Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 1/III/2006 - Winter 2006 – monothematic issue on Multiculturalism

Multikulturalismus z českého hlediska

Autor: Marek Hrubec
Abstract: Multiculturalism from the Czech Perspective. – An essay is an introductory study of the theme of multiculturalism from the czech perspective. It analyses a structure of minority groups in the Czech Republic, and explains it in the framework of limits and prospects of intercultural relations in the global context. A theoretical base assertion of the article is that multicultural and intercultural issues can be solved if they are examined from the point of view of claims of cultural and social recognition.

Keywords: multiculturalism, recognition, czech perspective

Klíčová slova: multikulturalismus, uznání, české hledisko


Soužití a střetávání lidí, kteří pocházejí z různých kulturních zázemí, provázejí celé dějiny lidstva. Přesto je však možné určit období, v nichž k těmto stykům dochází s větší intenzitou. Jedním z takovýchto období je bezpochyby také naše doba, která se v různých oblastech vyznačuje jak stále silnější komunikací a vzájemným uznáním mezi lidmi z odlišných kultur, tak i stále vyhrocenějšími nerovnostmi mezi Severem a Jihem a narůstajícími teroristickými a válečnými konflikty. [1]

Ve většině zemí západní Evropy a Severní Ameriky se lidé a vlády pokoušejí vyrovnat s požadavky na harmonické soužití většinového obyvatelstva s mnoha menšinami. Tyto minority tvoří zejména menší skupiny původního obyvatelstva, přistěhovalci a dočasně usedlí cizinci. Hned na úvod je třeba říci, že období, kdy pro území České republiky byla typická přítomnost mnoha lidí více národností, je již dávnější minulostí. V současné době patří české země mezi území s poměrně malou mírou soužití lidí z odlišných kultur. V porovnání s ostatními zeměmi západní Evropy a Severní Ameriky má Česká republika velmi homogenní strukturu obyvatelstva. Drtivá většina občanů se hlásí k české národnosti (téměř 9 250 000 osob) anebo k velmi příbuzné národnosti moravské (380 tisíc). To znamená rovněž přihlášení se k určitým kulturním vzorcům, jež jsou obvykle uznávány za charakteristické znaky spojené s českou anebo moravskou národností.

Tento stav ale v žádném případě neznamená, že občané České republiky nepotřebují řešit multikulturní otázky. Také na našem území žijí skupiny obyvatelstva, které mají zřetelně odlišné kulturní zázemí. Jak je známo, pravděpodobně nejvíce vnímanou menšinou je romská minorita. Soužití Romů s většinovou populací má již mnoho staletí dlouhou historii. Její hodnocení se může různit, ale je nesporné, že Romové jsou jedněmi z nás. Další minoritou, kterou většinové obyvatelstvo více vnímá, je vietnamská menšina. Studia a pracovní činnost Vietnamců na českém území mají své kořeny již před rokem 1989, nicméně jejich usazení a zaměření na určitý druh obchodních aktivit je záležitostí až porevolučního období. Ve stejné době začali do České republiky přicházet také Ukrajinci, zejména z důvodů nevydařené ekonomické transformace na Ukrajině. Jejich přítomnost je pro české občany rovněž nepřehlédnutelná.

Je však nutno říci, že uvedené skupiny netvoří nejpočetnější menšiny občanů České republiky (Romové 12 tisíc, Vietnamci 17 tisíc, Ukrajinci 22 tisíc), přestože jde o minority pro většinu obyvatel nejvíce viditelné. Početně nejsilnější menšinou je skupina občanů, kteří se hlásí ke slovenské národnosti. To je pochopitelné zejména díky intenzivnějšímu společnému soužití se Slováky od založení Československa. Jejich oficiální počet má však klesající tendenci. Zatímco při posledním sčítání obyvatelstva v roce 2001 se ke slovenské národnosti přihlásilo přes 190 tisíc občanů ČR, při sčítání předchozím, v roce 1991, jich bylo evidováno téměř 315 tisíc. Jednou z příčin může být skutečnost, že určitý počet Slováků, kteří po rozdělení federace žili na území České republiky, se identifikoval s českou národností.

Dalšími nejpočetnějšími menšinami jsou občané s národností polskou (52 tisíc) a německou (39 tisíc). Můžeme se ptát, proč tyto menšiny (na rozdíl od romských, vietnamských a ukrajinských minorit) vnímá většina obyvatel méně. Jako odpověď se nabízí zdůvodnění, že občané, kteří se identifikují s národností sousedních států (Slovensko, Polsko, Německo), sice tvoří nejpočetnější menšiny v ČR, ale jejich poměrně velká míra integrace je příliš nezviditelňuje v očích většinové populace. Tento argument by sice mohl být přesvědčivý vzhledem k vietnamské menšině, kterou většinová populace posuzuje zejména podle specifického pracovního uplatnění nemalé skupiny jejích členů, ale u Romů a Ukrajinců hraje svoji roli přinejmenším ještě jeden důvod.

