Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/III/2006 - Spring 2006

Poznámky z komeniánského sborníku – Bamberg 2004 II (článek)

Autor: Zuzana Svobodová
Abstract: Remarks regarding a conference proceedings on Comenius – Bamberg 2004 II. – The author presents a summary of talks that were presented during a Czech and German seminar held at Bamberg University in 2004 and were published in the conference proceedings called Johann Amos Comenius – Vordenker eines kreativen Friedens. The event featured a get-together of interested experts coming from a number of scientific fields (theology, philosophy, history, cultural studies, philology, pedagogy, political science, and law) and demonstrated thereby not only the recent nature of Comenius’ heritage, but also the especially broad reach of his work. The present text comprises the second part of the author’s remarks.

Keywords: Comenius, Theology, Philosophy, History, Cultural Studies, Philology, Pedagogy, Political Science, Law

Klíčová slova: Komenský, teologie, filosofie, historie, kulturní vědy, filologie, pedagogika, politické vědy, právo


Schadel, Erwin (ed.), Schriften zur Triadik und Ontodynamik, sv. 24, Johann Amos Comenius – Vordenker eines kreativen Friedens, Deutsch-tschechisches Kolloquium anlässlich 75. Geburtstages von Heinrich Beck, Frankfurt am Main; Berlin; Bern; Bruxelles; New York; Oxford; Wien: Peter Lang. Europäischer Verlag der Wissenschaften, 2005. ISSN 0932-2434. ISBN 3-631-52851-5.

(pokračování z č. 4/II/2005)

Sborník z česko-německého kolokvia u příležitosti 75. narozenin Heinricha Becka konaného 13.–16. dubna 2004 na Univerzitě Bamberg je uveden vydavatelem a sedmi pozdravnými příspěvky. Následuje 24 referátů, které jsou rozděleny do pěti celků; závěr tvoří dva příspěvky.

Čtvrtý celek referátů nese název Hlavní rysy interkulturně pojaté pansofie a jsou zde zařazeny tři příspěvky. Komenského »Prodromus Pansophiae« jako pozvání k interkulturnímu dialogu je prvním z nich a pochází od gymnasijního učitele v Brugách, Jürgena Beera. S ohledem na komplikovanou světovou situaci je téma interkulturního dialogu v současné době (kolokvium se konalo v dubnu roku 2004) velmi důležité. Z Komenského spisu z r. 1637 Preludia conatuum pansophicorum, vydaného r. 1639 pod titulem Prodromus Pansophiae, usiluje autor vyzdvihnout potenciál řešení problémů a poukázat, jak dalece by mohlo být toto Komenského dílo příspěvkem k současnému dialogu různých kultur.

Pansofie čerpá nejen z křesťanské moudrosti, ale též z autorů antických, z Cicera, Senecy, Horatia. To, co se v Prodromu jen provizorně načrtává, má být v Pansofii nabídnuto jako životní orientace. Komenský usiluje o vystižení podstatného východiska pro poznávání řádu veškerenstva. Autorovi se jeví Komenského snaha o překročení specifikací jednotlivých věd v pansofii aktuální i v dnešní době, kdy stále existuje propast mezi duchovními a přírodními vědami. Proto navrhuje hovořit o interkulturním dialogu, jehož součástí je právě dialog interdisciplinární, probíhající mezi různými odvětvími vědy. Komenskému jde o dialog všech, kteří jsou zainteresováni v úsilí konat dobro; k takové všeobecné poradě jsou zváni všichni, bez ohledu na svůj stav či svůj světový názor. Pansofie má být pokladnicí samotné moudrosti, kterou může lidské pokolení společně mít. S ohledem na hlasy, které byly zdrženlivé či přímo odmítavé vůči pansofické snaze, vydal Komenský r. 1638 apologetický spis Delucidatio, v němž reaguje na útoky, které se týkaly první verze pansofického náčrtku.

Zde jasně vyjadřuje, že nemíní akceptovat zatěžující odluku teologie od filosofie, neboť Bůh působí v obou. Pansofie přináší možnost společně čerpat z moudrosti různých „knih“ – světa, lidského ducha a Božího zjevení, které odpovídají třem lidským mohutnostem: smyslovému vnímání, rozumu a víře. Významné je autorovo upozornění, že Komenského pojetí neuzavřené všeobecné porady se odlišuje od klasických dobových utopií (Morus, Campanella), neboť poradní prvek s úsilím o porozumění vylučuje každý dogmatismus. O Komenského „utopii“ můžeme hovořit pouze ve smyslu, že zjednává poměry, které dosud nemají ve světě místo, jsou a-topické. Návrhem otevřené porady může Komenského Pansofie přesvědčivě přispět k dialogu kultur.

