Archive
ISSN 1214-8725
Číslo/Ročník/Rok: 2/III/2006 - Spring 2006

Za Jaroslavou Peškovou (nekrology)

Autor: Anna Hogenová, Zuzana Svobodová, David Krámský
Abstract: The Memory of Jaroslava Pešková. (Necrologues) – On Friday, February 3rd, 2006 died “the first lady of the Czech philosophy” professor Jaroslava Pešková at the age of 77 years. She was the co-founder of the section Philosophy of Education on Faculty of Education of Charles University. She studied at Jan Patočka and Milan Machovec and was the teacher of many generations of philosophers and students of other humane fields.
K úmrtí paní prof. PhDr. Jaroslavy Peškové, CSc.

Anna Hogenová

V pátek 3. února 2006 odešla PhDr. Jaroslava Pešková, CSc. Málokdo se vyrovná této paní. Byla skautkou, byla sokolkou a především filosofkou. Patřila k těm, kteří filosofii „nedělali“, ale k těm, kteří filosofií žili, protože nemohli jinak.

Večer před selháním jejích plic a jejího srdce jsme spolu navrhovaly členy do komise pro doktorské obhajoby a doktorské zkoušky. Do poslední minuty pracovala s plným nasazením.

Neuměla a také nechtěla žít jen tak, v udržování statutu quo. Znala filosofii jako nikdo, žila filosoficky. Patřila k těm naprosto zázračným lidem, v nichž vysoká funkce nic nezměnila. Naše Jaruška, to byla pořád stejná Jaruška. Nikdo na ní nepoznal, že je proděkankou, že je vedoucí katedry, že je předsedkyní oborové rady. Byla vždy svá. Přála bych každému důležitému docentovi, aby ji viděl v jejím sedmém deceniu, oblečenou do skautského kroje a v plné práci při provozování skautského tábora v jižních Čechách. Přála bych vám vidět ji jako kanoistku. A to šlo o člověka s niternou patočkovskou vizí, o člověka, jehož „kruhy“ dosahovaly na samý okraj myslitelného kosmu!

Nikdo nedokázal tak „podržet“ jako ona. Chodily k ní stovky ztracenců (a to nepřeháním) a ona vždy uměla dát naději. Bůhví kolik lidí zachránila před krachem a možná i před daleko horším koncem. Jarka, to byl, je a bude pojem! Takových osobností se rodí málo, jsou darem milosti, jak kdesi říká Patočka. Takové osobnosti se nedají vychovat, jsou nám darovány neznámými silami, jsou obdarováním pro všechny kolem ní.

Byla fantasticky vzdělanou dámou. Nebyla to jen filosofie, byla to i historie, komeniologie. Mluvila plynně rusky, anglicky, německy, francouzsky. Četla řecky a latinsky. Překládala německé filosofy. Ale to není to hlavní! Ona dokázala i v období sedmdesátých let, v letech – v jistém smyslu slova – zaživa pohřbených, přednášet na Filozofické fakultě tak, že jsme odcházeli prozářeni nadějí a dobrotou. Je naprosto nepochopitelné, že jí toto mohl někdo vyčítat, že mohl někdo toto její počínání neschvalovat. Kdyby nebylo jí samé, kdo by nám na té fakultě dal tolik dobrého, pravého a hlubokého. Byli tam i jiní velice dobří, ale Jaruška z nich byla vždy nejlepší. Její obětavost neznala mezí.

Když v listopadu 1989 na prof. Peškovou čekala na fakultě plná aula studentů, Jaruška přijela nákladním autem, které bylo plné uhlí. Nesehnala taxi, a tak si stopla uhlíře. Byl to šok vidět slovutnou paní profesorku, jak vystupuje z vysokého nákladního auta a srdečně se loučí s umazaným řidičem za volantem. Jarka přijela, ačkoliv mohla klidně zavolat a omluvit se. Jarka se ale na fakultu dostala, vždyť to slíbila!

