Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/III/2006 - Spring 2006

Nikolaj Demjančuk, Lucia Drotárová – Vzdělání a extremismus, Nakladatelství Epocha, Praha 2005, 133 s. (recenze)

Autor: Věra Jirásková
Abstract: Nikolaj Demjančuk, Lucia Drotárová – Education and Extremism. (Book review.) – The authors succeeded in analyzing the extremism from the sociological, psychological, philosophical, political and ethical view. The book can be divided into 3 parts. In the first part the authors are squaring up the terminological and contentual problems not only of the sole term extremism. In the second part the authors show what kind of means and strategic moves are used by authors, who’s texts are aimed at an extremist audience, to attract attention and to convince. The third part introduces proved and methodically executed themes on “anti-prejudice exercises” using stories and fairy-tails. By original means the authors offer an option of an interdisciplinary attitude.

Keywords: Education, Extremism, Toleration, Intoleration, Prejudices

Klíčová slova: vzdělání, extremismus, tolerence, intolerance, předsudky


 

Jako pedagoga v oblasti společenských věd, pracujícího a setkávajícího se s mladou generací budoucích učitelů – studentů VŠ ale i s již zkušenými učiteli, vyučujícími společenské vědy na středních školách, zejména gymnáziích, mne v poslední době zaujala poměrně (a zbytečně) skromně se tvářící publikace Vzdělání a extremismus autorů N. Demjančuka a L. Drotárové.

Při nahlédnutí do obsahu publikace vzbudilo můj zájem především její uspořádání, z něhož je zřejmé, že autoři uchopují problém extremismu v několika intencích: v problematičnosti jeho vymezení (definice), v intenci „my–oni“ a v intenci „tolerance–intolerance“.

Právě v těchto vztahových rovinách si uvědomíme, že pojem extremismus je termínem používaným v různých kontextech, přičemž v těchto kontextech získává různě široký obsah. Proto může docházet k nedorozumění při přecházení z politického kontextu do právního či kriminalistického, ale i psychologického. Jde totiž o to, že extremismus je jev (společenský fenomén), ideologie a aktivita používající legálních a legitimních, ale i nelegálních a nelegitimních prostředků.

Po přečtení této publikace spatřuji její velký přínos i ve výkladové srozumitelnosti, která se autorům podařila tak, aniž by tím byly opomenuty podstatné souvislosti „problému extremismu“. Autorům se podařilo analyzovat extremismus ze sociologického, psychologického, filosofického, politologického i etického hlediska, přičemž nedogmatickým a nesterilním způsobem odhalují jeho nebezpečí – rizika, která nelze podceňovat tím spíše, oč pro mnohé jedince představují extremistické pozice a hnutí jistou atraktivnost. Koneckonců vzpoura, radikální kritika a identifikace s tím „jít proti proudu“ vždy oslovovala mladou generaci ve všech dobách. Zrada extremismu je ovšem – jak autoři správně poukazují – v (ne)-identifikaci a (ne)porozumění atributům extremismu (viz str. 12–14), dále v tom, co autoři nazývají „strukturální chybou definice“ (extremismu) (str. 15–19) a v neposlední řadě v tom, zda a nakolik si „dokážeme přiznat podmíněnost a situovanost vlastního postoje, pokud dokážeme reflektovat to, co náš způsob vymezování obsahu pojmu extremismus ovlivňuje. Pokud hrajeme s odkrytými kartami a nemanipulujeme sebe ani druhé“. (str. 11) Dlužno dodat, že tento přístup sami autoři v uvedené publikaci beze zbytku naplňují.

Knihu můžeme rozdělit do tří částí. V první části se autoři vypořádávají s terminologicko-obsahovými problémy nejen samotného pojmu extremismus, ale i „pravolevého spektra“, nevynechávají ani obtížně uchopitelný problém vztahu (či vztahových rovin) extremismu a občanské společnosti a odtud pak přecházejí k identifikaci konkrétních projevů extremismu jako jsou: rasismus, antisemitismus, xenofobie, krajní nacionalismus, převáděných do veřejně, systematicky, organizovaně a zvláště pak násilně prosazovaných aktivit. Jako společného jmenovatele všech pak správně označují intoleranci. Výchovný aspekt, podložený vzdělanostním zázemím autorů, jednoznačně staví intoleranci jako opak tolerance, kterou můžeme vymezit jako netolerování jakékoliv intolerance neboli: i tolerance má své meze.