Následující příspěvek Karla Flosse »Panorthosie« jako koncept budoucího zajištění světového míru uvádí do aktuálních světových projektů, ve kterých lze vidět návaznost na Komenského myšlenky. Tak Světový étos – projekt tübingenského profesora teologie Hanse Künga počítá se třemi kroky k zajištění míru: 1) Není přežití bez světového étosu, 2) Není světový mír bez míru mezi náboženstvími, 3) Není míru mezi náboženstvími bez dialogu mezi náboženstvími. Někdy formuluje Küng tři kroky jinak: 1) shodně s předešlým „2)“, 2) shodně s předešlým „3)“, 3) Není dialogu mezi náboženstvími bez důkladné znalosti náboženství. Základem dialogu, a tím i základem světového étosu, by mělo být zlaté pravidlo formulováno pozitivně: „Vše, co chcete, aby lidé činili vám, to čiňte vy jim.“ Küng toto pravidlo nachází již u Konfucia, ve Starém zákoně, ale i v jiných civilizacích a kulturách, až nakonec v Kantově kategorickém imperativu.

Komenský uvádí zlaté pravidlo v XII. kapitole Panorthosie. Je možné, že již Komenský vypracoval návrh na vytvoření „globalizované“ světové společnosti?, ptá se autor. Určité věci tomu nasvědčují a přesvědčivě lze říci, že Komenského dílo může přispět k možnosti ovládat onen proces globalizace. Navrhovaný světový étos se má týkat také ekonomie a politiky. I Komenský zná nutně synergický vztah mezi politikou a náboženstvím. Lze říci, že v celkovém konceptu představuje Komeniova Panorthosie důležitý moment uvnitř tübingenského projektu Světový étos.

V části „Bamberský »Kreativní mír skrze setkání světových kultur«“ Karel Floss ukazuje, jak Komenského triadismus oslovil vědce z bamberské univerzity, kteří rozpracovávají tento náhled ve svých dílech. Tak jako Komenský vyhlašuje i bamberská trinitární škola: „Ecce, omnia trina!“ a je také stejně přesvědčena, že triadita skýtá jedinečný hermeneutický klíč k přístupu k diferencované jednotě teoretického a praktického hlediska. Upozorňuje též na skutečnost, že podle K. J. Vanhoozera je triadičnost aktuální právě v postmoderní teologii. Oceňováno je především Beckovo originální promyšlení Komenského odkazu v horizontu tvůrčí synergie, kde se otvírá komplementarita různých světových kultur (včetně dialogu náboženství).

Posledním projektem, kterému se autor v rámci příspěvku věnuje, je plán Organizace spojených národů, Mosty do budoucnosti (Crossing the Divide). Jde o iniciativu generálního sekretáře Spojených národů Kofiho Annana, na níž se účastní také Hans Küng. Také tento projekt by bylo možné považovat za přímé uskutečnění reformní koncepce Komenského. Pro uskutečňování nynějšího interkulturního dialogu se hledá nové, univerzálně platné paradigma s následujícími základními prvky:

– Zrovnoprávnění jako základní předpoklad univerzálního dialogu.
– Nové hodnocení pojmu „nepřítel“, tj. koncept nepřátelství se ve světovém hodnocení možná dokonce bude transformovat v tom přátelském.
– Rozptýlení moci, tj. mocenská centra by měla vznikat spontánně a na základě principu odpovědnosti.
– Účastenství, tj. společně hledat jiné cesty, než skrze aroganci a sílu dospívat k rozdělení na vítěze a poražené.
– Individuální odpovědnost – lze jmenovat příklady těch, kteří již poukázali na odpovědnost za spolulidství: Mojžíš, Konfucius, Budha, Ježíš, Muhammad, Gándhí, Martin Luther King, Matka Tereza a Nelson Mandela. – Tematicky orientovaná spolupráce – autor zde odkazuje právě na uskupení, po kterých volal Komenský: Dicasterio pacis, Collegio lucis, Consistorio oecumenico.

V závěru příspěvku je vysloveno přesvědčení, že právě v duchu Komenského je třeba pečovat o to, aby takové projekty nalézaly cesty ke spolupráci, jakou bylo například právě komeniánské kolokvium v Bamberku v dubnu 2004. Zde a v podobných projektech je třeba usilovat o novou definici tří pojmů (opět s ohledem na Komenského Panorthosii): „blahobyt“ (již ne pouze ekonomicky, ale i duchovně pojímaný), „nepřítel“ (nejen protivník, ale také partner a spolupracovník), „situace“ (jako šance pro nalezení hlubokých základů pro tvůrčí a pokud možno stálou spolupráci).

Příspěvek Jana Kumpery, profesora Západočeské univerzity v Plzni, je nazván Komenského mírové plány – utopie, nebo vize budoucnosti?. V úvodu autor načrtává, jak se jednotlivé role Komenského (jako teologa, biskupa Jednoty bratrské, politického myslitele,…) promítaly do jeho postavení k válce a postupnému nabývání přesvědčení, že lze všechny spory řešit diplomatickou cestou – v širokém slova smyslu „politickým“ jednáním bez ohledu na náboženské přesvědčení a státní příslušnost. Jak již bylo v předcházejících referátech sborníku řečeno, mírový projekt dostává u Komenského konkrétní podobu ve Všenápravě, nedokončeném šestém dílu Obecné porady. Příspěvek dále uvádí právě popis, hierarchii a příslušné povinnosti zamýšlených institucí, které by společně rozvíjely všeobecné mírové uspořádání. Pokojné řešení konfliktů, vyloučení trestu smrti, sjednocení jednotlivých národních právních norem v mezinárodním právu, které respektuje přirozený a Boží zákon, … o takové poměry Komenský usiloval.