Já osobně jsem jí vděčná téměř za celý svůj odborný život. Ona mne vychovala na Filozofické fakultě, ona mi vedla rigorózní práci, ona mi pomáhala v docentuře i v profesuře. Když mi bylo nejhůř, volala jsem Jarce, vždy měla čas. Je pro mě až nepochopitelné, že mi nikdy neřekla: „Zavolej později, teď nemohu.“

Vedla doktorandy s takovou láskou a opravdovostí, že na ni nikdo nezapomene. Nepotkala jsem druhého člověka, který by se jí podobal. Ona patřila k těm sókratovským filosofům, kteří nepotřebují být vystavováni na odiv, nepotřebovala „tleskače“. Jak málo je takových! Nebála se mýlit, vždy šla do možnosti otřesu přesně tak, jak o tom píše Jan Patočka. Nebyla klasickým filologem, jenž se pyšní svými analýzami, vždy psala hluboce o věci. Zde je na místě ocenit její „věcné myšlení“ jako to, co je vždy základem a bytostností. Byla nesmírnou oporou všem, kteří o sobě pochybovali, protože ona svými slovy a hlavně činy ukazovala, že člověk je ta „choulostivost“, která má plné a boží právo se mýlit. Jak osvobozující byly její přednášky a jak otevírající byly její otázky! Vždy směřovala k celku bez marga, tj. k celku, o kterém opět píše Jan Patočka, jako o tom, co je zakládající pro celý náš život. Její filosofie je nazvána provádějící filosofií. Proč? Protože ona člověka provádí neschůdnými životními cestami s nadějí, s platónským TÓ AGATHÓN, s nejvyšším dobrem.

Popravdě musím říci, že jsem v životě nepotkala podobného člověka, a děkuji Bohu, že jsem měla to štěstí s ní prožívat čtyřicet let svého vlastního života. Patřím mezi šťastné lidi! Prof. Pešková byla kultivovanou a ušlechtilou bytostí a tou také zůstane. Budeme jí věrni, pochopili jsme, co nám vždy jen naznačovala, aby se nás náhodou nějak nedotkla. To podstatné, co proniká našimi životy, se nedá předat v logické formě, to je třeba jen naznačovat a naznačováním vylaďovat duši druhého. Jen tak je možno předat intence, jež z filosofie nedělají suchopárnou vědu ale rozumění, jež pečuje o duši. Její filosofie výchovy není nic jiného než EPIMÉLEIA (péče o duši) tak, jak ji známe z děl jejích, Platónových, Paloušových a hlavně Patočkových. Otevírat horizonty, postavit se proti tomu, co námi otřásá, a vydržet to, to byl její celoživotní postoj.

Kolik bojů musela absolvovat! Nikdy je nevyvolávala, byla do nich vždy jen zatažena. Na druhé straně mnohdy stáli lidé, kteří jí nesahali ani po paty. A byli to tito lidé, kteří o ní často rozhodovali. Ona nepropadla nikdy malomyslnosti a defétismu. Její slova „nenechat se otrávit!“ se stala i mou životní devízou. Jen ten, „kdo klopýtne o nicotu“, může takto skvostně naplnit svůj život. Myslím, že i její umírání v sobě neslo poselství nevzdat se, i když s námi nemohla mluvit.

Ona vždy všechno stihla. Nikdo z nás nechápe, jak to dělala. Nesčetněkrát jsme byli u ní doma, probírali Heideggera. Vždy jsme odcházeli s nadějí, že přece jen se vše k dobrému obrátí. Její filosofie byla a bude filosofií provádějící. Čím? Úskalími života, které zná každý. Nikdy se nevzdat, nenechat se otrávit! To je to, co poneseme dál. Za to jí děkujeme. Pro nás nikdy neodejde, protože jsme do ní vrostli. Tak, jak to má být. Ona byla velkým učitelem, velkým filosofem, sókratovským buditelem. Pokud se u filosofa snoubí rozumění, vědění a lidskost, pak je dobře! S ní nám odešla velmi vzácná osobnost, a to odborná i lidská. Ale takové osobnosti jsou darem milosti, to už víme!