V druhé části publikace nazvané Jak se dělá extremismus aneb (s nadsázkovým podtitulkem) Úvod do poetiky extremismu autoři ukazují, jakými prostředky a strategickými tahy si získávají autoři, jejichž texty jsou zaměřeny na extremistické publikum, pozornost, a čím toto publikum přesvědčují. Dešifrování manipulativních tahů, využívání různých figur quasiargumentace a líbivé pseudorétoriky, rozehrávání strun extremistických postojů, využívání nevědeckých, do vědeckého hávu však zapouzdřených, tvrzení, vytrhávání z kontextu a spoustu dalších manipulací tvořících taktiku jistých autorů odhalují a se seriózní vzdělanostní a vědeckou argumentací identifikují N. Demjančuk a L. Drotárová mimo jiné na ukázce textu R. Bakaláře Tabu v sociálních vědách. Mimochodem, právě tato část publikace je zpracovaným a připraveným příkladem pro práci učitele se studenty, jak analyzovat text, a reprezentuje způsob práce v rámci, učitelům OV-ZSV dobře známého, projektu RWCT (Reading and Writting Critical Thinking), Čtením a psaním ke kritickému myšlení.

I když tím patrně autoři prvoplánově nesledovali motivační cíl ke vzdělání, jsem přesvědčena, že čtenář (žák, student) se zde dozví spoustu relevantních faktů z jednotlivých věd a vnímavý student si tu také uvědomí, jak je důležité vzdělání pro to, abychom se nestali snadnými oběťmi manipulací, neboť více či méně skryté techniky a mnohdy i velmi rafinované „umění manipulace“ může rozpoznat jen vzdělaný a dobře se orientující člověk. Z pedagogického hlediska se tu učitelům nabízí mnoho podnětů a inspirací pro jejich práci se studenty.

Třetí část publikace představuje odzkoušené (viz str. 9), metodicky zpracované náměty na „protipředsudková cvičení“, neotřelým způsobem využívající pohádek a příběhů. Originálním způsobem zde autoři nabízejí možnost interdisciplinárního přístupu (literatura, sociologie – skupiny, role atd., psychologie – předsudky, empatie, vlastnosti atd., filosofie – vztah k jinakosti, hodnoty atd.) v aktivizačních (či interaktivních) metodách.

Podle mého názoru by tato metodická část stála za rozpracování do podoby metodiky NHVO včetně pracovních listů pro studenty, neboť na úrovni terminologie RVP představují tyto náměty naplňování klíčových kompetencí v oblasti znalostí (vědomostí), schopností (dovedností), postojů a hodnot. Bohužel z textu není zřejmé, s jakými žáky či studenty L. Drotárová tato cvičení odzkoušela – dle věkové kategorie by pak byla vhodná specifikace uvedených námětů.

Celkově lze říci, že ambici, kterou autoři avizují ve svém úvodu, totiž nabídnout „příručku k minimálnímu zázemí pro diskuse o fenoménu extremismu, nikoliv zázemí pro výklad učitele“, tato publikace dle mého názoru překračuje. Svým zpracováním a přístupem totiž nabízí mnohem víc.

Kromě maximálního využití prostoru (který tento publikační formát umožňuje) ke komplexnímu uchopení problematiky extremismu zde nalezneme i zamyšlení nad postavením (rolemi) státu, školy, autorit, hledáním a sebenalézáním mladého člověka v nárocích, problematičnosti, ale i možnostech soudobého světa (str. 21–26). Právě z této pozice porozumění a znalosti etapy vývoje mladého člověka varují autoři před nebezpečím společenské stigmatizace a vyhánění ze společnosti a před vytvářením pouhého statisticky „typického“ portrétu extremisty, v němž je stírán kvalitativní rozdíl mezi realizací extremistických postojů v podobě ilegálních aktivit „záhy se proplétajících s obyčejnou kriminální činností (násilné činy, propagace hnutí směřujících k potlačování základních práv a svobod, šíření nenávisti vůči skupině obyvatel apod.)“ a mezi extremistickými postoji jako projevem nejistoty a snahy o uznání a přijetí obhajovaných postojů. I z těchto důvodů působí jako obnažený nerv konstatování autorů, že „máloco poskytuje mladému člověku tak spolehlivou příležitost, jak si zpackat život, jako když si začne s nějakou extremistickou skupinou či ideologií“. (str. 24)


 Za pozornost a zamyšlení stojí také všechny odkazy, poznámky a informace „pod čarou“, které svým obsahem představují plnohodnotnou druhou či další úroveň celé publikace.

Menší připomínky bych snad měla jen k tomu, že pozornému čtenáři neunikne nekorespondující členění publikace uvedené v úvodu a tím, které je podle částí rozlišeno v obsahu.