Přitom každá moc má být stále vnímána jako propůjčená Pánem univerza, Kristem, neboť pouze tak se zabrání obnovení chaosu. Být dobrým kazatelem, znalcem práva, filosofem a lékařem proti tyranii, to jsou dle Komenského předpoklady moudrých, zbožných, statečných a bdělých mužů, kteří se za všeobecného respektu králů a jednotlivých národů účastní světového mírového tribunálu (Dicasterium pacis; externi turbatores pacis, k tomu se Komenskému jeví polohou nejpříznivější Londýn). Nezůstaly bez povšimnutí ani otázky týkající se konkrétního místa konání tribunálu (nikoli světská, pro všední záležitosti užívaná budova) a způsobu prezentace výsledků jednání veřejnosti.

Komenský touží po tom, aby byl – nejlépe v neutrálních Benátkách – uspořádán světový, ekumenický koncil (Consistorium oecumenicum) jako záruka univerzální reformy, kde by se oni osvícení, moudří, zbožní a činorodí muži (Collegium lucis) společně s filosofy, teology a politiky přičinili o spásu celého lidstva. Nemělo jít o jednorázové setkání, ale světové konference se dle Komenského plánu měly opakovat každých deset let a měly být pořádány vždy na jiném kontinentě. Závěrem autor poukazuje na Komenského Clamores Eliae a na zde vyjádřené odmítnutí každé totality a tyranie a na projevenou snahu po univerzálním napravení. Autor zakončuje vyznáním, že tyto návrhy představují nejdůležitější a nejoriginálnější český příspěvek k pokladu evropské politické filosofie raného novověku, který neztrácí ani v 21. století na aktuálnosti.

Pátý, poslední celek referátů, nazvaný Filosoficko-metafyzická dimenze pansofických pojmů týkajících se míru, uvádí příspěvek Pavla Flosse Duchovní odkaz Jana Amose Comenia pro třetí tisíciletí. Původní anglická verze referátu byla již dříve přednesena ve Spojených státech, v této souvislosti je na prvním místě vzpomínán Tomáš Garrigue Masaryk, první exilová vláda ČSR a označení Čechů za „národ Komenského“. Masaryk se Komenským pečlivě zabýval a označil jej za prvního „pan-evropana“. Zatímco Komenského snahy byly univerzalistické, autor vidí postmoderní filosofii jako první v dějinách, kdy převládá mnohost nad jednotou, neshoda nad shodou, částečnost nad celkovostí, diskontinuita nad kontinuitou. Proti tomu se zdá Komenského univerzalismus špatným dědictvím minulosti. Přesto upozorňuje autor na nebezpečí v samotném postmoderním pluralismu a partikularismu, který by chtěl být bez hranic. Otázka jednoty a mnohosti provází filosofii od jejích počátků.

I Komenského myšlenky lze vidět v proudu křesťanského novoplatonismu. V hledání jednoty v mnohosti, v pansofické Obecné poradě a zde všudypřítomné triadické koncepci zrcadlí své vnímání Boha. I Komenského život bývá strukturován do třech fází: 1) 1614–1621, dle díla Theatrum universitatis rerum jde o období vidění světa jako divadla a člověka jako diváka, 2) 1621–1628, těžké období, kdy vzniká Labyrint světa a ráj srdce, v němž je svět bludištěm a člověk sem tam bloudícím poutníkem, 3) poslední, dlouhé období do konce života, kdy svět je místem nápravy a člověk na sebe bere roli reformátora. Autor k dílu Clamores Eliae upozorňuje, že Komenský nechce pouze sám sebe prohlašovat za třetího Elijáše (prvním byl starozákonní prorok Elijáš, druhým Jan Křtitel), nýbrž že třetím Elijášem je pro něho Duch. Nikoli duch nějaké jedné historické osobnosti, která přináší spásu, ale Duch „elijášovství“, Duch bytostného obnovení a radikálního posvěcení lidského díla, aktivit a institucí. Teprve v této třetí rovině se dosahuje plurality. Zde již nechce Komenský vidět jen jednoho Elijáše, ale v každém národě alespoň dva, nebo pokud možno ještě víc. Autor uzavírá svůj příspěvek označením Komenského za nositele Ducha, který se nebál své smělé myšlenky spojit s odpovědným jednáním; tato harmonie myšlení a jednání je i podmínkou pro přežití v nastávajícím tisíciletí.