K její odborné činnosti přece jen dodáváme toto: přeložila Ekonomicko-filosofické rukopisy Karla Marxe spolu s Jiřím Peškem. Bylo to v době, kdy toto Marxovo dílo bylo nejzajímavější a nejdůležitější (1978). Spolu s docentem Oldřichem Ševčíkem napsala velmi zajímavou knihu s názvem Filosofie – kultura – civilizace (1991). V témže roce napsala spis o Františku Drtinovi a vydala monografii Všichni na jednom jevišti světa, která byla věnována další její filosofické lásce – Janu Amosovi Komenskému. V roce 1998 vyšla pod jejím jménem velmi pozoruhodná kniha s názvem Role vědomí v dějinách a jiné eseje. Jde o zvlášť důležité dílo pro celou dnešní generaci, které ještě nebylo zcela doceněno a pochopeno, jak tomu bývá velmi často v dějinách reflexe významných filosofických prací. Překládala se svým manželem – docentem Jiřím Peškem z němčiny i z ruštiny a vždy šlo o naprosto základní a velmi obtížné texty, věnované I. Kantovi a jiným. V roce 1991 vydala knihu s názvem Já člověk spolu s Ladislavou Schückovou. To je opět excelentní práce dosud nedoceněná, což je velká škoda. Nemluvím o redakci mnoha sborníků, jež byly věnovány J. A. Komenskému a Pedagogické fakultě. Z roku 2004 můžeme jmenovat publikaci s názvem Hledání souřadnic společného světa. V této práci, která byla vydána ve spolupráci s Mgr. Miloslavem Průkou a s dr. Irenou Vaňkovou, se prof. Pešková věnuje tomu, co je tématem par excellence pro její filosofický život, tj. problému fenoménu společnosti a života jednotlivce v ní.

Vyučovala filosofii na Filozofické fakultě v šedesátých a sedmdesátých letech. Seznamovala nás s fenomenologií. Neměla to lehké, především v letech sedmdesátých, ale uměla to a my jsme byli očarováni horizontem, do něhož nás, filosofické elévy, paní profesorka vpouštěla a byla při tom přelaskavá. Jestli nás někdy někdo oslovil tím nádherným poutem ke světu čistých fenoménů, byla to paní prof. Jaroslava Pešková. Vykládala vždy celou bytostí. Nebylo jednoduché jí porozumět, sršela asociacemi, vsuvkami a připodobněními. U zkoušek byla nesmírně hodná. Proč? Protože věděla, že filosofie, tak, jak ji ona znala, se nedá vytrucovat nějakými metodologickými poučkami. K tomu je zapotřebí lásky, proto byla prof. Pešková vlídná i k těm, kteří byli schopni pochopit a zapamatovat si jen nějaká životopisná data.

Pro mne neodchází jen učitel a filosof, pro mne a pro mnoho dalších odchází bytost, kterou v životě potkat znamená pocítit vděčnost neznámému démiurgu našich životů. Jde o vděčnost za možnost pobývat s ní, moci se u ní učit a žít z jejích intencí, které do nás vrostly. Za sebe a za mnohé děkuji podivnému běhu tohoto světa, že jsme s ní mohli pobývat. Můžeme dodat jen toto, jejím odchodem se vůbec nic nemění. Na tento filosofický odkaz je každá smrt krátká. Smrt tu nemá šanci!

(Doc. PhDr. Anna Hogenová, CSc., filosofka, zabývá se především fenomenologickou problematikou. Působí na KOVF PedF UK a je vedoucí Katedry filosofie na HTF UK.)