Druhá moje připomínka se týká vymezení pojmu předsudek („Základní pojmy pro učitele“) na str. 102, kde jsou sice rozlišeny předsudky negativní a pozitivní, ale zároveň se tu říká, že (předsudky) „tvoří významnou překážku komunikace, protože ovlivňují sociální percepci a sociální kognici (vnímání a poznávání) druhých“.

Myslím, že v textu rozvíjejícím kritické a problémové (terminus technicus) myšlení – a takovým tato publikace beze sporu je – by nemělo pouze zůstat u zjednodušeného tvrzení, že předsudky jsou velkou bariérou v komunikaci. Ono tomu totiž tak není vždy a ani nemusí být. Uvědomění si předsudků, jejich poznání, přiznání a identifikace totiž právě naopak komunikaci otevírají.

Jde o to, že sledování cíle spravedlivého úsudku svádí mnohé k představě nutnosti „očistit“ uvažování od předsudků. Protože úsudek je vždy „ovládán“ (ovlivňován) předsudky, jeví se jako logické pojímat spravedlivé jako „objektivní“, jako „bezpředsudečné“. Například výchova k toleranci je často vymezována jako „zbavování se předsudků“. Morální, spravedlivé posuzování je pak považováno za oproštěné – zbavené – veškerých předsudků. Dochází tak k teoretickému omylu, popírajícímu nejen „pedagogickou funkci předsudku“, ale skutečnost samu.

Tendence pojímat spravedlivé jako bezpředsudečné, která například v etice přetrvává prakticky od osvícenství do současnosti (kromě metaetiky), je ovšem založena na „předsudku proti předsudkům vůbec“, což se pak v praktické etice stává bariérou pro reflektované porozumění základním etickým kategoriím – se spravedlností na prvním místě.

Jde o to, že předsudky – aniž je jejich povaha vysvětlena – jsou ve společenských vědách jaksi samozřejmě („apriorně“) pojímány jako něco negativního. Takovéto jednostranné chápání předsudků jako toho, čeho je nutno se zbavit, má velmi blízko k představě, že „někdo předsudky má a někdo ne“. Předsudky – ať již „správné“ či „nesprávné“ – však předcházejí každému myšlenkovému soudu a úsudku a představují tak nezbytné východisko každého hermeneutického procesu. Jsou důležité nejen pro porozumění „věci samé“, nýbrž i sebe samého – to, že si uvědomíme, jaké jsou právě naše předsudky, vede k sebereflexi a sebepoznání.

Tuto pedagogickou funkci předsudku anticipoval již H. G. Gadamer rozpracováním teze o funkci předsudku (Verurteil), v němž poukazuje na to, že předsudky se původně nevyznačují dominantním pejorativním, resp. negativním, vymezením, neboť jsou podstatnou součástí kategorie rozumění (viz GADAMER, H.-G. Wahrheit und Methode. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1965, str. 246–269).

Z výchovného hlediska tedy není úplné eliminování předsudků žádoucí, protože brání přístupu k odlišnosti. Člověk by se neměl zbavovat svých předsudků a anticipací dříve, než si je uvědomí a začne je kontrolovat v zájmu správného a věcného porozumění. Na tom je ostatně založena Gadamerova koncepce hermeneutického kruhu, která se vědomě staví proti tradici novověkého vědeckého myšlení s jeho požadavkem jasného a zřetelného poznání bez předsudků. Rekognoskace a identifikace předsudků totiž představuje pozitivní oporu při porozumění druhé osobě (a jinakosti vůbec), aniž by nutným výsledkem byl antagonismus. Podstatné ovšem je, aby tato pozitivní opora předsudku byla pěstována právě výchovou.

Tuto připomínku neuvádím proto, že bych snad autory podezřívala z absence širších souvislostí a pojetí předsudků – hermeneutický i psychologický rozměr ostatně prolíná celou publikací – ale z hlediska konkrétní práce učitelů s žáky by neměl být tento poukaz opomenut, protože zvláště při interaktivním způsobu výuky, založeném na třífázovém modelu evokace – konfrontace – reflexe, žáci procházejí právě sebereflexivním procesem svého předsudkového postoje.

Z hlediska serióznosti, originálního přístupu, postižení širších souvislostí se skutečným vhledem do problematiky extremismu na jedné straně a z hlediska srozumitelnosti a využitelnosti ve výuce včetně metodických námětů a interdisciplinárního přístupu na straně druhé tato publikace rozhodně stojí za pozornost a zvláště učitelům OV-ZSV poskytuje hodnotný materiál využitelný v jejich výchovně vzdělávací práci.

(PhDr. Věra Jirásková, Ph.D., vedoucí Oddělení didaktiky Katedry občanské výchovy a filosofie UK PedF.)


 
 www.filosofie.cz