Dále je sborníkem prezentován text Matthiase Scherbauma Irenické implikace v Komeniově pojetí metafyziky. Také zde se k přiblížení Komenského myšlenek vychází ze Všeobecné porady a z navrhovaných třech univerzálních úřadů: „vědeckého“ (Collegium lucis), „náboženského“ (Consistorium oecumenicum) a „politického“ (Dicasterium pacis). Autor výslovně upozorňuje na hluboký smysl mírového úsilí Komenského, které dokládá slovy z Panergesie, kde je smysl, účel a cíl viděn v dosažení duchovního pokoje a v posmrtné účasti na věčné blaženosti (beatitudo) s Bohem. Politický mír a duchovní pokoj projevující se v náboženském smíru jsou u Komenského spojené podmínky třetí dimenze míru, totiž pansofického, případně filosofického míru, který pak zvnitřku reguluje veškeré lidské úsilí. To je Komenského cesta z corruptio k emendatio týkající se všech oblastí života, cesta k harmonii s nejvyšším dobrem, k trvalému souladu s Bohem. Komenský svou reformní snahou vyjadřuje pevné přesvědčení o vysoké hodnotě každého člověka, jeho pansofický apel omnes, omnia, omnino vede k rozumné diskusi, toleranci a míru. Autor upozorňuje na Komenského používání čtyř pojmů jako synonym: sapientia universalis (všeobecná moudrost), pansofia, prima philosophia (první filosofie) a metafyzika.

První filosofie je vědou o jsoucím v celku. Zde autor upozorňuje na to, že Komenský užívá pojem ens synonymně s výrazy res a aliquid, přičemž termín res považuje u Komenského za centrální pojem pansofie a metafyziky. V Janua rerum určuje Komenský latinský výraz res jako odvozený od řeckého RÉSIS, případně od RÉMA, které označuje „proud řeči“, „slovo“, „řeč“, „výraz“, dále vymezuje německé výrazy Ding a Sache jako pocházející od denken a sagen. Komenský zde odkrývá vztah res a Logos. Božský Logos, skrze který bylo všechno stvořeno, se projevuje v res, jde o theo/logofanii a lidská duše, která je zrcadlem věcí (anima humana – speculum rerum), je schopna se spolupodílet na vykoupení řádu věcí, což převyšuje pouhé restauratio ordinis rerum. Jsou jmenovány tři irenické momenty k dosažení míru: spojení s Bohem, klid zbraní a harmonie ducha s řádem věcí. Metafyzika koncipovaná zde jako pansofie je zároveň dílem člověka i Boha, je synergií, kooperací. Tímto způsobem může být garantován, uskutečňován a dokončován univerzální mír, který je tvořen jako bezprostřední důsledek boží moci, moudrosti a dobroty v duchu lidí, kteří jsou otevřeni realitě a berou ji za svou, uzavírá svůj příspěvek Matthias Scherbaum.

Josef Matula z katedry filosofie na Palackého univerzitě v Olomouci prezentuje stať Imanentní řád a univerzální mír u Jana Amose Komenského. Jde o zkoumání argumentačních základů, na nichž Komenský koncipoval své myšlenky mezinárodní spolupráce a světového míru. Komenského mírové snahy jsou obrazem snahy o skutečný rozvoj lidské společnosti. Úsilí o mír na rovině politické a institucionální je doprovázeno výchovou k mírovému a pokojnému životu se svými nejbližšími, jehož podstatou je vnitřní jednota a vnitřní pokoj. V Unum necessarium se klíčovým pojmem pro hledání jednoty jeví soulad (concordia) ve smyslu harmonie s jedním řádem, před-obrazem světa, s tím, co svět zakládá, co dává všemu smysl a co může propůjčit smysl snad i lidskému utrpení. Člověk nenaplňuje své lidství jen věděním a praktickými dovednostmi, ale také tím, čemu se věnuje. Nerozvíjení vlastních možností vede ke zchátralému životu. Komenský je přesvědčen, že je třeba projít vnitřním bojem a utišit vášně, aby bylo možné se vyvarovat násilí a dosáhnout míru a pokoje.

Člověk je vybaven Bohem pro cestu světla. Pravda věcí proniká do rozumu a ten je schopen toto světlo poznání šířit dál (Via lucis, X). Komenského světelná metafyzika je skutečně založena na fyzice, na pozorování šíření světla. V úvodu spisu Physicae synposis hovoří o fyzice jako té, která otevírá bránu poznání ukázkou toho, co a jakou silou se nás týká. Člověkem jako obrazem trojjediného Boha rovněž prostupuje řád, základ jednoty a vzájemnosti, která se má zrcadlit v lidských vztazích. Je však na lidské svobodě, zda se člověk rozhodne pro chaos nebo řád. Hlas svědomí není žádný zákon, ale ten nejvnitřnější, nejhlubší učitel štěstí, jednoty a lásky. Tím, že se člověk rozhodne pro řád, se připodobňuje Bohu a svět se stává manifestací Boha, živoucím bytím. Lhostejný vztah k věcem je základem lidských problémů, a to, dle Komenského, nejen ve sféře poznání, ale především ve sféře praxe, tzn. člověk by neměl používat věci podle své libovůle, ale podle jejich přirozenosti (a tu je třeba objevovat).