Společenství na jevišti světa

Zuzana Svobodová

Paní profesorka Jaroslava Pešková byla nazývána sluncem našeho společenství přátel filosofie výchovy. Toto společenství spoluzakládala s panem profesorem Radimem Paloušem a je mnoho těch, kterým, tak jako mně, byla schopná dodávat životodárnou sílu ke schopnosti stát, být, existovat na jevišti světa, nepodléhat. Nebyla pouze otevřenou myslitelkou, u níž jsme obdivovali šíři rozhledu, hbitost jejích myšlenek a nezdolnou touhu nahlédnout smysl veškerenstva. Nebyla pouze věrnou profesorkou filosofie, filosofie, kterou žila jako lásku k moudrosti a jejíž smysl viděla v otevírání obzorů. Nebyla pouze ochotnou učitelkou, která svým žákům poskytovala to, co nejvíce potřebovali, připravená pomáhat snad v kteroukoliv hodinu a na kterémkoliv místě. Byla tím vším a byla mnohem víc. Milovala. Milovala onou láskou, o které píše apoštol, že nikdy nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nejedná nečestně a nepočítá křivdy. Kdo poznal Jaroslavu Peškovou, ten zároveň poznal, co znamenají tato slova. Vždyť jsou to samé negativní výrazy pro onu sílu, která je lidským slovem nevyjádřitelná, nepopsatelná! A přece není na místě žádný růžový sentiment.

Co je to moudrost, rozvaha, schopnost rozmyslu? Anebo opět s apoštolem, co je trpělivost, laskavost, radost z pravdy? O tom všem vydávala paní profesorka svědectví. Moudrost a pravda se totiž nezískávají (ani od vynikajících učitelů), ale je (paradoxně) možné nacházet je jako svěřené.

Jak se lze smířit s tím, že patří k řádu přirozenosti prožít i dobu, kdy je třeba uzavřít dílo a odevzdat dál? I v tom byli její žáci vyučováni. Sama paní profesorka takové smíření nesčetněkrát prožila. S důvěrou, že práce byla odvedena dobře a nyní je čas, aby se ukázaly její plody. Přitom své dílo neopouštěla, ale se zájmem vyzývala i začátečníky k diskusi a s upřímnou radostí se otevírala kritice.

Mnozí říkají, že paní profesorka byla hodná (někteří dodávají „až moc“). Provázela mě více než třetinou mého života a přitom zvláště v období, které nebylo ryze studijní, jsem si uvědomila, jak tato žena dokázala jemně, ale účinně vést k oné úzké, ne-jedno-duché (harmonické) životní cestě, kdy člověk nekončí svůj den u nutné všední obstarávky, v „provozu obyčejného lidského života“. To, co bylo vnímáno jako jemné, ale účinné, byla důvěra. Důvěra, která plodila důvěru.

Avšak její důvěra nebyla lehkověrná. Nebyla to naivní víra, ale víra mnohokrát zkoušená, tříbená, a proto zralá. Nebyla to zralost bez otázek, nějaké naplnění (plnota), které již nepočítá s dalším přijímáním. Byla si vědoma své lidské role, svého poslání. Jako moudrý člověk dovedla počítat svůj čas a znala své síly, přesto si nic nechtěla nechávat jen pro sebe. Takovýmto způsobem byla věrná svému obrazu filosofa, který je povolán k úkolu „chápat celek a mít míru pro každou jednotlivou věc“. Jestliže Jaroslava Pešková psala o moudrosti, která „je zázemím jakékoli instrumentální aktivity“, pak je třeba číst tato slova s vědomím, že byla psána z hloubi vlastního přesvědčení (spojeného s následováním), neboť autorka sama pečovala o takové zázemí s oddaností a šarmem sobě vlastním.

Nebyla jen odvážná, ale byla statečná. Neusilovala o prosazení svých myšlenek a názorů ani tehdy, když šlo o promyšlené a prozkoušené oblasti. „Co to znamená, když se řekne, že…“ – otázka, kterou vyslovila mnohokrát a kterou se tázala po oné quidditas věcí a jevů, je jen jednou z mnoha, kterými působila Patočkou popisovaný „otřesový proces“. Radovala se z možnosti přivádět ke společnému promýšlení jednoho tématu studenty nejrůznějšího zaměření, neboť když pak bylo možné sledovat, jak každý přistupuje z jiného úhlu, vycházel svět ze své plochosti a uchvacoval svou harmonickou pestrostí. Ctila rozmanitost, proto se nebála přizvat k jednomu stolu zástupce oborů, které nebyly na první pohled kompatibilní. Zároveň byla často sama zárukou, že diskuse neproběhne v atmosféře destrukce, ale v – tolikrát zdůrazňovaném – úsilí „setkat se z různých stran u společného tématu, u filosofické dimenze našeho světa“.