Tímto důvodem je pravděpodobně fakt, že skutečný počet nejvíce vnímaných menšin je poněkud větší, než jaký dokládají výše uvedené statistické údaje. Lze jen spekulovat o tom, kolik lidí se cítí být příslušníky jiné národnosti než české a přitom při sčítání obyvatelstva uvedlo národnost českou. O tom určitým způsobem vypovídá skutečnost, že v roce 1991 se k romské národnosti přihlásilo téměř 33 tisíc občanů, zatímco v roce 2001 už jen 12 tisíc (kvalifikované odhady přitom hovoří o počtu nejméně desetinásobně vyšším). Tomu se nelze příliš divit. Dlouhodobá marginalizace této menšiny a rasistické předsudky některých členů většinové populace mohou vést nemalý počet Romů k alespoň oficiální identifikaci s většinovou národností. Počet příslušníků ukrajinské menšiny zase zvyšuje určitý počet Ukrajinců, kteří v ČR pracují, ale nemají české občanství.

Tím však výčet minorit nekončí. Je třeba dodat, že na konci 20. století zaznamenala Česká republika příliv obyvatel z postižených zemí. Ti přicházeli např. kvůli válce ze zemí bývalé Jugoslávie. Mezi další (již méně početné) menšiny lze počítat např. také „černobylské“ Čechy a ruskou menšinu. Za zaznamenání stojí též skupina několika desítek tisíc anglicky mluvících lidí, kteří v devadesátých letech přicházeli do ČR a koncentrovali se zejména v Praze.

Je tedy zjevné, že navzdory tomu, že se více než 90 % obyvatel České republiky ztotožňuje s českou anebo moravskou národností, je zdejší území místem, na němž žije obyvatelstvo s poměrně pestrou kulturní identitou. Tento kontext vytváří nároky na uznání kolektivních identit zmíněných menšin, které jsou pro většinovou populaci výzvou k životu v multikulturní společnosti, v níž se lidé s odlišným kulturním zázemím mohou vzájemně obohacovat.

Národnostní minority jsou sice nejvíce diskutovanými menšinami, nejsou ale jediným druhem minorit. Menšiny lze vymezit také např. podle sexuální nebo genderové identity osob. Není třeba připomínat, že se v současné době často setkáváme s požadavky na zrovnoprávnění postavení např. homosexuálních osob (vzhledem k registrovaným partnerstvím, sňatkům apod.).

Přestože ženy netvoří menšinu obyvatel, přiřazují se také některá ženská a feministická hnutí k menšinám, neboť si uvědomují, že ženy jsou zneuznávány či nedostatečně uznávány podobně jako minority. Příkladem diskriminace může být už jen existence termínu „mateřská dovolená“, který snižuje společensky významnou „mateřskou práci“ na odpočinek.

Vztah mezi většinovým obyvatelstvem a menšinami na území jednoho státu ovšem nevyčerpává vztahy mezi lidmi z odlišných kultur. Dalším a patrně významnějším druhem interkulturního styku je vztah mezi jednotlivými kulturními skupinami, které přesahují hranice jednoho státu. Není třeba připomínat, že napětí v nadnárodním měřítku narůstá. Nicméně mnoho obyvatel USA a dalších západních zemí si konfliktní stránku interkulturního styku uvědomilo až při teroristických útocích na světová obchodní a vojenská centra 11. září 2001. Tyto události vedly na jedné straně k unáhleným závěrům a na straně druhé k většímu porozumění skutečnosti, že je zapotřebí vytvářet podmínky pro multikulturní soužití.

Jednotlivci, různé skupiny osob i celé národy se často cítí být kulturně zneuznáni současným ekonomickým, politickým a vojenským uspořádáním mezi jednotlivými částmi světa. Je evidentní, že eskalující ekonomické nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi harmonické soužití mezi nimi neumožňují. Statistiky OSN upozorňují na dlouhodobě neřešené problémy. Uvádějí, že 2,8 miliardy lidí, tj. 46 % světové populace, žije pod hranicí chudoby. Jejich celkový příjem činí jen 1,2 % celosvětového příjmu. 1,2 miliardy lidí z nich musí vyžít pouze z jednoho dolaru na den. Chudí lidé nejsou z pochopitelných důvodů schopni úspěšně reagovat na přírodní a společenské změny. Každý rok jich zemře 18 miliónů, tj. 50 000 denně, z toho 12 miliónů dětí do věku pěti let, tj. více než 30 000 denně.