Komenský se obával, že filosofický postup Descartův i Baconův povede k rozdělení základních vlastností člověka a nebude již možné zahrnout všechna jeho určení v celek. Pro Komenského nebylo myslitelné oddělit teologii od vědy a od filosofie. On spojuje rozum, vůli a svědomí v jediný lidský akt, aby se člověk mohl stát moudrým, čestným a zbožným. Ačkoli se věda dále vydala po cestách Descartových, mohla by právě Komenského koncepce univerzality, míru, řádu, tolerance, různosti a jinakosti hrát důležitou roli v současném myšlení, kdy opět (stále?) hledáme cesty pro vzájemnou spolupráci a mír mezi národy a náboženstvími. Závěrem příspěvku je poukázáno na Komenského přesvědčení, že navzdory různosti jsme všichni jedné krve a společně obýváme jeden jediný svět. Autor v referátu poskytuje četné odkazy na existující díla zabývající se Komenského filosofií v kontextu jeho současníků.

Následuje článek Věry Schifferové z Filozofického ústavu Akademie věd ČR nazvaný Komenského filosofie nenásilí v celkové perspektivě. Autorka s odkazem na hluboké komeniologické bádání Jana Patočky analyzuje Komenského vztah k válce a upozorňuje na nesprávné řazení Komenského mezi „pacifisty“ v dnešním slova smyslu, neboť Komenský nestál mimo či nad věcmi, ale vždy na jedné straně, a to na straně utlačovaných a porobených. Ačkoli vyzýval k míru, přesto ve skutečnosti bojoval proti předčasnému ukončení třicetileté války. Cílem pro něho nebyl jakýkoliv mír, ale jádro vyrovnání, všeobecná harmonie. Autorka dále dělí svůj příspěvek do dvou částí: v první se soustředí na Komenského irenickou filosofii, ve druhé na vztah mezi jeho teologickým založením a centrálním filosofickým obsahem irenismu. Filosofické základy Komenského irenismu leží v ontologii, která u něho těsně souvisí s gnoseologií a etikou. Komenský neusiluje o přesné definice, ale o postihnutí původního řádu věcí, neboť řád dává věcem jejich bytí, on je duší věcí. S pojmem řádu je u Komenského spjatý pojem harmonie, případně panharmonie.

Pojem harmonie je pak zvláště vztažen k oblasti hudby, k náležitému souladu tónů nebo hlasů. Podstatou harmonie je analogie a jistá paralelnost jednotlivých oblastí bytí vesmíru. Protože Bůh vše sjednotil a spojil řádem, souvisí v kosmu jako v celku vše se vším; a vše slouží takovým způsobem také celku. Idea celku (TÓ PAN) fascinovala Komenského nejvíc. Pouze v celistvosti je odhalitelná pravda; pokud se neorientujeme na celek, hrozí nám zbloudění. V nadbytečných šarvátkách se pravda ztrácí, pravda je jednoduchá a prosazuje se sama sebou. I v Komenského díle nalezené etické kategorie jako láska, tolerance, nenásilnost, rozumnost, osvobození, jsou ve spojitosti s ontologickými kategoriemi (řád, harmonie, jednota, celistvost, paralelnost) – tak egoismus je projevem partikularity a násilnost projevem disharmonie. Výrazem úzkého vztahu filosofie a teologie je Komenského vidění obou věd jako rodných sester, nevládne zde tedy vztah služky a paní, ale sourodost. Těžiště Komenského irenismu je viděno v biblické výzvě ke službě lásky druhým; opakem je pak mocenský vztah k věcem, sobectví, které neodpovídá psychické normalitě, ale je doslova šílenstvím. Aby lidstvo v době teroristických útoků přežilo, je naprosto nutné hledat mírové cesty, jimiž se člověk odvrátí od šílenství k porozumění, také proto je Komenského dílo vysoce aktuální.

Dále pokračuje sborník příspěvkem z pera vydavatele spisů k triadismu a ontodynamice, vedoucího bamberského výzkumu „Mezikulturní filosofie a výzkum Komenského“ Erwina Schadela. Názvem Múzy, charitky, Orfeus a Pythagoras. Přítomnost antické mytologie a filosofie hudby v Komenského pansofickém mírovém konceptu je představena bezmála devadesátistránková stať, která je inspirací nejen pro komeniology a historiky filosofie či teologie, ale i pro religionisty a hudební teoretiky, neboť zde autor zkoumá hudební prvky staré řecké mytologie a filosofie, aby pak poukázal na způsoby jejich adaptace objevující se nejen u Komenského, ale již od konce 15. století u Marsilia Ficina a o století později u astronoma Johanna Keplera. Keplerovo pojetí světové harmonie je zkoumáno právě pro jeho velký vliv na Komenského myšlení.