Její vpravdě svobodná kolegialita se projevovala i při zkoušení studentů. Tehdy bylo možné zakusit krásu a radost univerzitní myšlenky. Neprožila jsem před paní profesorkou žádnou zkoušku, při níž by nebyl vždy přítomen alespoň ještě jeden další kolega. Později jsem pochopila, že i to byl způsob jejího taktního vedení, kdy druhý je schopen ukázat jinakost, tedy možnost postupovat často nečekaným způsobem dál. I zkoušení u paní profesorky bylo dobro-družství. Proto její radostí, ale také neklamným oceněním její práce bylo, že směla zkoušet i potomky svých žáků.

Její odhodlání dát druhému šanci, aby mohl dál hledat horizont horizontů, bylo projevem osobní pokory a velkodušnosti. Ctila tak mimo jiné právo svobodně se vyjadřovat a být slyšen. A nejen to. Také tímto působila a vyhledávala možnosti a předpoklady pro setkání rozmanitých hledisek, aby tak mohlo dojít k „setkání u věci“, „při věcném rozhovoru a řešení“. A přece byl její život plný reality. Nevedla k nezachytitelnému snílkovství, naopak zřetelně oceňovala, když myslitel měl své vlastní řemeslo, ve kterém se vyznal.

To je také jedna z příčin, díky nimž se podařilo mistrovské dílo na půdě univerzity, kdy se na jedné katedře scházeli (a scházejí) lidé z různých oborů, aby se společně věnovali filosofii, filosofii výchovy, filosofii provádějící. Patřilo rovněž k projevům asymetrické odpovědnosti Jaroslavy Peškové, když se opakovaně celou osobností zasazovala za další možnost akreditace tohoto oboru.

Paní profesorku provázela filosofie nejen v době pracovní, ale i při jízdě do práce a z práce, i v době odpočinku. Její příběhy s překvapivým otevíráním filosofie lidem nejrůznějšího povolání, za nejroztodivnějších okolností, i její těšení se na dovolenou, během níž s radostí přečetla (a okomentovala) více než šest set stran cizojazyčného textu, takové příběhy mi připomínají obraz hrající si moudrosti. Proto věřím, stejně jako mnozí další, že nyní došla k oné radostné Pravdě, kterou celým svým životem hledala.

Dříve než své svědectví zakončím, chtěla bych zmínit Komenského přesvědčení, které bylo i přesvědčením Jaroslavy Peškové: „…každý žák nebeské moudrosti má napodobiti onen výrok nejvyššího učitele: Já nepřijímám svědectví od člověka, díla ať svědčí o mně: proto se odvolávám ne k svědectvím, nýbrž k dílům. Svědectví ať slouží jen k tomu, aby se pronikavěji prohlédlo, zdali jest, co se někomu zdá.“ Vše výše uvedené proto bylo psáno s vědomím, že by bylo marnými slovy, kdyby nebylo provázeno odhodláním vytrvat v pouti, na níž nám byla paní profesorka společníkem. Zároveň je radostným povzbuzením, že paní profesorka má na této pouti žáky, kteří se již stali docenty a profesory. Ti již dnes svým dílem a životem ukazují další generaci nejen na kvalitu díla Jaroslavy Peškové, ale ukazují i (zkouškami protříbenou) krásu jejího života.

Dovoluji si na tomto místě popřát všem žákům, přátelům a souputníkům paní profesorky Jaroslavy Peškové, aby vytrvali v hledání a nalézání smyslu své pouti. Pro celé společenství přátel filosofie výchovy si přeji, aby nyní obstálo ve své zkoušce a bylo schopno hledět k oné životodárné síle, o níž nám paní profesorka Jaroslava Pešková vydala hojné svědectví. Pouze tato síla totiž vydrží, ať se děje cokoliv. Jsme přece na jednom jevišti veškerenstva.

(PhDr. Zuzana Svobodová, Ph.D., vyučuje etiku a náboženství na Evropské škole – Schola Europaea – v Lucemburku, spolupracuje s Katedrou pedagogiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.)