Přitom redistribucí pouhého jednoho procenta ročního globálního příjmu by se zabránilo veškeré chudobě na celém světě. Naopak neřešení tohoto problému vytváří stupňující se napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem a napomáhá formování kulturně polarizovaného světa. Tím přispívá k podpoře radikálních skupin a vlád, které se snaží současné situace využít a řešit spory ve svůj prospěch teroristickým nebo vojenským zásahem. Materiální a kulturní zneuznání marginalizovaných skupin je tedy třeba nezbytně odstraňovat.

Výše zmiňovaný termín uznání ovšem nevychází pouze ze zavedené diskuse o diskriminaci jednotlivých konkrétních skupin obyvatelstva. Problémy není dostatečné řešit až tehdy, když jsou známé veřejnosti. Nestačí vytvářet sociální a politické koncepce na řešení sporů podle popisu nespravedlnosti, který se prosadil prostřednictvím hnutí a organizací, jež jsou dostatečně viditelné pro diváky masových médií. Axel Honneth, vedle Charlese Taylora nejvýznamnější autor teorie sociálního a kulturního uznání, uvádí, že každé pojetí společnosti a politiky, „které se přidržuje pouze těch normativních cílů, jež už jsou veřejně artikulovány v sociálních hnutích, se nerozvážně vystavuje riziku potvrzení politicko-morální úrovně konfliktů, která v dané společnosti aktuálně převládá; z morálně relevantní zkušenosti strádání je potvrzeno pouze to, co již překročilo mez masmediální pozorovatelnosti, aniž by mohly být oprávněně tematizovány a označeny takové skutkové podstaty bezpráví, které dosud zůstávaly mimo veřejnou pozornost“.

Z minulosti již víme, že se při formulování nespravedlnosti často přeceňoval význam a role určitých skupin (např. národa nebo proletariátu). Rozpoznání zásadních problémů a jejich řešení by tedy sice mělo být vázáno na skutečné události a jednotlivé skupiny, ale nemělo by jimi být omezováno. Jinak by snadno mohlo dojít k odhlédnutí od nespravedlností, které se vzhledem ke zprostředkovanému sdělování zkušeností ještě nestaly tématy veřejných diskusí v masových médiích a předmětem pokusů o jejich organizované odstraňování.

Řešení současných problémů prostřednictvím pojmu uznání má svoji přednost v tom, že nevychází pouze z aktuálních projevů nespokojenosti menšin a dalších skupin, ale také z teoretických důvodů. Umožňuje porozumět zdrojům nespravedlnosti na základě úvahy, která nejen testuje empirické podněty svého bádání, ale také se snaží prokázat správnost vlastní teoretické argumentace.

Různí autoři se přiklánějí k různým pojetím uznání. Spojuje je ale přesvědčení, že koncepce uznání je dobrým teoretickým nástrojem a že se ukazuje být možnou cestou k řešení spletitých kulturních, sociálních a politických sporů naší doby globálních souvislostí. Vzájemné uznání členů většinové společnosti a menšin v rámci České republiky se z této perspektivy zdá být branou k našemu soužití s lidmi z jiných kulturních prostředí v evropském i celoplanetárním měřítku.

POZNÁMKY

[1] Nerad bych tento esej, který pojímám jako úvod do problematiky multikulturalismu z českého pohledu, zatěžoval poznámkovým aparátem. Chtěl bych jen upozornit na texty, jež úvahy v tomto eseji hlouběji rozvíjejí.

Jelikož se diskuse o multikulturalismu významným způsobem odvíjí od fenoménu kulturního a sociálního uznání, odkázal bych především na práce dvou klíčových teoretiků uznání: Charlese Taylora a Axela Honnetha. Taylor, Ch., Multikulturalismus: zkoumání politiky uznání, Gutmann, A. (ed.). Přeložili A. Bakešová, M. Hrubec, J. Velek. Praha, Epocha a Filozofický ústav AV ČR 2004 (první vydání v nakladatelství Filosofia 2001); Taylor, Ch., Etika autenticity. Přeložil M. Hrubec. Praha, Filosofia 2001 (má rekonstrukce celé Taylorovy teorie je připojena jako doslov k této knize); Honneth, A., Sociální filosofie a postmoderní etika. Přeložili A. Bakešová, J. Velek. Praha, Filosofia 1996; Fraserová, N, Honneth, A., Přerozdělování nebo uznání? Přeložili A. Bakešová, M. Hrubec. Praha, Filosofia 2004. Pro zasazení diskuse o multikulturalismu do globálního kontextu srv.: Hrubec, M. (ed.), Globální spravedlnost a demokracie. Praha, Filosofia 2004.

(PhDr. Marek Hrubec, PhD. vede oddělení Morální a politické filosofie ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR a přednáší politickou a sociální teorii na katedrách politologie a sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.)


 
 www.filosofie.cz