Orfismus (8.–6. století př. Kr.) a pythagoreismus (od 6. st. př. Kr.) představují dvě fáze vnímání harmonie; v první fázi jde o poznávání kosmické harmonie intuitivně-celostným způsobem, v druhé fázi se představuje tato harmonie více racionálně-diferencovaným způsobem. Určitým způsobem se zde ukazuje přechod od mýtu k logu. Přitom právě v jejich jakémsi distinktivně-koherentním vztahu a nikoli v jejich protikladu je třeba zřejmě hledat celek pravdy (viz Orfeus a Pythagoras – reliéf ve Spartě, 4. st. př. Kr.). Fascinace trojičností u Komenského a jeho přesvědčení, že analogie hudební harmonie může představovat všeobecný, univerzální klíč (clavis generalis) k poznání věcí, vedla bamberské vědce k výrazu „Trojzvuk bytí“, jehož podstatu se pokoušejí vyjádřit následující tabulkou:

IN-; EK-; KON-sistence
realita; idealita; bonita
síla (moc), potentia; moudrost, sapientia; dobro, bonitas
látka, materia; duch; oheň (nebo světlo)
oktáva; první kvinta; druhá kvinta (dvojitá tercie)
/prima/; /kvinta/; /tercie/

Jde v podstatě o snahu vyjádřit princip, pramen řádu bytí, který není ani v prostém jednom, ani v prosté mnohosti, nýbrž představuje spojení jednoty a mnohosti, v němž jsou jednotlivé momenty v takovém vztahu a vzájemném prostoupení, že vytvářejí plný harmonický celek. Takové „perichoretické“ prostupování vidí Komenský v přírodě, která je obrazem interakce v trojjediném Bohu. Komenský usiluje o tento harmonický vztah i mezi filosofií, teologií a politikou; činí tak v Panorthosii poukazem na mýtické Charitky, neboli Grácie: „Bude-li věc dovedena tak daleko, nebude filosofie zasluhovat (jako dosud) jména služka teologie, nýbrž rodná sestra, podobně jako politika, nejopravdovější to tři charitky, z nichž kterákoli dává všechno své oběma druhým a naopak od obou všechno dostává.“ (CC I, XI, 23). Na příkladu třech Grácií Komenský mytologicky ukazuje, že zde nejde o „participatio“, ale „toticipatio“; hudebně vyjadřuje takovou celostní komunikaci durovým trojzvukem (poměr 4 : 5 : 6). Trojzvuk bytí se mu jeví ztvárněn právě v archetypálním vyjádření dávající se lásky, v tanci třech Grácií (Komenský tento odkaz zřejmě přebírá od Senecy).

Lze zde vidět návaznost na Augustinovu myšlenku z De Trinitate: Vidíš trojici, když vidíš lásku. Zároveň je v tanci vyjádřená aktivita (v případě Grácií jde o archetypické vyjádření trojí svobodné činnosti: dávání, přijímání, odpovídání – do, accipio, refero), kterou má člověk sloužit druhým a harmonicky tak spolupůsobit k všeobecnému napravení. V r. 1486 vyjádřil Giovanni Pico della Mirandola s odkazem na obraz Sandra Botticelliho La primavera, kde jsou tři Grácie zobrazeny v blízkosti bohyně lásky, Venuše: ,Jednota Venuše je rozvíjena v trojici Grácií.‘ Takový program, zřejmě bez znalosti této Picolominiho teze, se pokusil vypracovat Komenský v Oculus fidei (kap. XLIX–LII). Závěrem autor poukazuje na renesanční fresku z Ferary nazvanou Venušin triumf, kde bůh války Mars je nejen poražen od Venuše, nýbrž je jako její zajatec přikován k jejímu trůnu. Celou stať vhodně doplňuje dvacet sedm obrázků.

„Ne spekulací a pozorováním, ale jednáním a vytvářením…“: Pragmatické mírové myšlení u Komenského je název příspěvku Uwe Voigta, který rovněž rozvíjí komeniologické bádání při bamberské univerzitě. Autor v úvodu označuje za hlavní Komenského úsilí jednání ve službě míru. Přestože v Komenského díle lze sledovat různá stadia, kterým odpovídají různé formy pragmatického mírového myšlení, je celek jeho díla konsekventní. Pro první stadium je exemplárním dílem Prodromus Pansophie, podle něhož po správném náhledu bezprostředně následuje jednání zakládající mír. Náhled, který zakládá jednání, jež by vedlo ke globálnímu míru, je založen ontologicky a teologicky: skutečnost je pochopena jako procesuální a komunikační dění, které vyzývá člověka, aby se účastnil na odpovídajících procesech. Vzorem a autorem takového procesu je Bůh, který se zároveň stará, aby každý člověk vykonával svou jedinečnou úlohu stále lépe.