Jarušce Peškové z Liberce

David Krámský

Vladimír Holan: OBZORY!…

Obzory milosti, obzory neskonalé,
šířící štědrou péči
o platnou píseň, vy vždy hýčkající, ale
nikdy bez nebezpečí –

vy tytéž ještě, a přec dávno jiné
(dva meče v setkání na téže ráně),
obzory milenců, ano! obzory, vy ne:
obzory žalu!…pláně,
vrhané opouštěním kpředu,
když osud prvotní přechází v nekonečně druhý –

kdo, kdo tak mocný opisuje vaše kruhy,
a kdo tak sláb, že k jejich středu našeho srdce potřebuje?

ze sbírky Jeskyně slov – Sebrané spisy I.


Každý máme nějaké obzory. Jiné jsou obzory člověka právě pracujícího na stavbě, jiné obzory každodenního života matky na mateřské, jiné pak obzory právě hrajícího klavíristy. Obzor nám „určuje“ meze, kam až může náš zrak dohlédnout. V intenci filosofie E. Husserla je obzor identický s tím, co nazýváme horizontem. Každá věc se nám tak zjevuje v určitých jí přináležejících horizontech – obzorech. „Věci“, svět, druzí se nám zjevují ve svých rozmanitých poukazech k možnému smyslu. Obzory – horizonty jsou naší možností zjevování – že „něco“ nám je zjeveno, „něco“ je dáno. Horizontová struktura našeho intencionálního života poukazuje nutně k tomu, že člověk a svět jsou koreláty. V horizontech se nám zjevuje svět: v horizontech, jež jsou tak „obzory milosti“, „obzory neskonalými, šířícími štědrou péči o platnou píseň“.

Způsob, jak se zjevuje svět na půdě našeho vědomí, je rozmanitý. Přes všechnu tuto rozmanitost si tento zjevující svět vždy zachovává svůj celkový charakter. Jinou povahu nabývá svět po transcendentální redukci, jinou povahu má svět našeho přirozeného světa. V obzorech přirozeného světa se nám věci dávají jako samozřejmé. Podle E. Husserla svět našeho přirozeného světa vykazuje charakter nevýslovné a nereflektované danosti, vždy již jsme si věcmi našeho světa nějak jisti, tím, že to, co je nám dáno, „nějak“ jest. „Věci“ přirozeného světa se nám podávají jako ty, které jsou svou povahou již nějak známé, které nám jsou již nějak k dispozici. Obzory tak zároveň utváří i hranice našeho domova, totiž světa, kde jsme v bezpečí před cizím. „Obzory nás hýčkají“. Avšak právě ona nevýslovnost a nereflektovanost, naivita přirozeného světa, jež utváří svět našeho života zabydleným, činí z tohoto světa také svět lehce zranitelný.

Kde jinde než právě v onom vlastním nás přepadá i ona největší cizota. Kde jinde než právě ve vlastním se odehrávají i ta nejvíce znepokojující odcizení. Vpád takovéto cizoty je pak mnohdy spojen s prolomením naší zabydlenosti, s „probouzejícím“ vědomím konečného. Právě ztráta toho, co je nám blízké, nás totiž přivádí k uvědomění skutečné hodnoty toho, co jsme ztratili. K uvědomění si, že to, co ještě před chvílí bylo součástí našeho běžného zacházení, provozu, se náhle a nepředvídatelně vytratilo. Ačkoli jsou tedy obzory „vždy hýčkající“, spoluutvářející náš domov, nejsou, právě pro toto jejich hýčkaní, „vždy zcela bez nebezpečí“.

