism, Christocentrism, theocentrism

Klíčová slova: misie, mezináboženský dialog, ekleziocentrisums, christocentrismus, teocentrismus


(Příspěvek k projektu katedry občanské výchovy a filosofie UK PedF Praha Multikulturní výchova ve vzdělávání učitelů a dalším vzdělávání učitelů.)

Úvodní poznámka

Spojení pojmů „misie“ a „mezináboženský dialog“ se dnes vyskytuje poměrně často. Někdy se mluví o přechodu od mentality charakteristické pro misie k mentalitě zaměřené na dialog náboženství. Misie jsou v takovém pojetí viděné jako cosi zastaralého, překonaného a snad až netolerantního, co je třeba nahradit moderní a tolerantní koncepcí mezináboženského dialogu. Po etapě misie, která už dnes není aktuální, je v tomto pojetí viděn mezináboženský dialog jako vyšší a hodnotnější forma vztahu dvou nebo i více náboženství.

Na tento postoj však samozřejmě navazuje protireakce ze strany některých náboženských představitelů, která v některých případech – jsou-li problémy viděny touto optikou – neváhá jít až k odmítnutí mezináboženského dialogu, který je považován až za ohrožení vlastní identity těchto náboženství.

V tomto příspěvku bych se rád zamyslel nad vztahem misie a mezináboženského dialogu a položil si otázku, zda je výše nastíněný antagonismus misie a mezináboženského dialogu oprávněný a smysluplný. V neposlední řadě je také vhodné si položit otázku, zda je možné a vhodné zařadit nějakým způsobem toto téma do vzdělávacího programu našich škol.

Postoje různých náboženství se samozřejmě k dané problematice více či méně odlišují. Například uvnitř protestantismu, který se nepoučenému vnějšímu pozorovateli může jevit poměrně jednolitě, narazíme na propastný rozdíl v hodnocení mezináboženského dialogu, například mezi liberálně protestantskou tradicí na straně jedné a evangelikální tradicí na straně druhé. Podobné pnutí najdeme v synchronní perspektivě i v teologických i praktických postojích křesťanů katolické církve a v diachronní perspektivě dokonce i v dokumentech katolického magistéria.

Považuji proto za nezbytné jasně formulovat svá východiska. V oblasti náboženství a teologie vycházím ze současné římskokatolické perspektivy, jednak proto, že se k ní sám hlásím, jednak proto, že je u nás (alespoň s ohledem na počet věřících) nejvýznamnějším náboženským proudem. Jistě by bylo vhodné tento pohled doplnit o perspektivu jiných vyznání, především těch, které v českých dějinách hrály významnou roli a které jsou v tomto smyslu jistým způsobem spoluodpovědné za české náboženské dějiny.

Misie jako konstitutivní prvek některých náboženství

Chápat misijní činnost jako něco, co je třeba překonat mezináboženským dialogem, se zdá velice problematické. Misie, tedy hlásání vlastní víry a náboženské praxe, je totiž pro věřící v některých náboženstvích přímým příkazem, který nesmí být zanedbán nebo zrušen. Vyplývá to i z logiky věci. Pokud jsem přesvědčen o pravdě vlastního přesvědčení (což je, jak se domnívám, poměrně normální a oprávněné, pokud to není spjaté se sektářským sebeuzavřením a nechybí připravenost k revizi vlastních názorů a poopravení si vlastního chápání pravdy), pak je zcela lidské a přirozené, že cítím přímo morální povinnost sdělit tuto pravdu druhým. Ponechávat druhého v omylu by asi většina normálně myslících lidí považovala za neetické.

Jsou samozřejmě náboženství, která misijní potřebu principiálně necítí. Jsou to především ta náboženství, která jsou omezena například národnostním kontextem. Tam je dané náboženství záležitost exkluzivní a absence univerzálního dopadu daného náboženství pak znamená i nepotřebnost misií. V současné Evropě, domnívám se, však křesťanství a islám představují náboženství, která se bez misijního působení neobejdou, protože to patří k jejich povaze. Jedna z prvních vět dekretu druhého vatikánského koncilu Ad gentes vztahuje misijní imperativ přímo k vnitrotrojičním vztahům.

„Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“ [1] Odmítnutí misijního příkazu nebo jeho náhrada pouhou spoluprací náboženství, kde se zůstane na rovině rezignující na pravdu toho kterého náboženství, je tedy pro křesťana selháním v následování Krista, ke kterému je jako takový z hlediska své vlastní víry povinován.

Misijní působení s sebou samozřejmě nese velké nebezpečí, které spočívá ve ztotožňování dobově a kulturně podmíněných forem jedné civilizace s evangeliem. V dějinách křesťanských misií lze nalézt celou řadu ilustrativních případů misií vzorově inkulturovaných, i misií provázených jakýmsi kulturním imperialismem misionářů. Žádné náboženství však nemůže smysluplně rezignovat na misijní imperativ jen z toho důvodu, že v minulosti nebo dokonce někde i v současnosti dochází k pokřivení misijního díla.

Ne každá společenská konvence, zvyk nebo praxe je slučitelná s nově hlásaným náboženstvím, které se v dané společnosti etabluje. Nabízí se samozřejmě otázka, zda není škoda, že misijní činnost vede v některých případech k zániku velmi zajímavých forem společenského a kulturního života. Z etnologického hlediska to jistě škoda je, nicméně uvážíme-li náboženství nikoli jako prostou životní formu bez většího významu, ale jako životně důležitý prvek, pak se dané kulturně-společenské konvence značně relativizují. To platí samozřejmě nejen ve směru od euroamerické civilizace k jiným národům, ale i naopak.

Mezináboženský dialog – cíle a prostředky

Myšlenkou, na které Hans Küng postavil svůj Projekt Weltethos, [2] je nemožnost míru mezi národy bez míru mezi náboženstvími. Předpokladem míru je pak rozumný dialog. Cílem mezináboženského dialogu je proto co nejlepší poznání jiného náboženství, nalezení možností spolupráce, pokojná konfrontace rozdílných postojů.

Jde-li o skutečný mezináboženský dialog, pak je zřejmé, že obě strany deklarují svou víru v Boha a vážně míněný vztah k němu. Dialog mezi náboženstvími se proto stává třístranným dialogem. Na to upozorňuje dokument mezinárodní teologické komise Křesťanství a ostatní náboženství v čl. 106. [3] Tento dokument také vypočítává některé důležité otázky, které je třeba vyjasnit na prvním místě, protože jejich znejasnění by vedlo k nemožnosti skutečného dialogu. Jsou to hlavně přístupy k pojetí Boha a člověka.

 

Misie a náboženský dialog se tak mohou jistým způsobem prostupovat. Jestliže je dialog veden v pravdě a otevřenosti vůči transcendentní skutečnosti (křesťan zde musí říci: vůči Bohu) a pokud je dokládán svědectvím života věřících daných náboženství, pak jde ve své podstatě o podávání svědectví pravdě, o hlásání pravdy poznané s nejlepším svědomím, což je dle mého soudu podstata misijní činnosti.

Možnosti a meze mezináboženského dialogu

Jakékoli setkávání a dialog věřících různých náboženství, ať už na úrovni teologů nebo prostých věřících, dostává svou tvář z pojetí náboženství. Obvykle se mluví o třech přístupech:
1. exkluzivní,
2. inkluzivní,
3. pluralistický.

Exkluzivní přístup odmítá jakékoli hodnoty ostatních náboženství. Pravda a eventuální spása je omezena pouze na jedno náboženství a žádné jiné. Inkluzivní přístup souhlasí s tím, že pravda je v plnosti obsažena v jednom náboženství, ale hodnotu ostatních náboženství posuzuje diferencovaně, v souladu s participací těchto náboženství na jednom daném. Pluralistická pozice pak náboženství principiálně zrovnoprávňuje. Nejde o rovnoprávnost lidských osob v dialogu, ta je samozřejmá v jakémkoli přístupu, má-li zachovat lidskou důstojnost. Jde o rezignaci na pravdivost. V tomto pojetí je každé náboženství stejně dobré. V křesťanském kontextu můžeme tyto tři přístupy dát do souvislosti s jinou terminologií, která vystihuje podobnou skutečnost jako rozdělení výše uvedené. Jsou to: [4]
1. ekleziocentrismus,
2. christocentrismus,
3. teocentrismus.