Vlastní jednání zde má však pouze instrumentální charakter, neboť v posledku slouží tomu, aby byly dějiny završeny. V druhém stadiu, zřetelném ve Via lucis, ztrácí pragmatické myšlení u Komenského pouze instrumentální charakter a stává se podmínkou pro dosažení a prohloubení úsudku, a tak přímou anticipací účelu. Nyní Komenský vnímá, jak i dobře míněné úsilí o teoretický vhled, které není doprovázeno jednáním, může zcela minout svůj účel. Ve třetím stadiu je vlastní jednání uskutečňováním míru, je to mír ve své plné skutečnosti. Jednání je nyní pro Komenského měřítkem zdařilého poznání; Pansofie není prvním, ale třetím dílem Consultatio catholica, které je uvedeno a zakončeno plamenným voláním po společném jednání. Nikoli mnoho mluvit, ale učinit vše, co má být učiněno, jak vyjadřuje v Panorthosii (CC II, X, 19). Mír není statickým, ale dynamickým řádem, je to řád jednání. Závěrem vyjadřuje autor aktuálnost Komenského kreativního míru ve smyslu společného působení lidí z různých kultur. Nezmenšuje se tím bohatství jejich rozmanitosti, ale různá ontologická nebo teologická přesvědčení se uvádějí do kontextu, v němž se ukazuje jejich vzájemná podobnost, analogie. Pragmatické myšlení tedy nevede pouze k pokojnému dialogu kultur ale také ke vzájemnému obohacování mezi různými disciplínami, jako je ontologie a etika. V zájmu všech zúčastněných je přání, aby se tyto rozmanité přínosy vzájemně doplňovaly a stupňovaly.

Johannes Rehm, farář pro studenty bamberské univerzity, se jako praktický teolog zabývá v příspěvku s názvem Světový étos jako program mezináboženského učení – podněty z Komenského srovnáním projektu Světový étos a panharmonického projektu Komenského. Autor konstatuje, že jsou srovnatelná nejen východiska a cíle obou projektů, nýbrž i ekumenická a mezináboženská perspektiva, v níž se usiluje o mír a usmíření. V další části je představen projekt Hanse Künga, který v díle Projekt Weltethos, vydaném v roce 1990, podal rozsáhlou analýzu doby a hovořil o tom, že není zapotřebí jednotného náboženství nebo jednotné ideologie, nýbrž že šanci pro přežití mohou poskytnout pouze společné a závazné normy, hodnoty, ideály a cíle.

Küng usiluje o proměnu hodnot, o eticky odpovědnou vědu, technologii, průmysl a demokracii. Proto je třeba hledat minimum společných hodnot, norem a postojů, které by bylo všemi přijatelné a díky kterému by se mohla rozvíjet demokracie a planetární odpovědnost. 16. listopadu 1991 pak Hans Küng společně s americkým katolickým teologem Leonardem Swidlerem zveřejnil v tisku výzvu K prohlášení univerzálního světového étosu. Rozpoutala se diskuse v mnoha oblastech a 4. září 1993 na závěr jednání v pořadí druhého Parlamentu světových náboženství v Chicagu bylo reprezentanty patnácti náboženských směrů podepsáno Prohlášení ke světovému étosu – Deklarace Parlamentu světových náboženství. Na základě pozitivně vyjádřeného zlatého pravidla jsou zde formulovány čtyři základní výzvy:

1) K převzetí závazku ke kultuře bez násilí a ke kultuře úcty ke všemu živému (příkazy: Nezabiješ! nebo pozitivně: Cti život!);
2) K převzetí závazku ke kultuře založené na solidaritě a spravedlivém hospodářském uspořádání (příkaz: Nepokradeš! či příkaz: Jednej spravedlivě a čestně!);
3) K převzetí závazku ke kultuře tolerance a k životu v pravdě (příkaz: Nelži! nebo příkaz: Mluv a jednej pravdivě!);
4) K převzetí závazku ke kultuře zrovnoprávnění a k partnerství muže a ženy (příkaz: Nezcizoložíš! či kladně: Ctěte a milujte se navzájem!).

Závěr Prohlášení obsahuje výzvu k obratu vědomí, obrácení srdce prostřednictvím reflexe, meditace, modlitby, pozitivního myšlení. Tato výzva se týká jak věřících, tak nevěřících. Dále se vítá tvorba etických kodexů pro jednotlivá povolání. Také třetí setkání Parlamentu světových náboženství konané v roce 1999 v Kapském městě apelovalo k převzetí odpovědnosti Výzvou k našim vedoucím institucím, podobně i manifest k dialogu kultur Crossing the Divide (OSN, 2001). Autor dále objasňuje názor současného berlínského luteránského biskupa Wolfganga Hubera, který není přesvědčen o tom, že by bylo možné hledat spásu lidstva v určité bezkonfliktní etice. Diskuse byla dále vedena na rovině politické, systematicko-teologické, religionistické a filosofické. Projekt Světový étos je pokusem nabídnout v současné době měřítka pro dobrý život v pluralitní, multikulturní a multináboženské společnosti.

Rovněž je možno jej vnímat jako uvedení a návrh pro mezináboženský dialog ve školách, např. při výuce náboženství nebo etiky, která není konfesijní, kde může být praktickým příspěvkem ke kreativnímu míru. Závěrem autor hledá styčné body v současném dění a v Komenského vizi. Jako určité naplnění Komenského volání po Consistoriu oecumenicu vidí Ekumenickou radu církví, avšak v té nejsou ani všechny křesťanské církve plnoprávnými členy. Z křesťanského hlediska je nejhlubším základem každého étosu, tedy i „Světového“, trojjediný Bůh, který jediný je dárcem života a spasitelem světa. Trinitární založení schopnosti mezináboženského dialogu by nemělo být opomíjeno, podotýká nakonec Johannes Rehm s odkazem na úsilí jubilanta bamberského kolokvia, profesora Heinricha Becka.