…vy tytéž ještě, a přec dávno jiné
(dva meče v setkání na téže ráně),
obzory milenců, ano! obzory, vy ne:
obzory žalu!…pláně,
vrhané opouštěním kpředu,
když osud prvotní přechází v nekonečně druhý –


Obzory našeho světa mohou mít rozmanitou povahu. Na rozdíl od podoby zkušenostního transcendentálního apriori, jak jej nacházíme u Kanta, není horizont něčím neměnným a trvale ustaveným, nezávislým na zkušenosti, ale je vždy znovu a znovu proměňován spolu s živoucí přítomností prožívajícího já. Obzory našeho přirozeného světa „jsou tytéž, a přec dávno jiné“. Jsou však i takové horizonty, které mají zvláštní a poněkud výsadní charakter. Zcela jedinečné jsou totiž obzory utvářené touhou po druhém, po jiném. Jsou to obzory „naplňované“ láskou, láskou k druhým, touhou a vírou ve společný svět. Touha nemůže být sama o sobě vyčerpatelná. Živí se vlastním hladem, říká Lévinas. Touha je touhou, protože ruší veškeré hranice, chce být bez hranic. Pokud se předmětem touhy stává hranice, tak hranice, která je zde proto, aby byla překonána. „Obzory milenců, ano! obzory, vy ne.“

Horizonty však mohou mít jinou povahu, než je tomu u touhy po jiném – druhém. Jsou to obzory úzkosti, žalu, životních tragédií a ztrát. Život nás často postaví před situaci, kdy se nám obzory ztrácí. Jsou to situace, kdy nás přepadá nicota (M. Heidegger). Ztráta životního horizontu mění povahu celku světa v jakousi „pustou pláň“, pláň, kde nic „není“, kde „není“ čeho se „chytit“. Ztráta obzoru je situací, kdy se ve svém bytí ocitáme zcela osamoceni – „pláně, vrhané opuštěním kpředu“.

U lásky a touhy po jiném jsou obzory vždy tím, co je jakoby svazující, co brání milujícímu v „rozletu“. Ty samé obzory, které jsou pro milujícího „svazujícími“, se pro opuštěného a osamoceného stávají nadějí, že „nemusí být vše ještě zcela ztraceno“.

…kdo, kdo tak mocný opisuje vaše kruhy,
a kdo tak sláb, že k jejich středu našeho srdce potřebuje?

Obzory jsou tím, co určuje povahu našeho světa, k němuž se vztahujeme. Přestože je obzor součástí našeho světa, je zároveň i jeho hranicí. Horizont je tak zároveň nejen rámcem našeho světa, ale také otevřením našeho světa k dalším, ještě širším a probouzejícím se, ještě neurčitým horizontům, horizontům, které jsou pak zarámovány dalšími a dalšími horizonty. Svět v jeho čistém ideálním určení je pak podle Husserla (Krize evropských věd) jakýmsi horizontem horizontů. Horizont, i ten „poslední“ a „nejpůvodnější“ – horizont horizontů, si však ponechává status něčeho hraničního. Lze se jen zeptat: „Kdo, kdo tak mocný opisuje vaše kruhy?“ Ten kdo opisuje kruhy – obzory našeho života, obzory světa, musí být nepochybně mocný, když je tím, kdo je s to z distance „pozorovatele“ činit horizonty tématem: utvářet je, nějak je psát či opisovat.

„Kdo tak sláb, že k jeho středu našeho srdce potřebuje?“ Může se člověk vztahovat k věcem, ke světu, k druhému, aniž by tento jeho vztah nebyl zarámován jeho vlastní angažovaností, obzorem jeho interesu? Může být nezávislým pozorovatelem? Lidská bytost jakožto bytost, jež je vždy vržena do světa, tuto moc zřejmě nemá. Její lidská „slabost“ spočívá právě v tom, že se vždy angažuje ve světě z nějakého jeho vlastního žitého rámce. Jsou to právě proměňující se, znovu a znovu probouzející se obzory našeho žitého – přirozeného světa, které určují jeho povahu. Jsme slábi, protože k tomu, abychom byli, abychom prožívali svět jakožto smysluplný, potřebujeme nějaké obzory, potřebujeme obzor, v němž se náš život angažuje, z něhož se radujeme, smutníme, pracujeme, z něhož milujeme.

Díky Tobě, Jaruško, právě za ty Tvé obzory, do nichž jsi nás, své žáky, nechala a stále necháváš nahlédnout.

(PhDr. David Krámský, Ph.D., filosof, působí na Katedře filosofie Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci.)
 
 www.filosofie.cz