Ekleziocentrismus spočívá v extrémním vztažení zásady mimo církev není spásy na ostatní náboženství. Do středu pozornosti se klade církev jako nutná podmínka spásy. V katolické teologii jde o překonaný postoj a v současnosti představuje víceméně okrajový proud. V této pozici se misie stává naprostou nutností, neboť v logice věci jde o jedinou možnost, jak prospět těm, kteří dosud v církvi nejsou. Mezináboženský dialog nemá pak většího smyslu. Christocentrismus klade střed do osoby Ježíše Krista, kterému neupírá jistou přítomnost v ostatních náboženstvích. V nich je však nikoli díky daným náboženstvím samým, ale kvůli jeho univerzálnímu působení. Ostatní náboženství nejsou autonomní, ale mohou zprostředkovávat spásu na základě toho, nakolik jsou schopny sdělovat Krista. Potřeba misií v tomto kontextu nezaniká, ale otevírá se možnost oboustranné otevřenosti a dialogu. Na rozdíl od předchozího postoje je mezináboženský dialog v tomto přístupu nejen možný, ale přímo potřebný. V současnosti je tato pozice v podstatě oficiálním postojem římskokatolické církve.


Teocentrismus se snaží jít za hranice christocentrismu tak, že se omezí pouze na božské bytí, ale nedává důraz na osobu Ježíše Krista. V takovém postoji mohou jeho zastánci spatřovat snahu po principiální rovnoprávnosti náboženství. To, co na křesťanství nejvíce pohoršuje, je zde odstraněno nebo utlumeno. Tento přístup pokládá misie za nepotřebné a zbytečné. Dialog mezi náboženstvími má pak pouze úlohu informovanosti a spolupráce. Hledisko pravdivosti se vytrácí. Problémem ovšem je, že pluralistická pozice obvykle není opětována druhou stranou dialogu, a namísto usnadnění dialogu tak dochází k apriornímu ústupu.

Závěrečná poznámka

Lidský život je ze své povahy svázán jistým společensko-nábožensko-kulturním rámcem, který není individuální, ale má širší rozměr. Radikálně pluralistický multikulturalismus je proto dosti problematickou tezí. Relativizace těchto společenských rámců člověka znejisťuje a bere mu půdu pod nohama. Výsledkem nemusí být mír a pokojná koexistence, ale naopak výbuch nesnášenlivosti, který je v podstatě intuitivní zoufalou snahou obnovit nebo vybudovat nový vlastní společenský rámec života.


V této souvislosti je podle mého soudu nutné náboženské vzdělávání, a to nejen ryze konfesní výuka náboženství ani pouhá informace na bázi úvodu do religionistiky. Každý člověk potřebuje být konfrontován s některými důležitými otázkami týkajícími se člověka, světa a Boha, které fenomenologové shrnují, když mluví o hledání smyslu. Výuka zaměřená na problematiku světonázoru a náboženství, která by mohla lidem pomoci v kladení otázek a hledání odpovědí a přitom by se nesnažila předložit hotové odpovědi okamžitě k naučení, dle mého soudu naprosto chybí.

POZNÁMKY

[1] Ad gentes 2.

[2] KÜNG, H., Světový étos – projekt, Zlín: Archa 1992.

[3] Mezinárodní teologická komise, Kristus a ostatní náboženství, Praha: Krystal OP 1999.

[4] Mezinárodní teologická komise, Kristus a ostatní náboženství, Praha: Krystal OP 1999, čl. 9–12.

SEZNAM LITERATURY

KÜNG, H., Světový étos – projekt, Zlín: Archa 1992.

Mezinárodní teologická komise, Kristus a ostatní náboženství, Praha: Krystal OP 1999.

(Mgr. Ing. Tomáš Machula, Dr. působí na Katedře filosofie a religionistiky TF JU v Českých Budějovicích.)


 
 www.filosofie.cz