Posledním referátem je příspěvek právě Heinricha Becka s názvem 11. září 2001 jako šance – Komenský aktuálně. V úvodu vyjádřil poděkování všem účastníkům a zároveň přesvědčení o přítomnosti Komenského génia projeveného v mnohosti a kon-genialitě referujících. Poté je předloženo zamyšlení nad možností aktualizovat komeniánský myšlenkový základ. Jsou připomenuty otřesné události z 11. září 2001, teroristické útoky na World Trade Center v New Yorku a na Pentagon, symboly americké hospodářské a politické moci, a události z 11. března 2004 v Madridu (tj. jeden měsíc před konáním bamberského kolokvia), které se uskutečnily 911 dní poté, a tedy zrcadlově připomínají datum útoků z 11. 9.

Autor se snaží vidět tyto události jako výzvu k jinému způsobu života než dosud, ke zrodu nové kvality lidského bytí. Z těchto pozic promýšlel rovněž J. A. Komenský své dílo, a proto je vhodné připomenout jeho návrhy pro svolání porady všech, kteří usilují o dobro, ať jsou to křesťané, muslimové, židé či pohané, aby bylo možno vést tolerantní a klidný rozhovor, který jediný může být cestou k úspěchu. Zde pak je třeba se nejprve ptát, co pozitivního všichni zúčastnění mohou nabídnout. Tedy konkrétně v tomto případě se ptát, co pozitivního lze vidět na islámsko-arabské straně? Na prvním místě je jmenována myšlenka jednoty (svět jako jednota, jeden stvořitel, jeden smysl světa, což také znamená, že nejsou dány přesné hranice mezi náboženstvím a státem). Islám má teocentrickou etiku. Negativním se pak jeví odstraňování každé rozmanitosti a mnohosti, které souvisí s intolerancí. Na straně euroamerické kultury se jako pozitivní jeví rozmanitost a mnohost, tendence k pluralismu; etika je zde více antropocentrická, humanistická.

Negativním projevem je zde přehnaná pluralita bez jednoty, která vede k absenci vztahů, případně k boji všech proti všem a individualistickému egocentrismu. Úspěšná forma dialogu se nezakládá na konfrontaci kultur, nýbrž v jejich kooperaci, s ohledem na to pozitivní na straně partnera, i na straně vlastní. Samuel P. Huntington, dlouholetý poradce amerického presidenta, naproti tomu hovoří o boji kultur; je stoupencem pluralismu ve formě kulturního darwinismu. Otázkou zůstává, zda má Huntington pravdu a zda se vše žijící prosazuje ve vzájemné konfrontaci a v boji, nebo zda je možné očekávat pozitivní výsledky z podobných uskutečnění, jaké navrhoval Komenský svoláním světové mírové konference. V jeho duchu totiž platí, že pluralismus a monismus jsou jen dva díly pravdy, které ale musejí být integrovány, neboť skutečnost je jednotou v rozmanitosti, nebo také rozmanitostí v jednotě. Tato pravá skutečnost, která se projevuje životním pohybem, je teologicky vyjádřená v trojjediném Bohu. Podle Komenského tak jako se člověk rodí skrze druhého, tak je také nutné, aby se i v celosvětovém měřítku děly příklady toho, že se skrze druhé budeme reformovat a proměňovat, uzavírá Heinrich Beck celek dvaceti čtyř referátů.

Sborník je zakončen Laudatiem pro Heinricha Becka k 75. narozeninám od Arnulfa Riebera a souhrnnou informací o průběhu a zákulisí celého bamberského komeniánského kolokvia od trojice autorek.

Souhrnně lze konstatovat, že sborník je navzdory své obsáhlosti (610 číslovaných stran) velice přehledným a inspirujícím dílem, v němž se podařilo zahrnout příspěvky badatelů nejrůznějšího zaměření, kteří se všichni nechali oslovit dílem Jana Amose Komenského. On se zde jevil tím, kdo je schopen podnítit k tvorbě a vzbudit ochotu stát se účastníkem na jevišti světa, a participovat tak na přirozeně se prosazujícím řádu univerza. Široké spektrum přispěvatelů je do značné míry příčinou toho, že sborník lze doporučit všem zájemcům o dílo J. A. Komenského. Jednoznačně se prokázala aktuálnost úsilí o kreativní mír, o hledání cest k vzájemnému porozumění, a proto je Komenský názvem sborníku oprávněně prohlášen za předchůdce kreativního míru.
(konec)

(PhDr. Zuzana Svobodová, Ph.D., vyučuje etiku a náboženství na Evropské škole – Schola Europaea – v Lucemburku, spolupracuje s Katedrou pedagogiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.)


 
 www.filosofie.cz